Bitva o Okinawu část 1. - Přípravy

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔12.06.2009 📕12.941

Americké přípravy

Koncem léta 1944 se již v americkém nejvyšším štábu zřetelně začínala rýsovat idea útoku na samotné Japonsko. Jak Američané postupovali Pacifikem směrem k japonským ostrovům, vybudovali si souvislý řetězec základen, který se táhl přes Tichý oceán z Havaje a Austrálie až na Filipíny. V té době admirál R. Spruance navrhl obsadit ostrov Okinawa v souostroví Rjúkjú, kde by bylo možno vybudovat řadu letišť ve vzdálenosti přibližně 350 mil od ostrova Kjúšú. To by umožnilo útočit na japonské území a jeho průmysl prakticky všemi druhy letadel. Dále by zde vznikla předsunutá základna pro samotnou invazi do Japonska.

Samotný útok se měl dělit na dvě části. Nejprve bylo rozhodnuto obsadit ostrov Iwo Džima, který se měl stát jakýmsi „odrazovým můstkem“ pro samotné vylodění na Okinawě. Datum útoku na Iwo Džimu bylo stanoveno na 20. března 1945, pro samotné vylodění na Okinawě byl zvolen 1. duben 1945. Pro celou operaci bylo vybráno kódové označení ICEBERG (Ledovec) a její realizací byl pověřen velitel Tichomořského loďstva admirál Ch. Nimitz. Skutečným řídícím důstojníkem akce byl admirál R. Spruance, velitel 5. loďstva.

Od podzimu 1944 se v 11 přístavech (San Francisco, Roi, Seattle, Hawaii, Saipan, Tinian, Guam, Guadalcanal, Espíritu Santo, Russell a Leyte) začalo soustřeďovat ohromné loďstvo, čítající více než 1 600 plavidel všech typů, které se mělo operace ICEBERG účastnit.

Toto loďstvo se dělilo na dvě skupiny: Krycí svaz (Covering Force) a Spojený expediční svaz (Joint Expeditionary Force).

Krycí svaz mimo jiné zahrnoval:

Operační svaz TF 58 – svaz rychlých letadlových lodí, velící důstojník viceadmirál M. A. Mitscher. Složen ze čtyř skupin letadlových lodí, bitevních lodí, křižníků a torpédoborců. Jeho úkolem bylo zničit japonské letecké síly na Okinawě ještě před začátkem invaze a poté působit jako přikrytí vlastních invazních sil. Bitevní lodě měly kromě obrany letadlových lodí též ostřelovat cíle na pevnině. Pokud by Japonci vyslali k útoku na invazní flotilu své hladinové loďstvo, počítalo se s vyčleněním úderného svazu TF 59, jehož úkolem by bylo japonské lodě napadnout a zničit.

Hlavní údernou sílu svazu představovalo 18 letadlových lodí, členěných do skupin (Fast Carrier Group) TG 58.1 (Hornet, Bennington, Wasp II, Belleau Wood, San Jacinto), TG 58.2 (Franklin, Randolph), TG 58.3 (Bunker Hill, Essex, Hancock, Bataan, Cabot) a TG 58.4 (Enterprise, Intrepid, Yorktown II, Langley , Independence), letadlová loď Monterey nebyla vřazena do žádné z těchto skupin. Do svazu TF 58 patřilo celkem 88 plavidel, z toho 11 bitevních lodí. Lodě svazu TF 58 nesly na svých palubách celkem 919 letadel, z nichž 70 % představovaly stíhačky a 30 % bombardéry.

Britský operační svaz TF 57 – svaz britských letadlových lodí, velící důstojník viceadmirál Sir Bernard Rawlings. Složen ze čtyř letadlových lodí (Indomitable, Victorious, Indefatigable, Illustrious) a dvou bitevních (King George V. a Howe). Jeho úkolem byla ochrana levého křídla vylodění a letecké údery proti japonským letištím na ostrovech Sakišima Gunto. Se svými 218 letadly síla svazu odpovídala spíše jedné americké skupině letadlových lodí, přesto byl Britům přiznán status samostatného operačního svazu. Svaz se operace Iceberg účastnil na přání W. Churchilla, který chtěl, aby si tak Britové zajistili možnost hovořit do poválečného uspořádání v Tichomoří. Američané se však na britský svaz dívali jako na nepříjemnou „kouli na noze“, protože britské zásobování během akce zcela selhalo a Britové museli své zásoby brát od Američanů. Nepříjemnou skutečností také bylo, že ačkoliv Britové používali některé letouny americké výroby Avenger, Corsair a Hellcat, jejich stroje již byly tak upravené pro britské podmínky, že řadu amerických náhradních dílů nebylo možné použít.

Spojený expediční svaz TF 51 byl ohromným tělesem, rozděleným na řadu menších uskupení. Zahrnoval všechny jednotky podílející se přímo na vyloďovacích akcích. Velícím důstojníkem byl viceadmirál Richmond Kelly Turner, velitel obojživelných sil Tichomořského loďstva. TF 51 se skládal z celkem 1 213 lodí, na jejichž palubách se nacházelo celkem 451 866 mužů.

Vlastní expediční jednotky (Expenditionary Troops) představovala 10. armáda USA, které velel generálporučík Simon Bolivar Buckner. 10. armáda byla nově sestavenou formací, avšak skládala se ze dvou velmi zkušených sborů. Tím prvním byl XXIV. armádní sbor pod velením generálmajora Johna R. Hodge. Sestával ze 7. a 96. pěší divize, šlo o zkušené veterány, kteří dobyli ostrov Leyte. XXIV. sbor tvořil Jižní invazní skupinu (Southern Landing Force) TG 56.3 a jeho úkolem bylo vylodit se na frontě o šíři dvou divizí na pláži jižně od okinawské vesnice Haguši. Druhou částí 10. armády byl III. obojživelný sbor námořní pěchoty, pod velením generálmajora Roye Geigera. Sestával z 1. a 6. divize námořní pěchoty, jejichž příslušníci se zmocnili ostrova Guam. III. sbor tvořil Severní invazní skupinu (Northern Landing Force) TG 56.2 a měl se vylodit severně od Haguši.

Dále k invazním silám patřily 2. divize námořní pěchoty, 77. pěší divize a 27. pěší divize. 2. divize námořní pěchoty byla včleněna do Demonstrační skupiny (Demonstration Group) TG 51.2 a jejím úkolem bylo provádět diverzní akce k oklamání Japonců. Během hlavního vylodění měla provést simulované vylodění na jihovýchodním pobřeží Okinawy. 77. pěší divize tvořila Invazní skupinu pro Západní ostrovy (Western Islands Landing Force) TG 56.4. Jejím úkolem bylo obsadit souostroví Kerama Retto. 27. divize tvořila Plovoucí rezervu expedičního svazu (Expenditionary Force Floating Reserve) TG 51.3 a měla zůstat na atolu Ulithi, dokud nebude povolána do akce.

Taková síla se samozřejmě nemohla přesouvat k Okinawě pohromadě, už proto, že jednotlivé části ohromujícího válečného loďstva byly roztroušeny po celém Tichomoří. Jednotlivé svazy tak vyplouvaly samostatně, aby se nakonec všechny setkaly koncem března u pobřeží Okinawy.


Operační svaz Task Force 58 manévruje u japonského pobřeží
Zdroj obrázku: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Task_Force_38_off_the_coast_of_Japan_1945.jpg

Japonské přípravy

Se zhoršujícím se vývojem války v Tichomoří na podzim roku 1944 se stále častěji pozornost japonského vrchního velení obracela k Okinawě, jakožto největšímu ostrovu souostroví Rjúkjú. Toto souostroví ležící v těsné blízkosti japonských ostrovů jihozápadně od ostrova Kjúšú získávala v japonských obranných plánech stále důležitější roli. Po pádu Filipín v říjnu 1944 totiž Japonci správně odhadli, že Američané se, před útokem na vlastní japonské ostrovy, pokusí nejprve zmocnit právě souostroví Rjúkjú a vytvořit zde jakýsi „odrazový můstek“ pro samotnou invazi do Japonska.

Bylo proto rozhodnuto soustředit ve Východočínském moři všechny dostupné armádní i námořní síly, které měly spojence vtáhnout do zdlouhavé a vyčerpávající bitvy, kde by utrpěli takové ztráty, že invaze do Japonska by byla znemožněna.

Japonský plán zahrnoval dvě zásadní změny oproti dosavadním zkušenostem. Poprvé do něj byly oficiálně začleněny speciální útočné jednotky, známé jako kamikaze: „Hlavní důraz bude kladen na rychlé vytváření, výcvik, a masové použití speciálních leteckých útočných jednotek. Hlavními cíli armádního letectva budou nepřátelské dopravní lodě. Letouny námořnictva budou útočit zejména na nepřátelské operační svazy letadlových lodí.“

Japonci (poněkud nerealisticky) hodlali pro nadcházející bitvu soustředit na 4 500 letadel kamikaze, která se měla během vylodění soustředit hlavně na ničení naložených transportních lodí. Japonci odhadovali, že americké ztráty by mohly dosáhnout až 100 000 mužů, což by podle nich stačilo na otřesení vůle USA vylodit se na japonských ostrovech a naopak dávalo by to Japonsku naději na vyjednání „čestného“ míru, bez nutnosti potupné kapitulace.

Druhou změnou bylo naopak ustoupení od sebevražedných hromadných útoků pěchoty při obraně ostrovů. Tato taktika v minulosti přinesla jen ztráty a žádné úspěchy. Nyní bylo rozhodnuto vést pozemní boje „evropským“ způsobem – pozemní jednotky měly setrvávat v zarputilé obraně, v předem dobře připravených obranných postaveních, kde měly klást odpor co nejdéle a snažit se způsobit spojeneckým invazním silám co největší ztráty.

Speciálně k obraně souostroví Rjúkjú byla v březnu 1944 zformována 32. armáda. Jejím velitelem byl jmenován generálporučík Masao Watanabe, avšak již v srpnu byl vystřídán generálporučíkem Micuru Ušidžimou, náčelníkem jeho štábu byl generálmajor Isamu Čó. Ušidžima byl schopný velitel, který ihned zahájil budování obranných postavení v souladu sa novou doktrínou. Zcela rezignoval na obranu na invazních plážích, kde by jeho obranná postavení rozstřílely bitevní lodi svými těžkými děly, a soustředil se na vybudování silného obranného systému ve vnitrozemí. Jeho podřízení byli šokováni, protože v důstojnických školách je obranu nikdo nevyučoval – všechno se podřizovalo tradici drtivého útoku. Nyní místo toho museli řídit budování zákopů, bunkrů, kladení minových polí, rozmisťování protipěchotních zátarasů a vypracování složitého palebného systému.


Důstojnický sbor 32. armády
Zdroj obrázku: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Japanese_Commanders_on_Okinawa.jpg

Obranu navíc podporoval i sám terén Okinawy. Byl velmi členitý a hornatý, zejména na severovýchodě ostrova. Na jihozápadě naopak byly rozsáhlé zemědělské plochy, obhospodařované místním obyvatelstvem (na ostrově dlouhém asi 100 km a širokém 5-15 km žilo před válkou asi 500 000 obyvatel, odhady okinawské populace se však velmi různí).

Hlavní síly, o něž se mohl Ušidžima opřít, byly 24. a 62. pěší divize, 44. samostatná smíšená brigáda a šest samostatných praporů námořní pěchoty. Naopak měl slabé obrněné jednotky, disponoval jen 27. tankovým plukem, jehož výzbroj tvořilo 14 středních a 13 lehkých tanků. Ušidžima se však spoléhal především na silné dělostřelectvo. Jeho velitelem byl jmenován generálporučík Kosuke Wada a disponoval úctyhodnou silou 250 děl nejrůznějších ráží až po 150mm houfnice. K dispozici měl dále mnoho minometů, včetně těch nejstrašlivějších ráže 32 cm, kterým Američané přezdívali Flying Boxcar (Létající náklaďák).

Ušidžima umístil 62. divizi a 44. samostatnou smíšenou brigádu do středu ostrova a 24. divizi ponechal v záloze na jihu. Jeho obranný plán počítal s postupným vyklízením pozic – věc do té doby v japonské armádě neslýchaná. Každý ústup však směřoval do dalšího zabezpečeného pásma obrany – Ušidžima hodlal každou fázi bojů protáhnout na nejzazší mez. Pásmo obrany se táhlo od útesů až do hor, každá jeskyně, každá stará hrobka se stala opěrným bodem, přirozené jeskynní systémy byly prokopány a pospojovány, aby umožnily skryté přesuny velkého množství pěchoty. V tomto silném obranném postavení nyní Japonci vyčkávali, připraveni vést dlouhodobou, vyčerpávající a krvavou materiálovou bitvu.

Začátek bojů

14. března 1945 vypluly letadlové lodi svazu TF 58 z laguny atolu Ulithi, aby zahájily bojové operace proti Okinawě leteckými údery na letiště jak na samotném ostrově, tak na Kjúšú, Šikoku a jižním Honšú. Cílem těchto útoků bylo vyřadit japonské letectvo na zemi a zabránit mu tak v akcích proti samotným invazním silám, které měly připlout koncem března.

Svaz TF 58 se 18. března nacházel pouhých 100 námořních mil od Kjúšú a toho dne také letecké údery začaly. Japonci shromáždili dostupná letadla a provedli protiúder. Cílem útoku se stala skupina TG 58.4. Nejprve byla zasažena letadlová loď Enterprise, avšak puma nevybuchla. Vzápětí však byla zasažena znovu - tentokrát zuřivou protiletadlovou palbou ostatních lodí. Sebevražedný bombardér Betty byl zasažen a explodoval těsně u letadlové lodi Intrepid právě ve chvíli, kdy se do pokoušel do amerického nosiče narazit. Hořící benzín z nádrží bombardéru způsobil na lodi řadu požárů. Po poledni následovala další vlna, tentokrát byl nárazem kamikaze poškozen Yorktown.

Během noci se americké letadlové lodě přesunuly více k severu, neboť jejich cílem tentokrát přístavy Kure a Kóbe, kde průzkumné letouny zjistily zakotvené japonské válečné lodi. Protiletadlová palba byla silná a tak byla těžce poškozena jen letadlová loď Rjúhó a řada přístavních instalací. Útok samozřejmě opět vyvolal japonskou protiakci. Leteckému úderu tentokrát čelily skupiny TG 58.1 a TG 58.2. Wasp byl zasažen byl pumou, která způsobila požáry na pěti palubách, ty však byly díky dokonalému protipožárnímu výcviku posádky zvládnuty do 15 minut. Ztráty činily 101 mrtvých a 269 raněných. Wasp musel o několik dnů později odplout k opravám na Ulithi. Další dvě pumy zasáhly Franklin, kde způsobily sérii výbuchů plně vyzbrojených a natankovaných letadel. Loď byla brzy celá v plamenech. Díky neuvěřitelnému hrdinství posádky však byly nakonec požáry uhašeny a loď zachráněna. Bylo to nejtěžší poškození americké válečné lodi za 2. sv. války. Také ztráty byly nejvyšší mezi všemi americkými loděmi, které byly poškozeny, ale nepotopily se – zahynulo 724 mužů a dalších 265 bylo zraněno.


Hořící Franklin 19. 3. 1945
Zdroj obrázku: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Attack_on_carrier_USS_Franklin_19_March_1945.jpg

Následujícího dne začaly útoky slábnout. Zasažen sestřeleným kamikaze byl torpédoborec Halsey Powell. Smolařka Enterprise byla opět zasažena dělostřeleckou palbou ostatních lodí a musela přerušit letový provoz. 21. 3. nasadili Japonci novou zbraň – sebevražedné pilotované pumy Óka. Bylo vysláno 16 bombardérů Betty s podvěšenými Ókami, avšak zdecimované stíhací letectvo mohlo místo plánovaných 55 Zer k jejich doprovodu poskytnout jen 30 strojů. Stíhací ochrana 24 Hellcatů zakročila včas a sestřelila všechny nosiče s Ókami a 15 Zer.

Celkově Japonci nasadili 193 letounů, z nichž bylo 161 ztraceno. Přesto v japonském štábu vládl optimismus. Na konci čtyřdenní bitvy hrstka japonských pilotů, která přežila, hlásila potopení 5 letadlových lodí, dvou bitevních, jednoho těžkého křižníku a dvou lehkých. I když sledováním amerického rádiového provozu později japonský štáb snížil odhad potopených amerických nosičů na 4 a později dokonce na dva, nebyl ochoten připustit, že by nebyla potopena ani jediná nepřátelská letadlová loď. Na základě těchto odhadů Japonci předpokládali, že invaze na Okinawu bude nejméně odložena, pravděpodobně však zcela zrušena. Budoucnost měla ukázat, jak krutě se mýlili.

Příprava na vylodění

Americké letadlové lodi se od 23. 3. soustředily na útoky přímo proti obranným postavením na Okinawě a přilehlých ostrovech. Letadla nenarazila na odpor ze strany japonských stíhaček, podle čehož se soudilo, že útoky proti japonským letištím byly úspěšné. Američané mezi 18. a 21. březnem hlásili zničení celkem 528 japonských letadel na zemi i ve vzduchu. Sami však neměli příliš důvodů jásat – jejich ztráty činily 168 letadel (hlavně na palubách zasažených nosičů – jen na Franklinu jich shořelo 52), tři letadlové lodi byly nuceny odplout pro těžká poškození a to přitom vylodění samotné ještě ani nezačalo.

Do bojové činnosti proti Rjúkjú se také zapojil svaz bitevních lodí, které začaly svými mohutnými děly drtit zjištěná obranná postavení jak na Okinawě, tak na archipelu Kerama Retto. Minolovky začaly čistit minová pole a podmořské demoliční týmy UDT (Underwater Demolition Team) začaly čistit vyloďovací pláže od překážek a připravovat je k vylodění.

Posledním krokem v přípravách na útok proti Okinawě bylo obsazení souostroví Kerama Retto, kde Američané hodlali vybudovat doplňovací a opravárenský přístav. 26. 3. se na nich vylodila 77. pěší divize a do druhého dne je bez potíží ovládla. Archipel bránilo jen něco kolem 700 Japonců, z nichž 516 padlo a 166 bylo zajato. Americké ztráty činily 31 mrtvých a 88 raněných. Ihned začalo budování základny a do 28. 3. již bylo nataženo 7 000 m protiponorkových sítí.

Během příprav samozřejmě na americké loďstvo bez ustání útočily všechny dostupná japonské bojové prostředky – miniponorky, sebevražedné čluny, letecké útoky, akce diverzních plavců i nálety kamikaze, 17 lodí všech typů bylo poškozeno (nejvážněji křižník Indianapolis, který musel odplout do Států). Přesto byly přípravné akce do 31. 3. úspěšně dokončeny a mohlo se přikročit k vlastnímu vylodění.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔12.06.2009 📕12.941

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře