Bitva o Leyte (námořní střetnutí)

Autor : Alexandr IVAN / Greywolf 🕔11.02.2009 📕16.661

Bitva v Leytském zálivu byla jednou z největších námořních bitev druhé světové války v Tichomoří a jednou z největších námořních bitev v historii. Uskutečnila se v říjnu 1944 mezi americkým a japonským námořnictvem u ostrova Leyte na Filipínách.

Stručně o vylodění na ostrově Leyte

Dne 15. září 1944 Výbor amerických náčelníků štábů přikázal velitelům tichomořských oblastí zaútočit na Filipínský ostrov Leyte. Tím mělo být zahájeno osvobozování Filipín ještě před tím, než by Japonci dokončili obranné práce a připravili se na americkou invazi. Japonské vrchní velení samozřejmě útok na Filipíny očekávalo. Snažilo se tedy, aby vše bylo připraveno k obraně co nejlépe. K vybudování pevné obrany ale Japoncům nebyl dopřán čas. Vylodění na Leyte opravdu zastihlo Japonce v situaci, kdy obranné práce ještě zdaleka nebyly ukončeny a jejich obranná postavení nebyla zcela zásobena ani municí a ani ostatním materiálem.

Vylodění na Leyte dostalo kódové označení operace King II. Přepravu pozemních jednotek a jejich podporu zabezpečovalo 7. loďstvo viceadmirála Thomase C. Kinkaida, krytím operace bylo pověřené 3. loďstvo admirál Williama F. Halseyho a pozemní útočné síly tvořily jednotky 6. armády generálporučíka Waltera Kruegera. Po leteckých útocích a dělostřelecké přípravě začal 20. října 1944 samotný výsadek.

Japonská reakce

Snahou Japonců samozřejmě bylo odrazit útok proti Filipínám a udržet ostrovy pod svou nadvládou. Námořnictvo muselo nějak reagovat. Hlavní stan se v této situaci rozhodl pro předem připravený plán Šó-1, který uplatňoval taktiku předstíraného útoku. Roli návnady měl sehrát Severní svaz tvořený letadlovými loděmi. Severní svaz na první pohled vypadal jako silné bojové uskupení, ale naprostý nedostatek pilotů a letounů snížil jeho bojovou hodnotu na minimum. Zatímco Severní svaz měl odlákat americké hlavní obrané a krycí síly, Střední svaz a Jižní svaz měly připlout k ostrovu Leyte každý z jiné strany a spolu měly vzít invazní jednotky do kleští. Byl to odvážný, ale také zoufalý plán, který odpovídal situaci, ve které se Japonci roku 1944 nacházeli. Námořnímu letectvu se v té době již nedostávalo letadel, zkušených pilotů bylo pomálu a na kvalitní výcvik nových letců nebyl čas. Japonské letadlové lodě tedy v této operaci již netvořily pověstnou „útočnou pěst“ námořnictva, ale představovaly jen návnadu. Zkázu americkým výsadkovým silám měly, tak jako za starých časů, přinést těžká děla bitevních lodí.

Japonské jednotky, které se zúčastnily námořní bitvy v Leytském zálivu

Severní svaz - viceadmirál Džisaburó Ozawa
Byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó, Zuikaku (celkem 108 letadel), hybridních bitevních-letadlových lodí Hjúga, Ise (pozn. 1 pod článkem), lehkých křižníků Ójodo, Tama, Isuzu, torpédoborců Šimocuki, Fujucuki, Suzucuki, Hacuzuki, Wakacuki, Akizuki a torpédovky Kuwa, Maki, Sugi a Kiri.

Střední svaz - viceadmirál Takeo Kurita
Byl složen z bitevních lodí Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžkých křižníků Atago, Maja, Takao, Čókai, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Yahagi a torpédoborců Šimakaze, Hajašimo, Akišimo, Kišinami, Okinami, Naganami, Asašimo, Hamanami, Fudžinami, Urakaze, Isokaze, Jukikaze, Hamakaze, Kijošimo a Nowaki.

Jižní svaz (skládal se ze dvou skupin)
Jedné skupině velel viceadmirál Šódži Nišimura. Ta byla složena z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure.
Druhé skupině velel viceadmirál Kijohide Šima. Ta byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi.

Americké jednotky, které se zúčastnily námořní bitvy v Leytském zálivu

3. flotila (TF 38 nebo 38. operační svaz) - admirál William F. Halsey
Byla tvořena operačním svazem rychlých letadlových lodí pod velením viceadmirála Marca A. Mitschera. Operační svaz byl rozdělen na 4 operační skupiny.

Operační skupina TF 38.1 - viceadmirál John S. McCain
Byla složena z letadlových lodí CV 18 Wasp, CV 12 Hornet, CV 19 Hancock, CVL 26 Monterey, CVL 25 Cowpens, těžkých křižníků Chester, Pensacola, Salt Lake City, Boston, lehkých křižníků San Diego, Oakland a čtrnácti torpédoborců.

Operační skupina TF 38.2 - kontradmirál Gerald F. Bogan
Byla složena z letadlových lodí CV 11 Intrepid, CV 17 Bunker Hill, CVL 28 Cabot, CVL 22 Independence, bitevních lodí Iowa, New Jersey, lehkých křižníků Vincennes, Biloxi, Miami a šestnácti torpédoborců.

Operační skupina TF 38.3 - kontradmirál Frederick C. Sherman
Byla složena z letadlových lodí CV 9 Essex, CV 16 Lexington, CVL 27 Langley, CVL 23 Princeton, bitevních lodí Massachusetts, South Dakota, lehkých křižníků Santa Fe, Birmingham, Mobile, Reno a třinácti torpédoborců.

Operační skupina TF 38.4 - kontradmirál Ralph E. Davison
Byla složena z letadlových lodí CV 13 Franklin, CV 6 Enterprise, CVL 30 San Jacinto, CVL 24 Belleau Wood, bitevních lodí Alabama, Washington, těžkých křižníků Wichita, New Orleans a patnácti torpédoborců.

7. flotila - viceadmirál Thomas C. Kinkaid
Byla složena ze čtyř skupin (Podpůrné síly, Levé křídlo, Pravé křídlo a Svaz eskortních letadlových lodí).

Podpůrné síly - kontradmirál George L. Weyler
Byly složeny z bitevních lodí West Wirginia, Maryland, Mississippi, Tennessee, California, Pensylvania a torpédoborců Claxton, Cony, Thorn, Aulick, Sigourney a Welles.

Levé křídlo - kontradmirál Jesse B. Oldendorf
Bylo složeno z těžkých křižníků Lousville, Portland, Minneapolis, lehkých křižníků Denver, Columbia a torpédoborců Newcomb, Richard P. Leary, Albert W. Grant, Robinson, Halford, Bryant, Heywood L. Edwards, Bennion a Leutze.

Pravé křídlo - kontradmirál Russel S. Berkey
Bylo složeno z těžkého křižníku Shropshire, lehkých křižníků Phoenix, Boise a torpédoborců Hutchins, Daly, Bache, Killen, Beale, Arunta, Remey, McGovan, Melvin, McDermut a Monssen.

Svaz eskortních letadlových lodí - kontradmirál Thomas L. Sprague
Byl složen z 16 eskortních letadlových lodí, 10 torpédoborců a 8 eskortních torpédoborců.

Plán admirála Tojody

Japonské vrchní velení vyčkávalo se zahájením operace Šó-1 až do chvíle, kdy již bylo zcela jasné, že cílem spojeneckého vylodění je ostrov Leyte. Admirál Tojoda 18. října rozhodl, že výsadkové síly budou napadeny již 22. října. To ale nepřicházelo v úvahu. Velitel 1. úderného svazu viceadmirál Kurita byl přesvědčen, že není schopen dle tohoto plánu dorazit k Leyte včas. Admirál Tojoda tedy posunul čas útoku na ráno 25. října.
Jaký byl admirálův plán ? 1. úderný svaz viceadmirála Kurity měl plout od ostrova Lingga západním směrem k pobřeží Bornea. Tam měl doplnit pohonné hmoty. Poté se měl rozdělit na tzv. Střední a Jižní svaz. Střední svaz pod osobním velením viceadmirála Kurity měl proplout za noci průlivem San Bernardino (mezi Luzonem a ostrovem Samar) do Leytského zálivu. Jižní svaz měl proniknout do zálivu průlivem Surigao. V průlivu se k němu měl připojit úderný svaz viceadmirála Šimy, který plul od Tchaj-wanu. Tím měly mezi sebe Střední a Jižní svaz sevřít americká invazní vojska a výsadkové lodě. Poté měly být výsadkové lodě i vojska na pobřeží zničeny zdrcující palbou těžkých děl bitevních lodí a křižníků. Letadlové lodě viceadmirála Ozawy (Severní svaz) měly odlákat americké krycí síly a otevřít tak cestu svazům viceadmirálů Kurity, Nišimury a Šimy do Leytského zálivu.

Cesta viceadmirála Kurity k Leyte

1. úderný svaz opustil kotviště 18. října. V poledne dva dny na to vplul do Brunejské zátoky, kde doplnil palivo. Přesně dle plánu se pak 1. úderný svaz rozdělil na Střední a Jižní. Střední svaz vyplul v osm hodin ráno 22. října a ve tři hodiny odpoledne ho následoval svaz Jižní.

Plavba Kuritova Středního svazu k Leyte nebyla klidná a neprobíhala podle viceadmirálových představ. Krátce po půlnoci z 21. na 22. října byl Kurita objeven americkou ponorkou Darter fregatního kapitána Davida H. McClintocka. Ten neprodleně informoval velitele ponorky Dace fregatního kapitána Bladena D. Claggetta, který operoval nedaleko. Oba velitelé se dohodli na společném postupu, vybrali místo útoku a pak se samostatně vydali na stanovenou pozici. Nepřítel se ale na „místo srazu“ nedostavil. Američané se ale nehodlali vzdát lákavé kořisti a daly do dalšího pátrání. V jednu hodinu a šestnáct minut po půlnoci dne 23. října obě ponorky obnovily kontakt s nepřítelem.

Nic netušící japonský Střední svaz plul zatím přesně dle stanoveného plánu, když byl 23. října v půl sedmé ráno napaden americkými ponorkami. Jejich vypuštěná torpéda potopila těžké křižníky Atago a Maja. Těžký křižník Takao byl poškozen a za doprovodu dvou torpédoborců se vracel na základnu. Viceadmirál Kurita po potopení své vlajkové lodi vztyčil vlajku na bitevní lodi Jamato. V tu chvíli již viceadmirál Kurita věděl, že se o jeho svazu ví. Byl také najednou o tři těžké křižníky „slabší“. Nemínil však ustoupit, hodlal splnit úkol a tak pokračoval v plavbě k Leyte.

Japonské svazy odhaleny

Již 22. října dostalo americké vrchní velení první zprávu o pohybu velkého japonského svazu, který se blížil k Filipínám. Byl to Kuritův Střední svaz. 23. října pak přišly informace i o dalších dvou nepřátelských uskupeních. Viceadmirála Šimu prozradila rádiová depeše, ve které žádal o vyslání cisternových lodí, se kterými se chtěl setkat v Coronské zátoce. Viceadmirál Nišimura byl zpozorován před půlnocí z 23. na 24. října. Americkému vrchnímu velení bylo v tu chvíli jasné, že se Japonci rozhodli zaútočit na invazní síly. Netušili jediné … kde se nachází japonské letadlové lodě!

I když Halsey a Kinkaid zatím nevěděli, kde se japonské letadlové lodi nachází, měli již dost informací na to, aby se připravili na velké námořní střetnutí. Oba velitelé neváhali a začali jednat. Jedno Halseyho taktické uskupení (Task Force – dále již jen TF), TF 38.1 viceadmirála McCaina, bylo právě na cestě k atolu Ulithi, kde mělo doplnit zásoby a munici. Admirálovi tedy zbyly tři skupiny (TF 38.2, 38.3, 38.4), kterým nařídil přesunout se blíže k Filipínám. Během noci všechna tři taktická uskupení dosáhla svých pozic. TF 38.2 kontradmirála Bogana kryla průliv San Bernardino, TF 38.3 kontradmirála Shermana se nacházela východně od ostrova Polillo a TF 38.4 kontradmirála Davisona se nacházela cca 120 mil jihovýchodně od Bogana. Hned ráno 24. října vyslaly všechny tři operační skupiny formace letounů Hellcat a Helldiver pátrat po nepříteli …

Bitva v Sibuyanském moři (první fáze bitvy v Leytském zálivu)

Viceadmirál Kurita vplul se svým Středním svazem do Sibuyanského moře 24. října. Oslabený svaz v tu chvíli tvořily bitevní lodě Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžké křižníky Čókai, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehké křižníky Noširo, Yahagi a třináct torpédoborců. Kurita, protože počítal s útoky nepřátelského letectva, rozdělil svůj svaz na dvě skupiny. Pluly od sebe vzdáleny cca 12 kilometrů a udržovaly kruhové formace. Uprostřed první pluly bitevní lodě Jamato a Musaši a uprostřed druhé bitevní loď Kongo. Kolem bitevních kolosů utvořily vnitřní kruh křižníky a okolo těžších lodí se (do vnějšího kruhu) seskupily doprovodné torpédoborce.

V osm hodin deset minut jeden z pilotů pátrajících po nepřátelských lodích (z letadlové lodi Intrepid) zahlédl svaz nepřátelských lodí, které obeplouvaly přibližně dvanácti uzlovou rychlostí jižní cíp ostrova Mindoro. Tento pilot našel Kuritův Střední svaz. O deset minut později o tom již kontradmirál Bogan informoval admirála Halseyho. Ten neprodleně nařídil provést letecký útok.

V devět hodin deset minut vzlétla proti japonskému svazu z palub letadlových lodí Cabot a Intrepid první vlna tvořená jednadvaceti stíhačkami, dvanácti střemhlavými a dvanácti torpédovými bombardéry. Hlavním cílem útočících bombardérů byly bitevní lodě Jamato a Musaši. Každou zasáhlo jedno torpédo a Musaši i několik pum. V deset hodin čtyřicet pět minut opustila paluby amerických letadlových lodí druhá útočná vlna o stejném složení jako ta první. Ve dvanáct hodin čtyřicet pět minut se tyto letouny objevily nad japonským svazem. Více jak polovina bombardérů této vlny zaútočila na Musaši a zbytek letounů se soustředil na ostatní plavidla svazu. Tentokrát Musaši zasáhlo osm torpéd a čtyři pumy. To se již ani u takového kolosu, jakým Musaši bezesporu byla, neobešlo bez následků. Do podpalubí obrněnce začala pronikat voda a loď znatelně zpomalila. Podle kontradmirála Inogučiho nebyla Musaši schopna plout rychlostí větší než dvaadvacet uzlů. Po tomto náletu Kurita přikázal snížit rychlost, aby Musaši se svazem udržela krok. Ani to však nestačilo a Musaši se začala opožďovat. Kurita tedy vyčlenil ze svazu těžký křižník Tone, který se měl pohybovat v její bezprostřední blízkosti a poskytovat jí ochranu. V deset hodin padesát minut vzlétla z palub amerických letadlových lodí další útočná vlna. Osm Hellcatů, pět Helldiverů a jedenáct Avengerů této vlny napadlo Kuritův svaz ve třináct hodin třicet minut. Ještě než jejich nálet skončil, objevilo se a zaútočilo na Střední svaz dalších dvacet šest Hellcatů, dvacet jedna Helldiverů a osmnáct Avengerů čtvrté útočné vlny. Většina bombardérů zaútočila opět na Musaši. Zasáhla ji další torpéda i pumy a její rychlost poklesla na dvanáct uzlů. Ve třináct hodin padesát minut odstartovali Američané pátou útočnou vlnu (cca 70 letounů). Ty se nad Kuritovým svazem objevili v patnáct hodin deset minut. Při tomto útoku zasáhlo Musaši dalších deset torpéd a několik pum. V tu dobu to již s tímto bitevním obrem, pýchou Japonského válečného loďstva, nevypadalo dobře. Musaši byla sice ještě stále schopna plout, ale její rychlost nepřekročila šest uzlů. Do jejího nitra se valily spousty vody a z jejích čtyř šroubů se otáčely jen dva.

Bitevní loď Musaši se nakonec v 19 hodin 38 minut převrátila a zmizela pod hladinou i s kontradmirálem Inogučim na palubě. Spolu s lodí šlo ke dnu i 39 důstojníků a 984 námořníků. Uvádí se, že ji během náletů zasáhlo celkem devatenáct torpéd a nejméně sedmnáct pum. Zasaženy byly i některé další lodě svazu. Bitevní loď Jamato byla zasažena dvěma torpédy a dvěma pumami a bitevní loď Nagato také dvěma torpédy. Těžký křižník Mjókó byl poškozen 1 torpédem a musel odplout k opravám do Bruneje.

Se zbytkem lodí udělal Kurita v 15:50 obrat o 180 stupňů a začal se stahovat zpět Sibuyanským mořem. V 17:14 učinil opět obrat o 180 stupňů a pokračoval podle plánu k průlivu San Bernardino. Kuritovým úkolem bylo proniknout do Leytského zálivu a on byl rozhodnut jej splnit za všech okolností.

Bitva v průlivu Surigao (druhá fáze bitvy v Leytském zálivu)

Zatímco Střední svaz viceadmirála Kurity měl do Leytského zálivu proniknout průlivem San Bernardino (mezi Luzonem a ostrovem Samar), Nišimurův Jižní svaz měl proniknout do zálivu průlivem Surigao. Jižní svaz se skládal z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure.

Jižní svaz byl prvně zpozorován před půlnocí z 23. na 24. října. Letouny z amerických letadlových lodí ho znovu objevily 24. října po deváté hodině ranní. V tu dobu se nacházel v Suluském moři, asi padesát mil severozápadně od ostrova Negros. V devět hodin osmnáct minut americké palubní letouny na Nišimurův svaz zaútočily. Hlásily, že japonské lodě několikrát zasáhly. To byla sice pravda, ale na bojeschopnost svazu to nemělo žádný vliv. Bitevní loď Fusó byla lehce poškozena (puma zasáhla záď lodě) a torpédoborec Šigure (druhá zasažená loď) měl vyřazenu dělovou věž číslo jedna. Palebná kapacita bitevní lodě neutrpěla a u torpédoborce vyřazení jedné dělové věže nebylo zásadní. Nijak to totiž nesnížilo schopnost útoku torpédy, což byl jeho hlavní úkol.

Protože byl japonskými svazy zachováván přísný radiový klid, nemohl Nišimura nijak koordinovat svoje pohyby s Šimovou skupinou nebo s Kuritovým Středním svazem. Nišimura věděl, že už by tam někde měl Šima být. Nevěděl ale kde a tak pokračoval dál sám. Ironií osudu bylo, že Šima plul se svými loděmi 40 mil za Nišimurou. Tyto dva svazy (i když měly) se již nespojily. Do průlivu vpluly samostatně.

O neprostupnost průlivu Surigao se z americké strany staral kontradmirál Jesse B. Oldendorf. K uzavření severní strany průlivu Surigao použil kontradmirál část 7. loďstva. Jednalo se o bitevní lodě Mississippi, Maryland, West Virginia, Tennessee, California a Pennsylvania (jednalo se o starší bitevní lodě, které měly zabezpečit především palebnou podporu při vylodění, a proto nesly většinou tříštivé granáty, které nejsou vhodné pro boj se silně pancéřovanými bitevními loděmi nepřítele), těžké křižníky Louisville (Oldendorfova vlajková loď), Portland, Minneapolis a Shropshire, lehké křižníky Denver, Columbia, Phoenix, Boise, dvacet devět torpédoborců a třicet devět torpédových člunů.

Nišimura byl hned při vjezdu do průlivu Surigao neúspěšně napaden americkými torpédovými čluny, z nichž jeden musel poté najet na břeh, aby se nepotopil. Ve střední části průlivu byl pak ve 3:00 napaden torpédoborci a později děly amerických bitevních lodí. Lodě Nišimurova svazu se objevily na obrazovkách radarů amerických bitevních lodí po třetí hodině ranní. Ve tři hodiny padesát jedna minut zahájily americké těžké křižníky palbu na japonský svaz, který byl právě sedm a půl míle daleko. Dvě minuty poté zaburácela i děla amerických bitevních lodí. Nejprve torpéda a poté palba amerických těžkých lodí měla pro japonský svaz katastrofální následky. Potopeny byly bitevní lodě Jamaširo (spolu s ní zmizel v hlubinách oceánu i viceadmirál Šódži Nišimura) a Fusó a torpédoborce Jamagumo a Mičišio. Těžce poškozeny byly těžký křižník Mogami a torpédoborec Asagumo, které na vlastní pěst „prchaly“ z místa střetnutí. O to samé se snažil i torpédoborec Šigure. Japonský Jižní svaz jako bojové uskupení přestal existovat.

Druhá skupina Jižního svazu, úderný svaz viceadmirála Šimy, byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi a pohybovala se asi čtyřicet mil za skupinou viceadmirála Nišimury. K prvnímu kontaktu Šimova svazu s Američany došlo ve tři hodiny patnáct minut ráno. I Šimu napadly při vjezdu do průlivu Surigao torpédové čluny a jeden z nich poškodil Abukumu. Zásah se povedl člunu PT-137 poručíka Kovara. Abukuma musela snížit rychlost až na 10 uzlů, díky čemuž samozřejmě nestačila skupině, která plula dál rychlostí 28 uzlů. Když Šima proplouval kolem vraku bitevní lodi Fusó pochopil, že Nišimurova skupina je zničena. Zaútočil proto neúspěšně torpédy a obrátil lodě k ústupu do Coronské zátoky ostrova Busuanga. Při ústupu se srazily dva jeho těžké křižníky Nači a Mogami. Záď Nači byla poškozena a loď dokázala plout již jen rychlostí osmnácti uzlů. Viceadmirál Šima tedy její rychlosti přizpůsobil rychlost celého svazu a pokračoval v ústupu.

Ani to však neprobíhalo hladce. Ve čtyři hodiny třicet minut vyrazil kontradmirál Oldendorf se svými křižníky a začal ustupující Japonce pronásledovat. Podařilo se mu potopit torpédoborec Asagumo a poškodit křižník Mogami. Pak dostal Oldendorf zprávu o útočícím Kuritově Středním svazu. Zastavil pronásledování Šimova svazu a vyrazil naproti Kuritovi. Křižník Mogami nakonec potopily (8:45) Avengery z eskortních letadlových lodí.

Bitva u mysu Engaño (třetí fáze bitvy v Leytském zálivu)

Severní svaz viceadmirála Džisaburoa Ozawy, který měl odlákat hlavní síly amerického loďstva od Leyte, vyplul z Hirošimského zálivu v odpoledních hodinách 20. října 1944. Jeho jádro tvořila 3. divize letadlových lodí složená z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó a veterána od Pearl Harboru Zuikaku, kterému velel sám Ozawa, a 4. divize letadlových lodí (upravené bitevní lodě Hjúga a Ise), které velel kontradmirál Macuda. Krytí jim poskytovaly lehké křižníky Ójodo, Tama, Isuzu a devět torpédoborců. Hybridní bitevní-letadlové lodě Hjúga a Ise (pozn. 1 pod článkem) nenesly žádné letouny a všechny čtyři letadlové lodi 3. divize disponovaly dohromady jen 116 letouny.

Ozawou vyslaný japonský průzkumný letoun zahlédl Američany poprvé 24. října v osm dvacet. Ozawa zkrátil vzdálenost a v jedenáct čtyřicet pět vyslal útočnou vlnu šestasedmdesáti letounů proti Američanům (TF 38.3 kontradmirála Shermana). Druhou vlnu vyslal Ozawa krátce po první. Většina Ozawových letadel byla sestřelena stíhací ochranou v dostatečné vzdálenosti od amerických lodí. Několika šťastlivcům se podařilo přistát na severoluzonských letištích a jen třem letounům se podařilo vrátit na mateřské letadlové lodi.

Americké průzkumné letouny vyslané kontradmirálem Shermanem našly přibližně ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne Macudovu předsunutou skupinu. To byla první přesná zpráva o dalších silách Japonců. Samotný Ozawův Severní svaz byl americkým průzkumem objeven až v šestnáct hodin čtyřicet minut 24. října. Není divu, že tomu tak bylo, protože letadlové lodě amerického 3. loďstva byly do té doby plně zaměstnány útoky na Kuritův Střední svaz. Po jejich skončení zaslechl Ozawa americkou komunikaci, ve které Američané prohlásili Kuritův Střední svaz za zničený a na ústupu. Ozawa, který neměl žádné jiné informace, usoudil, že obětovat letadlové lodě je v tuto chvíli zbytečné. Obrátil tedy o 180 stupňů a odplouval na sever. Deset minut po deváté hodině večerní ale dostal depeši od admirála Tojody. V něm Ozawovy přikazoval pokračovat dále podle plánu.

Admirál Halsey, který se na základě došlých zpráv domníval, že jeho letouny většinu lodí Kuritova svazu poslaly ke dnu a zbytek že ustupuje, poslal celé 3. loďstvo pronásledovat objevený Ozawův Severní svaz. Halsey se chtěl vypořádat s japonskými letadlovými loděmi za každou cenu. Dokonce i za tu, že nechal průliv San Bernardino bez jakékoli ochrany.

25. října v jednu hodinu ráno vzlétlo z paluby americké lehké letadlové lodi CVL 22 Independence pět radarem vybavených letounů (s největší pravděpodobností TBF-1D Avenger), které měly za úkol najít japonské letadlové lodi a ohlásit jejich přesnou pozici. Těsně po druhé hodině ranní se piloti poprvé ozvali. Ohlásili, že Ozawův svaz pluje v kurzu 150 stupňů na jihovýchod, vzdálen asi 205 mil severovýchodně od mysu Engaño (výběžku ostrova Luzon). Těsně před svítáním pak vzlétly z amerických letadlových lodí další průzkumné letouny, které měly získat aktuální informace o pozici japonských lodí. Američané nečekali na jejich hlášení (informace chtěli první útočné vlně předat za letu) a kolem šesté hodiny vyslali první útočnou vlnu sto osmdesáti letounů, které se dostaly na dohled japonského svazu těsně před osmou hodinou ranní.

V tu dobu zajišťovalo letecké krytí Ozawova svazu patnáct stíhacích letounů Mitsubishi A6M Reisen (Zero). To byly poslední stíhačky, jimiž Ozawa disponoval. Poté, co se Hellcaty vypořádaly s japonskými stíhačkami, zaútočily na japonské lodě bombardéry. Jako první zaútočily střemhlavé bombardéry Helldiver a po nich přešly do útoku torpédy vyzbrojené bombardéry Avenger. Již tento nálet stál Ozawu dvě lodě. Letadlová loď Čitose se po několika zásazích pumami v devět hodin třicet sedm minut potopila a stejně dopadl i torpédoborec Akuzuki. Letadlové lodě Zuikaku a Zuihó byly poškozeny. Admirál Ozawa po náletu přestoupil z naklánějící se Zuikaku (zasáhlo jí torpédo) na lehký křižník Ójodo. V devět hodin čtyřicet pět minut dorazila druhá útočná vlna, kterou tvořilo třicet šest letounů. Při tomto útoku byla poškozena letadlová loď Čijoda. Třetí vlna asi 200 letadel dorazila nad japonský svaz přibližně deset minut po třinácté hodině. Podařilo se jí potopit letadlovou loď Zuikaku (14:14) a poškodit letadlovou loď Zuihó. Čtvrtá vlna, která přiletěla před třetí hodinou odpolední, potopila poškozenou Zuihó (15:16). Pátá a šestá vlna amerických letounů žádného velkého úspěchu nedosáhly.

Americké palubní letectvo provedlo v bitvě u mysu Engaño celkem 527 vzletů. Z tohoto počtu 326 uskutečnily bombardéry. Japonský svaz přišel o tři letadlové lodě (Čitose 9:37, Zuikaku 14:14, Zuihó 15:16) a jeden torpédoborec (Akuzuki). Poškozena byla letadlová loď Čijoda a drobná poškození si odnesla i Ise, v jejíž těsné blízkosti dopadlo 34 pum.

Za ustupujícími Japonci poslal admirál Halsey (spěchající za Kuritou, který pronikl do Filipínského moře) vyčleněnou skupinu lodí pod velením kontradmirála Laurance T. DuBose. Skládala se z těžkých křižníků New Orleans a Wichita, lehkých křižníků Mobile a Santa Fe a devíti torpédoborců. Tomuto svazu se podařilo potopit poškozenou letadlovou loď Čijoda (16:55) a o pár hodin později i torpédoborec Hacuzuki (20:59).

Bitva u ostrova Samar (čtvrtá fáze bitvy v Leytském zálivu)

Takeo Kurita po obrátce proplul se svým svazem zrádnými vodami Sibuyanského moře a třicet minut po půlnoci z 24. na 25. října pronikl průlivem San Bernardino do Filipínského moře. To se mu povedlo právě v době, kdy v Surigaoském průlivu svaz kontradmirála Oldendorfa zničil Jižní svaz viceadmirála Nišimury a obrátil úderný svaz viceadmirála Šimy na útěk a kdy se admirál Halsey hnal se svými svazy na sever, aby se utkal s Ozawovým Severním svazem.

Když Kuritův Střední svaz opustil průliv San Bernardino, plul dále na jih podél ostrova Samar k cílové oblasti. Střední svaz se v tuto chvíli skládal z bitevních lodí Jamato, Nagato, Kongó a Haruna, těžkých křižníků Čókai, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone a Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Yahagi a jedenácti torpédoborců. Jakmile svaz opustil průliv San Bernardino, mohl již Kurita rozvinout své lodě do bojové formace. Svaz se přeskupil do čtyř kolon (řad). Nejdále na východ Kurita vysunul 10. eskadru torpédoborců (lehký křižník Yahagi a čtyři torpédoborce). Od ní na západ plula 7. divize těžkých křižníků (Kumano, Suzuja, Čikuma a Tone). Asi pět kilometrů za těžkými křižníky plula 3. divize bitevních lodí (Kongo a Haruna). Ještě dále na západ plula 5. divize těžkých křižníků (Haguro a Čókai) a za ní, s odstupem cca pěti kilometrů, plula 1. divize bitevních lodí (Jamato a Nagato). Západní bok japonské formace (čtvrtá kolona) zajišťovala 2. eskadra torpédoborců (lehký křižník Noširo a sedm torpédoborců).

Kuritův svaz se již pět hodin pohyboval ve Filipínském moři a stále se nic nedělo. Neukázala se jediná americká loď ani žádný letoun. Kurita usoudil, že Američané čekají, až se rozední, aby mohli udeřit svými palubními letouny. V šest hodin třicet minut vyšlo slunce. Viditelnost nebyla nejlepší, občas sprchlo, ale počasí nebylo tak hrozné, aby Američané nemohli vyslat průzkumná letadla. Kurita, v očekávání leteckého útoku, nechal znovu změnit formaci. Japonský svaz vytvořil kruhovou obrannou formaci, jejíž středem byla bitevní loď Jamato. Ještě než byla tato formace kompletní, ohlásila hlídka na bitevní lodi Jamato, že spatřila na jihovýchodním obzoru stožáry nepřátelských plavidel. V tu chvíli Kurita ještě nevěděl, že se jedná o doprovodné letadlové lodě. Usoudil, že stojí proti Halseyho 3. loďstvu. Za této situace se Kurita moc dlouho nerozmýšlel a nařídil všeobecný útok. To byla ale chyba. Od této chvíle každá loď vedla boj samostatně a na vlastní pěst. To mělo každopádně nižší účinnost, než plná boční salva v linii plujících těžkých lodí a koordinovaný soustředěný útok torpédoborců. Kostky byly vrženy …

Viceadmirál Kurita totiž nenarazil na Halseyho 3. loďstvo, ale na tři skupiny 7. loďstva pod velením Kinkaida. Jednalo se o operační jednotku 77.4.1 (Taffy 1, skládající se z eskortních letadlových lodí Sangamon, Suwannee, Santee a Petrof Bay), operační jednotku 77.4.2 (Taffy 2, skládající se z eskortních letadlových lodí Natoma Bay, Manila Bay, Marcus Island, Kadashan Bay, Savo Island a Ommaney Bay) a operační jednotku 77.4.3 (Taffy 3, skládající se z eskortních letadlových lodí Fanshaw Bay, St Lo, White Plains, Kalinin Bay, Kitkun Bay a Gambier Bay). Každá eskortní letadlová loď nesla cca 30 letounů, což znamenalo, že i když Kurita nenarazil na Halseyho, nacházel se v bezprostředním dosahu cca pěti set letadel.

Dvě minuty před sedmou hodinou ranní zahájily Kuritovy lodě ostřelování operační jednotky 77.4.3 (Taffy 3). Začala bitva, ve které stály téměř nepancéřované americké torpédoborce a pomalé doprovodné letadlové lodě (určené k doprovodu konvojů a pro podporu vyloďujících se jednotek) proti těžce pancéřovaným japonským bitevním lodím a křižníkům, které disponovaly mohutnou palebnou silou a proti doprovodným letadlovým lodím téměř dvojnásobnou rychlostí.

Velitel Svazu eskortních letadlových lodí kontradmirál Sprague měl velmi těžký úkol. Uvědomoval si, že skupiny doprovodných letadlových lodí jsou jediné americké síly, které se nacházejí mezi Kuritovým svazem a Leytským zálivem, kde kotvily americké výsadkové lodě a ležely výsadkové pláže, přeplněné vojáky, vybavením a zásobami. Byl si také vědom toho, že jeho téměř nepancéřované a pomalé lodě nejsou schopny odolat palbě japonských děl a že když Kurita pronikne k Leyte, bude to znamenat pro vyloděné americké jednotky katastrofu. Kontradmirál Sprague nezaváhal. Vyslal své torpédoborce do sebevražedného protiútoku a s eskortními letadlovými loděmi se pokusil zmizet za kouřovou clonou a v dešťové přeháňce, aby se alespoň nepatrně vzdálil od Kuritova svazu a mohl s ním bojovat jedinou zbraní, kterou disponoval a která byla schopna Kuritovy těžké lodě ohrozit, svými palubními letouny.

Velitelé a posádky torpédoborců splnili svůj úkol. Statečně se vrhli proti nepříteli. Neustále napadali japonské těžké lodě a nutili je kličkovat a uhýbat vystřeleným torpédům. Získali tím čas a dosáhli toho, že se od sebe lodě japonského svazu neustále vzdalovaly. Jakákoli koordinace postupu a dělostřelecké palby (alespoň některých lodí svazu) ze strany japonského viceadmirála Kurity a jeho štábu byla neuskutečnitelná. Americké torpédoborce za to ale platily krutou daň. Torpédoborce Hoel a Johnston a eskortní torpédoborec Samuel B. Roberts byly potopeny. Další čtyři torpédoborce byly poškozeny. Jejich oběť ale nebyla marná. Jedinou eskortní letadlovou lodí, kterou lodě Kuritova svazu poslaly ke dnu, byl Gambier Bay. Naproti tomu byly americkými leteckými útoky potopeny křižníky Čókai, Suzuja, Čikuma a lehce poškozeny bitevní lodě Nagato, Haruna a Kongó.

Po deváté hodině ranní obdržel viceadmirál Kurita zprávy o potopení čtyř letadlových lodí Severního svazu a také o zničení Jižního svazu. Okamžitě mu bylo jasné, že se teď všechny dostupné bojeschopné americké hladinové síly stahují proti němu. Po zničení těchto dvou japonských svazů totiž jeho Střední svaz představoval poslední akce schopné uskupení v této oblasti. Viceadmirál Kurita se musel rozhodnou, co dál. Zhodnotil stav poškození zbývajících lodí svého svazu, nechal ověřit zásoby pohonných hmot a munice a také se pokusil určit pozice amerických hladinových uskupení, které proti němu vyrazily. Po zvážení všech těchto aspektů, nařídil obrat směrem na sever a začal ustupovat k průlivu San Bernardino. Nemožné se v tu chvíli stalo skutečností. Operační jednotky eskortních letadlových lodí (které nebyly konstruovány pro námořní bitvy) a několik jejich doprovodných torpédoborců zdržely japonské těžké lodě Středního svazu na tak dlouho, že jejich další setrvávání v této oblasti by po připlutí amerických svazů znamenalo jejich zničení. Právě tím, že zdržely a zaměstnaly Střední svaz, zabránily pohromě, která by zcela jistě postihla jednotky u Leyte, kdyby Kurita proklouznul.

Ani po odplutí Kuritova svazu si ale statečné posádky těchto malých a pomalých lodí nemohly odpočinout a oddechnout. Sužovaly je totiž nálety sebevražedných pilotů, kteří se prvně objevili na scéně již ráno v sedm hodin čtyřicet minut. První skupina útočníků (šest letounů) zaútočila na Taffy 1. Jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Santee a jednou Suwannee. Druhá skupina sebevražedných letounů zasáhla eskortní letadlovou loď St Lo, která se později potopila. Třetí skupina poté napadla Taffy 3 a jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Kalinin Bay. Z historického hlediska se jednalo o útok velmi zajímavý, i když dosti děsivý. Právě toto byly totiž první organizované útoky sebevražedných jednotek, známých jako kamikadze.

Klidu si ale neužil ani viceadmirál Kurita. Když jeho Střední svaz ustupoval, byl po celý zbytek dne napadán americkými letouny. V noci měl ale štěstí. Podařilo se mu vyhnout nočnímu výpadu amerických bitevních lodí. Kurita si zcela jistě oddychl, když zbylé lodě Středního svazu v půl desáté večer 28. října dosáhly Brunejské zátoky. Odtud se pak jeho čtyři bitevní lodě doprovázené křižníky vydaly na tisíc mil dlouhou cestu do Japonska, na základnu Kure ve Vnitřním moři.

Závěrem

Tohoto velikého námořního střetnutí se zúčastnilo celkem 64 japonských lodí, 216 amerických a dvě australská plavidla. Na palubách amerických a australských lodí bojovalo 143 668 mužů, na japonské straně se střetnutí účastnilo 42 800 námořníků. Tolik říkají dvě základní čísla na obou stranách z pohledu statistického.

Jak dopadlo toto střetnutí z pohledu strategického ? Námořní bitva v Leytském zálivu skončila bezesporu americkým vítězstvím. Japonci nedosáhli svého cíle. Nedokázali zlikvidovat nepřátelský výsadek na ostrově a ani zničit protivníkovo výsadkové loďstvo. Američané přišli v bojových lodích jen o 37 000 tun tonáže (jedna lehká a dvě doprovodné letadlové lodě, tři torpédoborce) a na vyloděné pozemní jednotky nedopadl jediný granát vystřelený kanónem jakékoli lodi, která byla součástí některého z japonských útočných svazů. To byl veliký úspěch. Japonci naopak přišli o 306 000 tun tonáže v bojových lodích. Nejbolestivější byla ztráta čtyř letadlových lodí a tří lodí bitevních. Dále přišli o deset křižníků a devět torpédoborců. Ztráta těchto plavidel byla pro japonské válečné námořnictvo opravdu těžkou ranou. Po této bitvě už nikdy japonské loďstvo nepředstavovalo námořní sílu, se kterou by americké námořnictvo muselo počítat jako se sobě rovným protivníkem.

Poznámky autora :

Pozn. 1) Hybridní bitevní-letadlové lodě Hjúga a Ise – není oficiální označení těchto plavidel. Toto označení je v textu použito proto, že dokonale vystihuje stav těchto dvou lodí po modernizaci a přestavbě. Obě původně bitevní lodi prošly totiž v roce 1943 poměrně zásadní přestavbou. Při té jim byly odstraněny obě zadní dělové věže. Jejich místo zaujal hangár a letová paluba s jedním výtahem. Před ní byly po stranách umístěny dva katapulty o délce 25.6 m. Lodě mohly nést až 22 letadel. Počítalo se s jak s hydroplány (průzkum), tak i se stíhacími letouny s klasickým podvozkem (ochrana svazu proti leteckým útokům).

Pozn. 2) Článek Bitva o Leyte (pozemní operace) bude následovat ... http://www.valka.cz/clanek_12986.html

Zdroje:
I. Pejčoch, Z. Novák, T. Hájek, Válečné lodě 4, Naše vojsko, Praha 1993, ISBN 80-206-0357-3
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e2/Surigao_straight.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c2/Samar.jpg
M. Hubáček, Boj o Filipíny, Panorama, Praha 1990, 11-125-90
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte_Gulf
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Halsey.JPG
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Kurita.jpg
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Leyte
Autor : Alexandr IVAN / Greywolf 🕔11.02.2009 📕16.661

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře