Až do hořkého konce... II. část - výstřely na Westerplatte

Autor : Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔01.09.2009 📕20.228

Seriál

  1. Až do hořkého konce... I. část - zápas o polské pobřeží
  2. Až do hořkého konce... II. část - výstřely na Westerplatte
  3. Až do hořkého konce... III. část - Achtung, Stukaflieger!
  4. Až do hořkého konce... IV.část - konec Wichra a Gryfa
  5. Až do hořkého konce... V.část - akce ponorek

Podobné články

Další články autora

První výstřely

Hodina „Y“, okamžik napadení Polska, byla původně stanovena na 4:30 ráno 26. srpna 1939. Jednotky byly připraveny v nástupních prostorech, když vtom přišel rozkaz o odvolání útoku[1]. Na mnoha místech to způsobilo nemalé problémy - část hlídek a diverzních komand už vyrazila a o zrušení akce je musely spravit rychlé spojky. Platilo to i pro lodě admirála Albrechta, které již byly na moři a pomalu uzavíraly blokádu Gdaňského zálivu. Hrozilo nebezpečí prozrazení celé akce, polské námořnictvo se ale v průzkumu a hlídkové činnosti omezovalo pouze na vody zálivu, blokádní síly nebyly zpozorovány. Bez úhony nakonec Kriegsmarine přece jen nevyvázla, na zpáteční cestě totiž přišla o svou první jednotku. Po obdržení rozkazu k návratu se v noční tmě promíchaly lodě 2. flotily torpédoborců a 5. flotily torpédovek. V nastalém zmatku najel torpédoborec Max Schultz na torpédovku Tiger a téměř ji přepůlil. Menší z lodí se během chvilky potopila s většinou posádky, viník srážky pak musel do doku k opravám.



Výchozí situace polské a německé armády na pobřeží v září 1939

Westerplatte

Další tři dny strávil Schleswig-Holstein vyvázaný u hlavního mola v centru města, své místo opustil až prvního září chvíli po půlnoci. Se stroji běžícími na minimální otáčky se pomalu přemístil blíže k Westerplatte. Ve vzdálenosti cca 600 m od cíle jej kapitán Kleikamp ustavil napříč přístavním kanálem a spustil kotvy. Hodiny ukazovaly 4:43, když byla scéna pro úvodní dějství druhé světové války připravena. Všechna děla byla zamířena a k rozpoutání války zbývalo jediné – vydat rozkaz k palbě.

Ten přišel o dvě minuty později, ulicemi Gdaňska se prohnala zvuková vlna mohutné exploze a nad Westerplatte vyrostly sloupy vyvržené zeminy. Zakrátko se přidala i děla menších ráží, na polské obránce se tak každou minutu řítila téměř tuna munice (během sedmi minut bylo vystřeleno 8 granátů ráže 280 mm a 59 granátů ráže 150 mm). Němečtí velitelé si nedokázali představit, že by za této situace mohl venku někdo přežít. Jak se ale na vlastní kůži přesvědčili příslušníci námořního úderného praporu a jedné roty SS „Danziger-Heimwehr, byl to hluboký omyl. Polští obránci byli připraveni a agresory přivítali palbou z dobře ukrytých kulometných hnízd. První útok byl odražen, stejně jako tři další pokusy toho dne.

Detailní průběh téměř týden trvající obrany bohužel přesahuje možnosti tohoto článku, případné zájemce proto odkazuji zde. Westerplatte se již v průběhu bojů nesmazatelně zapsalo do polské národní historie. Přestože obrana nevyužívaného skladiště neměla z vojenského hlediska příliš velký smysl, dopad na morálku obyvatelstva byl obrovský. Navzdory původním předpokladům ale nezůstalo pouze u symbolického odporu, dlouhotrvající obrana nakonec ovlivňovala vojenskou situaci na celém pobřeží. Posádka majora Sucharského dokázala vázat mnohem větší síly protivníka, které nemohly být v rozhodující chvíli nasazeny do útoku na Gdyni. I pohyb nejcennější jednotky v oblasti, bitevní lodi Schleswig-Holstein, byl do značné míry omezen[3]. Posledním, trochu opomíjeným efektem obrany bylo zablokování přístavu pro malé jednotky. V německých plánech hrála dělostřelecká podpora z lodí významnou úlohu, nicméně než mohla být poskytnuta, musely se nejprve odminovat přístupové cesty ke Gdyni. Nasazené minolovky byly povětšinou lodě malého výtlaku a omezeného dosahu, absence blízké základny pro ně tedy byla velmi citelná.

Hořící Westerplatte 1. září 1939, při pravé straně nástavby bitevní lodi Schleswig-Holstein

Útok na Gdyni

Výstřely Schleswig-Holsteinu proti Westerplatte se obvykle považují za počátek druhé světové války, pravdou ale zůstává, že ve stejném okamžiku vyrazily také jednotky SS a Schutzpolizei k útoku na budovu Polské pošty v Gdaňsku, oddíly 1. pluku Landespolizei vylomily hraniční závoru v Sopotech a boje o strategické mosty v Tczewie se dokonce rozhořely několik minut před hodinou „Y“.

Velitel skupiny armád „Sever, generálplukovník von Bock, do posledního okamžiku nevěděl, jak se v případě konfliktu zachovají jednotky LOW – zda se budou bránit v okolí Gdyně, nebo se pokusí probít na jih. Byl si vědom toho, že v případě houževnaté a dobře organizované obrany nemají jednotky generála Eberhardta k dobytí Gdyně dostatek sil. Kdyby se ale podařilo polskou obranu zaskočit, případně kdyby se Poláci pokusili o ústup, mohl rázně vedený útok uspět. Nicméně plukovník Dąbek neměl vůbec v plánu někam ustupovat. Jižní přístupové cesty bránil dobře vyškolený a vyzbrojený 2. námořní střelecký pluk, vyčkávající na předem připravených obranných pozicích. Prvotní nápor byl brzy zastaven a plukovník Krappe, velitel útočících jednotek, byl donucen k nasazení záloh.

Ve snaze o nalezení slabého místa byla frontová linie rozšířena až k vesnicím Velký a Malý Kack. Neúspěšně. Nepomohla ani intervence Schleswig-Holsteinu, protože palba vedená na velkou vzdálenost postrádala dostatečnou přesnost. Když se pak 3. září pokusily polské síly o výpad do boku útočících jednotek, německý velitel uznal, že k překonání polské obrany nemá dostatek sil a že sázka na rychlé obsazení Gdyně nevyšla. Úkol jejího dobytí pak přenechal 207. pěší divizi, připravující se k útoku od jihozápadu.

Nálet na Puck

Přestože byla kvantitativní i kvalitativní převaha Kriegsmarine enormní a o výsledku námořního střetnutí bylo rozhodnuto předem, německé velení polské námořnictvo nepodceňovalo. Respekt vzbuzovaly zejména ponorky a 300 min naložených na minonosce ORP Gryf. Admirál Albrecht se nakonec rozhodl chránit svěřené jednotky před poškozením a spokojil se pouze s blokádou pobřeží. Úkol zničení polské floty přenechal jednotkám Luftwaffe. Ty měly využít momentu překvapení a jediným mohutným úderem na základny vyřadit polské letectvo i námořnictvo hned v úvodních hodinách války. K tomuto účelu bylo na pomořanských letištích od časných ranních hodin připraveno 150 bombardérů a 60 stíhaček. Marně. Rozkaz ke startu nakonec obdrželo jenom 30 strojů, ostatní lety byly odvolány pro mlhu. Hlavním cílem ranního náletu byla základna Námořní letecké peruti v Pucku (dále jen MDLot.), vedlejšími pak civilní letiště v Rumii a námořní základna na Helu.

Polské hydroplány sice pro Luftwaffe nepředstavovaly přímé ohrožení, mohly ale být použity k námořnímu průzkumu, případně „partyzánským“ akcím proti lodím blokády. Admirál Albrecht se navíc obával možné spolupráce s ponorkami, zničení základny tak přikládal velký význam. Nad polským letištěm se přibližně v 6:15[4] objevilo 18 bombardérů He-111 z I./KG 1 z Kolbergu, krytých 12 stíhačkami Bf 110 C. Polská posádka pravděpodobně ještě nevěděla o napadení Westerplatte[5], německý nálet ji proto zastihl zcela nepřipravenou. Vojáci vybíhali z kasáren až s prvními dopadajícími bombami, jediný protiletadlový kulomet se po několika výstřelech zasekl.


Letecký pohled na základnu Námořní letecké perutě v Pucku, stav ve druhépolovině 20. let

Po prvním přeletu provedly bombardéry táhlý obrat nad vodami zátoky a zaútočily podruhé, tentokrát z mnohem menší výšky. Kromě letištních zařízení si vzaly za cíl i objekty kotvící na hladině zátoky. Zde se štěstěna přiklonila na polskou stranu, protože nad vodou byla mlha o něco hustší a německým pilotům se nepodařilo lokalizovat hlavní cíl náletu – zakotvené hydroplány[6]. Většina útoků se proto soustředila na starou torpédovku Ślązak, dosluhující jako loď pro vlečení cvičných cílů. Celý nálet trval jenom několik minut, po jeho skončení se ale nad polskou základnou vznášela hustá oblaka kouře a dýmu. Ač to tak na první pohled nevypadalo, způsobené škody byly relativně malé. V přistávací dráze sice zelo několik děr a okolní budovy byly vážně poškozeny, nicméně vlastní hydroplány utržily jenom pár škrábanců a jejich bojeschopnost nebyla narušena. Nejtěžší ztrátou nakonec byla smrt oblíbeného velitele fregatního kapitána Edwarda Szystowského, zasaženého střepinou hned v úvodu náletu[7].

Bombardování civilního letiště v Rumii se nesetkalo s úspěchem, většina letadel byla evakuována ještě před začátkem války. Zbývajících 6 strojů zamířilo k Helu, který ale byl zahalen souvislou vrstvou mlhy. Německým pilotům se pravděpodobně nepodařilo přesně lokalizovat cíl útoku a z velké výšky shozené bomby padly úplně mimo terén námořní základny.

Akce proti polské flotě

Jednotky námořního letectva nezůstaly pozadu a brzy také zahájily své akce. Krátce po páté hodině odstartovaly k průzkumnému letu tři hydroplány He-60 z 1.(M)/Kü.Fl.Gr.506[8]. Námořní základnu v Gdyni sice stále kryl mlžný závoj, ten ale nebyl ani příliš hustý ani vysoký (dle vzpomínek námořníků z něj vyvstávaly špičky stěžňů). Blížící se zvuk leteckých motorů jako první zpozoroval dělový člun ORP Generał Haller, hlídkující před přístavem. Než však stačil zareagovat, hydroplány byly již nad přístavem. Protiletadlová obrana přístavu zpočátku mlčela, k aktivitě ji probrala až střelba z kulometů. Posádky zakotvených lodí začínaly postupně odpovídat, než se ale stačily zaměřit, zmizely nepřátelské stroje za pahorky Kępy Oksywskiej. Opožděná reakce polské obrany je často přičítána tajemnému radiogramu z předchozího dne, který informoval velitelství floty o přeletu vlastních hydroplánů. Odesílatelem zprávy mělo být velitelství Armády „Pomorze“, to však o ničem nevědělo. Jak vyšlo později najevo, zpráva byla falešná a pravděpodobně se jednalo o německou diverzi.

Po přeletu přístavu zamířily hydroplány nad vody Puckého zálivu, kde narazily na několik menších lodí. Z Gdyně na druhou stranu zátoky mířily zmilitarizované parníčky pobřežní plavby Jadwiga a Wanda, opačným směrem pak plul remorkér PMW Żeglarz[9]. Lodě převážely hlavně čerstvě mobilizované námořníky a vojenský materiál. Neozbrojená plavidla byla napadena palbou z palubních zbraní, vše se naštěstí obešlo beze ztrát na životech.

První válečné události ukázaly, že v předválečné přípravě polského námořnictva zůstaly určité rezervy. Na jednu stranu se urychleně cvičily a organizovaly nové jednotky, lodě byly udržovány ve stavu zvýšené pohotovosti, budovala se polní opevnění a část přístavního vybavení se přesouvala na lépe zabezpečenou základnu na Helu; KMW také správně rozpoznalo blížící se hrozbu a odeslalo jádro polské floty mimo dosah německého letectva. Na stranu druhou ale nebyly vypracovány téměř žádné plány činnosti pro různé varianty konfliktu. Po zprávě o ostřelováníí Westerplatte byla sice vyhlášena zvýšená pohotovost, rozkaz k opuštění přístavů byl ale vydán až po přeletu německých hydroplánů nad Gdyní. Kdyby se Němcům podařilo dodržet původní plán a nad přístavem se místo průzkumných strojů objevilo několik desítek bombardérů, polská flota by byla pravděpodobně ztracena.


Velitel polské floty kontradmirál Unrug

Velitel floty kontradmirál Unrug byl pravděpodobně zpočátku zaskočen rychlostí, s jakou protivník prováděl své operace. Díky nedostatečnému průzkumu a problémům se spojením neměl přehled o aktuální vojenské situaci a záměrech nepřítele. Velitelé polských lodí marně sledovali signální stožár na velitelství floty v očekávání dalších rozkazů. Nevěděli, jak v nastalé situaci postupovat, protože na ni nebyli připraveni. Dosavadní doktrína nabádala k maximální zdrženlivosti, aby nemohla být zavdána žádná příčina ke konfliktu. Tento až úzkostlivý přístup měl neblahý vliv na myšlení části důstojnického sboru. V obavě z chybného rozhodnutí často oddalovali vydání rozkazu, což vedlo k prodlevám a ztrátě iniciativy. Společně se špatným systémem spojení a nešťastnou organizační strukturou se tak polské námořnictvo ocitlo v situaci, kdy bylo pouze ve vleku událostí a několik prvních hodin prakticky bez velení. S odstupem času se zdá, že nebýt šťastných okolností v podobě ranní mlhy a z toho plynoucího váhání Luftwaffe, střetnutí v Gdaňském zálivu by mělo pravděpodobně kratší a pro Polsko mnohem tragičtější průběh.

Nicméně historie nezná žádná kdyby; polskému námořnictvu se podařilo přečkat první hodiny beze ztrát a velitelství floty začalo připravovat první akce proti nepříteli. Ponorky postupně opustily svá kotviště a bez větších problémů dosáhly operačních prostorů. ORP Gryf přeplul na druhou stranu zátoky, kde byly v blízkosti Jamy Kuźnickiej zakotvené bárky s minami. ORP Wicher nejprve zůstal stát na rejdě oksywského přístavu, když ale kolem desáté hodiny začal Schleswig-Holstein ostřelovat Redlowo, zvedl kotvy a začal pomalu kroužit před přístavem. Jako poslední opustily přístav minolovky, rozptylujíce se na vodách Pucké zátoky. V Gdyni zatím probíhala evakuace personálu a balení všeho potřebného pro další vedení války.

Poznámky

[1] Odvolání útoku bylo způsobeno vyslovením záruky polských hranic vládou Velké Británie.

[2] Křižník SMS Magdeburg byl ztracen 26. srpna 1914 na útesu u vjezdu do Finského zálivu. Ztráta úplně nové lodi ale nebyla pro Německo tím nejhorším, pro další vedení války mělo mnohem větší vliv objevení kódové knihy, díky níž se Dohodě podařilo prolomit německý námořní kód hned zkraje války.

[3] Kromě taktických důvodů zde hrály velkou důležitost i důvody politické, přítomnost bitevní lodě v Gdaňsku měla pro místní správu a noviny velký význam.

[4] S uváděním přesných časů významných událostí je v průběhu celé kampaně poněkud problém, protože se jednotlivé historické prameny od sebe liší často i o několik hodin. V případě náletu na Puck tak lze například nalézt několik různých časů v rozmezí 4:55 až 6:50 ráno.

[5] Některé prameny hovoří o tom, že velitel základny se o přepadení Westerplatte dozvěděl těsně před náletem, zatím ale nevěděl, zda se jedná o začátek války mezi Německem a Polskem, nebo jenom o lokální konflikt na území Svobodného města.

[6] Pozornosti unikla také opodál zakotvená hydrografická loď ORP Pomorzanin.

[7] Jednalo se o prvního spojeneckého námořního důstojníka padlého v druhé světové válce.

[8] Polské prameny nemají v tomto bodě úplně jasno. Na základě pamětí a dobových hlášení se většinou uvádí He 60 nebo He 56/He 59, což jsou sice stroje s odlišnou siluetou, nicméně se alespoň jedná o stejnou kategorii letadel. Janusz Ledwoch ale vše staví na hlavu, když na základě studia německých archiválií tvrdí, že se ve skutečnosti jednalo o tři He 111! Polské dobové záznamy jsou sice plné chyb a nepřesností, že by si ale všichni najednou spletli pomalý hydroplán s elegantním bombardérem, se jeví dost nepravděpodobně.

[9] Polské prameny se opět nedokáží shodnout na přesném průběhu událostí, zmiňované lodě se u různých autorů vyskytují v různých kombinacích.

Seriál

  1. Až do hořkého konce... I. část - zápas o polské pobřeží
  2. Až do hořkého konce... II. část - výstřely na Westerplatte
  3. Až do hořkého konce... III. část - Achtung, Stukaflieger!
  4. Až do hořkého konce... IV.část - konec Wichra a Gryfa
  5. Až do hořkého konce... V.část - akce ponorek

Podobné články

Další články autora

Autor : Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔01.09.2009 📕20.228

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře