Sokolovsko a vznik ČSR 1918-1921, část 1.

Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔14.09.2009 📕15.226

První snahy o odtržení německy mluvících území

Na podzim roku 1918 už jen málokdo věřil, že rakousko-uherská monarchie bude ještě schopna pokračovat ve válce. Německé obyvatelstvo Čech už jasně vidělo na akcích českých politiků doma i v zahraničí, že většina z nich za nových světových podmínek požaduje jedině samostatnost. V protikladu k tomu se od počátku roku 1918 začaly běžně objevovat hlasy, volající po osamostatnění německy mluvících částí Čech do tzv. provincie Deutschböhmen, které oživila skoro dokonaná vojenská porážka Rakousko-Uherska a očekávané velké změny v uspořádání střední Evropy. Ty se nevynořily z nicoty, různých návrhů na oddělení oblastí s německy mluvící většinou bylo několik již od roku 1849, kdy druhý Palackého plán na federalizaci monarchie předpokládal vznik hranic na národnostním základě. Byl součástí i punktací let 70., předpokladem jazykových vyrovnání let 80. a stal se jedním z hlavních témat česko-německé politiky až do vypuknutí války, ovšem nikdy nedošlo k jeho realizaci. Původně se tato idea zrodila na české straně jako obranný prvek proti pozvolné germanizaci, nakonec skončila v rukou německých nacionalistů jako obrana proti sebevědomému znovuzrozenému národu českému. Na konci světové války byla ale myšlenkami na svébytnou německou provincii ovlivněna i nejsilnější německá strana Čech, sociální demokracie, byť z jiných pohnutek, než které řídily snahy „buržoazních“ stran.

Ještě v lednu 1918 na oživeném požadavku německých občanských stran na vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen, která měla mít postavení samostatné korunní země v rámci monarchie, severočeská sociální demokracie skrze karlovarsko-chebský deník Volkswille pouze s povděkem komentovala plán rovného a všeobecného volebního práva do navrhovaného zemského sněmu, ale už druhý den doplnila, že německé dělnictvo má v dané chvíli jiné priority – boj s hladem a následky války, a vyjadřuje obavy o osud Němců v Praze, Českých Budějovicích a dalších městech, kteří by „zůstali vydáni napospas českému moři“. Právě v lednu 1918 shrnul americký prezident Woodrow Wilson své požadavky na uzavření míru do 14 bodů, které mimo jiné za základ budoucího mírového soužití považovaly právo na sebeurčení národů a toto právo se stalo okamžitě oporou požadavků neněmeckých národů monarchie. Tohoto hesla se ale okamžitě chopily i některé z německých stran monarchie, které argumentovaly, že pokud je právem Čechů uskutečnit své národní požadavky, mají stejné právo i němečtí obyvatelé Čech, s tím, že v požadavku samostatné německé provincie není nic, co by nebylo již ve výše zmíněném Palackého návrhu z ledna 1849. Určité naděje na uskutečnění těchto snů vyvolával plán císaře Karla z 16. října na přeměnu předlitavských zemí ve spolkový stát, podle kterého mělo být historické území Čech také rozděleno mezi český a německý národní stát. Součástí čerstvě vyhlášeného německorakouského státu měla být i oblast tzv. Deutschböhmen, zahrnující čtyři kraje severních a západních Čech a která měla být ustavena 4. listopadu. Na uspokojení požadavků neněmeckých národností ale manifest přišel příliš pozdě a pro Čechy bylo rozdělení Českých zemí vesměs nepřijatelné.


Mapa oblasti, o které bude věšinou řeč

První pokus o alespoň symbolické odtržení ale proběhl několik dní předtím v Chebu. Zneklidněná chebská městská rada reagovala za celé severozápadní Čechy na činnost českých politiků 18. října oznámením, ve kterém naléhala,

aby si také Němci v Rakousku nárokovali právo na sebeurčení a svobodu rozhodování o své státní příslušnosti. Právě proto je bezpodmínečně nutné, aby byl brzy naplněn oprávněný nárok na vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen. Městská rada Chebu se zabývá opětovným zaručením práv Chebska na jeho zvláštní postavení a touží, aby bylo bez prodlení vytvořeno samostatné Chebsko. Deutschböhmen a Chebsko se českému státu nikdy nepodrobí.

Na stejném prohlášení se také dohodli zástupci všech chebských politických stran a chebský okresní výbor. Odvolávali se tak na fakt, že Chebsko bylo říšskou zástavou českému panovníkovi a jako takové si proto zachovává zvláštní postavení vůči zemím české koruny. Pro místní sociální demokraty, kteří vydali ve shodě s návrhem vídeňského vedení z 3. října 1918 na přeměnu monarchie na federativním principu 23. října podobné prohlášení, se ale stalo problémem samotné vyzdvihování tzv. historických práv Chebska nad „osud všech Němců v Rakousku“ a rozdílné představy o státním zřízení. Neúčastnili se tak ani příprav velké manifestace za samostatnost Chebska, která měla proběhnout v neděli 27. října. Na poradě před touto manifestací bylo měšťanskými zástupci rozhodnuto, že Chebsko se sice zúčastní budování provincie Deutschböhmen, ale v případě neúspěchu tohoto pokusu se bez ohledu na ostatní připojí k Bavorsku. V neděli byla na schůzi lidu na chebském náměstí prohlášena nezávislost na České koruně, byla požadována samostatná vláda pro Němce v Čechách, návrat domácích pluků a odvolání cizojazyčných z Chebska a podobně. Místo očekávaných tisíců lidí z celého okolí se ale nakonec sešlo jen několik set, a i vzhledem k událostem následujících dnů celý plán upadl v zapomnění.

Vznik ČSR a německá odpověď

Během několika dní po 28. říjnu se v kraji rozšířily zprávy o pražském převratu. Loketský týdenník Elbogener Zeitung napsal:

V úterý (29. října) v ranních hodinách se rozšířily zprávy o kapitulaci Rakousko-Uherska, zvláštním mírovém návrhu a proklamaci československého státu, které potom byly během dne potvrzeny… V posledních dnech týdne se veškeří v Praze a dalších českých posádkových městech umístění vojáci z našich okresů navrátili domů. Podle jejich výpovědí byli k cestě domů vyzváni svými nadřízenými. Poté, co jim čeští civilisté strhali kokardy z čepic, opustili svá dosavadní stanoviště… Mužstvu bylo řečeno, že Čechy asi budou republikou, že už neexistuje armáda, válka je asi u konce.

Už 30. října Volkswille přivítaly „velkolepou revoluci“ a „naplnění snů, za které byli významní mužové … odsuzováni jako vlastizrádci“, s přáním, aby si v novém státě čeští dělníci vybojovali své právoplatné postavení, ale zároveň dodávaly, že nyní, když Češi uplatnili své právo na sebeurčení, nebudou bránit v tomtéž českým Němcům. Ti byli vyzváni ke spěchu a spolupráci na výstavbě nového německorakouského státu, samozřejmě na socialistickém základě. V této chvíli převládala mezi obyvateli pohraničí spíše zvědavost a události ve vnitrozemí byly přijímány většinou klidně, ba s určitou podporou, ovšem české vnitrozemí a německé pohraničí již byla chápána jako politicky oddělená území s tím, že převrat pro místní Němce nepředstavuje žádnou zásadní změnu.

Události 28. října 1918 byly impulsem pro německé poslance z Čech, aby urychlili své původní plány. Dne 29. října se v budově zemského sněmu ve Vídni uskutečnilo vyhlášení samostatné „provincie Deutschböhmen“ spadající pod německo-rakouský stát, formálně vytvořený již 21. října. Sídlem zemského sněmu se měl stát Liberec, za předsedu vlády s titulem zemského hejtmana byl zvolen německonacionální poslanec Rafael Pacher, který se ovšem funkce nikdy neujal a 5. listopadu odstoupil kvůli svému angažmá ve vládě německorakouské, kde se stal státním sekretářem (ministrem) pro vyučování. Na postu zemského hejtmana tak byl vystřídán předsedou německé nacionální strany Rudolfem Lodgmanem von Auen, prvním náměstkem byl jmenován sociální demokrat Josef Seliger, druhým agrárník Wilhelm Maixner. Druhý den bylo usnesení českoněmeckých poslanců schváleno německo-rakouským Národním shromážděním a byly navrženy ještě další tři provincie, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Dne 22. listopadu se pak rakouské Národní shromáždění usneslo na zákonu, kterým prohlásilo českoněmecké provincie za součást svého území a dokonce si činilo nárok i na oddělené jazykové ostrovy kolem Brna, Jihlavy a Olomouce.


Českoněmecké provincie - Deutschöhmen hnědě,Sudetenland žlutě, Böhmerwaldgau oranžově a Deutschsüdmähren růžově

Současně s vyhlášením Zemské vlády Deutschböhmen se začaly v okresních městech utvářet paralelně k orgánům bývalé monarchie národní rady nebo výbory, které se této Zemské vládě v naprosté většině podřizovaly. Tyto okresní národní rady měly za úkol kontrolovat veškeré zeměpanské, autonomní a vojenské úřady a instituce a sjednocovat jejich činnost pod jednotné politické vedení. Národní rada pro politický a soudní okres Loket vznikla z iniciativy okresního výboru v pátek 1. listopadu na shromáždění v zasedací síni loketské radnice za účasti zástupců okresu, obcí, průmyslu, obchodu i zemědělství a jejím předsedou se stal dosavadní předseda okresního výboru, továrník Rudolf Wessely. Podobný průběh měla zasedání i v okolních okresech. Ve Falknově (což je nes Sokolov) se stal předsedou rady Simon Starck, předseda lokální strany svobodných socialistů, běžně označované jako freisociální. (Tuto stranu si Starck založil poté, co byl v roce 1903 pro neshody vyloučen sociálními demokraty, od roku 1907 byl Starck říšským poslancem za Falknovsko a v letech 1923-27 byl falknovským starostou. Strana se nikdy významem nedostala dál za hranice okresu a ve druhé polovině 20. let se její členové rozprchli buď k socialistům, nebo DNSAP.) Už 28. října 1918 byla vytvořena německá správa města Kraslic v čele s továrníkem Antonem Breinlem a 4. listopadu vznikl kraslický okresní národní výbor.

Volkswehr a vojenské rady

Vzhledem k popřevratové nejistotě a narušenému bezpečnostnímu aparátu začaly od počátku listopadu vznikat oddíly domobrany, nazývané Bürgerwehr či častěji Volkswehr. Do těchto oddílů byli verbováni bývalí a navrátivší se vojáci i dělníci, kteří měli za příslib ubytování, stravy, ošacení a platu od zemské vlády zabezpečovat před rozkrádáním a rabováním různé sklady potravin, oblečení a vojenského materiálu, stejně jako vybavení vojenských objektů a zajateckých táborů. Vzhledem k jejich často nepatrné chuti znovu snášet vojenskou kázeň a revolučním a radikálně demokratickým názorům, které se mezi nimi šířily, byla v náborových výzvách zdůrazňována naprostá demokratičnost a dobrovolnost těchto nových útvarů. Původně místní akci různých obcí posvětil i oběžník liberecké zemské vlády, který slíbil denní plat pět korun na osobu. Zemským velitelem Volkswehru byl zemskou vládou jmenován Feldmarschallleutnant Anton von Goldbach.

To už ale začaly v jednotlivých městech živelně vznikat i jiné polovojenské organizace, takzvané vojenské či dělnické rady. Ty obvykle zakládali vojáci vracející se z války, obvykle prodchnutí bojovným radikalismem, ovšem neměly jednotnou představu o dalším postupu a brzy se většinou podřídily radám národním. Někdy jimi byly rovnou zakládány a od začátku tak sloužily jako jejich výkonný orgán, řídící práci Volkswehru. Loketská okresní rada vojáků vznikla ve středu 6. listopadu na shromáždění vojáků loketského okresu, svolaném Národní radou pro okres Loket a loketskou městskou vojenskou radou. Předsedou okresní vojenské rady se stal profesor Gustav Kerl a předpokládalo se založení vojenské rady v každé jednotlivé obci, cílem bylo udržení klidu a pořádku v okrese. Vojenská rada měla také bránit šíření poplašných zvěstí a zasahovat proti některým navrátilým vojákům, kteří u obyvatelstva na vlastní pěst prováděli domovní prohlídky. Radám se měli také hlásit všichni navrátilí vojáci a udávat své místo pobytu, jednak aby je mohla rada povolat, jednak aby proti nim mohla snáz zasáhnout, když budou dělat problémy. Na druhé schůzi o dva dny později se rada rozčlenila na ochranný sbor (Heimwehr), výbor pro zprostředkování práce a kontrolní komisi. Na návrh vedoucího chodovského konzumního spolku Aloise Tschinkla po bouřlivé debatě dokonce rada rozhodla o tom, že neoblíbený loketský okresní hejtman Peter Heider má opustit do 24 hodin správní území města, protože si v době válečné zásobovací krize počínal příliš tvrdě. Heider si již v té době v úřadu vzal dovolenou. Výše zmíněná kontrolní komise si dala za úkol na základě výpovědí obyvatel posuzovat činnost osob podezřelých z černého obchodu s potravinami a dalších obvyklých, hlavně hospodářských deliktů a osobovala si právo postihovat i to, co se stalo před jejím vznikem, v době války. Tresty pak měla stanovovat národní, resp. vojenská rada. Pro tyto účely byla dokonce otevřena kancelář v loketském hotelu "U Zlatého lva", kde měla být přijímána udání.

Velmi aktivní byla chodovská dělnicko-vojenská rada. Jejích šedesát příslušníků vykonávalo strážní službu a při kontrolách povozů a železničních vagónů vyhledávali hlavně potraviny. Například 9. listopadu zatkla na místním nádraží nadporučíka z ostrahy zajateckého tábora v Jindřichovicích, který se podílel na jeho vyrabování. Měl dvě velká zavazadla a několik menších, ve kterých bylo 128 nových košilí a mnoho dalšího oblečení z vojenských skladů. Dne 11. listopadu zase příslušníci rady zabavili značné množství kradeného proviantu, který si posílal do bytu v Karlových Varech bývalý velitel strážního oddílu na Císařské šachtě v Novém Sedle Löwy. Chodovská rada pracovala asi měsíc, poté předala správu města nově vytvořenému šestadvacetičlennému městskému zastupitelstvu, složenému v poměru 1:1 ze zástupců občanských stran a sociálně demokratických dělníků.

V Kraslicích dala vojenská rada dohromady celou setninu o síle 300 mužů, která měla 18. listopadu slavnostní přísahu okresnímu národnímu výboru. Tento Volkswehr měl jako obvykle udržovat klid ve městě a pomocí strážních postů na všech důležitých místech města a u skladišť potravin zabraňovat případným krádežím. Ne vždy se ale podařilo pořádek udržet. Nedostatek potravin na mnoha místech vyústil i v živelné akce obyvatelstva proti „keťasům“ a „válečným zbohatlíkům“. Již 6. listopadu 1918 do Falknova vtrhli lidé z okolních vesnic, kteří rabovali v obchodech. Velká část obyvatelstva kraje se příliš nestarala ani o vznik Československa, ani o Deutschböhmen a snažila se hlavně vyřešit vlastní tíživou hospodářskou situaci. Z toho důvodu někteří z nich naopak očekávali od československého státu zlepšení zásobování, případně zrušení dodávkové povinnosti, a proto nový stát často lidé brali jako něco daného, proti čemu mají čas bojovat pouze ti zaopatření.

Jindřichovický zajatecký tábor

Jak již bylo zmíněno, jednou z obětí rabování byl i jindřichovický zajatecký tábor. Tento tábor vznikl v prostoru mezi rotavským čedičovým lomem a Jindřichovicemi v červnu 1915 a jeho obyvatelstvo tvořilo až 28 000 i více válečných zajatců, většinou Srbů, měl sto obytných baráků a cca třicet baráků sloužilo jako ubikace zajatých důstojníků, nemocnice a zázemí, dalších čtrnáct baráků byly ubikace strážných. Zajatci byli využíváni k práci v okolních továrnách, v rotavských železárnách a lomu, stavěli falknovskou chemičku, budovali silnice a pomáhali v zemědělství. V době oznámení rozpadu Rakouska bylo v táboře stále okolo 800 zajatců, z toho 200 italských důstojníků a 400 vojáků, ostatní byli Srbové. Asi 500 z těchto zajatců bylo nemocných. Vojáci strážní služby, z poloviny Češi a z poloviny Němci, se po vyhlášení republiky dohodli pustit Italy na svobodu a setrvat na místech, dokud se situace nevyjasní, aby pak česká část posádky i většina německé tábor opustila, a na místě zůstalo jen několik českých důstojníků. V pátek 1. listopadu proto měla z obav, aby se téměř nehlídaní srbští a italští zajatci neozbrojili, německá národní rada v Chebu vyzvat okresní národní výbor v Kraslicích, aby strážní službu nad táborem a hlavně nad materiálem a potravinami v něm se nalézajícími převzal sám a sama vyslala jistého poručíka, aby se ujal velení. Pro dozor v táboře byl vytvořen z jindřichovických a rotavských obyvatel asi stočlenný oddíl „Jugendwehru“, kterému měla později přijít ještě posila z Kraslic. Ještě 3. listopadu byla většina chůze schopných zajatců odvezena zvláštním vlakem do Annathalu. To už se ale k táboru stahovali lidé z okolí a v neděli 4. listopadu došlo pod záminkou spravedlivé dělby zásob k definitivnímu rabování, na němž měli podíl i zbylí vojáci z ostrahy. Civilní stráž naprosto selhala, pokus zastavit rabování učinili až četníci, při jejichž zásahu zemřel jeden člověk na následky zranění bajonetem. Mnozí dobrovolní hlídači pravděpodobně sami rozkrádání napomohli.


Mauzoleum srbských vojáků, kteří zahynuli v jindřichovickém zajateckém táboře

Kvalita dobrovolníků domobrany byla rozporuplná a jejich práce byla často kritizována. Přes mnohé pochvalné zmínky za zásahy proti šmelinářům a spekulatérům, Volkswille, které budou psát v souvislosti s obsazováním pohraničí o hrubém chování českých vojáků, mezi kterými se měli nacházet „nedobré elementy“, o několik dní později samy popisují, že při vytváření jednotek Volkswehru se do nich dostaly také „nesvědomité živly“, které dalece překračovaly svoje pravomoci při prohlídkách a okrádaly vracející se vojáky, a přestože vojenské rady postupně mnoho z nich vyloučily, stále probíhá mnoho nepovolených domovních prohlídek, při kterých jsou lidem zabavovány jejich skromné zásoby. Varují proto, že každý, kdo provádí domovní prohlídku, u sebe musí mít pověření od národní rady. Český spisovatel František Cajthaml, který si období německé snahy o separaci osobně prožil jako úředník v Ústí, rovnou napsal, že do domobrany se místo vojáků, vyléčených z válečného nadšení pobytem v zákopech, hlásil brak, přilákaný platem, zajištěnou stravou a ubytováním a možností osobního obohacení. Vnitřní boj mezi těmi, kdo brali svoje angažmá ve Volkswehru jen jako příležitost k vlastnímu obohacení a vedením nebyl rozhodnut až do československého vojenského zákroku, který přinesl konec vojenských rad i domobrany a vyřešil tak vše zvenčí.

 

Pokračování příště.

Prameny a literatura budou uvedeny v posledním díle.

Autor : Richard Aubrecht / Aubi 🕔14.09.2009 📕15.226

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře