Invaze Thajska do Států Shan aneb Thajsko ve druhé světové válce
Kapitola 1 – Historie Thajska v průběhu období druhé světové války
Před Druhou světovou válkou - podobně jako v jiných zemích Jihovýchodní Asie - i v Thajsku sílí nacionalismus a silný odpor proti evropskému koloniálnímu systému. V Thajsku se tato situace promítla zejména do růstu zastánců tzv. pan-thajské myšlenky, jejímž hlavním cílem bylo spojit "historické" země Thajska do jednoho státu – jednalo se o oblasti, které Thajsko ztratilo s Francií mezi lety 1893-1907 (východní hranice dnešního Thajska, především oblasti Laosu, jižního Vietnamu a Kambodže) a s Británií v roce 1909 (část malajského území), dále pak území Barmy (zejména států Shan, stát Karenů a západní hraniční oblasti Barmy).
Hlavním představitelem této politické linie v rámci Thajska byl její ministerský předseda Phibun Songkhram.
Obr. 1 - Phibun Songkhram po válce
Tento se dostal k moci v průběhu bouřlivých let mezi roky 1930-1938 – nejdříve se o to pokusil jako člen 114členné skupiny tzv. „Promoters“ (tedy Zakladatelé či Vyhlašovatelé). Ve zkratce se jednalo o skupinu důstojníků, která 24. června 1932 provedla vojenský převrat, jehož hlavním cílem bylo vytvořit konstituční monarchii – to se podařilo a pučisté tak docílili svého. Svým způsobem se jednalo o legitimní požadavek. Dalším převratem vedeným Phibunem byl převrat ze 20. června 1933, jehož cílem bylo zamezení snah po silném oslabení vlivu mladších důstojníků (většinou se jednalo o absolventy francouzských vojenských akademií) ze strany tehdejší konzervativní strany. Po dalších několika pučích (přívrženci krále) a rezignaci premiéra Phraya Phahona, se Phibun chopil šance a byl zvolen ministerským předsedou Thajska v roce 1938. Od této doby začíná silná nacionalistická linie v thajské vládě.
Toto vrcholí v roce 1938, kdy se Phibun rozhodne přeměnit svou vládu na vojenskou diktaturu, pozatýká královskou rodinu, členy opozice a popř. jeho oponenty. V roce 1939 je oficiálně změněno jméno země z původního Siamu na Thajsko, tedy Thajsko jako země Thajců. Tato nacionalistická linie přetrvala až do dnešních dnů – viz. velmi problematická situace etnických menšin (Karenové, etničtí Číňané, malajské kmeny, Khmérové, apod.).
Obr. 2 - Etnické složení současného Thajska, mapa ze 70. let 20. století, Musgrave
Vzhledem k tomu, že Phibun strávil významnou část života ve Francii, snažil se také o jakousi modernizaci Thajska podle evropského vzoru – povinné nošení evropského oblečení, změna data Nového roku na 1. leden z původního buddhistického dubna, povinné polibky mužů svým ženám a podobná celkem zajímavé nařízení.
Po vypuknutí druhé světové války se Thajsko nezapojilo ani na jednu stranu a pragmaticky vyčkávalo, co přinese aktuální světové dění. Situace, na kterou čekalo se naskytla v roce 1940, kdy německý Blitzkrieg slavil úspěch na evropském kontinentě. V tomto roce, kdy došlo k pádu Francie, se Phibun rozhodl získat zpět území Indočíny ztracená v letech 1893-1907.
Obr. 3 - Původní území Thajska před invazí
Thajské jednotky vpadly na francouzské, v té době již vichystické území. Francouzi se bránili celkem statečně, nicméně ve dvou pozemních bitvách u Yang Dang Khum a Phum Preav byli poraženi. Válka, která započala v listopadu 1940 jako "malý" pohraniční spor, se protáhla do Nového roku a přerůstala ve větší intenzivnější boje. Za této situace se do hry vložilo Japonsko, kdy po porážce Thajska v námořní bitvě u Koh Changu diplomatickým nátlakem na vichystickou Francii dosáhlo zastavení bojů. Nicméně Francie zaplatila krutou cenu – ve smlouvě podepsané v dubnu 1941 se pod nátlakem Japonska musela vzdát 54 000 km2. Jednalo se o území Kambodže (provincie Battambang a část provincie Siam Reap) a pohraničních oblastí Laosu.
Celé Thajsko oslavovalo první vítězství nad koloniální mocností a Phibun se ocitl na vrcholu své popularity – na počest padlých v této válce nechal vztyčit tzv. Vítězný monument.
Obr. 4 - Vítězný monument
Bohužel však pro Thajsko tato situace byla počátkem japonské snahy po ovládnutí Thajska. To vyvrcholilo 8. prosince 1941, kdy Japonci vojensky udeřili na Thajsko. Japonská armáda vstoupila na thajské území z devíti směrů, což zamezilo efektivní obraně Thajců. Jednalo se o pozemní vpád z Kambodže, letecký - obsazením letiště Don Muang, a námořní - 7 vyloděními mezi městy Hua Hin a Pattani v zálivu. Nicméně Thajská armáda se statečně bránila po dobu několika hodin, než se polní maršál Phibun Songkhram rozhodl o zastavení palby. V této době jak Anglie, tak USA prohlásily Thajsko za okupovanou zemi.
Nicméně v této době však dochází k velmi zajímavé situaci Phibun se rozhodne rozehrát svoji vlastní hru (bez souhlasu vlády či krále), poté co Japonsko nabídne Thajsku určité ústupky. Otázkou zůstává, zda však pouze nepodlehl tvrdému nátlaku ze strany Japonců, společně s faktem slabosti Spojenců – viz. např. Zkáza svazu Z: potopení bitevní lodi Prince of Walesu a bitevního křižníku Repulse. Buď jak buď 14. prosince 1941 Phibun podepisuje smlouvu, která zavazuje thajské jednotky ke vpádu do Barmy spolu s Japonskem. O týden později, 21. prosince, podepisuje další dohodu, která má daleko větší dopady – Spojenecká smlouva s Japonskem. Tato byla podepsána na jednom z nejsvětějších míst Thajců – v chrámu Wat Phra Kaeo.
Japonci Thajsku na oplátku „věnovali“ území Malajsie (zejména ony problematická území tzv. 4 sultanáty - Kelantan, Trengganu, Perlis a Kedah), které Thajsko ztratilo v roce 1909 mírovou smlouvou s Británií. Dále ještě vojensky připojili Východní shanský stát na území Barmy, na jehož území si Thajci činili historický nárok díky královstvím Lan Na a Sukhotai a příbuznosti se zdejším etnikem Myangu.
Obr. 5 - Mapa po podepsaných dohodách s Francií a Japonsem - získaná území Malajsie, Barmy, Laosu a Kambodže
Po dalším nátlaku Japonců Phibun vyhlašuje 25. prosince, 1942 válku Británii a USA. Naštěstí pro Thajsko, v USA se tehdejší velvyslanec Seni Pramoj (aristokrat, známý svým silným protijaponským sentimentem) rozhodne tuto notu vládě USA nedoručit.
Obr. 6 - Seni Pranoj, velvyslanec Thajska v USA
Navíc ještě zakládá hnutí Svobodní Thajci, jehož členy se stali především mladí Thajci studující v USA. Členové tohoto hnutí se dávají do služeb United States Office of Strategic Services tzv. US OSS, která je pak vysazuje na území Thajska. Do konce války se Američanům podařilo vysadit zhruba kolem 2 500 těchto dobře vycvičených mužů, kteří Japoncům a Thajcům způsobili velké těžkosti. Na území Thajska ke konci války náleželo ke svobodným Thajcům zhruba kolem 50 000 jedinců.
Obr. 7 - Nášivka Svobodných Thajců a Siddhi Savedsila v uniformě OSS
V roce 1942 Thajsko podniká svoji největší vojenskou operaci po dobu WW II. – invazi do států Shan, o které bych se blížeji rozepsal v další kapitole.
Po porážce Německa u Stalingradu, Kursku, prohrám Japonska na Guadalcanalu a Midway se celková situace obrací pomalu v neprospěch sil Osy. Společně s tím i zprávy z japonských bojů v Barmě a thajských ve státech Shan nejsou tak pozitivní, jak se očekávalo. Thajsko pomalu začíná očekávat nejhorší. Morová rána na Thajsko přichází zhruba na konci roku 1943, kdy Spojenci velmi často bombardují Bangkok, ale zejména, kdy se Japonci rozhodnou zvýšit kvótu pro dodávky potravin a dalších vojenských zásob. Díky aktivitám Spojenců se v podstatě rozpadl jakýkoli obchod a průmysl Japonska a japonské armády tak museli velmi barbarsky získávat zásoby na obsazených území. Situace vygradovala 24. července, 1944, kdy s pádem Tojova kabinetu se thajská vláda rozhodla neodsouhlasit dva nároky Japonců. Japonci okamžitě okupovali vojensky zemi a umístili zde až 150 000 vojáků. Kabinet Phibuna Songkhrama rezignoval a byl nahrazen tzv. civilní vládou pod vedením Khuanga Aphaiyawongse.
Obr. 8 - Khuang Aphaiyawongse
Tento byl silně pod vlivem hnutí Svobodných Thajců a od svého nástupu se snažil dostat Thajsko zpět na stranu Spojenců. Mezi ním a Spojenci probíhali tajná jednání, ve kterých však zejména Británie a pověstná Churchillova pomstychtivost skoro převládla. Britové neradi zapomínali na to, že z thajského území Japonci podnikali útoky na Barmu a Malajsii. Na druhé straně Američané, kteří nikdy ve válce s Thajskem nebyli, se snažili nároky Britů otupit, což se jim částečně povedlo. S koncem války však Británie vniká na území Thajska a obsazuje severní oblasti. Po ukončení druhé světové války pokračuje „vybíjení zlosti" na Thajsku. Francie, která se stala vítěznou mocností, zablokovala vstup Thajska do Organizace společnosti národů do té doby než Thajsko navrátilo území získané v roce 1942. SSSR se zase snažil o zrušení tvrdých thajských zákonů proti komunistické straně. A nakonec Británie si vymohla válečné reparace v hodnotě 1,5 milionu tun rýže, což tvořilo kolem 10 % roční produkce Thajska. Naštěstí později došlo ke snížení a Thajci do roku 1947 splatili tyto reparace.
V lednu roku 1946 podepisují Británie s Thajskem mírovou dohodu a tím končí thajské intermezzo v Druhé světové.
Poznámka: Za velmi cenné poznámky, doplnění a připomínky bych rád poděkoval kolegovi Kare Kučerovi.
Kapitola 1 – Historie Thajska v průběhu období druhé světové války
Před Druhou světovou válkou - podobně jako v jiných zemích Jihovýchodní Asie - i v Thajsku sílí nacionalismus a silný odpor proti evropskému koloniálnímu systému. V Thajsku se tato situace promítla zejména do růstu zastánců tzv. pan-thajské myšlenky, jejímž hlavním cílem bylo spojit "historické" země Thajska do jednoho státu – jednalo se o oblasti, které Thajsko ztratilo s Francií mezi lety 1893-1907 (východní hranice dnešního Thajska, především oblasti Laosu, jižního Vietnamu a Kambodže) a s Británií v roce 1909 (část malajského území), dále pak území Barmy (zejména států Shan, stát Karenů a západní hraniční oblasti Barmy).
Hlavním představitelem této politické linie v rámci Thajska byl její ministerský předseda Phibun Songkhram.
Obr. 1 - Phibun Songkhram po válce
Tento se dostal k moci v průběhu bouřlivých let mezi roky 1930-1938 – nejdříve se o to pokusil jako člen 114členné skupiny tzv. „Promoters“ (tedy Zakladatelé či Vyhlašovatelé). Ve zkratce se jednalo o skupinu důstojníků, která 24. června 1932 provedla vojenský převrat, jehož hlavním cílem bylo vytvořit konstituční monarchii – to se podařilo a pučisté tak docílili svého. Svým způsobem se jednalo o legitimní požadavek. Dalším převratem vedeným Phibunem byl převrat ze 20. června 1933, jehož cílem bylo zamezení snah po silném oslabení vlivu mladších důstojníků (většinou se jednalo o absolventy francouzských vojenských akademií) ze strany tehdejší konzervativní strany. Po dalších několika pučích (přívrženci krále) a rezignaci premiéra Phraya Phahona, se Phibun chopil šance a byl zvolen ministerským předsedou Thajska v roce 1938. Od této doby začíná silná nacionalistická linie v thajské vládě.
Toto vrcholí v roce 1938, kdy se Phibun rozhodne přeměnit svou vládu na vojenskou diktaturu, pozatýká královskou rodinu, členy opozice a popř. jeho oponenty. V roce 1939 je oficiálně změněno jméno země z původního Siamu na Thajsko, tedy Thajsko jako země Thajců. Tato nacionalistická linie přetrvala až do dnešních dnů – viz. velmi problematická situace etnických menšin (Karenové, etničtí Číňané, malajské kmeny, Khmérové, apod.).
Obr. 2 - Etnické složení současného Thajska, mapa ze 70. let 20. století, Musgrave
Vzhledem k tomu, že Phibun strávil významnou část života ve Francii, snažil se také o jakousi modernizaci Thajska podle evropského vzoru – povinné nošení evropského oblečení, změna data Nového roku na 1. leden z původního buddhistického dubna, povinné polibky mužů svým ženám a podobná celkem zajímavé nařízení.
Po vypuknutí druhé světové války se Thajsko nezapojilo ani na jednu stranu a pragmaticky vyčkávalo, co přinese aktuální světové dění. Situace, na kterou čekalo se naskytla v roce 1940, kdy německý Blitzkrieg slavil úspěch na evropském kontinentě. V tomto roce, kdy došlo k pádu Francie, se Phibun rozhodl získat zpět území Indočíny ztracená v letech 1893-1907.
Obr. 3 - Původní území Thajska před invazí
Thajské jednotky vpadly na francouzské, v té době již vichystické území. Francouzi se bránili celkem statečně, nicméně ve dvou pozemních bitvách u Yang Dang Khum a Phum Preav byli poraženi. Válka, která započala v listopadu 1940 jako "malý" pohraniční spor, se protáhla do Nového roku a přerůstala ve větší intenzivnější boje. Za této situace se do hry vložilo Japonsko, kdy po porážce Thajska v námořní bitvě u Koh Changu diplomatickým nátlakem na vichystickou Francii dosáhlo zastavení bojů. Nicméně Francie zaplatila krutou cenu – ve smlouvě podepsané v dubnu 1941 se pod nátlakem Japonska musela vzdát 54 000 km2. Jednalo se o území Kambodže (provincie Battambang a část provincie Siam Reap) a pohraničních oblastí Laosu.
Celé Thajsko oslavovalo první vítězství nad koloniální mocností a Phibun se ocitl na vrcholu své popularity – na počest padlých v této válce nechal vztyčit tzv. Vítězný monument.
Obr. 4 - Vítězný monument
Bohužel však pro Thajsko tato situace byla počátkem japonské snahy po ovládnutí Thajska. To vyvrcholilo 8. prosince 1941, kdy Japonci vojensky udeřili na Thajsko. Japonská armáda vstoupila na thajské území z devíti směrů, což zamezilo efektivní obraně Thajců. Jednalo se o pozemní vpád z Kambodže, letecký - obsazením letiště Don Muang, a námořní - 7 vyloděními mezi městy Hua Hin a Pattani v zálivu. Nicméně Thajská armáda se statečně bránila po dobu několika hodin, než se polní maršál Phibun Songkhram rozhodl o zastavení palby. V této době jak Anglie, tak USA prohlásily Thajsko za okupovanou zemi.
Nicméně v této době však dochází k velmi zajímavé situaci Phibun se rozhodne rozehrát svoji vlastní hru (bez souhlasu vlády či krále), poté co Japonsko nabídne Thajsku určité ústupky. Otázkou zůstává, zda však pouze nepodlehl tvrdému nátlaku ze strany Japonců, společně s faktem slabosti Spojenců – viz. např. Zkáza svazu Z: potopení bitevní lodi Prince of Walesu a bitevního křižníku Repulse. Buď jak buď 14. prosince 1941 Phibun podepisuje smlouvu, která zavazuje thajské jednotky ke vpádu do Barmy spolu s Japonskem. O týden později, 21. prosince, podepisuje další dohodu, která má daleko větší dopady – Spojenecká smlouva s Japonskem. Tato byla podepsána na jednom z nejsvětějších míst Thajců – v chrámu Wat Phra Kaeo.
Japonci Thajsku na oplátku „věnovali“ území Malajsie (zejména ony problematická území tzv. 4 sultanáty - Kelantan, Trengganu, Perlis a Kedah), které Thajsko ztratilo v roce 1909 mírovou smlouvou s Británií. Dále ještě vojensky připojili Východní shanský stát na území Barmy, na jehož území si Thajci činili historický nárok díky královstvím Lan Na a Sukhotai a příbuznosti se zdejším etnikem Myangu.
Obr. 5 - Mapa po podepsaných dohodách s Francií a Japonsem - získaná území Malajsie, Barmy, Laosu a Kambodže
Po dalším nátlaku Japonců Phibun vyhlašuje 25. prosince, 1942 válku Británii a USA. Naštěstí pro Thajsko, v USA se tehdejší velvyslanec Seni Pramoj (aristokrat, známý svým silným protijaponským sentimentem) rozhodne tuto notu vládě USA nedoručit.
Obr. 6 - Seni Pranoj, velvyslanec Thajska v USA
Navíc ještě zakládá hnutí Svobodní Thajci, jehož členy se stali především mladí Thajci studující v USA. Členové tohoto hnutí se dávají do služeb United States Office of Strategic Services tzv. US OSS, která je pak vysazuje na území Thajska. Do konce války se Američanům podařilo vysadit zhruba kolem 2 500 těchto dobře vycvičených mužů, kteří Japoncům a Thajcům způsobili velké těžkosti. Na území Thajska ke konci války náleželo ke svobodným Thajcům zhruba kolem 50 000 jedinců.
Obr. 7 - Nášivka Svobodných Thajců a Siddhi Savedsila v uniformě OSS
V roce 1942 Thajsko podniká svoji největší vojenskou operaci po dobu WW II. – invazi do států Shan, o které bych se blížeji rozepsal v další kapitole.
Po porážce Německa u Stalingradu, Kursku, prohrám Japonska na Guadalcanalu a Midway se celková situace obrací pomalu v neprospěch sil Osy. Společně s tím i zprávy z japonských bojů v Barmě a thajských ve státech Shan nejsou tak pozitivní, jak se očekávalo. Thajsko pomalu začíná očekávat nejhorší. Morová rána na Thajsko přichází zhruba na konci roku 1943, kdy Spojenci velmi často bombardují Bangkok, ale zejména, kdy se Japonci rozhodnou zvýšit kvótu pro dodávky potravin a dalších vojenských zásob. Díky aktivitám Spojenců se v podstatě rozpadl jakýkoli obchod a průmysl Japonska a japonské armády tak museli velmi barbarsky získávat zásoby na obsazených území. Situace vygradovala 24. července, 1944, kdy s pádem Tojova kabinetu se thajská vláda rozhodla neodsouhlasit dva nároky Japonců. Japonci okamžitě okupovali vojensky zemi a umístili zde až 150 000 vojáků. Kabinet Phibuna Songkhrama rezignoval a byl nahrazen tzv. civilní vládou pod vedením Khuanga Aphaiyawongse.
Obr. 8 - Khuang Aphaiyawongse
Tento byl silně pod vlivem hnutí Svobodných Thajců a od svého nástupu se snažil dostat Thajsko zpět na stranu Spojenců. Mezi ním a Spojenci probíhali tajná jednání, ve kterých však zejména Británie a pověstná Churchillova pomstychtivost skoro převládla. Britové neradi zapomínali na to, že z thajského území Japonci podnikali útoky na Barmu a Malajsii. Na druhé straně Američané, kteří nikdy ve válce s Thajskem nebyli, se snažili nároky Britů otupit, což se jim částečně povedlo. S koncem války však Británie vniká na území Thajska a obsazuje severní oblasti. Po ukončení druhé světové války pokračuje „vybíjení zlosti" na Thajsku. Francie, která se stala vítěznou mocností, zablokovala vstup Thajska do Organizace společnosti národů do té doby než Thajsko navrátilo území získané v roce 1942. SSSR se zase snažil o zrušení tvrdých thajských zákonů proti komunistické straně. A nakonec Británie si vymohla válečné reparace v hodnotě 1,5 milionu tun rýže, což tvořilo kolem 10 % roční produkce Thajska. Naštěstí později došlo ke snížení a Thajci do roku 1947 splatili tyto reparace.
V lednu roku 1946 podepisují Británie s Thajskem mírovou dohodu a tím končí thajské intermezzo v Druhé světové.
Poznámka: Za velmi cenné poznámky, doplnění a připomínky bych rád poděkoval kolegovi Kare Kučerovi.