Omyl učitele národů (díl 12.)

Autor : Karel Oktábec 🕔17.05.2009 📕7.974

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Poslední bitva třicetileté války

30. července – 6. srpna 1648

Možná jako výraz nelibosti nad trapně rychlým pádem levobřežních částí Prahy do rukou nepřítele ustanovil císař Ferdinand III. Colloredovým spoluvelitelem ve městě polního maršála Puchheima. Z dalekého Lince, kde císař pobýval, se to mohlo jevit jako rozumné řešení. Císařský dvorní rada Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee byl sice vrchním velitelem v Čechách, ale kromě torza valdštejnského pluku a několika Contiho mušketýrů neměl vojsko, zatímco říšský hrabě Jan Kryštof Puchheim měl svůj – byť notně opotřebovaný jízdní sbor.

Přímo na místě, v ohrožené Praze, to však vypadalo zcela jinak. Oba spoluvelitelé se k sobě příliš nehodili. Zatímco polní maršál Colloredo začínal kdysi dávno na tureckých bojištích jako vážený rytíř Maltézského řádu, polní maršál Puchheim se ke své hodnosti vypracoval takzvaně „od píky“. Válčit začal proti Švédům, po pěti letech strávených v jejich zajetí si napravil reputaci odražením Rákoczyho útoku na Moravu. Při pronásledování vrtkavého sedmihradského vévody zvítězil nad ním a nad jeho tureckými spojenci u Tokaje a za odměnu byl jmenován velitelem Komárna. Roku 1644 zmasakroval vzbouřené moravské Valachy, o rok později zahnal od rakouské Křemže Torstenssona a v prosinci roku 1647 dobyl Jihlavu. Podobně jako švédský Königsmarck byl typickým velitelem jízdy, tedy spíše impulzivní taktikem než rozvážným stratégem.

Velkopřevor řádu maltézských rytířů Colloredo byl naproti tomu – navzdory své dlouholeté vojenské službě – spíše dvořanem než vojákem, bylo tedy velmi nepravděpodobné, že se ti dva vůbec v něčem shodnou. Na své pravomoci citlivý zemský vojenský velitel (viz případ Ottowalský) navíc určitě nesnášel „valašského kata“ Puchheima nejen z důvodů prestižně kompetenčních, nýbrž i čistě generačních. Podobně ovšem třiatřicetiletý Puchheim hleděl nepochybně na třiašedesátiletého Colloreda jako na senilní uslintanou trosku, která už – řečeno dodnes používaným vojenským úslovím – „neudrží moč ani meč“.

Výsledkem císařova rozhodnutí byla pravděpodobně nepřehledná houština sporů o kompetence, o právo velet tomu či onomu pluku, té či oné kompanii či eskadroně. Situace v dějinách vojenství nikterak neobvyklá. Připočteme-li k tomu ještě postoj velitelů městského vojska, pánů rychtářů Mikuláše Turka a Václava Augustina Kavky, kteří jako správní měšťané zajisté bytostně nesnášeli všechny vojenské vyžírky bez rozdílu věku, hodnosti a koneckonců i armády, nelze se divit dalšímu opatření, které císař Ferdinand III. prozíravě podnikl – diskrétním dohledem nad pražskými veliteli pověřil čtyři generální komisaře, mezi nimi svobodného pána de Serain Champ.

Nicolas de Serain Champ svobodný pán von Schönfeldt (1588–1663), šedesátiletý Lotrinčan, rada české komory a nejvyšší mincmistr království českého, měl pro tento úkol výtečnou kvalifikaci. Svoji vojenskou kariéru začal ve španělské armádě bojující ve Flandrech, později sloužil v německé gardě knížete Dorii v Itálii, pak jako velitel florentské námořní galéry v Tunisu. Jako podplukovník bavorského dělostřelectva bojoval na Bílé hoře, již v císařových službách obléhal Plzeň, špehoval v rodném Lotrinsku, vykonával úřad císařského generálního komisaře ve vojsku Melchiora z Hatzfeldtu. Kromě bohatých vojenských a dohližitelských zkušeností měl i nemalé zkušenosti v oblasti civilní správy – proslul zejména úspěšnými rekatolizačními misiemi na Jáchymovsku a Hradecku. Tento schopný, byť poněkud životem opotřebovaný dobrodruh dostal tentokrát od císaře jediný úkol: nedopustit, aby se Praha vzdala. Kromě plnění diplomatických úkolů se však věnoval i úkolům ryze vojenským. Jako zkušený dělostřelec se vyznal v manipulaci s výbušninami, takže během obležení několikrát „… s nasazením vlastního života zajišťoval vojenský materiál (zejména střelný prach, doutnáky a olovo) a zasloužil se o likvidaci asi tisíce nepřátelských granátů a pum, jež pak obránci sami mohli použít proti nepříteli…

Rozhodnutí o společném velení obou pánů maršálů oznámil císař svým milovaným Pražanům dopisem, který byl do města doručen 6. srpna a neprodleně veřejně předčítán. Výmluvný byl zejména jeho závěr:

… Pročež vám v té příčině milostivě poroučeti ráčíme, abyste v té případnosti nadepsanými polními maršálky našimi poslušně se řídili, na rozkaz jich vše, co možného bude, a summou, pamatujíce na povinnosti vaše, kterýmižto Nám, jakožto králi vašemu přirozenému a dědičnému zavázáni jste, příkladem udatných předkův vašich, jakž na věrné poddané a vlastence náleží a posavád chvalitebně znáti bylo, v skutku ukázali. Vědouce, že taková věrnost a stálost vaše, netoliko k zvelebení privátního dobrého a věčné chvále bude, ale i My ku potěšení vašemu a potomkův vašich to všelijakou milostí a dobrotivostí císařskou a královskou obzvláště vzpomínati, a skutečně, jiným ku přikladu odměniti neopomeneme a se milostivě zavazujeme…

Ačkoli podle Zatočila byl tento dopis pro obležené znamenitou posilou, „… neb jeden každý pro nejmilostivější vrchnost a vlast svou milou hotov byl statek i život vynaložiti…“, byla by obrana Prahy nejspíš dopadla jinak,  nebýt plukovníka Contiho. Podle pamětníků znamenal totiž právě on pro Pražany z léta a podzimu 1648 evidentně totéž, co plukovník De Souchez roku 1645 pro obyvatele Brna. Potvrzuje to i sám Zatočil, když uzavírá podrobný výčet provedených obranných opatření slovy:

… a to vše na poručení jenerála Don Innocencia Conti, kterého právě Bůh všemohoucí městům Pražským ku pomoci poslati ráčil, jehož jak duchovní, vyšší stav, měšťané, studenti a soldáti a in summa všichni rádi viděli a z příjezdu jeho se radovali, neb ke všemu chovati a přívětivost svou ukazovati uměl…

Plukovník (krátce po svém příchodu do Prahy povýšený na generálmajora) Innozent Conti hrabě di Guadagnolo, zmiňovaný již roku 1646 jako velitel císařské posádky v Budějovicích, byl pravděpodobně příbuzným (ne-li přímo synem) Valdštejnova plukovníka Torquata Contiho hraběte di Guadagnolo, tedy jedním z italských kondotiérů, kterých bylo v císařské armádě (ale nejen v ní) za třicetileté války plno. Ať již to byli polní velitelé jako Spinola, Gallas, Piccolomini, Montecuccoli, nebo fortifikační a dělostřelečtí odborníci jako císařský „generální inženýr“ plukovník Alessandro hrabě Borri, všichni se živili způsobem, který nejlépe vyhovoval jejich šlechtickému původu a schopnostem. Hrabě Conti zřejmě byl – podobně jako hrabě Borri – voják s kvalifikací fortifikačního inženýra, tedy z tehdejšího pohledu poloviční civilista (dělostřelci a ženijní odborníci byli ještě dlouho po třicetileté válce považováni především za odborníky a teprve potom za vojáky). Náplň práce takového vojenského inženýra popsal tehdejší autor odborné fortifikační literatury Johann Falber, podle něhož je inženýr ten, „… kdo umí vybrat pro pevnost nebo město či opevnění vhodný terén, zvolit nejlepší dobový model, zaměřit projekt do terénu, určit správné proporce, vykolíkovat stavbu, vyměřit základy. Musí být schopný vést stavební práce a v případě potřeby musí umět řídit i obranu pevnosti. Naproti tomu musí umět napadnout nepřátelskou pevnost, útočit na ni a zbořit ji. Musí mít brilantní  a dokonalou zkušenost v aritmetice, také v geometrii, matematice a mechanice, musí mít dlouhodobé a praktické poznatky. Rovněž musí mít alespoň teoretické znalosti o dělostřelectvu a dělostřeleckém mistrovství. A k tomu má být opravdovým chlapem, a to v tom smyslu, že když už má někomu stavět stavbu, musí se k ní chovat tak, jako by byla jeho vlastním majetkem, nesnaží se brát od svého bližního peníze, které si nezasloužil a nemá mu stavbou způsobit velké náklady. Nevolí takové praktiky, které jsou bez prospěchu a způsobují bližnímu přílišné škody, proto musí inženýr vždy jednat v souladu se svým svědomím…

Až do založení (1. ledna 1718) vídeňské vojenské inženýrské školy, sloužící pro přípravu budoucích ženijních a pevnostních důstojníků, byl trvalý nedostatek odborně vzdělaných vojenských inženýrů v habsburské armádě řešen najímáním zahraničních, nejčastěji italských, nizozemských a německých odborníků. V oblasti výstavby a centrální správy pevností byla podle některých autorů[v] situace ještě horší – první generální komisař pevností ve všech dědičných zemích monarchie byl jmenován až roku 1736.

Školní vysvědčení a jmenovací dekrety jsou jedna věc, praktický život druhá. Již v době třicetileté války, tedy o sto let dříve, existovala ve švédské armádě funkce generálního inspektora pevností, zastávaná důstojníkem v hodnosti plukovníka. Ten měl za úkol kontrolovat činnost a hlavně výsledky práce vojenské fortifikační organizace, vedené „generálním kvartýrmistrem“ a skládající se ze tří kapitán-inženýrů, osmi „konduktorů“ (poručíků), dvou písařů, jednoho kopisty stavebních plánů a několika stavebních mistrů. Kromě tohoto hlavního fortifikačního štábu existovaly ještě místní štáby s vlastními inženýry, konduktory, staviteli a písaři.

Vzhledem k tehdejší časté meziarmádní migraci odborníků všeho druhu lze s jistotou předpokládat, že alespoň zárodky obdobné organizace existovaly i v armádě habsburské monarchie. Koncepci výstavby pražského opevnění ostatně navrhl a od roku 1639 i vedl „generální inženýr“ plukovník Alessandro hrabě Borri, technickým řízením stavby byl pověřen „kapitán-inženýr“ Cyrill Geer, jemu podléhal stavební písař Matěj Balcon a civilní stavbyvedoucí Santino de Bossi.

Nástupcem hraběte Borriho ve funkci generálního inženýra byl patrně právě plukovník Innozent Conti hrabě di Guadagnolo. Podle obliby, které se těšil v měšťanských kruzích, postrádal zřejmě tento italský šlechtic z Lazia typicky německý sklon k vychutnávání rafinovaných nuancí služebních řádů a předpisů – vojenského katechismu, jenž je dodnes páteří každé armády světa. Jinak řečeno, neprojevoval se jako tupý, arogantní lampasák, ale ve styku s lidmi užíval především vlastností pro důstojníky nikterak typické – slušnosti a zdravého rozumu. Skutečnost, že jeho rozhodující roli při obraně Prahy zdůrazňuje právě Zatočil, je svým způsobem zárukou objektivity. Dobově servilní Zatočil psal totiž své vylíčení událostí až v roce 1684, neměl tedy sebemenší důvod chválit důstojníka, který již koncem padesátých let 17. století přešel z habsburských služeb do služeb papežských a jehož rod se víceméně – na rozdíl kupř. od hraběcího rodu Colloredů  –  z českých dějin vytratil.

V této souvislosti je rovněž zvláštní, že právě tohoto důstojníka, jehož obliba mezi prostými vojáky, nižšími důstojníky a dokonce i mnoha měšťany musela být zákonitě vyvážena jistým pohrdáním ze strany „opravdových“ vojáků, pověřil maršál Colloredo vedením obrany města a sám se spokojil pouhým schvalováním jeho rozkazů. Možná vysvětlení jsou dvě: buďto byl plukovník Conti opravdu nástupcem císařského „generálního inženýra“ hraběte Borriho, a měl tuto činnost přímo ve své funkční náplni, anebo se Colloredo obával, že nemilost, do které upadl po ztrátě Malé Strany a Hradčan, je příliš veliká na to, aby riskoval, že se bude muset císaři zodpovídat i za ztrátu Starého a Nového Města pražského...

Wittenbergův příchod znamenal mimo jiné i to, že k dosavadní frontě na relativně snadno hájitelném vltavském břehu (s předsunutým postavením na Střeleckém ostrově) přibyla fronta další, probíhající po linii starých gotických hradeb Nového Města a Vyšehradu. Tato linie se členila na úseky, tradičně přidělené jednotlivým kompaniím městského vojska. Plukovník Conti toto členění zachoval, pouze na zvlášť ohrožených místech posílil městské sváteční bojovníky vojáky pravidelné armády:

V úseku od řeky k Horské bráně zaujala postavení 4. staroměstská kompanie (Jan Václav Kletblatt) a kompanie valdštejnského pluku pod velením hejtmana Jana Beckera. Od Horské brány s předsunutým ravelinem, hájeným 50 dragouny Gallasova pluku,  k začátku dnešního Hlavního nádraží stála 2. staroměstská kompanie (Karel Felix Šuster), dvě družstva studentů a Contiho hejtman Taffe s oddílem pěšáků. Po celé délce dnešního nádraží zaujala postavení osvědčená 3. staroměstská kompanie (Vojtěch ml. Had z Proseče), odvelená sem od Karlova mostu, kde ji nahradila 1. staroměstská kompanie (Vojtěch st. Had z Proseče).

Od tohoto místa, čili podle Zatočila od šesté bašty novoměstských hradeb, následovaly úseky novoměstských kompanií: až ke Koňské bráně stála kompanie Svatopetrské čtvrti (Jan Severin Cic) a dvě studentská družstva, od Svinské brány k předsunutému bastionu na Karlově 1. kompanie řemeslníků (Pavel Daniel Termanus), v údolí Botiče (na Slupi) kompanie Svatojindřišské čtvrti (Daniel Nathaniel Kunštát), na Vyšehradě kompanie Zderazské čtvrti (Jeremiáš Braumšmíd), 1. kompanie obyvatelů, nájemníků a podruhů (Jiří Antonín Vitášek), dragouni plukovníka Bachonhaye a rejtaři plukovníka Creutze.

Vltavská fronta zůstala obsazena stejně, pouze u mostu vystřídala první staroměstská kompanie třetí a obrana byla posílena ještě samostatnou kompanií podplukovníka Müllera. V úseku od kláštera cyriaků k dolním novoměstským mlýnům zaujala 2. srpna postavení kompanie šlechtických služebníků.

Kromě rozmístění jednotek musel nepochybně plukovník Conti řešit množství dalších problémů, které provázejí každou vojenskou operaci tohoto druhu, a kterými se vyšší velitelé typu hraběte Colloreda obvykle nezabývají. Například tím, jak nakrmit nejen tisíce ozbrojených obránců, ale i ostatní početné obyvatelstvo obou pražských měst. Nebo tím, jak udržet příslušníky měšťanských kompanií na bojových stanovištích nejen ve dne, ale i v noci, kdy se přece jenom spí lépe doma v posteli než někde v kůlně na otepi slámy. Nebo kde sehnat střelný prach aspoň pro muškety, když už děla byla přenechána nepříteli. Nebo jak zorganizovat hašení požárů, které ostřelování z těchto ztracených děl rozněcovalo…

Problémů bylo zkrátka dost a dost. Naštěstí jak plukovník Příchovský, tak ostatní velitelé pluků a samostatných kompanií našli brzy s Contim společnou řeč, takže zatímco se polní maršálové možná přeli o kompetence, „přízemní praktici“ se postarali o vybudování a stabilizaci obrany.

V každém případě nařídilo pražské velení provést v předpolí novoměstské obranné linie obvyklá opatření, tj. zničit všechno, co by mohlo posloužit nepříteli. Na základě tohoto rozkazu byl vyklizen a vypálen ostrov Velké Benátky (Rohanský), bylo spáleno celé Špitálské předměstí i s Šaškovskými mlýny a oběma papírnami u ostrova, byly zničeny a spáleny viniční lisy, domky a letohrádky od Žižkova po Podolí. Do vinobraní chyběly dva měsíce – majitelé vinic museli mít z tohoto opatření náramnou radost.

Nezahálel však ani maršál Colloredo. Aby nepříteli ukázal pevného bojového ducha pražské posádky, rozhodl se s ním utkat podle starých rytířských tradic v jezdeckém souboji. Puchheim se nehodlal nechat zahanbit, a tak ještě téhož dne, kdy Wittenberg dorazil, vyjeli mu Poříčskou bránou vstříc na Špitálské pole oba maršálové, doprovázení svými štáby, tělesnými strážemi a Lichtensteinovými a Kaplířovými kyrysníky. Bylo jich něco kolem šesti set, zatímco Wittenberg měl v sestavě své armády dva tisíce jezdců…

Rytířský souboj byl krátký. Kaplířovi a Lichtensteinovi kyrysníci měli na sobě víc železa, švédští zase dávno přišli na to, že přílba a hrudní pancíř ochrání před kulkou stejně dobře – anebo spíše stejně špatně – jako úplné či poloviční brnění. V každém případě se pohybovali rychleji a obratněji – a hlavně jich bylo víc. Mnohem víc. Zanedlouho „ … bylo ze zdí městských a bran Poříčské a Horské, jak do sebe dorážejí a střílejí, nač patřiti, kdež Švédové až do ležení svého, někdy zase naši, přijeda na ně silnější houf Švédský ze Špitálska až ke mlýnům Šastkovým aneb kostelu svatého Pavla salvírovati se museli…“ (Zatočil)

Poněkud věcněji popsal tuto událost očitý svědek, kantor svatojindřišské farní školy Kocmánek:

Vtom 2 regimentové našeho rejtarstva, totiž nejvyššího Lichenštejna a nejvyššího Kaplíře, při nich pan generál z Puchajmu a pan hrabě Colloredo s mnohými jinými domácími kavalíry ven z města vyjeli a tíž regimentové s nepřítelem šermiclovati počali. Však jsouce proti takové síle slabí, brzo k městu museli …

V pátek 31. července, v den svatého Ignáce, obsadili Švédové starou zemní pevnůstku, vybudovanou v devětatřicátém roce Banerovými ženisty na Šibeničním vrchu (výšina poblíž dnešní křižovatky ulic Husitská a Trocnovská), umístili zde tři polní děla a začali ostřelovat nedalekou Horskou bránu. Současně začali střílet na hradby  i  švédští mušketýři, rozmístění v okolních vinicích.

Zastříleli si i císařští. V rámci oslav sv. Ignáce, patrona a zakladatele jezuitského řádu, vztyčili studenti nad střechou Klementina svůj prapor a spotřebovali trochu nedostatkového střelného prachu na vypálení tří čestných salv. Pánové Colloredo, Puchheim, Rochau a Lossi pak v Klementinu s jezuity poobědvali postní vejce a ryby, které z vlastních zásob dodal polní maršál Puchheim.

V noci na neděli 2. srpna umístili Wittenbergovi vojáci do vinic na úbočí Šibeničního vrchu a Vítkova kromě svých patnácti ještě dalších dvacet sedm děl, která jim ochotně ze své kořisti zapůjčil Königsmarck, a od devíti hodin ráno do soumraku vypálili proti Horské bráně a přilehlému úseku hradeb 1 174 ran. Střelba pobořila hradební zeď a dvě bašty mezi Horskou a Poříčskou bránou, zabila a zranila deset obránců, ale očekávaný výsledek – průlom v hradební zdi – se nedostavil. Nepřetržitá palba dvaačtyřiceti hlavní sice umlčela dvě císařská děla, kterými se obránci pokusili odpovídat z Horské brány, ale hradební zdi a sypaný ravelin před bránou odolaly. Uvnitř města, v Celetné ulici u Prašné brány, zabila jediná dělová koule generálního převora křižovníků Vincence Leporia, jeho sluhu a ještě rejtara i s koněm, který jel právě okolo.

I po zničení svých děl odpovídali císařští na švédskou kanonádu z hákovnic, umístěných nejen na hradbách, ale i na Jindřišské věži a dalších vyvýšených místech v zápolí. Jako střelci se vyznamenali zvláště někteří měšťané, používající své soukromé zbraně s vrtanými hlavněmi, mnohem přesnější než obvyklé vojenské muškety bez vývrtu. Tito měšťanští ostrostřelci „... mnoho Švédů každodenně položili a nepříteli do jeho lidu velkou škodu začasté činili …[viii]

V noci na pondělí 3. srpna vykopali švédští ženisté útočné zákopy směřující k Horské bráně, ale protože ani pokračující ostřelování pražské hradby neprorazilo a obránci vydrželi na svých místech, k útoku nakonec nedošlo.

Polní maršál Arvid Wittenberg byl statečný, rozvážný a spolehlivý. Sloužil pod Torstenssonem a podle současníků byl klasickým typem profesionálního vojáka, který vyniká spíše odvahou než inteligencí. Politický rozhled neměl, zato proslul tvrdým vyžadováním discipliny. Své vojáky dával tu a tam věšet kvůli nicotným proviněním proti kázni, na druhé straně ovšem nehodlal zbytečně utrácet jejich životy v akcích, které nemohly přinést nic pozitivního. Nyní zcela správně usoudil, že i kdyby zbytek Prahy dobyl, ať již útokem nebo kapitulací, sedm milionů jako Königsmarck neutrží. Pravda, mezi poctivými vojáky odjakživa platilo, že kdo dřív přijde, ten dřív bere. Nikde ovšem nestojí psáno, že ten, kdo přijde později, musí zbůhdarma nastavovat krk. A tak, jak o rozhodnutí švédského maršála píše páter Cremona, „… poté, co shledal, že tisíci čtyřmi sty sedmdesáti šesti ranami z kanónu, které na město vypálil, pouze vyplýtval munici a že ztratil čas i naději na převahu, takže se den nato rozhodl přejít za úsvitu na druhou stranu Vltavy…

V úterý 4. srpna opustili tedy Švédové své ležení u Vysočan a za vydatné krycí palby Königsmarckových baterií z Petřína a od Belvederu se přesunuli ke Zbraslavi. Zůstalo po nich zahnojené tábořiště, opuštěná palebná postavení na žižkovských stráních a pár desítek metrů vyhloubených zákopů. Druhý pokus o osvobození Pražanů ztroskotal. Jakže to napsal Ernest Denis? „Vojevůdcové švédští ukázali několikrát, že nejsou hodni svého úkolu…

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔17.05.2009 📕7.974

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře