Bitva o Leyte (vylodění a pozemní operace)

Autor : Alexandr IVAN / Greywolf 🕔06.03.2009 📕13.948

Úvod

Filipínské souostroví tvoří více než sedm tisíc ostrovů a ostrůvků a je vzdáleno pouhých pět set mil od asijského kontinentu. Ve vztahu k Číně a Japonsku zaujímá mimořádně významnou pozici. Největším ostrovem Filipín je Luzon. Druhou pozici zaujímá ostrov Mindanao. Z dalších důležitých ostrovů je třeba jmenovat Samar, Panay, Cebu, Negros a zcela jistě i Leyte.

Císařský hlavní stan již od počátku roku 1944 správně předpokládal, že postup Američanů jihozápadním a středním Tichomořím nakonec vyústí v útok na Filipíny. V dubnu 1944 generál MacArthur obsadil Hollandii na pobřeží Nové Guineje a v červenci 1944 admirál Nimitz ostrov Saipan v Marianách. Koncem léta již (jak předpokládali japonští velitelé) stáli Američané před Filipínami. Japonské vrchní velení se v těchto měsících zabývalo dvěma zásadními otázkami. Nevěděli, kdy k útoku na Filipíny dojde a také netušili, na jaký filipínský ostrov Američané zaútočí jako první. Na obě tyto otázky dostali japonští velitelé odpovědi v druhé půli září roku 1944.

Dne 15. září 1944 Výbor amerických náčelníků štábů přikázal velitelům tichomořských oblastí zaútočit na filipínský ostrov Leyte. Tím mělo být zahájeno osvobozování Filipín ještě před tím, než by Japonci dokončili obranné práce a připravili se na americkou invazi. Japonské vrchní velení samozřejmě útok na Filipíny očekávalo. Snažilo se tedy, aby vše bylo připraveno k obraně co nejlépe. K vybudování pevné obrany ale Japoncům nebyl dopřán čas. Vylodění na Leyte opravdu zastihlo Japonce v situaci, kdy obranné práce ještě zdaleka nebyly ukončeny a jejich obranná postavení nebyla zcela zásobena ani municí a ani ostatním materiálem.

Vylodění na Leyte dostalo kódové označení operace King II. Přepravu pozemních jednotek a jejich podporu zabezpečovalo 7. loďstvo viceadmirála Thomase C. Kinkaida, krytím operace bylo pověřené 3. loďstvo admirála Williama F. Halseyho a pozemní útočné síly tvořily jednotky 6. armády generálporučíka Waltera Kruegera. Po leteckých útocích a dělostřelecké přípravě začal 20. října 1944 samotný výsadek.

Kdo bránil Filipíny v roce 1944?

Předně nebude na škodu si připomenout, že v tomto roce již Filipíny nepředstavovaly „klidný týl“, ale že již byly součástí takzvané „vnitřní“ obranné linie Japonska. Ta se táhla od Kuril přes Japonské ostrovy Rjúkjú, Tchaj-wan a Filipíny k Nizozemské východní Indii. Císařský hlavní stan velmi dobře věděl, že pokud se Japonsku nepodaří uhájit Filipíny, nebudou moci využívat jejich přírodní bohatství a nebudou schopni ochránit své konvoje proplouvající Jihočínským mořem a Tchaj-wanským průlivem. Japonci byli rozhodnuti tvrdě bránit každý metr obsazených Filipín. Svou pozornost ale zaměřili především na obranu ostrova Luzon, který dlouho považovali za první cíl Američanů.

Obrana Filipín připadla japonské Jižní skupině armád polního maršála Hisaičiho Teraučiho. Ten v květnu roku 1944 umístil své velitelství do hlavního filipínského města Manily. Součástí Jižní skupiny armád, na níž ležela hlavní tíha obrany Filipín, byla 14. armáda generálporučíka Šigenoriho Kurodu. Ten ale nebyl považován za dostatečně agresivního a schopností improvizace vynikajícího muže. Proto ho ve funkci velitele 14. armády vystřídal 5. října 1944 generál Tomojuki Jamašita, který mimo jiné v únoru 1942 dobyl Singapur. 14. armáda, jíž Jamašita velel, měla asi 260 000 mužů, kteří byli rozmístěni po celém Filipínském souostroví. 14. armádě podléhala 35. armáda generálporučíka Sasakua Suzukiho, která byla odpovědná za obranu Mindanaa a Visajanského souostroví (jehož součástí je i ostrov Leyte). Celkem měli Japonci v říjnu roku 1944 k obraně Filipín deset divizí a pět brigád. Hlavní síly byly umístěny na Luzonu (čtyři divize a dvě brigády). Další čtyři divize a dvě brigády měly hájit střední a jižní část souostroví. Jednu divizi a jednu brigádu si velení drželo v záloze. Byly umístěny v Číně a na Tchaj-wanu a byly připraveny k okamžitému přesunu na Filipíny. Letectvo na Filipínách zastupovala 1. letecká flotila vojenského námořnictva viceadmirála Teraokiho, 2. letecká flotila vojenského námořnictva viceadmirála Fukudomeho, která přibyla později (přemístěna z Tchaj-wanu), a 4. letecká armáda generálporučíka Kjódžiho Tominagy. Ještě než ale došlo k vylodění amerických vojsk na Filipínách, byl viceadmirál Taraoki (17. října) odvolán a ve funkci velitele 1. letecké flotily ho vystřídal viceadmirál Takidžiró Óniši.

Kdo měl za úkol obsadit ostrov Leyte?

Oblast Filipín spadala do „zájmové oblasti“ jihozápadotichomořského velitelství generála MacArthura. Pro operace na Leyte byla určena 6. armáda generálporučíka Waltera Kruegera, jíž mělo na ostrov dopravit a následnou podporu zajistit 7. loďstvo viceadmirála Thomase C. Kinkaida. Krytím celé operace bylo pověřené 3. loďstvo admirál Williama F. Halseyho. Jeho hlavním úkolem bylo postavit se japonskému loďstvu (v případě, že vypluje k Leyte) a zničit jej.

7. loďstvo viceadmirála Thomase C. Kinkaida podléhalo generálu MacArthurovi. Mělo zajistit přepravu invazních sil na ostrov, zajistit jejich zásobování a také jim mělo poskytnout palebnou podporu (před vyloděním i během něj). Pro tuto operaci byl z hlavních sil tohoto loďstva vytvořen tzv. Středofilipínský útočný svaz (operační svaz 77). Skládal se z celkem 738 plavidel, z nichž bylo 157 bojových, 420 transportních a výsadkových a 161 jiných speciálních lodí.

Pozemní útočné síly tvořily jednotky 6. armády generálporučíka Waltera Kruegera. K výsadkovým plážím měly být přepraveny dvěma útočnými svazy (součásti operačního svazu 77). Severní útočný svaz, kterému velel kontradmirál Daniel E. Barbey, měl na ostrov dopravit X. armádní sbor generálmajora F. C. Siberta. Tento sbor se skládal z 24. pěší divize generálmajora F. A. Irvinga, 1. mechanizované divize generálmajora Verna D. Mudge (tyto síly se měly vylodit u města Tacloban) a 6. praporu rangerů, který měl obsadit ostrovy při vjezdu do Leytského zálivu. Jižní útočný svaz, kterému velel viceadmirál T. S. Wilkinson, měl na ostrov dopravit XXIV. armádní sbor generálmajora J. R. Hodge. Tento sbor se skládal ze 7. pěší divize generálmajora A. V. Arnolda a 96. pěší divize generálmajora J. L. Bradleyho (tyto síly se měly vylodit u Dulagu). V záloze zůstávaly 32. a 77. pěší divize (prozatím umístěné v Hollandii a na ostrovech Morotai a Guam).

Plán na obsazení ostrova Leyte a přilehlých ostrovů

Tento plán se skládal ze čtyř hlavních částí. V první části měly být obsazeny malé ostrovy ležící při vjezdu do Leytského zálivu. Druhou část představovalo vylodění na Leyte (vylodění, obsazení letišť, ovládnutí úžiny San Juanico a úžiny Panaon). Ve třetí části mělo být obsazeno Leyte a jižní část ostrova Samar. Ve čtvrté části měl být obsazen ostrov Samar.

Jak již bylo zmíněno výše, vylodění na Leyte dostalo kódové označení operace King II. Přepravu pozemních jednotek a jejich podporu zabezpečovalo 7. loďstvo viceadmirála Thomase C. Kinkaida, krytím operace bylo pověřené 3. loďstvo admirála Williama F. Halseyho. Admirál Halsey měl za úkol zničit nepřátelské letecké síly v prostoru vylodění a poskytnout letecké krytí operací až do doby, než budou letiště na Leyte obsazena, schopna provozu a než na nich budou umístěny letecké síly Dálnovýchodního letectva generálporučíka G. C. Kenneyho. Současně měl ale Halsey za úkol napadnout a zničit japonské loďstvo v případě, že se pokusí zaútočit. V jedné části operačního plánu bylo jasně uvedeno, že …

V případě, že se naskytne nebo může být vytvořena příležitost ke zničení hlavních sil nepřátelského loďstva, stává se jeho zničení prvořadým úkolem.“ (pozn. 1 pod textem)

Z toho vyplývalo jediné. Halsey, který svůj postup nemusel s MacArthurem konzultovat, mohl kdykoli odplout. Také počasí mohlo plánovačům udělat „velkou čáru přes rozpočet“. Od září byly totiž prudké a dlouho trvající deště pro počasí na Leyte typické. To mohlo pozdržet, ne-li znemožnit, opravu Japonci používaných a Američany bombardovaných letišť a zásadně prodloužit či znemožnit případné budování nových. Jediné letouny, které by pak mohly výsadek podporovat a chránit, by byly stroje umístěné na Spragueho eskortních letadlových lodích. Nedostatečná letecká podpora mohla být vážným problémem. Při plánování této operace si byli MacArthur a jeho štáb tohoto vědomi. Odsunout začátek operace nešlo, a tak zbývalo jen doufat, že když Halsey se svými těžkými letadlovými loděmi odpluje, zvládnou osamocené Spragueho eskortní letadlové lodi všechny úkoly na ně kladené až do doby, než se podaří na Leyte zprovoznit letiště a přesunout na ně letadla Dálnovýchodního letectva.

Vylodění na ostrovech Dinagat, Suluan a Homonhon, strážcích Leytského zálivu


Mezi 10. až 15. říjnem 1944 zvedla postupně všechna plavidla Středofilipínského útočného svazu kotvy a zamířila ke shromaždišti u vjezdu do Leytského zálivu. Jako první (10. října) vyplula zvláštní skupina minolovek fregatního kapitána W. R. Louda. O pět dní později se k této skupině připojila skupina kontradmirála A. D. Strubla, kterou tvořilo osm transportních torpédoborců a několik doprovodných plavidel. Lodě této skupiny vezly pět set příslušníků 6. praporu rangerů, jehož muži měli „bez hluku“ obsadit ostrovy Dinagat, Suluan a Homonhon, které „střežily“ vstupy do Leytského zálivu. O ochranu celého uskupení se staral svaz kontradmirála R. W. Haylera, který byl složen z lehkých křižníků Denver, Columbia a čtyř torpédoborců. Přibližně v půl sedmé ráno 17. října se celé toto uskupení objevilo v blízkosti ostrova Suluan.

Jakmile japonské hlídky zahlédly americká plavidla, velitel suluanské posádky okamžitě rádiem informoval své nadřízené. Tato zásadní informace se před osmou ranní dostala až k veliteli Spojeného loďstva admirálu Tojodovi, který krátce na to vyhlásil pohotovost a následně i spustil odvetný plán Šó-1. (pozn. 2 pod textem)

V osm hodin ráno zahájil lehký křižník Denver palbu na plánovaná místa vylodění na ostrově Suluan. O dvacet minut později přistály u pobřeží výsadkové čluny. Muži z roty D 6. praporu rangerů se vylodili na ostrově, čímž v podstatě (nepočítaje přípravy na vylodění) zahájili „Bitvu o Filipíny“.

Američané během několika hodin s pomocí místních obyvatel zlikvidovali dvaatřicet Japonců a nahlásili kontradmirálovi
Haylerovi splnění úkolu. Rangeři strávili na ostrově noc a druhý den byli z ostrova odvezeni torpédoborcem Sands. Početnější oddíl příslušníků 6. praporu rangerů se vylodil na pláži ostrova Dinagat. Pro tyto muže ale nebyla na ostrově žádná „práce“. Likvidaci tamní japonské posádky již zajistili vlastními silami filipínští partyzáni. Po prohlídce ostrova tedy mohli rangeři nahlásit, že se na ostrově nesetkali s odporem a že ostrov je v amerických rukou. Na ostrově Homonhon vylodění rangeři také na nepřítele nenarazili. Na tomto ostrově japonská posádka vůbec nebyla.

V odpoledních hodinách 17. října také dorazil k vjezdu do zálivu svaz bitevních lodí, křižníků a torpédoborců, kterému velel kontradmirál J. B. Oldendorf. Tento svaz měl zabezpečit palebnou podporu invazních jednotek. Krátce po něm dorazil i Svaz eskortních letadlových lodí, kterému velel kontradmirál Thomas L. Sprague, složený z šestnácti eskortních letadlových lodí, deseti torpédoborců a osmi eskortních torpédoborců. Žádná z velkých amerických lodí se ale do zálivu vplout neodvážila. Panovala obava z japonských min, které zde měly být rozmístěny. Podezření se potvrdilo. Japonci mezi Homonhonem a Dinagatem opravdu položili minový zátaras. Americké minolovky začaly hned od rána 18. října pracovat na vyčištění vjezdu do zálivu. Až v devět hodin odpoledne se kontradmirál Oldendorf rozhodl proplout do Leytského zálivu. Jeho lodi poté zamířily k Dulagu (jižním vyloďovacím plážím). Ve dvě hodiny odpoledne pak bitevní loď Pennsylvania a křižníky Minneapolis a Denver začaly ostřelovat pobřeží. V půl šesté odpoledne ostřelování skončilo. Protože vjezd do zálivu byl již podle hlášení vyčištěn, povolal Oldendorf i zbytek svého svazu. Po rozednění 19. října rozdělil svůj svaz na skupinu Sever a Jih a pokračoval v ostřelování vyloďovacích pláží a prostorů za nimi. Mimo Oldendorfových těžkých lodí útočily na předpokládané pozice nepřítele i palubní letouny Svazu eskortních letadlových lodí kontradmirála Spragueho. (pozn. 3 pod textem)

Vylodění na ostrovech Panoan a Leyte

Ještě za noci se Severní a Jižní útočné svazy vydaly k Leyte. Kolem druhé hodiny ranní se od Severního útočného svazu oddělila tzv. Útočná skupina Panoan. Byla složena z několika velkých výsadkových lodí a torpédoborců a mířila na jih k ostrovu Panoan, kde měla vysadit 21. plukovní bojovou skupinu 24. divize.

Poté Severní a Jižní útočný svaz plul dál k Leyte. V tu chvíli již byly oba svazy vnitřně rozděleny na dvě skupiny. Severní svaz se dělil na skupinu San Ricado (kontradmirál Fechteler), která měla na pláži „Bílá“ vysadit 1. mechanizovanou divizi generálmajora Verna D. Mudge, a skupinu Palo (kontradmirál Barbey), která měla na pláži „Červená“ vysadit 24. pěší divizi generálmajora F. A. Irvinga. Jižní útočný svaz se dělil na skupinu kontradmirála Conollyho, která měla 7. pěší divizi generálmajora A. V. Arnolda vysadit na plážích „Fialová“ a „Žlutá“, a skupinu kontradmirála Royala, která měla vysadit na vyloďovacích plážích „Oranžová“ a „Modrá“ 96. pěší divizi generálmajora J. L. Bradleyho.

Těžké lodi kontradmirála Oldendorfa připluly k invazním plážím kolem sedmé hodiny ranní. Jejich 406mm, 356mm a 203mm kanóny začaly „přeorávat“ svými tříštivými granáty vyloďovací pláže i prostory za nimi. V osm hodin výsadkové síly zaujaly pozice a vojáci prvních útočných vln začali sešplhávat do výsadkových člunů. Než se první vlna usadila na svých místech, vyrazily k pobřeží speciálně vyzbrojené invazní čluny LCI (G). Jejich velkorážní kulomety, malorážové kanóny a raketomety pokračovaly v tom, co započaly těžké lodě. Ostřelovaly invazní pláže, na které měli za chvíli vstoupit vojáci první útočné vlny. Během několika minut vypálily LCI (G) přes 5 500 120mm raket a nespočet střel malých ráží. Přesně v deset hodin přirazila k pobřeží první vlna malých výsadkových plavidel a výsadkových traktorů. Američané se vylodili na Leyte.

Japonci byli po těžkém ostřelování zpočátku schopni odpovídat jen sporadickou a poměrně nepřesnou palbou. Po necelé půlhodině se ale vzpamatovali natolik, že palba ukrytých děl a minometů začala získávat na intenzitě a přesnosti. Na Červené pláži se jim podařilo zasáhnout několik malých invazních plavidel a jejich minometná palba zapálila jednu z tankových výsadkových lodí. Požár byl posádkou poměrně brzy uhašen, ale téměř celý náklad byl zničen a řada mužů byla zabita. Na Bílé pláži se vojáci při vylodění téměř nesetkali s odporem. Tankové lodi tedy mohly přirazit až k pobřeží. Okamžitě začala vykládka munice, zásob a bojových vozidel. Na přepravě materiálu a vojáků se spolu s různými výsadkovými čluny podílely i obojživelné nákladní automobily DUKW, které prokazovaly vysazovaným jednotkám neocenitelné služby. (pozn. 4 pod textem)

Po úspěšném vylodění, které proběhlo na plážích Červená a Bílá, zahájily jednotky X. armádního sboru postup do vnitrozemí. Již v odpoledních hodinách vojáci 1. mechanizované divize za podpory tanků obsadili Cataisanský poloostrov, kde se nacházelo (pro výsadkové jednotky i Japonce) velmi významné letiště. Ve stejnou dobu již vojáci 24. pěší divize postupovali po silnici Tacloban-Palo k pahorku označenému jako „pahorek 522“. Ten dominoval okolnímu terénu a Japonci, vědomi si jeho významu, ho řádně opevnili. Úbočí protkával systém zákopů, jeskyně byly využity jako stanoviště polních děl a všude byla rozsáhlá a dobře maskovaná postavení pěchoty. Zde se daly čekat těžké boje. Opak byl ale pravdou. Postup předních sledů divize byl tak rychlý, že ještě než se Japonci, vyhnaní předinvazním ostřelováním, vrátili do svých pozic, dosáhli američtí vojáci vrcholu pahorku a přivítali vracející se Japonce palbou. Tímto 24. divize splnila úkol, který jí byl uložen pro den D.

Přibližně ve stejnou dobu, kdy vojáci X. armádního sboru vstoupili na severní pláže, začalo vylodění i na jižních plážích, v prostoru vesnice Dulag. Stejně jako na severu i zde předcházelo samotnému vylodění ostřelování vyloďovacích pláží děly těžkých lodí a raketami umístěnými na člunech LCI (G) - (pozn. 5 pod textem). Patnáct minut před desátou hodinou se první invazní vlna dala do pohybu směrem k plážím. Těžké lodě palebné podpory přestaly ostřelovat pobřeží a přenesly palbu dále od vyloďovacích pláží. K překvapení všech zúčastněných proběhlo samotné vylodění snadno. Ozvala se jen jedna baterie japonských děl a sporadicky z různých míst střílely minomety a ruční zbraně. Kolem poledne 7. pěší divize obsadila Dulag. Jejím dalším cílem bylo japonské letiště, v jehož okolí se předpokládaly tuhé boje. Muži 96. pěší divize zatím postoupili cca tři kilometry do vnitrozemí, aniž narazili na nějaký větší odpor. V těchto chvílích americkým vojákům znepříjemňoval postup spíše rozbahněný terén, než japonská obrana. Na večer dne D se postup invazních vojsk zastavil. Američané vybudovali provizorní obranné linie, aby se připravili na případný noční protiútok Japonců. Velení mohlo být pro tuto chvíli spokojeno. Vylodění proběhlo bez větších potíží, podařilo se vytvořit dostatečně velké předmostí a bylo i vyloženo dostatek materiálu a techniky, aby hned ráno druhého dne mohly být zahájeny další ofenzivní akce.

Hned od rána 21. října (D + 1) začaly americké jednotky postupovat do vnitrozemí. Během dne odrazily několik japonských protiútoků a dobyly několik významných opěrných bodů nepřátelské obrany. Po celý den jim neocenitelnou pomoc poskytovaly letouny z doprovodných letadlových lodí. Několikrát také ve prospěch pozemních jednotek velmi úspěšně zasáhlo námořnictvo. Přesnou palbou lodních děl ničilo postavení japonského dělostřelectva a narušovalo soustřeďování nepřátelských jednotek.

Zatímco útočné jednotky postupovaly stále hlouběji do vnitrozemí, armádní ženisté a „mořské včely“ na pobřeží sváděli svou bitvu s časem. Pokoušeli se zprovoznit obě japonská letiště, která již byla v rukou Američanů. Byla nasazena i těžká technika, ale stále to vypadalo dost zle. Dulagské letiště bylo podmáčené a po ostřelování pokryté krátery. Stejně to vypadalo i na druhém obsazeném letišti. Přes obrovské úsilí ženistů a nasazení další těžké techniky byl povrch obou letišť ještě 25. října (D + 5) měkký a nerovný. Pro nouzová přistání se letiště použít dala (využívala ho letadla z eskortních letadlových lodí během bitvy v Leytském zálivu), ale pro běžný provoz zdaleka ne. Několik letounů, které zde během bitvy v zálivu přistály, se zarylo koly do rozmáčených drah a poté se postavilo „na nos“. To bylo nepříjemné jak pro letouny samotné, tak i pro ženisty. Každé takovéto nepovedené přistání totiž znovu poškozovalo ještě nehotové vzletové a přistávací dráhy.

Od 23. října se aktivita japonských obránců neustále stupňovala. Americké jednotky se dostaly dále od invazních pláží a narazily na připravená japonská obranná postavení. Postup Američanů se sice zpomalil, ale nezastavil. 24. pěší divizi se podařilo ovládnout západně od města Palo dvě důležité a Japonci urputně bráněné vyvýšeniny, čímž si otevřela cestu na západ do Leytského údolí. Sousední 1. mechanizovaná divize se třiadvacátého října dostala až na břeh úžiny San Juanico. Některé jednotky této divize se přepravily přes úžinu a vstoupily na břeh sousedního ostrova Samar, kde vytvořily předmostí. Tím Američané ovládli významnou vodní cestu, kterou mohli Japonci přepravit posily a zásoby, nebo udeřit na výsadkové pláže ze směru od moře. Ještě v den D se 21. plukovní bojové skupině podařilo bez boje ovládnout oba břehy Panoanské úžiny, takže po úspěšném obsazení úžiny San Juanico byly výsadkové pláže zabezpečeny z obou stran. Dařilo se i 96. a 7. divizi XXIV. armádního sboru. Přestože se setkaly s podstatně důraznějším odporem obránců, postupovaly pozoruhodně rychle. 7. divizi se 24. října podařilo obsadit další japonské letiště (u města San Pablo) a vstoupit do města Burauen vzdáleného téměř dvacet kilometrů od pobřeží. 96. divize postupovala od výsadkových pláží dvěma směry. Část jednotek postupovala podél pobřeží vstříc 24. pěší divizi a část jednotek postupovala do vnitrozemí. Ve směru jejího postupu se nacházel i Catmonský vrch, jenž byl jedním z důležitých bodů japonské obrany. V první fázi americké jednotky tento kopec obešly, ale po sérii útoků, které probíhaly mezi 26. a 29. říjnem, Japonce z jejich pozic vytlačily a vrch obsadily.

Letecké zajištění pozemních vojsk na Leyte (problémová japonská letiště)

 

Ve dnech 24. a 25. října ve filipínských vodách Američané porazili japonské loďstvo, které mělo zničit americké jednotky vyloděné na Leyte. Japonské svazy se k Leyte nedostaly a výsadek neohrozily. Zdaleka to ale neznamenalo, že se Japonci vzdali úmyslu zabránit Američanům v obsazení Filipín. Právě naopak! Když neuspěly těžké bitevní lodě a křižníky se svými děly, pokusilo se výsadek zničit letectvo. Po Americkém vítězství na moři začalo Japonsko ve velkém přemisťovat z Tchaj-wanu a japonských ostrovů všechny dostupné a postradatelné letouny. Jejich posádky měly jediný úkol … neustále útočit na jakékoliv americké lodě v Leytském zálivu a okolí, soustavně napadat americká předmostí na Leyte a okolních ostrovech Samar a Panoan a také se pokusit vybojovat a udržet vzdušnou nadvládu nad Filipínami.

Je pravdou, že v těchto dnech se vzdušnou nadvládu nad Filipínami nepovedlo vybojovat ani jedné straně. Důvodem tohoto stavu byla relativní slabost leteckých sil, kterými Američané v tu dobu disponovali. Když se v blízkosti Leyte pohybovaly operační skupiny těžkých letadlových lodí a svaz eskortních letadlových lodí, měli navrch Američané. Když se některé operační skupiny z TF 38 musely z jakéhokoli důvodu stáhnout (doplnění zásob, bojové akce, apod.), chyběly Američanům nad Leyte a okolím bojové letouny všeho druhu. Práce bylo prostě tolik, že svaz eskortních letadlových lodí sám na všechno stačit nemohl. V tu dobu získávali Japonci navrch. Když se pak skupiny operačního svazu TF 38 vrátily zpět, získávali kontrolu nad vzdušným prostorem Američané. Pravou příčinou tohoto stavu bylo jediné … počasí, které protahovalo opravy a později i znemožňovalo používání původně japonských letišť na ostrově. V prvním týdnu po vylodění měli Američané na Leyte jediné operační letiště. Bylo jím letiště v Taclobanu. Mohly z něj ale operovat jen stíhací letouny a to ještě s jistými omezeními. Jakýkoli déšť provoz na letišti nesmírně komplikoval a někdy dokonce zcela ochromil. Výstavba nových vzletových drah pro lehké a střední bombardéry se stále prodlužovala a jejich dokončení bylo v nedohlednu.

Čtyři další obsazená japonská letiště na tom byla stejně. Přes obrovské nasazení armádních ženistů a příslušníků námořních ženijních praporů (tzv. mořských včel) se nedařilo ani na jednom uvést do provozu alespoň jedinou vzletovou dráhu pro těžší letouny. Po 5. listopadu navíc přišly vydatné monzunové deště, které proměnily vzletové a přistávací dráhy v dlouhé pruhy mazlavého bláta. To bylo něco, s čím si již neporadily ani proslavené „mořské včely“. V tu chvíli už bylo nezbytné změnit neutěšenou situaci nějakým radikálním zásahem. Stávající letiště byla opouštěna, hledala se nová místa a začínalo se znova. Ani to ale nebylo bez komplikací. Až 16. prosince bylo do provozu uvedeno nové letiště. Bylo to v Tanauanu, na pobřeží mezi Dulagem a Taclobanem. Dva dny na to přibylo další letiště. Nacházelo se v Guiuanu, v jihovýchodní části (v té době již obsazeného) Samaru. Řada týdnů byla nicméně promarněna opravami a přestavbami japonských letišť, které se nakonec ukázaly jako nevhodné. Na celkové situaci na Leytském nebi to bylo znát.

V ochraně Leytského předmostí se tedy střídaly operační skupiny 38. operačního svazu (TF 38), letouny z eskortních letadlových lodí a pár stíhacích letounů, které operovaly z „problémových“ pozemních letišť. Na Leytském nebi se střídavě proháněly stíhačky Hellcat z těžkých letadlových lodí, Wildcat z eskortních letadlových lodí a také dvoumotorové stíhací P-38 Lightning z pozemních základen, které poprvé přistály na ostrově 27. října.

Přeskočíme nepatrně vpřed časem a povíme si ještě, jak to vypadalo na Leytském nebi po odplutí Halseyho TF 38. Admirál Halsey se svými těžkými letadlovými loděmi, lehkými letadlovými loděmi a jejich doprovodem tvořeným bitevními loděmi, těžkými a lehkými křižníky a torpédoborci odplul od Leyte koncem listopadu. Po stažení TF 38 zajišťovaly leteckou podporu a ochranu pozemních vojsk v oblasti již jen letouny Dálnovýchodního letectva, konkrétně 5. letecké armády generálmajora Ennise C. Whiteheada. Generál MacArthur ale nepovažoval zajištění letecké ochrany za dostačující, a tak požádal admirála Nimitze o pomoc. Ten mu vyhověl a poslal generálovi nejprve dvanáct Hellcatů, speciálně upravených pro noční stíhání. Tyto stroje přistály na Leyte 28. listopadu. Nedlouho poté (3. 12.) pak dorazily i čtyři eskadry (85 ks) stíhaček Vought F4U Corsair, které přiletěly ze Šalamounových ostrovů.

Američtí piloti brázdili Leytské nebe na stíhačkách Grumman F6F Hellcat, Grumman F4F Wildcat, Vought F4U Corsair a P-38 Lightning. Dále ve „velkém“ využívali nad Leyte střemhlavé bombardéry Curtiss SB2C Helldiver a torpédové bombardéry Grumman TBF/TBM Avenger.

Japonci používali nad Leyte stíhačky Micubishi A6M Reisen (Zero), Nakajima Ki-43 Hayabuza (Oscar) a Nakajima Ki-84 Hayate (Frank). Nasadili také bombardéry Aichi D3A Val (střemhlavé), Nakajima B5N Kate (torpédové) a střední armádní bombardovací letoun Mitsubishi G4M Rikko (Betty). Poměrně vzácným, ale velmi zajímavým „ptákem“ na Leytském nebi, byl japonský průzkumný Mitsubishi Ki 46 Shintei (Dinah).

Pokračování pozemních operací

Pozemní jednotky jsme opustili v posledních dnech měsíce října roku 1944. Tou dobou již bylo na moři rozhodnuto (Bitva o Leyte – námořní střetnutí). Na zemi se ale stále tvrdě bojovalo. Prohra japonského námořnictva se kupodivu nijak zásadně neprojevila na japonské strategii na Leyte. Japonské velení ani nepomyslelo na stažení svých jednotek z ostrova a posílení obrany jiných ostrovů. Dál se bojovalo o každý kousek země, o každou jeskyni, o každou vyvýšeninu.

Japonské vrchní velení v těchto dnech nabylo přesvědčení, že k rozhodnutí o osudu Filipín nedojde na Luzonu, jak bylo původně plánováno, ale na ostrově Leyte. Císařský hlavní stan a velitel Jižní skupiny armád polní maršál Terauči nařídili, aby japonská vojska na Leyte byla zásobena vším potřebným a podstatně posílena. S tím nesouhlasil velitel 14. armády odpovědný za celé Filipíny generál Tomojuki Jamašita. Ten byl zásadně proti změně původního plánu. Nebylo mu to ale nic platné. Rozkazy hovořily jasně. Zkušený „Malajský tygr“ změnu sice nechápal, ale rozkazu se nepříčil a začal posilovat jednotky na Leyte.

V době vylodění amerických jednotek měl velitel 35. armády generálporučík Sasaku Suzuki, který byl pověřen obranou ostrova, na Leyte k dispozici jen 16. pěší divizi. To bylo i s pomocnými jednotkami cca 20 000 mužů. Od 26. října začaly na Leyte, dle nařízení nejvyššího velení, připlouvat posily a vojenský materiál. Ten den se v Ormocké zátoce vylodilo prvních 2 000 mužů. To byl počátek posilování japonské posádky na Leyte. Z Visajanského souostroví v centrálních Filipínách a z Mindanaa byly na Leyte odeslány jednotky japonské 30. a 102. divize. Dne 1. listopadu dorazila do Ormocké zátoky i jedna z nejlepších jednotek japonské armády – 1. divize. Později přibyly i jednotky 26. divize (nepodařilo se mi zjistit, zda byla kompletní). Sám generálporučík Suzuki 30. října přemístil z ostrova Cebu část svého štábu a pár dní poté dorazil na Leyte i on sám (pravděpodobně 3.11.). Zatímco v Ormocké zátoce vystupovaly z lodí japonské posily, na východní straně ostrova jednotky 6. armády generálporučíka Kruegera pokračovaly v postupu.

Dvě divize X. sboru se zaměřily na město Carigara. Pro obě strany to byl velmi významný strategický bod, protože toto město představovalo důležitý silniční uzel na severní části ostrova. Američané město obsadili 2. listopadu. Odtud pak postupovali po silnici č. 2 na jih. Zde narazili na pevná japonská postavení, vybudovaná v kopcovitém terénu a bráněná odhodlanými muži. Po urputných bojích tato japonská postavení 14. listopadu padla. Vyčerpaná 24. divize musela být po těchto bojích vystřídána nově příchozí 32. divizí, která pokračovala v bojích o tzv. Ormocký koridor.

Ve stejnou dobu se XXIV. sbor probíjel dvěma směry. Část jednotek postupovala na západ do vnitrozemí a druhá část po silnici č. 1 na jih k městu Abuyog. Odtud se pak probíjela napříč ostrovem k západnímu pobřeží, kterého dosáhla 1. listopadu v prostoru města Baybay. V tu chvíli se japonské jednotky v Ormockém údolí ocitly pod tlakem ze dvou stran. Američané postupovali ze severu od Carigarské zátoky na jih a z jihu po pobřeží na sever. Po třech týdnech od vylodění Američanů se Japonci na Leyte ocitli pod soustředěným tlakem ze tří stran – z jihu, východu i ze severu.

Vítanou posilu pro další boje představovala 11. výsadková divize, která 18. listopadu přibyla na ostrov. Bez jakýchkoli průtahů byla „jedenáctá výsadková“ nasazena do bojů. Působila v sektoru XXIV. sboru. Měla za úkol kontrolovat pohoří ve středu ostrova a zabránit Japoncům v přesunech a přeskupování v této oblasti. V tu dobu se již situace pro Japonce nevyvíjela vůbec dobře. Soustředěný nápor Američanů neumožnil japonskému velícímu, generálporučíku Suzukimu, zorganizovat a uskutečnit široce založený protiútok. Tomu nezbývalo nic jiného, než své jednotky vrhat do protiútoků samostatně. To ale v té době již nemohlo přinést podstatné výsledky.

Počátkem prosince již Američané ovládali většinu ostrova. Japonci drželi již jen poloostrov San Isidro a oblast o průměru cca dvaceti kilometrů kolem města Ormoc. Na těchto územích se bránilo ještě něco kolem 35 000 Japonců. Tou dobou už ale generálporučík Walter Krueger, velitel 6. armády, disponoval přibližně 183 000 muži. Převaha Američanů v mužích a technice ale nebyla přímo úměrná rychlosti jejich postupu. Byli pomalejší, než by si přáli. Bylo nutné pojmenovat problémy a začít je řešit. Prvním z nich bylo deštivé počasí, cesty měnící se v řeky bláta a některé zelené plochy v bažiny. S počasím nic dělat nešlo. Druhým problémem byl urputný odpor Japonců. S tím se po dřívějších zkušenostech počítalo. Ani s jedním americké velení nemohlo nic dělat. Mohlo ale vyřešit třetí problém, který byl z hlediska dalších bojových operací zásadní. Japonci totiž ještě stále mohli dopravovat na ostrov posily a zásoby. Nešlo o nějaké velké množství a počty, ale podpora pro bránící se muže to byla a velká. Tím třetím problémem byla Američany dosud neobsazená a Japonci ovládaná Ormocká zátoka.

Od Ormocké zátoky po konečné vítězství

Generálporučík Krueger uvažoval o obsazení Ormocké zátoky již od půli listopadu. Za nejvýhodnější považoval vyloďovací operaci menšího rozsahu přímo v Ormocké zátoce. Neměl ale dostatek sil a prostředků. Když se ale podařilo přesvědčit generála MacArthura, který chtěl tou dobou spustit vylodění na Mindoru, aby svůj postoj přehodnotil a tuto operaci prozatím neuskutečnil, byla situace zcela jiná. Když 23. listopadu dorazila na Leyte 77. pěší divize (která se měla vylodit na Mindoru), nařídil generál Krueger jejímu velícímu neprodleně připravit divizi na vylodění v Ormocké zátoce. O provedení této operace bylo s konečnou platností rozhodnuto 30. listopadu.

Vylodění v Ormocké zátoce bylo naplánováno na 7. prosince 1944. Pozemní útočné síly tvořily jednotky 77. pěší divize pod velením generálmajora A. D. Bruceho. K přepravě této divize byla určena útočná skupina 78.3 kontradmirála A. D. Strubla. Tu (pro tuto operaci) tvořilo osm rychlých transportních torpédoborců, dvanáct středních výsadkových lodí, čtyři tankové výsadkové lodě a dvacet sedm výsadkových člunů. O doprovod a ochranu těchto výsadkových plavidel se mělo postarat dvanáct torpédoborců doprovodné skupiny.

Před obědem 6. prosince se muži 77. pěší divize nalodili na určená výsadková plavidla. Po obědě (13.30) pak skupina 78.3 vyrazila (po trase Leytský záliv - průliv Surigao – okolo jižního cípu Leyte – Canigaoský průliv – Ormocká zátoka) ke svému cíli. Druhý den po ránu zahájilo všech dvanáct doprovodných torpédoborců palbu na vyloďovací pláže. Ty se nacházely cca pět kilometrů jižně od města Ormoc. Po půlhodinové palbě torpédoborců vyrazily do útoku raketami vyzbrojené čluny, za nimiž se formovala první útočná vlna člunů výsadkových. Prvních šestnáct z nich přirazilo k pobřeží v sedm hodin sedm minut. Po první vlně následovaly ještě čtyři další. Vše probíhalo překvapivě hladce. Po deváté hodině ranní již byly všechny čluny vyloženy a dvě bojové skupiny 77. pěší divize byly připraveny k akci. Generálmajor Bruce neváhal a zahájil postup k městu Ormoc. Japonci zareagovali rychle. Zvedli do vzduchu snad vše, co na Visajanských ostrovech mohlo létat, a zaútočili na Američany jak na zemi, tak i na moři. Došlo i na sebevražedné útoky. Při útocích na Strublovu skupinu 78.3 byli Japonci poměrně úspěšní. Skupina ztratila dva torpédoborce a dva byly těžce poškozeny. Na celkovém výsledku to ale nic nezměnilo. Americký výsadek v Ormocké zátoce přeťal japonskou zásobovací linii rychle a natrvalo. To mělo na další pozemní operace zcela zásadní vliv.

Desátého prosince 77. divize obsadila město Ormoc. Proti ní z jihu od Baybaye postupovala po pobřeží 7. divize. S jejími předsunutými jednotkami se „sedmdesátá sedmá“ spojila již druhý den. Tím byly japonské jednotky bránící do té doby západní pobřeží Leyte donuceny se stáhnout do hornatého vnitrozemí. Z města Ormoc vyrazila „sedmdesátá sedmá“ k městu Valencia. Japonci město sice zuřivě bránili, ale neubránili. Valencia padla 18. prosince. Po krátkém oddechu divize obnovila svůj postup na sever. Od Carigarské zátoky se proti ní probíjely 32. pěší a 1. mechanizovaná divize. Již 19. prosince dosáhla „první mechanizovaná“ tzv. Ormockého koridoru a o den později se setkala se „sedmasedmdesátou pěší“ postupující z jihu. V tu chvíli bylo možné říci, že „problémový“ Ormocký koridor je v rukou Američanů. Japonské jednotky, rozdělené na izolované skupiny, se stahovaly (nebo již byly staženy) do kopcovitého vnitrozemí, kde byly rozhodnuty klást odpor až do posledního muže.

Odhodlání japonských vojáků i velitelů ale již na celkové situaci nemohlo nic změnit. Američané měli pod kontrolou většinu ostrova, ovládali všechny hlavní japonské zásobovací trasy a na rozdíl od Japonců měli dostatek mužů, zásob i ostatního potřebného materiálu. V tuto chvíli mohlo americké velení již zcela zodpovědně prohlásit, že japonský odpor sice ještě neskončil, ale že boj o ostrov Leyte je již rozhodnut. Dne 25. prosince 1944 tedy vydal generál MacArthur oficiální komuniké, ve kterém oznámil, že „operace Leyte“ může být považována za skončenou s výjimkou menších vyčišťovacích akcí.

Na konci prosince 1944 tedy na ostrově Leyte hlavní bojové akce skončily. To ale neznamenalo, že na ostrově zavládl klid a mír. V kopcích a jeskyních se stále ještě nacházelo cca patnáct tisíc japonských vojáků, což rozhodně nebyla malá síla. Američané měli stále „v zádech“ v podstatě celou divizi skvěle vycvičených a ke všemu odhodlaných nepřátel. K vyčišťovacím akcím bylo nutné ponechat na Leyte celý XXIV. sbor. Poslední tato „velká“ akce proběhla 5. května 1945. I poté se však v horách skrývali japonští vojáci, kteří se odmítali vzdát. Byli bez potravin, bez léků umírali na všelijaké nemoci a měli nedostatek munice. Mohli se kdykoliv vzdát Američanům, ale neučinili tak. Byli stále odhodlaní a nezlomení. Tito muži byli příslušníky elitních japonských divizí.

Zajímavý pokus o získání iniciativy … japonské letecké výsadky

Nemohu se závěrem nezmínit o jedné japonské operaci, která nakonec sice nedopadla dle představ japonského velení a na celkový průběh bojů na Leyte neměla téměř žádný vliv, ale která je z taktického hlediska velmi zajímavá. Jednalo se totiž o akci kombinující pozemní útok dvou divizí s několika podpůrnými leteckými výsadky.

Japonské velení naplánovalo tuto operaci na konec listopadu 1944. Účelem plánu bylo ochromit letectvo protivníka a poté udeřit na jeho pozice velkou silou soustředěnou do několika míst. Tam, kde by bylo dosaženo největšího úspěchu, měly být útočící jednotky podpořeny druhým sledem, jejichž úkolem bylo rozvinout průnik v šířeji pojatý protiútok. Nejprve ale měli být vysazeni na letišti v Dulagu, Taclobanu a letišti Buri, Bayag a San Pablo parašutisté, jejichž úkolem bylo zaútočit na americké vojáky na těchto základnách. Těsně po přistání parašutistů měly na letištích dosednout dopravní letouny s japonskými demoličními skupinami, které měly vyřadit na zemi stojící letouny a postavení protiletadlových zbraní, které by přečkaly útok japonského letectva předcházející samotnému výsadku. V tu dobu měly také do útoku (ve třech až pěti proudech/směrech – nevíme přesně) nastoupit 16. a 26. divize soustředěné v oblasti centrálního pohoří. Pomineme-li to, že vybraná letiště v okolí Barauenu nebyla pro Američany důležitá (jejich vzletové dráhy, jak již víme, v deštivém počasí nešlo zprovoznit), musíme japonskému velení přiznat, že tento plán byl nápaditý a ne bez nadějí na úspěch.

Operace byla nejen naplánována, ale také provedena. První fáze začala za rozbřesku 27. listopadu. Nebyla úspěšná a od počátku se vše hatilo. Ze tří dopravních letounů, které vyrazily k letištím v okolí Barauenu, jen jeden dosáhl letiště Buri. Byl ale sestřelen protiletadlovou palbou. Další dva transportní stroje oblast minuly a nouzově přistály v okolí Dulagu. Většina Japonců byla pobita.

Po této akci varoval štáb 6. armády všechny vlastní jednotky v této oblasti před podobnými útoky a nařídil zvýšit ochranu základen a vybraných strategických bodů. Nižší velitelé si ale mysleli, že se jednalo o ojedinělý pokus jednotky sebevrahů a nepřikládali tomu velkou váhu. O to větší překvapení americké jednotky zažily, když se z džungle obklopující Buri za svítání 6. prosince vyřítili vojáci japonské 16. divize. Napadli Američany palbou ručních zbraní, ručními granáty a dokonce došlo i na bajonety. Trvalo poměrně dlouho, než se napadení vzchopili k účinné obraně. Pro Američany bylo štěstím, že se japonský plán znovu zcela nevydařil. Útok této divize měl být podpořen současným útokem 26. divize a leteckým výsadkem celé paradesantní brigády. Podporu operaci měly zajistit stíhací a bombardovací letouny. V čem byl hlavní problém? Japonské velení se totiž na poslední chvíli rozhodlo posunout začátek útoku. Nedopatřením se ale tato informace nedostala k 16. divizi. Ta tedy zaútočila dle původního plánu, což ale bylo o dvanáct hodin dříve, než bylo změnou nařízeno. Šestnáctá divize způsobila Američanům problémy a citelné ztráty, ale ničeho podstatného nedosáhla. Jestli ze svých pozic „vyrazila“ do útoku i šestadvacátá japonská divize, jsem nebyl schopen zjistit (pozn. 6 pod textem). Jisté ale je, že výsadkáři byli nakonec použiti. Přibližně 350 mužů seskočilo v prostoru letišť Buri a San Pablo. Uspěli a způsobili Američanům značné ztráty. Obsadili pozice a pokoušeli se udržet je až do příchodu posil. Posily ale nedorazily. Zato druhý den ráno dorazily dva americké pěší prapory, které se z chodu do Japonců „opřely“. Již oslabený japonský výsadek se najednou na pozicích bránil proti dvěma kompletním americkým praporům. Přibližně 280 japonských výsadkářů kladlo Američanům tuhý a houževnatý odpor až do desátého prosince, kdy byla většina z nich pobita. Jen několika nepočetným skupinkám se podařilo ustoupit do džungle.

Nechybělo mnoho a Američané by se dostali do „pořádných“ potíží. Přítomnost dvou „zakopaných“ japonských divizí a téměř tří stovek výsadkářů v této oblasti by byla více než nemilá. Dá se také předpokládat, že kdyby se tyto jednotky v americkém týlu „uchytily“, zcela jistě by došlo ze strany japonského velení k jejich posílení. Z mého pohledu tato operace představovala velmi zajímavý pokus Japonců o získání iniciativy.

Závěrem o pozemních operacích …

Budeme-li hodnotit pouze pozemní boje na ostrově Leyte, budeme muset přiznat, že japonské jednotky určené k obraně tohoto kousku Filipínského souostroví odvedly obrovský kus dobré práce. Američané sice Leyte obsadili, ale trvalo jim to déle, než čekali, a rozhodně to nebylo jednoduché. Japonské velení původně čekalo, že boj o Filipíny se rozhodne na ostrově Luzon a ne na Leyte. Z tohoto důvodu také ve všem upřednostňovalo jednotky na Luzonu. Když bylo jasné, že rozhodnutí padne na Leyte, byli již Američané na ostrově a přes posily, kterých se Leytské posádce dostalo, nebyli Japonci schopni situaci změnit. Již počátkem prosince 1944 americká 6. armáda na ostrově disponovala cca 183 000 muži, zatímco generálporučík Suzuki velel již jen 35 000 mužům. Postup amerických jednotek v tu dobu ale rozhodně nebyl úměrný jejich několikanásobné početní převaze. Američanům však nelze upřít, že Leytská operace byla skvěle načasována a dobře zajištěna.

Jak to všechno dopadlo …

Generálmajor Jošiharu Tomočika, náčelník štábu 35. armády umístěné v jižní části souostroví, prohlásil:
Uspíšení invaze o dva měsíce bylo podle mého názoru jedním z mnoha důvodů rychlého zhroucení naší obrany na Filipínách.

Generál Ucunomija, zástupce náčelníka štábu 14. armády, k vylodění na ostrově Leyte řekl:
Prozíravost projevená zahájením leytského tažení o dva měsíce dřív byla jedním z principiálních faktorů jeho úspěchu.

Američané při pozemních operacích na Leyte ztratili přibližně pět tisíc mužů. Raněných amerických vojáků bylo kolem čtrnácti tisíc. Podařilo se jim zničit velkou část japonského letectva soustředěného v této oblasti a v námořních střetech ve Filipínských vodách zlikvidovali hlavní síly japonského loďstva. Japonsko bylo nuceno vrhnout do „rozhodující bitvy“ velkou část svých ofenzivních sil a neuspělo. Vítězství patřilo Američanům. Sám generál Tomojuki Jamašita po válce přiznal, že porážka na Leyte jej utvrdila v přesvědčení, že Japonsko už nemůže v této válce zvítězit.

 

Poznámky autora:

Pozn. 1) Toto nebylo příliš šťastné. Japonské loďstvo skutečně zareagovalo, Halsey se rozhodl s ním vypořádat a to se málem stalo vylodění osudným. Jen díky statečnosti a odhodlání operační jednotky eskortních letadlových lodí (které nebyly konstruovány pro námořní bitvy) a několika jejích doprovodných torpédoborců, které zdržely japonské těžké lodě Středního svazu na tak dlouho, že jejich další setrvávání v této oblasti by po připlutí ostatních amerických svazů znamenalo jejich zničení, vylodění neztroskotalo. Právě tím, že zdržely a zaměstnaly Střední svaz, zabránily pohromě, která by zcela jistě postihla jednotky u Leyte, kdyby Kurita proklouznul. Více v článku … Bitva o Leyte (námořní střetnutí) … http://www.valka.cz/clanek_12932.html

Pozn. 2) Snahou Japonců samozřejmě bylo odrazit útok proti Filipínám a udržet ostrovy pod svou nadvládou. Námořnictvo muselo nějak reagovat. Hlavní stan se v této situaci rozhodl pro předem připravený plán Šó-1, který uplatňoval taktiku předstíraného útoku. Roli návnady měl sehrát Severní svaz tvořený letadlovými loděmi. Severní svaz na první pohled vypadal jako silné bojové uskupení, ale naprostý nedostatek pilotů a letounů snížil jeho bojovou hodnotu na minimum. Zatímco Severní svaz měl odlákat americké krycí síly (Halseyho), Střední svaz a Jižní svaz měly připlout k ostrovu Leyte každý z jiné strany a spolu měly vzít invazní jednotky do kleští. Více v článku … Bitva o Leyte (námořní střetnutí) … http://www.valka.cz/clanek_12932.html

Pozn. 3) Eskortní letadlová loď - escort aircraft carrier (CVE) – Jejich hlavním úkolem bylo letecké zajištění skupiny dopravních lodí. Protože těžké letadlové lodi jsou velice nákladné a jejich stavba je časově náročná, vznikla myšlenka upravit pro tyto úkoly jiná plavidla. Tyto doprovodné letadlové lodi měly také klasickou průběžnou letovou palubu, nebyly ale pancéřované a jejich rychlost byla podstatně nižší než u klasických letadlových lodí. Byly postaveny na trupech velkých dopravních lodí. Jejich výroba byla podstatně levnější a rychlejší. Nižší rychlost v tomto případě nevadila, protože pluly v konvojích s dopravními loděmi, které byly také pomalé. Jako příklad uvádím TTD doprovodných letadlových lodí třídy Casablanca. Jejich délka byla 156,14 m, šířka 32,94 m, výtlak 7 800 t, výtlak maximální 10 900 t, maximální rychlost 19 uzlů a nesly celkem 27 letounů. Třída Commencement Bay mohla nést až 34 letounů.

Pozn. 4) Obojživelné nákladní automobily DUKW – Tyto automobily umožňovaly přepravit nejrůznější náklad z těžkých výsadkových lodí na pobřeží. Vyznačovaly se spolehlivostí, jednoduchostí konstrukce a slušnou přepravní kapacitou. Za základ tohoto automobilu byl vybrán podvozek standardního nákladního automobilu GMC CCKW 353 2,5 t. Vodotěsný trup tohoto obojživelníku byl svařen z ocelových plechů o tloušťce do 1,6 mm. Nad nákladovým prostorem bylo možné vztyčit trubkovou konstrukci a celý prostor překrýt plachtou. Bylo vyrobeno několik verzí tohoto automobilu. TTD základní transportní verze DUKW: délka - 9,45 m, šířka 3,06 m, výška 2,68 m, max. rychlost na souši – 72 km/h, rychlost plavby – 10,5 km/h, nosnost – 2,5 t. Přepravil 2,5 t nákladu nebo 25 mužů. Zajímavé je, že dva obojživelníky mohly být spojeny zvláštní platformou, která umožňovala přepravovat rozměrnější a těžší náklady. V této konfiguraci dokázaly dva DUKW přepravit například stíhací letouny P-51 Mustang, P-38 Lightning a podobné, lehký tank M3 Stuart nebo polopásový transportér M3 Halftrack. Spojené DUKW mohly také tvořit základ pontonového mostu.

Pozn. 5) LCI (G) - Landing Craft Infantry (Guns) - představuje zbraněmi vybavenou modifikaci výsadkového člunu LCI - Landing Craft Infantry. Sloužil pro palebnou podporu vyloďujících se jednotek. Na plavidlo LCI o délce 48,87 m, šířce 7,09 m byly ve dvou řadách po pěti instalovány raketomety Mk. 7. Někdy bývaly instalovány navíc ještě dva raketomety Mk. 22. Hlavňovou výzbroj tohoto plavidla tvořily dva až tři 40mm kanóny, tři až čtyři 20mm kanóny a do šesti 12,7mm kulometů. Člun měl v této konfiguraci výtlak 387 t. Ponor člunu v přední části byl 0,86 m a v zadní pak 1,57 m. Dosahoval rychlosti do 15,5 uzlů. Posádku tvořilo pět důstojníků a šedesát pět mužů.

Pozn. 6) Ve prospěch teorie o neúčasti šestadvacáté divize hovoří zejména to, že s celou šestadvacátou divizí a cca 280 výsadkáři by si dva americké prapory a zbytek původních amerických jednotek, které se nacházely na místech výsadků, zcela jistě neporadily. Formou SZ bych uvítal jakékoli informace k tomuto střetu, které lze podložit důvěryhodným zdrojem.

Zdroje:
I. Pejčoch, Z. Novák, T. Hájek, Válečné lodě 4, Naše vojsko, Praha 1993, ISBN 80-206-0357-3
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Kruger,_MacArthur_and_Marshall.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/f/ff/Krueger_only.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Battle_of_Leyte_map_1.jpg
M. Hubáček, Boj o Filipíny, Panorama, Praha 1990, 11-125-90
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tomojuki_Jama%C5%A1ita
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Yamashita.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/Walter_Krueger
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte
Autor : Alexandr IVAN / Greywolf 🕔06.03.2009 📕13.948

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře