Omyl učitele národů (díl 05.)

Autor : Karel Oktábec 🕔16.03.2009 📕11.990

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Poslední bitva třicetileté války

Válka dánská (1625–1629)

V rámci pacifikace obou Falcí vpadl generál Tilly i do dolního Saska, aby tam rozšířil jedině spasitelnou katolickou víru. Tamní protestantské stavy se cítily ohroženy a požádaly o pomoc dánského krále Kristiána IV. (1577–1648), držitele titulu holštýnského vévody. Ten jejich žádosti vyhověl a poslal proti drancujícím Tillyho vojákům svoji armádu. S diskrétní podporou katolické Francie, Benátek a Savojska tak vznikla tzv. Haagská koalice, složená z Nizozemí, Dánska, Anglie a nevyzpytatelného sedmihradského vévody Bethlena. A protože stará politická moudrost praví, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, svoji podporu tomuto protihabsburskému slepenci přislíbilo také islámské Turecko…

Změněný poměr sil vedl Katolickou ligu k tomu, že požádala o pomoc císaře Ferdinanda II. Vzhledem k tomu, že právě vojsko Katolické ligy pomohlo císaři porazit české vzbouřence, nezbylo mu nic jiného než její žádosti vyhovět. Souhlasil proto s nabídkou ctižádostivého Albrechta z Valdštejna, že z vlastních prostředků (získaných tím, že ošidil císaře o podstatnou část výtěžku z pobělohorských konfiskací) postaví vojsko o síle 15 000 mužů.

Zatímco Dánové bojovali proti Tillymu, generál Mansfeld (pro změnu v dánských službách) s vlastním žoldnéřským vojskem zaútočil na Slezsko a pokusil se o spojení s Gáborem Bethlenem. Císař proti němu poslal Valdštejna, a tak již 25. dubna 1626 porazila Valdštejnova soukromá armáda (bojující pod císařskými prapory) soukromou armádu Mansfeldovu (bojující pod prapory dánskými) u saské Dessavy. Mansfeld ustoupil na Moravu, kde se za pomoci nezdolných Valachů pokusil vyvolat protihabsburské povstání. Pokus se nezdařil, a tak se uchýlil na Slovensko, pod ochranu svého sedmihradského spojence. Gábor Bethlen však krátce po jeho příchodu uzavřel s císařem jedno ze svých nečekaných příměří, Valdštejnovi vojáci vyrazili na pochod do Porýní, znechucený Mansfeld rozpustil svoji armádu a zamířil do Anglie. Cestou zemřel v bosenském Sarajevu, údajně přirozenou smrtí…

Jan Tserclaes hrabě Tilly mezitím rozdrtil dánskou armádu v bitvě u Lutteru (27. dubna 1626) a společně s Valdštejnem ovládl do konce roku skoro celé dolní Německo. Povzbuzen těmito úspěchy vydal císař Ferdinand II. roku 1627 nový zemský zákon pro Čechy a Moravu, tzv. „Obnovené zřízení zemské“, obsahující mimo jiné i panovníkovo otcovské doporučení: 

To jsme pak pokládali milostivě za dobré, všechny naše poslušné a věrné poddané z obou vyšších stavů tímto milostivě a otcovsky napomenouti, aby každý ony upřímně míněné informace od zmíněných našich komisařů nebo jejich podřízených instruktorů přijal dobrovolně, s dychtivostí a horlivým srdcem, aby také sám byl k svému blahu, užitku a zbožnosti po vůli a aby se srovnal v jediné spasitelné svaté katolické víře s námi a s obecnou křesťanskou apoštolskou římskou církví…

Tímto zákonem, vyhlášeným bez – donedávna obvyklé – konzultace s českými stavy, uzákonil mimo jiné dědičné právo Habsburků na český trůn, zrovnoprávnil němčinu s dosud dominantní češtinou a vyhlásil katolickou víru za jedinou povolenou víru v zemi. Současně vydal nařízení, že všichni nekatoličtí příslušníci šlechty a měšťanstva musí buď tuto víru přijmout, nebo odejít do emigrace. Důsledky, které mělo toto nařízení pro takzvané „privilegované vrstvy“ českého národa, líčí ve svých Pamětech Jan Jiří Harant starší z Polžic a z Bezdružic (1580 - po 1648), mladší bratr popraveného Kryštofa Haranta:

Kdo pak jim nechtěl přivolit, musil se podepsati, že z země vyjede do času uloženého. Též i jiní, kterýž jim přivolili, museli se podepsat, že že k přijímání jíti do svátků velkanočních chtějí, jiní že se budou vyučovat. Takovým knížky dávány byly k vyučování, plny pletich a natahování neprávě Písma k ustanovení lidskému. Téhož léta v pondělí po neděli Křížové vyjel jsem já, Jan Jiří Harant starší z Polžic a z Bezdružic z Království českého z domu svého na poručení císaře Ferdinanda II.  pro náboženství evangelické podobojí, nemohouc srdcem náboženství podjednou přijít, k kterémuž císař nám přistoupiti a je za samospasitelné přijíti poroučel, manželkou svou Lidmilou z Příchovic a syny tříma a dvěma dcerama a děvečkou jednou…

Vzhledem k tomu, že Češi sedmnáctého století nebyli ještě v otázkách náboženské či politické víry tak pružní jako jejich potomci ve staletích pozdějších, následovalo Harantova příkladu mnoho nekatolíků. Do emigrace tak odešlo na čtyřicet tisíc rodin právě z těch vrstev společnosti, které jsou v každém národě nejen tvůrci a nositeli jeho ekonomické prosperity, ale také – zejména v případě šlechty a měšťanské inteligence – tvůrci a nositeli jeho vlastního národního sebevědomí. Byl mezi nimi také biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský, jeho ochránce pan Karel starší ze Žerotína (1564–1636), historik Pavel Stránský ze Zap (1583-1657), malíř Karek Škréta (1610–1674), grafik Václav Hollar (1607–1677) a mnozí další.

Některým obyvatelům Českého království však již tehdy nechyběla pravá česká vyčůranost, takže se mnozí, jak píše Jan Ámos Komenský v jednom ze svých nepříliš citovaných děl, „… chvěli, úskoků hledali, císaře skrze suplikací, aby aneb dekret proměnil, aneb terminu prodloužil, žádali; summou, kdo co mohl, činili. Nacházeli se, kteříž v cizině potkati mohoucí nepohodlí, nouzi, věk, nemoci, úřady a jiné věci předstírajíce, že se vůli císařské za dosti státi musí, soudili. Byli i ti, kteří domnívajíce se, že císaře i papeže ošiditi mohou, od kněží sobě za peníze vysvědčení, že již u zpovědi byli a pod jednou užívali, kupovali. A stalo se, že někteří takových cedulek nakoupivše, tím komisaře nad reformací oklamali a exilium vyhnuli…

Situaci vrstev neprivilegovaných, tedy těch, kdo legálně odejít nesměli, vylíčil (se svou obvyklou směsicí žoldáckého cynismu a přihlouplé politické naivity) pan plukovník Hýzrle, provádějící tou dobou s jedním jezuitou, padesáti jezdci a čtyřiceti mušketýry císařem nařízenou rekatolizaci v Prácheňském a Bechyňském kraji:

Přesto však z mého statku Budkova všichni poddaní se ženami i dětmi odešli. Opustili svá dobře obdělaná pole a utekli na Moravu, a tak jsem musel skoro tři léta dát obdělávat půdu třiceti dvorců a výnos z nich mi připadal. Poněvadž se jim však ani na Moravě nepodařilo se osvobodit, neboť tam museli pracovat mnohem tvrději než doma a živit se prací svých rukou se ženami a dětmi mnohem obtížněji, rozhodli se po třech letech poprosit o milost. Té se jim dostalo, i vrátili se zase na své dvorce a půdu svou obdělávali…

Bez ohledu na situaci v zázemí pokračovala vítězství ligistických a císařských vojsk i v následujících letech, zejména díky obrovské Valdštejnově armádě, která se mezitím rozrostla na téměř 100 000 vojáků. Takto početné vojsko bylo v oněch časech rukodělné výroby a málo výkonného zemědělství ohrožováno spíše vlastními zásobovacími problémy (např. Peter Englund uvádí, že armáda o „pouhých“ 20 000 mužích spotřebovala denně 15 tun chleba, 6 000 litrů piva, 70 až 100 kusů dobytka a 30 tun píce pro koně)  než nepřítelem, a tak bez větších obtíží ze strany protivníka obsadili Valdštejn s Tillym Meklenbursko, Šlesvicko, Holštýnsko, Jutsko, Braniborsko a Pomořany.

Dánové neměli šanci. Po zpustošení rozsáhlých oblastí dolního Německa byl proto roku 1629 uzavřen v Lubecku mír, v němž se poražený dánský král zavázal, že se výměnou za navrácení svých ztracených území nebude nadále vměšovat do říšskoněmeckých záležitostí.

Říšské stavy, znepokojené přílišným vzrůstem moci donedávna bezvýznamného českého šlechtice Valdštejna, reagovaly na odvrácení dánské hrozby výzvou císaři, aby frýdlantského vévodu, který říši právě zachránil, zbavil hodnosti říšského generalissima a rozpustil jeho armádu. Ferdinand II. potřeboval, aby říšský sněm odsouhlasil nástupnictví jeho syna, takže roku 1630 naléhání stavů vyhověl a Valdštejna odvolal…

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔16.03.2009 📕11.990

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře