Omyl učitele národů (díl 17.)

Autor : Karel Oktábec 🕔17.05.2009 📕8.688

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Poslední bitva třicetileté války

Příloha 2

Někteří vojenští velitelé zmiňovaní v textu

z Anhaltu-Bernburgu, Kristián starší kníže (1586-1630)

Příslušník bernburské linie říšské knížecí rodiny. Původně luterán, jako velitel německého sboru přišel r. 1591 na pomoc francouzskému králi Jindřichovi IV., ve Francii přestoupil ke kalvinismu a po návratu do říše se stal rádcem Fridricha Falckého a místodržitelem v Horní Falci. V dohodě s Jindřichem IV. se podílel na ustanovení Protestantské unie, pokusil se do ní získat i země habsburské monarchie. Měl nepopiratelný diplomatický talent, bohužel se však považoval i za vojáka. Díky tomu byl r. 1619 jmenován velitelem českého stavovského vojska. Po prohrané bitvě na Bílé hoře uprchl z Čech a císař Ferdinand II. na něho uvalil říšskou klatbu. Roku 1624 jej císař omilostnil, Kristián se tedy vrátil na své statky a do politiky již nezasahoval. Měl celkem šestnáct dětí (s jedinou manželkou!), z nichž syn Kristián statečně bojoval na Bílé hoře …

Arnim, Jan Jiří (1581–1641)

Původem Sas a luterán. Vojenskou kariéru zahájil ve švédských a polských službách. Od r. 1626 ve službách Albrechta z Valdštejna, od r. 1631 ve službách saského kurfiřta Jana Jiřího. Po Breitenfeldu vedl saský vpád do Čech. Po smrti Albrechta z Valdštejna porazil císařské vojsko u  Lehnice (1634) a obsadil Žitavu a Hlohov. Společně s Banerem vpadl znovu do Čech (1639). Po uzavření Pražského míru zajat Švédy, uprchl a stal se znovu velitelem saského vojska. Než stačil začít svoji funkci vykonávat, zemřel …

Baner,  Jan Gustavsson (1596–1641)

Rodem Švéd, roku 1615 vstoupil do armády, bojoval v ruské a polské válce. U Rigy (1621) byl těžce zraněn a povýšen na plukovníka. Roku 1630 jmenován generálem a říšským radou a odešel s Gustavem Adolfem do Německa. U Breitenfeldu (1631) velel pravému křídlu švédské sestavy a úspěšně odrazil útok Pappenheimovy jízdy. Později obsadil Magdeburg, bojoval ve Vestfálsku a Bavorsku. Po králově smrti chtěl opustit armádu, místo toho byl povýšen na maršála a roku 1634 vtrhl poprvé do Čech. R. 1636 zvítězil u Wittstocku, roku 1637 dobyl Torgau a vytlačil Gallase z Pomořan. U Saské Kamenice zajal císařského generála Puchheima. Roku 1639 vtrhl znovu do Čech a důkladně je zpustošil. Zemřel na cirrhosu jater r.1641. Byl považován za jednoho z nejschopnějších velitelů třicetileté války, císař Ferdinand se ho prý neúspěšně snažil získat na svoji stranu. Jedna z jeho tří manželek pocházela z Čech ...

Buquoy, Karel Bonaventura de Longueval, baron de Vaux, hrabě (1571–1621)

Původem z francouzského Arrasu, od mládí sloužil ve španělské armádě, bojoval v Nizozemsku, na žádost císaře Matyáše se roku 1618 ujal vrchního velení císařských vojsk. Nepotrpěl si příliš na kázeň,i jako vrchní velitel měl sklon bojovat v první linii. Roku 1621  na to  u Nových Zámků doplatil ...

Colloredo z Wallsee,  Rudolf hrabě (1585–1657)

Rakousko-italský šlechtic z Furlanska, císařský dvorní rada, velkopřevor řádu maltézských rytířů a polní maršál. Veterán tureckých válek, sloužil u Valdštejna, u Lützenu utrpěl těžké zranění hlavy. Za účast při Valdštejnově likvidaci byl odměněn funkcí vrchního velitele v Čechách …

Dampierre,  Jindřich Duval hrabě (1580–1620)

Francouzský šlechtic z okolí Met, bojoval pod generálem Bastou v Sedmihradsku, neúspěšně bránil proti Turkům Ostřihom (po vzpouře vlastních vojáků musel město vydat), vyznamenal se ve válce proti Benátčanům. Roku 1619 poslal v pravý čas své kyrysníky na pomoc císaři Ferdinandovi II., ohroženého delegací rakouských protestantských stavů. V České válce dobyl Budějovice. Padl roku 1620 při obléhání Bratislavy …

z Gallasu na Campu, z Freienthurnu a Materella,  Matyáš hrabě, (1584–1647)

Původem zTridentska,  začínal jako kapitán ve španělské armádě. Jako plukovník Katolické ligy se vyznamenal u Stadtlohnu, jako císařský generál válčil v Itálii, u Lützenu - již jako polní zbrojmistr  -velel pravému křídlu císařské sestavy. Po Valdštejnově zavraždění se stal vrchním velitelem císařské armády a válčil v Lotrinsku, Burgundsku, Pomořanech. Roku 1643 ubránil před Švédy území Čech, pronásledoval je do Holštýnska, kde byl opět poražen a složil funkci. Po Jankovu se stal vrchním velitelem znovu, po neúspěších v Bavorsku funkci znovu složil. Roku 1647 ve Vídni zemřel …

Götz, Jan hrabě (†1645)

příslušník lüneburského hraběcího rodu, původně protestant. Roku 1615 sloužil v českém stavovském vojsku, později u Mannsfelda, potom u Valdštejna jako plukovník kyrysníků. Po bitvě u Nördlingen (1634) nobilitován do hraběcího stavu a pověřen vyšším velením, které mu však příliš nesvědčilo. Roku 1638 utrpěl těžkou porážku od Bernarda Výmarského, následný vojenský soud ho však zprostil viny. Ve čtyřicátých letech bojoval proti Švédům ve Slezsku a proti Rákoczymu v Uhrách. Padl roku 1645 u Jankova ...

z Hatzfeldu, Melchior hrabě (1593–1658)

Příslušník hessenské hraběcí a knížecí rodiny, bojoval úspěšně proti Švédům v Sasku, ve Falci a v Porýní. Roku 1636 prohrál s Banerem u Wittstocku, r. 1645 byl u Jankova zajat…

Horn hrabě z Björneburgu,  Gustav Karlsson (1592–1657)

Původem Švéd,  po dokončených univerzitních studiích bojoval r. 1625 pod Gustavem Adolfem v Livonsku. U Breitenfeldu (1631) velel levému křídlu švédské sestavy. Po králově smrti se stal vrchním velitelem švédské expediční armády. Roku 1634 u Nördlingen velel pravému (švédskému) křídlu bojové sestavy, byl zajat a teprve po osmi letech vyměněn za Jana de Werth.  Roku 1644 porazil Dány a byl jmenován říšským maršálem a místodržícím v Livonsku …

z Hohenlohe (Hollach), Jiří Fridrich hrabě  (1569–1649)

Porýnský (Francký) Němec, příslušník staré říšské hraběcí rodiny, protestant. Sloužil ve francouzské, anglické a nizozemské armádě. V císařské armádě za Rudolfa II. bojoval v tureckých válkách. Díky pověsti schopného, byť poněkud hrabivého velitele byl jmenován velitelem stavovského vojska, svoji pověst však nepotvrdil (co se vojenských schopností týče). Po bitvě na Bílé hoře se stáhl na své statky  a časem získal císařovu milost. Ve třicátých letech sloužil krátce ve švédské armádě …

Hýzrle z Chodů na Zálezlech,  Jindřich (1575-1665)

Příslušník české vladycké rodiny z Loketska, vstoupil v dětství (1584) do služeb arcivévody Arnošta Rakouského, v jeho družině procestoval značnou část západní Evropy, nakonec se ale rozhodl pro vojenskou kariéru, které pak zůstal věrný skoro po celý zbytek svého dlouhého života. Od roku 1594 bojoval v Uhrách proti Turkům, nejprve jako rytmistr, potom jako plukovník. Roku 1610 byl současně komořím arciknížete Leopolda a nejvyšším zbrojmistrem koruny České. Za pasovskíého vpádu na tuto „dvojkolejnost“ doplatil a raději se nadále přestal politicky angažovat.  Na počátku českého stavovského povstání se přidal k císaři, roku 1619 bojoval u Křemže proti Thurnovi, zúčastnil se Dampierrova neúspěšného výpadu na Moravu a později Buquoyova tažení do Čech. Na Bílé hoře (podobně jako Valdštejn) nebojoval, raději obsazoval města na Žatecku.  Roku 1626 byl povýšen do panského stavu, r. 1631 byl velitelem posádky v Budějovicích. Kromě vojenských měl i literární ambice, ve volných chvílích sepsal svůj životopis, pro jistotu česky i německy ...

Karel X. Gustav (1622–1660)

Syn Jana Kazimíra Falc-Zweibrückenského, žijícího po Bílé hoře jako emigrant ve Švédsku. Bratranec (a krátce také snoubenec) švédské královny Kristiny. Sloužil ve švédské armádě  pod Torstenssonem, v bitvě u Jankova (1645) málem přišel o život. Roku 1648 ho Kristina jmenovala vrchním velitelem v Německu a on se neúspěšně pokusil dohnat to, co při obléhání Prahy promeškali Königsmarck s Wittenbergem. Po Kristinině konverzi ke katolicismu a odchodu do Říma se stal r. 1654 švédským králem …

Königsmarck, Jan Kryštof hrabě (1600–1663)

Příslušník braniborské šlechtické rodiny začal válku jako císařský rytmistr, roku 1630 přešel ke Švédům. Roku 1636 už byl plukovníkem a porazil své bývalé  druhy ve zbrani u Rodkirchen. Velel švédským posádkám ve Vestfálsku, r. 1642 táhl s Torstenssonem do Slezska, později bojoval opět v  Německu a Pomořanech. Dobyl Brémy a Verden, roku 1644 porazil saského kurfiřta. V květnu roku 1648 bojoval u Zusmarshausenu, v červenci téhož roku zaútočil na Wrangelův příkaz na Prahu. Dobyl Malou Stranu a Hradčany, zbytek města však díky odhodlání staroměstských a novoměstských měšťanů odolal. Byl považován za nejlepšího švédského generála jízdy, z jeho osobních vlastností však jeho současníci příliš nadšení nebyli. Navíc byl i na tehdejší poměry přehnaně hrabivý …

z Lichtenštejna,  Karel kníže (1569-1627)

příslušník moravské větve jednoho z nejstarších a nejbohatších rakouských rodů. Byl vychován na bratrské škole v Ivančicích, později po zralé úvaze přestoupil na katolickou víru a stal se (1599) nejvyšším zemským sudím na Moravě. Jako moravský zemský hejtman bojoval proti nájezdům Bočkajovců (1605). Ve sporu císaře Rudolfa II. s Matyášem se přiklonil na stranu pespektivnějšího Matyáše. Za stavovského povstání mu povstalci zabrali moravské statky. Roku 1620 se zúčastnil tažení do Čech, po bitvě na Bílé hoře si ho vévoda Maxmilián Bavorský vyžádal jako svého zástupce v dobytém Království českém. Roku 1622 ho císař jmenoval místodržícím a místokrálem v Čechách …

z Lichtenštejna, Maxmilián (1578-1643)

příslušník moravské větve jednoho z nejstarších a nejbohatších rodů v Rakousku, mladší bratr knížete Karla z Lichtenštejna. Původně rovněž protestant. Byl dvořanem císaře Matyáše, jako plukovník bojoval na Bílé hoře, po ní se podílel na správě dobyté země. Jeho kyrysníci – lichtenštejnští – se stali pro české protestanty symbolem rekatolizačního útlaku. Později sloužil pod Buquoyem ve válce s Gáborem Bethlenem. Jako polní zbrojmistr, císařský tajný rada, dvorní vojenský rada získal roku 1623 knížecí titul. Roku 1638 velel posádce uherské pevnosti Rábu. Po oslnivé kariéře  vstoupil do minoritského řádu a zemřel jako mnich …

z Mansfeldu,  Petr Arnošt hrabě (1580–1627)

Nemanželský syn hraběte Petra Arnošta z Mansfeldu, správce Lucemburska. Katolík, roku 1594 vstoupil do císařské armády, bojoval pod Adolfem ze Schwarzenberka v tureckých válkách, sloužil v osobní stráži arcivévody Matyáše, jako velitel pluku pod Spinolou bojoval v Nizozemsku a Lombardsku. Později vstoupil do služeb savojského vévody Karla Emanuela, jenž ho prostřednictvím Protestantské unie postoupil českým stavům.V listopadu 1618 dobyl na císařských Plzeň, r. 1619 byl poražen Buquoyem u Záblatí. Bitvu na Bílé hoře přečkal v Plzni, za neúspěch při hájení falckých držav českého krále Fridricha Falckého byl z královských služeb propuštěn. S vlastní armádou porazil španělské vojsko  u Fleurus (1622), probil se do Nizozemí a ve službách nizozemských stavů obsadil Frísko. S vojskem placeným anglickými, francouzskými a savojskými penězi bojoval za Dánské války na straně Dánů, r. 1626 byl poražen Valdštejnem u Dessavy a ustoupil přes Slezsko a Moravu do Uher. Protože však nevyzpytatelný Bethlen uzavřel s císařem další mír, znechucený Mansfeld odprodal svoji těžkou výzbroj  Turkům (!) a vydal se na cestu do Anglie. Nedojel ani do Benátek, zemřel v Sarajevu. V literatuře bývá Mansfeld označován za typického žoldnéřského válečníka období třicetileté války …

Marradas y Vique, Baltazar hrabě (1560–1638)

Rodák ze španělské Valencie, člen řádu Maltézských rytířů, veterán tureckých válek a bývalý velitel osobní gardy císaře Rudolfa II. Bojoval proti Benátčanům (1617), za České války vynikl zejména vypálením jihočeské Lomnice nad Lužnicí a přijetím kapitulace holandské posádky Tábora. V době bitvy na Bílé hoře pobýval v Budějovicích. České povstalce pronásledoval a trestal tak přísně, že si na něho císaři stěžoval i kníže Karel z Lichtenštejna. Jako generál bojoval proti Bethlenovi, později ve Valdštejnově vojsku byl pouhým plukovníkem, což vévodovi nikdy neodpustil. Roku 1631 selhal při obraně Čech a Slezska proti saskému vpádu a byl za to na Valdštejnovo přání odvolán. Nebylo divu, že roku 1634 aktivně přispěl k Valdštejnovu pádu.

Montecuccoli, Raimund hrabě (1608-1681)

Rodák ze severoitalské Modeny sloužil v císařské armádě od sedmnácti let, jako plukovník bojoval u Breitenfeldu, Lützenu, Nördlingen a Wittstocku. Za druhého Banerova vpádu do Čech (1639) byl u Brandýsa nad Labem zajat a strávil tři roky ve švédském zajetí. Po propuštění bojoval ve Slezsku, kde zvítězil u Opavy a vyprostil ze švédského obležení Břeh. Nakrátko si odskočil zaválčit do Itálie, roku 1645 již byl zpátky, jako polní maršál porazil Švédy u Třebele (1646) a r. 1648 se zúčastnil bitvy u Zusmarshausenu. Po válce úspěšně válčil proti Rákoczymu, Švédům, Turkům a Francouzům. Svých bohatých válečných zkušeností využil k sepsání několika odborných příruček …

Myslík z Hyršova, Zikmund (?–1666)

Příslušník české vladycké rodiny, za třicetileté války plukovník kyrysníků, roku 1639 se oženil s Eliškou Janou Černínovou z Chudenic (příbuznou císařova oblíbence Heřmana Černína), vzápětí nato byl jmenován říšským válečným radou a povýšen do panského stavu. Roku 1646 zabil v souboji sedmašedesátiletého generála Bassompierra, který pronesl jakousi urážlivou poznámku o Češích. Byl za to na čas zbaven velení a krátce uvězněn. Vzhledem k polehčujícím okolnostem (oba pánové byli namol opilí) mu byl nakonec tento kavalírský poklesek prominut …

Pappenheim,  Gottfried Jindřich hrabě von (1594–1632)

Saský luteránsky šlechtic, po studiích v Altdorfu procestoval Evropu, roku 1614 se vrátil do Německa a přestoupil na katolickou víru. Císař Matyáš ho jmenoval císařským radou. Bojoval v polské armádě proti Rusům, v armádě Katolické ligy velel kyrysnickému pluku na Bílé hoře, kde byl těžce zraněn. V letech 1623–1626 bojoval proti Francouzům v Itálii, poté potlačoval povstání rakouských protestantských stavů a válčil proti Dánům a Švédům v Německu. Roku 1631 přispěl k dobytí a vyvraždění Magdeburgu, přílišnou bojechtivostí však zavinil porážku u Breitenfeldu. U Lützenu přišel Valdštejnovi na pomoc ve chvíli, kdy se vítězství klonilo na švédskou stranu. V boji utrpěl zranění, na jehož následky zemřel …

z Passaunu, Jindřich hrabě Šlik (1590–1650)

Český Němec, vzdálený příbuzný  popraveného stavovského direktora Jáchyma Ondřeje Šlika. Od sedmnácti let sloužil v císařské armádě, bojoval proti Turkům, zúčastnil se války o Jülich a Kleve, ve španělských službách bojoval v Savojsku. Roku 1619 se stal velitelem pěšího pluku moravských stavů, s nímž se zúčastnil bitvy na Bílé hoře. Roku 1620 přešel do císařských služeb, konvertoval z luterána na katolíka a oženil se s vdovou po Ladislavu Popelovi z Lobkovic. Díky získaným společenským kontaktům byl povýšen na polního zbrojmistra a bojoval s Valdštejnem proti svému bývalému kolegovi Mansfeldovi. Krátce nato byl v Uhrách zajat Gáborem Bethlenem, po vykoupení ze zajetí získal hodnost polního maršála. Roku 1632 byl jmenován prezidentem dvorní rady (ministra obrany) a nobilitován do stavu říšských hrabat.  Za Valdštejnova spiknutí zůstal věrný císaři a rozhodně na tom neprodělal …

Piccolomini vévoda z Amalfi, Octavio (1599–1656)

Příslušník italského rodu, z něhož pocházel také známý papež Eneáš Silvius Piccolomini. R. 1616 vstoupil do španělské armády, r. 1618 ve službách vévody toskánského bojoval na Bílé hoře, r. 1625 ho Valdštejn jmenoval velitelem své tělesné stráže. Za statečnost u Lützenu byl r. 1632 povýšen na generálmajora. Roku 1634 se stal hlavou protivaldštejnského spiknutí. Za odměnu byl jmenován maršálem a povýšen do hraběcího stavu. Roku 1643 přešel do španělských služeb a válčil v Nizozemí. Roku 1648 ho císař povolal zpět a udělil mu hodnost polního maršála. Na konci války velel císařské armádě …

Puchheim, Jan Kryštof hrabě (1615–1657)

Původem z rakouské nižší šlechty, ve válce proti Švédům se vypracoval na plukovníka, roku 1639 padl u Mělníka do zajetí. Po pěti letech byl propuštěn,  úspěšně bojoval proti Rákoczymu a jeho tureckým spojencům. Roku 1644 zpacifikoval moravské Valachy, roku 1647 dobyl Jihlavu. O rok později „vynikl“ při obležení Prahy svým  pochybným tažením do jižních Čech a následným zajetím …

Sasko-Výmarský, Bernard kníže (1604–1639)

Nejmladší syn saského vévody Jana III. Svoji vojenskou kariéru začal pod Mansfeldem, bojoval ve Falcké válce, v Dánské válce sloužil králi Kristiánovi, za války Švédské přešel do služeb Gustava Adolfa. Po prohrané bitvě u Nördlingen přešel do francouzských služeb. Bojoval v Alsasku-Lotrinsku a Burgundsku proti Gallasovi, roku 1638 porazil u Rheinfeldenu císařského vojevůdce Johanna de Wertha. Zemřel na mor r. 1639 …

Thurn, Jindřich Matyáš hrabě (1567–1640)

Příslušník rakousko-italského hraběcího rodu usazeného v Čechách. V mládí sloužil v císařské armádě v Uhrách. Ve sporu císaře Rudolfa s Matyášem podporoval Matyáše a byl za to odměněn výnosným úřadem karlštejnského purkrabího. Přišel o něj roku 1617, protože nesouhlasil s přijetím Ferdinanda za českého krále. Úřad získal katolík Bořita z Martinic a z Matyáše Thurna se stal jeden z vedoucích činitelů českého stavovského povstání. Vedl i stavovskou delegaci, která vyhodila z okna místodržitelské kanceláře na Pražském hradě  pány Slavatu a – Martinice. Jako velitel stavovské armády pak porazil u Čáslavi Dampierra, zahnal Buquoye od Jindřichova Hradce, vtáhl na Moravu a přesvědčil kolísající moravské stavy, že by se už konečně měly k povstání přidat. Vzápětí vpadl do Rakouska a ohrozil samotnou Vídeň. Na Bílé hoře pak velel levému křídlu stavovské sestavy, které se zhroutilo jako první. Po porážce povstání našel útočiště u Gábora Bethlena. Když se mu nepodařilo získat pro válku proti císaři tureckého sultána vstoupil nakrátko do služeb Benátské republiky, odtud do služeb dánských a posléze švédských. Jako příslušník švédské armády bojoval u Breitenfeldu a Lützenu. Roku 1633 byl zajat Valdštejnem u Stínavy a překvapivě propuštěn.Jeho věrohodnost pro českou emigraci tím poněkud utrpěla, takže se na zbytek života stáhl do ústraní …

Tilly,   Johann Tserclaes hrabě (1559-1632)

Vlám ze Španělského Nizozemí. Vychován v jezuitské koleji, proslul celoživotní přísnou zbožností, na profesionálního vojáka až nepatřičnou. Ve španělské armádě bojoval v Nizozemí, v Německu i ve Francii, v císařské armádě v Uhrách proti Turkům, později přešel do služeb bavorské Katolické ligy a velel bavorskému vojsku na Bílé hoře i v mnoha dalších vítězných bitvách třicetileté války. Roku 1626 porazil Dány u Lutteru, společně s Valdštejnem pak dobyl Šlesvicko, Holštýnsko a Jutsko. Po Valdštejnově sesazení byl jmenován generalissimem ligistické i císařské armád a v rámci prosazování restitučního ediktu dobyl a vyvraždil Magdeburg. U Breitenfeldu (1631) byl poražen Gustavem Adolfem. Padl o rok později u Rainu, ve druhé prohrané bitvě svého života …

Torstensson, Lennart hrabě z Ortaly (1603-1651)

Původem Švéd, jako plukovník dělostřelectva bojoval pod Gustavem Adolfem, u Norimberka padl do zajetí, kde strávil celý rok.  Později sloužil pod Banerem, po jeho smrti se stal vrchním velitelem švédské armády v Evropě. Roku 1642 porazil císařské u Svídnice, dobyl Olomouc, vytlačen Piccolominim do Saska zvítězil v tzv. druhé bitvě u Breitenfeldu. Roku 1643 vtrhl opět do Čech, ohrozil Prahu a vyprostil obklíčenou Olomouc. Téhož roku porazil Dány, císařského generála Gallase, který jinm přišel na pomoc, zahnal zpátky do Čech. Roku 1645 porazil u Jankova Hatzfelda a Götze a oblehl Brno. Po míru, který kníže Rákoczy uzavřel s císařem, opustil Moravu a sužován dnou předal velení Wrangelovi  …

z Valdštejna, Albrecht Eusebius (1583–1634)

Příslušník české šlechty usazený na Moravě. V dětství plynule přešel z bratrské školy na jezuitské gymnasium, což poněkud zneostřilo jeho náboženskou orientaci. Po neúspěšném pokusu o vysokoškolské studium vstoupil do armády a bojoval pod generálem Bastou v Uhrách. Roku 1606 konvertoval ke katolické víře a výhodně se oženil. Roku 1615 naverboval pro moravské stavy pěší pluk, s nímž se po českém vpádu na Moravu (1619) neúspěšně pokusil odejít do Rakouska. Mezitím naverboval pro císaře Ferdinanda v Nizozemsku pluk kyrysníků, který se pak pod velením de la Motta zúčastnil bitvy na Bílé hoře. Z Valdštejna se v průběhu války stal úspěšný vojevůdce a vojenský podnikatel. Roku 1625 byl jmenován vrchním velitelem císařské armády, porazil Dány, Mansfelda, Bethlena, dobyl celé severní Německo a Jutsko. Vzrůst jeho moci vedl zákonitě k jeho pádu. Na nátlak Maxmiliána Bavorského a říšských stavů ho císař odvolal a uražený Valdštejn začal prostřednictvím českých emigrantů vyjednávat se švédským králem. Protože však měl (oprávněný) pocit, že ho švédský král Gustav Adolf nebere příliš vážně, vyhověl nakonec císařově žádosti a postavil se opět do čela císařské armády. Po vytlačení saského vojska z Čech svedl několik bitev se Švédy. V jedné z nich, u Lützenu, Gustav Adolf padl. Místo důsledného válčení však Valdštejn dál vyjednával, nakonec vzbudil nedůvěru obou stran a byl roku 1634 na císařův rozkaz v Chebu vlastními lidmi zavražděn …

Werth, Jan de (1600–1652)

Německý žoldnéř, který začínal „od píky“ve španělské armádě pod Spinolou (1622), v  armádě Katolické ligy bojpval proti Hornovi a Bernardovi Výmarskému, za zásluhy u Nördlingen byl povýšen na polního maršála. Roku 1636 se jeho jezdci dostali až k Paříži, roku 1638 padl do zajetí a po dvou letech byl vyměněn za švédského generála Horna. Bojoval pak proti Francouzům a znovu proti Švédům. Roku 1645 byl zajat u Jankova. Po propuštění sloužil dál Maxmiliánovi Bavorskému, když však Maxmilián uzavřel příměří se Švédy a Francouzi (1647), pokusil se převést bavorskou armádu k císaři. Pokus nevyšel, císař Ferdinand III. ho přesto jmenoval hrabětem a generálem jízdy. V říjnu roku 1648, na konci války, ještě porazil u Dachau v Bavorsku Švédy a Francouze …

Wittenberg, Arvid (1606 – 1657)

Původem neurozený Fin. Bojoval proti Polákům a Rusům, sloužil dlouho pod Torstenssonem, u Jankova velel pravému křídlu švédské sestavy. Podle současníků vynikal spíše statečností než inteligencí, od podřízených vyžadoval tvrdou kázeň, chyběl mu však politický rozhled, což více než dostatečně potvrdil roku 1648 před Prahou …

Wrangel, Karel Gustav (1613-1676)

bojoval pod Banerem v Německu, roku 1632 se vyznamenal v bitvě na Lechu, r. 1644 velel švédskému loďstvu, které zvítězilo nad Dány. Po Torstenssonově odstoupení převzal funkci vrchního velitele švédské armády, roku 1648 porazil (společně s francouzským vojevůdcem Turennem) císařsko-bavorskou armádu u Zusmarshausenu, načež poslal Königsmarcka dobýt Prahu …

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔17.05.2009 📕8.688

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře