O. Kypr

Dojmy českého vojáka (přepsáno i se všemi chybami, pokud se vám ale nějaké opravdu nebudou pozdávat, dejte mi vědět, překontroluji to).

Marušce mých snů, té duši dobré, trpělivě čekající na návrat tatíčka svých dětí, připisuji tuto knížku vzpomínek.

Odjezd na bojiště

Sobota, 10. dubna 1915.

Den odchodu na bojiště byl nám oznámen neočekávaně. Jest pravda, že připraveni jsme byli všichni, ale dnešek postavil nás před drsnou skutečnost: ve 3 hod odpoledne odjíždí devátý pochodový prapor na bojiště.

Jestliže naše kasárna >u Jánů

Náhoda mně přála, že jsem se setkal se známým, právě jmenovaným kadetem Altschulem z Něm. Brodu – který později na bojišti padl – a jeho laskavostí jsem odskočiti mohl ku své rodině.

Jak moje sdělení zde působilo, ví každý vojín, který podobný okamžik prožíval. Hodinka loučení, dlouho čekaná a tisícekrát promyšlená, dostavila se neočekávaně a bolestně. Nedovedu vyvolávati dojemných scén, a proto snažil jsem se co nejrychleji ukončiti loučení. Vřelý polibek drahé ženě, snaha proniknouti posledním pohledem najtajnější záchvěvy její duše a uchovati si je pro dny hrůzy na bojišti, potěšiti a posíliti posledním slovem a dáti se na cestu z domova. S Bohem, drahá ženo, s Bohem děti! A čepici nížeji do čela a rychlými kroky k cíli.

Po návratu do kasáren dostavila se značná ochablost. Mechanicky upravili jsme svá zavazadla a když jsme se sešli v malé hostinské místnosti p. Jána, abychom poslední okamžiky pohromadě ztrávili, neměli jsme více možností, abychom jeden před druhým skrývali mohutné vzrušení svých duší. A zde došlo k loučení vojáků s jejich ženami a dětmi, obrazy jistě všem dobře známé.

O 12. hodinách v poledne byli jsme vyvedeni na jihlavské náměstí, poslechnouti řeč katolického kněze na rozloučenou a přijati jeho požehnání. Po té poslední stisk rukou mnohých přátel, na nádraží poslední nezapomenutelné pocely drahé ženě a dětem a vlak přesně ve tři čtvrti na třetí hodinu odpolední zvolna se rozjížděl z jihlavského nádraží.

Jedeme k Vídni. Kam pojedeme, nikdo z nás neví. Buď do uherských Karpat, anebo do Srbska. Jak dlouho bude trvati, než budeme opětně doma?

Neděle, 11. dubna

Po odjezdu z Jihlavy uvelebili jsme se v dobytčích vagonech co nejpohodlněji. Nádherná naše hymna >Kde domov můj

Za tmy dorazil náš vlak do Znojma, kde byla uchystána večeře: čaj, který jsem nepil, a uzenka, kterou jsem nedostal. El jsem proto do nádražní restaurace, kde po dlouhém čekání byla mi donesena sklenice piva. Z nádraží do vagonu a spát. Spal jsem na dvou skřížených puškách, vzpomínaje na bílou postel, noční stolek s vodou atd. dobrou noc drazí, poprvé jste doma přes noc bez svého tatíčka.

Usnuli jsme brzo. Ranní svit nás probudil až v Marchegu na rozhraní Rakouska a Uher. Byla podávána snídaně, ale já nesnídal vůbec. Z Marchegu nás vlak unášel do vnitřních Uher. Ochutnali jsme pohostinství druhé poloviny naší říše v poledne, kdy jsme dostali silně paprikovaný a nefalšovaný uherský guláš. Nezahnal našeho hladu, ale znamenitě posílil naši žízeň.

V jednu hodinu odpoledne vyjeli jsme dále směrem k hlavnímu městu království uherského.

Před Budapeští stal jsem se obětí zlé nehody. Seděl jsem ve dveřích otevřeného vozu a najednou hrozný náraz na nohy zvrátil mě dovnitř vagonu. Stěží jsem povstal, abych klesl v bezvědomí do náručí kamarádů. Zahýbali jsme totiž přes nějaký most, vysoko ohraničený zábradlím, o které narazily volně ve vzduchu se houpající nohy. Kamarádi mne uložili, vyzuli z bot, dali trochu koňaku a já se zvolna probíral z mrákot. Noha strašně bolí a dopadám na ni. Je to velmi nepříjemná příhoda.

Do Budapeště jsme přijeli po 6. hodině večer. K večeři byla černá káva. Zde a v předcházejících stanicích projíždělo množství vystěhovalců všech možných druhů. Plačící ženy a křičící děti rušivě působily na naši náladu. Také se zajatými Rusy jsme se setkali. Řekli nám, že byli zajati před čtyřmi měsíci kdesi u Krakova a nyní jedou do Terezína na práci.

Z Budapeště jsme odjeli o půl 8. hodině večer a jeli celou noc. Ráno ve stanici Miškolc dostali jsme k snídani čaj.

Na uherské půdě

Pondělí, 12. dubna

Četné vlajky s vojskem projíždějí nádražím. Jest rozšířena zpráva, že na nejbližší stanici obdržíme ostré patrony, které jsme v Jihlavě sice dostali, ale ještě před odjezdem vrátili. Prohlížíme mapu, abychom zjistili směr naší cesty a stanovili její cíl, o němž nám ani důstojníci nepověděli nic určitého. Část Karpat máme již za sebou, ale dosud nás straší průsmyk užocký.

Tohoto místa smrti, jak nás novinářské dřívější zprávy naučily říkati, se obáváme. Sledovali jsme proto pečlivě každou odbočku železné dráhy a čím více jsme zajížděli do uherského vnitrozemí směrem k Debrecínu, bylo nám volněji. Říkali jsme všichni: jenom ne Karpaty, jenom ne boje v průsmycích.

Minuvše dvě >nebezpečné

V jedné z dalších stanic setkali jsme se s cestujícím Čechem, který nám daroval >čerstvé

Prvé pochody

Úterý, 13.dubna

K večeru obrátil náš vlak přímo k průsmykům karpatským.

Po večeři masité konservy jeli jsme stále k Severu. Ale v časných hodinách ranních vlak zastavil a my definitivně z něho vystoupili.

Za husté tmy vkročili jsme poprvé do bezedného bláta. Ráz krajiny působí na nás fantasticky. Hned za nádražím spatřili jsme padlého koně a opodál vojenské ležení, kde kuchaři zabývali se čtvrcením pořádného vola. Matné svítilny nám slabě osvětlovaly cestu. Asi za půl hodiny došli jsme do vesnice Čemerné, kde jsme byli ubytováni v chalupě vystěhovalého Poláka Josefa Fénika.

Prvé naše ubytování v cizím domě působilo na všechny velmi dobře. Majitelé chalupy už na nás čekali od večera, dali nám vřelou vodu na kávu i na umytí, část mužstva nalezla odpočinek na půdě, část nás zůstala ve světnici. Stará jedna žena ležela v posteli a neustále naříkala, abychom ji uchránili od Moskalů, z nichž měla neuvěřitelný strach.

Kamarádi, kteří nestáli o spánek, prošli se vesnicí a při návratu vyprávěli, ze slyšeli hřmění děl. Vzdálenost bojiště od nás byla odhadnuta na šedesát kilometrů, čili na dva celodenní pochody. Nutno připomenouti, že po včerejší večeři obdržel každý muž 120 ostrých patron, jichž tíže byla v našem tlumoku značná.

Před osmou hodinou ranní vyrazili jsme z Čemerné. Naši kamarádi drží se velmi dobře. Kaprál Burián. který velí četě, k níž jsem přiřaděn, je dobrý hoch, inteligentní mladý hospodář z Černiče u Dačic. Prodělal již první tažení naší armády do Ruska. Pečuje svědomitě o náležitý pořádek při rozdělování denních zásob a má pro každého vlídný úsměv. Cesta ubíhala proto dosti dobře. Zvláště od toho okamžiku, kdy jsme měli za sebou do bezedného černého bláta propadávající se dědinu. Měli jsme prvou příležitost spatřiti část trénu, reflektor, práce při stavění polní dráhy a silniční práce, prováděné zajatými Rusy.

Náš postup směřuje k nejdůležitějšímu průsmyku v Karpatech, k pověstné Dukle.

Celodenní pochod byl pro nás, nezvyklé denním štrapacím, více než obtížný. Zavazadla krutě tížila nezvyklá ramena a řemen od bajonetu nemilosrdně zařezával se krvavými pruhy do boků, zatížených v předu patronami a v zadu pověstným pytlem »turistickým«. Pot se z nás lil, ale nic naplat, postupovali jsme stále ku předu. Chvíli bylo nesnesitelné teplo, aby za okamžik zimnice roztřásala celé tělo. A v dáli před námi kopce, kopce. Sem tam leskl se na vrcholcích karpatských sníh, vábně vítaje nové bojovníky. Silnicí vedla polní dráha, stále plná povozů s raněnými vojíny municí všeho druhu a zásobami. Po celé její délce panoval neobyčejný, čilý život, který ovšem nemohl už zajímati náši pozornost, poněvadž fysická únava překonávala všechno. Časté ordonance různými směry jezdící znamenaly pro nás poselstva smrti.

V pozdních večerních hodinách dorazili jsme do vesnice Ve1iká Dobrá, urazivše za celý den namáhavé cesty pouhých 25 kilometrů.

Středa, 14. dubna.

Vstáváme po tvrdém spánku v chalupě Jánoše Kovalíka. Obloha je zatažena hustými, temnými mraky; prší nepřetržitě po celou noc. A rovněž taková je naše nálada. Stravování je jednotvárné: včera jsme si uvařili sami černou kávu, v poledne nebylo nic a k večeři jedna konserva. Ale tu jsem ani nedostal, poněvadž odešli jsme s kamarády Janíkem a Maurerem do Veliké Dobré, abychom nalezli pro ostatní mužstvo potřebné přístřeší.

Tuto službu jsme provedli dobře, alespoň všichni hoši libovali si dobrý spánek. Ve Veliké Dobré setkali jsme se se spoustou Čechů, kteří nám o situaci na bojišti pověděli mnoho zajímavého, takže s dvojnásobnou chutí půjdeme na Moskalce.

Před osmou hodinou byl dán rozkaz k odchodu. Každý krok ku přcdu znamenal hroznou námahu. Všude, po celé šířce silnice, bylo bahna téměř po kolena. Myslím že každým krokem musím upadnouti. Vody a bláta mám plné boty. Je mně chvílemi do pláču. V největší únavě musili jsme se postaviti do hlubokého bahna na rozoraném poli a čekati přes hodinu v nehybných postojích na příjezd kteréhosi vyššího důstojníka, který nás přehlížel. Ze zářícího obličeje hejtmana Horta bylo zjevno, že přehlídka měla velmi dobrý průběh.

Jdeme za silného hřmění děl ku předu a v hlasitých poznámkách dáváme přednost bitevní linii před další cestou bezedným, hrozným, pekelným bahnem. Jednotlivec by na takovémto pochodu bezpodmínečně zahynu1, ale množství jedinců dává nám všem obdivuhodnou sílu a — proto jdeme. Poněvadž přes řeku byly mosty strženy, musili jsme husím pochodem postupovati ku předu uzoučkou cestičkou, vlekoucí se do nekonečna těsně podél hlučící Ondavy. Jediný krok v pravo a pád do řeky byl neodvratný. Na levé straně vypínal se strmě nahoru les, jehož půda byla rovněž bahnitá a plná vody. Na této cestě jsem nárazem větve ztratil brýle a dlouho trvalo, než jsem z brašny vylovil nové, poněvadž tlak postupujících řad dalších nedovoloval ani jediného kroku oddechu a odpočinku.

Delší odpočinek

Zmořeni únavou nezvykle dlouhého pochodu, stanuli jsme asi k šesté hodině večerní u vesnice Bodzaše. Po dlouhém hledání byla část naší setniny ubytována v chalupě Anny Blanarové. Přijetí vojínů bylo daleko chladnější než v Čemerné. Každý krok, jež pro nás domorodci učinili, musili jsme zaplatiti a vůbec míti neustále peněženku otevřenu, poněvadž jinak naše žádosti zůstávaly nesplněny.

Sychravým počasím promrzlí, těšili jsme se všichni na odpočinek, nečekajíce ani na večeři, ku které nám byla uvařena černá káva. Polévku jsme neměli v ústech od minulého pátku.

Sotva jsme připravili půdu k noclehu, došla nás zpráva, že v Bodzaši zůstaneme několik dnů, abychom se posílili na další pochod. Zpráva tato nás potěšila do té míry, že spánek rychle zmizel a jeden po druhém shromažďovali jsme se ve vytopené světničce majitelky baráku. Veselý čtverák Uhlíř uvařil nám ještě jednou černou kávu a prohlásil, že uvaří také polévku. Nechtěl říci z čeho - tenkráte jsme ještě nevěděli, že k uvaření polévky stačí voda pochybné jakosti a pár drobtů chleba — a proto jsme trpělivě čekali asi půl hodiny na výrobek jeho kuchařského umění. Pravdu dosvědčuji, že ještě dnes, kdy už tak dlouhou dobu chutnám stravu civilisovaných lidí, vzpomínám na tuto znamenitou polévku, vyrobenou Uhlířem.

K deváté hodině lezli jsme jeden po druhém do slámy, roztroušené po celé půdě. Déšť monotonně dopadal na doškovou střechu a v poslední myšlenky na domov zněla nám vzdálená dělostřelba.

Kopeme zákopy

Čtvrtek, 15. dubna.

V noci byla značná zima. Přes to, že na slámu po1ožil jsem část stanu z impregnovaného plátna a zabalil se do přikrývky i vojenského kabátu, zimnice mnou zle potřásala. Chvílemi měl jsem dojem, že krvácím silně z nosu, ale ráno se ukázalo, že to byla rýma, která mě mořila po několik dnů.

Ráno padal sníh. Ale nezůstal po cestách bodzašských ležeti, nýbrž vydatně rozmnožoval bezedné propasti čcrného bláta. Přes toto v pravdě psí počasí vytáhli jsme na blízké návrší cvičiti se v kopání zákopů. Vylezli jsme s velikou obtíží na kopec, ovládající celou dolinu, ve které se nacházejí tři vesnice. Kopati zákopy jest práce hodně těžká, zvláště pro mne, nezvyklého práci fysické. Ale jde to ráz na ráz. Do půl 12. hod. měli jsme prohloubený zákop asi 100 metrů dlouhý a půl metru široký, a tolikéž hluboký. Při práci nám ani nenapadlo, že zákopy kopeme proto. Abychom v nich poslouchali hroznou hudbu pušek. Prozatím jen vzdálená dělostřelba jest praeludiem toho, co každý z nás s obavou očekává.

Uhlíř opětně postaral se o naše žaludky — ovšem z vlastních našichi zásob. Prozatím nestojíme ještě o stravu erární.

Naši drazí v dálné vlasti zdají se nám býti hrozně blízkými. Teprve teď jasně poznáváme, alepoň my otcové rodin, co pro nás znamená teplý rodinný krb, oddaná žena a rodina. Co by pro mne dnes znamenalo jediné pocelování ženy a dětí! Zde v těchto pustinách, kde ze všech kopců hřmí rozkazy předčasné smrti! Kolik dobra a kolik štěstí stvořili bychom v kruhu našich rodin - bude-li nám dopřán návrat!

Zajímavy jsou poměry zdejšího obyvatelstva. Tak na př. v chalupě, v níž bydlíme. Michalovi je 19 a Zužce 18 let a mají už dítě a žijí rodinným životem. Jak se živí? Obdělávají chudé po1íčko, na němž pěstují brambory a žito. nepatrně pšenice a ovsa, mají kravičku, jednoho, nejvýše dva vepře a dost. O racionelním hospodaření se zde vůbec mluviti nemůže. Ani ti větších usedlíků neviděli jsme pořádného nářadí k obdělávání půdy.

Jediná jizbička s hliněnou podlahou a rozpadlá pec jest útulkem pro všechny. Maličké děti kolébají se po celý den v bedničkách, uvázaných na provazech u stropu. Dítě se s klidem přiváže k bedničce tak, aby nevypadlo a Michal resignovaně houpá od rána do večera a prozpěvujé své písničky. A polaská-li honvédský strážmistr, který je v chalupě také ubytován, jeho Zužku, nežárlí a už předem odpouští své ženušce malá provinění - však jej Zužka dvojnásob odmění.

V celém kraji není jediného lékaře, ba ani porodní babičky zde nenaleznete. Slehnuvší žena velmi často ve volné přírodě dá světu lidské mládě, klidně je zabalí a odejde do své chalupy, aniž by vzala podstatné újmy na svém zdraví.

Většina mužů je v Americe, ale přesto téměř všechny ženy jsou maminkami. Je prý už to takový zvyk a chlap kterýkoliv, musí se o dítě starati.

Zajímavé zprávy z bojiště vypráví nám vojíni maďarského honvédského pluku, který leží v Bodzaši od měsíce února. Jenom některé význačnější »novinky« zaznamenávám.

Na velikonoční svátky přihlásil se u našich předních stráží ruský voják s bílým praporem a přál si mluviti s našim velitelem. Za parlamentářem šlo několik dalších ruských vojáků, kteří nesli velikonoční dary. V našem táboře byli »vyslanci« velmi příznivě přijati a bohatě obdarováni, načež vypravena z našeho tábora podobná »deputace«, která odevzdala dary ruskému vedení. Den na to, a sice v Hod Boží velikonoční, došlo k hrůzné bitvě, ve které se náš 81. p1uk statečně držel na vrchu »Kobyla« zvaném, a vydobyl si nejvyšší vyznamenání, a sice zlatou medailii na plukovní prapor.

Dle těchže pramenů se dovídáme, že honvédi podnikají časté vpády do ruského tábora a za každého zajatého Rusa dostávají čtyři koruny odměny. Podobných zpráviček vypráví nám strážmistr Jelínek celé řady, většina z nich ovšem jasna dosvědčuje vojenskou latinu vypravovatele.

Odpoledne vypravil se náš batalion na execírku, která však byla školou vojáka pro brzký pobyt v zákopech. Dověděli jsme se věci vážné i humorem oplývající.

Pro vykonávání tělesných potřeb mužstva vykopány byly v poli podlouhlé jámy, opatřené rozkošným názvem »Latriene«. Dnes odpoledne byli jsme dukladně poučeni o jejich významu a aby nekterý z méně chápavých mužů nepovažoval zákop za »latrienu«, byla její působnost za všeobecného veselí vyzdvižena nadporučíkem Gambosiou, jehož suchý vtip dráždil naše bránice měrou vrchovatou.

Právě uprostřed této poučné přednášky, v níž lysoform a mýdlo v zákopech, kartáčky na zuby a dvakráte v týdnu čisté prádlo, hrálo důležitou roli přijela směrem od bojiště tlupa jezdců, mezi nimiž se nacházel i jeden vyšší důstojník. Účelem této přehlídky bylo spočítati staré muže, t. j. ty, kteří už jednou v poli byli, a ihned je odkomandovati na bojiště. Bylo nám všem smutno po jejich odchodu.

Pátek, 16. dubna.

Při včerejší odpolední přehlídce bylo vybráno asi 60 »starých mužů«, kteří ihned odešli na bojištč. My máme ještě několik dnů zdokonalovati v Bodzaši svůj vojenský výcvik, načež budeme kamarády následovati. Fronta je prý od Bodzaše vzdálena nejvýše 15—20 km.

K večeři jsme dostali ementálský sýr, trochu čaje, pro roj vždy dvě tabulky čokolády (á 10 hal.) a bochníček chleba. Jakmile jsme povečeřeli, šli jsme již před osmou hodinou spát. Svoje lože připravil jsem si tentokráte pohodlněji. Nebylo mně proto zima, ale za to musili jsme vstávati již ve čtyři hodiny ráno.

Děla mlčela celou noc. Vyšli jsme z Bodzaše za nádherného rána. Slunce zářilo a laškovalo s boží přírodou, že volněji bylo v srdci, veseleji a radostněji. Ale zlaté paprsky slunce jenom na okamžik těšily. Rázem letěly naše vzpomínky po zlatých paprscích domů, aby pozdravily naše drahé. Vzdálení druhové našich srdci musí instinktivně vycítiti, že jsme duchem jen a jen u nich.

Stoupáme na kopec vysoký asi 300 metrů, nad hladinou mořskou asi 800—1000 metrů. Zde jsme celé dopoledne cvičili. Přijel se na nás podívati z bojiště vyšší důstojník, který k nám promluvil dlouhou řeč.

Po jeho řeči sestupovali jsme s kopce dolů a k obědu. Na všech stráních roste obrovské množství jalovce, který se ze zdejší krajiny vyváží.

Soukromých zásob ubývá. Zbývá pouze uherský salám a kousek uzeného masa, které se však znamenitě osvědčuje při mazání pušky. Odpoledne nám bylo oznámeno, že naše polní pošta má číslo 213. Tato zpráva všechny potěšila a vyvolala nejčilejší závody v psaní lístků polní pošty domů, které jsme ovšem již dříve psali, aniž bychom měli naději, že správně dojdou. Počítáme, že během osmi dnů můžeme míti prvé dopisy z domova, po nichž toužíme. Cítím, jakou radost vyvolá v duši prvý lístek od ženy. Nyní mám sebou pouze hedvábný šáteček svatební, několik uschlých květin, darovaných Maruškou při odjezdu a podobenku.

V naši radost zapadá však tušení, že za osm dnů už budeme daleko z Bodzaše a kdo ví, zda vůbec ještě budeme.