Rakouská medaile „Za statečnost“ - 1. část

Autor: Zbigniew Mikesz / Zbycho 🕔︎︎ 👁︎ 44.879

Tento článek vznikl na základě přepisu původního článku autorů Pavla Patejdla a Ladislava Sedláka, publikovaného v periodiku „Sběratelské zprávy“ jež vydává Česká numismatická společnost, pobočka Hradec Králové. Autor tohoto článku souhlasí s jeho přepisem, úpravami nutnými při jeho „digitální editaci“ a následnou publikaci na www.valka.cz.

Z.M.

Reklama

Běžně se v našich sbírkách a mezi sběrateli objevují rakousko-uherské medaile „Za statečnost“. Vývoj tohoto čestného odznaku, udíleného téměř 130 let (zpočátku výjimečně, ale v posledních letech I. světové války již celkem běžně), má svůj zajímavý úsek, velmi těsně spjatý se samotným vývojem rakouské armády. Tato čestná vojenská dekorace, jako jediná spojená s trvalou hmotnou odměnou a výhradně určená pro mužstvo a poddůstojníky, tedy vlastně pro nejširší vojenskou veřejnost, byla viditelnou odměnou za statečnost před nepřítelem a zdobila nejednu hruď českého vojáka v rakouské císařské uniformě (v napoleonských válkách tvořili Češi a Slováci asi 40% císařské armády). Naše studie tedy pojednává o historii této zajímavé medaile.

Doba, ve které tento čestný vojenský odznak pro prosté vojíny a poddůstojníky vznikl, byla dobou bouřlivých evropských sporů kolem rakouského dědictví po smrti Karla VI. (1711-1740). Dědičkou a následovnicí se stala jeho dcera Marie Terezie (1740-1780), která své dědické země uhájila díky velmi schopným a nadaným vojevůdcům (hrabě Daun, Laudon, Nádasdy, Hadik z Futaku), kteří spolu s ní a později s jejím synem Josefem II. (1780-1790) dovedli včas a obratně zorganizovat vojsko a později tak vytvořit stálou císařskou armádu, o jejíž schopnosti a statečnosti v tehdejších evropských poměrech nebylo žádné pochybnosti.

Již v průběhu první války o rakouské dědictví (1740-1748) se totiž ukázaly nedostatky armády rakouského soustátí, což vedlo k prvním reformám: od roku 1748 byla vytvořena stálá armáda o síle 108 000 mužů.

Po válkách pruských následovaly další reformy. Jednotlivým pluků byly přiděleny stálé doplňovací okresy (k jejich prvnímu určení a rozdělení došlo v letech 1766-73) a zároveň byla provedena též první konskripce rekrutů (1771). Služba konskribovaných byla ovšem tehdy doživotní. Byla též založena stálá sanitní služba a zřízeny stálé vojenské nemocnice (existující teda i v dobách mírových). Rovněž vznikaly zaopatřovací vojenské ústavy a útulky – invalidovny. V Praze byla invalidovna zřízena v roce 1750. Dále byly založeny vojenské vzdělávací ústavy (Tereziánská vojenská akademie v roce 1752). Ve vojsku vládla přísná kázeň, i když za vlády Josefa II. došlo k určitému zmírnění tvrdých vojenských opatření. Vojsko bylo dostatečně finančně zajištěno, žold vojáků byl řádný a vcelku pravidelný. Byla zde zásadní snaha vytvořit pevné předpoklady pro vojenské povolání, ale především snaha považovat toto povolání za čestnou službu vlasti a nikoliv pouze, jako tomu bylo v minulosti, za trpkou povinnost a celoživotní neštěstí. Také založení tohoto čestného vojenského odznaku pro vojáky (a s ním spojených výhod) bylo součástí těchto snah o vytvoření stálého vojenského povolání jakožto čestného a také prvního stavu v rakouském císařství.

Reklama

Původně stejně jako v ostatních armádách této doby, byla hmotná odměna vojákům (žold a válečná kořist) víceméně nepravidelně vyplácena. Vyznamenal-li se pluk či sbor, byla zde snaha vojáky jednorázově odměnit, ale záleželo samozřejmě na bohatství získané válečné kořisti, poctivosti a majetnosti majitelů pluku, nebo samotného panovníka. Někdy byl zvýšen pouze žold a příděl kořalky. A právě v této době vývoje vojenského stavu se začaly objevovat k tomuto účelu jednorázově ražené pamětní mince (stříbrné nebo zlaté), které měly nejenom hmotnou hodnotu, ale které se zároveň staly výrazem zvláštní odměny pro ty, kteří se v bitvě nejvíce vyznamenali. Později, a to zde jistě hrála svou roli lidská a zejména vojácká ješitnost, hmotná odměna vyjádřená touto pamětní minci (Denkmünze) začala být spojována s morální odměnou a vojáci si tyto pamětní mince začali připevňovat na vojenskou výstroj. Při zavedení jednotného stejnokroje pro určité druhy zbraní byl stanoven též způsob upevnění této pamětní mince určitou jednotnou stuhou jako oprávněné a viditelné odměny za statečnost před nepřítelem. Proto také v prvním josefovském reskriptu je výhradně hovořeno o pamětní minci (Denkmünze) jako viditelném čestném odznaku. Teprve v druhém císařském výnosu z roku 1809 se již běžně vyskytuje název medaile Za statečnost (TAPFERKEITS-MEDAILE).

Ale vraťme se zpět v místa i dobu, kdy tento čestný vojenský odznak vznikl, neboť ani jeho vznik v tehdejším Rakousku nebyl bez obtíží. V řadách rakouské byrokracie, kde hlavní slovo měla šlechta, která se již sama plně cítila uspokojená založeným Vojenským řádem Marie Terezie (MMTO) jako nejvyšší odměny za vojenskou statečnost, váhavě přistupovala k názoru, že projev statečnosti nemusí být výsadou šlechty, ale může být vlastní také jednotlivcům z řad mužstva a poddůstojníků. Po této stránce byl mnohem pružnější vývoj např. v carském Rusku. Carevna Alžběta (1741-1762), spojenec císařovny Marie Terezie, založila již na počest vítězství u Kunnersdorfu dne 12. 8. 1759 jako čestnou odměnu pamětní minci, určenou všem vojákům a poddůstojníkům, kteří se zúčastnili, jako odměnu za účast a statečnost v samotné bitvě. Tato pamětní mince byla stříbrná a nosila se na ondřejské stuze. Také carevna Kateřina II. (1762- 1796) nechala na paměť slavného námořního vítězství u Česmy (1770) svým statečným námořníkům razit a rozdat zlaté a stříbrné pamětní mince. Šlo o velmi krásnou a vkusnou ražbu, nápis na mincích byl krátký, ale výstižný – BYT (Byl jsem při tom). Také tyto mince byly zavěšeny na ondřejské stuze.

Teprve vynikající rakouský vojevůdce, potomek starého skotského rodu polní maršál Ernest Gideon Laudon (1717-1790), citlivý znalec svých vojáků, velmi bystře pochopil, že zavedení podobného stálého čestného odznaku může značně upevnit morální stav a úroveň nebo být alespoň prostředkem k upevnění kázně v armádě. Tento jeho názor se ovšem nepodařilo v dvorní válečné radě ihned prosadit. Teprve mimořádné vojenské úspěchy jeho armádního sboru v bojích proti Turkům v letech 1788-89 a zejména pak samotná přízeň císaře Josefa II. Laudonovi umožnily, aby Josef II. návrh na zřízení tohoto čestného vojenského odznaku nejenom přijal, ale aby sám vypracoval návrh a svým příkazem nařídil tehdejšímu předsedovi dvorní válečné rady hraběti Hadikovi z Futaku založení tohoto čestného odznaku za statečnost.

Josef II. ve svém dopise uvedl:

Milý polní maršálku Hadiku!
V přesvědčení, že ustanovení čestného odznaku pro vojáky a poddůstojníky, kteří nějakým statečným chováním vynikli, jako odměnu a zároveň jako pobídku jsme založili a našli tuto ku prospěchu. Vlastní medaili k tomu účelu raziti jsme nechali a Vám prostřednictvím přítomných kadetů 150 stříbrných a 30 zlatých, s příležitosti i možnosti jejich použití, jsme Vám poslali.
Současně obdržíte zde instrukce, v čem vlastně smysl této instituce spočívá a jak by mělo při udělování býti postupováno, zvláště pak při ražení dalších exemplářů i zpráv o potřebných podmínkách pro nabytí těchto čestných odznaků a k nim i přináležících předností.
Tuto zprávu nechte sdělit všem plukům a sborům s tím, aby i prostý vojín se v plném znění s touto instrukci seznámil.
Laxenberg, 19. 7. 1798 Josef, m. p.

Tyto instrukce, které vydal císař Josef II., připojené k předchozímu dopisu, obsahovaly šest listů kvartového formátu (celkem o dvaceti statích) a obsahovaly také znázornění tohoto čestného odznaku.

Tyto instrukce byly dány Dvorní válečnou radou dnem 25. 7. 1789 jednotlivým vojenským formacím na vědomi v tomto znění:

„Do dnešního dne byla jednání výjimečné statečnosti z řad mužstva pravidelného stavu, pokud se vůbec dostaly ve známost velení, odměňovány výhradně penězi. Takto získaná odměna však převážně sloužila k pouhému obveselení a neměla předpoklad, aby se stala ve vlastním smyslu trvalou vzpomínkou k vykonanému statečnému činu a tím i pobídkou mezi jeho druhy k následování.“

Instrukce pak dále uzavírá:

„V budoucnu každé jednotlivé statečné chování mužstva pravidelného vojska bude veřejně odměněno trvalým čestným odznakem, který neupadne v zapomenutí, bude pobídkou k následování a bude tak pěstována nejenom vojenská ctižádost, ale i ochota ke službě vlasti. Tento čestný odznak bude zlatá a stříbrná k tomu účelu ražená pamětní mince. Jejich udělení bude prováděno podle přesně stanovených, nezměnitelných a k tomu účelu určených podmínek a bude jim pověřen velící generál všech sborů, ve válečném poli stojících. Ten, kdo tuto pamětní minci obdrží, je oprávněn tuto v každé i mimo službu veřejně nosit a zároveň obdrží denní příplatek, který císař pro tyto udělené čestné odznaky povolil.“

Císař Josef II. zřejmě vzhledem k vážnosti tohoto čestného odznaku sám vytvořil jako vodítko pro udělování tyto směrnice, které pak Dvorská válečná rada beze změny přijala:

Reklama

I. Tuto, pro důstojníky a vojáky založenou pamětní minci, nelze považovat za řád, ale za odměnu ve válce získanou za statečné jednání, a za veřejný čestný odznak pro toho, kdo se takovým činem vyznamenal.

II. Čestný odznak může být udělován všem příslušníkům pravidelného vojska do hodnosti šikovatele a strážmistra všech druhů zbraní, jestliže se zvláštním statečným činem o něj zasloužili.

III. Cizinci, kteří v císařském a královském vojsku slouží, mají jako ostatní příslušníci stejné podmínky pro získání této odměny.

IV. Jenom tomu může být tento čestný odznak udělen, který osobně a úmyslně statečné jednání provedl, který nikoliv hloupou smělosti nebo kořistnickou chamtivostí byl veden a který před nepřítelem k podpoře služby provedl samostatně a rozhodně podnikání k záchraně ve zbraní stojícího důstojníka, svého druha nebo k záchraně vojenského majetku, a takový čin je hodnověrnými svědky řádně podložen.

V. Tento čestný odznak nemůže být udělen eskadroně, rotě nebo jinému bojovému celku, který jedná pod vedením důstojníka, ale musí se vždy jednat o osobní jednání jednotlivce, právě pro kterého je tento odznak výhradně určen.

VI. Stříbrné pamětní mince jsou určeny pro statečné jednání, zlaté jsou pak určený pro naprosto význačné činy statečného jednání, a může se proto státi, že poddůstojník dosáhne stříbrné a prostý voják zlaté pamětní mince. Může také ten, kdo získal stříbrnou, při následujícím projevu statečnosti získat zlatou pamětní minci. V tom případě odevzdá stříbrnou a bude mu udělená zlatá mince. Ale takový statečný čin, který by následoval po udělení zlaté, bude pak odměněn peněžně.

VII. Udělení této pamětní mince může být pouze za význačné projevy statečnosti tak. Aby takovouto hodnotu vždy měla a sobě si zachovala. Může ji udělit ve válečném poli stojící a velící generál, jemu přísluší výběr i rozhodnutí, podle předloženého svědectví, kdy bude stříbrná a kdy zlatá udělena, či stříbrná za zlatou vyměněna.

VIII. Tomu, jemuž podle rozhodnutí velícího generála tento čestný odznak je udělen, má tento z ruky svého představeného velitele pluku, praporu či sboru osobně a veřejně před nastoupenými řadami dostati, a to se stuhou pro připnutí této pamětní mince do knoflíkové dírky vojenské blůzy či dolmanu, a tak nositi.

IX. Komu byla stříbrná pamětní mince udělená, dostane společně s ní, z milosti císařské, polovinu svého denního žoldu, a to podle své hodnosti, jako přídavek. Ten kdo dostane zlatou, dostane současně s ní celý obnos svého žoldu jako příplatek (dostává dvojitý žold).

X. Příplatek, ať již z poloviny žoldu, či celý, přísluší bez ohledu na délku služby, či kdy ve statečnosti se projevil, ale ode dne, kdy pamětní minci obdržel. Tento příplatek nemůže být mu změněn, ani v případě přeložení či povýšení.

XI. Ten, který čestný odznak dostal a později důstojnickou hodnost získal, v nároku zůstává mu jako pamětní mince, tak i s ní spojené nároky.

XII. Je-li držitel tohoto čestného odznaku v nemocnici nebo na dovolené, v obou případech mu náleží.

XIII. Byl-li držitel čestného označení do invalidní péče převzat, dostane mimo své renty v penězích vyplacenou polovinu nebo celý obnos jemu náležícího příplatku.

XIV. Zotavuje-li se držitel tohoto čestného odznaku v invalidovně a vrátí se pak zpět k výkonu své služby, dostává mimo žoldu podle své hodnosti též jemu příslušící příplatky.

XV. Dopustí-li se držitel tohoto čestného odznaku zločinu, který je podle práva válečného souzen a potrestán, je mu pamětní mince odebrána a tím ztrací i spojené výhody.

XVI. Ten, kdo svoji pamětní minci prodá, či prohraje, což je mu prokázáno, pozbývá veškeré výhody.

XVII. Může-li držitel prokázat, že pamětní mince mu byla ukradena, nebo že ji bez vlastního zavinění ztratil, dostane náhradní.

XVIII. Tato pamětní mince při smrti vojáka ženatého zůstává jeho ženě nebo dětem. Pokud však se jedná o svobodného, jsou velitele pluku, praporu či sboru povinní ji odevzdati a předati velícímu generálovi.

XIX. Vystupuje-li majitel pamětní mince z vojenské služby, aby převzal zdanitelné hospodářství, nebo cizinec po ukončení svého válečného nebo vojenského závazku, vezme si pamětní minci s sebou jako své získané vlastnictví a současně dnem posledního žoldu mu též končí nárok na příplatek.

XX. Jsou-li vojáci, kteří vystoupili z armády, bezdětní vdovci či svobodní, po jejich smrti, prostřednictvím velitele pluku, praporu či sboru, u kterého sloužili, nechť jsou jim pamětní mince odebrány a předány velícímu generálu, stejným způsobem nechť je pak postupováno i u svobodných cizinců.

Tato pamětní mince bude vždy zobrazovat na jedné straně poprsí císaře s popisem jeho jména a na druhé straně šest mezi sebou zkřížených praporů spojených vavřínovým věncem a uvnitř pak s nápisem DER TAPFERKEIT (Statečnosti). Stuha bude růžově červená s postranními červenými pruhy.


Pamětní a čestná stříbrná medaile Josefa II. – avers a revers (š. 40 mm)

První slavnostní a oficiální udělení této pamětní mince bylo na podzim roku 1789 ve vojenském táboře u Peterwardeinu v Uhrách. V letech 1788 až 1791, a to jak ve válkách tureckých, tak i v Nizozemí, bylo za statečné činy uděleno celkem 685 těchto pamětních medailí. Z tohoto počtu obdrželo 74 vojáků a poddůstojníků zlatou a 611 stříbrnou pamětní minci, všichni s příslušnými poplatky. Ale již 5. října 1790 dvorní válečná rada nařizuje všem vojenským oddílům, aby dezertérům, pokud bude možno, byly tyto pamětní mince odebrány a dvorní radě zpět zaslány.

V únoru roku 1794 vídeňský oficiální tisk „Wiener Zeitung“ nadšeně napsal o založení tohoto čestného vojenského odznaku:

V časech současných slavných válečných tažení naší c. k. armády mnoho poddůstojníků a vojáků před nepřítelem projevilo statečnost a odvahu, bylo z milosti našeho císaře rozhodnuto tyto statečné odměňovat napříště vždy zlatými a stříbrnými mincemi. Tyto jednotlivé statečné a odvážné činy našich poddůstojníků a vojáků budou pro pokolení budoucí zveřejňovány.“

V letech 1792-94 bylo uděleno 259 zlatých a 2 362 stříbrných pamětních mincí. V těchto letech známý vídeňský nakladatel a knihkupec August Crasser (zemřel roku 1816) zveřejnil statečné činy jednotlivců, tímto čestným odznakem vyznamenaných, ve dvoudílné publikaci vydané ve Vídní v letech 1795-1797 pod názvem „Belohnungsgeschichte der k. k. obligatem Manschaft“, která obsahoval systematický přehled jmen a jejich statečných činů.

Pokračování příště.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více