TURECKO: Dilema Evropy

Autor : Ota Ulč 🕔21.07.2009 📕6.355

Souhlasit se zasnoubením či dokonce sňatkem, byl by to sladký med nebo lázeň k utonutí? Leckterý významný předák vítá takovou iniciativu, jiný, jako například Giscard d’Estaign, se jí děsí. Plusů a minusů se nabízí habaděj, plná náruč.

Začnu s pozitivem – zavzpomínáním na zásluhy samaritánů zachránivších přemnohé životy. I když k nim mohlo dojít s všelijakou, ne vždy zcela ctnostnou motivací. Německý podnikatel Oskar Schindler riskoval vlastní svobodu ochraňováním židů, aby mu zmnožovali zisky a při té příletžitosti mohli zůstat naživu. Mohou se vést nekonečné debaty, co že bylo dominantní. V případě přeživších o jejich prioritě ovšem nemohlo být pochyb. Neméně nepochybná byla nezištná ušlechtilost statečného skandinávského Raoula Wallenberga, diplomata neutrálního Švédska, který zachránil přemnoho životů, aby ztratil svůj vlastní – ve vězení sice ne nacistickém, ale sovětském.

Ocenění si zaslouží reprezentant rovněž tehdy neutrálního státu, a sice Turecka: Behic Erkin, jehož blízký přítel Mustafa Kemal Atatürk („Otec Turků“) ho pověřil funkcí velvyslance ve Francii - 1. srpna 1939, přesně jeden měsíc před Hitlerovou invazí Polska, a tak započetím druhé světové války. Tento diplomat svým počínáním se zasloužil o záchranu odhadovaného počtu aspoň dvaceti tisíc židovských životů, za podmínek, kdy reprezentanti jiných států se nemínili zajímat, nikterak se angažovat.

Životopisná kniha The Ambassador, vydaná v roce 2007, jejímž autorem je Erkinův vnuk Emir Kivircik, obsahuje množství přesvědčivé dokumentace. Notnou ironií zůstává, že jeho dědeček za první světové války, v níž se Turecko podílelo na straně nikoliv vítězné, byl jakožto expert železničního systému oceněn pěti medailemi od německé vlády. Mezi nimi byl i železný kříž první třídy, jenž notně přispěl při pozdější záchraně.

Tak se zasloužil statečný muž – muslim.

- - -

Po spěšném pádu Francie (1940) se turecké velvyslanectví stejně jako i jiné zastupitelské úřady přesunulo do jižní části země, Němci neokupované, do lázeňského města Vichy s pro-německou kolaborující vládou.

Tam Erkin prosazoval, aby na turecké židy, v té době pobývající na francouzském území, se nevztahovaly diskriminační antisemitské předpisy.

Nárok zaslal na nejvyšší místa a vláda ve Vichypožadavek ignorovala.

Erkin se nedal odradit, a tak svými činy dokazoval faleš pohodlné rezignace oné naprosté většiny, jež nemínila ani v nejmenším se angažovat, trošičku riskovat - vždy s výmluvou, že beztoho se nedá nic dělat. Erkin se obrátil na německé oficiály v Paříži a podařilo se mu je pohnout, aby nařídili Francouzům ve Vichy v téhle věci vyhovět.

Křesťané ve Vichy se tuze snažili při asistenci „konečného vyřešení židovské otázky“, zatímco tento islámský velvyslanec zvýšil své záchranné úsilí. Svému podřízenému konzulovi v Paříži poručil vystavit rodné listy potřebným zájemcům, kteří snad kdysi tureckými občany byli nebo třeba nikdy nebyli. Do Paříže vzkázal: „Nebudete se zajímat, zda každý ze žadatelů má všechny papíry v pořádku. Naučte je, aby opakovali ‚Já jsem Turek, moji příbuzní žijí v Turecku‘ a vystavte rodný list komukoliv, kdo bude schopen říct deset slov turecky.“ (Citováno z článku „The Ambassador“, autoři Zeyno Baran a Onur Sazak, The Weekly Standard, 16.2.2009).

Takhle si počínal člověk v prostředí, v němž francouzští byrokraté se, někdy až k přetrhnutí snažili vyhovět nacistickým genocidálním záměrům. Ve svém úsilí tento diplomat stál značně osamocen. Jiné zastupitelské úřady, vyslanectví a konzuláty, dávaly přednost nevidět, neslyšet, s nacisty bezkonfliktně vycházet. Autor Kivircik cituje z dopisu, který jeho dědečkovi 17.10.1940 napsal Maynard Barnes, první tajemník velvyslanectví USA, tehdy ještě neutrální země: „My nepovažujeme současné praktiky za diskriminující. Zákony platí pro všechny osoby židovského vyznání žijící na okupovaných územích, aniž by docházelo k diskriminaci na základě jejich národnosti.

Nádherní logika, že ano. Deportovat, zabít, vyhladit je všechny, aniž by pak některý z nich si mohl stěžovat na diskriminaci.

Erkin usiloval získat od Němců souhlas k jejich odjezdu ze země (onen tzv. safe passage) přes některé neutrální území. V dubnu 1942 se v této záležitosti setkal s německým generálním konzulem s aristokratickým jménem Krug von Nidda.

Vyslovil požadavek a aristokrat posměšně opáčil s dotazem, proč by měl vyhovět.

Velvyslanec uvedl důvody dva: Připomněl, že jednak za první světové války Turecko umožnilo záchranu dvou německých bitevních lodí, a za druhé, že on je držitelem onoho železného kříže první třídy, nejvyššího vyznamenání, jež tehdejší německé císařství poskytovalo.

Takto získal povolení k úniku z holocaustu v roce 1942, s prodloužením do 1943, a dvacet tisíc životů bylo zachráněno. Muslimem.

Historie nabízí vhodný precedens: před víc než pěti stoletími sultánové otomanské říše poskytovali azyl židům unikajícím perzekuci, zejména v tolik křesťanském Španělsku.

Toto v turecké zemi, v níž teď antisemitismus náramně kvete. V jeho západní části, ne tedy ve vzdálených primitivních koutech Anatolie, město Eskisehir zveřejnilo informaci „Psům vstup dovolen, Arménům a Židům zakázán.“ (The Economist, 31.1.2009:54). V Ankaře, hlavním městě, před izraelským velvyslanectvím došlo 28.prosince 2008 k demonstrativnímu spálení Davidovy šesticípé hvězdy. V Turecku už několik roků Hitlerův Mein Kampf zůstává bestsellerem.

Ano, to jsou pak sakramentská dilemata.

Tolik tedy k úvodu o plusech a minusech.

V dětství jsme o veselicích mlsali turecký med a kterýkoliv nepořádek byl dospělými doprovázen posměšnou metaforou „turecké hospodářství“. V této době tamější měna téměř vmžiku pozbyla třetinu své hodnoty vůči americkému, beztoho už dost neduživému dolaru. Nicméně arabští investoři tam nadále tíhnou, poněvadž Turecko považují za část Evropy a nikoliv Blízkého východu.

Turci nejsou Arabové a ač jejich země je téměř stoprocentně (99.8%) mohamedánská, je též sekulární, se zachovanou odlukou státu a náboženství – mešity, muláhové, imámové, ajatoláhové tam prozatím nevládnou. Součást západní aliance, leč přece jenom podivná mixáž islámu a demokracie. Příkladem nám poslouží počínání současné vlády za předsednictví dosud značné popularitě se těšícího premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, předáka proislámské strany Spravedlnosti a rozvoje (zkratkou AK). Jeho reprezentant spolu se Saúdskou Arábií a Vatikánem vyjádřil nesouhlas s postojem OSN ve prospěch dekriminalizace homosexuality. Homosexuální partnerství jsou ale v Turecku legální. Nikdo je nevěší, nekamenuje. (Tolerují se i jiné záliby. The Economist (8.11.2008) informuje, že s výjimkou Brazilie Turecko drží světový rekord v počtu transvestitů. Ti tam mají značnou tradici už z dob Ottomanské říše, když hoši se takto prezentovali, též v roli bříšních tanečníků-tanečnic, k potěše sultánů. Z osobní zkušenosti vím o takové popularitě v Singapuru a v sousední Indonésii, zemi s největším počtem muslimů na světě. V jedné své knížce jsem dost podrobně referoval o svém vyženěném synovci v milionovém Medanu na ostrově Sumatra, který si takto počíná.)

- - -

Soustřeďme se na pár údajů: měřeno-li evropským metrem, Turecko je země veliká – 780 000 čtverečních kilometrů, značně jich víc, než má kterýkoliv jiný stát kontinentu s výjimkou Ruska, jež zas tak zcela kompletně do kontinentu beztoho nepatří. Rozsáhlé Turecko je obdařeno svou strategickou polohou – jen tudy vede cesta ze Středomoří do Černého moře. Dardanelly na jednom konci, moře Marmara uprostřed, na opačném konci Bosporus s Istanbulem, někdejším Cařihradem. Sousedů má celkem osm, nejdelší společnou hranici (822 km) sdílí se Sýrií, tu nejkratší (pouhých 9 km) s Ázerbajdžánem. Nejméně vřelý vztah setrvává vůči Řecku, členu téže aliance NATO.

Nevyřešen zůstává spor rozděleného Kypru a majetnické sváření o řadu ostrovů či spíš ostrůvků a okolních vod. Nejdelší averze – už téměř celé století od genocidálního masakru Arménů v roce 1915 - trvá vůči jejich rodné zemi, k navázání aspoň formálních diplomatických styků ještě nedošlo.

Turecko je značné nejen rozlohou, ale i množstvím obyvatelstva, jehož počet prozatím naposledy (červenec 2008) je odhadován na 71,9 milionů. Pouze Německo jich má víc. Metropolitní Istanbul už zmohutnil na deset milionů, populační rozsah celičké České republiky.

Etnické složení: čtyři pětiny Turci, jedna pětina Kurdové. Turecká řeč byla jediným dovoleným jazykem až do roku 1991. Kurdům se to oprávněně nelíbilo, však už v roce 1984 započaly povstalecké separatistické nepokoje, zejména zásluhou nadále ilegální PKK (Kurdské dělnické strany). Turecké úsilí potlačovat hodně podvratnou činnost již stálo 300 miliard dolarů a Kurdy to již stálo 44 tisíc životů. Lapený vůdce PKK Abdullah Ocalan byl v roce 1999 odsouzen k smrti, ale rozsudek nevykonán.

Turecké letectvo pokračuje s bombardováním PKK bází na iráckém území.

Jiné řešení se uskutečnilo v roce 1923 smlouvou v Lausanne podepsanou o výměně dvou milionů řeckého a tureckého etnika. Vzájemný to odsun, první takový případ ve dvacátém století. O jednosměrnou iniciativu s daleko početnějším dopadem jsme se po roce 1945 postarali my Češi a bratři či spíš bratranci Poláci.

Tuze jinak vypadá život země v městských centrech než v polopouštních východních končinách. V zemědělství se angažuje jen 35 procent obyvatelstva a úrodné, obdělatelné půdy je necelá jedna třetina (29,8%).

- - -

Vzdělanější vrstvy reagují na historii své někdejší říše s oprávněně sladkokyselými pocity. Ottomanské imperium bývalo značné. Zejména v patnáctém a šestnáctém století dominovalo na Balkáně, ve východní a střední Evropě, až k branám Vídně dorazilo, patřily jí arabské končiny na Blízkém východě a pořádný kus severní Afriky.

Načež došlo k pozvolnému oslabování, chátrání, úpadku, fatálně dovršeného účastí v první světové válce na té nesprávné straně. Britům sice uštědřili důkladnou porážku u Gallipoli (nejapná invaze, jejímž údajným viníkem byl Winston Churchill, s notnými ztrátami v řadách Australanů a Novozélanďanů), ale, jak každý divák superfilmu Lawrence of Arabia spatřil, Turci velice prohráli ve střetu s tamější arabskou většinou. (Peter O’Toole v roli historické postavy – Thomas Edward Lawrence, 1888-1935, vzdělání v Oxfordu, znalý arabštiny, za války v Egyptě v britské výzvědné službě, stal se organizátorem a vůdcem arabských jednotek, po válce delegátem na mírové konferenci v Paříži, znechucen britsko-francouzskými podtrhy, autor významné knihy Seven Pillars of Wisdom, odešel do ústraní, zabil se při jízdě na motocyklu.)

Poničené potupené Turecko důkladně přetvořil v roce 1923 důstojník Mustafa Kemal, světu posléze znám jako Atatürk (Otec Turků), jemuž se podařilo prosadit radikální reformy modernizace, sekularizace, totální odluky státu od islámu. Řada modernizačních iniciativ – od zavedení latinské abecedy po zákaz islámských šátků a puritánského zabalování. Autoritativní postava, o jehož odkaz pak pečovala – a dosud se tak snaží – armáda.

Byla to de facto vláda jedné strany, i po dobu druhé světové války, jíž se Turecko po předchozí strastiplné zkušenosti tentokrát nezúčastnilo. Teprve v roce 1950 se prosadil experiment s víc než jednou politickou stranou, došlo k vítězství opozice a skutečně nenásilnému předání moci.

Od té doby přibýval počet politických stran (momentálně jich je 49), čímž i přibývalo politických nejistot, vrtkavosti, s nimiž se pak mínili vypořádat vojenští páni svým pučem, převzetím moci (v letech 1960, 1971, 1980, kdy vojáci napsali ústavu, dosud v platnosti). Změně v roce 1997 se zřetelnou islámskou orientací se dostává označení „post-modern coup“.

Turecko, jediné, téměř stoprocentně islámské, se stalo členem NATO,

se svými jednotkami utrpěvšími nemalé ztráty podílelo se v korejské válce (1950-1953).

Ze všech NATO spojenců, autentických či jen virtuálních, turecká armáda je ta nejpočetnější – po USA, samozřejmě. Rovněž je zahraniční adresou té největší americké letecké báze (Incirlik). Dost tedy kontrast s neochotou v roce 2003, svým rezolutním odmítnutím požadavku dát k dispozici svůj terén a vzdušný prostor americkým armádním jednotkám při invazi do Iráku ke smetení režimu Saddama Husseina.

Dosud přetrvává naděje, že Turecko by se mohlo stát kýženým mostem mezi islámem a křesťanstvím. Prostředníkem, výřešením tak zarputilého konfliktu mezi Izraelem a Araby.

Prozatím se stále daří nepříliš zveřejňované spolupráci turecké a izraelské armády. Vždy byla ale značná. Například podle dohody (1996) izraelské letectvo má k dispozici vzdušný prostor v Turecku k výcviku.

Nadále se daří ekonomické spolupráci v řadě odvětví. V roce 2007 víc než půl milionu Izraelců, národa tak nepočetného, navštívilo Turecko jako turisté.

Nicméně antisemitismus v Turecku získává na síle. Nedávný průzkum veřejného mínění (2008 Pew Global Attitudes Survey) zjistil převážně (76%) negativní postoj k židům, jež pozitivně hodnotilo jen 7% respondentů.

Radikální turečtí islamisté jsou ostře antisemitští, dosud se drží zarputilého posmrtného obviňování Atatürka, že to byl ve skutečnosti žid.

Islamisté, spolu s důsledně antiizraelskou a antiamerickou levicí, si notují v obvinění, že tyto dva hanebné státy míní podvracet Turecko a podporují vznik nezávislého kurdského státu na severovýchodu země.

Závažnější mi připadá objevující se rozkol v armádě. Zatímco její většina se zdá podporovat spojenectví s USA a Evropou, vytváří se teď protizápadní skupina tzv. Euroasianistů, usilujících o spolupráci s Ruskem a Íránem.

Tak jako i v jiných částech světa, politické počasí je nestálé, pošmourné, k lepšímu či horšímu se přetvářející. V Turecku hlavní postavou zůstává premiér Recep Tayyip Erdogan, s občasnými iniciativami, reakcemi vyjádřenými adjektivem erratic – dost že proměnlivé. Do role prezidenta se mu podařilo prosadit Abdullaha Güla, bývalého ministra zahraničních věcí, teď projevujícího iniciativu normalizovat již téměř jedno století trvající, hodně nevřelý vztah vůči Arménii. Stále ještě se nepodařilo pohřbít hrůzostrašnost masakru z roku 1915. Neméně než 200 tureckých intelektuálů si trouflo podepsat petici ve prospěch omluvy, aniž by ale došlo k použití ošidného, až explozivního slova „genocida“. Ale i to stačilo k vyvolání reakce, podpořené armádními kruhy, ke vzniku kontrapetice, podepsané 25 tisíci rozhořčených patriotů, zatracujících onu omluvnou iniciativu.

Opoziční Republikánská lidová strana (CHP) jakoby začínala opouštět svou dosud důsledně sekulární platformu, v tradici Atatürka, otce zakladatele moderního Turecka. Její vůdce Deniz Baykal, co se dřív tolik bránil proti snaze Erdoganovy strany dovolit nošení islámského šátku na veřejných univerzitách a horlíval proti Gülovi, jehož manželka se vyskytovala ošátkovaná, teď při místních volbách představil kandidátku své strany, do černého sukna halenou. Prezident Gül odjel do Iránu na oficiální návštěvu k audienci u ajatoláha Khameneiho, první to hlava státu ze spojenectví NATO tak učinivší.

Kurdský problém rovněž stále doutná, strana PKK už víc než čtvrt století v ilegalitě se opakovaně dokáže zviditelnit. Před soud se dostalo svědectví o sérii vražd na příkaz armády. Případ dostal jméno Ergenekon, namočeny jsou desítky generálů a politiků, někteří s prokázanými konexemi k mafii, drogovým gangům. Žaloba je v mamutím rozsahu 2500 stran, proces začal v říjnu 2008 a o jeho výsledku jsem se dosud nedozvěděl. Generálové se nikdy netajili svou nechutí vůči Erdoganovi a jeho strana AP (Spravedlnost a rozvoj) kvůli svým proislámským sklonům jen s velkými obtížemi unikla hrozícímu zákazu Ústavním soudem. Průzkumy veřejného mínění potvrzují, že většina (60%) Turků věří v konspiraci, že armáda bažila vyvolat puč.

Premiér Erdogan, stále populární vzdor svým autokratickým tendencím, překvapil vsttřícností vůči Kurdům (menšina 14 milionů), když dovolil v lednu 2009 zahájení provozu první státní televize v kurdské řeči a na univerzitách umožnění novinky – oboru kurdské literatury. (Dosavadní předpisy dovolovaly soukromým televizním stanicím vysílat v kurdštině pouhé čtyři hodiny týdně – s tureckými podtitulky. Háklivost úřadů byla tak značná, že dítěti v Německu žijících rodičů, tureckých občanů, zabránily v návštěvě vlasti, poněvadž mělo kurdské jméno.)

Erdogan v roce 1974 napsal hru MASKOMYA (akronym, zkratka slov „Zednáři, Komunisté, Židé“), již režíroval a v ní i hrál. Teď v lednu 2009 na sebe značně upozornil na shromádění potentátů ve švýcarském Davosu, odkud z panelu diskutujících demonstrativně odešel („neo-Taliban tantrum“, New York Post, 8.4.2009) s proklínáním Izraele a jeho počínání v Gaze. Za scénou se tuze angažoval na zprostředkování kontaktu mezi Izraelem a Sýrií o vyřešení sporu o Golanské výšiny. Rovněž pracoval na dosud neúspěšné výměně zajatců s Hamasem: jednoho lapeného izraelského vojáka za tisíce zajatých Palestinců. Obvinil Izrael z barbarství, ze zločinů proti lidskosti, vznesl požadavek vůbec je nepouštět do OSN, též přišel s návrhem tureckým školákům, aby psali eseje o solidaritě s Palestinou. (Izrael zareagoval s nápadem, aby v jejich školách děti se rovněž přičinily a tématem by jim byla turecká genocida Arménů v roce 1915.). Erdogan rovněž vyslovil nesouhlas Turecka proti jmenování nového generálního sekretáře NATO. Jím se totiž stal dánský kandidát Anders Fogh Rasmussen, jenž se nedomáhal zatracení a případného ukamenování opovážlivého dánského karikaturisty.

- - -

Dilema, sakramentský oříšek k rozlousknutí: turecký med, turecká lázeň a masáž, turecké hospodářství. Též zdroj alternativních zásob ropy a zemního plynu, z kaspické oblasti přes Gruzii, a tak příležitost omezení závislosti na Rusku.

Ozvou se ale skeptici, zda ta Evropa, politickou korektností tolik posedlá, se už úplně nezbláznila a svou oddaností ideálům multikulturalismu míní spáchat sebevraždu. To jí tolik imponují kroužící dervišové? Do své náruče přijmout sedmdesát milionů muslimů, když už teď v nejedné členské zemi se nejvíc rodí chlapečků s jménem Mohamed? Už teď přibývá mešit, zabalených žen, agresivních, arogantních požadavků vetřelců, kteří odmítají integraci, pohrdají svobodami, domáhají se, aby se hostitel přizpůsoboval, podřizoval přivezeným normám. Včetně středověké šárie.

Jenže ono Turecko by mohlo sloužit jako užitečný most mezi křesťanstvím a mohamedánstvím, jako vítaná odpověď na otázku o slučitelnosti demokracie a islámu.

Ať už uskutečnitelná realita či pouhá chiméra, prezident Obama, krátkodobý návštěvník, z Prahy odletěl do Turecka, bez zastávky v Řecku, tradičním rivalovi, jak bývá neméně tradičním zvykem. Tam se národu představil svým plným jménem Barack Hussein Obama, což se během prezidentské kampaně na domácí půdě ani jednou nestalo, a když se někdo v ojedinělém případě přece jen opovážil, zatracen byl jako rasistický provokatér. Však ono „Hussein“ naprosté většině Američanů nezní libě, stejně lákliví by byli mnozí Češi po zjištění, že jejich první po-komunistický prezident se ve skutečnosti jmenuje Václav Džugašvili Havel.

S Havlem si Obama na rozloučenou družně popovídal a v Ankaře, někdejší diplomatické adrese Alexandra Dubčeka před jeho totálním politickým pádem, se vyslovil ve prospěch přijetí Turecka do Evropské unie.

Nejen Francie a Německo nereagují s nadšením. Sarkozy návrh odmítá zcela, kancléřka Merkelová plné členské přijetí rozmělňuje eufemismem „privileged partnership“. Též ale ochabuje zájem na turecké straně – jak mezi vrcholnými představiteli včetně Erdogana, tak v národě patrioticky značně laděném.

Citovaný již zdroj (New York Post) jako výjimka z pravidla současné mediální pro-obamovské poslušnosti, tuto jeho iniciativu míchání se do evropských záležitostí jednoznačně odsoudil: je to jejich evropský svět, jejich kultura křesťanská, ne mohamedánská. Obama tak přispívá k podvracení Atatürkova odkazu, oné tolik prospěšné odluky státu a mešity.

Ano, tuze souhlasím s odkazem na Encyclopaedia of Islam. Podumání si zaslouží definice džihádu: „Řešení islámu zbraněmi je náboženskou povinností muslimů. Džihád musí takto pokračoval až do té doby, než celý svět bude ovládán islámem.“ (Middle Eastern Forum, 7.4.2009).

- - -

Naše učiliště (State University of New York at Binghamton) už dlouhou řadu let podporuje výměnný program s univerzitou v Istanbulu - přijíždějí studenti, kandidáti, usilující o doktorát, graduanti a naši noví kolegové a kolegyně. Stoprocentní tvorové západní civilizace, u nichž by se ani v nejmenším nedaly postřehnout sklony k náboženské intoleranci, natož ponižování, tupení, zabíjení žen kvůli prohřeškům ohrožené rodinné cti.

Na závěr poskytuji optimistickou zprávu. Před několika dny jsem se přeptával na jejich prognozy o pravděpodobnosti přijetí do Evropské unie. Odpověděli jednoznačně pesimisticky: nevěří, že k takovému členství dojde.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔21.07.2009 📕6.355

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře