Literární soutěž - příspěvek č.5

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔25.01.2009 📕5.066

Autor : Olda Staněk

Příběh o Burocovi

Hrdinství, sláva, cestování do dalekých zemí, ale hlavně peníze na splacení všech dluhů. Právě tohle měl Buroc v hlavě, když třemi křížky „podepisoval“ náborový list k Sardurijské armádě. Buroc je barbar – dvoumetrová hora plná svalů, ale s jen malou schopností rozumně uvažovat. 

Už odmala měl tvrdý život. Narodil se v Borghu- v zemi, kde žili pouze barbaři. Bydlel jen s matkou a otcem. Jedné noci ale do jejich přímořské vesničky vtrhli lidé - murgští otrokáři. Rodiče mu zabili, stejně jako většinu obyvatel této malé vesnice. Přestože bylo nebezpečí pro otrokáře veliké, neboť barbaři byli skutečně „barbaři“ a nemálo murgů zůstalo v krvi ležet na pláži, obchod velmi vynášel. Další členové do otrokářské bandy se proto najímali velice snadno a jejich počty se nijak nezmenšovaly. Barbar byl pro svou sílu vysoce ceněný otrok, a když se od mladých let náležitě vychoval (což znamenalo bičování, hladovění a křik), byl i vcelku neškodný.

Buroc byl ve svých desíti letech prodán jednomu bohatému kupci v Sardurijských protektorátech, který ho využíval při mnohé práci, ale nebyl na něj nějak výjimečně zlý. Obchodník jménem Gheed byl opravdu bohatý. Vlastnil v protektorátech mnoho podniků, obchodoval i s jinými zeměmi. Měl také svou vlastní stráž, asi o čtyřiceti mužích. 

A právě ty Buroc obdivoval, a často se, když neměl jinou práci, díval, jak cvičili umění šermu i boje s jinými zbraněmi. Fascinovaly ho výkřiky cvičících mužů a zvonění jejich mečů. 

Kapitán stráží - Oldorin -  si chlapce natolik oblíbil, že ho začal učit vládnout malým dřevěným mečem, rychle utíkat, uhýbat ranám, skrývat se v lese. Dal mu také i svůj malý stříbrný přívěsek ve tvaru meče, který se chlapci vždy líbil. Byl tedy na tento projev přátelství velice hrdý a nikdy jej z krku nesundával. 

Dokonce, když Oldorin vyjel na cestu do Aldarské říše, kam kupec vezl své zboží, jež samozřejmě vyžadovalo náležitou ochranu, vzal kapitán chlapce po Gheedově svolení s sebou. 

Byl to však krutý svět a tak Buroc na vlastní oči viděl krátký, ale krvavý boj, ve kterém velká tlupa skřetů a trollů zaútočila na kolonu se zbožím a zmasakrovala stráž do posledního zbrojnoše. Oldorin ještě stačil na vyděšeného hocha křiknout, ať se schová, uteče pryč. Krátce nato byl zezadu probodnut skřetí šavlí, jež mu s tichou neodvratitelností trčela z břicha, a jeho již zcela bezvládné tělo padlo bez života k zemi. 

Buroc ale utekl, a začal další neradostnou epizodu svého života. Nějakou dobu kradl a žil ve špinavých čtvrtích přístavu Yar´Kotu, chvíli si zase vydělával jako poslíček a dělník, vykládající z lodí zboží, a delší dobu také pobýval v Jižních lesích, kde často vídával elfy při jejich zvláštních a tajemných činnostech. 

Nakonec se opět zabydlel v Yar´Kotu, začal pít, hrát a prohrávat i to málo, co mu ještě zbylo… Zadlužil se víc, než mohl s takovýmhle životem kdy zaplatit. 

A tak teď sedí na voze, pozoruje vlnící se trávu a kolébající se stromy, modrou oblohu s několika bílými mráčky, okolní pocestné, které míjeli na cestě, po které se právě jejich malý konvoj ubíral. Líný vítr mu čechrá vlasy a hladí tváře. Míří spolu s ostatními do blízkého výcvikového tábora, kde se měl stát, jak věřil, opravdovým mužem. Dnes mu je asi dvaadvacet let - neví to ale jistě, na takové věci nikdy moc nemyslel– a vidina obdivu, uznání a bohatství z kořisti, tedy věcí, které nikdy nepoznal, ho lákala. Zasnil se o tom všem tak, že sebou prudce škubl, když mu na rameno dopadla čísi ruka a do ucha mu z nepříjemné blízkosti zařval chraptivý, ale dosti silný hlas: „Vstávejte, bando! Hej, ty, na co čumíš? CO?!? Zvedněte ty svý líný zadky a vypadněte z těch blbejch vozů! Nebo vám mám pomoct?!“ Tento krátký, ale výstižný proslov, jasně vypovídající o průběhu celého výcviku a pobytu tady, pronesla ústa se zažloutlými zuby a neuvěřitelně páchnoucím dechem. Když se Buroc trochu odtáhl a vstal, zjistil, že zmíněná ústa patří postaršímu muži v modrostříbrné uniformě armády Sardurijských protektorátů s hodností seržanta. Mezitím muž, vzhledem k jeho věku s překvapivou lehkostí, oběma rukama uchopil muže sedícího na voze vedle Buroca, a bez viditelné námahy ho odhodil na zem. Pak se obrátil na barbara, a stále stejně silným hlasem na něj zařval: „Seš snad hluchej?! Vypadni dolů!“ Buroc slezl z vozu a šťouchanci a kopanci byl zařazen do fronty, mířící k hlavní bráně výcvikového tábora…

Dunění bubnů, výkřiky mužů, sborové tlučení meči o štíty pro podlomení morálky nepřítele, podmračená, temná obloha. Barbar si nervozitou mne mezi prsty svůj stříbrný přívěsek meče,visící mu stále na krku. Ten nikdy neprodal. Toto je Burocova první bitva, čtyři roky od doby, kdy narukoval. Vyholenou hlavu mu chrání malá přilba, přes levou polovinu tváře se mu svisle vine tmavě modré tetování za sílu a odvahu při výcviku. Je vyzbrojen širokým mečem, malým kulatým štítem a brněním z tvrzené kůže, na němž mu ještě až po stehna splývá modrostříbrná uniforma. Pohled na něj vzbuzuje značný respekt.

Šiky Sardurijců se každou chvíli střetnou s hordami Likandijských rebelů, stojícími od nich asi čtyři sta metrů a povstanuvšími kvůli útlaku a násilí, páchaným na nich protektorem. Protektoráty vznikly ze Sardurijského království, které si ale postupně podmanilo právě Likandii, Ebal, Hanon i Tobor. Teď se likandijský lid vzbouřil a sardurijské ozbrojené síly, mezi nimiž Buroc stojí, mají za úkol toto povstání rázně a krutě potlačit, aby ohniska nespokojenosti po celých protektorátech nevyústila v otevřenou občanskou válku. Buroc neuvažoval - jeho povinností bylo přece bojovat na rozkaz lidí, kteří těmto záležitostem jistě rozumí, ne přemýšlet o tom, co dělá. 

Sardurijci jsou lépe vyzbrojeni, navíc v početní převaze o asi tři sta mužů. Povstalcům se zato nějak podařilo najmout či jinak zlákat na svou stranu větší skupinu horských krolů - dvou a půl až třímetrových zuřivých poloobrů s neuvěřitelnou silou a výdrží, oděné v kroužkovou zbroj, přes níž mají přehozeny zvířecí kůže, ozbrojených palcáty a hřeby pobitými, okovanými kyji. 

Na straně vládního vojska však stojí asi padesát příslušníků osobní protektorovy gardy. Tyto elitní, skvěle vycvičené jednotky, byly nasazovány všude tam, kde Sardurijci vyhrát potřebovali, a většinou se jim to díky tvrdé disciplíně dařilo. Síly tedy mohou být zhruba vyrovnané. 

Vzduch prořízlo ostré zatroubení krolích rohů, vzápětí jim odpověděly vyšší tóny Sardurijských trubek. Obě armády vyrazily vstříc vítězství i porážce, pak se s řinčením zbraní a křikem mužů i krolů v rychlosti srazily. Zprvu vyrovnané řady a tvary obou vojsk se vzápětí rozpadly v chaotickou bitevní vřavu. Pouze elitní protektorova garda si zachovala svou formaci a skrz povstalecké oddíly rychle postupovala. Pak ale narazila na kroly a definitivně se rozpadla na jednotlivé bojující skupiny a dvojice. Lučištníci obou stran stačili vystřelit jen párkrát, pak by stříleli i do vlastních řad. Proto tasili své meče a zaútočili také oni, aby strhli vítězství na vlastní stranu. 

Buroc zůstal mezi muži vyděšený stát. Takhle si to nepředstavoval. Děsil ho řev útočících, sténání a jekot raněných a umírajících, i pohled na krev a hrůzy po celém bojišti. Lidé běželi kolem něj s běsem a šílenstvím v očích i se strachem pokroucenými grimasami ve tváři. Jistě, násilí uvykl zamlada i při výcviku, tohle však bylo něco jiného. Horšího. Mnohem děsivějšího.

Z šoku zpět do přítomnosti ho vrátil řev, o poznání silnější než ostatní. S hrůzou zpozoroval, že se k němu blíží jeden z krolů. Byl sice zle poraněn - dlouhý šrám napříč obličejem a dosti hluboký řez přes jeho hruď škaredě krvácely- to ale krolovi zřejmě vadilo jen málo, tedy jestli si vůbec nějakou bolest uvědomoval. Jediným máchnutím svého obrovského palcátu jen jakoby mimochodem s odporně hlasitým zakřupáním patrně rozdrtil celou kostru jednoho ze Sardurijců, který jako hadrová panenka odletěl snad deset metrů daleko. Krol nerušeně pokračoval směrem k Burocovi. 

Pár dalších mužů, včetně několika gardistů, se na krola vrhlo, ale krol postupně zlikvidoval i ty. Několika rozrazil lebky, jiné doslova zadupal do země. I když za to zaplatil vysokou daň v podobě mnoha dalších zranění, s odhodláním zuřivého zvířete postupoval stále k Burocovi, a také se k němu dostal. Ale to už barbar přestal přemýšlet nad tím, co se děje kolem něj, vzpamatoval se, a proti úderu zespoda nastavil štít a vší silou se chodidly zapřel o zem. Přes všechna svá zranění ale nebyl krol ještě poražen a stále hrůznou silou, se kterou byl úder veden, přerazil Burocův štít na mnoho malých úlomků. Samotného Buroca náraz odhodil stranou.  Barbar však vstal a zaútočil. Vyhnul se dalšímu švihu krolova palcátu a mečem drženým v obou rukách svisle až na kost rozsekl nepřítelovo stehno. Rána okamžitě začala krvácet, vyhřezly i svaly, což krol doprovodil příšerným řevem a dalším, ač už méně jistým máchnutím svou zbraní. To ale již bylo pomalé a pro toho, kdo jej čekal, jen málo nebezpečné. Barbar uskočil a otočil se právě včas, aby zahlédl dalšího běžícího útočníka, a nabodl jej daleko na čepel svého meče, téměř až k jílci. Buroc jasně slyšel jeho chroptění, díval se zblízka do tváře s jasně modrýma očima, jemnými rysy a delšími blonďatými vlasy. Likandijci bylo snad sedmnáct let, ještě dítě. Padl, s mečem stále v hrudi, na kolena. Barbar znova uchopil svůj meč a nohou z něj chlapce odsunul. Necítil vůči lidem žádnou lítost. Otočil se rychle k teď již pouze vrávorajícímu krolovi, kterého ještě nikdo nesrazil k zemi. Rychlým švihem mu oddělil hlavu od těla a pospíchal do víru boje. 

Právě divoce dorážel na dalšího protivníka, když mu pravým bokem projela ostrá a silná bolest, přehlušující vše ostatní - to když mu kopím bok proklál zezadu další povstalec. Buroc vztekle zařval a s úderem meče skočil dopředu, čímž překvapil a dorazil prvního protivníka a zároveň vysunul hrot kopí ze svého těla. Ve vzteku se otočil, uhnul dalšímu výpadu, přerazil kopí a svou zbraní rozetnul druhého nepřítele, třímajícího už jen neužitečný pahýl, vedví. Toto všechno se přihodilo velmi rychle. Kopí je určeno pro boj na dálku, a proto je na krátkou vzdálenost naprosto neužitečné. 

Pak Buroc v bolestivé agónii padl na zem. V otupění viděl pobíhající muže, padající mrtvé, i poslední plahočení a snahu těžce raněných, ležících na krví prosáklém bojišti. A v křečích by jistě zemřel, kdyby si nevšiml těla ležícího na dosah ruky od něj. Mrtvý gardista měl k opasku připnutou malou lahvičku s jasně rudou tekutinou. Tohle je přece při výcviku učili! Lektvar Rudého kříže! Alchymistický výrobek, určený k zahojení každého zranění. Natáhl se pro něj a stále slábnoucími, třesoucími se prsty odzátkoval hrdlo lahve, zhluboka se napil a zbytkem polil svůj bok i další zranění, kterých si všiml až teď. Cítil, jak jej lektvar osvěžuje, díval se, jak se jeho rány okamžitě zacelují a síla se mu vrací. „Mám sakra štěstí“, pomyslel si, „že mě nikdo nedorazil, když  jsem ležel na zemi.“  „Ale takoví se dobíjejí až po boji.“ uvědomil si vzápětí. Vstal, sebral svou zbraň a vrátil se do stále zuřící bitvy…

Je po boji. Krkavci klovou do mrtvých, většinou již vítězi obraných o peníze, cennosti a zbraně, které už nikdy potřebovat nebudou. Je k večeru a několik stínů prohledává mrtvé v posledních paprscích zapadajícího slunce. Šagat si schoval pár drobných mincí od mrtvého do kapsy a sklonil se k dalšímu. „Sakra, na to, jak je velkej, má tenhle snad úplný hovno! Proč musím na takovýhle blbce, co jsou úplně švorc, narazit zrovna já? Co jsem komu sakra udělal… a hele, co je tohle…?“ Když odhrnoval zakrvácenou modrostříbrnou uniformu, cosi se u krku zalesklo. Šagat odtrhl stříbrný řetízek s malým přívěskem tvaru meče a podržel ho v dlani. „No, za pár sendarů tohle snad střelím. Moc si mi toho teda nenechal, parchante.“ okomentoval povstalec mrtvolu, kopl si do ní, a pokračoval zase k další…

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔25.01.2009 📕5.066

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře