Až do hořkého konce... III. část - Achtung, Stukaflieger!

Autor : Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔01.09.2009 📕14.098

Seriál

  1. Až do hořkého konce... I. část - zápas o polské pobřeží
  2. Až do hořkého konce... II. část - výstřely na Westerplatte
  3. Až do hořkého konce... III. část - Achtung, Stukaflieger!
  4. Až do hořkého konce... IV.část - konec Wichra a Gryfa
  5. Až do hořkého konce... V.část - akce ponorek

Podobné články

Další články autora

Nálet na Gdyni a Hel

Mezitím obdržel generál Kesselring zprávy z dopoledního průzkumu, potvrzující přítomnost dvou ponorek a několika hladinových lodí v gdyňském přístavu (zpráva nebyla úplně přesná, ponorky v tu chvíli byly již čtyři hodiny na moři). Mlha se konečně zvedla, takže v provedení plánovaného útoku už nic nebránilo. Krátce po obědě se na pomořanských letištích rozezněl hluk leteckých motorů a do vzduchu se postupně vzneslo více než sto plně naložených bombardérů s příslušným stíhacím doprovodem.

Nad Gdyní se bombardéry objevily přibližně ve 13:50 a pro mnohé vojáky se následující události staly zosobněním pekla. Na základě poznatků získaných v průběhu války ve Španělsku či Mandžusku očekávali útoky malých skupin torpédových nebo výškových bombardérů. Když se však na gdyňském nebi objevilo cca 90 strojů [1], které se s hrozivým jekotem začaly spouštět dolů, část mužstva propadla panice. Velitelé protiletadlových baterií zpočátku nevěděli, jak se útoku postavit. Nacházeli se v poměrně nevýhodném postavení, kdy množství letadel několikanásobně převyšovalo počet protiletadlových hlavní. Mohli vést palbu pouze na omezené množství letadel, díky čemuž si ostatní mohla v klidu vybírat cíle a připravovat se k odhozu bomb. Němci zároveň použili poměrně účinnou taktiku boje proti postavením protiletadlové obrany. Nejprve svými kulomety zaútočily stíhačky Bf 110. Opakovanými průlety donutily osádku děl či kulometů k opuštění stanoviště a vyhledání úkrytu. V tom okamžiku nastoupily střemhlavé bombardéry, jež mohly svůj náklad shazovat nerušeně z poměrně malých výšek.

Protože byly protiletadlové baterie v okolí Gdyně vázány bojem a jenom s největšími obtížemi dokázaly bránit samy sebe, lodě v přístavu byly odkázány na vlastní protiletadlové prostředky a šikovnost kapitánů. Nálet trval přibližně 20 či 25 minut a polské námořnictvo z něj rozhodně nevyvázlo bez ztráty kytičky. Nejvíce bomb směřovalo na trup školního hulku ORP Baltyk a na lodě kotvící u ponorkového mola. Starý křižník [2] utržil zásah do nástavby na zádi, další blízce explodující bomba způsobila lehčí škody na ORP Generał Haller. Dělové čluny byly dále na několika místech proděravělé od střepin a kulometné palby prolétávajících letadel. Svou kůži ale nedaly zadarmo. Jeden z prolétávajících strojů byl zasažen palbou kulometů a s dýmajícím motorem se zřítil nedaleko starého majáku na Oksywiu. Byl to první úspěch polského námořnictva v bojích proti letadlům nepřítele [3].

Hůře se vedlo lodím u ponorkového mola, jež v okamžiku náletu dokončovaly nakládku zásob a vojenského materiálu pro Hel. Jednalo se o plovoucí základnu pro potápěče ORP Nurek a školní dělostřeleckou loď ORP Mazur. Prvně jmenovanou loď zasáhla 250kg bomba přímo do komína. Exploze byla natolik silná, že trup lodi byl odmrštěn na 20 m od mola. Loď se okamžitě potopila i s většinou 21-členné posádky. Druhá z lodí se urputně bránila střelbou ze dvou Maximů. Po nějaké době ale jedna z bomb trefila molo v úrovni předních děl, úlomky betonu společně se střepinami proděravěly trup a ten se začal nezadržitelně nořit do vod přístavu. Gejzír vody a kamení ještě nestačil dopadnout zpět, když Mazur dostal druhý zásah, tentokrát přímo doprostřed. Loď se zlomila v kýlu a v mžiku klesla na dno. Po skončení náletu se ze 77 členů posádky hlásilo na Kádru Floty pouze 15 námořníků, přibližně stejný počet pak byl odvezen do nemocnice. Ostatní zůstali v útrobách své lodi navždy. Stejný osud potkal remorkér Wanda; další lodě byly poškozeny. V okamžiku náletu stály v obchodním přístavu také dvě neutrální obchodní lodě – norský Bjørnvik (812 BRT) a řecký Ioannis Carras (3.527 BRT). Norská loď byla poškozena, nakonec se jí ale podařilo nebezpečný prostor opustit a odplout do Norska. Řecký parník dopadl o dost hůře, 6. září jej potopili polští ženisté společně s dalšími loděmi před vjezdem do přístavu.

Na přístav se soustředila pouze část letadel, druhá skupina měla za úkol vyřadit protiletadlovou obranu a baterii „Canet“. Tato baterie, ukrytá na nízkém pahorku a vybavená dvěma staršími děly ráže 100 mm, ovládala všechny přístupové cesty k přístavu. Pro německé minolovné síly byla vážnou překážkou, k jejímu vyřazení proto vyčlenili celou letku Ju 87. Nálet byl částečně úspěšný, jedno z děl se podařilo vyřadit úplně a druhé lehce poškodit. Jeho oprava si vyžádala několik hodin, v dalších dnech pak už ale svádělo četné dělostřelecké souboje s jednotkami kapitána Rugeho.

Nálet na Hel [4], ač měl na mužstvo podobný psychologický účinek, byl z hlediska dosažených výsledků mnohem méně úspěšný. Vojenský přístav zel prázdnotou, výjimku tvořilo několik bárek, jež byly hned po náletu přetaženy do vedlejšího rybářského přístavu. Druhý cíl náletu, baterie Laskovského, byl natolik dobře zamaskován, že se jej německým pilotům nepodařilo odhalit až do konce tažení. Okolí baterie bylo zasypáno velkým množstvím bomb, ty ale způsobily pouze minimální škody. Většinou pouze polámaly stromy, poškodily komunikace nebo přetrhaly telefonní vedení. Jak se navíc ukázalo, v měkkém písku přibližně 1/3 z nich vůbec nevybuchla.

Ale ani polská protiletadlová obrana se neměla čím chlubit. Přilétávající stroje sice přivítala palebnou přehradou 14 dělových hlavní (6x 75 mm, 8x 40 mm) a cca 30 těžkých kulometů, bohužel po prvních explozích propadla většina posádky panice a běžela se schovat do krytů. U děl zůstala hrstka důstojníků a nejodvážnějších vojáků. Na obranu „zbabělců“ je však nutno říci, že se téměř bez výjimky jednalo o čerstvě zmobilizované rezervisty, kteří na něco podobného nebyli připraveni. Když pak viděli chladnokrevnost a odvahu svých důstojníků, podruhé se již zaskočit nenechali a do kapitulace neopustil stanoviště jediný voják.

Letecko-námořní bitva v Gdaňském zálivu

Když posádky bombardérů podaly hlášení o průběhu náletů, zavládla v německém štábu nervózní nálada. Pečlivě připravený plán začal nabírat povážlivé zdržení a přes nasazení mohutných sil se zatím nepodařilo splnit jediný úkol. Polské enklávy v Gdaňsku se stále urputně bránily, útok na Gdyni uvízl daleko před hranicemi města, mosty v Tczewě ležely na dně Visly a polská flota nadále brázdila vody Gdaňského zálivu. Navíc se blížil soumrak a hrozba polských minových polí dostávala čím dál tím ostřejší kontury, protože ORP Gryf se Němcům ztratil z dohledu. Vrchní velitel Albrecht musel jednat rychle - nařídil start dalších průzkumných hydroplánů a zároveň požádal Kesselringa o ještě jeden nálet v pozdních odpoledních hodinách.

Polské lodě mezitím obdržely krátký radiogram z velitelství floty: „Wykonać plan Rurka“, tedy rozkaz k provedení minové operace ve východní části Gdaňského zálivu. Minová válka hrála v polských obranných plánech klíčovou roli. Páteří obrany mělo být velké minové pole mezi koncem helského poloostrova a Redłowem (nyní jižní předměstí Gdyně), bráněné pobřežními bateriemi na Helu a Oksywiu. Někteří důstojníci jej navrhovali položit už 31. srpna, kontradmirál Unrug byl ale proti. Za žádnou cenu nechtěl poskytnout záminku ke konfliktu, takže zakázal jakékoliv minové operace před vypuknutím války. Pravděpodobně nečekal, že se Německo na nějaké mezinárodní právo ohlížet nebude a že zaútočí bez předchozího vypovězení válečného stavu. K zaminování přístupů k polským základnám tak mohlo dojít až v noci z 1. na 2. září, což ale znamenalo, že polské minové síly musely do té doby vydržet v bojeschopném stavu.

Po obdržení rozkazu svolal velitel torpédoborce Wicher, fregatní kapián Stefan de Walden, poradu na své lodi, aby probral plán operace. Z důvodu utajení totiž o něm neměla většina důstojníků žádné informace. Akce se mělo zúčastnit prakticky celé hladinové loďstvo; hlavní tíha minování ale ležela na minonosce ORP Gryf. Torpédoborec měl zajistit průzkum a vzdálenou podporu, o úkolech oddílu minonosek (6 minonosek, 2 dělové čluny) se toho mnoho neví. Začátek operace byl stanoven na cca 22. hodinu; do té doby se měl polský svaz přemístit na základnu Hel a zde na rejdě vyčkat příchodu tmy. Lodě se seřadily do dlouhé kýlové linie a vyrazily ekonomickou rychlostí napříč zálivem. S odstupem času se jeví toto rozhodnutí jako chybné, protože zkoncentrováním svých sil poskytli Poláci německým letadlům nezanedbatelnou výhodu. Svaz byl asi 3 míle na jihozápad od Helu, když se nad ním objevila odpolední útočná vlna. Tentokrát se jednalo o 32 Ju 87 z IV.(St)/LG 1 v doprovodu 8 stíhaček Bf 109E z I.(J)/LG 2. Polské lodě rozvolnily sestavu a začaly kličkovat. Gryf se z důvodu bezpečnosti ostatních lodí trochu vzdálil a útočícím letadlům se chystal čelit samostatně (případná exploze naložených min mohla okolní lodě vážně poškodit nebo je přímo potopit). Na hodinách ukazovaly ručičky 18:00, když se nad vodami zálivu rozhořela první letecko-námořní bitva druhé světové války. Její podrobný popis je možné si přečíst v Tarsově článku, takže zde se omezím pouze na popis důsledků bitvy na další vedení námořních operací.

Polské lodě v průběhu boje obratně manévrovaly, takže se německým letcům nepodařil jediný přímý zásah. Úplně beze škod ale přece jenom nevyvázly. Dvě 250kg bomby dopadly těsně vedle boku Gryfa, působíce četné škody. Mezi nejhorší patřilo vyřazení kormidelního zařízení a rozbití můstku sprškou střepin. Jedna z nich zasáhla také korvetního kapitána Stefana Kwiatkowského; způsobené zranění bylo velmi vážné a oblíbený kapitán mu brzy podlehl. Loď se tak na krátký okamžik ocitla bez velení a řízení, což pro ni mohlo skončit katastrofou. Naštěstí se ke Gryfovi v průběhu boje přiblížily ostatní lodě a i přes hrozící nebezpečí jej začaly bránit střelbou z protiletadlových zbraní. Za projevenou odvahu zaplatilo mnoho námořníků zraněním či životem. Dokud byly malé lodě rozptýleny na velkém prostoru, nevěnovali jim němečtí piloti mnoho pozornosti. Když se ale přiblížily k hlavnímu cíli útoku a začaly jej narušovat svou střelbou, vrhly se na ně doprovodné stíhačky, rozsévajíce zkázu ze svých palubních zbraní. Ani ne 200tunové lodě postrádaly jakékoliv pancéřování, takže posádku nemohlo před střelbou těžkých kulometů ochránit ani ukrytí se pod palubu. Nejhůře dopadla ORP Mewa, jejíž paluba byla zbrocená krví v celé své délce a téměř nikdo z posádky neunikl zranění.

Fiasko plánu Rurka

Přestože se německým pilotům nepodařilo přímo zasáhnout žádnou z lodí, efekt náletu na další průběh událostí byl značný. Po smrti kapitán Kwiatkowského převzal velení jeho zástupce kpt. Wiktor Łomidze-Wachtang. Ten měl největší obavu o bezpečnost lodi, nechal proto za palubu vyhodit třicet min, které vypadly ze svých vozíků. Když to uviděl velitel Wichra, vyslal k minonosce dotaz, zda byla minová operace odvolána. Po záporné odpovědi předpokládal, že se jedná pouze o bezprostředně poškozené kusy a v souladu s původním plánem odplul na hlídkovou pozici mezi Helem a Pillau. Na palubě Gryfa se ale situace začala komplikovat. Ten v obavě z dalších leteckých útoků nejprve kroužil na rejdě a čekal na další rozkazy z MOW. Protože žádné nepřišly, chystal se Łomidze po setmění vplout do přístavu. Předtím ale v obavě z možné exploze nechal svrhnout do moře zbývající zásobu min. Důvody tohoto rozhodnutí nebyly dodnes uspokojivě vysvětleny [5]. Ať už jej k tomu vedla obava o bezpečnost posádky, či pochybnosti o proveditelnosti minové operace, faktem zůstává, že tímto nevratným činem předem rozhodl o jejím neúspěchu. Velitelství MOW pak nezbylo než celou akci odvolat.

Zpráva o zrušení operace ale nějakým nepochopitelným způsobem nedorazila na můstek Wichra, který tak celou noc kroužil před Pillau v přesvědčení, že kryje kladení min v Gdaňském zálivu. Během této doby dvakrát narazil na velké hladinové lodě protivníka a po nějaký čas je sledoval, aniž by byl sám zpozorován. Jak píše ve svých vzpomínkách de Walden, polský torpédoborec se nacházel v pozici, ze které nemohl minout. V útoku mu bránila direktiva, dovolující střelbu pouze v případě přímého ohrožení minových sil. Protože ale německé lodě [6] mířily mimo prostor minové operace, nechal je s těžkým srdcem uniknout. Jaké pak bylo jeho překvapení, když ráno našel Gryfa zakotveného v přístavu! Po zakotvení přišel rozkaz k vyložení torpéd, vyhašení kotlů a přeměně ORP Gryf a Wicher v plovoucí protiletadlové baterie. Zbytná část posádek byla odeslána na břeh, kde z nich byly vytvořeny improvizované pěchotní oddíly.

Poznámky

[1] Útoku na Gdyni se zúčastnilo 30 Ju 87B z III/St.G 2 a 32 Ju 87B z IV.(St)/LG 1 v doprovodu cca 30 stíhaček Bf 109 a Bf 110C.

[2] ORP Bałtyk byl původně francouzským chráněným křižníkem D'Entrecasteaux, který byl ve 20. letech upraven pro belgické námořnictvo jako obytný a školní hulk. PMW jej zakoupila v roce 1927 pro potřeby svého námořního školství.

[3] O tomto sestřelu hovoří například J. Pertek, část autorů o něm ale pochybuje. Nicméně z německých pramenů je dnes již jisté, že o nějaké stroje Luftwaffe nad Gdyní přece jen přišla – jeden bombardér Ju 87B s imatrikulací T6+KR z III/St.G 2 byl zasažen palbou protiletadlových baterií a následně se zřítil v okolí Redowa. Pilot Uffz. Ernst Kanzenbach byl zastřelen polskou hlídkou během pokusu o návrat na německou stranu, střelci gefr. Rohrovi se podařilo uniknout. Druhým sestřeleným strojem byl průzkumný Hs 126, který si na své konto připsali dva přespříliš horliví piloti Bf 110 C z I./ZG 1. V cihelně nedaleko Wejherova pak byl nalezen ještě jeden vrak letadla (vypálený), o jehož osudu není nic známo. Pravděpodobně se jednalo o druhý průzkumný Hs 126 ze stavu 2.(H)/21 – Grz. Sch. Abschn. Kommando 1.

[4] Náletu se zúčastnilo 11 Ju 87 B z 4.(St)/186(T) + 30 Ju 87 B z II/St.G 2.

[5] Po válce bylo v této věci vedeno vyšetřování, které zkoumalo zejména Łomidzeho verzi o přijetí signálu z ORP Wicher o odkladu minové operace. Tato verze ale nebyla potvrzena žádným z pamětníků a kapitánporučík Łomidze tak byl shledán odpovědným za zmaření minové operace. Úplně bez viny ale nebylo také Velitelství Floty, které v předválečném období prosazovalo příliš opatrnický přístup a nezajistilo dostatečnou přípravu důstojníků k vedení minových operací

[6] V prvním případě se pravděpodobně jednalo o torpédoborce Z-2 „Georg Thiele“ a Z-4 „Richard Beitzen“ odeslané na Severní moře, v druhém pak o některou z eskortních lodí, plující do Gdaňska.

Seriál

  1. Až do hořkého konce... I. část - zápas o polské pobřeží
  2. Až do hořkého konce... II. část - výstřely na Westerplatte
  3. Až do hořkého konce... III. část - Achtung, Stukaflieger!
  4. Až do hořkého konce... IV.část - konec Wichra a Gryfa
  5. Až do hořkého konce... V.část - akce ponorek

Podobné články

Další články autora

Autor : Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔01.09.2009 📕14.098

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře