Literární soutěž - příspěvek č.12

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔25.01.2009 📕4.533

Autor: Lukáš Herma

Já nezapomněl

Je vlahý podzimní večer. Už padla tma. Tichá londýnská ulice. Míjí mě několik pozdních chodců. Nikomu z nich není vidět do tváře, lampy jsou stále tmavé. Stejně tak i zástupy oken v okolních domech. Z jednoho probleskl paprsek světla, pohotová ruka ho rychle zadusila roletou. Nebe je tmavé, zamračené, asi se schyluje k bouři. Vzduchem se nese až podezřelý klid. Opírám se o jednu z mrtvých lamp. 

V ústech pomalu převracím doutnající cigaretu. Líně potahuji. Z kapsy saka vyndávám malé cibulové hodinky. 9:45, už tu dávno měla být. Prostupuje mě neurčitý pocit strachu. Není dobré se v těchto dobách zdržovat venku dlouho do noci. Napínám sluch a těkajícíma očima sleduji zamračenou oblohu. Bum! V dálce někdo práskl dveřmi a mně se málem zastavilo srdce. Zastavilo a vzápětí rozběhlo třikrát tak rychle.

V duchu si nadávám a nutím se ke klidu. Nasávám teplý cigaretový kouř a studený londýnský vzduch. Vypadá to, že dnes bude klid. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tep se vrátil do normálu. Oheň na cigaretě se nebezpečně přiblížil k mým rtům. Házím oharek na zem a dusím ho podrážkou.

Co to bylo? Zpozorněl jsem a zaposlouchal se. Nic. Asi se mi jen něco zdálo. Ne, opravdu, kolena se začala pod mým tělem podlamovat. Tenhle zvuk poznám vždy a všude. Zpěv ďáblů, ďáblů přilétajících na perutích s hákovým křížem, nesoucích smrt. Ju-88. Symbol strachu a smrti pro každého obyvatele tohoto prokletého města. Motory se ozývají stále blíž a blíž. Zní mi v hlavě. Běžím k nejbližšímu krytu. 

Uši trhá další zvuk. Tentokrát ječí a kolísá zároveň. Obsluha sirén si konečně všimla přilétající smrti. Lidé vybíhají z domů. Panika ničí i jakýkoli náznak organizovanosti. Dostal jsem se do bunkru právě včas. Apokalyptický řev začíná doplňovat pískot padajících bomb a křik těch, co neměli štěstí. Půda se chvěje pod nohama, přijde mi, jako by naříkala samotná Země. 

Záchvěvy jsou stále mohutnější, to znamená, že bomby dopadají blízko. V našem bunkru se nějaké dítě rozbrečelo, je to holčička, asi pětiletá. Maminka se ji snaží uklidnit, ale ani ona nemá daleko k slzám. Obě mají přes noční košile přehozené jen kabáty. Cítím s nimi jakési spříznění, strach spojuje nás všechny. Muži se to snaží zakrýt. Utěšují manželky, děti. Bojí se ale úplně stejně. Vidím jim to na očích, nejedno se podezřele leskne, zorničky jsou rozšířené. 

Dělá se mi mdlo. Někdo nechává kolovat placatku. Zhluboka si přihnu. Je v tom cosi uklidňujícího, jak se kořalka propaluje až do žaludku. V břiše se mi rozlévá příjemné teplo. Jen nerad posílám alkohol dál. V duchu si představuji, jak startují letky blenheimů, jak sestřelují tyhle ďábly z nebes.

Vteřiny se táhnou jako smrad, minuty jsou nekonečné. Dokázal jsem rozeznat zvuk, který mi vyhnal úsměv do tváře. Pár nácků to má za sebou. Po věčnosti, i když mi moje hodinky tvrdí, že to bylo jen pár minut, je konec. Vycházím z bunkru. 

Na místě, kde stála moje lampa, je jen kráter. Ulici osvětluje zář plamenů, tvořící na zdech tančící duchy, je jako rubáš těch, co se do bunkru nedostali včas. Pod botami křupe rozbité sklo. Na ulici leží kusy těl. Jako ve snách procházím kolem smrti. Mimovolně svírám ruku v pěst. NE! NE! Prosím! Hlava se brání věřit tomu, co říkají oči. To předtím se týkalo ostatních, ale tohle mě zasáhlo do srdce. Moje nedochvilná láska tam leží napůl zavalená sutí. Běžím k ní. Vytřeštěné oči pozorují díru v břiše, kudy z ní unikl život. Poklekám a beru její dlaň do svých. Ještě je teplá, líbám ji a tiše pláču. Začíná pršet, jako kdyby se mnou truchlila i nebesa. 

Je vlahý podzimní večer, trochu fouká. Už padla tma. Stejná londýnská ulice. Kolem prochází spousta lidí. Jen někteří spěchají. Okna jsou rozsvícená, ozývá se hudba a hukot dopravy. Nebe je jasné. Lampy září jako malé hvězdy. 

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔25.01.2009 📕4.533

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře