Prezidentské volby 1935 a 1946 - I. E.Beneš v myšlenkovém a mocenském spektru československé politiky

Autor : Ing. Martina Gregorová 🕔12.12.2009 📕7.338

Seriál

  1. Prezidentské volby 1935 a 1946
  2. Prezidentské volby 1935 a 1946 - Úvod
  3. Prezidentské volby 1935 a 1946 - I. E.Beneš v myšlenkovém a mocenském spektru československé politiky
  4. Prezidentské volby 1935 a 1946 - II. Prezidentské volby 1935
  5. Prezidentské volby 1935 a 1946 - III. Prezidentské volby 1946
  6. Prezidentské volby 1935 a 1946 - Závěr
  7. Prezidentské volby 1935 a 1946 - Přílohy
  8. Prezidentské volby 1935 a 1946 - Prameny a odborná literatura

Podobné články

Další články autora

Na cestě za novým státem (1884 – 1918)

Edvard Beneš se narodil v Kožlanech 28. května 1884 jako desáté a nejmladší dítě v rolnické rodině. Již jako dítě byl velmi vnímavý a projevoval zájem o četbu, zejména historických knih zabývajících se husitstvím. I přes jeho silně věřící matku nebyl náboženstvím příliš ovlivněn a to i díky svým dvěma starším bratrům Václavovi (učitel a Masarykův realista) a Vojtovi (socialista).[1] Během studií na pražském gymnáziu se začal více zajímat o politiku, rodící se sociologii a studium angličtiny a francouzštiny[2] než o předměty vyučované na škole, což vyvolávalo jeho narůstající polemiky s profesory při výuce a zhoršující se studijní výsledky. Po maturitě (1904) nastoupil na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity, kde o pět let později získal doktorát filozofie.

V srpnu roku 1905 odjel studovat filologii do Paříže a mezinárodní právo do Dijonu. Beneš měl vždy spíše levicové názory a ztotožňoval se se socialisty, čím více ale studoval a rozšiřoval si své obzory, přikláněl se názorově k demokratismu. Během svého pobytu ve Francii častokrát navštívil i Londýn, a když obě západní demokracie porovnával, Francie pro něj byla vítězem pro své tamní republikánské zřízení. Zde se také seznámil se svou budoucí ženou Hanou Vlčkovou (původně Annou), která mu po zbytek života byla nejbližší osobou a spolupracovnicí. Zdrojem Benešových výdělků ve Francii bylo přispívání do Práva lidu, Volné myšlenky a Rovnosti.

Jako téma dizertační práce ve Francii s názvem Le probléme autrichien et la question tchèque mu posloužily národnostní problémy rakousko-uherské monarchie a jejich možné řešení. Akcentoval zde „přirozené právo každého národa monarchie na vlastní entitu, která se také měla stát základem jednotlivých autonomních jednotek federalizovaného soustátí.[3] Za tuto práci mu byl roku 1908 udělen doktorský titul práv a následně se vrátil do Prahy k dokončení studia na Karlově univerzitě.[4]

Po svém návratu do Čech se záhy zapojil do aktivit české pokrokové strany a zúčastnil se politické přednášky o národnostní otázce (1909). Zde vystoupil s projevem v duchu francouzské dizertace o nutných reformách, kdy „náš program … musí být proniknut tou ideou: demokratické reformy politicko-správní, odstranění byrokratismu, odstranění nedemokratického volení, odstranění nekonstitučních řádů, zdemokratizování samosprávy, toť první krok k řešení národnostní otázky, pronikavější nežli všechny zákony a nařízení jazyková, jažto všecka tato demokratická zřízení vynucující si logicky už nutnou nacionální rovnost a spravedlnost…[5] To bylo ale na nějaký čas poslední vyjádření směrem k Rakousku – Uhersku, neboť k politickým otázkám monarchie se až do roku 1913 vyjadřoval Beneš jen výjimečně.

V roce 1913 mu byl přiznán titul docenta filosofie. Ve své habilitační práci Stranictví: Sociologická studie poukázal na to, že neexistuje jasná definice stran a ani jejich tradice. Svou tradici mají pouze strany ve Velké Británii díky existenci tamní demokracie, kdežto „strany kontinentu evropského se naproti tomu jeví skoro vesměs jako elementy nevyspělé, dosud nevyvinuté …[6] Také zkoumal klíčové znaky stran a jejich soupeření, které považoval za hlavní vadu stranictví a problém pro demokracii. I tak je ale považoval za hlavní hybnou sílu politického vývoje a pokroku společnosti.[7]

V témže roce také začíná jeho politická kariéra. V červenci 1913 je v Čechách na základě anenských patentů rozpuštěn český zemský sněm a dosazena zemská správní komise, která znamenala obnovenou absolutistickou vládu bez zastupitelského sboru. Proti tomu protestovaly zejména malé radikální strany, národní socialisté, realisté a ani E. Beneš nezůstal pozadu. Kritizoval laxnost české politiky k nastalé situaci a sám se k ní ostře vyjádřil v týdeníku Jiskra: „Celý svět se rve o demokratické ideje, pokrok jejich je patrný na všech stranách …, a to vše jde ruku v ruce s hospodářským a sociálním vývojem. Také Čechy hospodářsky rostou a postupují, jsou perlou našeho soustátí v obchodu a průmyslu – a místo stejného vývoje v politice demokratické docházíme k absolutismu![8] A když byl v Sarajevu 28. června 1914 zastřelen František Ferdinand d´Este, Beneš se aktivně zapojil do odboje proti monarchii se snahou realizovat české státoprávní zájmy.

Po vypuknutí první světové války se Beneš zařadil do proudu rezistence. Postupně se stal blízkým spolupracovníkem Masaryka, s nímž ho spojovaly shodné názory na potřebu opory v západních demokraciích pro vybojování české státnosti. Tady přicházel první rozpor s jeho budoucím kritikem Karlem Kramářem.[9] Ten si představoval napojení budoucího státu na Rusko, ale i přes tento rozdílný názor se shodli na spolupráci proti monarchii.

Na konci roku 1914 Masaryk odcestoval do Říma, návrat do Čech ale nepřicházel v úvahu kvůli možné internaci. Začátkem roku 1915 Beneš odcestoval za Masarykem do Švýcarska, kde byl pověřen navázat styky s předními českými politickými činiteli k vytvoření jednotného domácího hnutí a pro zajištění styku s rodícím se exilem. Po jeho návratu do Čech tak začala fungovat ilegální organizace Maffie, pro kterou Beneš záhy získal většinu předních politických proudů s výjimkou katolíků a agrárníků, kteří byli zdrženliví. Její první období činnosti však bylo ukončeno zatčením klíčových mužů v květnu 1915 (Kramář, Rašín, Scheiner) a jejich odsouzením k smrti za velezradu.[10]

I samotnému Benešovi hrozilo zatčení, proto 1. září 1915 odešel do zahraničního exilu (bez své ženy) přes Švýcarsko do Francie, kde využil svých kontaktů z dob studií a dostal se tak do styku s ministerstvem války a ještě téhož roku byl přijat i na francouzském ministerstvu zahraničí. Otevřela se mu tak cesta k předávání informací o české otázce.

Prvním veřejným vystoupením českého odboje se stala deklarace publikovaná 14. listopadu 1915 ve Francii, Švýcarsku, Rusku a Spojených státech. V ní byla deklarována snaha o samostatnost s cílem vzniku československého státu bez ohledu na Rakousko. Podepsalo ji mnoho významných osobností v čele s Masarykem, Beneš svůj podpis ale nepřipojil z důvodu obav o svou ženu a také nebyl ještě tolik známý. I přes svou opatrnost, aby nějak neuškodil své ženě, byla Hana Benešová zatčena ještě před zveřejněním manifestu kvůli tzv. knoflíkové aféře.[11]

Dalším důležitým mezinárodním mezníkem pro český odboj se stala schůzka T. G. Masaryka s francouzským premiérem Aristidem Briandem v Paříži na přelomu ledna a února 1916. Po tomto setkání byla ustanovena Národní rada zemí českých, která se stala novým politickým centrem odboje. Edvard Beneš se stal jejím generálním sekretářem a také převzal řízení základních listů exilu, tj. Československé samostatnosti a La Nation Tchèque.[12]

Úspěchem exilu byla i deklarace dohodových mocností z ledna roku 1917 o osvobození Italů, Rumunů, Slovanů a Čechoslováků. Stalo se tak po nabídce míru ze strany Rakouska a Německa, dohodové mocnosti však odmítly a určili podmínky, za kterých by byl mír myslitelný. O dva měsíce později, po pádu carského samoděržaví v Rusku, prozatímní ruská vláda naznačila svou vizi nové střední Evropy se samostatnými státy - polským, jihoslovanským a československým.

Edvard Beneš se ve Francii pokoušel o vytvoření československé armády, což se mu ke konci roku 1917 podařilo a byla tak zřízena autonomní československá armáda, jejíž řízení náleželo Národní radě. Během dubna 1918 se konal sjezd zástupců nesvobodných národů Rakouska – Uherska v Římě, který Beneš „využil nejen k dalšímu zviditelnění československé otázky, ale též k posílení prestiže národního odboje a nakonec i své vlastní.[13] Výsledkem sjezdu byla rezoluce o společném boji proti Rakousko – uherské monarchii a právu na samostatné státy. Právo na tuto samostatnost o dva měsíce později uznala oficiálně francouzská deklarace, zároveň uznávajíc Národní radu jako nejvyšší orgán a budoucího představitele vlády. O pár dní později se k této deklaraci připojila i britská vláda a sympatie také projevil velvyslanec svržené ruské demokracie a Spojené státy. Díky oficiálnímu uznání mohl nyní E. Beneš navazovat diplomatické styky s dalšími spojeneckými státy, např. s Řeckem a Belgií a k vyhlášení nezávislosti zbýval jen malý krůček.

Beneš a další představitelé protirakouského odboje plánovali vyhlášení nezávislosti k výročí Bílé hory (8. listopadu), ale nakonec museli jednat mnohem rychleji, protože v říjnu 1918 přišly návrhy na mír ze strany Německa i Rakouska – Uherska. 14. října 1918 tedy byla zaslána oficiální nóta oznamující vytvoření prozatímní československé vlády v čele T. G. Masarykem, E. Benešem jako ministrem zahraničí a M. R. Štefánikem jako ministrem války. Následující den toto prohlášení oficiálně uznala francouzská diplomacie, 18. října Rusko, 21. října Itálie, 23. října Velká Británie a během listopadu následovaly další státy včetně Spojených států. Tato nóta vešla ve známost jako Washingtonská deklarace a byla uveřejněna 18. října 1918.

Nyní již vyhlášení nezávislosti nic nebránilo a tak, když 27. října rakousko – uherský ministr Julius Andrássy zaslal do USA nótu s přislíbením práv Čechoslovákům a Jihoslovanům, byla 28. října 1918 vyhlášená nezávislost a vznik Československého státu. Martinskou deklarací z 30. října se ke společnému státu přihlásili také Slováci.

V těchto dnech zároveň v Ženevě probíhala jednání zahraničního exilu zastoupeného Benešem a politiků domácího odboje (např. K. Kramáře, J. Klofáče, K. Matuše a dalších). Navzájem se zde seznamovali s mezinárodním i domácím děním a diskutovali o „budoucí formě československého státu a také o jeho definitivní vládě.[14] Prezidentem byl ustanoven T. G. Masaryk, Kramář předsedou vlády a dohodnuta byla i sestava ministrů. Edvard Beneš se stal ministrem zahraničí.

11. listopadu 1918 byla první světová válka oficiálně ukončena a před Benešem stál další nelehký úkol. Začlenit Československo do mezinárodních vztahů, hospodářské pomoci zejména ze strany Spojených států a hlavně právně vybojovat hranice nového státu.

Za první republiky (1919 – 1938)

18. ledna 1919 byla zahájena mírová konference v Paříži, které se zúčastnilo celkem 32 delegací včetně Československa v zastoupení Edvarda Beneše a Karla Kramáře. A právě zde mezi dvěma jmenovanými vznikl první vážný konflikt. Zatímco Beneš byl po válce pro umírněnou politiku vůči bolševickému Rusku, Kramář na konferenci vystupoval s požadavky intervence spojeneckých vojsk v Rusku, které ale v té době neměly šanci na úspěch.[15] Dokonce vyjednával i proti Masarykovi a Benešovi sám za sebe s carskými emigranty, neb „měl přehnanou představu o svém významu. Vystupoval autoritativně a nedoceňoval umění kompromisu.“ Zato „Beneš byl dříč a navíc věděl, že v politice nelze bez kompromisů uspět.[16]

V září 1919 se Beneš vrátil do Prahy a před Národním shromážděním vylíčil boj o nový stát, průběh mírové konference a koncept budoucí československé zahraniční politiky. Ten se měl odvíjet od mírových smluv a spolupráce se spojenci. Beneš se stal velkým zastáncem Společnosti národů a kolektivní bezpečnosti, kterou chápal jako prostředek obrany, ne výbojů. Vždy dělal vše pro zachování míru a přátelských vztahů, protože věděl, že další válečný konflikt v Evropě by mohl ohrozit bezpečnost československého státu. A jako ministr zahraničí malé, nově vzniklé země se snažil zajistit nám i ostatním malým a středním státům rovnocenné postavení v mezinárodních vztazích vůči velmocím.

Po vytvoření úřadu ministerstva zahraničí, vybral schopné lidi pro práci v cizině a celkem rychle byla utvořena síť vyslanectví a konzulátů po celém světě. Ale ani toto se neobešlo bez Kramářovy kritiky vůči Benešovi. Vytýkal mu „jeho postupy na konferenci i po ní, ostře kritizoval každý krok československé zahraniční politiky, Benešův vztah k jeho úředníkům zahraničního ministerstva, jeho výroky, jeho „neschopnost“ i jeho údajnou „mravní nezpůsobilost“.[17] Beneš proti Kramářovi otevřeně vystoupil začátkem roku 1920, když vysvětloval důvody ukončení intervenčních tažení proti Rusku. Kritice podrobil zejména Kramářovy názory, které označil za příliš romantické. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, na svou obranu Kramář vystupoval s popuzenými projevy, kde své názory obhajoval a Beneše obvinil, „že se k němu v Paříži choval neloajálně.[18] Beneše se však zastal Masaryk, což znamenalo přerušení osobních styků s Kramářem a následné osobní i politické výpady proti politice Hradu ze strany Kramáře.[19]

V létě 1920 a v následujícím roce byly podepsány spojenecké úmluvy mezi Československem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, Rumunskem a Jugoslávií, čímž vznikla Malá dohoda. Beneš pro toto seskupení našel podporu napříč celým politickým spektrem Československa. A přes počáteční kritické ohlasy získala tato forma spolupráce následně velkou podporu i ze strany Francie a Velké Británie. V polovině listopadu 1920 se konalo první ustavující shromáždění Společnosti národů, jejímž místopředsedou byl Beneš zvolen.

Roku 1921 Beneš vstoupil i na domácí politickou scénu, když byl v září 1921 jmenován předsedou vlády a pověřen jejím sestavením. Ve vládě zasedli představitelé pěti nejsilnějších politických stran (sociální demokraté, agrárníci, lidovci, národní demokraté a Československá strana socialistická). V létě 1922 ale v Československu vyvstaly sociální problémy, které kabinet začaly rozdělovat. Rozpor nastal i kvůli zahraniční politice a odporu národních demokratů navázat diplomatické styky s Ruskem a kvůli územním ústupkům vůči Polsku, proti kterým se postavili i lidovci. A i když se situaci podařilo Benešovi uklidnit, byla během jeho nepřítomnosti dojednána dohoda mezi prezidentem a Pětkou[20] o nové, ryze politické vládě v čele s Antonínem Švehlou. Beneš si nadále udržel post ministra zahraničí, i když zde byly pokusy ho nahradit.

Beneš se postupem času stal uznávaným politikem v západních demokraciích, ale jeho pozice ve vnitřní politice Československa byla zanedbatelná. Ve vládách byl vždy nadstranickým odborníkem a až na jeho roční vedení vlády, byl domácí politikou, dalo by se říci, nedotčen. Jedním z důvodu byla i jeho častá nepřítomnost v republice. To se změnilo v březnu 1923, kdy vstoupil do strany československých socialistů zejména z taktických důvodů.[21]

Po předčasných parlamentních volbách v listopadu 1925 se předsedou vlády stal opět A. Švehla. Ten se také spolu s T. G. Masarykem zúčastnil oslav vzpomínek na Jana Husa, což mělo za důsledek úplné přerušení už tak dosti napjatých vztahů mezi republikou a Vatikánem v témže roce. Tyto vztahy byly obnoveny o tři roky později Benešovou zásluhou na základě podepsané dohody se Svatým stolcem, tzv. modem vivendi.[22] Byly zde definovány vzájemné vztahy státu a církve, které víceméně vyzněly výhodněji pro Československo.

Švehlův kabinet se ale díky sporům mezi stranami u moci dlouho neudržel a byla tak ustanovena úřednická vláda v čele s Josefem Černým, kde si i nadále Beneš udržel post šéfa československé diplomacie. To „svědčilo o Benešově mimořádném postavení v reálném politickém systému republiky; vzhledem k opozičnímu stanovisku jeho „vlastní“ strany k očekávaným vládním předlohám mu však mělo vzápětí přinést také nemalé problémy, v nichž mohl řízení diplomacie udržet jedině díky autoritě hlavy státu.[23]

Tyto problémy nastaly v červnu 1926 kvůli J. Stříbrnému a jeho stoupencům ve straně, kteří požadovali Benešův odchod z vlády, který by určitě přispěl k pádu Černého kabinetu. Stříbrný se snažil Beneše také zdiskreditovat před Masarykem, to se mu ale nepodařilo a vláda i Beneš se udrželi. U socialistů tak nastala krize způsobena tímto konfliktem, kterou záhy vyřešil předseda strany J. Klofáč, který se plně postavil za Beneše. Stříbrného chování mělo dohru na sjezdu strany v září 1926, kdy byl ještě s několika svými stoupenci ze strany vyloučen. Strana se přejmenovala na Československou stranu národně socialistickou a byl vytvořen nový výkonný výbor, jehož představitelem se stal i sám Beneš.

Na přelomu let 1928 a 1929 se vynořily další konflikty mezi ministrem zahraničí a jeho odpůrci. Do konfliktu se dostal s M. Hodžou[24], ale zásadní spor nastal opět mezi Benešem a Kramářem. Kramář začal s „protibenešovskou“ kampaní v Národních listech. Proti tomu se ohradil Masaryk a postavil se za Beneše. Zároveň navrhl řešení sporu před tzv. čestným soudem s dvojicí arbitrů. Kramář tedy sepsal „obžalobu“ proti Benešovi, kde „nejméně polovinu finální verze elaborátu vyplňoval výklad problémů, pocházejících ještě z jejich sporů na mírové konferenci … Druhá část Kramářova spisu atakovala Benešovy údajně nemorální postupy v politických bojích či odstraňování jeho protivníků …[25] Benešovou odpovědí se stal spis, kterým dokázal „přesvědčivě, i když se zjevnou rezervovaností odrazit většinu soupeřových ataků.[26] Arbitry bylo nakonec rozhodnuto o neoprávněnosti Kramářových výroků na adresu Beneše, což přispělo k dalšímu upevnění postavení šéfa diplomacie na vnitropolitické scéně.

Po pádu americké burzy v roce 1929 se celosvětová krize promítla i do politického života. Německo a Rakousko se radikalizovaly a Polsko bylo nestabilní. Beneš celou situaci zhodnotil a klasifikoval jako nebezpečnou pro celý evropský kontinent. S tím také seznámil Udržalovu vládu[27] a varoval ji před rostoucím nacionálně socialistickým hnutím v Německu. V lednu roku 1933 se v Německu dostal k moci Hitler a v září téhož roku vystoupilo Německo ze Společnosti národů. Tím se změnila celá evropská politická scéna a dle Beneše to měly být následující dva, tři roky, které rozhodnou o budoucnosti míru na kontinentu.[28]

Během roku 1933 na domácí politické scéně vyvstala otázka příští prezidentské volby naplánované na rok 1934. Skupina Hradu uvažovala o možné Benešově kandidatuře, ale protože neměl dostatečnou podporu, od tohoto scénáře upustila. Ve volbách tak kandidoval již 83letý Masaryk, který byl zvolen počtvrté prezidentem republiky počtem 327 hlasů.

Následující rok se ale prezidentův zdravotní stav začal rapidně zhoršovat a proto bylo třeba rychle jednat. Sám Masaryk po celý rok uvažoval o abdikaci i o tom, že již neměl v roce 1934 kandidovat. S nastupujícím podzimem se blížila nevyhnutelnost Masarykova odstoupení. Zároveň si však Masaryk uvědomoval, že pokud se za Beneše nepostaví, „jeho šance usednout na Hradčanech mohou klesnout až k nule.[29] Proto nově jmenovaného předsedu vlády Hodžu, který mu slíbil důstojné zvolení jeho nástupce, pověřil provedením prezidentské volby. Tento slib se však ukázal jako těžko dodržitelný, protože se vyskytly problémy, které prezidentskou volbu značně zkomplikovaly. Ale i přes tyto problémy byl nakonec Edvard Beneš 18. prosince 1935 zvolen druhým prezidentem republiky.[30]

Ještě před svým zvolením se Beneš vzdal místopředsednického postu v národně socialistické straně a ze strany vystoupil, protože chtěl být nadstranickým prezidentem. Po jeho zvolení také uvolnil místo ministra zahraničí, ale i nadále udržoval velmi úzkou spolupráci mezi ministerstvem a prezidentskou kanceláří. Jeho zvolení uvítaly mnohé státy po světě, protože jak doma, tak „i v zahraničí byl Beneš často vnímán jako záruka kontinuity československé demokracie i jako garant zachování její dosavadní vnitropolitické i zahraničněpolitické linie.[31]

Již od svého nástupu připravoval celé Československo na možnost obrany státu proti agresorovi viděném v Německu. Tato příprava nevycházela pouze z vojenského hlediska, ale také z psychického, kdy na svých cestách po republice burcoval občany k připravenosti hájit svou zem. Postupem času se Beneš snažil zajistit bezpečnost pro svůj stát i u spojenců.[32] Tam ale narazil na problém. V květnu 1937 se stal ve Velké Británii ministerským předsedou N. Chamberlain, který se snažil o integraci Německa do mezinárodních vztahů a usmíření Berlína. Tyto změny v zahraniční politice (tzv. politika appeasementu) se projevily i ve Francii, která začala být opatrnější a orientovala se na Británii. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938[33] se Beneš snažil získat záruky pomoci od spojenců v případě napadení Československa, ale Francie i Velká Británie tyto závazky vojensky zasáhnout odmítla a snažila se přimět vládu k jednání se Sudetoněmeckou stranou (SdP).

Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem začala výrazněji zasahovat do politického života republiky po parlamentních volbách 1935, díky kterým se stala nejpočetněji zastoupenou stranou v Parlamentu po republikánech. Beneš se již dříve snažil tuto stranu delegalizovat, ale bez úspěchu. A nyní mu přinášela jenom těžkosti. SdP velmi brzo získala napojení na nacistické vedení v Německu i samotného Hitlera a v duchu jeho „doporučení“ předkládala československé vládě takové požadavky, které byly pro Beneše nepřijatelné.

V létě 1938 byl Beneš „donucen“ se Sudetoněmeckou stranou vyjednávat o otázce národního statutu a akceptovat britskou zprostředkovací misi podpořenou i Francií. Od té doby Beneš vnitřně počítal s tím, že Francie jednou Československo zradí.[34] Během vyjednávání se k Benešovi dostávaly zprávy o chystané akci Hitlera proti republice na přelom září a října a nadále sílily tlaky na jeho osobu ze strany Britů i Francouzů, aby vyšel henleinovcům co nejvíce vstříc. Ti však jakékoliv návrhy odmítali. Nakonec vláda přistoupila na návrh o postoupení části území Německu za příslibu francouzských i britských záruk v případě napadení Československa a ohrožení jeho zájmů (21. září 1938). Výsledkem přistoupení na návrh bylo odstoupení Hodžovy vlády, její nahrazení úřednickou vládou v čele s J. Syrovým, vyhlášení mobilizace a odmítnutí návrhu. O několik dní později byla ale vláda přinucena přijmout mnichovský diktát o odstoupení pohraničního území (30. září 1938).

Po přijetí Mnichovské dohody Beneš uvažoval o abdikaci. Zásadní roli zde hrál nátlak ze strany nacistického Německa i části politické a obecné veřejnosti, která dávala Benešovi současnou situaci za vinu. Kritiky se dočkal i od některých stoupenců Hradu. Byl na něj tedy vyvíjen takový tlak, že 5. října 1938 rezignoval a ještě v témže měsíci odešel do exilu. Byl si ale jist, „že jej v brzku očekává nový zápas, zápas za obnovení státu.[35]

Znovu do boje (1939 – 1948)

Po Benešově odjezdu do exilu ve Spojených státech se na něj i jeho ženu Hanu snesla vlna kritiky. Domácí kritikové dokonce vznášely takové návrhy, „aby byl za Mnichov a jeho důsledky pohnán k odpovědnosti.[36] Zároveň se pomyslná miska mocenských vah v českých zemích „přiklonila jednoznačně na stranu agrárníků, jim blízkých živnostníků a také nacionální pravice.[37] V listopadu 1938 byla založena Strana národní jednoty v čele s R. Beranem, jejímž hlavním cílem byla likvidace liberální zastupitelské demokracie a nastolení autoritářského státu. 30. listopadu byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha a následující den byla jmenována nová, značně proněmecká, vláda v čele s Beranem, která likvidovala pravomoci parlamentu tzv. zmocňovacím zákonem.[38] Beneš se však jakýchkoliv politických reakcí zdržoval, aby situaci nekomplikoval.

Beneš byl po svém příjezdu do USA vřele vítán. Začal přednášet na univerzitě v Chicagu o demokracii a její krizi. Tyto přednášky se mu později staly základem pro knihu Demokracie dnes a zítra vydané poprvé v srpnu 1939 v Americe. Věnuje se v ní vzniku demokratických systémů od feudalismu do první světové války i jejich následnému vývoji po válce včetně problémů a popisu antidemokratických hnutí jako je fašismus, komunismus a nacionální socialismus. Dle Beneše byla první světová válka „sama ve vývoji demokracie velikým a základním mezníkem, ale stala se zároveň východiskem k novým velikým hnutím antidemokratickým, diktátorským a totalitním.[39] Tím připravila „půdu pro vznik nejbrutálnějších nacionalismů jaké kdy svět vůbec poznal (Německo, Itálie).[40] Příčinu pádu demokracie po první světové válce viděl v nedostatku zkušeností, neschopnosti politiků odolat těmto hrozbám a také ve vývoji, který brzdilo odstraňování následků války. Nejvíce místa v knize Beneš věnoval popisu ideálního demokratického státu, jeho fungování, vztahům mezi politickými stranami a jejich nejvhodnějším počtem. Za základ fungujícího demokratického státu považoval lid, který musí být v duchu demokracie vychován. V roce 1942 kniha vyšla v češtině doplněná o další kapitoly, kde se zabývá úvahami o příští reorganizaci Evropy a světa po druhé světové válce, modernizací klasické liberální demokracie a problémy politického stranictví. Část knihy zaujímá rozbor soužití poválečné demokracie a sovětského režimu po druhé světové válce, kde předpokládá postupné opuštění Sovětského svazu od modelu diktatury. Na tyto své spekulace dostal konečnou odpověď v roce 1948, kdy komunisté převzali moc.

Beneš se ale brzy z přednášení vrhl na nový boj za svobodu Čechů a Slováků. Přiměly ho k tomu březnové události v Československu. 14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm samostatnost a téhož dne byl do Berlína povolán Hácha s ministrem zahraničí F. Chvalovským. Zde pod nátlakem souhlasili s vojenskou okupací českých zemí, která začala 15. března 1939. Tím byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Francie, Británie i Sovětský svaz anexi odsoudily a Beneš reagoval sepsáním proslovu o novém boji za svobodu. V dubnu sepsal memorandum pro amerického prezidenta i další státníky, kde je informoval o úmyslu sestavení exilové vlády v případě vypuknutí války.

Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě v létě se Beneš vrátil do Londýna a 1. září 1939 válka vypukla. V říjnu byl ustanoven Československý národní výbor, jehož předsedou se stal Beneš. Výbor byl vytvořen jako neformální těleso, protože západní mocnosti s uznáním či vytvořením exilové vlády Československa váhaly. A přestože Benešova opozice v dalších zahraničních centrech vytvořila protiváhu Československému národnímu výboru, byl Beneš i nadále brán jako nepopiratelná autorita odboje.[41]

21. července 1940 byla Velkou Británií uznána existence prozatímní exilové vlády vedené J. Šrámkem. Edvard Beneš se opět ujal funkce prezidenta. Oficiálního uznání se exilová vláda dočkala o rok později, konkrétně 18. července 1941, čímž dosáhla zrovnoprávnění s ostatními spojenci. Po zapojení Spojených států a Japonska do konfliktu válka dostala celosvětový charakter. Od té doby se Beneš snažil o právní likvidaci mnichovské dohody, odvolání podpisů ze strany Británie a Francie a obnovení státu v předmnichovských hranicích. To se mu povedlo v srpnu 1942, kdy J. Masarykovi přišel dopis od britského premiéra A. Edena o neplatnosti Mnichova.[42] Dá se říci, že tento akt byl pro Beneše vítězstvím a zadostiučiněním.

V prosinci 1942 měl Benešovi vypršet mandát prezidenta (7 let). Exilová vláda tedy vydala vládní prohlášení o tom, že Beneš byl považován za prezidenta bez ohledu na jeho rezignaci a následující události od října 1938. Zároveň bylo prohlášením prodlouženo jeho funkční období do té doby, než se uskuteční volební schůze obnoveného Národního shromáždění.

S blížícím se rokem 1943 Beneš stále více věřil, že válka v následujícím roce skončí. Naplno se proto věnoval „mezinárodnímu zakotvení obnoveného československého státu.[43] Také se začal více zajímat o Slovensko, kde sílil odboj a nespokojenost veřejnosti s tamní vládou. Jeho představou jako součást odčinění Mnichova byl nový, národní stát Čechů a Slováků, čímž měla být vyřešena otázka menšin, zejména Němců a Maďarů.[44] Již od počátku války československá politika v exilu „počítala s tím, že omezí počet a politickou váhu německé menšiny v poválečném státě.[45] Postupem času ale přešla „ke koncepci hromadného transferu československých Němců[46], čehož chtěla dosáhnout pomocí mezinárodního uznání. Tento koncept se po skončení války stal programem vlády, který přijaly všechny politické proudy.

Po zkušenosti s Mnichovem se také změnila zahraniční orientace československé politiky. Beneš měl představu o obnoveném Československu jako o jakémsi „mostu mezi Východem a Západem“, čímž měla tato politika v republice „umožnit vyrovnání vlivů SSSR a západních demokracií.[47] Tato nová linie také „navazovala na nenaplněné úsilí meziválečného Československa o reformu mezinárodního řádu, v němž by získaly respektovanou a svébytnou úlohu i střední a malé státy.[48] V prosinci 1943 byla podepsána spojenecká smlouva se Sovětským svazem o přátelství a poválečné spolupráci. I když se objevili kritici smlouvy, kterým vadilo přílišné sblížení se SSSR a nedůvěra v otázce nevměšování se do vnitřních záležitostí státu, Beneš s J. Masarykem a H. Ripkou si stáli za svým. Beneš předpokládal, že po válce bude Západ s Východem spolupracovat, že Sovětský svaz nebude mít snahu své spojence ve střední a východní Evropě zbolševizovat a že se sám zdemokratizuje.[49]

V srpnu 1944 začala německá okupace Slovenska, to se ale postavilo na odpor a vypuklo celonárodní povstání, které bylo nakonec vojensky poraženo. Během ledna 1945 Sověti prolomili německou obrannou linii a konec války v Evropě se blížil. V únoru Beneš pronesl poslední rozhlasový projev do okupované oblasti, kde posluchače seznámil se závěrečnou bilancí zahraničního odboje. Poté se přes Moskvu vydal zpět do vlasti.

V Moskvě se v březnu konalo jednání o budoucí československé vládě. Jednání se zúčastnili zástupci českých demokratických stran (sociální demokraté, národní socialisté, lidovci, komunisté a Slovenská národní rada). Základem jednání se stal program připravený komunisty (tzv. Košický program). Obsahoval body o budoucí orientaci zahraniční politiky na SSSR, o německé otázce, hospodářství a také část o uznání Slováků jako svébytného národa.[50] Součástí byly i principy nové, budoucí demokracie ve státě, tzv. lidové demokracie. Ta představovala „model socializující demokracie s výraznými etatistickými a národně kolektivistickými přístupy.[51] V praxi to znamenalo omezení liberální svobody trhu, tržně plánované hospodářství a zásahy státu v oblasti sociální politiky. V politickém systému byl zachován pluralismus (i když značně omezen), strany byly organizovány v Národní frontě Čechů Slováků a každá strana se musela podílet na vládě. Tím byly odstraněny některé problémy z dob První republiky jako přílišná početnost a roztříštěnost politických subjektů. Senát nebyl obnoven.[52]

Beneš z nové vlády nebyl zrovna nadšen. Většinu ministerských postů obsadili komunisté, „jeho“ lidé získali pouze pět křesel. Po jednáních se vypravil do své vlasti, konkrétně do slovenských Košic, kde začal úřadovat a kde také nový kabinet složil slib dle ústavy z roku 1920. Zde byl také schválen 5. dubna 1945 program z Moskvy. Když byla 7. května podepsána všeobecná kapitulace Německa, vydal se Beneš na cestu do Prahy. Všude byl nadšeně vítán a těšil se neuvěřitelné popularitě. A i když „tvrdý zápas o obnovu státu úspěšně završil, další, o jeho příští charakter a celkovou svobodu … právě začal.[53]

Po návratu prezidenta i Fierlingerovy vlády do Prahy v květnu 1945 byla zahájena postupná obnova orgánů a základních složek státní moci. Byly tak obnoveny státní hranice, vytvořeny národní výbory, které „zajišťovaly chod hospodářství, zásobování, dopravu, …, personální politiku, očistu od zrádců, kolaborantů, konfiskace, odsun Němců …[54] Toto přechodné revoluční období skončilo 28. října 1945 zahájením činnosti Prozatímního národního shromáždění.

Již během války vláda v Londýně navrhovala zákony – dekrety, které prezident podepisoval. V tomto duchu se pokračovalo i v přechodném revolučním období, kdy byla podepsána téměř stovka dekretů, které komplexně upravily všechny oblasti poválečného života. Mezi ně patřily i dekrety upravující vztahy s Němci, Maďary či jinými zrádci a kolaboranty. Například dekret z 19. května o anulaci majetkových vztahů těchto osob s výjimkou pro ty, kteří během války bojovali za republiku nebo dekret o konfiskaci a rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a dalších zrádců. V srpnu byl vydán ústavní dekret upravující československé občanství.[55]

Jak již bylo napsáno výše, po válce vláda začala s odsunem Němců. Během neorganizovaného odsunu od května do srpna 1945 odešlo samo do Německa nebo bylo násilně vyhnáno na stovky tisíc Němců. Tyto postupy byly jak Benešem, tak i dalšími představiteli státu veřejně odsouzeny. Divoký odsun byl ukončen až Postupimskou konferencí, kde byla nutnost odsunu uznána, nicméně pod podmínkou organizovanosti. Tak se také stalo od ledna do října 1946, v letech 1947 – 1948 proběhly ještě dodatečné odsuny.

Když svou činnost zahájilo Prozatímní národní shromáždění, potvrdilo Beneše v čele republiky. Následující rok byl ve znamení příprav na květnové parlamentní volby. Volební kampaň byla poměrně divoká a to zejména ze strany komunistů, jejichž drtivým vítězstvím volby nakonec skončily. V červnu pak bylo svoláno nové Ústavodárné shromáždění, jehož prvním úkolem měla být volba prezidenta. Stalo se tak 19. června 1946, kdy byl Beneš jako jediný kandidát Národní fronty znovu zvolen do úřadu hlavy státu. [56]

Následující události dvou let však pro Beneše už tak pozitivně nevyzněly. V roce 1947 se zhroutila jeho koncepce budoucího demokratizovaného Ruska. Beneš se i přes jednoznačnou orientaci zahraniční politiky na Sovětský svaz snažil udržet kontakty se Západem, především prostřednictvím spojenectví s Francií. Zde ale narazil na Stalinův odpor a díky jeho nátlakům k podepsání smlouvy nedošlo. Beneš byl sovětským zásahem do rozhodování záležitostí Československa a následným postojem komunistů otřesen. Když byla pak v září 1947 podepsána dohoda mezi komunisty a sociálními demokraty (Fierlinger) o společném postupu, Beneš dal zcela otevřeně najevo svou nedůvěru ke KSČ i Fierlingerovi.[57]

Proti postupům komunistů se ohradily i ostatní vládní strany. Těm se nelíbilo chování komunistů v otázce obsazování důležitých míst „svými“ lidmi, zejména ve vedení policie. 13. února 1948 proto zbylé koaliční strany prosadily usnesení o anulování nedávných personálních změn proti komunistům, a dokud se tak nestane, odmítly se účastnit jednání vlády. Dokonce byli připraveni i rezignovat. Za tento společný postup si strany získaly Benešovu podporu. Byly ujištěny o jeho neústupném stanovisku vůči komunistům a požádány, aby ani ony neustupovaly. Zároveň slíbil, že nejmenuje novou vládu, kde by demokratické strany nebyly zastoupeny. Gottwald však toto usnesení odmítl přijmout, což mělo za následek podání demise 12 členů vlády 20. února.[58]

Následovaly dny plné nátlaků na prezidenta Beneše ze strany Gottwalda, aby demise přijal, jejichž součástí byly i různé manifestace komunistických přívrženců. Protireakce od demokratických stran se však Beneš nedočkal. Ti byli totiž přesvědčeni, že reakce postačí až následující týden a několik odstupujících ministrů dokonce odjelo na víkend mimo Prahu. Beneš byl jejich nečinností překvapen, nadále odmítal demise přijmout a snažil se přimět Gottwalda k řešení krize jednáním s ostatními stranami. To zase odmítl Gottwald a na 24. února svolal generální stávku jako další nátlakovou akci, směřovanou zejména „proti prezidentovi jako poslední významné pozici demokratů.[59] O den později představil Gottwald Benešovi návrh nové vlády, která se „alespoň navenek sestávala i nadále ze zástupců různých politických proudů …[60] Pro jistotu byla komunisty připravena demonstrace, která by v případě dalšího Benešova odporu pochodovala až na Hrad. Beneš odpoledne 25. února demise přijal a pověřil Gottwalda sestavením nové vlády.

Od té doby komunisté pokračovali v upevňování absolutní moci. Beneš se značně vyčerpaný a s postupující nemocí uchýlil do své vily v Sezimově Ústí. Když v dubnu komunisté navrhli pro volby v květnu jednotnou kandidátku a připravovali návrh nové ústavy, Beneš se postavil na odpor. 1. května oznámil úmysl co nejdříve odstoupit, protože nadále již „odmítal krýt další kroky režimu vůči lidem i jejich majetku, především ale zásadně nesouhlasil ani s komunistickým projektem voleb s jednotnou kandidátkou, ani s jejich konceptem ústavy, který v žádném případě nehodlal podepsat.[61] A jak řekl, tak se také stalo. 7. května 1948 Beneš abdikoval na post prezidenta republiky. V abdikačním projevu jako hlavní důvod svého odstupu označil nesouhlas se současnou politickou situací, i když nezastíral ani svůj špatný zdravotní stav.

I po jeho odstoupení byla Benešova popularita zejména u nekomunistické části veřejnosti zřejmá. Stále pro ni byl symbolem demokracie a toto své přesvědčení dávala také najevo.62] Když Beneš 3. září 1948 zemřel, vzdávaly mu hold tisíce lidí, včetně zahraničí. První dny po jeho smrti a státní pohřeb byly plné demonstrací Benešových přívrženců, které komunisté označili za pokus o „anti – únor“ a tvrdě proti nim zasahovali. Znamenaly ale také, že „i mrtvý národní vůdce může být komunistické moci nebezpečný …[63]

Poznámky

[1] Bratr Václav seznámil Beneše s Masarykovými spisy, deníkem Čas a revue Naše doba. Vojta zase ukázal Benešovi prostředí sociální demokracie a jejího deníku Právo lidu.

[2] Již v roce 1903 byl Edvard Beneš pozván k Masarykovi, kde mu byly nabídnuty překlady z angličtiny a francouzštiny do Naší doby.

[3] Citováno dle J. DEJMEK., Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 52.

[4] Diplom z Francie mu zde totiž nebyl uznán.

[5] E. BENEŠ, Otázka národnostní. Praha 1909. str. 13-14. Cit. dle J. DEJMEK., Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 58.

[6] E. BENEŠ, Stranictví, str. 5-6. Cit. dle J. DEJMEK., Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 82.

[7] Čerpáno tamtéž, str. 82-84.

[8] Článek E. BENEŠ, Do boje proti absolutismu, Jiskra 31. 7. 1913. Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 91.

[9] Karel Kramář se narodil 27. prosince 1860. Byl českým a československým politikem, účastník prvního odboje a v samostatném Československu prvním předsedou vlády. Za první republiky předseda České národní demokracie, poté Národního sjednocení a jeden z kritiků tzv. skupiny Hradu. Byl zastáncem modelu tzv. demokracie národní, jež měla být alternativou liberální demokracii. Zemřel roku 1937.

[10] Rozsudek byl ale poté změněn a nakonec jim byla udělena milost roku 1917.

[11] Událost, která vedla k prozrazení Maffie a narušila tak její práci. Důvodem byla přílišná opatrnost členů Maffie, kteří z obavy, že může jít o provokaci, předali policii knoflík s tajným kódem. Kromě Hany Benešeové byla zatčena i Alice Masaryková, F. Soukup či redaktoři deníku Čas.

[12] Národní rada zemí českých byla později přejmenována na Národní radu československou.

[13] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 190.

[14] Tamtéž, str. 216.

[15] Pro Kramáře byla říjnová revoluce v Rusku tragédií. Rusko považoval za svou druhou vlast, a i když neuspěl s požadavkem intervence, nadále se snažil o demokratické Rusko, což mu akorát přineslo ztrátu prestiže na domácí politické scéně.

[16] Cit. dle L. BĚLOŠEVSKÁ, Karel Kramář : Studie a dokumenty k 65. výročí jeho úmrtí. Praha 2003. Str. 64.

[17] Cit. dle. J. WERSTADT, Osobnost Edvarda Beneše. Praha 2006. Str. 14.

[18] Cit. dle L. BĚLOŠEVSKÁ, Karel Kramář : Studie a dokumenty k 65. výročí jeho úmrtí. Praha 2003. Str. 66.

[19] Tzv. skupina Hradu byla mocenským orgánem tvořeným zejména Masarykem, Benešem a jejich spolupracovníky. Masaryk tak mohl ovlivňovat politické dění ve státě. Příkladem může být třeba udržení Beneše na postu ministra zahraničí nepřetržitě od roku 1918 do roku 1935, kdy byl zvolen prezidentem.

[20] Předsedové nejsilnějších stran v republice.

[21] Vstoupil do strany na popud Masaryka, který se bál, že by se strana pod vedením J. Stříbrného mohla zfašizovat a Hrad by tak ztratil podporu jedné politické strany.

[22] Latinský název pro stav soužití.

[23] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 413.

[24] Rozdělovaly je nejen rozdílné názory na zahraniční politiku Československa, ale také na vzájemné postavení Čechů a Slováků ve státě. Konflikt se vyostřil, když Beneš prosadil Hodžův odchod z ministerstva školství v roce 1929.

[25] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 471-472.

[26] Tamtéž, str. 472.

[27] Tato vláda u moci od roku 1929, kdy proběhly další předčasné parlamentní volby, ve kterých zvítězili agrárníci.

[28] Čerpáno z J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 571.

[29] Cit. dle A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 420.

[30] Blíže k těmto volbám druhá kapitola.

[31] Cit. dle R.VAŠEK, Prezident Beneš v letech 1935-1938 : Studie a edice dokumentů. Praha 2008. Str. 19.

[32] Roku 1936 probíhala kola jednání mezi ČSR a Německem o projektu smlouvy o neútočení, které ale skončily neúspěchem. Jedním z hlavních důvodů byl Hitlerův zamýšlený plán na totální zničení Československa.

[33] 12. března 1938 vstoupila německá vojska do Rakouska a obsadila ho. Pomoci od západních velmocí se ale Rakousko nedočkalo, tudíž ani menší státy nezasáhly.

[34] Čerpáno z J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata II. Praha 2008. Str. 129.

[35] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata II. Praha 2008. Str. 182.

[36] Cit. tamtéž, str. 189.

[37] Cit. tamtéž, str. 194.

[38] Tento zákon prakticky likvidoval zákonodárnou moc parlamentu a prezident byl zmocněn vydávat dekrety dle potřeby ke změně ústavy a ústavních zákonů.

[39] Cit. dle E. BENEŠ, Demokracie dnes a zítra. Praha 1999. Str. 28.

[40] Cit. tamtéž, str. 28.

[41] Hodža ve Francii založil Slovenskou národní radu, která se v roce 1940 spojila s Českou národní radou a byla tak vytvořena Česko – Slovenská národní rada. Proti Benešovi se postavili i komunisté.

[42] O měsíc později mnichovské dohody označila za neplatné i Francie.

[43] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata II. Praha 2008. Str. 379.

[44] Ze začátku Beneš uvažoval i o potrestání Slováků.

[45] Cit. dle K. KAPLAN, Pravda o Československu 1945-1948. Praha 1990. Str. 130.

[46] Cit. tamtéž, str. 130.

[47] Cit. dle J. RATAJ. Koncepce prezidenta E. Beneše na obnovu československé suverenity a československo-sovětský konflikt roku 1944. In Spory o dějiny II.Praha 1999. Str. 18.

[48] Cit. tamtéž, str. 19.

[49] Vše bylo ale nakonec naopak a tako Benešova koncepce se roku 1947 zhroutila. Viz následující podkapitola.

[50] To však nebylo nikdy naplněno.

[51] Cit. dle J. RATAJ, KSČ a Československo I. (1945 - 1960). Praha 2003. Str. 7.

[52] Čerpáno tamtéž, str. 7 a str. 15-20.

[53] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata II. Praha 2008. Str. 509.

[54] Cit. dle J. RATAJ, KSČ a Československo I. (1945 - 1960). Praha 2003. Str. 11.

[55] Toho byli zbaveni všichni, kteří byli během války prohlášeni za občany Německa nebo Maďarska. Dále občanství byli zbaveni ti Češi a Slováci, kteří se provinili proti republice či se snažili ze své vůle získat německé nebo maďarské občanství. Naopak československé občanství bylo ponecháno těm Němcům a Maďarům, kteří za války zůstali republice věrni.

[56] K těmto volbám blíže třetí kapitola.

[57] Tato dohoda zajišťovala zmíněným stranám majoritu v Ústavodárném shromáždění.

[58] Demisi podali zástupci národně socialistické strany, lidovců a slovenské Demokratické strany.

[59] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata II. Praha 2008. Str. 669.

[60] Cit. tamtéž, str. 671.

[61] Cit. tamtéž, str. 680.

[62] Např. během XI. Všesokolského sletu, kdy proběhla otevřená demonstrace proti komunistickému režimu. Tento slet je také často nazýván jako „slet Benešův“.

[63] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata II. Praha 2008. Str. 693.

Seriál

  1. Prezidentské volby 1935 a 1946
  2. Prezidentské volby 1935 a 1946 - Úvod
  3. Prezidentské volby 1935 a 1946 - I. E.Beneš v myšlenkovém a mocenském spektru československé politiky
  4. Prezidentské volby 1935 a 1946 - II. Prezidentské volby 1935
  5. Prezidentské volby 1935 a 1946 - III. Prezidentské volby 1946
  6. Prezidentské volby 1935 a 1946 - Závěr
  7. Prezidentské volby 1935 a 1946 - Přílohy
  8. Prezidentské volby 1935 a 1946 - Prameny a odborná literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Martina Gregorová 🕔12.12.2009 📕7.338

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře