Generalmajor Emil Milan Uzelac

Autor : Jiří Mašek 🕔23.10.2009 📕16.069

Emil Milan Uzelac se narodil 26. srpna 1867 v Komárně na území tehdejšího Uherska. Rodina však žila v Chorvatsku, kde jeho otec (ortodoxní křesťan) měl malý statek. V pozdějších letech své kariéry důstojníka se vždy hrdě hlásil ke svému nízkému původu a vyznání[1]. Vyrůstal u města Karlovic v Chorvatsku, kde navštěvoval školy.

V roce 1885 nastoupil na Technickou vojenskou akademii (Technische Militärakademie) ve Vídni, kde studoval obor ženijních jednotek. Dne 18. srpna 1888 byl slavnostně vyřazen v hodnosti Leutnant. Následně byl přiřazen k K. u K. Genieregiment Nr. 2 (Ženijní pluk číslo 2) posádkou ve městě Krems (Kremže) na Dunaji v Rakousku.

V pozdějších letech sloužil v Pule a Terstu, kde absolvoval v průběhu několika let různé elektrotechnické kurzy a školy.

Také studoval na námořní akademii v Terstu, kde složil námořní zkoušky na důstojníka obchodního loďstva. Jako důstojník obchodního loďstva se plavil do New Yorku.

V Zadaru se podílel na stavbě opevnění.

Dne 1. listopadu 1898 byl povýšen do hodnosti Hauptmann.

O dva roky později v roce 1900 byl převeden na Geniestab (Štáb ženijních sborů) a vyslán do Geniedirektionen (Ženijní velitelství - oblastní) v Klagenfurtu. Během služby na Geniestab byl povýšen na Majora dne 1. května 1908 (Major des Geniestabes).

Během svého celého života se Emil Uzelac vždy velmi zajímal o jakýkoliv technický pokrok, hlavně o letectví. Měl několik přátel, kteří se řadí k průkopníkům letectví. Jedním z nich byl i Oberstleutnant Franz Hinterstoisser[2]. Jeho další přítel Chorvat Slavoljub Penkala (1871–1922) byl konstruktér letadel (mimo jiné vynalezl v roce 1906 propisovací tužku a plnicí pero).

Uzelac si brzo uvědomil, že tato nová technika nabízí armádě obrovské možnosti, na rozdíl od většiny důstojníků Rakouska-Uherska, kteří v letectví viděli jen hračku pro dobrodruhy.

V roce 1909 byl přiřazen k Verkehrstruppen Kommando (Dopravní velitelství).

Dne 7. října 1909 byl stávající letecký institut Militäraeronautische Anstalt (Aeronautický institut), který měl na starosti vzduchoplavbu, přetransformován na K. u K. Luftschifferabteilung (Oddělení vzducholodí). To se dostalo pod velení Verkehrstruppen Kommando.

Tak měl Uzelac přímý kontakt se světem armádní vzduchoplavby.

Svou vizi představil osobě nejpovolanější, a to vrchnímu inspektoru branné moci a následníku trůnu arcivévodovi Františku Ferdinandovi d´Este a náčelníku generálního štábu branné moci polnímu zbrojmistru Františku Conrad z Hötzendorfu, který sám se snažil už několik let podporovat armádní letectví[3].

Nakonec byl 24. dubna 1912 jmenován velitelem nově reorganizované K. u K. Luftschifferabteilung (Oddělení vzducholodí). Tato vojenská složka byla osamostatněna od Ballon Abteilungen (Balonové oddělení), které bylo jeho součástí[4]. Pod přetransformovanou K. u K. Luftschifferabteilun spadaly jak vzducholodě, tak letadla.

Začal bez finančních prostředků, bez personálu a s velikou nedůvěrou vyššího velení armády.

V době jeho nástupu mělo Rakousko-Uhersko pouze 16 pilotů, 12 letadel různých typů a jen pár členů školeného personálu.

Po nástupu do funkce se během několika měsíců jara a léta 1912 naučil létat. Stal se velice dobrým a uznávaným pilotem. Sám později také zalétával letouny a zkoušel nové typy letadel.

K prvnímu květnu 1912 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant.

Jako první úkol si vytyčil vyškolit nové piloty a pozorovatele. Také nechal založit několik nových letišť.

V létě 1912 se podařilo příznivcům vojenského letectví arcivévodovi Františku Ferdinandovi d ´Este a polnímu zbrojmistru Františku Conradu z Hötzendorfu přemluvit císaře Františka Josefa I. k návštěvě letecké show ve Wiener-Neustadt. Císař František Josef I. byl nadšen a Uzelac dostal více podpory, jak mravní tak finanční.

Na podzim 1912 nechal vytvořit pro větší motivaci letců kvalifikační a výkonnostní Pilotní odznak polního pilota a k tomu odpovídající předpis pro získání. Odznak byl zaveden 4. ledna 1913. Sám Uzelac ho osobně získal v únoru 1913. Podobný odznak byl zaveden i pro Leteckého pozorovatele[5].

Do konce roku 1913 mělo Rakousko-Uhersko 5 armádních letišť. Byla to letiště Wiener-Neustadt (Vídeňské Nové Město), Fischamend, Goriz, Aspern. A několik záložních (polních) Novi Sad v Srbsku, v pevnosti Przemyšl, Mostar, Sarajevo.

V roce 1914 se mu konečně podařilo na nadřízených orgánech vymoci nový předpis pro piloty, podle nich se pilotem nyní mohl stát i poddůstojník[6].

Předpis bohužel zůstal nezměněn pro funkci pozorovatele. Takže velitelem vícemístného letounu se mohl stát pouze důstojník. Toto pravidlo zůstalo zachováno po celou dobu války.

Po celou dobu služby se snažil osobně otestovat každý nový typ letadla či letecké výstroje a výzbroje.

Neustále se snažil vylepšit výcvik pilotů a pozorovatelů. Nejen po stránce kvantity, ale i kvality.

Jeho velitelské pravomoci byly však po celou dobu omezeny většinou jen na oblast rozvoje, výstroje, výzbroje, výrobu, zásobování a samozřejmě personální. Ze své pozice řídil nábor a výcvik, ale i rozmisťování pilotů do jednotlivých leteckých rot. Částečně řešil i kázeňské přestupky svých letců.


1. Emil Uzelac v kabině letounu

Do války vstoupila rakousko-uherská armáda s 85 piloty a 12 pozorovateli.

S osmi Fliegerkompanie (letecká rota) po čtyřech letounech. Dalších 15 letounů bylo v rezervních skladech.

V listopadu 1914 byl povýšen do hodnosti Oberst po 26 letech vojenské služby.

Po dobu války měl přísně zakázáno létat. Ale i přes zákaz létání běžně navštěvoval polní letiště letadlem, které sám pilotoval, nebo na letišti, kde pobýval, si jen zapůjčil letoun na pár minut.

Letecký personál, který byl o minimálně jednu generaci mladší než on sám, v něm viděl nejen rozumného zasvěceného nadřízeného, ale i otce a kamaráda.

Nadšeně podporoval všechy novinky a vymoženosti té doby. Například pomáhal zavádět radiokomunikaci mezi letounem a zemí k řízení dělostřelecké palby rádiem.

Dne 27. prosince 1914 osobně dopravil letadlo Albatros B.I 21.07 s názvem „MUSSL“, vybavené 42 kg těžkou rádiovou soupravou na polní letiště Flik 1 na ruské frontě. Rádio do letadla sestavil a namontoval Oberleutnant Dr. Leopold Kann[7].

V létě 1915 byla znovu reorganizována K. u K. Luftschifferabteilung. Oddělení létajících aparátů se osamostatnilo. Dne 8. července 1915 bylo ustanovené samostatné K. u K. Luftfahrtruppe. Oberst Emil Uzelac se stal velitelem.

V listopadu 1916 měl vážnou leteckou nehodu s letounem Branderburg DI. Skončil v nemocnici v bezvědomí.

Po smrti císaře Františka Josefa I. nový císař Karel I. vyznamenal Obersta Emila Uzelace 22. ledna 1917 Řádem Železné koruny s válečnou dekorací II. třídy se stuhou na krk (Orden der Krone Eisernen 2. Klasse mit Kriegsdecoration) a pochválil ho za jeho dosavadní činnost.

Přesto v červenci 1917 vytvořil novou velitelskou pozici generálního inspektora letectva (Inspektor der Luftstreitkräfte). Do čela jmenoval arcivévodu generaloberst Josef Ferdinand. Pod jehož pravomoci spadalo jak K. u K. Luftfahrtruppe, tak i K. u. K Seeflugwesen (námořní letectvo).

Emil Uzelac to cítil jako velkou křivdu.

Arcivévoda byl pilot balónu, tak pohlížel na letectví podobně zaníceně jako Oberst Emil Uzelac. Sám Uzelac se nicméně dokázal pracovně nad pociťované příkoří povznést a spolupracovat s arcivévodou ku prospěchu letectva.

Dne 1. května 1918 byl povýšen na Generalmajora.

Na konci války však dostal ještě jednu hořkou pilulku. K prvnímu říjnu byla zrušena funkce generálního inspektora letectva (Inspektor der Luftstreitkräfte). Ta byla nahrazena funkcí náčelníka letectva (Chef des Luftfahrwesens). Novým náčelníkem štábu letectva a přímím nadřízeným Emila Uzelac se stal Generalmajor Otto Freiherr Ellison von Nidlef. Generalmajor Emil Uzelac se stal jeho zástupcem (Stellvertreter des Chefs des Luftfahrwesens). Ale to se už blížil konec války a s tím nezvratný konec monarchie.

Po skončení války se generálmajor Emil Uzelac usadil v Petrinja (Peterwardein) v Chorvatsku. V roce 1920 je povolán do armády a stal se generálem nově vytvořeného letectva Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) na Ministerstvu armády a námořnictva. Jeden z jeho prvních úkolů bylo přeložit rakousko-maďarské předpisy a příručky letectva do srbského jazyka.

Poté organizoval nákup nových letadel pro Jugoslávské královské letectvo (převážně francouské letecké techniky). Ačkoli velení armády jeho zkušenosti nutně potřebovalo, dávalo mu notně najevo, že byl rakousko-uherským důstojníkem, tedy nepřítelem. V roce 1922 provedl poslední samostatný let.

V roce 1923 je pak penzionován jako nadbytečný.

V době druhé světové války se Chorvatsko osamostatnilo a generál Emil Uzelac se stal 10. dubna 1941 formálně velitelem letectva tohoto fašistického státu - Nezávislý stát Chorvatsko (NDH). A opět se uplatnily jeho zkušenosti.

Ale už 25. listopadu 1941 odchází do starobního důchodu ve věku 74 let.

K jeho 75 narozeninám 21. a 22. srpna 1942 byla v Záhřebu uspořádána oficiální slavnost na niž bylo přítomno mnoho německých, maďarských a chorvatských leteckých důstojníků, kteří pod generálem Uzelacem sloužili ještě během I. světové války. K jeho narozeninám byla vydána též kniha leteckým historikem J. Diakowem se vzpomínkami jeho podřízených na jeho osobu.


2. Generál Emil Uzelac na slavnosti k jeho 75. narozeninám v roce 1942

Po skončení II. světové války byl vězněn a mučen, nakonec byl však propuštěn.

Žil střídavě v Záhřebu a v Petrinja v Chorvatsku.

Emil Uzelac zemřel 7. lednu 1954 v Petrinja v Chorvatsku ve věku 87 let. Je pohřben na významném chorvatském hřbitově Mirogoj v Záhřebu.

Za svůj život se stal zakladatelem třech leteckých sil, třech různých nezávislých států.

Za svou vojenskou kariéru zvláště za svou službu na pozici velitele letectva získal mnoho vojenských ocenění, Militärverdienstkreuz (Vojenský záslužný kříž) získal v říjnu 1912, v lednu 1913 se stal Komturem řádu Herzoglich Sachsen-Ernestinischer Hausorden (Královský Sasko-Erenestínský domácí řád, komtur řádu), v roce 1913 získal Odznak polního letce, v květnu 1914 obdržel pruský Kronen-Orden, Kreuz II. Klasse (Řád Koruny, Klenot 2. třídy), 29. srpna 1914 obdržel Orden der Krone Eisernen III. Klasse (Řád Železné koruny III. třídy), 6. července 1915 obdržel Orden der Leopold (Rytířský řád Leopolda s válečnou dekorací), v květnu 1916 obdržel turecké vyznamenání Medschid Orden II . Klasse (Řád Medžidije, Klenot II. třídy), v roce 1916 obdržel pruský Železný kříž 1914 II. třídy (Eisernes Kreuz II. Klasse), 22. ledna 1917 obdržel Orden der Krone Eisernen II. Klasse mit Kriegsdecoration (Řád Železné koruny s válečnou dekorací II. třídy se stuhou na krk), v červnu 1917 obdržel pruský Železný kříž 1914 I. třídy (Eisernes Kreuz I. Klasse), 27. prosince 1917 obdržel Militärverdienstkreuze II. Klasse Mit KD und Schwertern (Vojenských záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací a meči).

Vyobrazení a popis většiny vyznamenání zde vyjmenovaných najdete zde.

Poznámky:

[1] Říkalo se o něm, že rád vypráví „jak i přes snahu jeho otce byli tak chudí, že jedli cibuli jako ostatní jablka a pouze starý dobrý císař František Josef jemu, synovi chudého zemědělce, dal možnost získat generálskou hodnost“.

[2] Představil se jako osoba nejpovolanější pro tuto funkci.

[3] Oberstleutnant Franz Hinterstoisser (* 28. 4. 1863 Aigen (Salzburg), Rakousko, + 6. 3. 1933 Víděň, Rakousko) důstojník ženijního sboru. V letech 1898 až 1903 a znovu 1907 až 1912 byl velitelem Militäraeronautische Anstalt, jenž byl přetransformován na K. u K. Luftschifferabteilun dne 7. října 1909. V roce 1909 spoluzakládal s Viktorem Silbererem první vojenské letiště ve Wiener Neustadt.

V září 1910 inspekce provedená náčelníkem generálního štábu rakousko-uherské branné moci podmaršálka Františka Conrada von Hötzendorf na letišti Wiener Neustadt uchvátila do té míry, že nadšeně začal podporovat toto nové vojenské odvětví (několikrát se proletěl v letadle na místě pozorovatele).

[4] Balonové oddělení bylo podřízeno Festungskommandos (Velení pevnostního dělostřelectva).

[5] Podmínky pro udělení odznaku Polního pilota v době války (zkrácené). Absolvování 10 dvouhodinových letů proti nepříteli. Starty a přistání mají být hladké a pilot musí ovládat všechny typy letounů u jednotky, zvláště za špatného počasí a na malém, překážkami obklopeném, letišti. Pilot musí znát předpisy o motorech a jejich údržbu a odstraňování případných poruch. Musí znát typy nepřátelských letadel a ovládat kulomety. Musí umět pracovat s kompasem a umět čtyřmi způsoby určit kurz. Více o Pilotním odznaku naleznete zde.

[6] Po několika měsících od začátku války, po několika porážkách v Rusku a na srbské frontě, se v armádě (i v K. u K. Luftschifferabteilun) začalo akutně nedostávat důstojníků. Teď se teprve projevilo v dobrém progresivní řešení, přijmout k pilotnímu výcviku i poddůstojníky.

[7] Prvenství připadá pilotu Oberleutnantu Rudolfu Stangerovi a pozorovateli Oberleutnantu Ludwigu Dumbacherovi z Flik 1. Dne 12. ledna 1915 na stroji Albatros B.I 21.07 s názvem „MUSSL“, s použitím rádia korigovali dělostřeleckou palbu 305mm hmoždíře z továrny Škoda. Stalo se to proti ruské baterii v Haliči, v dopravním železničním uzlu v Tarnowě.

Poznámka autora: Pokud narazíte v textu na nějaké nesrovnalosti nebo nepravdivé tvrzení, prosím kontaktujte mne a pokusíme se text opravit.

Zdroje:
Historie a Vojenství 1/2001
Historie a Vojenství 2/2009
http://www.austro-hungarian-army.co.uk/biog/uzelac.htm
http://www.austro-hungarian-army.co.uk
http://de.wikipedia.org
http://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._Luftfahrtruppen
http://www.hrvatski-vojnik.hr/hrvatski-vojnik/2182008/podlistak.asp
http://www.hrvatski-vojnik.hr/hrvatski-vojnik/2192202008/podlistak.asp
Zde najdete plánek hřbitova Mirogoj v Záhřebu. http://www.gradskagroblja.hr/Trazilica/MapPreview.aspx?CemeteryID=1&Field=7&DeptID=2&PersonID=249606
Osobní poznámky
Zdroj fotografií:
1. http://www.hrvatski-vojnik.hr/hrvatski-vojnik/2182008/podlistak.asp
2. http://www.arhiv.hr/hr/novosti/pregled/izlozbe/download/KATALOG_BOROEVIC.pdf str. 27
Autor : Jiří Mašek 🕔23.10.2009 📕16.069

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře