Ve jménu Alláha, srpu a kladiva

Autor : Ota Ulč 🕔05.01.2009 📕5.216

Historie nám poskytuje přemíru příkladů podivných přemetů, zdánlivě či autenticky bizárních aliancí, náhlé sdílení postele ve vřelém objetí do včerejšího dne nesmiřitelných nepřátel. Zájemcům o vhodnou ilustraci doporučuji zalistovat v komunistickém a nacistickém tisku v období od Hitlerova paktu se Stalinem, v srpnu 1939, až po červen 1941, kdy Hitler dal povel svým tankům tohoto spojence převálcovat.

V onom mírumilovném mezidobí si komunističtí a národně socialističtí politici a publicisté náramně notovali ve svém zatracování válečných štváčů, plutokratů, kapitalistů, kolonialistů, vykořisťovatelů. Moskva dodávala Hitlerovi pohonné hmoty v jeho úspěšném tažení západní Evropou a Gestapu dodávala německé komunisty, pošetile uprchnuvší do sovětské náruče.

Pak se tedy se započetím plánu Barbarossa vše okamžitě změnilo, ze západních zloduchů se stali spojenci a z Američanů navíc i veleštědří dodavatelé, dárci akutně potřebného vojenského materiálu. Konvoje pluly zaminovanými, německými ponorkami hojně navštěvovanými vodami do Murmanska, se ztrátami mnohých lodí a početných posádek v mrazivých hlubinách.

Kvetlo spojenectví demokratů se stalinisty, i Hollywood přispěl příhodně romantickými opusy. Naivita, neschopnost či neochota odložit růžové brýle. Z mordýře Stalina se stal dobromyslný strýček Josef, „s nímž já si poradím“. („I can handle uncle Joe“ - F.D.Roosevelt, jeho slova .) Týdeník Life, jeden z mohutných mediálních pilířů americké kapitalistické demokracie, v roce 1943 informoval miliony svých čtenářů, že NKVD, která se svou předchůdkyní OGPU měla v režii kruté čistky, teror třicátých let, je taková jen obdoba naší FBI.

Dostavila se studená válka, spadla železná opona, vypuklo válčení v Koreji a na domácí frontě krátkodobé řádění bláznivého senátora McCarthyho. K dispozici je přebohatá tradice západních myslitelů, kteří obhajovali, omlouvali Stalina, pochvalovali si jeho řízné počínání v třicátých letech, za války i po válce. Velepřísní soudcové reality pluralistické demokracie, na níž nenechali chlup dobrého, se proměňovali v prosťáčky, plné víry v komunistické vize. I o systému sovětských gulagů se básnilo jako o remarkable example of social engineering.

Zejména v americkém univerzitním prostředí se to stále míhá jedinci, přesvědčenými, že intelektuál hodný toho slova přece musí nemilosrdně kritizovat, ba i opovrhovat systémem, který mu zaručuje tak pohodlný život. Lahodné vidiny marxismu-leninismu nejspíš učarovali těm s dostatkem štěstí být bezpečně daleko od jejich aplikace v praxi. Rozbujela se ona counter-culture, svobodou opovrhující prusko-kalifornský Herbert Marcuse zbožněn, jeho marxismus se stal náboženskou náhražkou zájemcům o iracionálno. Nač věru demokracie, když většina se beztoho rozhoduje nesprávně? Intelektuál zabažil po nové dějinné úloze, která ve středověku patřila kněžskému stavu. Nevyhoditelní radikálové s permanentní profesurou, s vervou se naváželi do systému, který je velkoryse živil.

Současně jim nic nebránilo hlasitě zavrhovat buržoazní hlahobyt a zdůrazňovat ctnosti skromnosti, nedostatků, jež systém centrálního plánování neomylně zaručoval a na němž se oni nemuseli osobně podílet. Čili materiální nedostatky v kapitalismu byly obžalobou ostudného, bezcitného kapitalismu, kdežto chudoba v socialismu dokazovala převahu etických hodnot nad vulgárností spotřební společnosti. Manuální práce v kapitalistických podmínkách je ponižující, v socialistických povznášející. Patnáctihodinové dětské brigády na plantážích s cukrovou třtinou na Kubě plní očistný výchovný účel.

Kromě dinosauřích receptů na předělávání světa se hodně úsilí věnovalo předělávání historie dvacátého století, které se zasloužilo o hory mrtvol ve jménu té či oné spasitelské kauzy. Robert W. Thurston, pedagog na univerzitě ve státě Ohio, v roce 1996 vydal knihu Life and Terror in Stalin’s Russia, 1931-1941. V ní dokazoval, že Stalin v těch zvěrstvech byl vlastně dost nevinně. Počínání vlády bylo mimo jeho dosah a pokud tedy k nějakému teroru došlo, ten si řádil sám o sobě (almost a will of its own). Sovětská tajná policie se vyznačovala mimořádnou, pozoruhodnou (remarkable) péčí o důkazní prostředky a gulagy nebyly nic zas tak moc nepříjemného. Tento opus vydalo jedno z nejprestižnějších akademických nakladatelství (Yale University Press) a navíc se mu dostalo náramného ocenění, po němž marně dychtí jiní autoři: vybral si ho totiž History Book Club. William Appleton Williams, proslulý profesor na univerzitě ve Wisconsinu, produkoval díla, dokazující, že Stalin byl donucen k expanzi do východní Evropy pod vyděračským diktátem nukleárně vybavené Ameriky. Profesor Neill Cameron v době již pobřežněvovské vydal dílo, v němž dokazoval, se Sovětský svaz je modelem té správné, efektivně fungující společnosti. Za vzor vládnutí dával také Hodžovu Albánii a Husákovo Československo. Knihu příznivě přijali recenzenti v předních amerických časopisech. Richard J. Barnet, jeden z ředitelů superpokrokového Institute of Political Studies, podporovaného miliony dolarů voňavkářského giganta Fabergé, obhajoval sovětské počínání jako vždy zásadně obranné - i v Afghánistánu. Rovněž československý únor 1948 byl oprávněnou reakcí na provokativně agresivní Marshallův plán. Ředitel Barnet se obklopil neméně zakalenými kádry, například Gareth Porterem, velkým fanouškem Severní Koreje, vyjádřivším názor, že demokraté na severu odmítají jednat s fašisty na jihu proto, aby protestovali proti nedostatku jihokorejských občanských práv. Porter též napsal knihu na obhajobu Pol Pota. (Pol Pota ovšem zavinila Amerika, jak nám například tvrdil britský autor William Shawcross v knize Sideshow: Kissinger, Nixon and the Destruction of Cambodia. Nebýt amerického bombardování, z Kambodžanů, něžných to buddhistů, by se nebyli stali genocidální mordýři, jimž se podařilo vyvraždit snad třetinu vlastního národa.)

Na univerzitě v Amherstu, stát Massachusetts, se v listopadu 1992 konal sjezd marxistů-leninistů a sjelo se tam několik tisíc vyznavačů. Vyslechli analýzu profesora Richarda Wolffa, který zdůrazňoval Stalinovy obrovské zásluhy (enormous achievements). Velké přednosti centrálního plánování opěvoval profesor Bertell Ollman.

Teď již nelze denně potkat horlícího myslitele, mávajícího srpem a kladivem. Poté co se Sovětský svaz rozsypal a tak se umenšila příležitost ke zdůrazňování jeho nádher, o to víc přibylo kanonády do amerického politického systému a praxe utlačování národů, vykořisťování zemí třetího světa, žen, menšin, homosexuálů, zvířat, ničení planety, ozonu, vod, luk a strání.

Za studené války se značná část obyvatel západní Evropy za účelem ochrany světového míru pustila do protestních pochodů proti americkým, nikoliv však sovětským, oním západoevropským směrem namířeným raketám. Z hlediska Evropanů se Amerika, zejména za Reaganová prezidentství, pouštěla do riskantních, nebezpečných iniciativ. (Pak se tedy bez evropského přičinění podařilo studenou válku vyhrát, na což významní myslitelé reagovali tvrzením, že Sovětský svaz by se byl rozpadl i bez Reaganova přičinění.) A v současné době nějvětším zloduchem, ohrožujícím světový mír, je ovšem George W. Bush.

Americká kultura, civilizace – co to je? Vzájemně se vylučující nonsens. Kovboj Bush, před tím kovboj Reagan, a nejinak se o Američanech jako honácích skotu vyjadřoval i Adolf Hitler, ač chromého F.D.Roosevelta s lasem nad hlavou a na cválajícím oři je obtížné si představit. Primitivismus a neomalenost tamějších předáků prý kontrastuje se sofistikovanými nuancemi evropských státníků. Těch, kteří přivedli nejen vlastní kontinent do první světové války. Kultivovaným počínáním se zasloužili i o druhý světový konflikt. A znovu ti inferiorní muselí přijít k záchraně superiorních.

Francouz Theirry Meyssan zazářil mezi bestsellery knihou „Hrůzný podvod“, v níž tvrdí, že útok 11. září 2001 byl dílem amerických vládnoucích kruhů, dychtících po ovládnutí světa. Český filozof a někdejší Američan Erazim Kohák sice netvrdí, že by si to jeho bývalí spoluobčané sami zrežírovali, ale vyjádřil přesvědčení, že za katastrofu odpovědni jsou, zavinili ji svým hanebným počínáním, velmocenskou arogancí – vměšováním, imperialistickým podupáváním místních kultur, jejich suverenity, a rovněž i nevměšováním – sobeckým nezájmem bohatých vůči chudým.

V zatracování vlastní země a nikoliv teroristů nezůstávají pozadu mnozí Američané zvučných jmen jako Noam Chomsky, Gore Vidal, Susan Sontag a mnozí další. Literát Norman Mailer characterizoval Ground Zero - centrální místo zkázy – jako teď daleko krásnější než kdykoliv dřív. Přímo k zulíbání shledávám profesorku Miriam Cooke na prestižní univerzitě Duke v Severní Karolině, specialistku na feminismus v islámském světě, kde se přece s ženami zachází všelijak. Dotyčná vehementně protestovala proti svržení vlády Talibánu, extrémistů, kteří v Afghánistánu obnovovali středověk a ženám přisoudili roli tažného dobytčete. Ale i to bylo z hlediska akademické intelektuálky lepší, hodnotnější, než cokoliv pak udělal její vlastní, ve všem svém počínání zásadně hanebný americký stát.

V USA dosud nedošlo k příliš viditelné a hlasité jednotné frontě pokrokové levice, ruku v ruce se středověkými islámskými fanatiky. Z podrobného pojednání (The Economist, 10.2.2007) se dozvídám, že takovému muslimskému partnerství se západní politickou levicí se nejvíc daří ve Velké Británii, kde averze, nenávist vůči všemu americkému, je tou zcela dominantní prioritou, potlačující sebevětší rozdíly ve vnímání hodnot. Již se ale ozvaly protestní hlasy, zejména z řad bývalých marxistů, poučených někdejší obhajobou stalinismu, a též mezi islámskými disidenty. Z jejich inciativy vzešlo tzv. Euston Manifesto, namířené proti tzv. islamofašistům, teokratům, popírajícím rovnost pohlaví, zatracujícím homosexuální svazky. Hlavním autorem tohoto textu je z africké Rhodesie pocházející běloch, politolog Norman Geras na univerzitě v Manchesteru. Mezi kritiky islamofašistů se značně zviditelňuje břitký publicista Nick Cohen, zdůrazňováním, že taková aliance přece popírá i dávné ideje osvícenství o žádoucí rozlišnosti názorů.

V Praze v ulici Politických vězňů má dosud adresu hlavní velitelství českých komunistů a rovněž tam sídlí čeští muslimové. Z internetového zdroje muslimskelisty.cz jsem se dozvěděl o slavnostním otevření nové mešity. Internetové Muslimské listy, velice doporučuji tuto pochoutku, z níž však jde mráz po zádech. Druh publicistiky s megatonáží fundamentalistické zášti. O genocidě v Darfuru se dozvídáme, že „současná krise byla způsobená cizí intervencí“, že jsou „izraelské prsty v Súdánu“. Stránka pro ženy: „Ve jménu Alláha Milosrdného, Slibovného srdečně Vás vítáme na našich stránkách o Islámu. Dá-li Alláh, naleznete naše stránky prospěšnými. Není moci kromě Alláha a tyto stránky by nevznikly bez Jeho vůle. Všechna sláva náleží JEN jemu.“ Vida, Alláh se též zasloužil o vynález internetu.

Muslimské listy a k tomu bolševické Haló noviny, tam ve stejné ulici. Za ruku se drží, pěkně si notují češí islamisté s českými ateisty, ve svém antiamerickém horlení. Jak se ale vypořádávají s ideologickými disonancemi, ty snad přehlížejí, pomíjejí?

Snad se najde zájemce, který se pustí do srovnávací studie, mohla by se z toho zrodit i doktorská dizertace či zdařilá produkce absurdního divadla.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔05.01.2009 📕5.216

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře