Baterie Rinella

Autor : Jiří Mašek 🕔21.05.2009 📕14.501

Malta, která spolu s Gibraltarem střežila pro Brity důležitou námořní cestu z Indie, byla jedním z nejstrategičtějších bodů ve Středomoří. Proto byla vyzbrojena největším dělem

„stotunovým Armstrongem“.

Britové postavili Fort Rinella na severu Malty v hlavním opěrném bodě města Valletta mezi léty 1878 a 1886. Pevnostní baterie Rinella je na severním pobřeží východně od ústí Grand Harbour, mezi Fort Ricassoli a Fort St. Roca.
Pevnost byla projektována jako jedna ze dvou pevnostních baterií. Druhá Cambridge baterie stála nedaleko Tigne, západně od Velkého přístavu (na druhé straně přístavu), dnes již bohužel neexistuje. Pevnostní baterie byla navržena a postavena pro jediné 100tunové dělo Armstrong ráže 17.72 inch nabíjené zepředu hlavní.

Britská admiralita nechala postavit druhý pár v Gibraltaru Victoria baterie (1879) a Napier z Magdala baterie (1883), které však neměly samo o sobě obrannou schopnost. Do dnešní doby se zachovaly dvě z nich Fort Rinella a Napier z Magdala baterie.

Britská admiralita pocítila potřebu takové velké zbraně jako odpověď na nové italské válečné lodě. V roce 1873 Italové postavili bitevní lodě Duilio a Dandalo s 22palcovým pancéřováním s čtyřmi podobně velkými 100tunovými děly na palubě. Po vyzbrojení obou britských základen Gibraltaru a Malty, bylo snazší zajistit životně důležité trasy do Indie přes Středomoří a Suezský průplav, který byl uveden do provozu v roce 1869.

Fort Rinella je zcela nezávisle postavená pevnost nepravidelného pětiúhelníku. Byla určena pro provoz a ochranu jediné velké zbraně, s ním spojené posádky, muničního skladu a stroje pro provoz děla při nepřátelském útoku a obléhání.


Fort Rinelli

Byla postavena na třech úrovních, dvou nadzemních a jedné podzemní, kde jsou muniční sklady. V přední části je osazena zbraň a po stranách nabíjecí kasematy a šachty s výtahy munice z podzemních prostor a parní stroj. Zadní část je asi 2 metry pod úrovní přední - terasovitě. Slouží jako hlavní ubytovací prostor s kanceláří velitele a vstupní bránou.

Dělo Armstrong a pevnost byly navrženy tak, aby se účinný dostřel pohyboval na hranici 7 000 metrů. Nízkým profilem pevnosti a podzemními prostory skladů munice byly určeny k tomu, aby přežily těžkou palbu z nepřátelských válečných lodí.

Pevnost nemá žádnou další výzbroj, pouze vlastní opevnění. Skládající se z příkopu proti útoku pěchoty a v něm vybudovanými třemi střeleckými bunkry (caponiers), jedním skrytým střeleckým postavením, určené pro ruční palné zbraně a granáty. Také speciální ochrannou hradbou se střílnami nad vchodovou (zadní) částí pevnosti. Původně byl vystavěn vysouvací most, který mohl být vtažen dovnitř v případě útoku. Ale nakonec se vystavěl pevný.


Stotunové dělo na železné lafetě

Hlavní zbraní pevnosti je Armstrongovo 103,6 tun vážící dělo, o délce skoro 10 metrů a ráže 446.5 mm nabíjené zepředu hlavní, osazené na železné lafetě vzdáleně připomínající železniční vagón. Střílelo přes shora otevřený parapet. Hlaveň se skládá z 28 různě velkých kruhových plášťů částečně zasunutých do sebe. Na vzdálenost zhruba 3 mil dělo s 907 kg vážící střelou prostřelilo 38centimetrový pancíř, přičemž prachová nálož střely vážila 200 kilogramů. Munice pro zbraň byla příliš těžká, aby se nabíjela ručně a proto tvrz má několik hydraulických systémů. Hydraulický systém usnadňuje nabíjení a manipulaci s náboji až 1 000 kg těžkými střelamii a několikasetkilogramovou náloží černého prachu. Současně hydraulika pohání také výtahy a čisticí mechanismus. Další pohybují dělem do stran a náměrem. Vše obstarává parní stroj.

Systém nabíjení byl vyprojektován na rychlost střelby jednou za šest minut. Z důvodu zdlouhavého a problematického nabíjení a manipulace s tak těžkou střelou. Pro nové nabití se zbraň musela otočit víc jak 90º vodorovně s pobřežím, sklonit hlaveň k oknu jedné ze dvou nabíjecích kasemat. Nejprve byla hlaveň vypláchnuta studenou vodou, aby uhasila veškeré zbývající oharky z předchozího výstřelu. Vytěrákem zbavena nečistot a zbytků střelného prachu. Následně byla vložena kazeta s náplní černého prachu. Pak přišla na řadu samotná střela, nabijákem poháněným hydraulickým systémem se zatlačila až na konec hlavně. Nakonec byla zbraň dalším hydraulickým systémem uvedena do střelecké pozice a po zamíření odpálena. Zbraň bylo možno uvést k výstřelu dvěma způsoby - třecí tubou nebo elektrickou jiskrou.

Po výstřelu se celý proces opakuje, pouze s tím rozdílem, že k nabíjení byl použit druhý nabíjecí kasemat. Do prvního nabíjecího kasematu byl mezitím dopraven další náboj z podzemních prostor muničního skladu.

Dva samostatné nabíjecí kasematy, z nichž každý je napojen na nezávislý muniční sklad, náhradní ruční pumpy pro hydraulický systém umožňoval, že posádka o 35 mužích by mohla pokračovat ve střelbě i případě že by pevnost byla značně poškozená.
Původní vnitřní obložení palebného postavení bylo ze zdiva a kamene. Následné hodnocení pevnosti absorbovat energii nepřátelského granátu po dokončení pevnosti, byla prokázána jako slabá. Kámen a zdivo bylo odstraněno a nahrazeno běžnou zeminou schopnou lépe pohltit energii nepřátelských střel. Původní vnitřní obložení z kamene bylo zachováno pouze u nabíjecích kasemat.


Podzemní prostory se sklady munice

Dělo bylo vyrobeno v roce 1878 v továrnách konstruktéra sira Williama George Armstronga a jeho syna. Dopraveno na Maltu dne 10. září 1882, na palubě válečné parní lodi "Stanley". Na konci roku 1883 byly dokončeny přípravy pro přepravu děla na místo. Pro tento účel byla zbraň přemístěna na palubu speciálně konstruovaného člunu. Bylo pak převezeno přes přístav a zarostlou zátoku Kalkara Bay. Následně umístěno na masivní dřevěné saně a bylo taženo k baterii. Saně táhlo 100 mužů od 1st. Brigade Scottish Division, pomocí ramp, válců, hydraulických zvedáků a i pouhou lidskou silou. Na konci roku je v levé zadní části tvrze umožněn průjezd a poté otvor zastavěn a odstraněny následky přepravy. Dne 12. ledna 1884 zbraň byla osazena. Uvedena do provozu byla během stejného roku. Celý přesun trval 87 dní. Nicméně pevnost Rinella byla zcela dobudována až v roce 1886.

V roce 1887 přijela vojenská komise složená z majora D. D. T. 0'Callaghana z Royal Artillery a kapitána G. S. Clarkea z Royal Engineers, která měla vypracovat zprávu o nových bateriích na Gibraltaru a Maltě. Kromě klasických prohlídek a inspekcí asistovali také při cvičných střelbách. Neshledali závažnějších nedostatků. Kromě některých drobných chyb a černé barvy, kterou byla děla natřená. Podle nich tato barva výrazně ukazovala zbraň z moře. To vedlo k velkému experimentování, které přineslo snad první kamuflážní aplikaci v barvě kamenného zdiva.

Hydraulické stroje, se kterými se pracovalo, byly rovněž zkontrolovány a vady byly rychle odstraněny. Jediným vážnějším problémem hydraulického systému byly dodávky nové čisté vody, které se musely navýšit. Byl vybudován nový podzemní akvadukt a nová nádrž byla postavena ve vyšší pozici, v horní části ubytovacího bloku. Tím se povedlo zvýšit množství skladované vody a její případnou rychlou obnovu.

Posádkou pevnosti mělo být 35 mužů. Z toho 6 důstojníků, 16 dělostřelců obsluhující přímo dělo a zbývající vojáci obsluhovali parní stroj, hydrauliku a vykonávali další pomocné práce. Více o vojácích baterie naleznete zde na Royal Malta Artillery Regiment.

V případě pozemního napadení nebo ohrožení (například nepřátelského vylodění) se počítalo, že posádku pevnosti urychleně posílí jedna pěší companie (100 mužů) z nedalekých kasáren. Těchto 100 mužů bylo vždy dopředu vyčleněno.

Vzhledem k tomu, že jediná střela stála 100 liber, stejnou částku jako tehdejší denní mzda pro 2 500 vojáků, zbraň tak byla nastřelena jen dvakrát za rok pro základní výcvik.

V roce 1884 sir Andrew Noble vynalezl bezdýmný prach, který významně změnil útočné vlastnosti zbraní. Je silnější než cokoli předtím. Nový střelný prach však používal delší hlavně děl s menší ráží. Nové typy používají zadní závěr, ale s mnohem více devastujícím účinkem než jakákoliv jiná zbraň s použitím černého prachu.

Začala nová éra bojových děl a zbraní.

Stotunová děla Armstrong tak byla v aktivní službě pouze 20 let. Všechna byla poté stažena z aktivní služby v roce 1906, aniž by došlo k bojové akci.
Po vyřazení děla Armstrong z provozu, Fort Rinella byla používána jako pozorovací místo pro děla pevnosti Ricasoli. Bohužel po čase byl odstraněn již zastaralý parní stroj a hydraulický systém. Během druhé světové války Royal Navy používalo Fort Rinella jako skladiště zásob. Bylo využíváno jako hlavní sklad rumu. Pevnost dostala během války 7 zásahů leteckých pum. Námořnictvo opustilo pevnost v roce 1965.

V roce 1991 baterii Rinella převzal Fondazzjoni Wirt Artna - Národní památkový fond, který prostřednictvím dobrovolnické práce obnovil pevnost zpět do původního stavu z roku 1890.

Dělo bylo opět uvedeno do provozuschopného stavu a znovu vystřelilo 6. května 2007.

Při prohlídce pevnosti uvidíte nejen stotunové dělo Armstrong, ale i ukázku přípravy ke střelbě a samotnou střelbu polního děla a budete svědky pěšího výcviku britských vojáků s puškou Martini-Henry a bajonetem.


Kdo si chce vyzkoušet střelbu z pušky Martini-Henry kalibru 45, dostane šanci

Základní technická data děla Armstrong:

Ráže 450 mm
Celková délka 9,952 m
Váha děla 103,64 tun
Váha největší střely 907 kg
Váha náplně střely černým prachem 204 kg
Max. dostřel 11 km
Max. účinný dostřel 7 km
Dělo bylo možno uvést k výstřelu dvěma způsoby třecí tubou nebo elektrickou jiskrou.
Prameny:
Fort Rinella, Mario Farrugia, ISBN–99932–39–05–4
Museum Fort Rinella, Malta, Valletta
http://www.palmerstonforts.org.uk/malta.htm
Autor : Jiří Mašek 🕔21.05.2009 📕14.501

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře