Omyl učitele národů (díl 04.)

Autor : Karel Oktábec 🕔16.03.2009 📕13.267

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Poslední bitva třicetileté války

Válka českofalcká (1618–1624)

Když se po pražské defenestraci císař Matyáš I. a český král Ferdinand II. nenechali uchlácholit trapnými výmluvami, zvolil sjezd vzbouřených stavů ještě v květnu 1618 třicetičlenné direktorium, které neprodleně požádalo nejen ostatní země habsburské monarchie, ale i protestantské vlády některých evropských států, zejména Nizozemí a Anglie, o pomoc proti neslýchané zvůli svého právoplatného panovníka. Příliš úspěšní nebyli…

… takové pojetí bylo velmi dětinské; situace netvoří se tak prostě, logika neovládá svět, nýbrž vášně, prospěchy, předsudky, a protože původci defenestrace nepochopili toho, ocitli se ve velikých rozpacích ihned po vítězství svém. Jestliže ve většině zemí ohromná převaha obyvatelstva k Ferdinandovi chovala zajisté jen velmi malou náklonnost, přece strana katolická téměř všudy byla velmi horlivá, vzrostla nedávnými přestupy a v rukou svých měla přední úřady; utvrzovali ji všickni, kdo báli se roztržky nebo nechtěli příliš zjevně porušiti zákonův ústavních, všickni, kteří k dynastii připoutáni byli dávnou oddaností, a konečně i všickni, jichž rozum nebyl docela zatemněn vášní a kdo předvídali možné důsledky odboje…“ (Ernest Denis)

Skutečný dosah svého jednání nechápali zřejmě ani vůdci povstalců, natož pak ti, kteří se k povstání přidali takříkajíc „z titulu své funkce“. Jedním z nich byl i radní Nového Města pražského Jan Sferin ze Sferinu, který ještě 22. června 1618 na zasedání městské rady přednesl své – příznačně české – stanovisko:

Já plně povinností konšelskou jsem zavázán císaři i dědicům jeho přísahou. A pokud se nejedná proti císaři, proti korunování krále a svědomí mému než pro obhájení krále, země a nás všech, hotov jsem se všemi živ, i mrtev zůstat. Též se modlím upřímně za všechny stavy i pány direktory, aby všechno dobře řídili, jen aby v tom něco nebylo proti druhé straně. Já jsem pod obojí té staré víry a pak jsem přijímal, pokud byli pořádní  kněží od biskupa svěcení, ale když v tom se proměna stala, musel jsem se ke katolíkům obrátit. A cožpak to na přijímání pod obojí nebo pod jednou záleží? Záleží na lásce a milování. Toho nebudemeli míti, žádná dohoda mezi námi nebude…

Zatímco Slezsko a Horní i Dolní Lužice se k povstání připojily prakticky okamžitě, opatrní Moravané účast odmítli. Nizozemské stavy, bojující už od roku 1566 proti španělským Habsburkům, slíbily příspěvek 50 000 zlatých měsíčně, anglický král Jakub pár stovek vojáků. Z Unie německých protestantských knížat, sdružující německé protestantské státy převážně kalvínské konfese, reagoval vstřícně pouze její kalvínský vůdce Fridrich Falcký (1596–1632), jenž si za těchto okolností brousil zuby na český trůn. Poslal do Čech pomocný vojenský sbor, najatý katolickým knížetem Karlem Emmanuelem Savojským (který si za těchto okolností rovněž brousil zuby na český trůn) původně k boji proti katolickému Španělsku. Sboru, naverbovaném z větší části ve Švýcarsku, velel veterán tureckých válek Petr Arnošt hrabě z Mansfeldu.

Do čela české armády byl jmenován pan Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassiny, rovněž veterán tureckých válek. Veteránů tureckých válek bylo počátkem 17. století ve všech evropských armádách nepočítaně. Jak také jinak, když obrana východních hranic křesťanské Evropy před rozpínavostí turecké islámské říše trvala prakticky nepřetržitě od pádu Cařihradu v 15. století (a měla trvat ještě dobrých 150 let) a jakási „výrobní praxe“ na tureckých bojištích byla tudíž základním kvalifikačním předpokladem profesionálního vojáka oné doby.

Císař Matyáš I. s českým králem Ferdinandem II., měli k dispozici pouze dva slabé vojenské sbory, s nimiž se poněkud ukvapeně pokusili českou rebelii zlikvidovat. Generál Dampierre vpadl do jižních Čech, zatímco od východu, s laskavým svolením neutrálních moravských stavů, překročil českou hranici další veterán tureckých válek, maršál Buquoy, kterého Habsburkům půjčili jejich španělští příbuzní.

Zpočátku se českým povstalcům dařilo. Dampierra porazila stavovská armáda začátkem listopadu u Pelhřimova, Buquoye o pár dní později u Lomnice nad Lužnicí. Zdecimované Dampierrovy jednotky ustoupily zpátky do Rakouska, Buquoy se uchýlil do Českých Budějovic, které zachovaly Habsburkům věrnost. Sem za svým bývalým velitelem přijel pan Jindřich Hýzrle z Chodů, jenž tentokrát neriskoval, okamžitě po defenestraci uklidil do bezpečí k přátelům svůj „… dobytek, mobilie, manželku a děti…“, načež důmyslnou oklikou přes Pasov dorazil do Budějovic, aby „…tam svou věrnost Jeho Milosti císařské prokázal!

Koncem listopadu obsadilo české stavovské vojsko dolnorakouská města Weitra a Zwettl a jeho předsunuté oddíly se objevily v okolí Vídně. V prosinci dobyl Mansfeld Plzeň, po Budějovicích druhý největší opěrný bod císařských v Čechách, a úspěšně tak zakončil první rok povstání.

V březnu 1619 zemřel nábožensky i politicky relativně smířlivý císař Matyáš a jeho nástupcem na císařském trůně se stal Ferdinand II. Habsburský, nekatolickými historiky označovaný za „bigotního“ katolíka (což má patrně znamenat, že byl prostě katolík), který byl zastáncem tvrdého postupu proti vzbouřencům. Tento malý a zrzavý tlouštík, jemuž se současníci pošklebovali, že málo pije, málo mluví a málo myslí , a který „… z povinnosti hleděl čestně zastávati královský úřad svůj, však duch jeho nestačil úkolu tomu; byl by si přál štěstí poddaných svých a snažil se o to, bohužel duch jeho nebyl důsledný, ani prohlédavý. Velice pilně, ač bez záliby, opatřoval věci státní. Jedinými vášněmi jeho byla hudba a honba; za krisí nejtěžších trávíval na lovu dva dni v témdni. Ministrům svým dovolovali přicházeti k němu každé chvíle a vyrušovati ho i v oblíbeném zaměstnání, však samostatně nerozhodoval o ničem, ponechávaje vládu rádcům svým, jednak z bázlivosti, jednak z úzkostlivosti a pohodlnosti…“ (Ernest Denis)

Pokud tomu tak skutečně bylo, císařovi rádcové zvládli situaci na výbornou. Ferdinand II. totiž neprodleně připomněl českým stavům, že ho již roku 1617 přijali za svého krále, znovu jim potvrdil Majestát, veškerá privilegia a samozřejmě i úřady (včetně Thurnova karlštejnského purkrabství). A nakonec, když mu páni direktoři poslali jeho poslední nabídku neotevřenou zpátky (údajně kvůli špatné adrese), je pozval k jednání, při němž měli dělat prostředníky říšská knížata Maxmilián Bavorský (katolík) a Jan Jiří Saský (luterán).

Stavovské direktorium, jemuž stál v čele pan Václav Vilém z Roupova (?-1641), možná právem považovalo Ferdinandovy návrhy za pouhé pokusy o získání času a rezolutně je odmítlo. V březnu 1619 zasedal v Praze zemský sněm, který schválil konfiskaci majetku zjevných odpůrců povstání (majetek jezuitského řádu byl zabaven již v červnu 1618) a válka, kterou vlastně nikdo nechtěl, začala po vcelku klidné zimě nabírat dech. Zatímco jeden český sbor, vedený generálem Hohenlohe, sváděl drobné šarvátky s Buquoyem, druhý, jemuž se postavil do čela sám Matyáš Thurn, vstoupil v dubnu na Moravu, bez odporu obsadil Znojmo a začal postupovat na Brno. Moravské protestantské stavy rázem přehodnotily své původní záporné stanovisko a ústy pana Ladislava Velena ze Žerotína (1581–1638), předního moravského velmože, významného člena Jednoty bratrské a dosavadního kritika českých rebelů, se nadšeně přihlásily k povstání. Právní purista by to možná považoval za státní převrat provedený se zahraniční vojenskou podporou, jenomže právní puristé obvykle vysokou politiku nedělají. Na odpor této „internacionální pomoci“ se nepostavily ani tři moravské zemské pluky. Dva z nich bez problémů přešly na stranu povstalců, třetí se pokusil jeho velitel Albrecht z Valdštejna odvést do Rakouska. Když se mu to nepodařilo, odešel tam alespoň sám, zato i s moravskou zemskou pokladnou.

Zatímco generál Hohenlohe se před Budějovicemi nemastně neslaně kočkoval s Buqoyem, generál Thurn, nadšený svými dosavadními úspěchy, vytáhl na Vídeň. Rakouští protestantští stavové, znepokojení představou, že by jim po Matyášově smrti měl vládnout „bigotní“ Ferdinand, využili přítomnosti českého vojska a pokusili se přimět císaře k podpisu dokumentu zvaného Sturmpetition, rakouské obdoby Rudolfova českého Majestátu. Habsburská rodinná legenda praví, že ve chvíli, kdy jeden z členů stavovské delegace poněkud neuctivě císaře vybídl: „Vzdej to, Ferdo, a podepiš!“, vjel na nádvoří císařského paláce oddíl Dampierrových kyrysníků a „Ferda“ nepodepsal. Vzápětí,  protože zřejmě nejen v Čechách, ale ani v Rakousku se nic neutají, ztroskotal rovněž pokus rakouských protestantských stavů vpustit do slabě chráněné Vídně Thurnovy vojáky, tábořící před hradbami. Neúspěšnou intriku popsal ve svých Pamětech bývalý polní zbrojmistr českých stavů, nyní plukovník císařské armády Jindřich Hýzrle z Chodů:

Když přišla noc na neděli, přesunul hrabě Thurn jeden regiment knechtů a tisíc rejtarů do předměstí před Stubentor a postavil je za tmy úplně tiše do bitevního pořádku. S velkými nadějemi pak čekal na to, že své úmysly do konce provede, ale v tom se díky Bohu hrubě mýlil. Nebo my jsme celou noc ostražitě ulice projížděli a každého, koho jsme venku kromě našich soldátů se zbraní v ruce natrefili, toho jsme k zemi srazili a zbraň mu vzali. Jakmile se rozednilo, odzbrojili jsme celé město a složili zbraně do cajkhauzu, což se v úplné tichosti odehrálo. Jak hrabě Thurn zpozoroval, že určený čas hodinu za hodinou uplývá a ve městě žádný hřmot slyšet není, jak smluveno bylo (avšak, jak se moudře říká, Homo proponit, Deus disponit), odtáhl pryč a svých zlých záměrů se vzdal a tak jeho Milost král svou moc v klidu a pokoji udržel…

Vídeňské brány zůstaly zavřené. Po krátkém ostřelování císařského paláce, při němž se údajně vyznamenal velitel stavovského dělostřelectva Jan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (jinak též známý básník, spisovatel, hudební skladatel a cestovatel), se Thurnovi vojáci dali na ústup zpátky do Čech. Tam zatím zkušený císařský generál Buquoy porazil v bitvě u Záblatí neméně zkušeného stavovského generála Mansfelda a další stavovský generál Hohenlohe, jenž porážce svého druha ve zbrani jen škodolibě přihlížel, zrušil obležení Budějovic a stáhl se k Soběslavi. 

V červenci se v Praze sešel generální sněm zemí koruny České (tedy Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) a v přítomnosti zástupců rakouských stavů odhlasoval ustavení konfederace, k níž později přistoupili i stavové rakouští a uherští. Tento sněm také definitivně zavrhl Ferdinanda II. a zvolil novým českým králem říšského kurfiřta Fridricha vévodu Falckého.

V srpnu došlo na jižní Moravě k bojům mezi císařským sborem generála Dampierra a stavovským vojskem, kterému veleli moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína a plukovník Fridrich z Tiefenbachu. Moravané zvítězili v řadě menších šarvátek i ve dvou větších bitvách a poražený Dampierre, v jehož vojsku bojoval také plukovník Hýzrle, ustoupil zpátky na rakouské území.

Na podzim vystoupil proti císaři i sedmihradský kníže a vazal islámské turecké říše Gábor Bethlen (1580–1629) a společně s Thurnovou armádou oblehl Vídeň. Podruhé v  průběhu války tak ohrozilo stavovské vojsko císařské sídelní město. Bohužel opět jenom drancováním okolí a ostřelováním z lehkých polních děl. V prosinci Bethlenovy jednotky od Vídně odtáhly, aby čelily útoku polských kozáků na Slovensku, a jednotky českých, moravských a rakouských stavů brzy následovaly jejich příkladu. Doba stavovských úspěchů byla ta tam a již nikdy se neměla vrátit.

Císař Ferdinand II. po celou dobu nezahálel. Nejprve za peníze svých španělských příbuzných naverboval ve španělském Nizozemí (dnešní Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, francouzské kraje Artois a Flandry) patnáctitisícovou armádu, která se měla postarat o falcké državy nového českého krále Fridricha. Načež slíbil vůdci Katolické ligy vévodovi Maxmiliánu I. Bavorskému, že pomůže-li mu vzpurného říšského kurfiřta a českého lžikrále zpacifikovat, stane se říšským kurfiřtem on sám. Potom ujistil luteránského saského vévodu Jana Jiřího I., že pokud by náhodou saská armáda vojensky obsadila vzbouřené Slezsko a Horní i Dolní Lužici, může si obě Lužice ponechat. A nakonec přesvědčil Gábora Bethlena, jenž za „pronájem“ své lehké jízdy požadoval od českých spojenců nesmyslnou částku 400 000 zlatých, že pokud mu někdo někdy nějaké peníze vyplatí, hamižní Češi to rozhodně nebudou, zatímco on, příbuzný španělských Habsburků s jejich stříbronosnými americkými koloniemi… Nu a poslední hřebík do diplomatické rakve českého povstání zatlouklo katolickou Francií iniciované prohlášení Protestantské unie, jímž se její členové zřekli svého dosavadního vůdce Fridricha Falckého…

Proti tomuto subtilnímu předivu císařské diplomacie postavila česká strana pouze obvyklé nářky na potlačování náboženské svobody a čím dál tím naléhavější žádosti o peníze. Stížnosti pochopitelně nikdo nechápal, protože tolik náboženské svobody, kolik jí měli od husitských válek Češi, neměli (alespoň podle mínění katolíků) obyvatelé žádného jiného státu v Evropě. V jednom ze svých dopisů píše český katolický humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, že v Čechách „… starci, chlapci, muži i ženy se hádají o věcech víry, vykládají si Písmo sv. tak, jako nikdy se neučilo. Každá sekta má tu své přátele, tak veliká je touha po novotách…

A peníze? Jak se později ukázalo, bylo jich v Čechách dost, jenomže Čechům se je nechtělo do války za svoji „svobodu“ investovat. O to důrazněji je ovšem vyžadovali na ostatních. Situaci vystihl jeden z rádců Fridricha Falckého Ludvík Camerarius, když si postěžoval, že „ … důchody královské jsou špatné, správa země zamotaná, všude zmatky a Augiášův chlév. Velitelé vojsk nesvorní, řevniví, všude lakota a sobectví, vojsko znemravnělé a zkažené…

Průměrnému Čechovi připadal ovšem znemravnělý a zkažený spíše sám král Fridrich, „… člověk povahy laskavé a obyčejů uhlazených, ale zvyklý více rozkošem než řízení velkých věcí…“ . Protože i choromyslný Rudolf II. zachovával na veřejnosti vladařskou důstojnost, Češi si nějak nemohli zvyknout na panovníka, který před jejich očima lezl po stromech a v létě se s prostými lidmi koupal ve Vltavě. Nehledě na to, že kromě přehnaně mravných kalvínských kazatelů s sebou přivedl do Prahy i přehnaně (alespoň na české poměry) nemravné dvorní dámy. A také anglickou manželku, která neuznávala španělskou etiketu, nosila hluboké výstřihy a ještě k tomu „… obrazy svatých v veliké ošklivosti měla, poněvadž kolikráte, vyhlídajíc z pokojů královských na Staré a Nové Město pražské, potupně říkávala, že by ráda přes most do Starého i Nového Města pražského se projela, ale že nemůže na toho lazebníka na mostě na kříži přibitého (míníc tím obraz umučení božího) hleděti…“  (František Kocmánek)

Na jaře roku 1620 byl rozklad stavovské armády oddálen vyplacením dvouměsíčního žoldu (peníze poskytly nizozemské stavy) a do země konečně dorazily slíbené posily ze zahraničí: dva pěší a jeden jízdní pluk z Nizozemí, pěší pluk naverbovaný v Anglii a sbor uherské lehké jízdy. Pobyt tolika žoldnéřských oddílů na válkou těžce zkoušeném českém venkově měl bohužel vzápětí za následek selská povstání na Táborsku, Žatecku, Bechyňsku a Prácheňsku. Sedláci, důsledně týraní a okrádaní vojáky obou stran, měli v otázce obrany vlasti jasno.

V létě 1620 zaútočil italský generál ve španělských službách Ambrosio Spinola na obě Falce, zatímco císařská armáda, kterou vedl opět hrabě Buquoy, zpacifikovala rakouské protestanty a společně s armádou Katolické ligy vstoupila do Čech. Armádě Katolické ligy stál v čele zbožný, vojenské zkušenosti však zcela postrádající vévoda Maxmilián Bavorský (1573-1651). Na rozdíl od mnoha jiných státníků měl tento vzdělaný aristokrat dost rozumu na to, aby řízení vojenských operací přenechal odborníkům, a tak bavorské armádě ve skutečnosti velel další ostřílený veterán tureckých válek, generál Johann Tserclaes hrabě Tilly.

Přestože se veteráni Tilly a Buquoy příliš nesnášeli, porazila obě spojenecká vojska stavovskou armádu v několika šarvátkách, obsadila několik měst (Písek, Vodňany) a dne 8. listopadu 1620 stanula před Prahou. Zde se Tilly a Buquoy konečně na něčem shodli – oba svorně konstatovali, že útok na nepřátelskou armádu, která má za sebou bezpečné útočiště opevněného města, je příliš riskantní…

České armádě velel v této závěrečné fázi války generalissimus Kristián starší kníže z Anhaltu, spíše diplomat než voják. Ze své nové funkce určitě žádnou zvláštní radost neměl. Nebyl důvod. Různorodá armáda, kterou měl vést k vítězství, se skládala z útvarů českých, moravských, slezských, rakouských a uherských, přičemž každý z těchto útvarů tvořili vojáci snad ze všech končin Evropy. Za normálních okolností by na tom nebylo nic zvláštního. Na všech bojištích nekonečných tureckých válek běžně spolupracovaly jednotky různých zemí, všechny bojovaly podle stejných výcvikových příruček a všechny se dorozumívaly mezinárodním vojenským „esperantem“, jehož základ tvořila němčina. A co se národností jednotlivých vojáků týče – voják byl především profesionál, smluvně zavázaný bojovat za toho, kdo mu zaplatil. Národnost s tím neměla co dělat.

Anhaltův problém tkvěl v tom, že jeho vojákům se prostě bojovat nechtělo. Nebylo divu. Už čtyři měsíce nasazovali své životy na dluh, protože jejich zaměstnavatelé neplnili svoji část smlouvy a nevypláceli jim žold. Vláda neměla peníze. Majetek, zabavený na začátku povstání katolíkům a císaři, byl pryč. Příspěvky na válku ze zahraničí, které procházely příliš mnoha rukama, byly také pryč. Vlastní prostředky se šlechticům ani měšťanům utrácet nechtělo. A tak na jedné straně požadovali, aby za ně najatí žoldnéři riskovali život, na straně druhé však sami nebyli ochotni riskovat ani své peníze. Sedláci žádné peníze neměli, a povolat je k obraně ohrožené vlasti nemělo smysl. Jednak oprávněně považovali celé povstání za panský výmysl – a jednak by proti vycvičeným vojákům nepřítele nic nezmohli. Doba nadšených husitských cepníků byla ta tam. Morálně i technicky…

Přestože pět tisíc vojáků stavovské armády v den bitvy vůbec neopustilo pražské výčepy a nevěstince, bylo její postavení na Bílé hoře z čistě vojenského hlediska zvoleno dobře. Dokonce tak dobře, že by armádě méně morálně rozložené zajistilo vítězství. Profesionálové Tilly a Buquoy to věděli, proto se jim příliš bojovat nechtělo. Diletant Maxmilián, vojenských věd neznalý a zkušenostmi z tureckých bojišť nezatížený, se však krátce pomodlil – a vydal rozkaz k útoku…

Císařský generál Buquoy utrpěl krátce předtím v šarvátce u Rakovníka zranění, které (s poetikou sobě vlastní) popsal plukovník Hýzrle slovy: „… byl přitom z muškety (s odpuštěním) do údu přirozeného střelen, ale rána ta smrtelná nebyla, poněvadž kulka už pomalu letěla…“ Prozíravě se tedy vymluvil na zdravotní obtíže a uchýlil se do ústraní svého kočáru. Na bojiště poslal místo sebe generála Maxmiliána z Lichtenštejna. Generál Tilly si – jakožto přímý podřízený bavorského vévody – něco podobného dovolit nemohl, a tak se rozhodl zahájit bitvu zkusmým útokem na levé křídlo stavovského vojska, jemuž velel Matyáš hrabě Thurn. Možná předpokládal, že útok jediné tercie (složené ze dvou pěších pluků), podporovaný Valdštejnovými (velel jim podplukovník Lamotte, sám Valdštejn se bitvy nezúčastnil) a Gauchierovými kyrysníky, bude odražen, a on bude moci  bitvu odtroubit. A udělat ze svého šéfa pitomce.

Útok kupodivu odražen nebyl. Devět kornet české jízdy, jimž se pro nepřítomnost příslušných velitelů postavil do čela sám Thurn, sice zahnalo císařskou jízdu, muselo však ustoupit pod náporem narychlo přivolaných císařských posil. Pak už to šlo rychle. Po krátkém boji, jenž trval necelé dvě hodiny a v němž padlo pouhých 250 císařských a přibližně 1 500 stavovských vojáků, se Tillyho „zkusmý útok“ změnil v totální vítězství.

Uhři dali se dle jich obyčeje nejprve v utíkání, to vidouce české rejtarstvo, tolikéž učinili; jízda moravská pozastavivše jse a nemoha sami odolati, vzavše škodu, coufli a také na útěk se dali; pěchota opuštěná utrpěla, jako by na masné krámy uvedena byla…“ napsal ve svých Pamětech Mikuláš Dačický. Mýlil se. Možná schválně. Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626), kutnohorský erbovní měšťan, utrakvista a vlastenec, v mládí poživačný  bouřlivák, k stáru – jak už to tak bývá – veliký moralista a kritik nestřídmého způsobu života, na Bílé hoře tenkrát nebyl. Takže nemohl (anebo nechtěl) vědět, že jako první se dali na útěk němečtí vojáci Thurnova elitního pěšího pluku, dokonce bez jediného výstřelu. Takřka demonstrativně. Tím se rozpadlo levé křídlo stavovské sestavy. A pak se rozutekli všichni. Byl to debakl, kterým ostatně nespokojení vojáci už dlouho vyhrožovali.

Čest armády českých stavů zachraňovali nakonec němečtí jízdní arkebuzíři mladého knížete Kristiána z Anhaltu (syna vrchního velitele), kteří se po zhroucení levého křídla pokusili o protiútok. A samozřejmě němečtí lancknechti čtyř kompanií Šlikova (dříve Valdštejnova) moravského pluku na pravém křídle. Měli smůlu, která tu a tam vojáky potkává – na rozdíl od svých šťastnějších druhů z ostatních jednotek (včetně dalších čtyř kompanií svého pluku) nemohli utíkat, protože měli za zády zeď královské obory. Byli to profesionálové, a tak bojovali. Alespoň chvíli. Nedlouho po bitvě vstoupili ti z nich, kteří přežili, do služeb vítězného císaře Ferdinanda. A ještě později vstoupili jako „hrdinní Moravané“ do českého historického bájesloví…

Některé stavovské posádky měst a hradů, složené převážně ze zahraničních žoldnéřů, se zachovaly o poznání statečněji než většina polní armády. Anglická posádka Karlštejna se sice vzdala císařským po první výzvě, ale Mansfeld držel Plzeň do března 1621, kdy ho Friedrich Falcký odvolal k hájení svého vlastního území, a plzeňská posádka v jeho nepřítomnosti (údajně však nikoli bez jeho souhlasu) předala město císařským za úplatek 140 000 zlatých. Nizozemský plukovník Franck vzdal Tábor po ročním obléhání v listopadu 1621, skotský podplukovník John Seton hájil Třeboň do března 1622, Mansfeldův poručík Hans Junckher vydržel na Zvíkově dokonce až do července 1622.

Na konečné porážce českého povstání to nic nezměnilo, vnucuje se ovšem otázka, co by se stalo, kdyby podobnou neústupnost projevili kromě několika nižších velitelů i velitelé vyšší. Vojáků měli k dispozici dost. Kromě uprchlíků z prohrané bělohorské bitvy se v Praze zdržovalo dalších 5 000 mužů, kteří se k ní vůbec neobtěžovali dostavit. U Kostelce nad Černými lesy čekalo na rozkazy 8 000 Bethlenových uherských jezdců. Stačilo zavřít brány, povolat Uhry a vyplatit vojákům aspoň část dlužného žoldu z peněz, které si později jako válečnou kořist odvezli císařští. Nestalo se, ačkoli již roku 1618 nabádal Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic (1594–1618) své urozené i neurozené spolupovstalce, že přece jenom „… lépe jest částku jmění svého ztratiti a opykati s poctivostí, nežli potomně s velikou hanbou a posměchem přijíti o všechno…

Že měl pravdu, zjistili obyvatelé Českého království brzy. Mikuláš Dačický píše ve svých pamětech:

… hned pak po té porážce král Fridrich palatinus jako omámený s manželkou, dětmi a při něm někteří, jenž jse ho přidrželi, pobravše s sebou, což mohli, dali jse také z Prahy na utíkání, preč jse davše z království Českého, a jak mohli, jse salvírovali, na neopatrnost a nesprávu oficírův vojenských naříkajíce. Stala jse jest tu hanba, lehkost, posměch Čechuom a potracena starobylá chvála česká, následující pak zhouba a žalost převeliká! Nebo Pražané všech tří měst pražských, hned po té porážce lid ten vojenský císařský do měst pražských beze všeho odporu vpustivše, jse k ruce císaři Ferdinandovi poddali, a hrad pražský také opanován; lid pak ten do měst pražských puštěný dáleji sobě v týchž městech pražských provozovali podlé vůle své, bohatství a loupeže nabejvajíce. Dále pak lid císařský poznavše, že žádného juž odporu v Čechách nejmají, dali jse sem i tam po vší České zemi v loupení, plundrování, braní, všeckny kouty vyhledávajíce i nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním, i jinak je ohněm, pro vyjevení a vyhledání peněz skrytých, mučíce, trápili i usmrcovali, takže hrozno a žalostivo bylo o tom rozprávěti etc. A tak nic jiného nebylo nežli : ach, ouvé a běda, dej a berme! Ani katolitským římského náboženství odpuštěno a prominuto nebylo; jen dej všechno a věř sobě, jak chceš…

Méně dramaticky, zato s upřímným cynismem profesionála líčí události plukovník Jinřich Hýzrle z Chodů, který 18. listopadu 1620 přijal kapitulaci královského města Žatce:

… přestože jsem jim ve smlouvě pardon přislíbil, totiž že ani na hrdle; ani na majetku a statcích trestáni nebudou, musel jsem pro Jeho Milost císařskou nepatrnou válečnou dávku vyžadovat, kterou Jeho Milosti do tří dnů odevzdat mají, a to 40 000 dukátů.

Když oni všechno, co jim bylo řečeno, pilně vyslechli, poděkovali nejprve ve vší poníženosti a se slzami v očích za velikou a vzácnou přízeň Jeho Milosti císařské, co se však těch 40 000 dukátů tkne, velice se na to vymlouvali, že je dlouhotrvající válka nejen o peníze, ale i o stříbro, které měli, už připravila a že jim opravdu možná není takové množství peněz sehnat. Na to jsem jim odpověděl, že jestliže mohli sehnat tolik peněz proti svému pánovi a k účelům tak špatným, poslouží jim víc ke cti, jestliže ted' svému dědičnému pánovi na věc dobrou a spravedlivou přispějí. Projevují přece tolik bolesti a lítosti nad tím, že se k rebelii přidali, tak ať dokážou svou věrnost vrchnosti i věnováním svého majetku a nasazením hrdla svého a své krve a cti. A jestliže by snad ještě něco namítali, pak bych se musel domnívat, že jejich věrnost císaři není opravdová a brzy pomine, nebo že snad se upínají k jiné naději, která však je, Bůh ví, docela marná...“ .

Navzdory kvapnému útěku „Zimního krále“ Fridricha však naděje Žateckých možná tak docela marná nebyla. Zatímco v Čechách vzdorovaly habsburským vítězům už jen osamocené posádky několika měst a hradů, na Moravě a ve Slezsku boj teprve začínal. Kromě vymyšlených moravských hrdinů existovali totiž i hrdinové skuteční. Například evangeličtí Valaši ze severovýchodní Moravy, jejichž poslední zoufalé povstání zlikvidoval teprve v roce 1644 císařský polní maršál Jan Kryštof Puchheim. Od ledna 1621 přepadali tito obyvatelé hornatého Vsetínska, Brumovska a Vizovicka císařské posádky ve Zlíně, Valašském Meziříčí a Vizovicích, v létě a na podzim roku začali pod vedením moravského pána Jana Adama Čejkovského z Víckova města i obsazovat (Hranice, Lipník a další).

V létě téhož roku poslal na Moravu svoji dvanáctitisícovou armádu slezský markrabě Jan Jiří Krnovský (1577–1624), který se po odchodu krále Fridricha do Nizozemí stal exilovou hlavou českého stavovského odboje. V jeho vojsku našel proto útočiště nejen bývalý moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína, ale i Jindřich Matyáš hrabě Thurn. Tato poslední armáda poražených českých stavů měla v úmyslu spojit se s vojskem sedmihradského vévody Bethlena a společně s ním udeřit na Vídeň. V červenci dobyla Nový Jičín, v září a v říjnu Skalici, Strážnici, Veselí, Uherský Brod a Holešov.

Císařská armáda vedená generálem Buquoyem obléhala mezitím Bethlenovu pevnost Nové Zámky. V průběhu obležení byl generál Buquoy, jeden z bělohorských vítězů, zabit za okolností, které popsal ve svých pamětech svědomitý plukovník Hýzrle a které ledacos vypovídají nejen o generálově povaze, ale i o způsobu válčení na uherských bojištích:

Druhého dne jsem držel hlavní vartu, a zrovna toho dne se náš generál vydal tuze daleko do pole jen s asi třiceti rejtary, když tu na něj zčista jasna vyrazil Horváth Jánuš ze zálohy a málem by bylo došlo k neštěstí, kdybych mu byl na pomoc nepřispěchal. Avšak jeli už některému člověku určeno do neštěstí přijít, nevyhne se tomu, zvlášť když svého nepřítele podceňuje nebo v opovržení má. A tak asi třetího dne po tom přišla zpráva, že nepřítel vypadl pod vedením Jánuše Horvátha z pevnosti a pobíjí naše knechty při krmení. Hrabě Buquoy chtěl se dvěma kompaniemi Valonů prozkoumat pole a zase zajel tak daleko na svém malém a utahaném koníku a jako vždycky bez poboční zbraně a bez pistolí. Jak už byl hodně daleko od ležení, tu se na něj a na jeho dvě kompanie Valonů vrhly houfy Uhrů se šavlemi. Valoni se dali hned na útěk a nechali tam generála, který na své malé herce uprchnout nemohl a při němž jen urozený kavalír Torquato Conti ještě s jedním hrabětem zůstal, ve štychu. Hrabě Buquoy byl proklát třemi kopími a zabit, Torquato Conti a ten druhý hrabě se po nějakém čase velice draho vykoupili…

Po Buqoyově smrti (10. července 1621) císařští od Nových Zámků ustoupili, povstalecká vojska se konečně spojila a pokusila se dobýt Bratislavu a Uherské Hradiště. Obě města jejich útoku odolala, stejně jako později (v listopadu 1621) Olomouc, hájená Albrechtem z Valdštejna a jeho „velice draho“ ze zajetí vykoupeným podplukovníkem Torquatem Contim.

Pod dojmem těchto neúspěchů stáhl Gábor Bethlen svoje oddíly zpátky na Slovensko a (podle svého osvědčeného zvyku) začal tajně vyjednávat s císařem. V lednu 1622 spolu v Mikulově uzavřeli mír, který ukončil uherské stavovské povstání. Gábor Bethlen se vzdal dobytých území a titulu uherského krále. Za to obdržel titul říšského knížete a doživotně Sedmihradsko a část východních Uher. Jan Jiří Krnovský, Jindřich Matyáš Thurn a další povstalci, kteří nebyli v mírové smlouvě zahrnuti, se uchýlili pod jeho ochranu.

Mikulovským mírem válka na území Českého království prakticky skončila a těžiště dalších bojů se přeneslo do Německa, kde na území Horní Falce od jara 1621 operovala armáda Katolické ligy pod velením generála Tillyho. Fridrich Falcký, stále používající titulu Český král, povolal z Čech generála Mansfelda a požádal o pomoc protestantská knížata Jiřího Fridricha markraběte bádensko-durlašského a Kristiána vévody brunšvicko-wolfenbüttelského. Generálu Mansfeldovi se sice podařilo porazit Tillyho u Wieslochu (byla to první z pouhých dvou porážek, které tento vojevůdce v průběhu své dlouhé vojenské kariéry utrpěl), proti spojeným ligistickým, císařským a španělským vojskům však nakonec ani on, ani oba Fridrichovi spojenci z Protestantské unie nic nezmohli. Po zdrcující porážce markraběte Jiřího Fridricha u Wimpfenu a prince Kristiána u Höchstu ustoupil Mansfeld do Nizozemí a ligistická armáda obsadila v září roku 1622 Fridrichovo sídelní město Heidelberk.

V průběhu roku 1623 naverboval Kristián Brunšvicko-Wolfenbüttelský za nizozemské peníze nové vojsko, s nímž se pokusil Tillyho z Falce vypudit, byl však u Stadtlohnu opět poražen. Nešťastný český Zimní král se definitivně uchýlil do nizozemského Haagu a jeho osiřelého falckého knížectví i funkce říšského kurfiřta se rozhodnutím říšského sněmu ujal bělohorský vítěz Maxmilián Bavorský. Co se českého královského titulu týče, Fridrich Falcký jej používal až do své smrti, ale v Čechách se již pochopitelně neobjevil…

Poraženým českým stavům nepomohlo ani to, že již 13. listopadu 1620, tedy necelý týden po prohrané bělohorské bitvě, zaslalo 201 šlechticů (mezi nimi i Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic, Václav z Roupova a Jan Kavka z Říčan) císaři ponížené memorandum, v němž všichni kajícně přiznali, že jim „… srdečně lítostivé jest, že … se proti Jeho Milosti císařské jakožto našemu pořádnému, posloupnému, korunovanému, pomazanému králi a pánu pozdvihli…

Lepší drzé čelo než poplužní dvůr, říkává se od pradávna v Čechách. Jenomže Ferdinand II. byl vůči podobným pokusům ještě odolnější než jeho předchůdce Matyáš, a tak se i v tomto případě řídil doporučením svých rádců, zejména kapucínského kazatele pátera Sabina, jenž prý svému panovníkovi důrazně připomněl slova Písma svatého: „Roztlučeš je pruty železnými a jako nádobu hrnčířovu roztříštíš je…

Soudní tribunál, jehož předsedou byl Karel kníže z Lichtenštejna a žalobcem pan Přibík Jeníšek z Újezda, převedl tuto vpravdě křesťanskou myšlenku do řeči paragrafů a ze všeho nejdřív odsoudil k smrti 29 významnějších povstalců, kteří prozíravě uprchli do ciziny. Pak dodatečně zbavil cti a majetku 10 dalších, kteří „zemřeli v trvalé vzpouře“, takže je nebylo možné popravit ani perspektivně. A nakonec navrhl císaři reálně proveditelných 51 rozsudků smrti. To bylo příliš i na zbožného Ferdinanda. Zvlášť když navíc „… některé rozsudky byly tak nesmyslné, že Lichtenštejn posílaje je do Vídně, doporoučel odsouzence milosti panovníkově…“ (Ernest Denis)

V osmi případech císař Lichtenštejnovu doporučení vyhověl a poslal provinilce místo na popraviště do vězení, v šestnácti případech nařídil exekuci odložit a „pouze“ v sedmadvaceti případech podepsal bez námitek. Mezi omilostněnými byl kupodivu starý Thurnův přítel Vilém z Lobkovic, sice luterán a aktivní účastník pražské defenestrace, ale současně i strýček zasloužilého nejvyššího kancléře, katolíka Zdeňka Popela z Lobkovic. Naproti tomu mezi těmi, kdo se milosti nedočkali, skončil jediný katolík mezi odsouzenci, královský hejtman Pražského hradu Diviš Černín z Chudenic. Jeho jediným proviněním bylo to, že na příkaz svého nadřízeného, nejvyššího purkrabího pana Aleše ze Šternberka, vpustil stavovskou delegaci v den defenestrace na Pražský hrad. Pan Aleš ze Šternberka sice tento příkaz skutečně vydal, byl však tchánem pana Jaroslava Bořity z Martinic, takže trestu jaksi unikl... 

Sedmadvacet odsouzených bylo dne 21. června 1621 na pražském Staroměstském náměstí popraveno. Tři z nich byli příslušníky panského stavu (Jáchym Ondřej Šlik z Holejče, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic), sedm příslušníků stavu rytířského (Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Bohuslav z Michalovic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí, Diviš Černín z Chudenic), sedmnáct měšťanů (Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof Kober z Koberšperku, Jan Šultys z Felsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořic, dr. Jan Jessenius z Jessenu, dr. Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu, dr. Leonard Rüppel, Václav Litoměřický z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclínovce, Ondřej Kocour, Jiří Řečický, Michael Wittman, Šimon Vokáč z Chýš, Jan Kuttnauer ze Sonnenštejna, Šimon Sušický ze Sonnenštejna, Nathaniel Vodňanský z Uračova). Ačkoli tři z měšťanů byli oběšeni (Kuttnauer, Sušický, Vodňanský) a nikoli sťati. Vždy loajální pražský kat Jan Mydlář, vyznáním mimochodem stále ještě utrakvista, otupil při této náročné zakázce čtyři meče…

Vzhledem k tomu, že mezi popravenými rytíři byl i smolař Diviš Černín z Chudenic, vznikl v průběhu exekuce drobný etický problém – jakožto staronový královský rychtář Starého Města pražského jí totiž velel jeho mladší bratr Heřman Černín hrabě z Chudenic (1576–1651), císařův vyslanec u tureckého dvora a jediný významnější český šlechtic, jenž na Bílé hoře bojoval v řadách císařského vojska. Osvědčený císařův dvořan měl bezesporu na rozhodování císařské justice jistý nezanedbatelný vliv, využil jej však raději pro záchranu svého dalšího bratra Humprechta (ačkoli ten byl dokonce stavovským direktorem, čili objektivně mnohem větším provinilcem) a choulostivou situaci při popravě bratra staršího vyřešil s elegancí zkušeného diplomata – na tu chvilku se z tribuny vítězů diskrétně vzdálil. S přihlížením exekuci svého švagra a bývalého přítele Kryštofa Haranta naproti tomu žádný problém neměl, dokonce se o necelé čtyři roky později oženil s jeho ovdovělou manželkou…

Matyáš hrabě Thurn, odsouzený v nepřítomnosti, popravě unikl. I on sice požádal císaře o odpuštění a nabídl mu své věrné služby, ale prozíravě tak učinil pouze přes prostředníky – a hlavně až z relativně bezpečného Slezska, kam loajálně doprovodil svého poraženého krále Fridricha. Sichr je sichr, říkává se v Čechách rovněž.

Ostatní dopadení rebelové byli potrestáni pokutami a konfiskacemi majetku. Ferdinandův generální pardon, zveřejněný 7. května 1622, omilostnil účastníky českého stavovského povstání, jejich statky však byly zabaveny a rozprodány. Tuto největší vyvlastňovací akci v českých dějinách (nepočítáme-li samozřejmě rok 1948 a následující) řídila císařská konfiskační komise, které předsedal opět kníže Lichtenštejn. Z celkového počtu přibližně 1 600 českých šlechtických rodin jich komise odsoudila 680, z toho 166 ke ztrátě veškerého jmění, 45 o dvě třetiny, 128 o polovinu, 215 o třetinu, 126 o jinou, menší část majetku. O veškerý obecní majetek přišla většina královských měst, samozřejmě kromě Budějovic a Plzně, které za stavovského povstání osvědčily svoji věrnost císaři. Odhaduje se, že majitele změnilo okolo 75 % veškeré zemědělské půdy. Konfiskované statky získali za symbolické ceny, případně rovnou zadarmo zasloužilí vojenští velitelé a loajální příslušníci katolické šlechty. Anebo ti, kdo v tom prostě uměli chodit…

Jako například chudý český rytíř pan Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583–1634). Do roku 1606 člen Jednoty českobratrské a nižší důstojník císařské armády ve válkách s Turky, potom katolík. Od roku 1615 plukovník moravských stavů, jenž se odmítl přidat ke stavovskému povstání, přeběhl k císaři a po bitvě na Bílé hoře si (už jako vojenský velitel v Čechách) sloučením šedesáti konfiskovaných panství založil v severních  Čechách prosperující Frýdlantské vévodství. Kdo umí, umí…

Nebo Valdštejnův nástupce ve velení moravskému pluku, plukovník Jindřich hrabě Šlik z Passaunu (?–1650), vzdálený a chudší příbuzný popraveného stavovského direktora Jáchyma Ondřeje Šlika z Passaunu (1569-1621). Od sedmnácti let sloužil v císařském vojsku, bojoval proti Turkům, nějaký čas strávil ve španělských službách. Roku 1619 nerozvážně přijal nabídku moravských stavů a převzal po uprchlém Valdštejnovi jeho opuštěný pluk. Na Bílé hoře padl – nikoli hrdinskou smrtí, jak líčí romantická legenda – nýbrž docela nehrdinsky do zajetí. Podle osvědčeného žoldnéřského zvyku pak vstoupil i se svými německými „Moravany“ do císařských služeb a bojoval dlouho a dobře proti svým dřívějším chlebodárcům. Časem změnil i víru, oženil se s vdovou po bývalém moravském zemském hejtmanovi Ladislavu Popelovi z Lobkovic, roku 1623 byl povýšen do nejnižší generálské hodnosti a roku 1632 byl jmenován dokonce prezidentem dvorní válečné rady, čili – řečeno dnešní terminologií – ministrem obrany. Kdo umí, umí…

Ne nadarmo konstatuje český historik Petr Maťa, že „… málokde se vojenská služba vyplácela tak, jako v císařské armádě dvacátých a třicátých let 17. století, když císař namísto žoldu vyplácel velitele svého vojska lacinou půdou. Ti, kteří tuto příležitost dokázali včas vytušit, neodcházeli s prázdnou. Zchudlí šlechtičtí synkové ze všech koutů Evropy i obyčejní dobrodruzi se mohli v neznámých Čechách snadno vypracovat v boháče…

Schopnosti tohoto druhu však nebyly pouze výsadou vojáků. V  komisi, která měla dohlížet na vymáhaní konfiskovaného majetku, seděl (společně s bývalým stavovským direktorem Humprechtem Černínem z Chudenic!) také radní Nového Města pražského, dříve staroutrakvista, nyní katolík Jan Sferin ze Sferinu. Tentýž Jan Sferin ze Sferinu, který se na předbělohorských zasedáních městské rady tak upřímně modlil „… za všechny stavy i pány direktory, aby všechno dobře řídili, jen aby v tom něco nebylo proti druhé straně...

Zatímco hrdelní tresty pro vůdce českých rebelů byly v zahraničí považovány za naprosto legitimní reakci ohroženého panovníka, s konfiskacemi majetku tomu bylo jinak:

Když císař se dověděl, že mnozí a páni a rytíři čeští, jimž statky v pokutě byly konfiskovány, v cizině si stěžují a naříkají, jako by pro náboženství byli pokutováni a statků svých zbaveni, a tak předstírajíce nevinu svou mnohých knížat i jiných osob o jejich provinění nevědoucích útrpnost vzbuzují a tím je i poštívají; protož ustanovil se na tom, ponechati statky takovým odsouzeným, kteří se hrubě neprovinili, a o nichž nadíti se dalo, že se polepší, zvláště pak těm, kteří jenom třetí neb menší díl jmění svého v pokutě propadnouti měli, aby tím dokázal, že nikdy úmysl neměl, českou šlechtu ze země vypuditi aneb vyhubiti, nýbrž že ji chce chrániti a zachovati k zvelebení království Českého …“ (Tomáš Bílek)

Důsledkem tohoto oportunistického milosrdenství bylo zrušení konfiskační komise, k němuž došlo dne 3. října 1623. V pozdějších letech byla sice několikrát nakrátko znovu obnovena, ale to nejhorší už zdecimované české stavy měly  za sebou. O tři století později shrnul příčiny jejich porážky francouzský historik Ernest Denis:

… odbojní stavové neprohlédli dosti jasně rozhodnou důležitost zápasu, který počínali, nebo spíše, jsouce obětmi chyb odvěkých a politiky zhoubné, zahájili boj se zločinnou lehkomyslností, aby pokračovali v něm právě s tak malou obratností jako nedostatečnou oddaností a odvahou. Od půl druha století snahy jejich neustále nesly se k zřízení oligarchie výlučné a omezené, a samým úspěchem svým odděleni byli od ostatního národa a zároveň vypraženo srdce a zatemněno svědomí jejich; den pokuty nastal: ve chvíli boje zůstali osamoceni, bez spojenců, a oni sami na obranu vlasti přinášeli jen obmezené předsudky a malicherné názory…

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔16.03.2009 📕13.267

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře