Hledání umírněných mohamedánů

Autor : Ota Ulč 🕔22.01.2009 📕4.153

Od doby katastrofy 11.9.2001, George W. Bush ujišťuje, že naším nepřítelem není islám, ale fanatici, kteří si tuto veskrze mírumilovnou náboženskou víru přisvojují, usurpují, a že tedy je nutno podporovat síly odporující tak zkázonosným snahám. Po třeskutých událostech v Londýně, Madridu, na ostrově Bali (mnoho mrtvol), v Dánsku (několik karikatur), takové nám předkládané přesvědčení neutuchá. Přibývá knih, vědců, analytiků, teoretiků, prognostiků, receptů s optimistickou premisou, že zatímco problémem je radikální islám, řešením je islám umírněný. Kde ho ale hledat v monoteistickém dogmatu, že zdrojem vší pravdy je Alláh a jeho posel Mohamed a že je nutno všemi silami prosazovat cíl této jediné pravdy?
Autoři Joshua Muravchik a Charles Szrom ve své studii na toto téma (Commentary, únor 2008) rozlišují čtyři skupiny oněch umírněných, fanatismu nepropadlých.

První je ta zdaleka nejpočetnější – ona mlčící většina, pro niž náboženská víra a nikoliv politické vášně dominují její život. Modlit se pětkrát denně, postit se v měsíci ramadánu, a pokud možno jednou za život vykonat pouť do Mekky. Na teroristickém počínání se nepodílejí a jejich většina s ním nesouhlasí.

Druhou skupinu tvoří režimy jako například v Egyptě a Jordánsku, nominální to příznivci Západu a každopádně přeochotní příjemci štědré zahraniční pomoci.

Třetí, víc nám sympatičtí a o to méně početní, jsou nenáboženští, sekulární liberálové , vesměs sympatizující s hodnotami západní civilizace. V článku je jako příklad jmenován irácký publicista Kanan Makiya, jehož občas postřehnu v americké televizi.

Tu čtvrtou, poslední skupinu tvoří stoupenci islamismu, ale nekrvavého, neteroristického, s vítanou dávkou tolerance.

- - -

Islám rozhodně nepřekypuje svou uniformitou, množství mrtvol bezvěrců konkuruje s krveprolitím ve vlastních řadách. Nemají svůj Vatikán, prosazující jednotné normy. I nevýznamní imámové si přisuzují roli zákonodárců, troufají si vydávat závazné fatwy. Jinak vypadají prosazované příkazy velepuritánských wahabistů v Saúdské Arábii, jinak tomu v Indonésii, nejpočetnějším muslimském společenství, kde jejich víra je poznamenána hinduismem a dalšími vlivy.

Tam vesměs převládá tzv. soft islam (adjektivum do češtiny překládané jako „měkký, mírný, přizpůsobivý“, též „laskavý“, ba i „něžný“) . Intolerantních až krvelačných radikálů je tam menšina, ovšem bez záruky, že by jejich vliv časem nesílil. The Economist (15.12.2007) se zmiňuje o užitečnosti principu, že k chycení zloděje je třeba jiného zloděje, a jako příklad uvádí bývalého indonéského teroristu Nasira Abase: on teď podemílá ideologické zakalení svých souvěrců se zdůvodňování jednak teleologickým (že Korán zakazuje násilí), jednak strategickým (že ne všichni bezvěrci jsou nutně anti-muslimští, navíc s otázkou, zda víc teroristického násilí prospívá reputaci, respektu islámu).

Toho se pramálo získalo v Egygtě v roce 1997 zavražděním 58 turistů v Luxoru. Tak například argumentuje Sayed al-Shareef, lépe znám jako Doctor Fadl, někdejší velikánská teroristická kapacita, který ale nadále zastává princip oprávněnosti násilí za účelem „obrany“ víry – a bude ovšem záležet na její definici, interpretaci podle momentální potřeby.

Úsilí deradikalizace dosavadních fanatiků údajně probíhá v řadě zemí - v Egyptě, Jordánsku, Saúdské Arábii, Jemenu. Saúdové informovali svět o zatčení 3000 radikálů, z nichž prý dvě třetiny souhlasily s převýchovou. Egyptské úřady tvrdí, že z původního počtu 20 000 džihádistů jich teď prý zbyla necelá čtvrtina.

Převýchovné iniciativy ale neutralizuje kontrakanonáda zásluhou internetu, přesvědčující zejména mladistvé zájemce o oprávněnosti, legitimitě terorismu. I bez vlivu internetu se takové názory účinně prosazují mezi vězni, odsouzenými za čin jakéhokoliv druhu.

Turecko dosud může posloužit jako příklad celkem úspěšné koexistence demokracie a islámu. Totéž platí v případě Malajsie, poněkud i v Bangladéši a nutno si rovněž tuze přát, aby stav vydržel v pramálo harmonickém a přitom nukleárně vyzbrojeném Pákistánu.

V Turecku se mnohá léta prosazovalo Atatürkovo proslulé tvrzení, že „Šťastný je ten, kdo je Turek“. Nyní však dochází k zásadní metamorfoze, že „Šťastný je ten, kdo je muslim“, se záměrem, že společná víra by přece jen mohla být řešením tradiční až tragické zkušenosti obtížného turecko-kurdského soužití. (Však dodnes se v zemi zaslání novoročního blahopřání v kurdském jazyce pokládá za zločin.) Náboženskou vírou tak překonat nacionalistický antagonismus, však všichni jsou přece titíž islámští bratři.

- - -

Po několik desetiletí v arabském regionu převládající vládní ideologie – baathismus, pan-arabský nasserismus, arabský socialismus, případně i komunismus - byly zřetelně sekulární, protináboženské. Po jejich neméně zřetelném neúspěchu však došlo k zásadnímu posunu. Velmi vlidný Egypťan Sayyid Outb, jenž ale dožil v roce 1966 na popravišti, úspěšně prosazoval názor, že jakákoliv forma světské vlády, ať demokratické , socialistické či jakékoliv jiné, je nepřijatelná, je rouháním (blasphemy).

Teokracie se prozatím nejúspěšněji prosadila v Íránu, terorismus ve své sebevražedné podobě získává na popularitě, s mocnou podporou mediální publicity. Tuto destruktivní novinku ale zavedli nemuslimští Tamilové na ostrově Srí Lanka a teprve poté se ujala v zemích islámu, zejména mezi šíity, s jejich důrazem na mučednictví a odhodlání k sebezničení.

Odborníci identifikují faktory, které vedou k tak zásadnímu, finálnímu rozhodnutí: 1. Okupace vlastního území bezvěrci; 2. Sektářský konflikt ve vlastních řadách; 3. Pocit sebedestruktivní sounáležitosti, aureola heroismu, silnější než náboženský fanatismus, religiozní motivace. Lze se například dočíst, že mezi absolventy islámských škol (madrassa) takové řešení se netěší přílišné popularitě.

Titíž experti odmítají materiální strádání jako dominantní motiv. Však o zničení mrakodrapů v New Yorku se zasloužili dobrovolníci z nikoliv chudobných poměrů.

Jenže pramalé existeční vyhlídky oprávněně vedou k radikalizaci postižených. The New York Times se tématem podrobně zabývaly hned na první straně nedělního vydání (17.2.2008) a poskytly množství detailních, hodně pesimistických údajů. Zatímco některé končiny se topí ve zlatě (např. Dubai, tamější fenomenální výstavba včetně lyžařského můstku ve žhavé poušti), celá oblast Blízkého východu, jehož 60% všeho obyvatelstva je ve věku do 25 roků, trpí obrovskou nezaměstnaností : Saúdská Arábie – 16%, Katar – 24%, Egypt – 27%, Tunis – 31%, Alžír – 43%. Vlády, vesměs se zaslouženou reputací korupce a neschopnosti, hledají východisko ve zdůrazňování islámských hodnot. V Egyptě – a nejen tam – rodiče dávají přednost posílat své ratolesti do náboženských škol, přibývá tak segregace hochů od dívek, přibývá sexuálních frustrací. Pokrývka hlavy (hijab) je teď již téměř universální, značně roste návštěvnost mešit: v roce 1986 připadala jedna mešit na 6031 obyvatel, v roce 2005 již na pouhých 745 – to v údobí, v němž celkový počet obyvatel se téměř zdvojnásobil. Muslimské bratrstvo, organizace oficiálně zakázaná, ale ve skutečnosti tolerovaná, se domáhá zavedení islámské šaríi a náboženských výborů, aby dostaly pod kontrolu veškeré počínání společnosti.

Za Nassera stát zaručoval absolventům vysokých škol zaměstnání u vlády. Záruky pominuly, získané vzdělání velmi často je k pramalému užitku v soukromém sektoru moderní ekonomie. NYT se podrobně zabývají mladíkem jménem Ahmed Mohammad Sayyid: ztratil zaměstnání, poněvadž jako správný muslim musel spěchal pětkrát denně do mešity, a manuální práci odmítá přijmout, poněvadž by to znamenalo potupu pro jeho rodinu. Nemá prostředky koupit byt, ztratil snoubenku, nyní bez naděje na manželství, jež je přece povinností každého řádného muslima.

Tímto dilematem je postižena celá generace zfrustrovaných a radikalizovaných. V restauraci odmítnou zaplatit účet, hrozí vlastníku násilím, když chce zavolat policii, odejdou ve vzteku a rovněž s pocitem viny, jíž se míní zbavit pohroužením v islám.

Frustrací tak k větší religiozitě. Onen tradiční fatalismus – vše je vůle boží - jako pohodlná abdikace vlastní odpovědnosti. Listováním v Koránu nacházejí odpověď i analfabeti. Tak aspoň garantoval prorok Mohamed.

- - -

Jestliže řešením by nebyl a asi ani není úspěšný rozvoj jednotlivých islámských států, přibývá příznivců bažících po obnově, vzkříšení kalifátu, onoho univerzálního muslimského kolosu, který existoval po dobu téměř 1300 roků v oblasti táhnoucí se přes tři kontinenty, od Portugalska až do Pákistánu. Během jednoho století se rozmohl víc než římská říše v době své největší slávy. Po kolapsu otomanské říše, Kemal Atatürk, tvůrce moderního sekulárního Turecka, kalifát v roce 1924 zrušil.

Islámské organizace jako například od terorismu se distancující Hizb u-Tahrir (Strana osvobození) má ve svém programu obnovu, zmrtvýchvstání kalifátu, což podle nedávného průzkumu veřejného mínění ve čtyřech muslimských státech se těší podpoře dvou třetin veřejnosti (U.S.News and World Report,14.1.2008: 38-40). Prozatímní ústava obsahuje ustanovení o všeobecné přímé volbě kalifa pověřeného vládní mocí, být též garantorem šárii ve všech oblastech života společnosti. V létě 2007 se v Indonésii konala konference za účasti sto tisíce prosazovatelů obnovy kalifátu. Hnutí má už milion příznivců ve čtyřiceti zemích. V některých je hnutí zakázáno, s odůvodněním údajného terorismu zastánců takové utopie . Rozkol se již objevil i ve vlastních řadách hnutí o kardinální otázce volby legitimního kalifa. V šíitském přesvědčení jim může být pouze potomek proroka Mohameda. Tak či onak, kalifát má být řešením té pravé příčiny krize v muslimském světě, jíž jsou ovšem ony neschopné, korupční, autoritářské vlády.

Charta radikální organizace Hamas, která vyhrála svobodné volby v pásmu Gazy, obsahuje nejen záměr vyhnat všechny židy do moře, ale znovu se zmocnit všech území pod někdejší muslimskou kontrolou. Tedy nejen Tel Aviv, ale i španělská Andaluzie a vlastně i předměstí Vídně.

Do Prahy by to pak už měli jen kousek, k nepochybnému potěšení muslimského ústředního úřadu v ulici Politických vězňů, příhodně tak pojmenované, v intimním tam sousedství velitelství KSČM, s tradicí vlastního neblahého druhu vládnutí, po němž se tolik stýská rostoucímu počtu zřejmě nepoučitelných domorodců.

Hledání umírněných mohamedánů aby tedy ještě delší dobu pokračovalo.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔22.01.2009 📕4.153

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře