SSSR-USA: Závod nejen o Měsíc

Autor : Karel Pacner 🕔21.07.2009 📕10.695

Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi před koncem tohoto desetiletí. Ve skutečnosti to nebude jediný člověk, který poletí na Měsíc, bude to celý národ. Prosím Kongres a celou zemi, aby daly souhlas k této cestě, k cestě, která bude trvat celá léta a která bude velmi nákladná. Kdybychom chtěli dojít jenom na půl cesty anebo omezit své požadavky tváří v tvář obtížím, bylo by lépe se na tuto cestu nevydávat.

Prezident J. F. Kennedy, 25. května 1961

---

Když v noci ze 4. na 5. října 1957 vypustili Sověti z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu první umělou družici Země, nikdo z jejich konstruktérů a politiků netušil, jaký krok vlastně učinili. Teprve obrovský ohlas západního tisku přiměl sovětského vůdce Nikitu Chruščova, aby si to uvědomil: My jsme otevřeli dveře do vesmíru! A okamžitě toho začal propagandisticky využívat: Naše rakety pohání socialismus!

Sovětská propaganda: Vypouštíme těžší družice

Pro Američany, kteří se považovali za technicky nejvyspělejší národ na světě, to byla facka. Rusové, kteří ještě nedávno chodili v láptích a auta vyrábějí až od poloviny dvacátých let, nás předstihli! Ovšem bylo to přirozené – družici vynesla raketa určená k dopravě jaderné hlavice přes oceán na americké území. USA ve vývoji obdobných nosičů zaostaly, protože je nepotřebovaly. Jejich strategické letectvo mělo základny poblíž hranic SSSR, takže mohlo sovětská města poměrně snadno rozbombardovat.

V listopadu 1957 následoval další šok – v kabině své družice Sověti umístili prvního živého tvora, psa Lajku. Vrchol přišel 12. dubna 1961, kdy se z oběžné dráhy ozval ruský hlas Jurije Gagarina z lodi Vostok.

Mezitím se i Američané zmobilizovali a vypustili řadu družic, rovněž stavěli silné rakety. Přitom tyto družice, byť byly lehčí než sovětské, nesly mnoho přístrojů k výzkumu okolí Země, další pak byly zaměřené na využití pro pozemské potřeby, především pro dálkové spojení a pro meteorologii. Kromě toho obě země chystaly speciální družice vojenské, které měly mapovat území protivníka. Americkým odborníkům stačila lehčí tělesa, protože v nich používali miniaturizovanou a vysoce spolehlivou elektroniku – a tu Sověti, kteří se na tomto poli značně opozdili, neměli.

Nicméně propaganda z Moskvy neustále ohlupovala svět: Podívejte se, jak těžká tělesa vypouštíme, to Američané nedokážou! Ve skutečnosti americké družice sbíraly víc vědeckých údajů, fungovaly déle a spolehlivěji.

Závod o kosmické kilogramy a kosmická prvenství se tak stal součástí studené války.

Kennedyho ambiciózní výzva

Gagarinův trumf přiměl amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, aby požádal odborníky o radu, jak čelit mohutné sovětské ofenzívě ve vesmíru.

Jedině tím, že vyvineme obrovské úsilí a jako první vysadíme lidi na Měsíc,“ shodli se. Současně však upozornili: „Bude to stát obrovské peníze, víc než vývoj atomových bomb za druhé světové války.

Pro Kennedyho to byla výzva. „Neexistuje nic důležitějšího!“ prohlásil. Uvědomil si, že musí pozvednout prestiž své země a sebevědomí svých spoluobčanů. Do konce roku 1969 staneme na Měsíci!

Když o tom 25. května 1961 hovořil v Kongresu, poslanci a senátoři jeho návrh s nadšením schválili. Zato veřejnost si zachovala chladnou mysl. Gallupův ústav pro výzkum veřejného mínění oznámil, že 58 procent dotázaných občanů s projektem nesouhlasí.

I sám Kennedy si nebyl jistý, jestli udělal dobře. Dokonce nadhodil Chruščovovi, že by mohli na takovém projektu spolupracovat. Ale sovětský vůdce o žádnou spolupráci nestál – ostatně, byl přesvědčen, že Sovětský svaz do dvaceti let předežene Spojené státy ve výrobě nejdůležitějších produktů. A na vyslání lidí na Měsíc nebudou mít sílu!

Opravdu, situace USA v létě 1961 nebyla nejlepší. Sověti ještě vypustili dalšího kosmonauta, Germana Titova, který prožil na oběžné dráze celý den. Američanům se zatím dařily skoky lidí po balistické dráze. Teprve začátkem roku 1962 zakroužil John Glenn v kabině Mercury třikrát okolo zeměkoule.

Učednická léta kosmonautů i konstruktérů

Během projektu Mercury se v letech 1962–1963 Američané učili ve vesmíru létat – dvěma balistickými skoky a čtyřmi lety okolo Země. Šest Sovětů ve stejné době zakroužilo na lodích Vostok okolo planety.

Američtí odborníci si uvědomili, že projekt Apollo, jak vysazení lidí na Měsíci nazvali, se neobejde bez nějakého dalšího mezistupně. Vyvinuli tedy dvoumístné plavidlo Gemini, ve kterém se kosmonauti učili manévrovat, vycházet do otevřeného vesmíru a žít ve stavu beztíže až dva týdny. Startovalo deset dvojic – úspěšně i méně úspěšně, nicméně získaly dost zkušeností.

Když se Chruščov dověděl o projektu Gemini, požadoval na hlavním konstruktérovi kosmických strojů Sergeji Koroljovi, aby postavil obdobnou loď. Koroljov neměl k dispozici takové kapacity a finance jako americká NASA, a proto musel improvizovat – upravil Vostok, který přejmenoval na Voschod. Nejprve do něho posadil tři lidi bez skafandrů (což bylo velmi riskantní) a potom dva ve skafandrech. Voschod 3 už nevypustili, protože neměli peníze a taky čas, museli začít zkoušet kvalitativně novou loď Sojuz.

Koncipování superraket

Jak Koroljov, tak Wernher von Braun, německý konstruktér, kterého si po druhé světové válce odvezli za oceán Američané, se pustili do koncipování silných raket už koncem padesátých let. Aby se mohli pustit do jejich stavby, k tomu potřebovali požehnání od politiků a peníze. Kennedy ho dal v květnu 1961.

Von Braun vyvíjel v Marshallově středisku v Huntsvillu v Alabamě dva nosiče: Saturn 5, který měl dopravovat na dráhu okolo Země náklad 140 tun, a Novu o nosnosti 200 tun. Koroljov ve své konstrukční kanceláři v Podlipkách u Moskvy projektoval raketu N- 1 pro 20–40 tun užitečného nákladu a N- 2 pro 60–80 tun, uvažoval i o superraketě pro 150 tun. Nakonec se soustředil na N-1, jejíž definitivní verze měla dopravovat do vesmíru 98 tun.

Ve Washingtonu museli vyřešit otázku, který nosič bude výhodnější. Nakonec se shodli na Saturnu 5, hlavně proto, že může být k dispozici do konce desetiletí, jak požadoval Kennedy. Stavba Novy by se protáhla do sedmdesátých let. Tato volba také určila způsob letu na Měsíc: mateřská loď přiletí na jeho oběžnou dráhu, z ní se potom spustí na povrch menší výsadkový člun se dvěma muži.

Naproti tomu Koroljov tonul v potížích – vojáci, z jejichž peněz pořád čerpal, tak silnou raketu nepotřebovali. Musel tedy hledat prostředky jinde. Navíc odmítl motory od svého tradičního dodavatele Valentina Gluška, který chtěl použít toxická paliva – a ta by v případě havárie mohla zahubit kosmonauty i obsluhu. Našel jiného konstruktéra, Nikolaje Kuzněcova, ale ten neuměl stavět silné motory, takže musel spojit a synchronizovat 30 menších.

Pozdní usnesení Kremlu

Chruščov nebral projekt Apollo příliš vážně. Byl přesvědčen, že SSSR předčí USA ve výrobě nejdůležitějších produktů do dvaceti let. Socialismus přece nad kapitalismem zvítězí! Naši kosmonauti budou Američanům na Měsíci razítkovat jejich pasy – tohle přesvědčení vládlo v Kremlu a odrazilo se i v novinových karikaturách.

Teprve na jaře 1964 přesvědčil Koroljov Chruščova, že musí lunární projekt podpořit. V létě vyšlo tajné stranické a vládní usnesení, které označilo vysazení prvního člověka na Měsíci za státní úkol nejvyšší důležitosti. Na generály to však nezapůsobilo a dál prosazovali jako prioritní bojové rakety. Navíc rivalita hlavních konstruktérů, kterou podporoval Kreml, způsobila, že lunární projekt se nadále dělil mezi dvě konstrukční kanceláře: jedna pracovala na obletu Měsíce lidmi a druhá na samotném přistání.

Stejně přišlo toto usnesení pozdě. V amerických kosmických střediscích, laboratořích a továrnách pracovalo na projektu Apollo přes 300 tisíc lidí, a polykal stamiliony dolarů. Sovětům chybělo to, čím vynikali Američané: široká vědecko- průmyslová základna, vyspělá elektronika, vědecký způsob řízení a peníze. Třebaže obě mocnosti postihly tragické havárie, při kterých zahynuli kosmonauti, Američané se už v polovině šedesátých let ujali v pilotované kosmonautice vedení.

Kreml ukládal konstruktérům nerealistické požadavky: První Rus stane na Měsíci na podzim 1967, na počest padesátého výročí bolševické revoluce! Když se ukázalo, že to není reálné, tak aspoň: Naši kosmonauti v té době obletí Měsíc! Ani to se nezdařilo. Závad na kosmických lodích a raketách bylo příliš mnoho.

Vítězné tažení Američanů

V říjnu 1968 vyzkoušeli Američané loď Apollo, určenou lunárním operacím, poprvé při letu okolo Země. Vzápětí se ruskému kosmonautovi nezdařilo, aby spojil svou loď Sojuz s druhým plavidlem.

Když se začalo šuškat, že se Sověti pokusí o Vánocích odletět s lidmi Měsíc, dala NASA tento úkol posádce Apolla 8. Ve skutečnosti měla z Bajkonuru startovat k obletu Měsíce jenom prázdná kabina, ale ani na to se Sověti nezmohli – kvůli závadě na raketě. Zato jsme o Vánocích mohli v televizním přenosu sledovat tři americké kosmonauty, jak nám od Měsíce čtou v Bibli. Čtyři měsíce po vpádu sovětských vojsk na naše území to bylo sladké pofoukání na tuhle ránu a současně výsměch Moskvě.

Posádka Apolla 9 vyzkoušela lunární modul v březnu 1969 – tedy taxík pro přistání na Měsíci – v blízkosti Země. Trojice z Apolla 10 uskutečnila stejný experiment už v blízkosti Měsíce v květnu. A v červenci se tam vylodili dva Američané. Opět nekonečné nadšení u televizorů v okupovaném Československu a smutek v Kremlu.

Apollo – roční výdaje na kosmetiku

NASA původně počítala s deseti přistáními na Měsíci. Avšak zájem veřejnosti o toto představení začal opadat, navíc lidé a kongresmani poukazovali na neutěšený stav měst a přírody. Proto bylo rozhodnuto tři expedice škrtnout.

Samozřejmě obrovskou pozornost vzbudila havárie Apolla 13 v dubnu 1970. Výbuch nádrže s kyslíkem vyřadil řadu důležitých aparatur z činnosti, přistání na Měsíci nebylo možné, kosmonauti zápasili za pomoci pozemního personálu o přežití. Díky dokonalému výcviku posádky a úžasné schopnosti improvizace techniků v řídícím středisku se podařilo dovést loď na Zemi a trojici zachránit.

Sověti se mezitím učili létat na lodích typu Sojuz okolo Země. V upravené podobě je pod označením Zond vysílali bez lidí k Měsíci, ale trvalo jim dlouho, než tento úkol zvládli. Od února 1969 se pokoušeli vypustit superraketu N-1, ale ani jeden ze čtyř pokusů se nezdařil – pokaždé havarovala krátce po startu.

Nakonec vysazení lidí na Měsíci vzdali – museli by opakovat jenom to, co už dokázali američtí konkurenti. Třebaže Gluško, který se stal v sedmdesátých letech šéfem sovětské kosmonautiky, prosazoval rozsáhlý lunární program včetně vybudování trvalé základny, Kreml jeho nápad odmítl – neměl na to peníze.

Spojené státy stál projekt Apollo 25 miliard dolarů, což by bylo v dnešní hodnotě 115 miliard. Proslulý britský radioastronom profesor Bernard Lovell upozornil, že to byl vlastně pakatel: „Američané utratili za projekt Apollo stejně tolik peněz jako každoročně za kosmetické prostředky. A za cigarety a lulkový tabák vydávají dokonce třikrát tolik.“ Naproti tomu Sovětský svaz vydal na svůj lunární projekt 14,5 miliardy rublů, víc nemohl.

Zápas dvou supervelmocí

Proč Američané zvítězili? „Vysazení kosmonautů na jiném nebeském tělese dokázalo politické přednosti USA,“ napsal ruský novinář Leonid Leskov v roce 2002. Připomněl ekonomickou slabost Sovětského svazu, stejně jako mizerný management a osobní rozpory. „K úspěchu tak grandiózních projektů byly nezbytné jiné politické a ekonomické mechanismy, kvalitativně nový přístup k řízení vědy a průmyslu.

Závody ve vesmíru se ve skutečnosti přeměnily v soupeření dvou společenských systémů,“ konstatoval Koroljovův životopisec Jaroslav Golovanov.

Největší technické dobrodružství 20. století tedy bylo zápasem dvou supervelmocí nejen o nadřazenost ve vesmíru a v pozemské vědě a technice, ale i o samu podstatu společenských systémů.

Nadšení před nástupem cenzury

Nikdo si neuvědomoval, že výprava prvních lidí na Měsíc je poslední možností, kdy budeme moci bez cenzury a bez omezení sledovat americké kosmonauty. V polovině dubna 1969 vystřídal pod tlakem Kremlu a sovětských okupačních vojsk Alexandra Dubčeka v čele komunistické strany Gustáv Husák. Začínala normalizace – návrat k tvrdému bolševickému pořádku. V redakcích (s výjimkou Rudého práva, kde už nastala) se to ještě neprojevilo.

V rozhlasu bylo ještě staré vedení a nikdo se neodvážil nám nařizovat, co a jak máme vysílat,“ vzpomíná Jan Petránek. „Vysílali jsme přímou reportáž na základě amerického rozhlasu. Přišel ještě dr. Jiří Mrázek, který to komentoval z odborného hlediska.

Rovněž Československá televize se přichystala – redaktor Josef Doubek pozval ke komentování reportáží z mysu Canaveral a z Houstonu známé odborníky Antonína Vítka a Jana Koláře. „I když někteří vedoucí činitelé byli až příliš opatrní a alibističtí, v redakci Televizních novin vládlo nadšení a zápal pro to, abychom našim lidem let Apolla 11 co nejvíce přiblížili,“ říká Vítek. „V redakci jsme tehdy strávili prakticky nepřetržitě celé tři dny.

Inženýr Zdeněk Bezouška, který pracoval na hlavní řídící stanici radioreléových spojů v Praze na Strahově, kam vedly všechny televizní trasy ze zahraničí, před časem napsal, že ČST neměla tento přenos v zahraničí objednaný. Když viděl, že z Vídně chodí reportáž z USA, volal do Norimberka, odkud běžně dostávali obrazy z Eurovise, ale tam ho odbyli, že nemají nic objednaného. Proto se Vídně raději ani neptal, jestli může její relace použít, a posílal je do redakce v Měšťanské besedě. A tak se „kradený obraz“ dostal do Československé televize.

Ani moji cestu na mys Canaveral a do Houstonu nikdo nekomplikoval. Schválilo ji vedení podniku Mladá fronta – a to bylo všechno. Jediná potíž spočívala v tom, že jsem potřeboval 500 dolarů, což byl tehdy ohromný peníz. Všechny reportáže, které jsem z USA posílal, vyšly bez jediného zásahu. Navíc působilo v redakci několik kamarádů z klubu Space, kteří kontrolovali správnost všech článků, případně je doplňovali. Na startu na Floridě jsem byl s Jiřím Dienstbierem, tehdy zpravodajem rozhlasu ve Washingtonu. Až když se Jirka vrátil domů, tak mi prozradil, že ráno před odjezdem dostal telegram z Prahy, že nový generální ředitel rozhlasu Bohuš Chňoupek zakázal používat jména a hlasy zahraničních zpravodajů.

Kdyby Apollo 11 letělo na Měsíc v září, už by asi tohle nadšení z pražského rozhlasu, televize a novin netryskalo.

Vyšlo po zkrácení v MFD, rubrika Věda, 18. 7. 2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Autor : Karel Pacner 🕔21.07.2009 📕10.695

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře