Omyl učitele národů (díl 13.)

Autor : Karel Oktábec 🕔17.05.2009 📕8.297

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Poslední bitva třicetileté války

6. srpna – 4. října 1648

Po Wittenbergově odchodu pokračoval v dobývání, či spíše v pouhém znepokojování Prahy pouze generál Königsmarck. Jeho baterie, rozmístěné na Petříně, na Hradě, u Belvederu, na Letné i po celé délce malostranského břehu a na Karlově mostě, vytrvale zasypávaly pozice císařských i samotné město deštěm střel. Od pětadvacátého července dopadly na Prahu téměř tři tisíce dělových koulí a granátů. Vojákům šlo v tomhle smrtícím dešti pouze o vlastní životy, protože jejich rodiny byly většinou v letních táborech. Rodiny měšťanů však byly zde, denně zahynulo několik lidí. Muži, ženy i děti umírali pod troskami pobořených domů nebo jenom tak na ulicích.

Jedním z hlavních cílů tohoto velkorysého plýtvání municí byla pro Königsmarckovy dělostřelce staroměstská mostecká věž,  kterou se jim nakonec 5. srpna podařilo prostřílet skrz naskrz. Způsobených škod bylo nemálo, jenomže k úspěšnému obsazení města pouhé dělostřelectvo nestačí. A zaútočit Königsmarck nemohl z toho prostého důvodu, že po Wittenbergově trucovitém přesunu ke Zbraslavi stál opět jeden jeho voják, byť až hříšně zámožný, proti čtyřem vojákům císařským. Švédský velitel dal proto zřídit opěrné body na Malé Straně, na Strahově a na Petříně a svým důstojníkům nařídil hájit tato stanoviště do posledního dechu (nebo alespoň vojáka). Sám se usadil v Lobkovickém paláci na Hradčanech, kde měl zajištěno zasloužené pohodlí a zejména přísun čerstvé zvěřiny, šafránu, skořice, muškátu, citronů a jiné prosté vojenské stravy.

Útočit si však netroufali ani pražští velitelé, neboť morální stav jejich vojáků jaksi nezaručoval úspěch operace, v jejímž průběhu by museli opustit opevnění. Stačilo, že po Wittenbergově ústupu z města kvapně odešli někteří šlechtici a větší část příslušníků studentské kompanie. Nehledě na to, že zatímco v živé síle měli císařští nad Švédy převahu čtyři ku jedné, v dělostřelectvu byl poměr podstatně nepříznivější – tři ku osmdesáti.

O zvláštní, takřka sousedské atmosféře této fáze dobývání Prahy svědčí i zápisy v Diáři Klementinské koleje[1], například tento ze dne 9. srpna 1648:

Doktor Marci byl poslán, aby léčil pana Františka ze Šternberka, který byl zraněn při prvním útoku Švédů, ale řečený pán zemřel k bolesti mnohých kolem třetí hodiny večerní. Potom nějaká střelba. Jeho Excelence hrabě Puchheim se s několika plukovníky účastnil promoce 29 magistrů, která se konala ve Vlašské kapli obvyklým způsobem a s takovou slávou, jaká byla v této době možná. Potom poobědval v konviktu. Wittenberg odvedl doktora Marci na Zbraslav, aby léčil jeho nemocnou manželku...

Nebo tento z 12. srpna 1648:

V koleji pojedl Jeho Excelence hrabě Puchheim. Z Malé Strany přišel student Pruina. Přišlo několik našich sluhů z Tuchoměřic se syrečky. Silná střelba proti Malému ostrovu jako v jiných dnech a nocích. Student jménem Pohnan byl pohřben s velkou slávou. Pohřeb pěšky doprovodili generálové...

A do třetice tento z 20. srpna, z něhož vyplývá nejen to, že staroměstští jezuité museli mít skvělého kuchaře (vysocí důstojníci mívali již tehdy mlsné jazýčky), ale i to, že někdy před tímto datem byl plukovník Conti povýšen do své pozdější generálské hodnosti. A jen tak mimochodem také to, že bujní mladíci ze studentské kompanie byli zřejmě stejnou měrou nebezpeční nepříteli jako vlastním lidem:

Generál Colloredo, Puchheim, Conti a plukovníci Příchovský a Rochau poobědvali v koleji. Byl před ně předveden studující logiky Werner kvůli náhodnému zabití vojáka, a jsa dosud chlapcem, byl jimi podmíněně osvobozen... Studující logiky jménem Cometa zastřelil v noci omylem dva přátelské plavce; přesto byl pochválen a odměněn...

Pozoruhodná je zmínka o doktoru Marcim, povolaném Švédy k léčení zajatého pana Františka ze Šternberka a nemocné manželky maršála Wittenberga. Doktor Jan Marek Marci (1593–1667), profesor pražské lékařské fakulty a zemský lékař v Čechách, totiž skutečně poskytoval své lékařské schopnosti oběma bojujícím stranám. Činil tak nepochybně v souladu nejen s Hippokratovou lékařskou etikou, ale i s dobovými zvyklostmi, protože po válce byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu a obdařen přízviskem „z Kronlandu“.

Za svůj přínos rozvoji českého lékařství si tuto poctu nepochybně zasloužil (zabýval se i fyzikou, např. interferencí světla, teorií nárazu plochých kamenů na vodní hladinu čili házení tzv. žabek, otázkou vypouštění a struktury mýdlových bublin nebo vzájemnými reakcemi kulečníkových koulí při takzvaném karambolu, nicméně jako první vyslovil názor, že epilepsie není posedlost ďáblem, ale mozková choroba), vzhledem k okolnostem však slova nobilitační listiny o tom, že „... co jemu toliko k odpírání nepřítele a obležení vlasti své milé činiti možno bylo, se vší ochotností dnem i nocí podnikl, a tudy témuž nepříteli nemalý odpor k obzvláštní pochvale své učiniti napomohl...“ zněla poněkud ironicky. Ledaže by se za zvláště chvályhodný odpor nepříteli považovala skutečnost, že manželka švédského velitele v jeho péči zemřela...

Měli-li císařští důstojníci jisté potíže s bojovou morálkou svých oddílů, švédský polní maršál Arvid Wittenberg na tom nebyl o mnoho lépe. Jeho vojáci, posbíraní stejně jako vojáci císařští po všech koutech Evropy, tábořili u Zbraslavi a proklínali vytrvalé deště, které proměnily jejich ležení v nevábné bahnité kaliště. Proklínali také Pražany, kteří se paličatě nechtěli nechat osvobodit zpod habsburského a papeženského jha, proklínali Königsmarcka, který je chamtivě předběhl při osvobozování Malé Strany a Hradčan, proklínali i sedláky z Vltavského a Podbrdského kraje, kteří už neměli nic, od čeho by je bylo možné osvobodit. Pět tisíc mužů vysílalo svoje kletby k nebesům, a když navíc v tom nezdravém prostředí zemřela panu maršálovi jeho věčně churavějící manželka, které ani císařský zemský lékař doktor Jan Marek Marci nepomohl, byla míra dovršena. Patnáctého srpna, v den, kdy si páter Schürer posteskl, že „... v refektáři nebylo dvojí jídlo, jen víno, a to kvůli nedostatku potravin...“, spálili Švédové své ležení a vydali se na pochod. Sedmnáctého dobyli Konopiště, osmnáctého stanuli před Táborem. Po formální výzvě ke kapitulaci a po krátkém ostřelování zaútočili...

Roku 1621 se Tábor, hájený měšťany a dvěma setninami holandských mušketýrů, vzdal císařskému vojsku po obležení, které trvalo šest měsíců. Roku 1648 byl tentýž Tábor, hájený opět měšťany a dvěma setninami mušketýrů, dobyt po obležení, které netrvalo ani šest dní. Táborští měšťané později tvrdili, že k tomu nemuselo dojít, kdyby ve městě zůstala silnější vojenská posádka. Velitel této posádky plukovník Thamb, jeho zástupce podplukovník Schützer a vůbec všichni neměšťanští obránci Tábora byli naproti tomu přesvědčeni, že za všechno může zbabělost měšťanů, kteří při prvním vážnějším švédském útoku prostě odházeli zbraně a rozutekli se do svých domovů. Neboli zachovali se tak, jak se podle Komenského představ měli zachovat i Pražané – když už se jim nechtělo za svoji svobodu přímo bojovat. Kdyby to byli bývali udělali – ale jak již bylo řečeno, historie neuznává žádná kdyby...

Chování Švédů v dobytém městě popsal v hlášení nadřízeným děkan filozofické fakulty Karlovy university a kněz Tovaryšstva Ježíšova Karel z Grobendonque. Ničím se nevymykalo dobovým zvyklostem:

Tábor od Wittenberga vzat pro obyčejný nedostatek obhájcův, ježto jinak město všemi věcmi hojně bylo opatřeno. Proti měšťanům a šlechtě, která se tam uchýlila, zuřeno jeden den a noc; město vzato bylo totiž kolem hodiny sedmé a vítěznému vojínu nakázáno, toliko od vybíjení a tělesného ubližování se zdržovati. Druhého dne bubeník do města poslaný pod ztrátou hrdla zakazoval další nepřátelství a volal celé vojsko do ležení... Chrámy zloupeny zvláště od kazatelů protestantských, tak jako ženy od nevěstek vojenských; paním však stavu vyššího násilí neučiněno, aniž která z nich zloupena až do naha; ačkoli ženám stavu nižšího z obojího něco se přihodilo, a mnoho jich odvedeno do ležení s ostatní kořistí. Nejsvětější svátosť za hrozného rouhání nohama šlapána ve chrámě, což důvodně Wittenbergovi vytknuto býti mohlo aspoň od Francouzů, kteří u něho jsou. Na lůžku zabit jakýs vojín Waldstejnský, jenž kdysi u Švédů sloužil; hrabě Viktorin Waldstejn zajat a oloupen. Vilém Talmberg těžce raněn leží; jeho paní jakož i paní jistého pana Malovce spolu se v jednom domě zachránily. Která z nich měla ochranný list (salvam quardiam), není mi povědomo. Starý pan Talmberg, řečený Jankovský, v chrámě na modlení trvaje, nedůstojným způsobem vyvlečen z města a od Wittenberga odveden do Prahy, aby zaplatil výkupného 5 000 cís. dukátů. Odveden též krajský hejtman Vratislav, jemuž sice ihned dán pardon, avšak od něho žádá se 2.000. Ostatní stavu vyššího v Táboře chodí nazí a hladoví, mezi nimiž politování budí starý Kořenský, v pouhé košili obcházeje. Zkrátka nepřítel počínal si dosti barbarsky, což divím se, že dovoleno od Wittenberga, o němž jindy soudil jsem, že jest velmi lidským, ale kdo by hledal šetrnosti u nepřítele...[2]

Polní zbrojmistr Wittenberg se v dobytém městě jakž takž finančně odškodnil za Malou Stranu. Sedm milionů to sice nebylo, ale i tak stála kořist za to, na hotových penězích i na nemalém počtu významných zajatců, mezi nimiž byl nejen bývalý (do roku 1646) hejtman Vltavského kraje pan Aleš Vratislav z Mitrovic, ale například i manželka generálmajora Meuttera, Puchheimova zástupce. Kromě šlechticů z okolí se totiž ve městě nacházela i část trénů Puchheimova sboru.

Jestliže pádem Tábora Švédové získali svoji kořist, císařští jím získali něco, co pro ně v dané chvíli bylo mnohem cennější – čas! Dokud se totiž Wittenberg honil po jižních Čechách za kořistí, dotud se Praha mohla připravovat k obraně. V rámci těchto příprav byla předpolí všech novoměstských bran zaminována a opevněna sruby a palisádami a před nejvíce ohroženým úsekem hradeb mezi Poříčskou s Horskou bránou generál Conti osobně vyměřil a pilné ruce studentů, měšťanů a vojáků navršily nový ravelin. O úloze generála Contiho píše Zatočil, že „... tento udatný a rozšafný jenerál shlédnouce všechny posty s jedné i druhé strany města, obzvláště pak zámek Vyšehradský, též i za městem zálohy, aneb zákopy nepřátelské, a nebezpečí veliké při presu, sám rukama svýma nové okliky neb náspy, kdeby se v kterých místech kopati, vytesané sruby klásti, palesáty sázeti, pod zemí průkopy neb miny dělati měli, vykazovati, ve zdech zahradních díry pokudž by toho zapotřebí bylo...[3]

Právě pro případ, že „by toho zapotřebí bylo“, byl mezi hradební zdí a zdmi domů a zahrad, ležících těsně za hradbami, vykopán skoro dva metry široký a stejně hluboký příkop, za kterým byla s využitím zahradních zdí, palisád a improvizovaných palebných srubů vybudována druhá obranná linie.

Nezaháleli ani pražští řemeslníci. Zbraně, které Švédové ukořistili v hradčanském arzenálu, musely být nahrazeny, a tak se na radnicích obou měst začaly hromadit nakvap vyrobené píky, halapartny, kropáče, smolné věnce, ruční granáty a dokonce i starožitné husitské cepy. Tím vším byla doplněna výzbroj městského vojska, neboť čím déle švédští osvoboditelé vyčkávali, tím pevnější bylo odhodlání Pražanů přinášenou svobodu nepřijmout. Hezky to vyjádřili Staroměstští ve svém dopise císaři, když ho ujistili, že jsou připraveni pro něho „... jakožto krále a pána dědičného a zachování této vlasti milé ani statečkův, ani hrdel nelitovati...

Vzhledem k pokračující nepřítomnosti Wittenbergových oddílů nebylo zcela jasné, kdo koho vlastně v Praze obléhá. Zda početně slabší Königsmarck, uzavřený za hradbami Malé Strany, Colloreda – anebo početně silnější Colloredo, uzavřený v obou zbývajících Městech pražských a neodvažující se opustit bezpečí jejich hradeb, Königsmarcka. V každém případě se veškerá bojová činnost obou protivníků omezila na drobné výpady a srážky průzkumných hlídek  a kořistných oddílů.

K jednomu takovému výpadu došlo v den dobytí Tábora, v neděli 23. srpna. Příslušníci novoměstské kompanie Svatoštěpánské čtvrti, nudící se na svém úseku pod Vyšehradem, se společně s podskalskými a vyšehradskými sousedy a několika Rentzovými rejtary vypravili na druhý břeh Vltavy, aby od Smíchova odehnali stádo dobytka, které krátce předtím dodali z Dobříše Königsmarckovi provianťáci. Akce byla provedena za bílého dne, navíc v dostřelu švédských baterií na Petříně. Přesto se málem vydařila. Málem. Když se nájezdníci pokusili převézt ukořistěný dobytek přes řeku, přetížili stresovanými krávami převozní pramice, krávy se splašily, naskákaly do vody a s hysterickým bučením zamířily zpátky na smíchovský břeh. Hluk přilákal pozornost Švédů – a výsledek popsal později kantor Kocmánek ve své kronice. Taktně se přitom zdržel veškerého komentáře:

Téhož dne našeho něco rejtarstva i pěchoty na druhou stranu pod Vyšehrad se přeplavilo, chtíce nepříteli dobytek odníti, což ač se stalo, přes 30 kusův takového dobytka odehnali, však přitom do 15 osob na place zůstalo a jiní těžce se zase zpátky přes vodu solvírovali, na něž 3 rány nepřítel z kusův udělal...[4]

Autor Diáře  páter Schürer byl trochu konkrétnější:

Kolem třetí hodiny večerní se strhla prudká šarvátka před Újezdskou branou kvůli dobytku, který naši odháněli Švédům. Pohřešuje se kolem osmi našich vojáků, odvedeno bylo kolem 30 kusů dobytka a mělo být odvedeno více, kdyby Švédové nevyrazili ve velikém počtu proti několika málo našim a nezískali většinu dobytka zpět...[5]

Nakonec však i on byl spokojen, neboť následujícího dne zapsal:

Slavnost v konviktu. Poobědvali tam dva naši otcové a plukovník Götz. Koupili jsme tři kusy dobytka z těch, které byly včera ukořistěny nepříteli...[6]

Většina ostatních zásobovacích oddílů dokázala opatřit zásoby v poměru příznivějším než dvě krávy za jednoho muže, a tak mohlo pražské velení s důvěrou hledět vstříc dalším švédským aktivitám. Zvlášť když v pondělí 24. srpna dorazila do Prahy další vydatná posila – plukovník Khyssenburg (Issenburg) s dalšími třemi stovkami universálně použitelných dragounů.

Švédský polní zbrojmistr Wittenberg zatím nezahálel, byť se nenaplnily nejčernější obavy rakouského generálního štábu, že prodlouží své jihočeské tažení až do kdysi protestantských Horních Rakous, kde se právě rozhořívaly nové selské nepokoje. Tyto obavy vyjádřil sám císař Ferdinand III. v listě, napsaném 24. srpna:

Zmocní-li se nepřítel Českých Budějovic a Tábora, získá tím velkou výhodu, neboť odtamtud, z Chebu, jakož i z Mostu, Frýdlantu a Grabštejna bude moci ukládat všem šestnácti českým krajům kontribuce. Má volnou cestu na Vídeň, ježto mimo Budějovice a Jihlavu, které může obejít, není již v mých dědičných zemích ani pevnosti, ani mužstva, které by mu mohlo klást odpor...[7]

Místo toho se Švédové stočili od Tábora na východ, vyplenili Týn nad Vltavou, pokusili se neúspěšně o Písek a 27. srpna se nečekaně objevili znovu před Prahou, kde rozehnali spižující Götzovy rejtary a utábořili se půl míle za Šibeničním vrchem u Hloubětína.

Hned následujícího dne se švédské jízdní pluky sešikovaly na Špitálském poli, ale polní maršál Colloredo se tentokrát k žádnému „šermiclování“ vyprovokovat nedal. Místo rytířského souboje došlo tedy alespoň k uzavření dohody, na jejímž základě  byli propuštěni někteří zajatci z Tábora, především císařský hejtman Nového Města pražského pan Aleš Vratislav z Mitrovic a hejtman Vltavského kraje pan Šebestián Čabelický, bratr podplukovníka Čabelického od podskalského přívozu. Další zajatci (vesměs prostí rejtaři zajatí při spížování) byli v počtu 150 propuštěni 2. září a v neděli 6. září propustil Königsmarck dokonce samotného pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta Vojtěcha hraběte z Harrachu, zajatého po dobytí Malé Strany.

Kromě vytrvalého ostřelování města Švédy, umožněného zdánlivě nevyčerpatelnými zásobami trofejní munice, nebyly bojové aktivity obou stran nikterak oslnivé. Wittenberg posílil Königsmarcka několika oddíly pěšáků, kteří 3. září zaútočili přes vodu na Střelecký ostrov, aby odtud konečně vypudili muže plukovníka Příchovského, ti však jejich útok odrazili.

V pátek 4. září neopomněl pečlivý páter Schürer zaznamenat v pořadí, které vypovídá o mnohém, že „... Hrabě Puchheim poslal ryby k přípravě oběda a poobědval s námi. Zvědavý chlapec roztrhán dělem. Včera podlehl témuž osudu tesař ze švédské strany. Včera a dnes na Špitálském poli lehké potyčky bez velikých škod na obou stranách. Nejvyšší Kreutz přivedl odjinud 26 zajatců s dobytkem...[8]

V neděli 6. září došlo k neshodám v řadách studentské legie. Šlo o jejího velitele Kauffera, kterého údajně část studentů chtěla sesadit. Nakonec k tomu sice nedošlo, ale celá věc měla podle všeho dohru o tři měsíce později, právě na Štědrý den 1648, kdy student Brumer probodl  svému bývalému veliteli v souboji pravé rameno. Totéž pravé rameno, do něhož byl hrdinný věčný student Kauffer údajně zraněn při velkém útoku Švédů o dva měsíce dříve. Čiperný rekonvalescent ...

Zatímco studenti schůzovali, byla do Prahy dopravena tři děla, která poslal lodí po Vltavě velitel císařské posádky na Zvíkově, správce eggenberských panství Matyáš Jiří Kostřáb. Aby se něco takového nemohlo opakovat, vybudovali Švédové opevněné  postavení se dvěma děly u kostela na Zlíchově a  nasadili k hlídkování na řece dokonce „válečnou“ pramici s posádkou mušketýrů. Jinak nepodnikali nic významného, Wittenberg neochvějně trval na svém rozhodnutí, vyčkat na příchod falckraběte Karla Gustava.

V sobotu 12. září se desátník pátého družstva studentské kompanie Salomon Rudolf Ursinus (Uxinus) přeplavil za bílého dne na nafouknutém měchu z koňské kůže do jezuitské zahrady pod Letnou, prohlédl si tamní švédská postavení a vrátil se zpátky, aby sestavil z dobrovolníků úderný oddíl, s nímž by v noci zahradu přepadl. Protože se však dobrovolníků hlásilo příliš mnoho, přepad se nakonec nekonal...

V úterý 15. září byl všem příslušníkům studentské legie přečten císařův dopis, který jejich horlivost ještě umocnil:

Osvícení, slovutní, urození a stateční, věrní naši milí!

Zvěstována Nám byla s pochvalou vaše statečnost vynaložená až dosud na obranu Starého a Nového města pražského, jakož i úsilovná snaha v odrážení a útočení na nepřítele z blízka i z dálky, kteréž, jelikož jest nám v nejvyšší míře drahá a vzácná, vám pak všem dohromady i jednomu každému zvláště sluší ku věčné slavné paměti a protože slušno jest v míru zákony, ve válce pak zbraněmi býti ozdobenu, tak tuto vaši věrnost a obzvláštní statečnost, s níž dle svých sil chcete vlasti i obecnému dobru prospěti, Milostí Naší Císařskou a Královskou příležitostně uznáme nepochybujíce nikterak, že v obraně řečených měst dosavadní statečnost a úsilí neohroženě a chvalitebně a k naší plné spokojenosti osvědčovati budete, a že tak vedle vojenské posádky a věrných našich stavů a měšťanů budete napomáhati, aby nejen další postup nepřítele byl zadržen, ale také Menší město z jeho rukou bylo vyrváno a zpět dobyto.

A My ostatně vám všem i každému zvláště Císařskou a Královskou Milostí Naší dobrotivě zůstaneme nakloněni...“[9]

Čas běžel a diplomatům v dalekém Münsteru a Osnabrücku začínala docházet trpělivost. Prvním, koho však otálení přestalo bavit, byl nenasytný loupežník Königsmarck. S Wittenbergovou armádou, stojící  před novoměstskými hradbami, už se nemusel bát, že mu protiútok císařských vyrve malostranskou kořist, a tak již začátkem září vyslal plukovníka Coppiho se sedmi sty rejtary, symbolickým počtem pěšáků a jedenácti děly k Děčínu. Město měl hájit major Zobel se stopadesáti vojáků valdštejnského pluku, jenomže se „... tento bojácný zajíc neučiníce Švédové jediné rány z kusův, ani jednoho muže neztratíce, na druhý den poddal, tak že opět pevný zámek a klíč království Českého s velikou kořistí do rukou Švédských přišel...[10]

Děčín padl 16. září a císařští tak ztratili poslední opěrný bod v severních Čechách. Na zpáteční cestě dobyl plukovník Coppi ještě Most, a pod švédskou kontrolou se tak ocitly kraje Litoměřický, Boleslavský, Slánský a Žatecký.

V Praze zatím ztratil nervy i polní zbrojmistr Wittenberg, zapálil své ležení, pěchotu nechal zčásti u Belvederu, zčásti v Modřanech a u Zbraslavi, a 16. září vytáhl se 1 400 jezdci na jih ke Konopišti. Tentokrát byl údajně rozhodnut proniknout do Horních Rakous a snad i k Vídni. Zda to bylo rozhodnutí reálné, je ovšem otázka, protože situace nebyla tomuto záměru zdaleka tak příznivá jako v srpnu, po pádu Tábora. V Českých Budějovicích pobýval totiž sám prezident dvorní válečné rady Jáchym Ondřej Šlik hrabě z Passaunu, jenž zde sestavoval pomocný sbor pro Prahu. Třem tisícům jezdců tohoto sboru velel Zikmund Myslík z Hyršova, komoří arciknížete Leopolda Viléma a císařský válečný rada, jenž „... obdržel v mládí výborné vzdělání: mluvil a psal česky, německy, vlasky a francouzsky a jsa vojákem svým krásným písmem a uhlazeností lišil se od vojenských dobrodruhů té doby...[11]

Pan generálmajor Myslík vzdělaný a uhlazený nepochybně byl, v něžných dopisech sděloval svým „krásným písmem“ manželce Alžbětě (rozené Černínové), že „tak mnoho konečně mne radovati nemůže, jako když u mé přenejmilejší Bětule jsem[12], jenomže v císařské armádě proslul zejména opileckým soubojem, v němž pro urážku českého národa zabil generála Bassompierra. Nyní však bojovností příliš neoplýval. Měl sice nad Švédy více než dvojnásobnou převahu, v souladu se soudobou vojenskou doktrinou se je však nepokoušel přimět k bitvě a spokojil se pouhým pozorováním a drobnými šarvátkami předsunutých hlídek.

Polní zbrojmistr Wittenberg se tak jako tak Budějovicím vyhnul, dne 20. září obsadil Vyšší Brod, 21. září Český Krumlov, 23. září Rožmberk. Mezitím navázal spojení s povstalými rakouskými sedláky, s jejichž podporou hodlal postupovat dál. Zda to myslel doopravdy, je otázka. Sedláci nikdy nebyli příliš důvěryhodnými spojenci, navíc většina z nich čekala se vzpourou až na příchod Švédů. Wittenberg měl navíc příliš málo vojáků na to, aby se jen tak naslepo vydal do hloubky nepřátelského území, zvlášť když ho z týlu ohrožovala dvojnásobná přesila Myslíkových jezdců. Nakonec tedy v Českém Krumlově slavnostně přijal pod švédskou ochranu všechny kláštery, které spadaly pod krumlovské panství (a které už jeho vojáci stačili vyplenit) a zavelel k ústupu.

Za této situace naposledy zazářil vojenský genius dobyvatele Jihlavy a valašského kata Puchheima. Neposedný kavalerista opustil v noci z 18. na 19. září Prahu (a víceméně pravidelné obědy v Klementinu) a s pouhými dvěma sty jezdců uskutečnil akci, jejíž smysl unikal již jeho současníkům. Na to, aby nějak ohrozil Wittenberga, měl s sebou příliš málo vojáků. Na to, aby pouze pozoroval jeho pohyby (jak sám uváděl), jich měl zase zbytečně mnoho – na takový úkol by stačil pouhý poručík s několika rejtary. A na to, aby přivedl do Prahy Myslíkův pomocný sbor (jak se důvtipně snažili zdůvodnit jeho odchod páter Schürer a Zatočil), by stačil rejtar jediný. Nemluvě o tom, že Čech Myslík trefil do Prahy nepochybně  stejně dobře jako Rakušan Puchheim. A tak by jediným jakžtakž rozumným důvodem jeho odchodu mohl být, jak naznačuje Zatočil, nedostatek píce pro koně a to, že v obleženém městě se jezdci příliš neuplatní.

Podle Zatočila, který si však bohužel v tomto případě popletl měsíce a zasadil tuto událost do srpna místo do září, se Puchheim rozhodl opustit město tajně. Patrně proto „... okolo hodiny jedenácté před půlnocí, když všechno ticho bylo Vyšehradem,zanechaje toliko regiment nejvyššího Götze a některou kompanii od nejvyššího Kreitze, při fakulích a světlách (an naň Švédové z Bílé Hory a z šanců patřiti mohli) vymašíroval a k Budějovicům se obrátil...[13]

Po tomto opravdu dokonale utajeném odchodu dorazil Puchheim se svými dvěma stovkami jezdců k zámku Hluboká.  Na hrázi jihočeského rybníka Bezdrev se neočekávaně setkal s vracejícím se Wittenbergem. Vzhledem k poměru sil obou protivníků proběhlo setkání bez jediného výstřelu. Po vzájemné výměně zdvořilostí doprovázel polního maršála Puchheima do dalšího švédského zajetí celý jeho štáb, zatímco většina řadových vojáků podle zavedeného zvyku doplnila prořídlé řady švédských oddílů.

V pondělí 28. září byl už Wittenberg zase zpátky u Prahy. Hrdinní pražští studenti mu na uvítanou dali „... najevo svou odvahu hudebními nástroji i častou střelbou, stejně jako bubny a trubkami...[14]

Viditelně nikterak zastrašený Wittenberg předal své zajatce do opatrování Königsmarckovi, načež provedl celou sérii přesunů svých jednotek od Ořecha přes Libeň a Žižkov k Modřanům a zase zpátky na Prosek, kde se konečně utábořil.

Ve čtvrtek 1. října zavítal do Prahy císařský tajný rada a diplomat Heřman Černín hrabě z Chudenic. Dohady, že snad přivezl Švédům nějakou císařovu nabídku ohledně blížícího se konce války, byly bezpředmětné. Pan Heřman, vybavený potřebnými švédskými průvodními listy, si totiž od září léčil v Karlových Varech bolavou kyčli, a nyní se přijel přesvědčit, v jakém stavu se nalézá jeho malostranský dům. Do pravobřežní části města ani nevstoupil, pouze si před hradbami krátce pohovořil s hrabětem Colloredem, vypůjčil si od něho kočár a pokračoval dál, na Švédy obsazenou Malou Stranu. Zde se potvrdily jeho nejhorší obavy – dům sice stál, ale všechno, co bylo v něm, dávno zmizelo v kapsách švédských vojáků, případně na vozech jejich důstojníků. Pryč bylo dokonce i 200 000 zlatých, pro jistotu zazděných v jedné ze stěn. Hrabě byl zdrcen, o jeho mimořádné lakotě kolovaly celé legendy. Dokonce i matka jeho prasynovce, paní Zuzana Černínová z Harasova (také matka již zesnulé manželky generála Myslíka), napsala o něm jednou svému synu Humprechtovi, že „...na pana strejce se bezpečiti přebídná věc, nerci-li některým zlatým, ale malým penízem by Ti nepomohl! Po smrti snad, nezmění-li kšaftu, Ti dá, ale za živobytí kdyby[s] Ty mu dal, srdečně by rád vzal...[15]

Snad aby ohlídal to, co zbylo, zůstal Heřman Černín z Chudenic na Malé Straně až do konce obležení. Sám prezident dvorní válečné rady Jindřich hrabě Šlik nakonec svého přítele písemně varoval, že kolují různé řeči o tom, co že to pan císařský místodržící hrabě Černín s těmi Švédy vlastně má a že by asi bylo nejlepší, kdyby se raději připojil k ostatním místodržím, dlícím tou dobou na Starém Městě pražském.

V sobotu 3. října provedli gallasovští dragouni výpad přes Štvanici na holešovický břeh, kde „... veliká stáda hovězího a ovčího dobytka, počnouc od Ovence až k Holešovicím, a zase okolo řeky Vltavy až k Bubnům, které jenerál Wirtenberk z hor přihnal, se pásla, na kterýžto dobytek začasté měšťané i verbovaní lítostivě patřili...[16],  a odehnali špatně střežené stádo 16o kusů dobytka i s několika zajatci. Protože tento výpad neprováděli měšťanští amatéři, nýbrž zkušení zloději v uniformách, obešlo se to beze ztrát. Vojáci (verbovaní) našli právě otelenou krávu „... a vezmouce tele od ní, tím brodem zpátky s teletem pospíšili, kráva pak počnouc po teleti řváti, a tele slyšíc její hlas po ní bečeti, přímo do vody běžela a vidouce jiný dobytek jí plavati, za ní do vody se pustil...[17]

Morálka Pražanů, snášejících trpělivě nejen „habsburský útisk“, ale i každodenní bombardování z děl osvoboditelů, tím natolik stoupla, že „... jenerálové a vojenští oficírové dosti se vynadiviti nemohli, poněvadž sobě ani z měšťanův, ani ze studentův ani z verbovaných  v nejmenším nestýskají, na nepřítele nic nedají, nýbrž zůstávají v lásce a svornosti, jedni druhé v čas potřeby volně a ochotně secudirují, a při tom nemaje na proviantu žádného nedostatku, neb po vartách hořkého i bílého piva, ani i vína, kteréž měšťané na sudy posílali a skrze proviantmistry po postách pro posilnění obleženým rozdávali...[18]

V neděli 4. října navečer zazněly z Hradčan dvě salvy ze všech děl, která Švédové dokázali obsadit alespoň improvizovanými obsluhami. V důsledku této střelby došlo k dalším hmotným škodám v Klementinu, kde „... spadly opět nové varhany, hlavní oltář a za ním pilíř mezi okny. Jiné tři koule zasáhly kolej. Jedna prorazila zeď u pokoje otce matematika, druhá dopadla pod střechou nové budovy před pokoj otce českého kazatele a sama od sebe se odrazila do dvora, třetí prorazila dřevěnou věž u záchodu a spadla do semináře...[19]

Důraznou odpovědí na toto boží dopuštění byl hrdinský čin praporčíka studentské legie Mikuláše Františka  Fabera, jenž v neutuchající švédské palbě z malostranského břehu povstal na barikádě před mosteckou věží a „vystaven střelám“ mával vzdorovitě praporem...

Salvy sice mířily na město, ale jejich hlavním účelem bylo pozdravit mladého falckraběte Karla X. Gustava, který právě dorazil se svojí armádou. Poslední pokus o splnění slibu, který dal zvěčnělý Gustav II. Adolf českým emigrantům, mohl začít...


[1] Karel Beránek – Zprávy o bojích se Švédy ...

[2] Karel Thir – Tábor jako pevnost

[3] Jan Norbert Zatočil – Leto- a denopis ...

[4] Václav František Kocmánek – Skutečná zpráva ...

[5] Beránek, Karel – Zprávy o bojích se Švédy ...

[6] Beránek, Karel – Zprávy o bojích se Švédy ...

[7] Václav Líva – Bouře  nad Prahou ...

[8] Beránek, Karel – Zprávy o bojích se Švédy ...

[9] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[10] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[11] Ottův slovník naučný

[12] Zdeněk Kalista - Korespondence Zuzany Černínové z Harasova ...

[13] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[14] Karel Beránek – Zprávy o bojích se Švédy ...

[15] Zdeněk Kalista - Korespondence Zuzany Černínové z Harasova ...

[16] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[17] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[18] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[19] Karel Beránek – Zprávy o bojích se Švédy ...

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔17.05.2009 📕8.297

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře