Mezinárodní terorismus a všelijaké otázky

Autor : Ota Ulč 🕔05.01.2009 📕13.496

Desátého září 2001 téměř nikdo v Americe nevěděl něco kloudného o islámu.

Dvanáctého září 2001 už jakoby téměř každý věděl všechno. Právě absolvovaná katastrofa se stává rodičem instantních jistot, přesvědčení o vlastních pravdách.

Jenže otázky zůstávají – míří snad vývoj směrem ke globálnímu kalifátu, podle představ a ambicí nejkovanějších islamistů, nebo naopak stále přetrvává optimistická víra v ideál západní liberální demokracie?

Historie nezřídka mívá sklon k poťouchlým překvapením, obtížně dešifrovatelným zákrutům. V památném roce 1989, poznamenaném masakrem na náměstí Tiananmen v Pekingu a pádem zdi v Berlíně, Američan japonského původu Francis Fukuyama uveřejnil esej s názvem „Konec historie?“ o dosaženém triumfu demokracie jako kýženém cíli s univerzální platností: je přece součástí lidské přirozenosti dát přednost svobodě a prosperitě před tyranií a strádáním. Základní to článek víry neokonzervativců a podle tvrzení kritiků i železobetonová premisa Bushovy doktriny.

Od té doby tak růžových předpokladů uplynulo již téměř dvacet let. Sovětské imperium se rozpadlo – údajně ta největší geopolitická katastrofa dvacátého století, tvrdí Vladimír V. Putin, tuze se teď snažící potupu odstranit a jeho snahy jsou v ruském národě značně populární. Neposlušnou Gruzii v čele s osobně jím nenáviděným, americkou demokracií infikovaným prezidentem Saakašvilim, řízně již potrestal – a na řadu by mohly přijít Ukrajina a pobaltské republiky. Zřetelně se vyjadřují někteří ruští generálové českým a ještě víc polským směrem.

K obrněnému potrestání Gruzie došlo v době Olympiády v Číně, jí realizovaného patriotického triumfu. Pokud by někdo snad mínil demonstrovat, nějakou nelibost vyjádřit, k tomu účelu stát vyhradil tři speciální protestní zony. Zájemce musel ale napřed na policii požádat o permit, několik jedinců tak učinilo, čímž spáchali trestní čin „narušení společenského pořádku“. Policie se nemusí obtěžovat zatýkáním demonstrantů, ti k policii sami přijdou. Orwell by to líp vymyslet nedovedl.

Pakistán flirtuje s Talibánem, indičtí demokraté pilně kšeftují s iránskými teokraty. Takže nikoliv věk svobody, mysliteli Fukuyamo, ale věk autokracie, velmi populární v nejednom národě.

Kdy to vlastně začalo a uskutečnit se mohlo, že skupinka devatenácti mladíků mohla zasáhnout supervelmoc a způsobit jí víc ztrát na životech, než se v prosinci 1941 podařilo generálnímu štábu japonského císařství?

Na otázku se leckdo snažil odpovědět. Imponuje mi Andrew McCarthy, bývalý federální prokurátor, autor knihy s názvem Willful Blindness (Encounter, 2008) o slepotě vědomé, úmyslné, svéhlavé, započaté v době Clintonova prezidentování. O neochotě protiteroristických opatření vidět realitu jaká je – že to jsou nepřátelé ve válce s demokracií, že jejich záměry a činy přece nelze posuzovat jako běžnou kriminalitu.

Příslušným místem k řešení je spíš bojiště než soudní síň, se zachováváním přísných procedurálních nuancí, nekonečných průtahů, s použitím až směšně antikvárních zákonů (např. zákona o seditious conspiracy - „štvavé spiknutí“ – z dob občanské války Severu proti Jihu v polovině devatenáctého století).

Podle odhadu nejlépe informovaného činitele (Richard Clarke, National Security Council), v Afghánistánu absolvovalo trénink v terorismus víc než deset tisíc dobrovolníků. Leč za osm let - od prvního útoku v roce 1993 na dvojčata mrakodrapů v New Yorku a jejich zničení v roce 2001, došlo za Clintona k pouhému odsouzení 29 teroristů.

Autor McCarthy kritizuje obtížně pochopitelné počínání F.B.I.: už v roce 1989, kdy upustilo od vyšetřování skupiny džihádistů, kteří se cvičili ve střelbě (Calverton, Long Island, New York). Jeden z nich, jménem El Sayyid Nosair, poté zavraždil radikálního rabína Meir Kahaneho a vzdor obrovskému množství přesvědčivých důkazů, vrah od soudu odešel s potrestáním za méně závažný delikt. Obdržel trest v trvání patnácti roků a výlohy za jeho obhajobu hradil proslulý Osama bin Laden na neznámé adrese.

Mizernému výkonu justice se vyrovnalo i mizerné vyšetřování. Nosair totiž po sobě zanechal poklad dokumentace a policie se nezajímala o obsah víc než 40 krabic materiálů o celé teroristické síti, o zamýšlených cílech k zasažení – mezi nimi budova OSN, tunely Holland a Lincoln, vedoucí pod řekou Hudsonem z New Yorku do New Jersey. (Čemuž se zabránilo zejména zásluhou Egypťana jménem Emad Salem, pracujícího pro FBI, jemuž se podařilo proniknout mezi teroristy a získat jejich důvěru.)

Nosair se podroboval autoritě slepého šejka jménem Omar Abdel Rahman, ročník 1938, o zrak ho v mládí připravila cukrovka. Pohroužil se do studie islámu a poskytoval příslušné náboženské zdůvodňování teroristických počinů v rodném Egyptě, včetně zavraždění prezidenta Anwara Sadata. Působil jako vůdce organizace Al-Gama’a al-Islamiyya, která se kromě jiného v roce 1997 postarala o masakr v Luxoru, kde ztratilo život 58 zahraničních turistů.

Tohoto Rahmana, americké úřady, přece známé pro potíže, jaké že dovedou dělat cavyky při udělování viz, ho do země pouštěly, opakovaně viza mu udělovaly a umožňovaly, aby mohl kázat v mešitách v Brooklynu a Jersey City, co nesměl kázat doma v Kairu. V roce 1992 sice pozbyl tzv. zelenou kartu, poté co byl obviněn, že lhal v žádosti o udělení viza. Soudce nařídil jeho deportaci, jíž se Rahman úspěšně bránil. Ze své zachované americké báze distribuoval magnetofonové pásky s vášnivými kázáními a pod jeho vlivem se podařilo zavraždit nejednoho egyptského vládního činitele včetně předsedy parlamentu.

Washington projevoval svůj druh slepoty přehlížením počínání agentů Saddama Husseina, mullahů z Teheránu, saudských wahhabistů, a z takových pramenů se postupně vytvořila ona al-Kájda, zkázonosná a bez zřetelné adresy. Zájem nevzbuzoval sudánský radikál Hassan al-Turabi, podílející se na prvním útoku na mrakodrapy v roce 1993, a dlouhodobý přítel a spojenec slepého šejka Rahmana. Sudánská delegace u OSN poskytovala materiální podporu Rahmanovým teroristům, pilně se angažujícím na přípravě zničení newyorských tzv. landmarks. Clintonova administrativa se konečně pohnula a aspoň dva sudánské diplomaty vykázala ze země.

V roce 1995 čili po dvou letech prvního útoku na mrakodrapy, Rahman, spolu s devíti následovníky, se přece jen dostal před soud a obdržel doživotní trest bez možnosti předčasného propuštění. Takto oceněn tehdy prohlásil, že „Tento soud není nic jiného než prodloužení americké války proti islámu.

U soudu ho reprezentovala o rok mladší (1939) korpulentní radikálka Lynne Steward, obhájkyně teroristů, revolucionářů, ztotožňující se s jejich kauzami stejně jako proslulí advokáti William Kunstler a Ronald Kuby (úspěšný obhájce vraha Nosaira).

Zlatá doba tak pokrokového advokátního počínání z let sedmdesátých však již dost povadla. Když se jim nedostávalo klientů patřičné politické orientace, spokojovali se s mafiány, vrahy, úchyláky.

Tuto Lynne Steward přivedl ke slepému šejkovi Ramsey Clark, mimořádně odporná postava (a přitom někdejší Attorney General v době prezidenta L.B.Johnsona), se slovy, že musí obhajobu převzít, aby celý arabský svět se necítil zrazen svými přáteli na americké levici.

Advokátka začala obdivovat svého klienta, velebila jeho poctivost, sílu charakteru a dokonce i jeho „škádlivý (teasing) humor“.

V soudní síni apelovala k převážně černošské porotě, že Rahman je přece bojovníkem i za jejich svobody, že Amerika je založena na brutalitě, na vykořisťování. Rezolutní odpůrkyně války proti terorismu, ale citlivost její duše bez obtíží koexistovala s chladnokrevností, s jakou reagovala na osud nevinných obětí. Když se její šaráda nepovedla a porota rozhodla jak rozhodla, neúspěšná obhájkyně štkala.

Její snaha ve prospěch Rahmana ale pokračovala, nikoliv však s pro ni blahodárným výsledkem. Během pokusů o odvolání a zvrtnutí verdiktu, svého klienta často navštěvovala – a porušovala zákaz zprostředkovávat jakoukoukoli komunikaci s jeho teroristickou organizací.

V roce 1995 dopadena a usvědčena, výsledkem bylo disbarment - zbavena práva vykonávat své povolání, navíc s trestem osmnácti měsíců za mřížemi. Hrozilo ji třicet roků takového pobytu. Ale i tak, pokládá se za trpitelku, oběť fašistického útlaku.

Mnohé otázky, týkající se košatého tématu současného terorismu kolem nás zůstávají.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔05.01.2009 📕13.496

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře