Sebevražedné útoky Luftwaffe?

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔19.09.2009 📕17.442

Göringův rozkaz

04.10.1943 po náletu 8. americké letecké armády na Frankfurt nad Mohanem si stížnosti místního stranického šéfa, o tom že teroristické bombardéry nebyly napadeny, našly cestu až k samému vedení Luftwaffe. Výsledkem byl rozkaz Hermanna Göringa k jednotkám bránícím říši.

Rozkaz obsahoval tři základní teze:
- Žádné počasí není tak špatné na to, aby zabránilo stíhacím jednotkám ve startu.
- Každý stíhací pilot, který přistane v nepoškozeném stroji bez vzdušného vítězství patří vojenskému soudu.
- Pokud stíhacímu pilotu dojde munice, nebo se mu zbraně zaseknou, má do nepřátelského bombarderu vrazit.

Sturmtaktik – úderná taktika

Nebylo poprvé, co byly rozkazy říšského maršála, poté co dorazily k bojovým jednotkám, řádně zaarchivovány a „virtuálně zapomenuty“. Až na majora Hans-Günter von Kornatzkiho, který napřel úsilí k tomu aby mu bylo dovoleno zformovat experimentální jednotku, která by působila s taktikou nasazení vycházející z armádní taktiky úderných oddílů – přiblížit se k nepříteli na co největší blízkost než ho zlikvidují. Zkrátka se snažil zformovat jednotku, která by mohla zlomit těžko ozbrojené čtyřmotorové bombardéry.


Hans-Günter von Kornatzki
zdroj: http://www.luftwaffe.cz/kornatzki.html

Von Kornatzkiho taktické zásady:
- Snažit se vyhledával boj s těžkými bombardéry a pokud je to možné, vyhnout se boji se stíhači.
- Palbu na bombardér nezahajovat dříve než ze vzdálenosti 150 – 200 metrů, když čtyřmotorák vyplní celý kruh v zaměřovači Revi
- Pokud zbraně selžou, nebo je palba neúčinná, tak vrazit do bombardéru.

Nově zformovaná jednotka Sturmstaffel 1 dosáhla operační způsobilosti 01.1944. Prvním vzdušným vítězstvím nad B-17 otevřel její bojové skore 11.01.1944 nadporučík Zehart. Již od prvních letů byly těžce vyzbrojené Fw 190 Sturmstaffel 1 eskortované Bf 109, které měly ve výškách lepší výkony. Zakrátko se díky dosaženému rychlému úspěchu jednotka prosadila do povědomí jako elitní útvar. V důsledku toho se mu stíhacích eskader přikročilo k formování vlastních jednotek pro aplikaci úderné taktiky. První z nich se stala IV. (Sturm)/JG3, poté následovaly další. Několik pilotů se podle taktických zásad uchýlilo k taranu (srážce) s nepřátelským bombardérem. Např. Nadporučík Werner Gerth, velitel 14. letky JG 3 Udet (14. (Sturm)/JG 3) byl sestřelen nejméně 22krát a nakonec padl poté, co se mu neotevřel padák po taranování B-17 nedaleko Halle.

Díky použití Fw 190 A-5 a A-6 a později A-8 a A-9 s dodatečným pancéřováním, těžší výzbrojí s kanony Mk 109 řáže 30 mm v křídlech a přídavných nádrží došlo k enormnímu růstu hmotnosti u strojů těchto útvarů, cenou za to byla ztráta obratnosti Focke Wulfu. Kromě nutnosti eskortu stodevítkami ve velkých výškách to též znamenalo podstoupit děsivé ztráty od doprovodných stíhačů. Sturmstaffel 1 za dobu své krátké existence přišlo o zhruba 350 % létajícího personálu, přesto všechno patřily Sturm-jednotky k těm stíhacím skupinám, jenž posílaly dolů největší množství nepřátelských čtyřmotorových bombardérů.

Jak dále bojovat s těžkými bombardéry ?

S nasazením dálkových doprovodných stíhaček a zejména P-51 Mustang se potenciál stíhací Sturmtaktik rychle vyčerpal a zatímco ztráty sturm-stíhaček narůstaly, začalo se už na jaře 1944 uvažovat o tom, kterým směrem v boji s těžkými bombardéry se vydat dál.

Velení stíhacího letectva v čele s gen. Gallandem se zaměřilo na tvorbu stíhací zálohy a nasazení Me 262 v roli stíhacího letounu.

Poprvé byl plán koncentrovaného útoku tisíců stíhačů proti svazkům těžkých bombardérů zmařen po vylodění v Normandii, když na invazní frontu do Francie byly vrženy útvary z obrany Říše a stíhací zálohy, a tváří v tvář spojenecké vzdušné nadvládě zde jednotky vykrvácely. Druhou a definitivní tečku za plánem, po pracném znovuobnovení zdecimovaných jednotek a vytvořené stíhací zálohy, znamenala operace Bodenplatte, kdy se vyšetřené síly místo proti těžkým bombardérům vrhly proti spojeneckým letištím v podpoře ofenzivy v Ardenách.

O proudový Me 262 muselo vedení stíhacího letectva zápasit jak s Hitlerem, lpícím na nasazení v roli rychlého bombardéru, tak s velitelstvím bombardovacího letectva v čele s gen. Peltzem, které stroje požadovalo pro své potřeby. Poté co se v roce 1944 zastavila v Německu výroba bombardérů, řešilo velitelství bombardovacího letectva otázky spojené s vlastní budoucí existencí. Kromě bombardovací verze Me 262 si pro sebe nárokovalo i stíhací variantu a začalo jimi přezbrojovat vybrané bombardovací eskadry, u nichž se poté v názvu doplňovalo v závorce písmeno J - na výsledné KG(J). Tyto útvary byly určeny právě pro boj s těžkými bombardéry, kde absenci střeleckých a stíhacích návyků u bombardovacích letců měla kompenzovat velikost cíle – čtyřmotorových bombardérů. Dalším argumentem byla větší zkušenost bombardovacích pilotů v ovládání dvoumotorových strojů a tím i snazší přeškolení... atd. Zatímco tato aktivita měla plnou politickou podporu, velení stíhacího letectva si, po úporném snažení, vymohlo přidělení jen několika stíhacích strojů a zformování pouze dvou experimentálních čistě stíhacích jednotek Kommando Nowotny a Kommando Lechfeld – aby na jejich bojových výsledcích mohlo dokázat správnost své koncepce. Později se tento spor vyhrotil až k odchodu gen. Gallanda z velení stíhačů, přesto se, díky dosaženým výsledkům experimentálních útvarů, podařilo zformovat plnohodnotnou stíhací eskadru vyzbrojenou stíhacími Me 262 a to JG 7, zatímco dosavadní experimentální jednotky byly sloučeny do nového elitního útvaru JV 44, který svým bojovým působením dokazoval, že stíhačky patří do rukou stíhacích pilotů.

Svou vlastní koncepci razilo i stranické politické vedení, jenž plánovalo obdobu formovaných divizí domobrany (Volks-) i pro letectvo, kde se plánovalo nasazení lidového stíhače He 162 mladíky s plachtařskými zkušenostmi z NSFK při obraně Německa. Námitky velení stíhacího letectva proti stroji i kvalitám pilotů, opět nikdo z vedení neměl zájem slyšet. Naštěstí realizaci zabránil rychlý konec války a dokončeno bylo jen přezbrojení jedné stíhací eskadry a to JG 1.

Další variantu předložil v září 1944 plukovník Hans-Joachim Herrmann (bombardovací pilot, tvůrce noční stíhací taktiky Wilde Sau), který se též upnul na nasazení proudových stíhaček, ale radikálním způsobem představil řešení, co se zbývajícími pístovými stíhačkami. Navrhl v japonském duchu použít 1 500 až 2 000 z nich k taranovacím útokům proti těžkým bombardérům. Cílem mělo být způsobit takové ztráty, aby by to posádky bombardérů šokovalo a zlomilo jejich bojovou morálku a přerušilo tak denní bojové operace. Tím měla být ulehčena situace při výrobě proudových strojů. Tak byl položen ideový základ pozdějšímu Sonderkomanndu Elbe. Druhý Herrmannům návrh – operace Bienenstock (Včelí úl), přistání výsadkových letadel na letištích amerických bombardérů na jihu Itálie a zneškodnění strojů výbušninami, se také později začal připravovat, ale na rozdíl od prvního nedošel realizaci.


Hans-Joachim „Hajo“ Herrmann
zdroj: Herrmann, Hans Joachim

Hermann Göring podepsal rozkaz se svým souhlasem s Hermannovým prvním návrhem na Nový rok 1945. Akce se záhy rozběhla a rychle se sešlo více než dva tisíce přihlášek. Centrem aktivit se stalo letiště Stendhal, kde vzniklo formovací středisko a později též jednotka a názvem Rammkommando Elbe (taranovací velitelství Labe) – ten přímo názvem vypovídal o určení jednotky, proto se též používal název Sonderkomando Elbe (zvláštní velitelství Labe) jenž byl obecnější, krycím názvem se Schulungslehrgang Elbe (školící kurz Elbe) se záležitost stala dokonale kompatibilní s utajovací mánií Třetí říše. Pro vlastní útočnou operaci byl, dle některých zdrojů, použit název operace Werewulf.

Zatímco pilotů se přihlásilo mnoho, o to těžší byl zápas s generálním štábem Luftwaffe o přidělení potřebných letadel, nakonec se skončilo u kompromisu. Přiděleno bylo několik stovek letadel, přísun dalších byl podmíněn praktickou ukázkou účinnosti. A tak místo mohutné akce dvou tisíc, nastoupilo do stodevítek jen dvě stě pilotů, na krytí jejich mise, ale odstartovalo skoro vše bojeschopné stíhací letectvo, co v severním Německu ještě bylo k dispozici. Je ironií, že k misi jenž měla získat čas pro výrobu Me 262, tvořily právě tyto proudové stíhačky většinu ze startujících krycích sil.

7.4.1945

Sedmého dubna 1945 nadešel den, kdy byla myšlenka Hajo Herrmanna otestována v praxi.

Mise USAAF 07.04.1945 byla vyhlášena polním rozkazem 1914A, a byla 931. náletem posádek 8. Air Force. Liberatory 2. Air Division měly letět podobnou trasou jako části od 3. Air Division, která měla své cíle v okolí Hamburgu, poté měly pokračovat dovnitř Německa u Harlingenu, po přeletu ostrova Texel. Odtud jejich trasa, až k bodu obratu na základny, nabrala paralelní kurs k 3. Air Division. Trasy byly naplánovány tak, aby mezi nimi bylo dost prostoru na to, aby dorazily ke svým různým cílům. Posádky bombardérů byly buzeny ve dvě hodiny ráno, odeslány na briefing, ale poté byl start odložen díky přízemní mlze na půl jedenáctou. Nad cílovou oblastí panovalo jasné počasí a očekávala se aktivita zejména ze strany německých proudových stíhačů. Proto byla většina doprovodných stíhačů přidělena právě k ochraně Liberátorů 2. Air Division. V kombinaci s předpovědí počasí, byly nařízeny těsné formace a doprovodným stíhačkám byly zakázány volné patroly a nálety podél bombardovací trasy, cílem bylo soustředit stíhačky k těsnému doprovodu.

Přes 1 300 bombardérů a 850 stíhaček USAAF se dalo do pohybu, jejich rádiovou aktivitu zachytil německý rádiový průzkum a plukovník Hajo Herrmann vydal rozkaz k pohotovosti pro svou Labskou jednotku. Zatímco německá protivzdušná obrana monitorovala průběžný postup Američanů, mladí piloti se v rámci přípravy na taranovací misi soustředili především na správné složení padáků. Kolem jedenácté hodiny bombardéry minuly holandské pobřeží a německá protivzdušné obrana vyhodnotila, že jejich postup směřuje do oblasti mezi Hanoverem a Brémami, a tak se zhruba za hodinu dostane do dosahu pilotů „Labe“. Plukovník Herrmann připravil svou jednotku k akci.

Ve čtvrt na dvanáct odstartovalo 120 Messerschmittů z pěti letišť a začalo stoupat do operační výšky, ženský hlas jim v rádiu připomínal zničení Drážďan a připomínal jim naděje jejich rodin vkládané do toho, že zničí své cíle. Kolem poledne se formace USAAF začaly stáčet na trasu, jenž je měla dovést k jejím cílům. Krytí akce pilotů Elbe mělo poskytnout 59 proudových Me 262 a množství pístových Fw 190 od JG 300 a JG 301.

Rádio se začalo plnit hlášeními o bojových kontaktech. Thunderbolty 56. FG zahlédly několik Me 262 blížící se k bombardérům u Nienburgu, jejich reakcí bylo stočení strojů proti proudovým stíhačkám, což byla přesně tak reakce, kterou němečtí piloti chtěli v tomto případě vyvolat. B-24 2. Air Division, a jejich doprovod začal zaznamenávat první souboje na cestě oblohou k cíli. Přílet Me 262 byl zaznamenán dvacet minut po dvanácté a bombardéry se nacházely u Wesery jižně od Brém. Bojová hlášení popisují, jak proudové stíhačky proletěly proudem bombardérů bez střelby, poté se stáčely k novému průletu, ale byly odraženy doprovodnými Mustangy. Pravděpodobnější je výklad, že Me 262 jednaly podle rozkazů, které je tento den úkolovaly k odlákání eskorty od bombardérů než k útokům na ně.

Jak se bitva dostávala do většího tempa, nad Luneburgem americké posádky si všimly, že zažívají útok, který není srovnatelnými s předchozími zkušenostmi. Jak množství nasazených stíhačů Luftwaffe, tak i jejich taktika, kterou se sedmého dubna na obloze vyznačovali, nebyla obvyklá. Dosud probíhající mise vykazovaly stále klesající počet bránících německých letadel. 12:30 formace dokončila poslední obrat směrem k cílům nedaleko řeky Labe. Na čele čtyř wingů 2. Air Division byla 2. CBW, v níž vedoucí formací byla 389. BG. Formaci „Škorpionů oblohy“ (Sky Scorpions) vedl plukovník John B. Herborth Jr. Zatímco se jeho pozornost soustředila na plnění úkolu, stal se cílem mladého německého pilota na jeho první misi. Tím byl Heinrich Rosner, který se k Elbe přihlásil od III./JG 102. Podařilo se mu proniknout eskortou a nyní západně od Soltau pronikl k bombardérům. Sklonil messerschmitt ke střemhlavému letu na vedoucí stroj ve formaci Liberatorů před ním. Srážka stíhačky s bombardérem, vychýlila poškozený bombardér z kursu tak překvapivě rychle směrem na sousední stroj, že ten neměl šanci zareagovat a došlo k následné kolizi obou bombardérů. Překvapivě nedošlo k výbuchu strojů naložených bombami a palivem. Ve druhé B 24 letěl zastupující velitel skupiny podplukovník Kunkel, kterému se na chvíli podařilo získat znovu kontrolu nad strojem. Doufal, že tím poskytne své posádce potřebné sekundy k záchraně, ale bombardér se začal rozpadat. Poté, co na zem dopadl první bombardér, druhý následoval těsně po něm. 389 BG a tím i 2. Air Division byla v několika sekundách připravena o své velení.

Přes nejlepší snahu Jagdwaffe, pokračovaly bombardéry plynule ke svým cílům. 12:57 byly shozeny bomby z čelních letounů 2. Air Division na muniční továrnu u Duneburgu, tento cíl bombardovalo 128 letadel 350 tunami pum v rozpětí pěti minut. Ještě než se stroje začaly obracet od cíle, byla zaznamenána silná exploze v oblasti cíle.

Čtyři minuty poté padalo 452 tun bomb na další produkci výbušnin u Krummelu, svržených z 96. CBW. Opět byla zaznamenána silná exploze.

Posledním cílem byl železniční uzel u Neumunsteru, na který padlo 70 tun bomb v 13:27, zde posádky hlásily větší nepřesnost a reportovaly množství výbuchů v obydlené části.

Zatímco při prvních pokusech o útok se podařilo Američany zaskočit nepřipravené, další se střetli se silnou obranou doprovodných Mustangů. Někteří piloti Elbe se k bombardérům ani nedostali, protože jejich stroje byly obrannou palbou bombardérů poškozeny natolik, že neměly dostatek ovladatelnosti k dokončení taranu. To bylo způsobeno roztříštěním německých formací, díky čemuž se při individuálních útocích koncentrovala na jednotlivé stíhačky obranná palba větších množství bombardérů, než by byla při současném útoku většího množství německých stíhaček.

Jedna stodevítka byla zapálena po současném ostřelování Mustangem zezadu a Liberátorem zepředu, přesto se dotáhla až na bombardér a taranovala ho.

Ve 12:45 jediný, kdo zachovával formaci, byly jen bombardéry. Většina německých pilotů Elbe už měla za sebou buď pokus o taran, nebo souboj s Mustangy. Jen někteří přeživší se vraceli k druhému pokusu o útok na formaci bombardérů. Při neobvykle tvrdých bojích docházelo i k omylům a nejméně jedna B-17 a tři Mustangy byly ztraceny „přátelskou palbou“.

Ze 120 pilotů Elbe se jich na letiště vrátilo 15. Přesné výsledky sice nejsou známy, ale 50 – 70 pilotů padlo, zatímco zasaženo bylo 25 bombardérů, z nichž 17 bylo zničeno. Plus 5 doprovodných stíhaček. 50 německých pilotů se zachránilo na padáku a 40 dalších bylo prokazatelně sestřeleno než mohli dosáhnout formace bombardérů. Šance na přežití taranu se statisticky zvedla z Herrmannem odhadovaných deseti procent na padesát procent ve vzdušné realitě roku 1945. Podle záznamů Luftwaffe bylo pilotům Elbe přiznáno mezi 22 až 24 zničených amerických letadel (propaganda jejich počet zvedla na 64). Podle poválečného zkoumání bylo sestřeleno 53 stíhaček Elbe doprovodnými stíhači, přičemž padlo 30-40 pilotů. 13 bombardérů bylo prokazatelně zničeno taranem, tři další padají na konto Me 262 a jeden flaku.

Celkově tento den dosáhlo 1 257 bombardérů svých cílů a svrhlo 3 446 tun bomb. Poté co se bombardéry vrátily do Anglie, na debriefingu posádky, které se ocitly pod stíhacím útokem, reportovaly neobvyklou zuřivost stíhačů Luftwaffe. Ač již delší čas platily za největší hrozbu proudové stíhačky, dnes se ukázalo, že i konvenční jednomotorové pístové stíhačky jsou stále schopné zasadit silný úder. Jak zpravodajští důstojníci procházeli záznamy s detaily útoků, počet případů hlášení pokusů o srážku nabýval na závažnosti. Později, když byly zprávy souhrně vyhodnocovány, vystoupily akce pilotů „Labe“ do popředí mezi ostatními aktivitami Luftwaffe. Je nejasné, zda to bylo přičítáno nezkušenosti pilotů Luftwaffe, že došlo ke kolizi, nebo někdo z vyšších důstojníků rozhodl o tom, že se význam těchto útoků z důvodů udržení morálky sníží. V každém případě, v době kdy byly sepisovány závěrečné zprávy, došlo k rozhodnutí o tom tyto skutečnosti (o záměrném vedení stíhaček do srážky s bombardéry) z oficiální interpretace vyjmout a nahradit je formulacemi o tom, že byly známky toho, že pilot byl zraněný či neměl stroj pod kontrolou.

A zatímco se vedení 8. Air Force rozhodlo, že je nutné utlumit kolující zvěsti o taranovací taktice Němců, německá propaganda také mlčela. Dr. Goebbels napsal o misi Elbe, že nedosáhla úspěchu který byl od ní očekáván, ve zdůvodnění se dále psalo, že příčinou bylo to, že útoky na bombardéry proběhly jednotlivě, nebo po dvojicích a mnoho stíhačů se díky bojům se silnou eskortou ani nedostalo k příležitosti pustit se do bombardérů. A že tato úvodní zkouška bude opakována v nejbližších dnech, doufejme, že se lepšími výsledky.

8. 4. 1945 byla sice připravována ještě jedna taranovací akce, ale nakonec přišel rozkaz k jejímu odvolání a tak akce ze sedmého zůstala jedinou masovou „sebevražednou“ akcí německé Luftwaffe v dějinách druhé světové války.

Seznam známých úspěchů Sonderkommanda Elbe

Uffz. Heinrich Rosner, 2x B-24 Liberator ze 389. BG, první B-24 nesla jméno Palace of Dallas, a druhá je neznámá, pilot taran přežil.
Obfw. Werner Lindner, 1x B-17 z 388. BG, pilot taran nepřežil.
Fhr. Eberhard Prock, 1x B-17 z 452. BG, pilot byl zastřelen na padáku.
Fw. Reinhold Hedwig, 1x B-17 z 452. BG, pilot padl, sestřel přiznán P-51 z 339. FG.
Uffz. Werner Zell, 1x B-17 ze 100. BG (B-17 J-38514 byla poškozena).
Uffz. Werner Zell, 1x B-17 ze 452. BG, pilot zraněn, sestřel přiznán P-51.
Ogfw. Horst Siedel, 1x B-17 ze 452. BG, pilot taran nepřežil.
Lt. Hans Nagel, 1x B-17 ze 490. BG, pilot padl, sestřel létající pevnosti se mu povedl konvenční výzbrojí, další B-17 poškodil taranem, přičemž zemřel.
Fritz Marktschaftel
Uffz. Klaus Hahn, 1x B-17 ze 487.BG, zraněn na paži palbou čtveřice P-51.
Heinrich Henkel, 1x B-24, nesl jméno Sacktime, ze 467. BG, pilot taran přežil
Neznámý pilot Bf 109, 1x B-17 ze 100. BG, taran nepřežil
Neznámý pilot Bf 109, 1x B-17 ze 490. BG, taran nepřežil (B-17 čísla 380558 těžce poškozen)

Zdroje:
http://www.jcs-group.com/military/allyair/overseas2.html
http://imansolas.freeservers.com/Angelos/Elbe_english.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Sonderkommando_Elbe
http://www.militaryphotos.net/forums/archive/index.php/t-17778.html
Hajo Herrmann – Orlí křídla
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔19.09.2009 📕17.442

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře