Návštěva ostrova bombardovaného jen obden

Autor : Ota Ulč 🕔30.03.2009 📕4.991

Za mé první návštěvy Taiwanu v již dávném roce 1967, ještě dřív, než sovětští bratři překvapili naši rodnou končinu svou internacionální pancéřovou asistencí, se mi dostalo pozvání na operační poradu do instituce nazvané Úřad na znovudobytí vlasti. Za přesnost překladu neručím, za surrealismus onoho počínání však ano. Jeho činitelé například měli na svých vizitkách nikoliv svou taiwanskou, ale čínskou adresu, s ulicí a telefonem, kde už desetiletí nebydleli a netelefonovali.

Surrealisté umožnili unikátní zážitek, totiž výlet na ostrov Quemoy (občas označený jako Kinmen a ještě všelijak jinak), historicky hodně unikátní místo: tam totiž Čankajšek (Chiang Kai-shek v anglické transkripci) zvítězil. V říjnu 1949 se tam vylodilo dvacet tisíc Maových vojáků a byli buď zabiti, nebo aspoň rozprášeni. Zde mínil Mao použít atomovou bombu a tuze se zlobil na Chruščova, že mu nepůjčil ani jednu k zahájení třetí světové války. Nevyslyšení komunisté se tehdy smířili s dělostřelbou. V roce 1954 začali s bombardováním a počínaje srpnem 1958 si za čtyřiačtyřicet dní z kanonů vystřelili půlmilionkrát. Taková iniciativa pak hrála nikoliv podřadnou úlohu v následném volebním souboji mezi Kennedym a Nixonem.

Značný tedy bolehlav kvůli skupině ostrovů či spíš ostrůvků Quemoy a Matsu v jurisdikci nacionalistů na Taiwanu, ale svou polohou pouze tři kilometry vzdálených od komunistického břehu, téměř blokujících důležitý přístav Amoy (rovněž rodiště mé manželky tam na přilehlém ostrůvku Kulangsu). John Foster Dulles, ministr zahraničních věcí v kabinetu tehdy dosluhujícího prezidenta Eisenhowera, odletěl na Taiwan přemluvit Čankajška, aby se Quemoye raději vzdal, a světovou katastrofu tak odvrátil. Z výtečné biografie historika Jay Taylora (The Generalissimo: Chiang Kai-Shek and the Struggle for Modern China, Harvard University Press, 2009, s.722) se teď ale dozvídáme, že Čankajšek, místo aby přikývl, on svými neoficiálními kontakty přesvědčil své celoživotní zarputilé komunistické nepřátele, aby se trošku krotili. Iniciativa uspěla a za pouhý jeden den po Dullesově odletu z Taiwanu bombardování se zredukovalo na pouze sudé (even-numbered) dny, tak umožnit Čankajškovým nacionalistům, aby si v lichých (odd-numbered) dnech oddychli a své jednotky poklidně zásobovali. Tohle unikátní řešení potvrdil Henry Kissingerovi čínský premiér Zhou Enlai (česky možná že Čuenlaj).

Posléze se protivníci dopracovali k další, unikátně čínské variantě: dělostřelba sice pokračovala, ale vesměs – byť ne výlučně - po sobě metali propagační materiály, třaskaviny pouze ideologického obsahu. Smrtelná dělostřelba to tedy již příliš nebyla, jenže i šrapnel s ideologií je ze železa, měří metr, váží metrák, a jistě by takový zásah bylo cítit. Nezřídka udělal díru ve střeše a zabil dobytče.

- - -

Civilistům, zejména cizincům, přístup do takových končin se povoloval jen zřídkakdy. Měl jsem to štěstí stát se výjimkou. Nalezli jsme do letadla na házení parašutistů. Vyfasovali jsme plovací vestu, pak něco, co asi byl padák, s instruktráží jak navléct. Byl jsem jediný, kdo nepochopil. Trpělivý důstojník mě oblékal. Tolik šňůrek! Kdybych skákal, určitě bych tahal ty nepravé.

Doprovázelo nás pět tryskových stihaček. Poněvadž byly o mnoho rychlejší než my, vždy se jen mihly, zmizely do ztracena a pak se zas vrátily. Asi tak za hodinu jsme dorazily nad Taiwanem vlastněné souostroví s čínským jménem Pcheng-chu a na našich mapách označené jako Pescadores, ostrovy rybářské. Je jich čtyřiašedesát, suchá půda rodí jen burské oříšky a ustavičný vítr ohnul stromy jedním směrem.

Z výšky několika kilometrů jsme se snesli sto metrů nad mořskou hladinu a tam jsme zůstali, aby si nás nevšimly Maovy radary. Naše ochranné tryskáče zamávaly křídly na rozloučenou a pelášily domů. Samotní a bezbranní jsme porušili výsostný vzdušný prostor ČLR-PRC. Letěli jsme nad pevninou a jiná než komunistická tam přece nebyla. Strachem jsem si tehdy propotil padáček.

Vidíme dlouhé zákopy plné tanků pod kamufláží. Prý na této výspě pobývalo sedm nejlepších divizí, pětina veškeré nacionalistické armády. Vjeli jsme do podzemí s kilometry koridorů a komplikovaných tunelů, prostorů pro munici a všemožné zásoby. Ve velmi tvrdé skále si vytesali obrovité audiorium. Má to být nemocnice v případě potřeby - momentálně sloužilo kultuře.

V rybníce se čvachtali svalnatí opálení chlapíci, přátelsky na nás mávali. Průvodce prozradil, že to jsou frog men - žabí muřži, špioni, sabotéři. Vnikali do Číny působit neplechu. Manželka s jedním mluvila - právě se vrátil z Amoye, kde pobyl dva týdny, chodil do biografu a různě se veselil.

Stáli jsme mezi bunkry a dráty a dalekohledem si prohlíželi opačný břeh tehdy tak důkladně rozděleného světa. Nad hlavou láteřil amplion, chrlil nacionalistické citáty do slaného větru - prý dorazí přes vodu.

Muzeum psychologické války se mi líbilo velice. S exponáty propagandy, expedované nejenom střelbou. Nacionalisté vypouštěli balony a k tištěnému slovu přidávali účinný agitační materiál, totiž jídlo a šatstvo. Nebylo toho málo – dvacet velkých a pět tisíc menších balíků za noc. Komunistické potrestání rovněž nebylo malé: za neodevzdání žvýkačky úřadům dokonce hrozil i trest smrti. Však tohle byla zrovna doba značného materiálního strádání, kdy řádila kulturní revoluce.

Mao vysílal loďky velikosti dětských hraček a na nich miniaturní plachta, jež je měla pohánět přes úžinu, byla popsána pokrokovými citáty.

Nacionalisté reagovali na tuto diverzi vlastní flotilou se Sunjatsenovými slovy.

Mao posílal plastové nafukovací kachny s citáty v útrobách.

Čankajšek činil totéž.

Obě strany přece z čínského těsta.

Odhlédnuto od vojáků, pokud se odhlédnout vůbec dalo, Quemoy vypadal jaksi čínštěji než Taiwan – jak krajina, tak tradiční architektura, prohnuté střechy vesnických baráčků. Rovněž tam nebylo příliš děsivé horko a vlhko.

Velící generál uspořádal hostinu dost nečínskou, totiž málo formální. Lidské vztahy tam patrně ovlivnila blízkost fronty. Též se tam hodně a bodře pilo, jako bychom byli pohromadě s ruskými oficíry. Neustálé přípitky podle slovanského zvyku, dna obracet s každým douškem, ďábelská osmdesátiprocentní pálenka Kinmen Wine nám ničila útroby. Na rozloučenou jsme obdrželi nikoliv tuctové dary. Někde tady doma též mám pamětní odznáček, stvrzující návštěvu kdysi mezinárodně významné, potenciálně explozivní výspy. Mezi majiteli nebude mnoho Čechů , nynějších či aspoň někdejších.

Do padáku jsem se neuměl navléct střízlivý – natož po tehdy absolvovaných bakchanáliích. Nevím, co se dělo, zda na nás čekaly ochranné tryskáče či Maova artilérie. Probudil jsem se až v Taipei s tupou hlavou.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔30.03.2009 📕4.991

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře