Operace Peking

Autor: Tars 🕔︎︎ 👁︎ 36.828

Námořník, hlídkující na můstku torpédoborce ORP "Błyskawica", zpozorněl. Na stožár nedaleké signální věže ve válečném přístavu Oksywie vylétlo několik vlajek a zatřepotalo se v mírném větru. Námořník ještě jednou pohlédl na vlajky a klidným hlasem upozornil službu konajícího důstojníka. Za několik minut již komandor porucznik Roman Stankiewicz, velitel oddílu torpédoborců polského válečného námořnictva, věděl, že signál oznamuje "Wykonać Peking" (provést Peking), jeden z dvojice rozkazů, které očekával už několik dní, ale ve skrytu duše doufal, že nikdy nepřijdou.

Jedna z nejpodivnějších a nejkontroverznějších operací v historii Polského válečného námořnictva právě začala.

Reklama

Na jaře 1939 začalo být jasné, že expanzivní politika německé III.říše v čele s Adolfem Hitlerem se nehodlá spokojit pouze s obsazením okleštěného zbytku Čech a Moravy, ale začne stupňovat své požadavky také vůči Polsku, což s největší pravděpodobností povede, dříve nebo později, ke konfliktu.

Vrchní velení Polského válečného námořnictva (Kierownictwo Marynarki Wojennej - KMW) si uvědomovalo, že v případě války s Německem je polská flotila s největší pravděpodobností odsouzena k zániku, v lepším případě k internaci v některé z neutrálních zemí. Němci totiž mohli v případě války poměrně snadno zablokovat Dánské úžiny, jedinou přístupovou cestu z Baltského moře na Atlantik a polské lodě tak měly podle KMW šanci pouze v případě, pokud by se staly součástí většího námořního uskupení, připluvšího na Balt jako součást zahraniční vojenské pomoci.

Polské válečné námořnictvo mělo menší, ale na svou dobu velmi moderní flotilu, kvalitativně převyšující lodě okolních pobaltských států. Jedinou výjimku však tvořilo právě Německo.

Polsko nejprve požádalo o pomoc svého tradičního spojence, Francii. Marine Nationale (Francouzské válečné námořnictvo) však dala najevo, že její zájmy se upírají především na oblast Středozemního moře, proto byla následně oslovena Royal Navy. Britové nakonec souhlasili s vzájemnými rozhovory o případné vojenské pomoci, které byly dohodnuty na květen 1939.

Vysocí důstojníci námořnictva, v čele se svým velitelem, kontradmirálem Jerzy Świrskim, začali zvažovat různé varianty, jak alespoň část polské flotily zachránit pro další boje.

Reklama

Krátce před začátkem polsko-britských rozhovorů, v polovině května 1939, navrhl kontradmirál Świrski maršálku Edwardu Śmigły-Rydzovi - generálnímu inspektorovi ozbrojených sil (vrchní velitel polské armády) plán, podle kterého měla nejcennější plavidla námořnictva - čtyři torpédoborce z oddílu torpédoborců (Dywizjon kontrtorpedowców), v momentě, kdy bude válka s Německem neodvratná, odplout do některého z přístavů ve Velké Británii. Świrski obhajoval tento plán velmi prostým argumentem, a sice záchranou co největší části polské flotily od neodvratné zkázy a jejího uchování pro další boje.

Torpédoborce pak měly doprovázet konvoje přes Středozemní a Černé moře do rumunských přístavů. Podle polské vojenské doktríny a vzájemných smluv měla právě přes společnou hranici s Rumunskem proudit do napadené země zahraniční vojenská pomoc.

Plán byl založen na předpokladu, že taková akce Němce překvapí a než stihnou zareagovat nějakým protiopatřením, lodě naleznou bezpečný úkryt ve Velké Británii.

Odpověď ze štábu Generálního inspektora byla poměrně rychlá a obecně akceptovala kontradmirálův návrh, pouze s připomínkou, aby k ochraně polského pobřeží vyčlenil co možná největší počet válečných lodí. Nakonec bylo rozhodnuto odeslat do Velké Británie tři ze čtyř nejcennějších a nejbojeschopnějších plavidel - torpédoborce ORP "Błyskawica", ORP "Grom" a ORP "Burza". Zbývající torpédoborec, ORP "Wicher", měl zůstat a účastnit se obranných bojů. Důvody tohoto výběru jsou dodnes zahaleny rouškou tajemství, námořnictvo se pravděpodobně snažilo vyhovět rozkazu štábu GI, ale zároveň chtělo zachránit co nejvíc plavidel. ORP "Wicher" byl vybrán a "obětován" pro vyšší věc nejspíše kvůli tomu, že se, jako první moderní polská válečná loď, stal symbolem polského válečného námořnictva na Baltu a jednou z jeho legend, a nikdo tedy nemohl obvinit námořnictvo, že k obraně ponechává pouze druhořadá plavidla.


ORP "Błyskawica"


ORP "Grom"


ORP "Burza"

Během polsko-britských štábních rozhovorů bylo navrženo několik různých variant, které však Britové rychle smetli ze stolu (jeden z nich např. předpokládal vyslání britského monitoru s děly ráže 380 mm k ochraně polského pobřeží). V této situaci pak sami navrhli možnost vyslání části polské flotily na některou ze základen Royal Navy ještě před vypuknutím konfliktu s Německem. Jak již bylo řečeno, velení PMW tuto variantu také zvažovalo a mělo ji již posvěcenu z nejvyšších vojenských kruhů, proto také, při posledním setkání - 25. května 1939, došlo k rychlé dohodě mezi Captainem Henry Bernardem Hughes Rawlingsem a kontradmirálem Świrskim.

Reklama

Štáby obou námořnictev se během následujících týdnů dohodly na detailech operace a v momentě, kdy v polovině srpna přiletěl do Varšavy britský námořní atašé, Captain Eric Lloyd Wahrton, byl již plán hotov a čekalo se pouze na nejvhodnější chvíli k jeho vykonání. Celá operace nakonec dostala podobu Speciálního rozkazu č. 1000 velitele loďstva kontradmirála Unruga ze dne 26. srpna 1939, jenž měl být vykonán po obdržení jednoho se signálů "Nankin" nebo "Peking" (podle toho měly lodě opustit přístav buď v předem vypočítaný čas nebo okamžitě). Rozkaz byl na paluby lodí odeslán v zapečetěných obálkách, s příkazem k otevření na signál "Peking" nebo "Nankin". O den dříve, 25. srpna 1939 byla také podepsána britsko-polská obranná smlouva o vzájemné pomoci.

Již před tímto datem, v první polovině srpna, se kontradmirál Świrski pokoušel několikrát přesvědčit maršálka Śmigły-Rydze, aby příkaz k odplutí torpédoborců vydal, neboť mezinárodní situace se vyostřovala každým dnem a hrozilo, že v případě okamžitého vypuknutí války bude plán neuskutečnitelný. Po blokádě Dánských úžin již nebylo úniku. Štáb Generálního inspektora však zůstával k prosbám velitele námořnictva hluchý. Pravděpodobně teprve přílet britského námořního atašé a intervence britské Admirality a také šéfa britské vojenské mise v Polsku - generála Adriana Cartona de Wiarta ve dnech 24.-29. srpna 1939, přesvědčily generálního inspektora ozbrojených sil, aby vydal rozkaz operaci provést.

Již 24. srpna 1939 byla vyhlášena částečná mobilizace loďstva a jednotlivá plavidla začala doplňovat palivo, vodu a nakládat do skladišť maximální množství ostré munice, potraviny a ostatní nezbytné prostředky.

27.srpna 1939 kontradmirál Świrski opět naléhá na maršálka Śmigły-Rydze, aby vydal rozkaz k odplutí torpédoborců, ten však znovu odmítá a odpovídá, že sám rozhodne o nejvhodnějším termínu vyslání torpédoborců. Je třeba si uvědomit, že zatímco kontradmirál pochopitelně uvažoval "pouze" o záchraně lodí (což mu nikdo nemůže mít za zlé), generální inspektor ozbrojených sil pohlížel na celé dění hlavně jako vrchní velitel celé armády, a také pravděpodobně jako politický činitel. Pokud by byly torpédoborce vyslány do Anglie příliš brzy, Němci mohli tuto akci pokládat za slabost, neochotu a neschopnost polského válečného námořnictva bránit vlastní pobřeží a v konečném důsledku jí využít k vystupňování požadavků na připojení Svobodného města Gdańsk a např. i větší části polského pobřeží k III. říši.

29. srpna 1939 ve 13 h dostalo velení námořnictva rozkaz k všeobecné mobilizaci, která však byla již v 16 h opět odvolána.

30. srpna 1939, v 10 h ráno, byla nakonec všeobecná mobilizace opět vyhlášena a ve 12 h konečně ze sídla velení Polského válečného námořnictva přišel na velitelství loďstva rozkaz "Wykonać Peking". Signální věž v přístavu Oksywie jej pak ve 12:55 vlajkovým kódem předala na paluby torpédoborců.

Podle toho, že byl vybrán kód "Peking", měly torpédoborce zvednout kotvy co nejdříve a výběr trasy a rychlosti záležel pouze na veliteli oddílu Stankiewiczowi.

Jakmile komandor porucznik Stankiewicz přijal zprávu o zahájení operace "Peking", ihned svolal na palubu své vlajkové lodi velitele všech čtyř torpédoborců (včetně komandora podporucznika Stefana de Waldena z ORP "Wicher") a v důstojnické jídelně je seznámil s podrobnostmi plánu. Všichni se také rozloučili s velitelem ORP "Wicher", který zůstával na Baltu. Na lodích, které měly brzy vyrazit na cestu mezitím zvyšovali tlak páry a ze břehu byli odvoláni všichni členové posádky, kteří měli vycházku nebo dovolenku.

Krátce po 14. hodině zabraly kotevní navijáky na všech třech lodích a z komínů se vyvalila oblaka dýmu. Ve 14:15 pak jako první vyrazil do klidných vod Pucké zátoky vlajkový torpédoborec ORP "Błyskawica", jemuž velel komandor porucznik Włodzimierz Kodrębski. Velitel celého oddílu, komandor porucznik Roman Stankiewicz, stál nehnutě po jeho boku a v duchu se již zaobíral následujícími hodinami plavby. Vedoucí torpédoborec následovala v těsném závěsu jeho sesterská loď ORP "Grom", pod velením komandora porucznika Włodzimierza Hulewicze, a linii uzavíral ORP "Burza", na můstku s komandorem podporucznikem Stanisławem Nahorskim.

Torpédoborce rychle dosáhly rychlosti 18,6 uzlů a zamířily k Helu. Během plavby přes Puckou zátoku minuly polskou minolovku ORP "Jaskółka", plující z Helu do Gdyně, jejíž velitel, kapitan marynarki Tadeusz Borysiewicz, po letech vzpomínal, jak na něj a na posádku jeho lodi zapůsobil pohled na (v mírové době) nezvykle rychle plující torpédoborce, o jejichž plavbě nikdo předem neměl tušení. Všechny také zarazilo, že v oddíle chybí ORP "Wicher", do této chvíle jeho nedílná součást. Nad torpédoborci se vznášel hustý dým z komínů, který zakryl celou skupinu a měl znemožnit zpozorování odjezdu oddílu z nepříliš vzdáleného Gdańska.

V 15:05 obepluly polské lodě Hel a, nyní již rychlostí 21,5 uzlu, zamířily podél pobřeží na severozápad. V 15:35 již torpédoborce pluly rychlostí 25 uzlů a mířily k majáku Rozewie, nejsevernějšímu cípu polského pobřeží.

Ačkoliv se velení polského válečného námořnictva snažilo celou akci maximálně utajit, také německá Kriegsmarine nezahálela a připravovala se na střetnutí. Protože původní plán "Fall Weiß" (napadení Polska) počítal se začátkem útoku 26. srpna 1939, vypluly z Wilhelmshavenu již 24. srpna v 09:30 ponorky "U-31", "U-32" a "U-35", s úkolem zachytit jakékoliv polské lodě, které by se pokusily uniknout přes Severní moře. Spekulací zůstává, jestli Němci tušili něco o připravovaném odjezdu polských torpédoborců, nebo se jednalo pouze o preventivní akci.

Datum útoku bylo však odsunuto a tak se 26. srpna 1939 v 07:00 všechny tři ponorky vyvázaly v přístavu Memel (dnešní litevská Klaipéda). Již následující den, v 15:40, ale znovu vyrazily na moře a zamířily k polskému pobřeží.

Odjezd polských lodí neunikl německé námořní radiové službě B-Dienst, která okamžitě hlídkující ponorky informovala. Jedna z nich, "U-31" (velitel Kapitänleutnant Johannes Habekost), v 16:40 zahlédla a nahlásila 3 polské torpédoborce asi 30 námořních mil severně od Rozewie, plující vysokou rychlostí severním kursem.

Polské lodě se držely pobřeží, dokud nedorazily na dohled majáku Rozewie. Komandor porucznik Stankiewicz se chtěl přesvědčit, zda-li velitelství nemá nějaké dodatečné rozkazy pro jeho oddíl, žádné signály však spatřeny nebyly. Torpédoborce pak změnily kurs směrem ke švédskému pobřeží, velitel Stankiewicz se chtěl nejspíše co nejvíce vzdálit od německého pobřeží a také zmást případné pozorovatele, co se týče skutečného cíle plavby. Zároveň také vydal rozkaz, aby byly o důvodu plavby informovány posádky. Do této chvíle totiž o plánu věděli pouze velitelé všech tří torpédoborců a navigační důstojník vlajkového torpédoborce ORP "Błyskawica", kapitan marynarki Antoni Tyc, na břehu pak několik vyšších štábních důstojníků.

Reakce posádek byla různá, někteří pociťovali uspokojení, že po dlouhém období nečinnosti a cvičeních je před nimi konkrétní cíl, jiní však vyjadřovali nevoli nad tím, že lodě odplouvají z Baltu a cítili se jakoby zahanbeni tím, že opouštějí vlast a spolubojovníky v době nejvyšší potřeby.


Polské torpédoborce během operace "Peking". Pohled ze zádě ORP "Błyskawica" na ORP "Grom" a ORP "Burza"

Jakmile oddíl ztratil z dohledu pobřeží, změnil znovu kurs, tentokrát na ostrov Bornholm. Tehdy právě torpédoborce zahlédla "U-31". Krátce nato polské lodě spatřilo a nahlásilo další německé plavidlo, hlídková loď "Schiff 7" a do třetice zkřížila dráhu polským válečným lodím německá pasažérská loď "Hohenhörn", plující ze Štětína (Stettin, dnes Szczecin) do Pillau (dnešní Baltijsk) a přepravující vojáky do Východního Pruska. Němečtí vojáci se zaujetím sledovali polské lodě a také hlídky na můstcích torpédoborců dobře viděly, jaký náklad loď přepravuje. Zatím však panoval mír a ačkoliv o dva dny později už budou stejní vojáci útočit na vlast námořníků z válečných lodí, dnes se ještě bát nemuseli.

Krátce po 20. hodině, již po soumraku, narazil na polské lodě německý 3. oddíl 1. flotily torpédoborců - torpédoborce "Friedrich Ihn", "Erich Steinbrinck" a "Friedrich Eckoldt", hlídkující mezi Bornholmem a Gdaňskou zátokou. Tentokrát mír pomohl polským lodím, protože jejich pozorovatelé německá plavidla (zatemněná a v plné bojové pohotovosti) na pozadí tmavého břehu vůbec nezahlédli, zatímco Němci měli polský oddíl v dohasínající záři zapadajícího slunce jako na dlani.

Německé lodě sledovaly polská plavidla 2 hodiny, do doby, než se jim ocitl na traversu ostrov Bornholm. Pak se odpoutaly a vrátily se do Swineműnde (dnešní Świnoujście). Polské hlídky mezitím zpozorovaly nedaleko Bornholmu plachetnici (pravděpodobně dánskou), volně se v bezvětří pohupující na vlnách. Ve 21:40 torpédoborce minuly Bornholm a mířily k Dánským úžinám.

Německé námořnictvo již bylo v pohotovosti a ve 20:55 vyplul ze Sassnitz svaz, skládající se z lehkého křižníku "Königsberg", torpédoborce "Bruno Heinemann" a dvou starých torpédovek, "T107" a "T111", s úkolem sledovat polské lodě v Dánských úžinách.

Ve 23:58 zahlédly hlídky z lehkého křižníku 3 siluety, plující 3 míle jižně od majákové lodi "Falsterborev" v ústí úžiny Øresund. O chvíli později byla plavidla identifikována jako polské torpédoborce.

31. srpna ve 00:02 se obě torpédovky oddělily od zbývajících dvou lodí a odpluly na jih. Na polských lodích zpozorovali německý křižník a torpédoborec až v 00:10, v momentě, kdy se oddíl přibližoval k úžině Flinstrännan. Byl vyhlášen bojový poplach a torpédomety i děla namířena na levobok, ve směru (v té době ještě neznámých) plavidel, o něco později (chybně) identifikovaných jako dánská pobřežní bitevní loď "Peder Skram" a malá torpédovka.

V 00:20 polské torpédoborce minuly majákovou loď "Falsterborev" a německá plavidla se vzdálila. Před polskými loděmi se rozprostírala úžina Øresund, s malými hloubkami a nebezpečnými mělčinami. V tehdejší době nebyl noční průjezd Øresundem nic jednoduchého, podle vzpomínek navigátora ORP "Błyskawica" se to považovalo v předválečném polském námořnictvu dokonce za malé dobrodružství.

Rychlost byla snížena na 16 uzlů a hlídky hlásily navigačnímu důstojníkovi spatřené světelné charakteristiky majáků, bójí a směrových navigačních světel. Navigátor pak zakresloval pozice a korigoval kurs ORP "Błyskawica", v jejíž kýlové stopě pluly zbývající dva torpédoborce.

Během plavby nebyla spatřena žádná loď, pouze v jednu chvíli osvětlil polská plavidla reflektor z dánského břehu a signální lampa zablikala dotaz "What ship?" (jaká jste loď?). Odpovědi se pochopitelně nedočkala a torpédoborce zmizely ve tmě.

Ve 02:20 oddíl proplul úžinou Flinstrännan a vplul do Kattegatu.

Krátce po rozednění, v 07:40, jej zahlédla hlídkující německá ponorka "U-5". Nahlásila 3 polské torpédoborce plující kursem 340˚ a rychlostí 18 uzlů. Její hlášení po chvíli potvrdila také další ponorka "U-6", která plavidla rovněž spatřila.

Němci byli tedy o pohybech polských lodí dobře informováni, ačkoliv pravděpodobně stále neznali cíl jejich plavby. Na pozici, nacházející se na předpokládané trase torpédoborců byla vyslána ponorka "U-19", té se však lodě zahlédnout nepodařilo. Zároveň Němci odvolali zpět na základnu tři ponorky, hlídkující do té doby na Baltu u polského pobřeží a německé rádio Breslau (dnešní Wrocław) oznámilo ve svém polskojazyčném vysílání zprávu o odplutí torpédoborců z Polska.

Polská plavidla plula stálým kursem a rychlostí a kolem 8 hodiny ranní jejich hlídky zahlédly švédský torpédoborec třídy "Klas Horn", hlídkující na hranici švédských teritoriálních vod, a také několik dánských průzkumných letounů. Na příkaz komandora porucznika Stankiewicze proto lodě zvýšily rychlost až na 27 uzlů, aby ztížily případné sledování.

Kolem poledne, když oddíl míjel maják Skagen, minul dánskou pasažérskou loď, pro jejíž cestující byly blízko plující válečné lodě vítaným zpestřením plavby.

Torpédoborce opustily Skagerrak a vpluly do vod Severního moře. Zde je v 15:30 spatřily 2 hlídkující německé hydroplány Dornier Do-18, které několik hodin sledovaly polský oddíl. Později je vystřídal další pár hydroplánů, který vydržel až do večera. Z tohoto důvodu velitel polských lodí nařídil změnu kursu na 315˚, směrem k Norsku. Jakmile se setmělo, lodě opět změnily kurs, tentokrát na 256˚. Komandoru poruczniku Stankiewiczovi se tak podařilo Němce oklamat, neboť následujícího dne již hydroplány nedokázaly polské lodě najít a ty, nyní již nepozorovány, mířily k Velké Británii.

Nadešlo osudové ráno 1. září 1939.

Posádky polských lodí se nejprve v 09:25 z radiové vysílání Polského Rádia dozvěděly o začátku války, o hodinu později radiostanice zachytily signál "Morwa", který byl kódovým označením pro příkaz položit minová pole kolem Helu.

Krátce nato se nad torpédoborci objevil letoun britského "Coastal Command", který dal lodím najevo, že jsou již v dosahu britských břehů.

Ve 12:58, 30 námořních mil východně od ostrova May v ústí zátoky Firth of Forth, se z mlhy vynořily siluety dvou starých britských torpédoborců HMS "Wanderer" a HMS "Wallace", které připluly na předem domluvené setkání. Polské lodě zastavily stroje a komandor porucznik Stankiewicz se člunem vydal na palubu HMS "Wallace". Po krátkém vyjasnění situace se vrátil na palubu ORP "Błyskawica", v doprovodu britského styčného důstojníka a dvou námořníků - signalisty a radiotelegrafisty. Stroje se opět rozběhly, skupinu vedl HMS "Wallace", následován do husté mlhy polskými torpédoborci. Teprve ve 14:20 přišel signál "Smok", který podle původního plánu oznamoval začátek bojových akcí a potvrdil tak předešlé zprávy.

V 17:37 lodě konečně zakotvily na rejdě Leith (část Edinburghu). Operace "Peking" tak mohla být považována za úspěšně ukončenou.


ORP "Błyskawica" pod mostem ve Firth of Forth v závěru operace "Peking"

Bezprostřední reakcí Kriegsmarine na odplutí polských torpédoborců do Velké Británie bylo odvolání svazu admirála Densche (lehké křižníky "Nűrnberg", "Köln" a "Leipzig") z Baltu, původně určeného pro námořní boj s polskou flotou.

Operace "Peking" byla tedy zakončena úspěšně, protože jejího hlavního cíle bylo dosaženo. Je však nutno říci, že polským námořníkům přálo v několika případech štěstí. U obou setkání s německými válečnými loděmi to byli právě Němci, kteří spatřili a rozpoznali polská plavidla jako první, v prvním případě vůbec nezaznamenáni, v druhém zpozorováni až po několika minutách. Pro polské torpédoborce bylo velkým štěstím, že boje ještě nezačaly, jinak mohla setkání s válečnými loděmi Kriegsmarine dopadnout tragicky.

Operace však podle předpokladů Němce překvapila (ačkoliv někteří současní autoři naznačují, že německá rozvědka o operaci věděla nebo ji tušila - důkazy ale chybí) a do poslední chvíle nevěděli, co je cílem polských lodí a ani se jim nepokusili v úniku z ohroženého Baltu zabránit.

Jak již naznačil úvod toho článku, operace "Peking" se řadí k nejkontroverznějším počinům v historii polského válečného námořnictva.

Už v září 1939, po jejím úspěšném provedení, byla špatně chápana velkou částí ozbrojených sil a všeobecně také polskou veřejností. Námořnictvu a námořníkům z torpédoborců bylo vyčítáno, že bez boje utekli a zanechali vlast osamocenu v době její nejvyšší potřeby. Ještě dnes, v současném Polsku, budí Plán "Peking" značné emoce a názory na něj se různí.

Pokud se na rozhodnutí velení Polského válečného námořnictva podíváme nezaujatýma očima a z dnešního pohledu, nelze dojít k jinému názoru, než že to bylo rozhodnutí správné, ne-li jediné možné.

V případě setrvání torpédoborců na Baltu by se tyto lodě s největší pravděpodobností, hraničící s jistotou, staly obětí mnohonásobné přesily Kriegsmarine a především Luftwaffe, což výmluvně dokládá osud ostatních polských hladinových plavidel, která byla buď potopena (zbývající torpédoborec ORP "Wicher", minonoska ORP "Gryf") nebo by padla do rukou Němců (polské minolovky typu "Jaskółka"). Pokud by měly velké štěstí, byly by internovány v některém neutrálním přístavu (jako 3 polské ponorky).

Je třeba také připomenout, že i kdyby torpédoborce zůstaly a bojovaly při obraně pobřeží, jejich operační možnosti by byly značně omezené v důsledku nedostatku paliva. Hlavní palivové rezervy polského válečného námořnictva se nacházely v Gdyni a během bojů se staly prakticky nedostupnými. Na operační základně polských lodí - ve válečném přístavu Hel, se v době vypuknutí války skladovalo pouze 800 tun paliva, když hlavní část polské floty při dotankování potřebovala 2 160 tun, z toho pouze torpédoborce, které odpluly do Velké Británie, by spotřebovaly 1 030 tun. Je tedy zřejmé, že v delším časovém horizontu byly operační možnosti celého oddílu značně omezené.

Po provedení operace "Peking" se podařilo pro další boje zachránit 3 moderní torpédoborce a více než 550 mužů jejich posádek, kteří se stali základem pro exilové polské válečné námořnictvo, bojující pak po boku Royal Navy celých 6 let a nemalou měrou se podílející na vítězství spojenců.

Dva z torpédoborců, ORP "Błyskawica" a ORP "Burza" válku přežily a mohly být po jejím zakončení včleněny do obnovené Polskiej Marynarki Wojennej. ORP "Grom" se potopil po zásahu dvěma pumami 4. května 1940 během norské kampaně ve fjordu Rombakken. Komandor porucznik Roman Stankiewicz zahynul jako velitel hlídkové lodi OF "Médoc", potopené 26. listopadu 1940 u Plymouthu.

Plné znění Speciálního rozkazu č.1000 (volný překlad)

VELITELSTVÍ LOĎSTVA

R.d.1000/spec.

Gdynia, dne 26. srpna r. 1939

Velitel oddílu torpédoborců - do vlastních rukou

Úkol: Oddíl ve složení OORP. ""Błyskawica", "Grom" a

"Burza" má speciální rozkaz odjet do Anglie.

Provedení:

1. Oddíl opustí základnu nebo polské teritoriální vody tak, aby byl mezi Bornholmem a Christiansø po západu slunce.

2. Před přiblížením k Bornholmu - ekonomická rychlost. V případě přiblížení se lodí, letadel nebo válečných lodí předstírat cvičení.

3. Po soumraku zvýšit rychlost tak, aby se proplulo kolem Malmö více méně o půlnoci.

4. Cíl cesty - jeden z anglických přístavů (výběr podle okolností necháváme na panu Komandorovi)

5. O eventuálním začátku vojenských operací bude oddíl informován na krátkých vlnách signálem - "Smok".

6. Od momentu opuštění základny - plná bojová připravenost.

7. Před vyhlášením války konat pouze v případě výrazné agrese protivníka (použití zbraně, urážka státní vlajky)

8. Po vyhlášení války - v případě střetu s nepřítelem se nevyhýbat boji. V případě setkání s přesilou - pokusit se odpoutat od protivníka.

Po vyčerpání všech bojových prostředků nebo pokud nastane těžká situace, snažit se ukrýt v neutrálním přístavu, především švédském, v krajním případě - v každém jiném, jestliže návrat na základnu nebude možný. Jestliže úkryt v zahraničním přístavu bude neproveditelný - zničit loď. Po příjezdu do zahraničního přístavu - ihned informovat velvyslanectví (ambasádu) a podat hlášení vrchnímu veliteli válečného námořnictva.

9. v případě těžkého poškození pouze jedné lodi - zbylé pokračují v provedení hlavního úkolu (cesta do Anglie), poškozený postupuje podle tak, jak je uvedeno v druhém případě bodu 8. Jestli si pouze jedna loď zachová bojeschopnost - velitel se rozhodne na základě situace, přičemž kromě vykonání hlavního úkolu a úkrytem v neutrálním přístavu je třeba vzít v úvahu také návrat na základnu.

10. V případě potkání se s přesilou, když bude možné vyhnout se boji s využitím vyšší rychlosti - manévrovat celým svazem tak dlouho, jak to bude možné a v krajním případě se rozdělit na dvě skupiny: torpédoborce typu "Grom" a "Burza", kterého velitel získává volnost manévrování a konání podle vlastního uvážení, ale v souladu se zásadami uvedenými v tomto rozkaze.

11. Rozkaz provést na signál:

"nankin"(zvednutí kotev shodně s bodem 1)

"peking" (okamžité zvednutí kotev, rychlost a trasu vybírá velitel skupiny s tím, že je třeba zachovat utajení a nebezpečnou část cesty vykonat co možná nejrychleji)

12. K anglickému pobřeží se přibližovat ve dne, informujíce před tím v náležité vzdálenosti anglickou admiralitu nebo velitele nejbližší námořní základny.

Velitel loďstva

(-) J.UNRUG kontradmirál

Zdroje:
časopis OKRĘTY WOJENNE: č.5,září-říjen 2008. Tarnowskie Góry: Wydawnictwo "Okręty Wojenne", vychází dvouměsíčně. ISSN 1231-014X
PERTEK, Jerzy: Wielkie dni małej floty. 10.vydání. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie, 1987. 623s.
KOSIARZ, Edmund: Wojna na Bałtyku 1939. Gdańsk: Krajowa Agencja Wydawnicza, 1988. 415s
Magazyn shiploverski Na kotwicy: č.2, září 2006
https://en.wikipedia.org
https://pl.wikipedia.org
www.zgapa.pl
www.konflikty.pl

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více