F-86F Sabre versus MiG-15 (1) - Dvacáté eso

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔13.01.2009 📕35.294

Když autu dojde palivo těsně před čerpací stanicí, můžete ho k ní dotlačit. Ale co dělat, když se totéž stane letadlu za letu? Navíc proudové stíhačce, nejmodernějšímu výtvoru své doby... no přeci totéž. Tlačit.

Hrdinou našeho příběhu je James Robinson „Robbie“ Risner, muž, který se stal stíhacím esem USAF, jako pilot létal ve třech válkách a do výslužby odešel v roce 1976 v hodnosti brigádní generál. V letecké akademii USAF v Colorado Springs mu byla, ještě za jeho života, vztyčena 9 stop (2,74 m) vysoká socha.


Robbie Risner při vztyčování své sochy. Výška 9 stop se vztahuje k jeho sestřelení ve Vietnamu a pobytu v nechvalně známém vězení zvaném kvůli otřesným hygienickým podmínkám "Hanoiský Hilton"

Nečekaná válka

Když skončila druhá světová válka, většina lidí si myslela, že bude poslední. Ale netrvalo ani pět let a na druhém konci světa vypukl nový konflikt. Komunistický severokorejský režim vydatně podporovaný Sovětským svazem a Čínou, v neděli, 25. června 1950 ráno, nečekaně přepadl své jižní sousedy. Na vzniklou situaci byla nucena reagovat Organizace spojených národů, která do oblasti vyslala kontingent spojeneckých jednotek, jejichž podstatnou část tvořily ozbrojené síly USA dislokované v oblasti.

Jádrem leteckých sil byly části svazů, patřících letectvu USA na dálném východě US FEAF (Far East Air Force), konkrétně elitní 5. Air Force (letecká armáda) dislokovaná na Japonských ostrovech, 20. AF dislokovaná na Okinawě a Marianách a 13. AF na Filipínách.


F-86 Sabre a MiG-15 dva protivníci na korejském nebi v první válce proudových letadel

Proti těmto leteckým jednotkám stála, pravidelná severokorejská armáda, která měla ve své organizační struktuře smíšenou leteckou divizí. Mezinárodní pomoc jí poskytovaly sovětské letecké jednotky. Jejich účast ve válce se postupně zvyšovala a od listopadu 1950 už dosahovala síly leteckého sboru.

Po tom co spojenecké jednotky severokorejské letectvo prakticky zdecimovaly, ustoupily jeho zbytky do Číny. Zde vznikla Spojená letecká armáda, tvořená převážně čínským a zčásti severokorejským personálem. Spojená armáda měla ve své organizační struktuře sedm leteckých divizí vyzbrojených 892 letadly z toho 635 proudovými.

Korejská válka se tak stala první válkou, kde proti sobě bojovaly proudové letouny, starší i ty nejmodernější. Do druhé kategorie patřil na jedné straně MiG-15 a na druhé jeho hlavní rival North American F-86 Sabre.

Protivníci

Na téma porovnání technických údajů F-86 Sabre a MiG-15 již bylo popsáno mnoho listů papíru. V tomto souboji bohužel není zcela jasné o jakou verzi MiGu-15 se jednalo. V Koreji se vyskytovaly obě verze, tedy MiG-15 i modernizovaný MiG-15bis, které se lišily jak svými výkony, tak vlastnostmi.

U verze MiG-15bis byl instalován nový motor VK-1A, který dával 26,47 kN tahu, proti 22,3 kN původního motoru RD-45F (kopie britského RR Nene II), což mírně vylepšilo už tak dobré výkony letounu.


Spouštěcí lafeta s kanony z letounu MiG-15

Mnohem důležitější však byly úpravy výzbroje. Zvýšení kadence zbraní z 250 na 400 výstřelů za minutu u kanonu ráže 37 mm a z 550 na 850 u dvojice kanonů ráže 23 mm dramaticky zvýšilo hmotnost sekundové dávky ze 6,72 kg na 10,55 kg.

Tento smrtící příval však bylo možné použít jen na vzdálenost, na kterou byly zbraně nastřeleny tak, že se trajektorie protínaly v jednom bodě nebo při střelbě na rozměrný cíl, kterým byly bombardéry. Zbraně totiž měly sice stejnou úsťovou rychlost, ale rozdílnou hmotnost střely a tudíž i rozdílnou vnější balistiku. Střely létaly po značně odlišných, navíc kvůli malé úsťové rychlosti silně zakřivených trajektoriích, což ztěžovalo míření a zachránilo některé piloty Sabrů od potíží.

Daní za mohutnou palebnou sílu bylo zkrácení teoretické nepřetržité dávky z původních 9 na necelých 6 sekund. To v kombinaci s poměrně primitivním gyroskopickým reflexním zaměřovačem ASP-1N, respektive ASP-3N, nutilo piloty šetřit municí a čekat na jistý zásah.


Noční záběr na F-86 Sabre při nastřelování zbraní

Také americká strana průběžně modernizovala svůj páteřní stíhací letoun F-86. Novinkou byla verze F-86F-10 vybavená novým radiolokačním dálkoměrem A-4 se systémem řízení palby, který oprostil pilota od nutnosti „rámovat“ cíl, kvůli změření dálky a navíc byl spolehlivější než původní A-1CM.

Verze F-86F-25/30 dostaly postupně nové křídlo (6-3) s větší hloubku profilu (o 6 palců u kořene a o 3 palce na konci) a s aerodynamickými plůtky. Tím vzrostla nosná plocha, kleslo plošné zatížení, zlepšilo se proudění na horní straně profilu, letoun měl lepší vlastnosti ve velkých výškách a dokázal při rychlostech blízkých rychlosti zvuku zatáčet na menším poloměru než MiG-15.

Zároveň byly odstraněny sloty, na které si američtí piloti stěžovali, protože se někdy, při velkých úhlech náběhu, neotevíraly současně. To vedlo k vybočení letounu, což bylo nepříjemné při střelbě. Daní za toto vylepšení bylo zvýšení přistávací rychlosti z 205 km/h na 235 km/h, na což doplatilo několik nováčků havárií, když udělali volnější rozpočet na přistání a nestihli dobrzdit letoun při výběhu.

Rozhodující je člověk

Největším nedostatkem F-86 Sabre, až do příchodu verzí, které byly výsledkem programu GUNVAL, byla slabá výzbroj. Šest kulometů M3 bylo velmi přesných, protože trajektorie střel byla, díky vysoké úsťové rychlosti, plochá a střelivo mělo velkou průbojnost.

Pokud spočítáme hmotnost sekundové dávky, nebylo 5,76 kg u Sabru špatných, ale pouhých 48 g vážící střela neměla trhavý účinek, který by byl porovnatelný s účinkem tříštivo-trhavé munice kanonů MiGů, za předpokladu, že se pilot trefil.

A to je celý kámen úrazu řady úvah o výsledcích bojů v Koreji. Pokud by byly vyrovnané podmínky, tak by… jenže takové konflikty nikdy nebyly, nejsou a nebudou. Většina konfliktů je asymetrických. Válku nevedou stroje, ale lidé a na jejich výcviku a přesvědčení záleží výsledek.

V korejské válce se utkaly proudové letouny druhé generace, které měly prakticky vyrovnané výkony. Celý výsledek bojů záležel na mnoha faktorech a dělat závěry z pouhého porovnání technických údajů je zavádějící.

Piloti OSN, potažmo američtí piloti, byli mnohem lépe vycvičeni, mnozí byli veteráni z Druhé světové války. Pokud projdeme statistiky, zjistíme, že většinu (68 %) sestřelů získali piloti starší 28 let, zatímco většina mladších pilotů vůbec žádných sestřelů nedosáhla (67 % pilotů mladších 25 let). Podobně, pouhých 39 pilotů se statutem eso, sestřelilo celých 37 % ze všech sestřelených, což je v absolutním čísle 305,5 z 808 letadel.


Palubní deska letounu MiG-15

Jedním z faktorů ovlivňujících výsledky bojů byly i letové vlastnosti letadel. Zatímco Sabre po verzi F-86F se starým křídlem byl bezproblémové letadlo, které si osádky pochvalovaly pro jeho bezpečnost (samosvorné nádrže, pancéřování kabiny), obratnost, stabilitu při střelbě a nezáludnost, MiG-15 trpěl některými nectnostmi.

Známá byla „valežka“, což bylo naklánění a zatáčení letounu při vysokých rychlostech (nad 0,86 M), způsobené asymetrickými deformacemi křídel a následným vznikem klopivých momentů. To ovlivňovalo přesnost střelby při dohonu cíle. Při rychlostech nad 0,92 M měl letoun tendenci „se vzpínat“, ztrácet rychlost a padat do vývrtky, což potvrdili jak ruští, tak američtí zkušební piloti, kteří testovali ukořistěný MiG-15 na ostrově Okinawa.

Pád MiGu do vývrtky, při pokusech uniknout pronásledovateli, byl důvodem ztráty letounu ve 32 případech ohlášených americkými piloty, kteří tak přišli k „relativně lacinému“ sestřelu. Z toho pouze v osmi případech hlásili i katapultáž nepřátelského pilota. Další ztráty MiGů byly v důsledku nárazu do země po nezvládnutí únikových manévrů v malé výšce, což byl důsledek slabšího výcviku.

MiGy-15, jejichž hlavním protivníkem, měly být vysoko létající bombardéry, měly logicky nejlepší vlastnosti a tudíž i převahu ve velkých výškách. Díky, více než o 1000 m většímu dostupu, si jejich piloti mohli vybrat, kdy vstoupí do boje a kdy ho opustí. Ironií osudu je, že čínští, korejští a někteří nezkušení sovětští piloti, kteří byli vystřídáni v rámci rotací celých leteckých divizí, nedokázali tuto přednost zužitkovat ve svůj prospěch.


Pilot tohoto F-86 Sabre demonstruje výbornou ovladatelnost letounu v malých výškách

Protože Sabre byl díky větší aerodynamické čistotě, větší hmotnosti a lepším vlastnostem v oblasti transsonických rychlostí schopen dosahovat větší rychlosti ve střemhlavém letu, patřil tento manévr k oblíbeným způsobům, jak dostat piloty MiGů do nižších letových hladin, kde ztráceli svoje výhody. Tak dokázali piloti Sabrů protivníkovi vnutit podmínky boje, které jim vyhovovaly a z toho těžit.

Nezanedbatelnou výhodou pilotů Sabru byla i možnost používat „speed-jeans“, anti-G kalhoty, které stahovaly nohy a spodní část trupu, tím zabraňovaly odkrvení hlavy a následné ztrátě vědomí, tzv. blackout. Luxus o kterém si mohli piloti MiGů nechat jen zdát a museli se spoléhat jen na vlastní fyzičku.

Taktická převaha a lepší výcvik byly tedy jedním z klíčových faktorů, který jednotkám OSN umožnil vítězit i když bojovaly proti početní převaze.

Pilot

Robbie Risner se narodil v roce 1925 ve městě Mammoth Spring, ve státě Arkansas. Vyrůstal v Oklahomě, kam se jeho rodina přestěhovala.

Do leteckého sboru US Army (US Army Air Corps) vstoupil v dubnu 1943 a v květnu 1944 získal pilotní diplom. Jeho první operační jednotka, 30. FS (Fighter Squadron) byla vyčleněna k obraně Panamského průplavu, takže ve Druhé světové válce si mladý poručík na svém P-38 Lightning bojově nezalétal.

Po skončení světové války odešel, v roce 1946 do zálohy, ale pilotní návyky si udržoval u Air National Guard (letecké národní gardy) státu Oklahoma, kde létal na P-51D Mustang. Když vypukla válka v Koreji, byl v únoru 1951 povolán zpět do aktivní služby.

Protože pro nasazení v prostoru bojové činnosti byl u stíhačů předepsaný minimální nálet 100 hodin na proudových letounech, vetřel se Risner do Koreje tak, že se nejprve dobrovolně přihlásil k původně stíhací peruti 185. TFS (Tactical Fighter Squadron), která byla na základně AFB Shaw přezbrojena na průzkumné RF-80 a odvelena do Koreje.

Do jihovýchodní Asie dorazil kapitán Risner 10. května 1952. O tři týdny později, si s pomocí tohoto malého triku zařídil převelení ke stíhačům, konkrétně k 336.FIS (Fighter Interceptor Squadron) známého 4.FIW (Fighter Interceptor Wing) na základně AFB (Air Force Base) Kimpo.


Robbie Risner před svým F-86 Sabre

Tam se Robbie velmi rychle naučil bojovat a vítězit. Prvního sestřelu dosáhl 5. srpna 1952 a již 21. září se stal dvacátým americkým stíhacím esem na proudových letounech. Než skončila válka v Koreji, odlétal Risner 110 bojových letů, dosáhl celkem osmi sestřelů a byl povýšen do hodnosti major USAF.

Po skončení války v Koreji, pokračoval v létání na F-86. Velel 81. FBS (Fighter Bomber Squadron) dislokované v Německu na základně Hahn.

V roce 1961 ukončil Air War College na AFB Maxwell ve státě Aljaška. Od srpna 1964 velel 67. TFS na AFB Kadena na ostrově Okinawa, kde létal s F-105 Thunderchief.

Příští rok byl se svojí jednotkou převelen na základnu RTAB (Royal Thailand Air Base) Korat. V dubnu 1965 byl sestřelen nad Vietnamem, ale tentokrát ho ještě vyzvedly jednotky SAR. Podruhé byl podplukovník Risner sestřelen v září téhož roku a byl zajat Vietcongem. Do vlasti se vrátil až po dlouhých sedmi letech, v únoru 1973.

Od roku 1974 velel v hodnosti brigádního generála 832. Air Division a létal na F-111 Aardvark. Generál Risner mnohokrát prokázal svojí statečnost. Byl nositelem celé řady vyznamenání, byl jedním z nemnoha pilotů, kteří dostali Air Force Cross with oak leaf cluster, což znamená, že toto vyznamenání dostal dvakrát. Jde o druhé nejvyšší vyznamenání, které může pilot dostat. Kromě toho dostal třikrát DFC (Distinguished Flying Cross), dvakrát Silver Star a mnohá další vyznamenání.

Měl to být rutinní let

Odvážný čin, kterým se nesmazatelně zapsal do dějin letectva, vykonal podle většiny "tištěných" pramenů 22. října a šlo o šestý sestřel (podle seriálu Dogfights 15. září) během letu, který měl být rutinním doprovodem stíhacích bombardérů.

Cílem náletu byl chemický závod poblíž města Sinuiju, při ústí řeky Yalu. Čtyři piloti 336.TFS pod velením Maj. Risnera byli určeni k blízké eskortě stíhacích bombardérů F-84 Thunderjet. Volací znak pro tuto misi byl „John Red“.

V 09:00 se F-86F s vyjícími motory odlepily od dráhy AFB Kimpo (K-14). Capt. Robbie Risner letěl jako velitel roje, jeho wingmanem byl 1/Lt. Joe Logan. V těsném závěsu za nimi následovala druhá dvojice.

Když letouny přeletěly MiG Alley, vydal Risner příkaz „Pussy willow! John Red one.“ (Vypnout IFF! Velitel roje.), protože letouny byly stejně mimo dosah vlastních radiolokátorů a vysíláním odpovídačů by se zbytečně prozrazovaly zaměřovacím stanicím severokorejců.


Klasická formace "Finger´s Four" F-86 Sabre v zatáčce

Zároveň vedl roj širokou zatáčkou po čínské straně řeky Yalu. Normálně americké letouny řeku Yalu nepřelétávaly, ale tentokrát museli stíhači kroužit a počkat až Thunderjety odbombardují.

Zároveň museli udržovat takovou pozici, aby tvořili hráz mezi bombardéry a čínskými MiGy. Tento preventivní manévr poskytoval stíhacím bombardérům maximální ochranu před případným útokem dotěrných MiGů-15, ale stíhací F-86F Sabre se tak dostaly na čínskou stranu řeky, přímo nad letiště v Antungu, kde sídlila i letecká akademie.

Sabry nedokončily ještě ani první obrat o 360°, když jejich piloti spatřili čtyři MiGy na vstřícném kurzu. Piloti MiGů zřejmě spozorovali americké letouny přibližně ve stejný okamžik, protože obě formace téměř současně odhodily přídavné palivové nádrže, aby se letounům odlehčilo a chystaly se k boji.

Ale zdálo se, že MiGy tentokrát příliš netouží po boji, protože jejich piloti provedli obrat o 180°, zamířili zpět, směrem k letišti Fen Cheng a pokoušeli se tak vylákat americké stíhače nad vlastní území.

Laciný trik

Risner si byl dobře vědom, co je primárním úkolem jeho roje a tušil nějakou „levárnu“. Čínští piloti se zjevně snažili „uhoupat“ piloty Sabrů v domění, že nemají o boj zájem, aby v okamžiku, kdy provedou obrat a ztratí je z dohledu, mohli provést ostrý zvrat, podlétnout eskortu a vrhnout se na Thunderjety, kterým mohli nepěkně zatopit.

Proto se rozhodl raději zavázat MiGy bojem, aby se vyhnul nějakému nepříjemnému překvapení z jejich strany. Snažil se zleva, přetnutím zatáčky, dotáhnout na jejich formaci. Přestože byly daleko, vypálil po posledním letounu z formace krátkou dávku z šesti kulometů ráže 0,5 palce (12,7 mm). Přestože Risner střílel na velkou vzdálenost, na samé hranici dostřelu, Sabre byl stabilní platformou a dávka „sedla“. MiG byl zasažen do překrytu kabiny, což potvrdily kusy skla létající kolem Risnerova Sabru.

Pilot MiGu provedl standardní obranný manévr, ostrou levou zatáčku proti útočníkovi. Zbylé tři MiGy přešly do klesavé pravé zatáčky. Risner z pozice velitele roje přikázal: „Red 3 and 4 pursuit them! Two, cover me! Lead.“ (Red 3 a 4 jděte po nich! Dvojko, kryj mě! Velitel roje).


Z hlediska taktiky se souboje proudových letounů nelišily od těch v druhé světové válce. Jen probíhaly ve větších výškách, při větších rychlostech a větším přetížení

Maj. Risner se rozhodl dorazit MiG, který „načal“ svojí první dávkou. Zopakoval manévr MiGu a snažil se dostat se na vnitřní stranu jeho zatáčky, aby mohl zahájit palbu s dostatečnou opravou na rychlost cíle.

Capt. Risner, následovaný svým wingmanem se dostal až na vzdálenost 500 m za čínský MiG a zahájil sudový výkrut. Na jeho vrcholu trochu přitáhl a poslal za MiGem další krátkou dávku. Na potahu MiGu se zajiskřilo, což znamenalo, že alespoň některé střely z „půlpalčáků“ opět našly svůj cíl.

Vyšlo v časopise Naše Vojsko 1/2008

 

 

Prameny:
Arsenjev E.: MiG-15 ISBN 5-85729-019-8
Davies Larry: Air war over Korea ISBN 0-89747-137-7
Davies Larry: MiG alley ISBN 0-89747-081-8
Dorr R.F., Lake J., Thompson W.: Korean war aces ISBN 1-85532-501-2
Mesko Jim: Air war over Korea ISBN 0-89747-415-5
Piotrowski Cezari, taras Piotr: Korea 1950-53 ISBN 83-86208-24-4
Skulski Premyslav: MiG-15 Pod lupa ISBN 83-86153-45-8
Periodika: Air international, Flight, NTW, Aviacia i vremja, Mir aviacii
Web:
www.acig.org
Fotografie:
USAF
archiv US DoD
autor
Tabulka TTD F-86F (6–3) a MiG-15bis
  F-86F (6–3) MiG-15bis
Zavedení do výzbroje září 1952 červen 1950
Délka letounu 11,44 m 10,1 m
Rozpětí křídel 11,31 m 10,08 m
Výška letounu 4,5 m 3,7 m
Plocha křídel 28,1 m2 20,6 m2
Vzletová hmotnost-maximální 9234 kg 6045 kg
Hmotnost prázdného letounu 4967 kg 3681 kg
Počet a typ motorů 1x General Electric J47-GE-27 1xVK-1A
Tah jednoho motoru /s forsáží 26,5 kN 26,5kN
Maximální rychlost/ve výšce (v čisté konfiguraci) 981 km/h /35 000 ft 1064 km/h /1 000 ft
Maximální rychlost u země (v čisté konfiguraci) 1118 km/h 958 km/h
Počáteční stoupavost 47,25 m/s 50 m/s
Maximální dostup 14 630 m 15 500 m
Doba stoupání na výšku 10.000 m 5,1 min 4,9 min
Maximální dolet (ferry) 2574 km 2520 km
Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔13.01.2009 📕35.294

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře