Až do hořkého konce... VIII.část - kapitulace Helu

Autor : Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔02.09.2009 📕4.634

Až do hořkého konce

Po kapitulací LOW boje kolem Gdaňského zálivu téměř utichly. Vrchní velitelé v oblasti Albrecht i Kaupisch mohli být spokojeni. Hlavní úkol v podobě zničení pozemních sil plukovníka Dąbka se podařilo splnit, polské námořnictvo již v podstatě neexistovalo a ke konečné pacifikaci Helu bylo dost času. Dopřáli tedy svým již notně unaveným mužům trochu odpočinku a pak se začali připravovat na závěrečné finále celé kampaně – dobytí helského poloostrova. V zásadě se jako možné jevily dvě varianty, buďto postupný pozemní útok v podélné ose poloostrova, nebo vylodění z moře. Druhá z možností se čistě s taktického hlediska jevila o něco výhodnější, protože helská kosa je na většině území široká jenom několik desítek až stovek metrů, takže polská obrana zde nemohla být vybudována do velké hloubky. Silným protiargumentem byla nicméně existence četných pozemních baterií, jejichž vyřazení by si vyžádalo nasazení početné flotily. Nakonec bylo tedy rozhodnuto o postupném útoku z Wielkiej Wsi.

Než k němu ale došlo, navštívil Gdyni a oblast Babích Dolů sám Hitler. Pozdravil se s vojáky a poděkoval jim za obětavost a nasazení. Zároveň došlo k další organizační změně ve velitelské struktuře Kriegsmarine. Od této chvíle převzal operační velení kontradmirál Hubert Schmundt, jakožto velitel námořních sil v Gdaňském zálivu, minolovná skupina námořního kapitána Rugeho pak přešla do jeho pravomoci. Z dosavadních sil byl odvelen zkušební minový oddíl, jako náhradu za něj pak Ruge obdržel 7. flotilu minolovek a 7. flotilu přístavní ochrany z Klajpedy (Memelu). Největší posilou ale byla 21. září připluvší druhá školní bitevní loď Schlesien. Jejím úkolem byla společně se Schleswig-Holsteinem „příprava“ území pro závěrečný útok na Hel. Obě lodě se pustily do ostřelování polských pozic ještě tohož dne, nicméně výsledek byl stále stejně rozpačitý. Dobře zamaskované baterie se opět nepodařilo umlčet a jediným, kdo vážně utrpěl, bylo civilní obyvatelstvo.

Mapa poloostrova Hel

Za skutečný akt barbarství byl považován německý nálet na Kuźnicę, což byla malá rybářská vesnička bez valného vojenského významu. Popelem lehlo asi 30 domů, jejich útroby pak pohřbily mnoho místních obyvatel. Ve starších publikacích tento útok často vystupoval jako typický příklad bezskrupulózního způsobu vedení války, majícího za úkol vyvolat paniku a podlomit morálku civilního obyvatelstva. To bylo zajisté v mnoha případech pravda, v Kuźnici v tom ale možná byli letci Trägergruppe nevinně. Z archivních dokumentů totiž vyplývá, že cílem náletu nebyla samotná obec, ale železniční trať přes ni vedoucí. Němci totiž z časté změny polohy pobřežních baterií vyvodili nesprávný závěr o existenci obrněného vlaku, intervenujícího v ohrožených úsecích. Zničením tratě tak chtěli pravděpodobně odříznout bránící se čelní jednotky od případné dělostřelecké podpory z tohoto vlaku.

Námořnictvo zatím pokračovalo v systematickém ostřelování poloostrova. Dne 23. září začaly vyčleněné jednotky 207. pěchotní divize s prvním průzkumem obraných postavení u násady helské kosy. V tom je z moře podporovalo několik lehčích jednotek (T 196, dělostřelecké lodě Fuchs, Drache a 2 minolovky). Kontradmirál Schmundt se zatím stále pokoušel vyřadit polskou 152mm baterii. Protože střelba na maximální vzdálenost nevedla k úspěchu, rozhodl se ke změně taktiky. Po pečlivém vyčištění plavebního kanálu (muselo být prováděno v noci, protože za dne byly německé minolovky vždycky rychle zahnány skrytými polskými bateriemi) vypluly v dopoledních hodinách 25. září obě bitevní lodě z přístavu a vyrazily na sever. Asistovaly jim zmobilizované kutry 5. flotily přístavní obrany, jež měly jejich přítomnosti využít k vyčištění dalšího úseku. Palbu otevírá jako první Schlesien ostřelováním Laskowského baterie. Ta rychle odpovídá a hned třetí salvou rámuje německou loď. Doprovodné minolovky ji proto rychle přikrývají dýmovou clonou, takže v boji pokračuje Schleswig-Holstein. Boj nabývá na intenzitě a přibližně po hodině palby začíná odpověď polské baterie slábnout. Dvě děla byla poškozena střepinami, zároveň došlo k vyřazení většiny dálkoměrů, čímž značně utrpěla přesnost palby. Situace byla velmi vážná, když vtom se ale německé lodě otočily a odpluly zpět do Gdaňska. Zůstává otázkou, zda příčinou ústupu byla obava z přílišného opotřebování dělových hlavní (ty byly neustálou palbou úplně rozžhavené) nebo lehké poškození Schleswig-Holsteina. Kdyby Němci dokázali ještě chvíli pokračovat v boji, pravděpodobně by se jim podařilo baterii zničit nebo alespoň vážně poškodit. Přerušením akce ale věnovali obsluze potřebný čas k oddychu a opravám, takže když o dva dny později vypluli znovu do akce, byla Laskowského baterie opět plně bojeschopná. K poslední akci vypluly bitevní lodě brzy po ránu 27. září. Tentokrát se rozdělily na dva svazy; Schleswig-Holstein měl vázat Laskowského baterii, Schlesien, pohybující se na úrovni Mechelinek, pak měl přímou palbou ničit ostatní ohniska odporu na jižním pobřeží poloostrova. Přestože se jim ani tentokrát nepodařilo zničit žádné z polských děl, ostřelování úplně bez odezvy nezůstalo.

Předchozí nálet na Kuźnicu i ostřelování z moře měly vážný dopad na morálku civilního obyvatelstva a některých pěchotních oddílů. Nelze se pak divit, že když se nad další vesnicí objevila opět letadla s hákovým křížem, vyvěsilo místní obyvatelstvo bílé plachty a začalo mávat na piloty. Ti upustili od útoku a vrátili se na základnu. Nastalá situace byla ale pro polské velení velmi nebezpečná, řešilo ji proto promptně a rázně – rybářům bylo přikázáno plachty sejmout a iniciátoři akce byli odvezeni na základnu v Helu. Další projevy nevole ale na sebe nedaly dlouho čekat. Dne 30. září vyrazila německá pěchota k závěrečnému útoku a postupně začala rolovat polskou obranu. Z důvodu úzkého prostoru byly do přímých bojů nasazeny vždy jenom malé síly, ostatní buď odpočívali (Němci), nebo se připravovali na dalších obranných liniích (Poláci). Aby zmenšili polské odhodlání k obraně, začalo námořnictvo společně s polním dělostřelectvem intenzivně ostřelovat polský týl. Několik Ju 87 dokonce shodilo letáky, vyzývající místní Kašuby ke kapitulaci.

A právě v tom okamžiku se vzbouřila 12. protidesantní rota z Jastarnie. Zatímco morálka dělostřelců a námořníků, kteří se alespoň občas dostali do nějaké akce, byla stále ještě dobrá, psychický stav rezervistů u protidesantních oddílů byl velmi špatný. Víceméně po celou dobu války museli stále něco kopat, schovávat se před letadly a čekat. Když teď měli umírat v již nesmyslném gestu odporu, vzbouřili se. Vojáci měli v úmyslu se dostat do rybářského přístavu na Helu, zmocnit se nějakých člunů a přeplout na druhou stranu zátoky. Vzpoura byla opět rychle potlačena, nicméně námořnímu kapitánovi Steyerovi (velitel RU Hel), stejně jako i kontradmirálovi Unrugovi bylo jasné, že se obrana Helu blíží k neodvratnému konci. Nakonec bylo dohodnuto, že v ní symbolicky vytrvají alespoň do 1. října  a pak požádají o příměří. Následující den byl kontaktován generál Kaupisch a kolem 14. hodiny přerušen boj. Polští parlamentáři pak vyrazili do Sopotů k vyjednávání.

Někdy zhruba v tomto okamžiku přišla Kriegsmarine o svou první a zároveň i poslední jednotku. Minolovka M-85, pocházející ještě z doby první světové války, najela cca 7 km severovýchodně od Jastarnie na minu a vzápětí se potopila. Neštěstí si vyžádalo 24 obětí, zbylé námořníky vylovily ostatní lodě flotily. Ztráty mohly být kvůli tomu mnohem větší, protože Němci si vůbec neuvědomovali, že se pohybují v minovém poli (20 min, položeno 9. září ponorkou ORP Żbik). Explozi považovali za zásah ponorkovým torpédem, takže část lodí začala kroužit kolem a dokonce došlo ke shození několika hlubinných náloží. Z důvodu domnělého ponorkového nebezpečí pak byla dokonce na několik dní přerušena plavba mezi Pillau a zbylou částí Německa[1].

Vyjednávání o příměří se protáhlo až do večera, po návratu parlamentářů bylo s kapitulačním dokumentem seznámeno mužstvo. Jednou z podmínek bylo, že výzbroj i technika zůstane v nepoškozeném stavu. Tomu se ale vzepřela skoro celá posádka základny, takže po celou noc se na Helu pálily dokumenty, zakopávaly zbraně, ničily závěry děl a podobně. Část námořníků se následně pokusilo o útěk do Švédska. Ze tří lodí byl nakonec úspěšný pouze bývalý strážní člun Pobřežní stráže Batory. Plavba nepostrádala dobrodružné prvky, protože cestou vysadil motor a hrozilo nebezpečí odhalení hlídkujícími Němci. Po několikahodinové opravě k tomu nakonec i došlo, v následující honičce ale byli Poláci úspěšnější a dosáhli výsostných vod Švédska dříve, než mohli být zajati. Jiným pěti nebo šesti námořníkům (pravděpodobně všichni pocházeli z posádky ORP Gryf) se podařilo na malém rybářském člunu přeplachtit Gdaňský záliv a úspěšně se vylodit na okupovaném území. Druhý den ráno byl na Helu vyhlášen nástup, velitel Unrug pronesl děkovnou řeč a přikázal stažení vlajky. Poté se pomalým krokem vydal k německým liniím, aniž se ohlédl zpět.

... i tak zakończyła się obrona „samotneho półwyspu“.

Post Scriptum: pokus o krátké zhodnocení kampaně

Dominantní silou nad vodami Gdaňského zálivu v prvních dnech války byla bezesporu Luftwaffe. Její sílu ale nelze přeceňovat, úspěšné potopení Gryfa a Wichra bylo důsledkem ani ne tak technické převahy, jako spíše psychologického účinku vzdušné nadvlády. Jak ukázaly události prvního dne, i zkušení piloti 1. leteckého pluku nedokázali zasáhnout loď v pohybu, když relativně rychlá a obratná vojenská plavidla měla vždy dost času „uhnout“ z trajektorie padající bomby. Nicméně obava z možných ztrát během dalších náletů přivedla polské velení k nesprávnému rozhodnutí o zakotvení nejhodnotnějších plavidel na základně v Helu. Lodě bez pohybu se zde pak staly poměrně snadným cílem, když protiletadlová obrana přístavu nebyla s to zajistit jejich bezpečnost.

V pozdějších fázích konfliktu se stala situace o něco vyrovnanější. Kriegsmarine sice měla kvantitativní i kvalitativní převahu, nedokázala jí ale patřičně využít. Obavy z minového nebezpečí paralyzovaly její činnost téměř do samého závěru. V okamžiku nejtěžších bojů o Kępu Oksywską tak byli paradoxně aktivnější  Poláci, kteří také dosáhli několika menších taktických úspěchů. Na druhou stranu je ale nutno přiznat, že když se činnost polských minolovek stala příliš nepohodlnou, dokázali se s nimi Němci poměrně rychle vypořádat. Co se týče vedení minové války, zůstala PMW daleko za očekáváním. Hlavní minová operace nebyla provedena vůbec, menší pole pak byla rozmístěna na nevhodných místech. Polský štáb nedokázal pružně reagovat na aktuální vývoj situace a neustále pokračoval v posilování obrany Helu, zatímco  osa protivníkových operací se nacházela úplně jinde. Přes všechna omezení ale nakonec byla minová obrana relativně úspěšná. Obdobně jako v případě německého bombardování převyšoval psychologický účinek skutečnou bojovou hodnotu. Kriegsmarine se tak po většinu času věnovala lovení min, čímž byly další potřebné činnosti odsouvány na mnohem pozdější dobu.

Druhou hlavní zbraní polského námořnictva se měly stát ponorky. Jejich posádky sice odvedly maximum, s ohledem na nepříznivé podmínky, německou nadvládu ve vzduchu a absenci cílů ale nedosáhly žádných výraznějších úspěchů. Částečně za to mohla také nevhodně zvolená taktika a nedostatky v taktickém výcviku ponorkových velitelů. V ostatních oblastech ale ovládali námořní řemeslo na výbornou. Nejenže nepřišli o jedinou ponorku, ale výkon uniknuvší posádky ORP Orzeł se právem řadí mezi jeden z největších námořních počinů druhé světové války. Nicméně u pobřeží neoperovaly pouze ponorky polské, nýbrž i jejich německé protějšky. Nasazené pobřežní typy se ukázaly pro zdejší vody vhodnější, když se dokázaly třikrát dostat do palebné pozice, aniž by byly zpozorovány. O úspěch je nakonec připravily vadné magnetické detonátory, které vybuchovaly předčasně a upozornily tak polskou posádku na hrozící nebezpečí.

Německým pokusům o lovení min se úspěšně postavily posádky pobřežních baterií. V bojích se vyznamenala zejména obsluha osamělého 100mm děla Canet, která dokázala po několik dní držet Němce v přesvědčení, že zde Poláci disponují mnohem většími silami. Cípová 152mm baterie Laskowského pak představovala kapitolu samu o sobě, pouhou svou existencí dokázala udržet německé hladinové loďstvo mimo vody Gdaňského zálivu a fakticky se tak stala páteří polské obrany. O kontrolu nad vodami v okolí Helu přišla až těsně před koncem kampaně po několika dělostřeleckých soubojích s bitevními loděmi Schlesien a Schleswig-Holstein. Ke konečnému pádu Helu pak přispěly ani ne tak důvody vojenské, jako spíše špatná situace v zázemí, pokles morálky a ztráta přesvědčení o smysluplnosti dalšího odporu.

Literatura:
Bartelski, Andrzej S.: Wojna powietrzna nad polskim wybrzeżem w 1939 roku, Biuletyn DWS 05/2009, dws.org.pl,
Olejko, Andrzej: Pierwszy dzień, czyli Mała flota kontra Luftwaffe, časopis Przegląd Morski, 2008/11+12
Ledwoch, Janusz: Niemieckie lotnictwo morskie 1939-1945, Militaria, Warszawa 1998
Hrbek, Jaroslav: Salvy nad vlnami
Kosiarz, Edmund: Wojna na Bałtyku 1939, Krajowa Agencja Wydawnicza, Gdańsk 1988
Michaelis, Rolf: SS-Heimwehr Danzig, edice Militaria 195, Wydawnictwo Militaria, Warszawa
Patjanin, Siergiej W.: Niszczyciele typu „Leberecht Maass“, edice Okrety Wojenne 28, Tarnowskie Góry 2009
Pertek, Jerzy: Okręty minowe i kanonierki, Miniatury Morskie, Wydawnictwo Morskie, Gdynia 1959
Ledwoch, Janusz: Heinkel 59, edice Militaria 09, Wydawnictwo Militaria, Warszawa 1995
Rzepniewski, Andrzej: Obrona Wybrzeża w 1939 roku, Wojskowy instytut historyczny, Warszawa 1970
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Hel

Místopisný slovníček:

Swinemunde – Svinoústí (polsky Świnoújscie)

Pillau – polsky Piława, dnes Baltijsk

Kolberg – Kołobrzeg

Danzig – Gdaňsk (polsky Gdańsk)

Stolp - Słupsk

Poznámky

[1] Němci přisuzovali ztrátu lodi činnosti ORP Orzeł; v uvedenou dobu patrně nevěděli, že ponorka nemá žádnou možnost útočení z důvodu zabavení detonátorů estonskými úřady.

Autor : Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔02.09.2009 📕4.634

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře