Populární novinka: děti válečníci

Autor : Ota Ulč 🕔05.01.2009 📕4.478

Rozrůstá se nám rejstřík surovostí, jak ničit, o život připravovat. Mezinárodní organizace odhadují, že v současné době počet takto si počínajících dětí dosáhl 300.000.

Převážně, leč nikoliv výlučně, si takto libují v Africe. Mezinárodní právo, deklarace, rezoluce OSN ovšem všechno takové počínání zakazují. Například protokol OSN stanovil minimální hranici osmnácti let pro osoby účastnící se boje (combatants).

Nutno rozlišovat: děti jako útočná zbraň fanatiků či jako obranný štít zbabělců, zda jsou zdrojem zkázy jen vlastní, nebo i jiných nebo na obou stranách současně. Motivace z poblouznění, přinucení či z nevědomosti? Ve výčtu dalších kategorií by se dalo ještě pokračovat.

Není to však vynález zcela nejsoučasnější. Koncem druhé světové války, příslušníci Hitlerjugend, mladíčkové s chmýřím na bradě, v ruce panzerfaust, pokračovali ve zkázonosném nesmyslu bít se až do poslední kapky své junácké krve. Těm z mála přeživším nehrozil trest pro spáchání válečného zločinu, spáchaný ale těmi, kteří přinutili ženy a děti, aby jako rukojmí svou přítomností umožnily průjezd tankům a obrněným vozidlům bez zásahu nepřítele.

Válka mezi Irákem a Iránem v osmdesátých letech 20.století stála milion životů.

K tomu milionu nutno přičíst děti, které iránští imámové poslali vykročit do minových polí, pod čepicí se zprávou pro Alláha od Chomejniho, s požadavkem o přednostní přijetí do ráje. Přemnoho jich takto explodovalo. Na otázku zahraničních novinářů o přijatelnosti takových praktik, mluvčí vlády zareagoval ve smyslu, že Teherán má nedostatek tanků, ale přebytek mládeže. Není však známo, zda největší z Ajatoláhů by byl ponoukl vlastní vnoučky, aby rovněž tímto směrem třeskutě vykročili k dosažení téže pocty a potěše Alláha.

V době teď nejsoučasnější abychom si zvykali na odpornou novotu – na glorifikaci smrti, za mocné to asistence medií, dychtivých zveřejňovat ty nejhanebnější surovosti. Když ne se stoprocentní racionalizací hororů, tak aspoň s eufemismy. Žena vešla do izraelské restaurace, kde pojedla, zaplatila, načež se odpálila a zabila tucet lidí - a z fanatické krvelačné sadistky se tak stala “mučednice“ (martyr). Pochvalné publicisty se dostane palestinské matce, před televizní kamerou vyjádřivší své uspokojení, že takto obětovala čtyři své děti. V Berlíně pokrokoví bojovníci za mír pochodovali s doprovodem tříletých dětí, oblečených do výstroje teroristů, aby mohly vybouchnout. Toto úsilí media prezentovala jako „mírovou demonstraci“. Saddam, Arafat, bin Ladin přetvořeni v „mírové aktivisty“.

V současném Iráku popularita sebevražedných útoků, s pokud možno tím největším množstvím způsobeného krveprolití, neutuchá – aspoň jeden explozivní čin každý den (The New York Times, 4.5.2007, uvádí cifru 42 takových událostí měsíčně.) Před několika týdny světem proběhla zpráva o úspěšném vylepšení této metody. V Bagdádu před závorami zastavil automobil, v němž na zadní sedadle seděla dvě malá děcka. To, bohužel, přesvědčilo americké strážce o nezávadnosti povozu a dovolili jet dál. V zápětí vůz zastavil, šofér se svým pomocníkem vystoupili a z pro ně bezpečné vzdálenosti automobil explodovali, s následnou řadou ztráty životů včetně oněch dvou úspěšně použitých dětiček.

Další novinkou naší doby je výskyt a popularita zkázonosně si počínajících dětí sobě si neubližovat, ale o to víc škodit jiným. Prckové, necelý metr dvacet, přepadnou vesnici, spálí chatrče a třeba uřezají údy či aspoň uši o přístřeší připraveným vesničanům. Již zmíněné NYT v podrobné zprávě (29.4.2007) s fotografickou dokumentací a textem, začínajícím na první straně, s názvem „The Perfect Weapon for the Meanest Wars“ (Dokonalá zbraň pro ty nejhanebnější války) se zabývá tímto fenoménem desetiletých či kolikaletých bojovníků. Původně to oběti únosu, ale zanedlouho zpracovaní, ovlivnění, zmanipulovaní: vybaveni nejen zbraněmi, zabijáckým náčiním, ale i alkoholem, drogami, pod vlivem magie, amuletů, pověr, moci duchů. A ovšem s pocitem vlastní důležitosti a beztrestnosti. Každodenní zkušenost podílet se na hororech se jim stane jejich opiátem a samozřejmostí. Český návštěvník filmu Blood Diamont měl možnost pozorovat takovou transformaci a počínání v oblasti občanskou válkou trýzněného západoafrického státu Sierra Leone.

Tam ale nešlo o revoluční transformaci, svržení vlády, jí se pak zmocnit a začít získanou zem spravovat, ale o osobní prospěch, obyčejné vulgární obohacování povstaleckých vůdců, manipulátorů. Jejich prioritou je loupež, kořist, nikoliv popularita v národě.

Tahle metoda s použitím dětí – válečníků se ve velkém poprvé uplatnila začátkem osmdesátých let v Mozambiku. Významnou funkci v počínání povstalecké armády Renamo, podporované vládou Jižní Afriky v době tehdejšího apartheidu, hráli šamani, čarodějové, oni tzv. witch doctors.

V Somálsku, zásluhou svářících se klanů ústřední vláda přestala v roce 1991 existovat. Váleční lordi, vybaveni armádou po zuby vyzbrojených výrostků, mezi sebou začali soupeřit o získání kontroly mezinárodního letiště, přístavů a ovšem i kontroly nad přísunem zahraniční pomoci.

Před deseti lety započala v Kongu snaha zbavit se kleptokrata tyrana Mobutu Sese Seko, ale brzo se zvrhla ve vyvražďování mezi zájemci o kořist v zemi potenciálně tak bohaté. Zvrhla se natolik, že ozbrojeným dětičkám se poroučilo pojídat jimi zabité spoluobčany, se záměrem, že takovou konzumpci se posílí vlastní válečnická potence.

Notně nepříjemnou zkušenost dosud zažívá kdysi žírná harmonická Uganda. Prozatím nezcela úspěšně probíhá mírové vyjednávání s povstalci s bizárním pojmenováním Lord’s Resistance Army. Ti zahájili své krvavé počínání jménem utlačované menšiny Acholi a trápili severní část země po dvě desetiletí. Zdrogovaní mladíčkové z městských slumů se ocitli v džungli, kde kromě zbraní obdrželi třináctileté nevěsty a dostalo se jim dostatečné indoktrinace, aby pak vytáhli do kraje ničit vesnice, a – jak se dočítám – dřevěnými hmoždíři důkladně rozbíjeli, drtili novorozeňata. Tato podivná armáda se stáhla na území Konga, je údajně ochotna vyjednávat a jeden milion domorodců má jakousi naději vrátit se z provizorních táborů zpět do svého původního domova.

Co ale s trestností takových nezletilců, nezřídka sadistických, chladnokrevných, mnohonásobných mordýřů? Jeden z nich, jménem Ishmael Beah, bývalý takový bojovník v Sierra Leone, napsal své paměti, („A Long Way Gone: Memoirs of a Boy Soldier“), z nichž se v USA stal bestseller. Četl jsem pojednání o nyní již dospělém, v Americe žijícím autorem. Co teď s ním? Aspoň se ozval a jaksi se vyjadřuje, že je sorry.

Islámští fundamentalisté Talibanu vyhlásili novou ofenzivu s novými metodami: používat ve velkém sebevražedné děti, důkladně manipulované, indoktrinované v madrassách v Pakistánu, financovaných Saúdskou Arábii, těmito dvěma americkými problematickými spojenci. Talibán již poskytl arabským mediím důkazy o úspěšném dopadu takové výchovy. V americké televizi jsem zahlédl ukázku, jak dvanáctiletý jinoch zabíjí zajatce – uřezává mu hlavu.

Naprogramovaný nezletilý pachatel sebehrůznějšího zločinu ale nemůže podle západních norem být potrestán. Tato skutečnost má svůj dopad i v situacích vzdálených jakémukoliv válečnému konfliktu. Turecko, země, podle islámských kriterií umírněně si počínající, nám poslouží příkladem. V konzervativně uvažující části země v blízkosti Černého moře, zejména mezi Kurdy značnou váhu má moto „Můj kůň, moje zbraň, moje žena“. Nejen manželská nevěra, ale jakýkoliv mimomanželský intimní styk či pouhé, nedostatečně cudné oblečení je vnímáno jako potupa pro rodinu, jíž lze pouze smýt zabitím provinilkyně – ono proslulé honor killing. K těm v průměru dochází čtyřikrát týdně čili aspoň každý druhý den (The Economist, 14.4.2007:62). Německo má své dva či kolik milionů tureckých spoluobčanů, a k tomuto druhu zabití dochází ovšem i v jejich řadách. Nezřídka se stává, že dcera v Německu narozená a tamějším normám emancipace přizpůsobená, se nemíní provdat za jí dodaného primitivního bratrance z rurální Anatolie, chce chodit do diskotéky, nechce si balit hlavu do šátku a potupa rodiny se tak hromadí. Rodina se tedy rozhodne ji zabít a k činu si vybere jejího nejmladšího člena – je ještě ve věku nezletiletých, soud ho bude muset posoudit mírně.

Čí pak je či měla by být trestní odpovědnost, ať už v mírových či jiných podmínkách? Nelze-li trestat pachatele, co tedy jejich náhončí, inspirátory, de facto byť ne de jure skutečné vrahy, pro něž ti děti byly jen nástrojem? Dojde-li k vraždě, nelze přece odsoudit bambitku, jejíž kule způsobila smrt. Zákonodárci by o takových dilematech měli přemýšlet a náležitě zareagovat.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔05.01.2009 📕4.478

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře