Až do hořkého konce... IV.část - konec Wichra a Gryfa

Autor : Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔02.09.2009 📕12.492

Seriál

  1. Až do hořkého konce... I. část - zápas o polské pobřeží
  2. Až do hořkého konce... II. část - výstřely na Westerplatte
  3. Až do hořkého konce... III. část - Achtung, Stukaflieger!
  4. Až do hořkého konce... IV.část - konec Wichra a Gryfa
  5. Až do hořkého konce... V.část - akce ponorek

Podobné články

Další články autora

Den druhý

S průběhem prvního dne nemohla být spokojena ani jedna strana. O něco hůře na tom byli polští námořníci, na kterých se neblaze podepsala zkušenost se střemhlavým bombardováním, fiasko operace Rurka a přeměna největších lodí v plovoucí baterie. Pro polský důstojnický sbor je zajisté dobrou vizitkou, že se mu podařilo udržet disciplínu, přehodnotit systém obrany a během krátké doby obnovit bojového ducha posádky. Ale i admirál Albrecht měl vůči dosavadním výkonům značné výhrady. Jednalo se zejména o operační letectvo Luftwaffe, které přes nasazení značných sil nedosáhlo žádného významného úspěchu [1]. Byla sice vyřazena letecká základna v Pucku a potopeno několik menších lodí, nicméně jádro polské floty zůstalo nedotčené. Hned ráno proto odstartovaly první stroje a začaly se systematickým bombardováním polských pozic. Jak se však mohly posádky německých bombardérů brzy přesvědčit, počáteční šok obránců odezněl a protiletadlová obrana byla mnohem zarputilejší než předchozího dne.

Zločin v Pucké zátoce

Ve vzduchu bylo aktivní zejména námořní letectvo. Hydroplány už v brzkých ranních hodinách napadly dvojici OORP Generał Haller a Komendant Piłsudski, hlídkující na spojnici Hel - Gdynia. Z důvodu nedostatečné výšky nemohly použít bomby, spokojily se proto pouze s ostřelováním z kulometů. Po chvilce stejná trojice He 59 narazila na svaz polských minolovek, přemisťujících se z Helu do rybářského přístavu v Jastarni. Lodě byly opět napadeny střelbou z kulometů, která si na ORP Czajka vyžádala jednu oběť. Chvíli po jedenácté hodině pak odstartovalo 32 Ju 87B z IV.(St)/LG 1 k náletu na Gdyni a seskupení polských lodí v prostoru Pucké zátoky. Část letadel nejprve napadla vracející se dělové čluny. Ty se ale úspěšně bránily ze svých palubních zbraní. Po jednom nepřesném shozu bomb se německé bombardéry odpoutaly a zamířily k protějšímu břehu zátoky. Tady u Mechelinek kotvily militarizované lodě pobřežní plavby OORP Gdaňsk a Gdynia, sloužící jako plovoucí základny flotily mobilizovaných rybářských kutrů. První útok směřoval na Gdyni, která měla u svého boku uvázanou pomocnou minolovku T.1 a rybářský kutr Kujawiak – Hel.11. Loď nedisponovala žádnou protiletadlovou výzbrojí (nestačila být nainstalována), němečtí letci tak měli dostatek k času k zaměření se na cíl. První bomba vybuchla nalevo od přídě, druhá udeřila do levé části velícího můstku a třetí spadla do moře těsně vedle pravého boku rovněž na úrovni můstku. Tlaková vlna odtrhla trup T.1 od mateřské lodi, což ji patrně zachránilo. V pořadí už čtvrtá bomba zasáhla Gdyni přímo do kotelny, loď se přelomila a začala rychle tonout. Do hlubin s sebou stáhla přivázaný rybářský kutr, dle některých pramenů ale také zasažený bombou malého kalibru.

Poškozená T.1 začala s lovením trosečníků, kteří byli barbarsky ostřelováni prolétávajícími letadly. Toto chování bylo v zásadním rozporu s ženevskými konvencemi a mělo být projednáno před vojenským soudem. Nakonec se T.1 podařilo vylovit 15 námořníků, vesměs zraněných předchozí palbou. Po nahlášení události byly z Jastarnie vyslány ještě další dva kutry Aleksander – Hel.111 a Anna – Kuź.44, které nalezly dalších 18 osob [2]. Jen co zmizela Gdynia pod hladinou, zaměřili se němečtí piloti na druhou z lodí. Na Gdańsk zamířily celkem čtyři bomby, přičemž jedna vybuchla hned u jejího boku. Porušená obšívka začala propouštět vodu a loď se začala nořit do vln. Posádka spustila záchranný člun a snažila se dostat na blízký břeh. Opět došlo k ostřelování bezbranného plavidla, dvě osoby při tom byly zraněny. Opuštěný vrak Gdańsku potom několik dní driftoval vodami Puckého zálivu, dokud jej nepotopil oddíl polských ženistů.


ORP Gdańsk v době své civilní služby

Odpoledne proběhlo bez významnějších událostí, byl to však klid před bouří. Nejprve se krátce po sedmnácté hodině [3] nad Helem objevilo 11 Ju 87B z 4.(St)/186 (T). Shozené bomby byly nicméně nepřesné a nezpůsobily žádné škody. Následoval mohutný nálet na Westerplatte, který měl zlomit odhodlání obránců k dalšímu odporu. Na malý kousek země postupně shodilo svůj smrtonosný náklad 58 Ju 87 B z II a III/StG 2. Podle německých zdrojů následovala krátce po útoku štuk ještě druhá vlna několika He 111, snažících se o založení požáru za použití zápalných pum. Vzpomínky polských obránců o tomto druhém náletu nehovoří, je ale možné, že si toho v panujícím zmatku nevšimli. Účinek bombardování byl strašlivý, jedna ze strážnic dostala přímý zásah čtvrttunovou pumou a byla kompletně zničena. Další tři strážnice, kasárna a další objekty byly vážně poškozeny. Obránci přišli o všechny své minomety a měli mezi sebou spoustu padlých a zraněných kamarádů. Velitel posádky vážně uvažoval o kapitulaci a podle některých svědectví byla dokonce vyvěšena bílá vlajka. Proti tomu se ale postavil zástupce velitele, kapitán Dąbrowski, který obnovil pořádek v mužstvu a připravil se k další obraně. Zmíněné události dodnes halí závoj nejasností, rozdělující polské historiky na dva nesmiřitelné tábory.

Souboj s torpédoborci kontradmirála Lütjense

Po odvelení lehkých křižníků na Severní moře převzal operační velení v oblasti kontradmirál Lütjens. A od prvních okamžiků postupoval velmi energicky. Ještě v průběhu noci navrhl vrchnímu veliteli akci menšího svazu lodí proti helské základně za účelem ověření jejích obranných možností a lokalizace 152mm baterie. Vracející se piloti totiž hlásili četné zásahy vojenských instalací i kotvících lodí. Pokud by to bylo alespoň zčásti pravda, v Gdaňském zálivu mohly být okamžitě nasazeny připravené minolovné síly a zahájeno čištění jeho vod. U Gdyně bojující pěchota stále častěji prosila námořnictvo o poskytnutí dělostřelecké podpory, zpřístupnění zálivu těžším jednotkám tak bylo velmi žádoucí.

K akci vybral kontradmirál Lütjens vlajkový torpédoborec Leberecht Maas a sesterský Wolfgang Zenker. K Helu se přiblížily oklikou podél pobřeží, kde již byl mezi Pillau a Gdaňskem vytralován bezpečný koridor. Polští obránci spatřili přibližující se lodě přibližně v 6:25, kdy byly ještě 37 km daleko. Zpočátku jim nevěnovali příliš pozornosti, když se ale stále přibližovaly, byl na polských lodích vyhlášen bojový poplach. Děla byla rychle obsazena a zamířena na přibližujícího se nepřítele. Všichni netrpělivě čekali na rozkaz k palbě, ten ale nepřicházel. Na můstku Gryfa totiž vyvstala poněkud prekérní situace - po přeměně na plovoucí baterii byla většina posádky odeslána na pevninu, na palubě zůstávala pouze obsluha děl a pomocných mechanizmů. Bohužel onoho rána byl mezi nepřítomnými i kapitán lodi fregatní kapitán Hryniewiecki. V okamžiku vyhlášení poplachu tak byl na můstku Gryfa pouze 2. dělostřelecký důstojník poručík Zbigniew Jagusiewicz. Ten dal sice hned poslat pro svého velitele a připravil loď k boji, s vydáním rozkazu k palbě ale čekal na svého nadřízeného. Německé lodě mezitím provedly obrat a ze vzdálenosti cca 16 000 m zahájily palbu. Velitel Wichra s obavami sledoval počínání vlajkové lodi. Nevěděl totiž o nepřítomnosti Hryniewieckého, a protože byl služebně mladší, čekal se zahájením palby na něj [4]. Na německých lodích se mezitím zablesklo podruhé. De Walden již chtěl vyvěsit signál s dotazem na rozdělení cílů, když tu se konečně ozvaly polské stodvacítky. O chvilku později vyrostly kolem čelního torpédoborce gejzíry vody a Wicher tak mohl začít také střílet.

Výše uvedené nedorozumění mohlo pro polské lodě skončit tragicky, nebýt nepochopitelné chyby německého důstojníka řídícího palbu. Zatímco Polákům se podařilo zarámovat německé lodě hned první salvou, ta německá byla o dobrých 3 000 m kratší. Útočící torpédoborce tak musely po každé salvě čekat na dopady granátů, aby mohly korigovat nastavení děl. Paradoxně tak na stálou palbu přešly první Gryf s Wichrem a začaly svého protivníka zasypávat přívalem střel. Hned v první nebo druhé salvě zasáhl jeden z granátů příď Wolfganga Zenkera. O chvilku později se objevil záblesk i na přídi druhého torpédoborce. Polský granát se roztrhl na masce druhého příďového děla a sprškou střepin zasypal velitelský můstek, kde se v tu chvíli nacházel velitel lodi korvetní kapitán Bassenge i sám Lütjens. Zásah si vyžádal čtyři mrtvé a čtyři zraněné, dělo bylo ale vyřazeno pouze na krátkou chvíli.

Němečtí dělostřelci se také činili a brzy začaly růst ztráty i na polské straně. Nejprve jeden z granátů trefil opodál zakotvenou Mewu. Už dříve poškozená minolovka začala nabírat vodu a nořit se přídí do vln. Další dva granáty našly svůj cíl na polské minonosce. Zásah do přídě nebyl příliš vážný, způsobil ale požár, se kterým musela bojovat část posádky. Druhá střela se roztrhla v zadní části lodi, kde poškodila strojovnu a zadní nástavbu včetně levobočního Boforsu. Od střepin bylo raněno několik dělostřelců, z toho dva smrtelně. Polské lodě se pomalu dostávaly do svízelné situace, zakotvené u mola nemohly reagovat na nepřátelskou palbu změnou pozice a další škody tak byly jen otázkou času. Toho si byl vědom i velitel cípové baterie kapitán Przybyszewski. Původně chtěl zůstat stranou, aby neprozradil svou pozici. Když ale viděl hrozící nebezpečí, po čtyřech minutách boje promluvila 152mm baterie. Kontradmirál Lütjens podle výtrysků vody okamžitě poznal, že se do boje zapojil nový hráč. Poměr sil se výrazně změnil v jeho neprospěch, a protože i dělostřelci baterie ovládali dobře své řemeslo, rozhodl se raději boj přerušit. Německé torpédoborce položily kouřovou clonu a plnou rychlostí ustoupily k jihovýchodu.

Když se po nějaké době dým rozestoupil, polští pozorovatelé nalezli už jenom jednu loď, stojící ve vzdálenosti asi 26 000 m s lehce ponořenou přídí. S ohledem na četné předchozí zásahy došli k závěru, že jeden z torpédoborců byl potopen a druhý vážně poškozen. Kapitán de Walden o tom byl přesvědčen až do konce války, přestože později objevené záznamy tuto teorii zpochybňovaly [5]. Dobrat se pravdy ale bylo velmi obtížné, protože polské a německé prameny se ve svém obsahu značně rozcházely. Například námořní kapitán Ruge ve svých vzpomínkách přiznává poškození pouze jedné z lodí, oficiální komuniké pak o poškození nehovoří vůbec. Ve skutečnosti ale byly s největší pravděpodobností poškozeny obě. K nehybné lodi pak dle polských pozorovatelů připlul remorkér z Gdaňska a vzal ji do vleku. Otázkou zůstává, která z lodí musela být odtažena. Z popsaného průběhu boje se jako pravděpodobnější jeví Leberecht Maas, ten ale podle německých záznamů připlul do Pillau o vlastních silách.

Úspěch kapitána Blattnera

Kontradmirál Lütjens mohl být i přes utržené ztráty spokojen, výpad splnil svůj účel. Bylo zjevné, že hlášení pilotů se nezakládala na skutečnosti a že obranyschopnost polské základny nebyla narušena. Hned po návratu proto požádal generála Kesselringa o obnovení leteckých útoků. Jako první se nad Helem objevily štuky kapitána Blattnera z 4.(St)/186 (T). Piloti si počínali mnohem opatrněji než v předchozích dnech a bomby svrhávali z poměrně velkých výšek. Brzy si ale všimli slabší obrany Gryfa, na kterém se doposud nepodařilo opravit poškozený Bofors [6]. Soustředili tedy svou pozornost na něj a tentokrát úspěšně. Při jednom z posledních útoků trefila jedna čtvrttunová bomba záď lodi a vedle rozsáhlých škod a ztrát na životech zažehla také velký požár. Další tři bomby dopadly na nábřeží, odkud vyvržené kusy betonu a střepin proděravěly bok lodi. Minonoska začala nabírat vodu a naklánět se na stranu. Kapitán Hryniewiecki přikázal zatopit záďové muniční komory a opustit loď všem, kdo se přímo nepodíleli na záchranných pracích. Požár se nakonec podařilo uhasit, loď ale již nebyla schopna opustit přístav z důvodu četných poškození.

Krátce po náletu se v blízkosti Helu objevil další německý torpédoborec [7], plující od Wisloujscia k severu. V okamžiku míjení polské základny činila jeho vzdálenost od cípové baterie pouhých 14 000 m, kapitán Przybyszewski se jej proto rozhodl trochu vystrašit. V 10:00 nejprve zahřměla dvě děla, a když jejich granáty dopadly v blízkosti lodi, rozezněla se kanonáda celé baterie. Německý torpédoborec na nic nečekal a hned začal ustupovat k východu, kryje se kouřovou clonou. Jak se později ukázalo, dvě ranní lekce byly pro německé velitele dostatečným poučením. Až do okamžiku závěrečných bojů se k baterii nepřiblížila žádná německá loď.

Potopení Wichra

Polská radost ale trvala jen krátce. Dopoledním úspěchem povzbuzený kapitán Blattner začal hned po přistání připravovat další nálet. Tentokrát měl být hlavním cílem ORP Wicher, k jehož zničení měla přispět válečná lest. Část bombardérů jako obvykle přilétla ve výšce 3 000 m a začala kroužit nad přístavem. Ve chvíli, kdy na nich byla soustředěna pozornost celé protiletadlové obrany, se těsně nad vrcholky stromů přihnaly tři štuky a zamířily rovnou k polskému torpédoborci. Než stačila obsluha protiletadlových děl sklonit hlavně svých zbraní, letadla již byla nad cílem a bomby začaly opouštěly pumovnice. A tentokrát byli němečtí piloti velmi přesní. Hned první čtvrttunová bomba zasáhla příď, měníc příďovou palubu v klubko zohýbané oceli. Další 250kg bomba spadla těsně vedle pravoboku, roztrhla obšívku lodi a dírou v délce několika metrů se začala dovnitř valit voda. Torpédoborec se začal naklánět na pravobok, když vtom svůj náklad svrhl třetí z bombardérů. Dvě lehčí bomby umístěné přesně doprostřed trupu zpečetily jeho osud a kapitánu de Waldenovi nezbývalo než vydat rozkaz k opuštění lodi. Poté, co palubu opustil poslední člen posádky, se Wicher pomalu obrátil na bok a klesl na dno.


ORP Wicher převrácený na bok u mola v helském přístavu

Potopení Wichra představovalo pro obránce těžkou ránu, ke smutnění ale nebyl čas - z nebe se začínaly spouštět doposud v klidu kroužící štuky. Tentokrát se zaměřily na Gryfa s viditelným úmyslem ho dorazit. I přes silnou protiletadlovou palbu se loď podařilo opět zasáhnout, tentokrát na levoboku. Exploze v blízkosti přední nástavby vyřadila většinu obsluhy těžkých kulometů, čímž loď na okamžik ztratila schopnost protiletadlové obrany. Další přímý zásah ale již nenásledoval, zčásti také díky silné přehradné palbě okolních protiletadlových baterií. Situace ale byla více než vážná. Ze střepinami proděravělých nádrží unikalo palivo a hrozilo nebezpečí vypuknutí dalšího požáru. Loď nabírala vodu, posádka však boj o její záchranu nevzdala, a tak se i po tomto náletu udržela na hladině. To se bohužel nepodařilo opodál stojící Mewě, přes kterou se převalily několikametrové vlny od vybuchujících bomb. Již dříve na několika místech poškozená loď nápor vody nevydržela a nakonec klesla pod hladinu.

Flota na dně

Bombardování ale nebylo zdaleka konec. V 16:00 se nad Helem objevily He-59 z 506. Skupiny pobřežního letectva. Hydroplány zamířily nad rybářský přístav, kde svými 50kg bombami zaútočily na zakotvené dělové čluny OORP Generał Haller a Komendant Piłsudski. Jedna z nich dopadla těsně vedle pravého boku Generał Hallera, což malé lodi stačilo. Roztrženým bokem se začala do útrob lodi hrnout voda, aby nakonec dosedla na dno s výrazným náklonem na pravou stranu. Posádce nezbylo než skočit do vody a k blízkému břehu doplavat. V 17:25 následoval čtvrtý nálet, tentokrát 8 strojů He-59 z 706. oddílu pobřežního letectva. Hydroplány použily obdobnou taktiku jako letadla kapitána Blattnera. Nad přístav nalétávaly od severozápadu těsně nad korunami stromů, takže protiletadlové baterie neměly dostatek času k zareagování. Gryf byl zasažen dalšími bombami menších kalibrů, smrtící ránu mu ale nakonec zasadila uvolněná stěna plovoucího doku, tvořícího dodatečnou ochranu lodi před účinky dělostřelby. Ocelové plotny doku dopadly na bok lodi, obšívka nevydržela mnohatunový nápor a na několika místech popraskala. Z poškozených nádrží se vylilo další palivo a během chvilky se vzňalo. Osud lodi byl zpečetěn, posádka se tak začala připravovat k jejímu opuštění. Hořící vrak si pak sedl na dno s mírným náklonem k pravoboku. Protože se potopil na relativně mělkém místě, nástavby a záďová paluba zůstaly nad vodou. Část posádky pod vedením nadporučíka Pappelbauma tak začala boj o záchranu použitelné výzbroje. Nejprve byly odneseny protiletadlové kulomety a veškerý použitelný materiál. V dalších dnech se záchranné četě podařilo sejmout i dvě děla hlavní ráže. Vojenský potápěč musel nejprve uvolnit šrouby dělových podstav, které pak byly za pomocí kladek zvednuty a přesunuty na břeh. Odtud pak byla děla převezena obtížným písčitým terénem na vybrané místo mezi Juratou a Helem. Zde z nich byla vytvořena nová baterie nr. 34, ustavená na betonových základech připravované baterie těžkých děl. Dnes už je těžké si představit, o jak náročnou operaci se jednalo - loď se částečně nacházela pod vodou, ze vzduchu hrozily každou chvíli německé bombardéry a samotný přístav nedisponoval patřičným vybavením. Vše se tedy muselo provádět ručně a pouze v noci!


Vrak Gryfa (fotografie pravděpodobně pořízena krátce po náletu, záďová děla jsou ještě na svých místech)

Jak vidno, neděle 3. září byla pro polské obránce dnem plným rozporů. Dopoledne byli plni nadějí a odhodlání – nepřítel musel po ranním souboji ustoupit, protiletadlová obrana si už vybudovala viditelný respekt, spojenci měli co nevidět vstoupit do války a ani poškození Gryfa se nezdálo nijak vážné. Dokonce by snad po krátké opravě v doku mohl nabrat zbývající miny a splnit svůj úkol. Za pár hodin už ale bylo vše jinak. Helský přístav halil dým z hořícího Gryfa, Wicher ležel bezvládně na boku a na mnoha místech z vody trčely zbytky dalších potopených lodí. Polské hladinové loďstvo jako respektovaná námořní síla přestalo existovat, čehož Němci hned využili a začali s reorganizací svých sil. Od 3. září trval válečný stav s Velkou Británií, a Německo tak potřebovalo posílit své jednotky na západním pobřeží. Proto už během následující noci začali s přesunem torpédoborců na Severní moře. Druhého dne předal kontradmirál Lütjens velení veliteli minových sil a odjel do Kielu. Na západ byla přesunuta také většina jednotek příbřežního letectva, operační letectvo zase začalo podporovat pozemní jednotky v hloubi Polska. Na pobřeží zůstala pouze bitevní loď Schleswig-Holstein, Rugeho minová skupina (torpédovka T 196, 1. flotila minolovek, část 7.flotily minolovek, zkušební minová flotila, 1. flotila minolovných člunů), 11 bombardérů Ju 87 z 4.(St)/186 (T) a 506. skupina pobřežního letectva.

Poznámky

[1] Německé velení samozřejmě nevědělo o odvolání plánu Rurka a vyhození min.

[2] Uvedený počet platí pro kutr Aleksander, počet zachráněných osob na druhém kutru není znám; počet obětí při potopení Gdynie se odhaduje na 35 osob.

[3] Uvádění přesného času u jednotlivých náletů představuje v případě zářijové kampaně velký problém, protože záznamy z polských deníků se velmi často rozcházejí s údaji v letových záznamech Luftwaffe; zmiňovaný nálet na Hel se měl dle německých pramenů uskutečnit v 17:03, dle polských hlášení pak až v 18:15.

[4] Druhým důvodem bylo, že se velitelé v předstihu nedohodli na rozdělení cílů v případě dělostřeleckého souboje. De Walden tak nevěděl, na kterou loď střílet. Kdyby totiž oba začali střílet na stejnou loď, dělostřelečtí důstojníci by nedokázali rozlišit původce jednotlivých granátů a nemohli by tak korigovat svou palbu.

[5] Domněle potopený Leberecht Maas byl ztracen až 22. února na britském minovém poli, kam jej omylem zahnalo vlastní letectvo.

[6] Některé prameny hovoří o tom, že nefunkční byl pouze jeden.

[7] Pravděpodobně se jednalo o Z-16 Friedrich Eckoldt.

Seriál

  1. Až do hořkého konce... I. část - zápas o polské pobřeží
  2. Až do hořkého konce... II. část - výstřely na Westerplatte
  3. Až do hořkého konce... III. část - Achtung, Stukaflieger!
  4. Až do hořkého konce... IV.část - konec Wichra a Gryfa
  5. Až do hořkého konce... V.část - akce ponorek

Podobné články

Další články autora

Autor : Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔02.09.2009 📕12.492

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře