Omyl učitele národů (díl 09.)

Autor : Karel Oktábec 🕔27.04.2009 📕8.677

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Poslední bitva třicetileté války

Opevnění

Na sklonku třicetileté války se pražské opevnění skládalo se ze tří relativně samostatných úseků:

Na pravém břehu Vltavy tvořilo jeho základ staré gotické ohrazení Nového Města pražského, které začínalo u Vltavy (v místech dnes již zbořeného nádraží Praha-Těšnov), po trase nynější severojižní magistrály pokračovalo přes Florenc podél Hlavního nádraží k Národnímu muzeu, dále Mezibranskou a Sokolskou ulicí ke Karlovu, odkud se dodnes zachovanou jednoduchou zdí, přehrazující nuselské údolí s protékajícím Botičem, napojilo na opevnění starodávného Vyšehradu.

Vyšehrad byl původně samostatnou pevností, jejíž hradby směřující k Novému Městu byly za husitských válek zbořeny, aby se zabránilo využití této mocné citadely proti městu. Vnější opevnění Vyšehradu navazovalo na opevnění Nového Města, sledovalo přibližně linii dodnes dochovaných barokních hradeb a končilo strážním objektem tzv. Libušiny lázně na úbočí vyšehradské skály nad Vltavou.

Na levém břehu Vltavy začínaly hradby pod Újezdem, stoupaly po hřebeni Petřína na jeho vrchol, odtud klesaly kolem Strahovského kláštera k Jelenímu příkopu, aby se podél severní strany Hradčan, Pražského hradu a dnešních Starých zámeckých schodů vrátily na Klárově k řece.

Celkový obvod pražského opevnění měřil přibližně 6 kilometrů. Jeho základem byla hradební zeď z lomového kamene, o síle okolo dvou metrů a výšce od 6 do 12 metrů, chráněná zemním valem a příkopem. Po hřebeni hradby probíhal střelecký ochoz s cimbuřím, které bylo místy (například na spojovací hradbě mezi Karlovem a Vyšehradem) nahrazeno zděnými střílnami pro vedení čelní palby. Boční palbu obránců (tzv. flankování) umožňovaly hranolové věže, zapuštěné ho hradební zdi ve vzdálenosti 60 až 120 metrů od sebe. Přesný počet těchto věží není znám, odhaduje se na cca 40–50 věží pro novoměstský úsek (poslední z věží tohoto úseku, tzv. Malířská bašta, stála na Karlově), cca 13–15 pro vyšehradský úsek a 20 věží (zčásti zachovaných na petřínském zbytku tzv. Hladové zdi) pro úsek malostranský.

Průchod hradbami všech tří úseků umožňovalo osm bran a celá řada menších branek (forten), umožňujících pohyb osob i v případě uzavření velkých bran v noci nebo za nepřátelského obležení. 

Na konci novoměstské Petrské ulice, v místech nádraží Praha-Těšnov, stála brána Špitálská (Poříčská), na konci Hybernské ulice brána Horská (Šibeničná), na horním konci Václavského náměstí (Koňského trhu) brána Koňská, na konci Ječné ulice (na dnešním náměstí I. P. Pavlova) brána Svinská. 

Z Vyšehradu, který se po zboření hradeb proti Novému Městu stal víceméně organickou součástí Nového Města, vedla do pankráckého předpolí jediná brána, které se pro devět goticky špičatých střešních vížek říkalo Špička.

Na levém břehu stála hned u řeky na Újezdě brána Újezdská, na Pohořelci brána Strahovská (Říšská), na Klárově brána Písečná (Písecká).

Kromě těchto hlavních městských bran existovala ještě brána (či spíše účelový průjezd) v severním průčelí Pražského hradu, kterou se po tzv. Prašném mostě chodilo přes Jelení příkop do královských zahrad za příkopem, a takzvaná Špitálská branka na konci dnešní Kanovnické ulice na Hradčanech.

Architektonické řešení bran bylo jednotné. Všechny tvořil nekrytý průjezd mezi dvěma hranolovými věžemi, pouze v případě novoměstské Svinské brány a vyšehradské Špičky byly obě věže ve výši prvního patra vzájemně propojeny do kompaktního obranného bloku.

Krátce před začátkem třicetileté války bylo rozhodnuto zesílit původní gotické opevnění především na Pohořelci, kde předpolí Strahovské brány stoupalo vzhůru k Bílé hoře a poskytovalo tak případnému oblehateli výhodu převýšení. Roku 1619 byl proto před branou vybudován první zemní bastion a brána sama byla přestavěna do raně barokní podoby. V následujících letech, zejména pak po švédském útoku na Prahu v roce 1639, bylo okolo Pražských Měst vybudováno dalších 29 jednoduchých, jen částečně obezděných zemních bastionů, z toho pouhých 5 na novoměstském úseku (před městskými branami a před zalomením hradeb mezi Poříčskou a Horskou bránou) a 24 na úseku malostranském. Také před Vyšehradskou branou byla vybudována předsunutá zemní rohová hradba (hornverk).

Největší změnou oproti původnímu, románsko-gotickému stavu pražského opevnění bylo posunutí fortifikační linie na severní straně Pražského hradu před Jelení příkop, do míst dnešních ulic Keplerova, Jelení a Mariánské hradby. Do pevnostního areálu tak byly zahrnuty i královské zahrady s míčovnou a Letohrádkem královny Anny (Belveder), ležící do té doby mimo obvod pražské fortifikace. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí byla nepochybně snaha chránit Hrad před ostřelováním z děl, umístěných případnými oblehateli hned na protilehlém okraji Jeleního příkopu.

Z úsporných důvodů vycházela všechna tato narychlo budovaná opevnění ze zásad nizozemské fortifikační školy, dávající přednost neobezděným zemním náspům, vyztužených pouze proutím, drny a dřevěnými palisádami. Na vrcholu těchto náspů byla vybudována předprseň (banket) lemovaná řadou hradebních košů, naplněných zeminou. Předpolí bylo chráněno příkopy, palisádovými ploty a dalšími protipěchotními překážkami.

Výstavbu pražského opevnění vedl ve dvacátých letech císařský podplukovník Ferdinand hrabě z Nagrollu, v letech třicátých a čtyřicátých se pracovalo podle projektu císařského „generálního inženýra“ plukovníka Alessandra hrabě Borriho. Vlastní realizací staveb byli postupně pověřováni armádní ženijní důstojníci, naposled (v roce 1647) kapitán-inženýr valdštejnského pluku Cyrill Geer. Stavební stránku výstavby opevnění měli na starosti civilní stavitelé, od roku 1647 Santino de Bossi, po něm Carlo Lurago.

Do července 1648 byla zhruba dokončena plánovaná rekonstrukce opevnění Malé Strany a Hradčan, za niž bylo jen firmě Santina de Bossiho vyplaceno přes 130 000 zlatých. Některé nedodělky však přece jenom zůstaly. Například v srpnu 1647 upozorňovali pražští císařští místodržící hejtmana Menšího Města pražského Jiřího Felixe Vithu ze Rzavého, že „… v šancích za hradem jsou na některých místech takové díry, že by tamtudy mohly nepřátelské jízdné i pěší oddíly proniknout a vše si obhlédnout; podobně by se mohly pokusit o něco jiného za Hradčany…

Pozoruhodná je rovněž jasnozřivost císařské komise, která již v roce 1643 konstatovala, že kapitán-inženýrem Geerem plánovaný a později i částečně realizovaný rozsah opevnění (zejména jeho nové části za Jelením příkopem) je natolik předimenzovaný, že by k jeho obraně bylo třeba celé armády…

(pokračování)

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔27.04.2009 📕8.677

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře