První letecká bitva poslední světové války

Autor : stary 🕔10.07.2009 📕20.519

Úvod

Prudký rozvoj vojenského letectva v období 1. světové války, jeho technických parametrů i taktiky nebývale rozšířil horizont možností jeho využití k záměrům bojujících stran. Vítězné mocnosti Dohody, ale i poražené Německo viděly v letectvu značný bojový potenciál na bitevním poli budoucnosti. Rozvíjely se teoretické úvahy o možnostech a cílech budoucí letecké války. Snad nejznámější koncepci budoucí letecké války rozvinul italský generál Giulio Douhet, který už v roce 1921 prezentoval názor, že letectvo, jako jedna ze tří hlavních složek branné moci, je při masovém nasazení bombardovacího letectva podporovaného dostatečným počtem stíhací ochrany schopno válku rozhodnout.

Začátkem třicátých let 20. století se tato koncepce zdála pro Německo nejpřijatelnější a v létech 1935-1936 ji významně podpořil tehdejší náčelník štábu Luftwaffe, generál Karl Wever, i když ve velení pozemních sil a loďstva převládal názor, že letectvo je pouze prostředkem podpory pro ostatní druhy vojsk. Zkušenosti získané v průběhu nasazení letectva Legie „Condor“ ve Španělsku byly po jejich analýze zavedeny do praxe. V polské koncepci vzdušné války se ve značné míře projevily zkušenosti z války proti Ukrajině, sovětskému Rusku a Litvě v létech 1918-1920. V tomto období se polské letectvo ve značné míře uplatnilo při spolupráci s pozemním vojskem a na této zkušenosti byla postavena jeho úloha. Ovšem v průběhu let si polští velitelé letectva začali uvědomovat možnosti potencionálních nepřátel. Bylo vytvořeno několik koncepcí, které se ze změnami na postu velitele letectva měnily. Ve své konečné podobě z 15. dubna 1939, když už se plně projevovala nevyhnutelnost války s Německem a kdy byly předány Leteckému štábu při Hlavním velitelství všeobecné pokyny pro využití letectva, bylo celé polské letectvo rozděleno do dvou skupin s různými úkoly.

1) Armádní letectvo mělo podporovat pozemní jednotky jednotlivých armád rozvinutých na protiněmecké frontě a v něm bylo soustředěno 65 % všech polských leteckých sil.

2) Dispoziční letectvo, ve kterém bylo 35 % celkového stavu letectva, bylo v případě války podřízeno bezprostředně Vrchnímu veliteli a tvořilo dvě brigády. Bombardovací a stíhací.

Stíhací brigáda byla ve smyslu pokynů pro využití letectva určena k protiletecké obraně státu a jeho nejvýznamnějšího místa, hlavního města Polska, Varšavy.

Hlavní město je významným strategickým bodem v systému obranyschopnosti každého státu s ohledem na umístění dopravní infrastruktury, řady ústředních správních i vojenských úřadů, institucí a objektů plnících jako celek základní funkce pro vedení války. Jakékoliv větší narušení chodu tohoto celku má negativní vliv na funkčnost procesů nezbytných pro její vedení. Tyto skutečnosti jsou od dáven dávna známy a uvědomovaly si je i obě strany polsko-německé války v září 1939, která je považována za začátek 2. světové války. Dezorganizace ústředních orgánů v prvních hodinách války dává předpoklad k jejímu rychlejšímu vítěznému ukončení. Jednou z možností jak tohoto cíle dosáhnout je letecký útok.


P.11c bílá 10 od 113. stíhací letky, na které létal podporučík pilot Hieronim Dudwał

Přípravy

Ihned poté, co byla Hitlerem schválená přísně tajná instrukce útoku proti Polsku „Fall Weiss“ předána k rozpracování náčelníkům štábu pozemních sil, námořnictva a letectva, bylo započato s přípravami na soustředěný letecký útok proti státním, vojenským a dopravním cílům ve Varšavě. Tato akce byla nazvána operací „Wasserkante“ a měla být provedena v rámci hlavní operace podle nařízení vrchního velitelství Luftwaffe (OKL) z května 1939 – operace „Ostmarkflug“. K jejímu provedení bylo nutno soustředit v určitou dobu ve vzdušném prostoru nad cílem jak bombardovací jednotky, tak i jednotky jejich stíhacího doprovodu operující z různých mateřských letišť jak v Německu, tak ve Východním Prusku. A vzdušná cesta z Východního Pruska k Varšavě byla nejkratší. To byl rozhodující faktor pro nasazení většiny sil právě z Pruska. Letecké síly Luftwaffe určené k provedení operace „Wasserkante“ byly vyzbrojeny na tu dobu moderními dvoumotorovými bombardéry Heinkel He 111P a H, Dornier 17Z a jejich stíhací ochrana jednomotorovými Messerschmitt Bf 109D a E jak rovněž dvoumotorovými Messerschmitt Bf 110B a C. Kromě toho se akce měly zúčastnit i střemhlavé Junkersy Ju 87B. Mobilizace německého letectva probíhala ve stádiu zvýšeného napětí částečně už od března 1939. 24. srpna 1939 byly všechny bombardovací letecké útvary určené k útoku proti Polsku přesunuty na svá operační letiště kromě Kampfgeschwader 27 „Boelcke“, která měla v rámci operace „Wasserkante“ vystartovat z letišť v Německu, zbombardovat Varšavu a přistát na letištích ve Východním Prusku. 25. srpna 1939 byla vyhlášena další mobilizační fáze, tzv. „X-Fall“ – utajená všeobecná mobilizace. Tentýž den v 18.30 hod. vyslal Herman Göring svým jednotkám signál – „Ostmarkflug“ 26. srpna ve 4.40 hodin. Ovšem z politických důvodů bylo zahájení války ve 20.00 hodin odvoláno. Ne však na dlouho. 31. srpna odpoledne bylo definitivně rozhodnuto. Operace „Ostmarkflug“ bude zahájena 1. září ve 4.45 hodin a „Wasserkante“ proběhne v odpoledních hodinách. Cíle byly předem známy, stroje byly doplněny palivem a municí a jejich osádky prováděly poslední předletové přípravy.


Schéma naváděcího systému PVO Varšavy

Leteckou ochranou vzdušného prostoru nad Varšavou se Poláci začali zabývat už v roce 1937, kdy byly teoreticky rozpracovávány možnosti protiletecké obrany. 1. července 1937 bylo ve varšavském Leteckém pluku 1 vytvořeno ze stíhacích perutí III/1 a IV/1 tzv. Stíhací uskupení (Zgrupowanie myśliwskie), které bylo dnem zahájení částečné poplachové mobilizace 24. srpna 1939 přejmenováno na Stíhací brigádu. Ve dnech 22.-25. března 1939 proběhlo komplexní cvičení protivzdušné obrany Varšavy za účasti celého stíhacího uskupení, které ukázalo, že hustota sítě hlásné služby je nedostačující a její propojení spojovacími prostředky s letectvem je značně poruchové, stíhací letadla PZL P.11 jsou pomalejší od moderních bombardérů (jako „nepřátelské“ létaly moderní polské P.37 „Łoś“), radiové spojení mezi velitelským stanovištěm a letadly omezilo efektivitu naváděcího systému. Od dubna 1939, kdy byla Stíhací skupina začleněna do systému protiletecké obrany Varšavy, byly přípravy k obraně vzdušného prostoru nad Varšavou zesíleny.


Velitel Stíhací brigády plukovník Stefan Pawlikowski

Velitel Stíhacího uskupení, plukovník Stefan Pawlikowski a náčelník štábu, diplomovaný major Eugeniusz Wyrwicki, měli rozhodující podíl na průběhu těchto příprav. Zvláště pak major Wyrwicki, jenž se v létech 1937-1939 teoreticky zabýval vzdušnou protileteckou obranou Varšavy. Byl to on, kdo vypracoval návrh organizační struktury Stíhací brigády (v rámci možností Leteckého pluku 1), teoreticky rozpracoval a uvedl do praxe pravděpodobně první systém včasného navádění obranných leteckých sil proti útočícímu nepříteli. Podle jeho návrhu byla Varšava a její okolí rozděleny na šestnáct směrových sloupců označených číslicemi 1-16 a tři soustředné vnitřní kruhy označené písmeny A-C na 48 polí o délce cca 5 km dle praktického dosahu činnosti leteckých radiostanic (5-12 km), které umožňovalo řetězovou komunikaci, a vnější kruh D, jejichž středem byla ústřední sběrna hlášení pozemní protiletecké hlásné služby obrany státu propojená kabelově s velitelským stanovištěm Stíhací brigády v obci Zielonka. Vzdušné navádění bylo prováděno pomocí radiotelefonu o dosahu 20 km. Ovšem ne všechny stroje PZL P.11 z výzbroje Stíhací brigády disponovaly radiostanicemi. Ze čtyřiceti čtyř strojů bylo pouze 25 vybaveno radiostanicemi Polski Philips N 1 L/L. A navíc 123. stíhací letka, přidělená k brigádě z Leteckého pluku 2 v Krakově, měla ve výzbroji ještě starší PZL P.7a zcela bez radiostanic. V období několika měsíců do září 1939 byla část nedostatků zjištěných březnovým cvičením odstraněna. Byla prováděna cvičení poplachových startů, navádění a zachycování nepřátelských cílů, byly vypracovány tabulky stavů mobilizovaných leteckých jednotek a pozemních služeb, v okruhu Varšavy bylo vyhledáno šest ploch vhodných pro rozmístění polního letiště, byly dohodnuty dorozumívací kódy mezi letci a velitelstvím. Základní nedostatek – zastaralost stíhacích letadel - však ne. V noci ze 23. na 24. srpna 1939 bylo rozhodnuto o poplachové mobilizaci polské armády. Na varšavském letišti Okęcie proběhla mobilizace ve dnech 24.-26. srpna. Lety nebyly prováděny, každá ze dvou stíhacích perutí vystavila poplachový roj a 26. září se pozemní sledy přesunuly na polní letiště. 29. srpna následoval přelet vzdušného sledu Stíhací perutě III/1 do Zielonki a Stíhací perutě IV/1 do Poniatowa, kde při přistání rozbil svoji pezetelku kadet (podchorąży) pilot Zbigniew Janicki ze 111. letky. Stroj musel být přepraven k tovární opravě a do stavu 111. letky byly zařazeny dvě pezetelky ze stavu velitelství perutě. Po příletu na polní letiště každá letka vyčlenila dvouletadlový poplachový roj vybavený radiostanicí a perutě byly střídavě udržovány jedna ve stavu bojové pohotovosti a jedna ve stavu odpočinku.

Brigádě podřízená 123. stíhací letka byla mobilizována na krakovském letišti Rakowice rovněž ve dnech 24.-26. srpna a tam setrvala do posledního srpnového dne. Ve čtvrtek 31. srpna za úsvitu celá krakovská stíhací peruť III/2 provedla přelet na polní letiště Balice. Teprve tam letku kolem 14. hodiny zastihl rozkaz k přeletu do Varšavy. Už o dvě hodiny později bylo 10 strojů PZL P.7a na cestě k letišti Okęcie. Přistání proběhlo hladce, ale vzhledem k nutnosti doplnění paliva a k už pozdní době byl další přelet na letiště Poniatów, k nadřízené peruti IV/1, odložen do pátečních časných ranních hodin.

I když mobilizace proběhla hladce, přesto se brigáda nedokázala vypořádat s několika zásadními problémy technického rázu. Denní norma spotřeby paliva pro jeden stroj činila 230 litrů, což byl v praxi pouze jediný dvouhodinový let, chyběl dostatečný počet sluchátek a mikrofonů k palubním radiostanicím, náhradních vrtulí, náhradních kulometných hlavní, brigádě nebyla přidělena letištní rota, dopravní automobilní kolona atp. Přesto dne 31. srpna plukovník Pawlikowski nahlásil dosažení operační hotovosti a vydal Operační rozkaz velitele Stíhací brigády na den 1. září, který se v plném znění jako jeden z mála originálních dokumentů z této doby dochoval. Obě strany byly připraveny k boji.


Rovněž tato bílá 1 velitele 112. stíhací letky bojovala v první letecké bitvě

Průběh

V pátek 1. září 1939, těsně před šestou hodinou ranní, zaburácely nad Varšavou tento den první letecké motory. Byly to Bristol Jupitery VIIF pezetelek 123. stíhací letky, které se po několikaminutovém letu přesunuly z letiště Okęcie do Poniatowa. Tam už vládl čilý ruch. Kolem páté hodiny obdržela brigáda první zprávu o překročení hranice německými pravidelnými jednotkami. Varšavský rozhlas vyhlásil celostátní protiletecký poplach a současně začaly přicházet hlášení o jednotlivých německých letadlech provádějících vzdušný průzkum severně od Varšavy. Počasí nebylo pro leteckou činnost dobré. Mlha a hustá oblačnost nad Východním Pruskem a severní částí Polska znemožnila nasazení všech sil Luftwaffe tak dalece, že v 5.50 Göring zrušil připravovanou operaci „Wasserkante“. Za celé dopoledne vzlétlo z 1. Luftflotte pouze šest bombardovacích skupin. Jednou z prvních byla II/ KG 3 s úkolem bombardovat vojenské cíle na trase Mlava–Modlin–Kutno–Toruň. V 6.35 hod. dorazila k brigádě od pozemní hlásky v Mlavě zpráva: „Vidím hodně sov ve směru na Varšavu“. Pro brigádu to byl jasný signál, že do jejího operačního prostoru právě pronikají první nezvaní „návštěvníci“. Major Wyrwicki vydal rádiové pokyny perutím a celá brigáda přešla do režimu startovní hotovosti. Nejdříve se zvedly hotovostní roje jednotlivých perutí. Z Poniatowa podporučíci Dudwał a Radomski ze 113. letky a ze Zielonki poručík Łapkowski a podporučík Daszyński od 112. letky byli rádiem navedeni na skupinu Dornierů Do 17, která se pohybovala v okolí Modlinu. Pravděpodobně se jednalo o 5. letku 3. bombardovací eskadry (5./KG 3), která hlásila daleký kontakt s polskými stíhači nad Modlinem. To už ale byly ve vzduchu všechny P.11 brigády a dokonce i tři P.7 od 123. letky, tedy celkem 46 strojů. Start probíhal jednotlivými roji a celá formace se nedokázala v hustých mracích a mlze udržet po hromadě. Dokonce se rozpadaly i sestavy jednotlivých rojů. K prvnímu setkání došlo v 7.00 hodin nad obcí Nieporęt, 20 kilometrů od Modlinu. Je známo, že někteří polští piloti se dostali ke střelbě, ta však byla vedena na velkou vzdálenost a Dorniery se svou .rychlostí pohodlně unikly a pokračovaly ve své misi. Jejich úkolem sice nebyl útok na Varšavu, ale polská strana tuto krátkou a nekrvavou epizodu považuje za zahájení první bitvy na varšavském nebi. I přes nepřízeň počasí se německá strana rozhodla vyzkoušet polskou protivzdušnou obranu přímo nad Varšavou bojovým průzkumem spojeným s bombardováním. V 7.25-7.40 hodin vzlétlo z letiště v Powunden 32 Heinkelů He 111H-1 od bombardovací skupiny II.(K)/LG 1 pod velením majora Kurta Dobratze. Každý z nich nesl 10 pum SD 50 a 22 střepinových SC 50. Už po čtvrthodině letu však porucha motoru stroje s označením L1+AN od 5. letky byla příčinou jeho návratu na letiště. Nouzové přistání na břicho - a míra jeho poškození dosáhla 40 %. Seřazená formace pokračovala dále ve svém letu a ještě nad územím Východního Pruska se k ní připojil stíhací doprovod. Z letiště v Jesau startovaly od 8.09 hodin dvoumotorové Bf 110C štábního roje a 1. letky těžké stíhací skupiny I.(Z)/LG 1.


Heinkel He 111H-1 v letu nad Vislou u Varšavy

Celý svaz čítající kolem 50 strojů překročil polskou hranici a nad městem Różan se podle plánu rozčlenil do sestavy jednotlivých letek a zamířil k určeným cílům. To už ale Poláci o jeho existenci věděli a nasměrovali svoje stíhačky k zachycení úderu.

Při pronikání hrubou vrstvou mraků východně od Varšavy ztratila 6. letka (6.(K)/LG 1) orientaci a rozdělila se na jednotlivé roje. Jeden z nich uviděl pod vrstvou mraků prostor, který mohl být varšavským letištěm Okęcie a zahájil bombardování. Cílovým prostorem však bylo dostihové pole na Služevci. Další dva roje zbombardovaly železniční most u Piaseczna a železniční stanici až u Skierniewic. Bomby padaly i v obci Józfów vzdálené 10 kilometrů jihovýchodně od Varšavy, kde kolem 9. hodiny zabily 5 civilních osob a zranily kolem dvaceti. S jistotou lze tvrdit, že to byly cíle hlášené v sektoru 11c, které zachytila část 114. stíhací letky. Palbu ovšem vedly ze vzdálenosti 400 – 500 metrů, což bylo na dva kulomety ráže 7,62 mm příliš daleko. Zadní střelci Heinkelů palbu opětovali a Gefraiter Günther Schmolke, zadní střelec He 111 s označením L1+IP, nahlásil sestřel jednoho polského stroje. A skutečně byl v tomto čase a prostoru sestřelen podporučík pilot Stanisław Szmejl. Jeho stroj byl natolik poškozen, že musel nouzově přistát. On sám vyvázl pouze s drobným poraněním a následujícího dne se vrátil k jednotce. Ale i 6. letka utržila ztrátu. Stroj s označením L1+CP musel v důsledku poškození nouzově přistát s mírou poškození 50% a na jeho palubě padl Fw. Franz Predeik. Za pravděpodobného vítěze byl německým leteckým publicistou Mariusem Emmerlingem označen podporučík Witold Łokuciewski, který v tomto boji obdržel šestnáct průstřelů svého stroje. Je zajímavé, že pro hodnocení výsledků boje nebylo jeho pozdější hlášení vzato v úvahu. A nebyl jediným.

4. letka bombardovala cíle v Ciechanowie, mezi jinými i železniční stanici, kde padl poručík jezdectva a několik hulánů. Na Sienkiewiczově ulici zahynulo pod troskami domů několik desítek lidí. Tyto cíle bombardovala také 5. letka, která se potom vydala nad Modlin. A tam ji zastihl útok hlavních sil Stíhací brigády. Taktický důstojník stíhací perutě IV/1, poručík Aleksaner Gabszewicz, vzpomíná na svůj první sestřel: „ Rozhlížím se a v nevelké vzdálenosti vidím pět bomberů. Táhneme. Přibližujeme se. Poznávám – He 111. Dívám se dolů – Modlin.... Zvláštní pohled, moje stopovky končí v německém stroji a v konečné fázi dávají velikou jiskru. Těch jisker je spousta....Zdá se mi, že všechno probíhá jako ve zpomaleném filmu. Akce trvá už skoro deset minut - a přece to je nemožné, mám ještě munici. Celý ten cirkus trvá jen někoilk vteřin. Vtom vidím, (a zdá se, že i slyším) výbuch. Plamen a dým se dobývá z levého skopčáckého motoru. ....Velká polana ohraničená za tří stran lesem a z jedné strany silnicí. Heinkel zpomaluje, nemohu se za ním udržet. Chápu, Heinkel chce nouzově přistát na polaně. V poslední chvíli, ve výšce asi dvou metrů, zavadil o strom. Prach a dým. Jsem jižně od Ciechanova“.


Poručík pilot Aleksander Gabszewicz - spoluautor prvního sestřelu Stíhací brigády

Jeho obětí se stal Heinkel He 111 H1 L1+KN od 5.(K)/LG 1 a výškové kormidlo tohoto stroje je do dnes zachováno a vystaveno ve varšavském Vojenském muzeu. Palbu na něj vedl rovněž desátník pilot Andrzej Niewiara ze 114. letky a v polské oficiální listině jim bylo přiznáno po polovině sestřelu. V jeho troskách padli Fw. Hubert Hinske, Uffz. Erwin Schwarz, Uffz. Siegfried Weber a Uffz. Knebel. Je zajímavé, že Gabszewiczův roj vystartoval mezi posledními, ale navázal bojový kontakt jako první. Roztroušenost boje byla s ohledem na rozčleněné sestavy obou stran značná. Jednotlivé boje se rozšířily do velkého prostoru ohraničeného městy Płońsk-Pułtusk-Wyszków-Zakroczym-Varšava. Bojové kontakty s Heinkely nahlásili: velitel stíhaci perutě IV/1 kapitán pilot Adam Kowalczyk, velitel 114. stíhací letky kapitán pilot Juliusz Frey, podporučík pilot Hieronim Dudwał od 113., podporučík pilot Witold Łokuciewski a poručík pilot Stefan Okrzeja od 112., roj od 123. stíhací letky ve složení podporučík pilot Erwin Kawník, podporučík pilot Jerzy Czerniak, desátník pilot Stanisław Widlarz a další letci brigády.

Stíhací ochrana německé výpravy se při průletu hustou clonou mraků a mlhy rozdělila na několik skupin. Jedna z nich našla roj 5. letky, na který právě útočily polské stíhačky. Heinkely odpovídaly palbou a později Uffz. Adam Gabler z L1+IN nahlásil sestřel. Na tentýž cíl však ve stejnou dobu zaútočil velitel 1.(Z)/LG 1, Olt. Helmut Müller a jemu byl tento sestřel potvrzen a přiznán. Jednalo se o pezetelku svobodníka pilota Bolesława Olewińského od 114. stíhací letky zasaženou nad Zegrzem přesně v 9.00 hodin. Olewiński musel z hořícího stroje vyskočit a s popáleninami i s poraněnou nohou se následujícího dne vrátil ke své letce.

O kousek dál na další skupinu stodesítek narazil osamocený podporučík pilot Jerzy Palusiński od 111. letky. Jeho PZL P.11a bílá „3“ se ve výšce 3500 metrů nenadále střetla s nepřátelskou formací. Ze vzdálenosti 200 metrů zahájil palbu na, jak se původně domníval, bombardovací Dorniery Do 17. Zasáhl však s velkou pravděpodobností motor a kabinu „messera“ L1+AB (?) velitele I.(Z)/LG 1 majora Waltera Grabmanna, jehož radistou a zadním střelcem byl Fw. Richard Krone. Krátce na to, v 9.03 hodin, zasáhly ze zadního prostoru Palusińského stroj dávky palubních zbraní „stodesítky“ L1+IH, v jehož dvoumístné kabině seděli Fw. Herbert Schob jako pilot a Ogefr. Willi Landrock jako radiooperátor a zadní střelec. Zatím co se zraněný Grabmann z boje ihned odpoutal a zamířil na domovské letiště, Palusiński se s poraněnou rukou snažil o nouzové přistání. U obce Nadma objevil vhodné místo, přistál, ale při dojezdu na oraništi jeho stroj skapotoval. Po několika chvílích byl místními obyvateli vyproštěn a dopraven do nemocnice.


Fw. Herbert Schob a jeho palubní střelec Ogefr. Landrock po vítězství v první letecké bitvě nad Varšavou

Závěr

Polští stíhači byli v akci už dvě hodiny. Někteří z nich se po doplnění paliva a munice na vzdušné bojiště vrátili, ale po deváté hodině začali dosedat na svá letiště. Brigáda provedla celkem přes padesát vzletů. Nastal čas zhodnocení úspěchů a ztrát. Palusiński, Olewiński a Szmejl byli sestřeleni, svobodník pilot Kazimierz Horn od 113. letky, který přistál po boji na svém letišti se po vystoupení z kabiny zhroutil. Lékařská prohlídka na místě zjistila, že má v zádech kulku. Polské zdroje se však nemohou shodnout na tom, jestli se tato událost stala při ranním boji, nebo až při odpoledním náletu. Stroj Olewińského byl zcela zničen, stroje Palusińského a Szmejla byly těžce poškozeny a dalších deset pezetelek utržilo menší poškození, které však bylo možno opravit vlastními silami.

O přiznaných vítězstvích polským letcům se rozhodovalo zcela jindy a jinde. Originální hlášení z bojových letů brigády byly v průběhu častého přemísťování a evakuace do Rumunska ztraceny. Průběh boje byl později zrekonstruován na základě dodatečných hlášení vypracovaných ve Francii a v Anglii v létech 1939-1945. I novodobá polská historiografie však připouští, že tyto údaje neodpovídají skutečnosti. Tak na příklad Palusińskému byly přiznány v rozporu s jeho původním hlášením dva jisté a jeden pravděpodobný sestřel Do 17. Na druhé straně nebylo přiznáno Łokuciewskému ani poškození německého stroje, i když nahlásil jeho pravděpodobný sestřel. Prostě, i když seznam úspěchů polských letců v tomto boji byl sestavován specializovanou skupinou několik let, jeho výsledky odpovídají pravděpodobné skutečnosti jen částečně. Kromě výše uvedených Palusińského a Gabszewicze s Niewiarou byly sestřely přiznány kapitánovi Kowalczykovi 1 He 111, poručíkovi Okrzeji 1 Ju 86, podporučíkům Dudwałovi a Czerniakovi po jednom He 111.

Je zajímavé, že Poláci správně identifikovali Heinkely 111, zatím co Messerschmity 110 pokládali za Dorniery 17 nebo Junkersy 86 vyzbrojené kanony. Zdá se, že o možnosti nasazení těchto těžkých dvoumotorových stíhaček neměli ani potuchy. I v operačním rozkaze na den 1. září se plukovník Pawlikowski o možnosti střetu s tímto typem nezmiňuje. Na druhé straně Němci pokládali polské stíhačky za PZL P.24, které polské letectvo ve výzbroji vůbec nemělo.

Na Německé straně se zdají být výsledky jednoznačné. Zachycují to záznamy v dochovaných válečných denících (Kriegstagebuch) zúčastněných německých leteckých jednotek. Němci se po nečekaně silném odporu a ne zcela splněném úkolu urychleně vraceli do Východního Pruska. V 10.15 hodin přistála na letišti v Jesau poslední „stodesítka“. Kromě 25% poškození velitelského stroje byly zaznamenány případy několika neškodných průstřelů. Mezi jinými to byl stroj pilotovaný Fw. Hansem Datzem.


Walter Grabmann - 1. září 1939 byl v hodnosti majora velitelem těžké stíhací skupiny I.(Z)LG 1 a hned při prvním setkání s polskými stíhači byl raněn

Bombardovací Heinkely dopadly podstatně hůř. Konečné hlášení bombardovací skupiny II.(K)/LG 1 uvádí úplnou ztrátu dvou strojů, tří strojů s těžšími poškozeními do 59 % a šesti He 111 s poškozeními menšího rozsahu. Čtyři stroje přistály s jedním funkčním motorem, což mohlo být výsledkem jak poruchy, tak poškození polskými stíhači. V jednom z nich byl zraněn radista Uffz. Diedenhofen. Většina těchto ztrát postihla 5. letku, což vedlo k tomu, že k odpolednímu náletu na Varšavu (mezi 16.00-18.20 hod.) byly z této bombardovací skupiny vyslány pouze dva roje 4. a dva roje 6. letky, tedy celkem 12 He 111H. Ostatní Heinkely nebyly letu schopné a to znamenalo značný úbytek pravděpodobně v důsledku ranních ztrát. Kromě toho byly osádky tak znepokojeny průběhem ranního boje, že při odpoledním náletu preventivně zahájily palbu na vlastní doprovodné Bf 109D od I./JG 21 bez jakékoliv identifikace.

Nebyl to první střet polských stíhačů s nepřítelem. Už kolem páté hodiny ráno se střetl podporučík pilot Wacław Król od 121. stíhací letky letectva armády „Krakov“ s německým Henschelem 126 u Katovic a kolem 6. hodiny byl Lt. Neubertem od I./St.G2 sestřelen u Krakova velitel stíhací perutě III/2 kapitán pilot Mieczysław Medwecki. Následně byly podporučíkem pilotem Władysławem Gnysiem nad obcí Żurada sestřeleny dva Dorniery Do 17M od 5./KG 77. Tyto akce však nemohou být pokládány za letecké bitvy. Definice letecké bitvy ji jednoznačně určuje jako cílený záměr střetnutí leteckých uskupení, k čemuž poprvé došlo v ranních hodinách prvního dne II. světové války nad Varšavou. Většina polských pilotů Stíhací brigády později bojovala ve Francii a po její porážce, v Anglii. Někteří padli v boji a z některých se stala stíhací esa. Dá se však tvrdit, že bojovali od prvního do posledního dne II. světové války.

Použitá literatura:
Cynk, Jerzy B.: Polskie lotnictwo myśliwskie w boju wrześniowym, AJ-Press, Gdańsk 2000
Eimannsberger von, Ludwig: Zestörergruppe, a History of V.(Z)/LG 1 – I./NJG 3 1939-1941, Schiffer, Atglen 1998
Emmerling, Marius: Luftwaffe nad Polską cz.I Jagdflieger, Armagedon, Gdynia 2002
Emmerling, Marius: Luftwaffe nad Polską cz.II Kampfflieger, Armagedon, Gdynia 2005
Janowicz, Krzysztof: Pierwszy dzień, Altair, Warszawa 2008
Kurowski, Adam: Lotnictwo polskie w 1939 roku, MON, Warszawa 1962
Pawlak, Jerzy: Polskie eskadry w wojnie obronnej Wrzesień 1939, WKŁ, Warszawa 1991, druhé rozšířené vydání
Pawlak, Jerzy: Nad Warszawą. Warszawskie Termopile 1939 i 1944, Fundacja „Wystawa Warszawa Walczy 1939-1945“, Warszawa 2000
Przedpełski, Andrzej: Lotnictwo w myśli wojskowej II Rzeczypospolitej, Adam Marszałek, Toruń 2001
Internet:
http://www.mysliwcy.pl/
http://www.creedomilitaria.com/knightscross.htm
http://www.uboat.net/men/dobratz.htm
Autor : stary 🕔10.07.2009 📕20.519

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře