Omyl učitele národů (díl 02.)

Autor : Karel Oktábec 🕔25.01.2009 📕14.079

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Poslední bitva třicetileté války

Část první

Vojáci

Žrát a chlastat, hladovět a žíznit, hřešit a smilnit, podvádět a hrát, hodovat a hýřit, zabíjet a být zabíjen, vraždit a být vražděn, sužovat a být sužován, štvát a být štván, děsit a sám být vyděšen, loupit a sám být oloupen, krást a být okrádán, bát se a být obáván, rozsévat utrpení a sám trpět, mučit a být mučen, zkrátka ničit a kazit, a naopak zase sám být ničen a poškozován, to bylo smyslem a jediným cílem jejich života…

HANS JACOB CHRISTOFFEL GRIMMELSHAUSEN

(Simplicius Simplicissimus)

Válečné konflikty raného i vrcholného středověku bývaly krátké, případně alespoň přerušované dlouhými údobími klidu. K jejich vedení obvykle stačilo svolat zemskou vojenskou hotovost, složenou z družin šlechticů a jejich vazalů, z jednotek městských milicí, z oddílů kvalifikovaných nájemných žoldnéřů (dělostřelci, střelci z palných zbraní apod.), případně i z ozbrojených venkovanů. Příslušníci této zemské hotovosti bývali povinni odsloužit si zadarmo (a pouze na vlastním území) třicet dnů, potom je musel panovník buď rozpustit, nebo vydržovat na své náklady. Tak například roku 1420 musel císař Zikmund Lucemburský po bezvýznamné šarvátce na pražském Vítkově rozpustit první evropskou křížovou výpravu proti českým husitům, protože neměl prostředky na její další vydržování. Díky tomu přibyla v českých vojenských dějinách další slavná „rozhodující“ bitva…

Tento způsob válčení definitivně ukončila až třicetiletá válka, jejíž rozsah, intenzita a délka trvání si vynutily vznik prvních evropských stálých armád. Právě tímto nebývalým rozsahem, intenzitou a délkou trvání je třicetiletá válka v dějinách zcela ojedinělá. Anglo-francouzská stoletá válka trvala sice déle, nicméně rozsahem (a zejména ospalou intenzitou svých občasných bitev a válečných tažení) se s ní nedá srovnávat. Pozdější druhá světová válka ji překonala rozsahem a intenzitou, nikoli však délkou. Nehledě na to, že to už byla válka zcela moderní v tom nejhorším slova smyslu.

S druhou světovou válkou má ta třicetiletá společné také to, že obě znamenaly zásadní přelom ve vývoji válečnictví. Druhá světová válka přinesla přechod od klasických palných zbraní ke zbraním jaderným, ve válce třicetileté vyvrcholil přechod od zbraní chladných k palným. Je totiž smutnou skutečností, že zatímco účel války se v podstatě nemění (vždycky to byla, je a bude tatáž snaha připravit protivníka o vlastnictví území, surovin, víry, svobody, vlivu a podobně), válečné prostředky se díky lidské vynalézavosti mění neustále. Zda k horšímu či k lepšímu je otázka. V každém případě jsou však prostředky této vnitrodruhové agrese živočicha druhu Homo sapiens čili Člověka rozumného stále výkonnější. Pokud ve válce opravdu „mlčí Múzy“, pak Múza technického pokroku (existuje-li taková) to rozhodně není. Naopak, za války obvykle dochází k prudkému rozvoji technických věd, ten zpětně ovlivňuje i život v civilní sféře, a válka tak někdy paradoxně přispívá k rozvoji vzdělanosti (nevzdělaný hlupák novou zbraň nevymyslí), ke zvyšování životní úrovně (většinu vymyšlených novinek lze později využít i v civilu) a koneckonců i ke stírání stavovských rozdílů mezi lidmi (jména na pomnících padlých bývají řazena důsledně podle abecedy).

Třicetiletá válka nebyla v tomto ohledu výjimkou, přestože v některých oblastech západní a střední Evropy vrátila dočasně životní úroveň zbytků jejich obyvatel takřka do doby kamenné. Z hlediska rozvoje válečných technologií však znamenala nepochybně pokrok, protože definitivně ukončila další z tzv. obrněných období v dějinách válečnictví. Tato obrněná období se střídají s obdobími neobrněnými od samého počátku válečnictví, tedy od samého počátku lidských dějin. Od polonahých příslušníků pravěkých loveckých tlup, zápasících kamennými mlaty a dřevěnými oštěpy, dospěl vývoj nejprve k antickým těžkooděncům v plátové zbroji, s bronzovými meči a dlouhými kopími. Obrnění pěšáci, ukázněně sešikovaní do těžkopádné starořecké falangy, případně do novější a pružnější římské legie, dominovali pak na bojištích starověkého světa tak dlouho, dokud je svou pohyblivostí a palebnou silou neposlali do zapomnění neobrnění jízdní lučištníci barbarských národů.

Sloučením pohyblivosti jízdního lehkooděnce a ochranné zbroje těžkooděného pěšáka vznikl někdy okolo 8. století feudální rytíř, který ovládl evropská bojiště na dobu několika staletí. Nejvýraznějším rysem tohoto jízdního obrněného bojovníka byl všestranný individuální výcvik, trvající od dětství. Popis takové výchovy budoucího rytíře, byť až z období přelomu renesance a baroka (kdy se v mnoha ohledech jednalo již jen o dodržování dávných tradic) lze nalézt v pamětech českého šlechtice Jindřicha Hýzrla z Chodů (1575–1665), začínajícího svoji životní dráhu dvořana a profesionálního vojáka jako páže u dvora rakouského vévody Leopolda:

Nás pážata taky vyučovali a cvičili v různých dovednostech rytířských, v jízdě na koni, šermování, skákání, tanci, skocích na koně, zvedání dlouhého kopí, běhání kroužku, pěších a jezdeckých turnajích, a taky k tomu nás měli, abychom se cizím řečem učili, jako latinsky, vlašsky, španělsky a francouzsky, tedy všemu, k čemu kdo chuť a ná-klonnost choval…

Jedním z vedlejších výsledků této všestrannosti bývala často rytířova značná absence smyslu pro kolektivní kázeň a disciplínu, obohacující všechny středověké kroniky o popisy podivuhodných hrdinských činů jednotlivých rytířů, ale také o líčení ještě podivuhodnějších selhání a porážek rytířských vojsk. Případně obojího najednou, jak skvěle dokládá třeba známá Píseň o Rolandovi, v níž Saracéni napadnou zadní voj ustupujícího vojska Karla Velikého. Velitel tohoto zadního voje, statečný rytíř Roland, hrdě odmítá zatroubit na roh, aby přivolal posilu. Teprve když se mu zlomí meč, svoji hrdost překoná a konečně zatroubí, jenomže zase tak silně, že mu praskne spánková tepna a Roland umírá. Spolu s ním víceméně zbytečně padne dvanáct statečných rytířů. Císař s vojskem přispěchá nazpět, porazí Saraceny a dobude Zaragozu. Nu, komu není rady…

Ještě známějším případem tohoto způsobu myšlení je bitva u Kresčaku (1346), kde se francouzští rytíři (po jejich boku i český král Jan Lucemburský se svým synem Karlem) hrdinsky, bohužel však bez sebemenší taktické invence opakovaně vrhali do čelních útoků proti anglickým lučištníkům,vystřelujícím každou minutu šedesát tisíc šípů. Po patnácti útocích přestal výkvět francouzského rytířstva (včetně českého krále Jana) existovat…

Jistou výjimkou z tohoto pravidla byli příslušníci církevních rytířských řádů (templáři, johanité apod.), kteří typicky feudální princip služby jednotlivce (leníka) jednotlivci (lennímu pánovi) dobrovolně nahradili službou celku (řádu), a byli proto přístupnější antickému (a dnešnímu) pojetí vojenské kázně a discipliny. Jenomže jak známo, výjimky pouze potvrzují pravidlo. A pravidlem bylo, že kdykoli typické feudální vojsko narazilo na protivníka, který projevil více kázně a kolektivního ducha (známého pod francouzským pojmem  „esprit de corps) bylo poraženo. Ať již tímto protivníkem byli čeští husité, odrážející víceméně nekoordinované nájezdy rytířských houfů střelbou z improvizované vozové hradby, nebo později švýcarští kopiníci (lancknechti), používající místo těžkopádné hradby vozové pružnější hradbu z hustě naježených dlouhých kopí – obdobu starořecké falangy.

Počátkem soumraku obrněných jezdců byl samozřejmě především okamžik, kdy se střelné zbraně zdokonalily natolik, že jejich účinku neodolalo žádné prakticky použitelné brnění. U Kresčaku rozstříleli angličtí lučištníci většinu francouzských rytířů ještě dřív, než se k nim dostali na dosah svých kopí a mečů. Po marných pokusech o zesílení ochranného účinku zbroje (přechodem z odění kroužkového na plátové) brnění sice ve výzbroji jezdců i pěšáků zůstalo, postupně však klesal jeho význam. Ještě na začátku třicetileté války nosili jízdní kyrysníci či pěší pikenýři evropských armád kovové krunýře, po jejím skončení si pouze kyrysníci ponechali (snad jako nostalgickou vzpomínku) symbolický kovový náprsní plát, který odložili až za napoleonských válek. Celý proces výstižně charakterizuje Peter Englund:

Středověk se nachýlil ke svému podzimu a feudální šlechta byla zvolna a zpočátku nepozorovaně vytlačována muži nové doby – obchodníkem, neurozeným kariéris-tou, majitelem manufaktury. Tato změna se odrazila i na bojišti. Rytíř byl stejně pomalu, ale jistě vytlačován ze hry neurozeným pěšákem bez předků, tradic a zlatých ostruh, za-to vybaveným – podobně jako Švýcaři – dlouhou píkou a tvrdou disciplínou, nebo vyzbrojeným jako Angličané rychlou, dlouhou kuší, která dokázala sestřelit opancéřovaného chrousta ze sedla na vzdálenost několika set kroků…

Nastupující neobrněné období si tedy z minulosti vybralo antický model individuálně vycvičeného a kolektivně bojujícího pěšáka, používajícího ovšem kromě zbraní chladných (kopí a meče) také zbraně střelné (luky, kuše), a s postupujícím technickým pokrokem i palné (muškety). Role neukázněné rytířské jízdy se postupem času snižovala, až byl tento relikt starých, romantických časů nahrazen jízdou sice částečně obrněnou (kyrysníci), vycvičenou však již k boji v sevřených, ukázněných útvarech a vyzbrojenou lehkými palnými zbraněmi (pistole, arkebuzy).

Samotný přechod od střelných zbraní ke zbraním palným nebyl jednoduchý. Ještě v roce 1591 argumentoval anglický plukovník John Smyth proti zavádění mušket do armády způsobem, z něhož by měli nepochybně radost všichni vyznavači teorie o duševní méněcennosti vojáků z povolání:

Luk je jednoduchá zbraň. Palné zbraně jsou velmi složité a na mnohý způsob rozbitné… jsou to velmi těžké zbraně a unavují vojáky na pochodu. Zatímco lučištník může vypáliti šest mířených ran za minutu, mušketýr vypálí jenom jednu ránu za dvě minuty…

Konzervativní pan plukovník měl v jedné věci pravdu – mušketa byla jako palebný prostředek pomalá. Ještě počátkem sedmnáctého století musel každý mušketýr dokonale ovládat 99 hmatů, nařizovaných mu 163 povely, než jednou jedinkrát vystřelil ze své sedmikilogramové zbraně. V polovině století už to bylo „pouze“ 43 hmatů a necelých 30 povelů, přičemž technický pokrok snížil váhu muškety pod přijatelných pět kilogramů. Ale ani tak by útvar, složený se pouze z mušketýrů, neodolal útoku nepřátelské jízdy. Z toho důvodu se pěší pluky skládaly nejen z mušketýrů, ale i z přibližně stejného počtu kopiníků (pikenýrů), kteří je měli chránit během zdlouhavého nabíjení. S rostoucí technickou úrovní palných zbraní pikenýrů ubývalo, ale definitivně je nahradil až vynález bajonetu. Jeho autorem byl (roku 1647) velitel francouzské posádky vlámského města Ypry plukovník Puységur, kterého napadlo vyřešit akutní nedostatek  pikenýrů tím, že rozdal svým mušketýrům dýky s kulatými jilci, vyráběné v jeho rodném Bayonne. Mušketýři zastrčili dýky do hlavní svých mušket – a náhrada kopí byla na světě.

Novým zbraním musela pochopitelně odpovídat i nová taktika. Pěchota třicetileté války bojovala zpočátku v mohutných čtvercových útvarech, tvořených až patnácti řadami pikenýrů, lemovaných dvěma či třemi řadami mušketýrů, s dalšími malými oddíly mušketýrů v rozích. Proti této těžkopádné formaci, které se podle místa původu říkalo španělská tercie, se postupně prosadila nizozemská taktika několika sledů šachovnicově rozmístěných malých útvarů mušketýrů a pikenýrů. Ta umožňovala efektivnější využití palných zbraní a byla předchůdcem pozdější lineární taktiky osmnáctého století.

Jízda, členěná na těžkou (kyrysníci, arkebuzíři, karabiníci) a lehkou (huláni, kozáci), používala taktiku opakovaných nájezdů sevřených útvarů, snažících se střelbou rozvrátit sestavu protivníka. V průběhu války zavedli Švédové jako základní taktiku jízdního boje prudký nájezd za použití chladných zbraní (mečů).

Vzájemné sbližování pěchoty a jízdy došlo tak daleko, že se na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století objevil jakýsi hybrid těchto dvou druhů vojsk – dragouni, vojáci, kteří bojovali jako pěchota, ale přesouvali se jako jízda.

K důležitým změnám došlo i ve třetí základní složce pozemních ozbrojených sil – v dělostřelectvu. Základní rozdělení na dělostřelectvo obléhací a polní zůstalo sice zachováno, zvýšila se však kvalita a pohyblivost děl určených pro přímou palebnou podporu a byly učiněny první kroky k sjednocení nesčetného množství používaných ráží.

Díky kvalitativním změnám ve výzbroji a taktice vzrostly postupně materiální i časové nároky na výcvik vojáků natolik, že již na sklonku šestnáctého století neměli nevycvičení „amatéři“ ze zemských vojenských hotovostí proti vojenským profesionálům šanci. Válka se tak znovu, podobně jako za pozdního římského období, stala pro vojáky celoživotním povoláním. Na rozdíl od antiky však nebývali středověcí žoldnéři najímáni státem, ale – řečeno dnešní terminologií – vojenskými podnikateli (v Itálii se jim v raném středověku říkalo  condottieri – kondotiéři), kteří od státu (panovníka) obdrželi takzvaný „patent“ (reglement, odtud výraz regiment), opravňující je k naverbování určitého počtu vojáků. Tito podnikatelé, často sami bývalí nebo současní vojáci (například Albrecht z Valdštejna), vojáky najali, vystrojili, vyzbrojili a vycvičili na své náklady a za předem sjednaný žold s nimi vstoupili do panovníkových služeb. Jednalo se tedy o jakousi investici, která se ničím podstatným nelišila od investic do zemědělství, řemesel či obchodu:

Do žoldnéře bylo třeba investovat: především peněžní závdavek při verbování, jehož výše závisela mimo jiné na vzdálenosti od shromaždiště vojska, dále náklady na cestu ke shromaždišti (Valdštejn měl pluky zverbované na britských ostrovech!), dále pravidelný žold s příplatky při zvláště namáhavých operacích, zvláštní peněžní odměny za statečnost a mimořádné výkony, dále výstroj a výzbroj a konečně náklady na obživu, pokud nebylo možné, aby se žoldnéři stravovali z žoldu (což bylo vlastně pravidlo) nebo na úkor obsazených měst a vesnic. U jízdy byly všechny položky nejméně dvojnásobné, protože se započítávaly i náklady na koně. Podle přesných zásad se také zvyšovaly peněžní nároky u šarží až po generály a vyšším důstojníkům navíc náležely peníze na udržování osobního doprovodu…“ (Josef Janáček)

Každý z vojenských podnikatelů samozřejmě předpokládal, že se mu jeho investice vrátí. Dělal tedy všechno pro to, aby tomu tak skutečně bylo. Platy vojáků nebyly proto nijak oslnivé, jejich výše se pohybovala někde mezi platem nádeníka a platem průměrného řemeslníka. Vojáci byli sice osvobozeni od daní, museli si však platit stravu a část výstroje a výzbroje. Jenomže i oni chtěli na válce vydělat, a tak není divu, že si mnozí současníci mysleli o jejich morálce svoje. Například známý renesanční vzdělanec Niccolò Machiavelli (1469–1527) byl ve svém odporu k vojákům z povolání naprosto nesmlouvavý:

Válka demoralizuje, a proto republiky či království nikdy nedovolily, aby si jejich občané udělali z válek řemeslo a živili se jím. Cožpak může zůstat počestným občanem ten, kdo se v poli válečném musí proměnit v proradnou šelmu a šejdíře, aby uhájil holý život? Navíc jak se touto profesí uživit v míru? Lidé, kteří se životu vojenskému na-vždy upíšou, si buď počínají, jako by válka trvala pořád, anebo se snaží z období válečného vytřískat pro sebe tolik, aby jim to na zbytek života vystačilo. A musí-li se člověk řídit takovými motivy jednání, nemůže to nepokřivit jeho charakter, žene ho to k loupení, násilí, vraždění, až je mu nakonec jedno, na kom se toho dopouští...

Velikost verbovaných vojenských jednotek bývala různá, od samostatných pěších či jízdních kompanií (praporců), členěných na korporalschafty (družstva) po pěší, jízdní či dragounské regimenty (pluky). Pěší pluk (až 3 000 mužů) se skládal z 10 kompanií (praporců), jízdní pluk (až 1 000 mužů) z 10 eskadron (švadron).

Pluky se podle potřeby sdružovaly do vyšších operačních celků (sbory, armády), jimž veleli důstojníci jmenovaní obvykle panovníkem jakožto zaměstnavatelem. Majitelé (plukovníci) v tomto období již svým plukům obvykle osobně neveleli, mnozí z nich jich ostatně měli hned několik, neboť řemeslo mělo již tehdy zlaté dno pouze v případě, provozovalo-li se ve velkém. Měli k tomu dostatek podřízených velitelů, jejichž hodnosti již v podstatě odpovídaly hodnostem dnešním (viz příloha č. 6).

Majitele pluku – plukovníka (Obrist, česky nejvyšší) zastupoval podplukovník (Obristlajtnant), jenž měl jinak na starosti plukovní pokladnu, výstroj, výzbroj a výcvik vojáků. O běžný chod služby se staral major (Obristvachtmistr), o ubytování důstojníků a vojáků ubytovatel (Quartiermeister) v hodnosti poručíka, o zásobování proviantní poddůstojník (Proviantmeister, Furier), o trény vozatajský poddůstojník (Wagenmeister). Ke štábu pluku dále patřili praporčík (Fenrich), plukovní sekretář (Adjutant), lékař, kaplan, soudce (Auditor), velitel vojenské policie (Profous), kat, hudebníci, u jezdeckých pluků podkovář, sedlář atd.

Vzhledem k tomu, že s vojáky obvykle táhly i jejich rodiny a množství dalších civilních osob, včetně mnoha dívek a žen pochybné pověsti, nechyběl ani poddůstojník, pověřený dohledem na tuto nezbytnou součást každé tehdejší armády a nazývaný příznačně Hurenweibel čili šikovatel kurev…

Pěší kompanii velel kapitán (Hejtman), jízdní eskadroně rytmistr. Oba zastupoval poručík (Lajtnant). Velitelské kompanii (eskadroně) pluku a technickým specialistům (např. zbrojířům) velel nadporučík (Kapitánlajtnant). Štáb kompanie (eskadrony) tvořili praporčík, písař, ranhojič (felčar).

Kompanie a eskadrona se skládala z družstev, kterým veleli desátníci (Korporal). Hodnost svobodníka (Gefreiter) souvisela s velením jen vzdáleně, svobodník byl voják, který měl odsloužen dostatečný počet let k tomu, aby byl osvobozen od nezbytných táborových prací (tedy obdoba tzv. „mazáků“ moderních armád).

Výcvik vojáka (mušketýra) třicetileté války se – podobně jako výcvik vojáka kterékoli dnešní armády – skládal ze střelecké a pořadové přípravy.

Základem střelecké přípravy nebyla ani tak střelba na cíl, jako spíše nekonečné opakování desítek úkonů potřebných k manipulaci s mušketou. Tuto činnost musel voják vykonávat zcela automaticky, za jakýchkoli podmínek, bez ohledu na únavu, strach a nepřátelskou palbu. Pozůstatkem tohoto drilu v moderních armádách jsou cviky se zbraní, přetrvávající v  předpisech patrně jako jakási pietní vzpomínka na dávno minulé časy.

Obdobně i pořadová příprava většiny dnešních armád „kosmického“ věku v mnohém připomíná pořadovou přípravu armád sedmnáctého století. Pořadový krok, obraty na místě, obraty za pochodu, dodržování rozestupů, dvojstupy přímé i šikmé – to vše nejprve v družstvech, potom v četách, rotách, praporech a nakonec v rámci celého pluku. Znovu a znovu, pořád dokolečka, za vytrvalého víření bubnů a nepříčetného řevu poddůstojníků (v současnosti obvykle bez těch bubnů).

Základním cílem výcviku tohoto typu je přeměnit myslící lidskou bytost v ukázněného robota, jednajícího na povel nejen proti vlastnímu rozumu, ale hlavně proti vlastnímu pudu sebezáchovy. Těžko odhadnout, nakolik je to nezbytné dnes (a zda právě nácvik pořadového kroku je tou pravou metodou), ale tehdy to nezbytné bylo. Bitva – tento základní smysl toho všeho – probíhala totiž tak, že se dvě formace takto vycvičených vojáků daly na pochod proti sobě, přičemž musely projít dělostřeleckou palbou protivníka, která obvykle podstatně zredukovala jejich stavy. Pokud zbylí vojáci dokázali udržovat řady i potom, zastavili se ve vzdálenosti, na kterou již viděli bělma očí protivníků (tedy asi třicet kroků), a zahájili palbu z vlastních zbraní. Velitel, jehož vojáci vydrželi pochodovat v sevřených řadách i potom, obvykle zvítězil.

Výcvik jezdců byl v některých ohledech jednodušší. Možná proto, že se do značné míry jednalo spíše o výcvik koní – a ti jsou, jak ví každý návštěvník cirkusu, k drezúře tohoto druhu intelektuálně vybaveni podstatně lépe než lidé. Rovněž taktika jezdeckého boje byla odlišná. Na začátku třicetileté války útočili jezdci, sešikovaní do hloubky kolem deseti řad, klusem až na vzdálenost kolem třiceti kroků k nepříteli. Pak se muži v první řadě zastavili, vystřelili z pistolí, otočili se a mezerami v ostatních řadách odjeli dozadu nabíjet. Následovali jezdci řady druhé, třetí a ostatních. To se opakovalo tak dlouho, dokud nebyl nepřítel dostatečně otřesen, pak všichni tasili meče a cvalem zaútočili. Při jiné variantě se jezdci jednotlivých řad při střelbě nezastavovali, nýbrž stočili koně podél nepřátelské linie a stříleli během jízdy. Tomuto manévru se říkalo karakola a byl základem jezdeckého výcviku po celá desetiletí. Až přišel švédský král Gustav Adolf a zavedl taktiku, kterou do té doby používala jízda pouze ve vzájemných soubojích a která spočívala v rychlém, brutálně přímočarém nájezdu šesti řad jezdců s tasenými palaši. Účinek této taktiky spočíval v rozvrácení protivníkových řad nikoli střelbou, ale čistě mechanickým nárazem sešikované formace a následným bojem muže proti muži. Tento návrat ke staré taktice feudálních rytířů byl natolik účinný, že ho zakrátko přejaly i ostatní armády a složité tance karakoly se vytratily z výcvikových příruček…

Atmosféru jedné takové bitvy třicetileté války mistrovsky popsal ve svém dodnes čtivém románu Simplicius Simplicissimus její přímý účastník, Hans Jacob von Grimmelshausen (1622–1676):

… v mžiku zahvízdal vzduch nad námi tolika kulkami, že to vypadalo, jako by ta salva byla vypálena pro radost nám; bázlivci se při tom choulili, jako by se chtěli schovat do sebe; ale ti, kteří měli odvahu a byli již několikrát při takové řeži, nechali je klidně poletovat. V bitvě se zatím každý snažil zabránit své smrti tím, že skolil nejbližšího nepřítele; strašlivá střelba, řinkot pancířů, praskot pil a křik raněných i útočících, to byla spolu s trubkami, bubny a píšťalami děsivá hudba! Nebylo vidět nic než hustý dým a prach, který jako by chtěl zakrýt ohavnost raněných a mrtvých; z toho se ozývalo žalostné bědování umírajících a veselý pokřik těch, kteří byli ještě plni odvahy. I koně vypadali, jako by byli v ochraně svých pánů čím dále tím čilejší, tak ohnivě plnili úkol, k němuž byli určeni; někteří z nich padali pod svými pány mrtvi a zasypáni ranami, které stržili nezaslouženě v odplatu za své věrné služby. Jiní padli z téhož důvodu na své jezdce, a tak se aspoň ve smrti dočkali cti, že byli neseni těmi, jež bývali nuceni nosit po celý svůj život; jiní zase, když s nich bylo skoleno břímě, které jim poroučelo, zanechávali lidi jejich vzteklivosti a šílenství, utekli a hledali svobodu v širých polích.

Země, která obyčejně mrtvé zakrývá, byla tam tehdy sama pokryta mrtvými, poznamenanými rozličnými způsoby. Ležely tam hlavy, ztrativší své přirozené pány, a naopak těla, nemající hlav; jiným vyhřezly strašně a žalostně vnitřnosti a jiným byla roztříštěna lebka až mozek vystříkl. Bylo vidět bezduchá těla oloupená o svou krev a naopak těla živá politá krví cizí; ležely tam ustřelené ruce, na nichž se prsty ještě hýbaly, jako by chtěly nazpět do rvačky; naproti tomu jinde utíkali muži, kteří neprolili ještě ani kapky krve; tam zase ležela obnažená stehna, která přes to, že byla zbavena tíže těla, byla přece mnohem těžší než předtím. Bylo vidět zmrzačené vojáky prosící o milost a zachování při životě. Summa summarum, pohled na vše byl hrozný a žalostný…

Ano, pohled to opravdu musel být „hrozný a žalostný“, není tedy divu, že takové plýtvání nákladně vycvičenými vojáky se mnoha vojenským podnikatelům, ba dokonce i vyšším důstojníkům příčilo. Peter Englund cituje rakouského polního maršála Raimunda Montecuccoliho, který krátce po válce napsal:

Pokud to je možné, je nejlépe porazit nepřítele bez boje a beze ztrát, uzavřít ho na úzkém pruhu země, kde je odříznut od přísunu potravin. V boji jsou vždy ztráty, a i když vše dobře dopadne, padnou vlastní vojáci. Proč tedy pokoušet štěstí?

V průběhu války došlo v armádách válčících stran k mnoha technickým, taktickým a následně i organizačním změnám. Zdokonalení palných zbraní si vynutilo změnu taktiky, změna taktiky měla za následek změny ve struktuře a organizaci jednotek. Růst početních stavů armád a zejména vedení bojových operací na stále zdevastovanějších územích si vynutily vybudování rozsáhlého systému týlového (logistického) zabezpečení, který si zase zpětně vyžádal maximální unifikaci výzbroje a výstroje vojsk. Definitivně se například prosadila centralizovaná (samozřejmě v rámci možností dopravních infrastruktur 17. století) výroba zbraní a výstrojních součástek, především jednotných uniforem, které byly obdobou livrejí šlechtických družin.

Uniforma vojáka třicetileté války se skládala z pevných bot (u jízdy vysokých a opatřených novinkou té doby – podpatkem, sloužícím k lepšímu zachycení ve třmeni), pletených vlněných punčoch, krátkých kalhot ke kolenům, košile, dlouhé vesty bez rukávů (kamizoly), dlouhého kabátu na ochranu před nepohodou a plstěného klobouku se širokou střechou. Barva jednotlivých součástek se zpočátku lišila podle vkusu majitele, v závěru války však už v císařské armádě převažovala přírodní, našedlá barva hrubého sukna z dílen jihlavských soukeníků. Jedním z důkazů této skutečnosti je dobová zpráva, že při dobytí Olomouce (roku 1642) padlo Švédům do rukou mimo jiné kořisti i pět tisíc hotových „vojenských šatů “…

Vzhledem k nebývalému rozsahu válečného konfliktu vyvstala nakonec potřeba vytvoření řídícího centra, které by koordinovalo bojovou činnost armád, sborů a pluků, roztroušených po celém válčišti. Pak už byl jenom krok k poslední, tentokrát již plně systémové změně – k přechodu od nestabilní, na rozmarech majitelů jednotlivých vojenských útvarů závislé žoldnéřské armády, k armádě sice nadále žoldnéřské, ale najaté, vyzbrojené, vystrojené a řízené přímo státem.

Příkladem tohoto vývoje byla poválečná armáda rakouská, jejímuž generálnímu štábu bylo podřízeno devět pěších, devět kyrysnických a jeden dragounský pluk. Vojáci těchto pluků byli oblečeni v jednotných uniformách, měli jednotnou výzbroj a cvičili podle jednotných řádů a předpisů. Pořád si však ještě zpívali staré lancknechtské písničky, s nimiž mnozí z nich prošli všechna bojiště třicetileté války:

 

Voják má bujnou krev,
svěží a urozenou,
a válčí jako lev!
V dešti střel, v dýmu prachu
Šťastlivec beze strachu
Jde z bitev do bitev…

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔25.01.2009 📕14.079

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře