Adolf Hitler

Autor : Jiřík Hála 🕔20.01.2001 📕30.020


Adolf Hitler
(20.dubna 1889 – 30. dubna 1945)

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v rakouském Braunau v rodině rolníka. Jeho snem bylo stát se architektem, ale podařilo se mu být jen průměrným malířem. Jako dobrovolník z první světové války se po porážce své vlasti odstěhoval do Německa a vstoupil do Dělnické strany, přejmenované v roce 1920 na Nacionálně socialistickou stranu Německa (NSDAP). Po neúspěšném pokusu o puč (1923) a obdobím stráveném ve věznici provedl ve straně reorganizaci a vytvořil dvě polovojenské jednotky (SA a SS). V období let 1928 až 1930 se strana vzhledem k hospodářské krizi a Hitlerově antikomunistickému hypernacionalismu značně rozrostla. Kancléřem byl jmenován 30. ledna 1933 a v březnových volbách obdržel 43,9 % hlasů. Hlavou státu se stal 19.srpna a krátce na to nastolil diktaturu.

V rámci svého expanzistického programu založeného na principu nadřazenosti germánské rasy vtrhl do Porýní (1936), obsadil Rakousko, Sudety (1938) a Československo (1939). Druhou světovou válku rozpoutal 1.září 1939. Když ji prohrál, spáchal 30.dubna 1945 v Berlíně sebevraždu.

Už jako malý chlapec snil o skvělé kariéře velkého umělce. Na vídeňskou Akademii výtvarných umění však přijat nebyl, a tak žil nějaký čas v hlavním městě v chudobě a chudý také odešel do Mnichova. Jednou jako malíř pokojů, jindy jako nádeník zakusil četné ústrky, a tak v něm pomalu sílil vzdor vůči světu, který jej zneuznal a uzavřel mu cestu k úspěchu. Ani strádání jej nepřivedlo do komunistických řad. Ba naopak, stále silněji choval abnormálně výrazný smysl pro rasovou příslušnost a horlivý, ne- li mystický obdiv pro německý národ. Ihned po vypuknutí války sáhl bez váhání po zbrani a čtyři léta sloužil s bavorským plukem na západní frontě.

Když bezmocný a slepý ležel v zimě roku 1918 v nemocnici, přemítal o všem možném. Měl pocit, že pád Německa nelze vysvětlit obvyklými metodami. Někde muselo dojít ke gigantické a obludné zradě. Už ve Vídni se náhodně setkal se skupinami německých nacionalistických extremistů a vyslechl si od nich vyprávění o zlovolných podvratných činnostech jiné rasy, rasy nepřátel a vykořisťovatelů nordického světa – Židů. Vlastenecky motivovaná zloba v něm splynula se závistí k bohatým a úspěšným a přerostla v jedinou, vše pohlcující nenávist.

Najednou mu bylo všechno jasné. Německu vrazili dýku do zad Židé, to oni je položili na lopatky prostřednictvím prospěchářů a intrikánů za frontou, skrze bolševiky a mezinárodní spiknutí židovských intelektuálů. Viděl před sebou v zářivém světle povinnost zachránit Německo před touto pohromou, pomstít všechny křivdy a dovést nadřazenou rasu k cíli, k němuž je již dlouho osudově předurčena.

Jednoho zářijového večera se takto desátník ocitl na shromáždění Dělnické strany v mnichovské pivnici a poprvé tam uslyšel lidi, kteří mu mluvili z duše a zvedali hlasy proti Židům, spekulantům a „listopadovým zločincům“,že prý uvrhli Německo do propasti. Zanedlouho, 16.září, do této strany sám vstoupil. V únoru 1920 se v Mnichově konalo první masové setkání Dělnické strany. Adolf Hitler ovládl rokování a v pětadvaceti bodech vytyčil politický program strany. Stal se politikem a zahájil tažení za národní spásu.

Konečně se stal „Fuhrerem“. Komunistům netrvalo dlouho, než poznali, kdo je jejich hlavním nepřítelem. Snažili se schůze narušovat, a tak Hitler na obranu proti těmto výpadům založil v posledních dnech roku 1921 první úderné oddíly.

Pád německé marky přispěl k zániku střední třídy v Německu a mnozí její bývalí zbídačení příslušníci nacházeli, plni nenávisti, pomstychtivosti a vlastenecké horlivosti, útočiště právě v nové straně.

Již v listopadu 1923 se kolem fuhrera soustředila skupina mužů mezi nimiž vynikali především Goring, Hess, Rosenberg a Rohm. Tito muži rozhodli, že již nadešel čas uchvátit moc v Bavorsku. Při pokusu o puč byl Hitler zastrašen a pak I s dalšími vůdci na čas zmizel. V dubnu 1924 byl odsouzen ke čtyřem letům vězení.Trest mu ale zmírnili na 13 měsíců, které strávil v ladsberské pevnosti a využil k dokončení své knihy Mein Kampf. Když se nakonec dostal k moci nebylo žádné knihy, která by zasluhovala zevrubnějšího prostudování předními vojenskými a politickými představiteli spojeneckých mocností. Člověk v ní našel všechno: program vzkříšení Německa, techniku stranické propagandy, plán boje proti marxismu, koncept nacionálně socialistického státu, správné postavení Německa na vrcholu světového žebříčku. Zkrátka a dobře, objevil se nový korán víry a války : bombastický, užvaněný, beztvárný, ale nesoucí jasné poselství. Hlavní teze knihy Mein Kampf je prostá. Člověk je tvor bojující, a proto je I národ jako společenství bojovníků jakousi bojovou jednotkou. Každý živý organismus, jenž přestane zápasit o svou existenci, je odsouzen k vymření. Stejný osud čeká I stát nebo rasu, pokud se přestane rvát. Židovská rasa je vinou svého rozšíření nutně pacifistická a internacionalistická. Pacifismus je ten nejsmrtelnější hřích, neboť znamená kapitulaci rasy v boji o přežití. Rasa zápasit musí. Nebojuje-li, musí vyhnít a zahynout. Nová říše musí opět spojit veškerý německý živel rozptýlený po Evropě.

Jako jediní možní spojenci připadají pro Německo v úvahu Anglie a Itálie. Žádná země nevstoupí do spojeneckého svazku se zbaběle pacifistickým státem spravovaným demokraty a marxisty. Země se již nesmí dopustit téže chyby a zaútočit na všechny nepřítele najednou. Musí vyčlenit jednoho nejnebezpečnějšího a na něho pak zaútočit všemi prostředky.Jeho předválečná politika byla mylná a je třeba ji opustit. Svou expanzí musí směřovat do Ruska a především pak do pobaltských zemí Jakékoliv spojenectví s Ruskem nelze tolerovat. V červenci 1936 Hitler dával německému generálnímu štábu pokyny k vypracování vojenských plánů okupace Rakouska. Operace dostala název „Případ Otto“. O rok později. 24. července 1937, tyto plány doplnila zvláštní směrnice. 5. Listopadu se Hitler svěřil se svými plány náčelníkům ozbrojených sil.Německo potřebuje další „životní prostor“ a nejlépe jej najde ve východní Evropě: v Polsku, Bělorusku a na Ukrajině. Bude to však znamenat velkou válku a také vyhlazování národů, které v těchto končinách žijí. Německo musí počítat se dvěma zarytými nepřáteli, Anglií a Francií, jimž je německý kolos uprostřed Evropy trnem v oku. Aby Německo mohlo těžit ze svého předního postavení, které získalo zbrojní výrobou a horlivým patriotismem, jejž v zemi živí a představuje nacistická strana, musí rozpoutat válku při nejbližší vhodné příležitosti a vypořádat se se dvěma zřejmými protivníky dříve, než se stačí připravit k boji. To znamenalo, že co se týče přezbrojování musí být po všech stránkách daleko před spojenci. Pozemní armáda dozrávala každým měsícem. Vnitřní rozklad ve Francii a nedostatek pevné vůle v Británii byly příznivými faktory, které působily ve prospěch Německa. Věděl, že k vítězství nikdy nevede přílišná jistota. Byl opojen úspěchy: v první řadě v přezbrojování, v druhé v odvodech, za třetí v Porýní a za čtvrté nástupem Mussoliniho v Itálii.

Historikové I ti, kdo nemusí, žít ze dne na den, to mají snadné. Prostě jen prohlásí, že by mohl mít v rukou celý svět, kdyby se tehdy neukvapoval, počkal ještě dva tři roky, než jeho síly ještě více vzrostou, a pak teprve udeřil. Ale tak tomu ve skutečnosti nebylo. Hitler se rozhodl pospíšit si a vést válku dokud byl ještě na vrcholu svých sil.

4. února propustil Fritsche a sám se stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale I celou vojenskou mašinerii. Takové břímě muselo být nad síly jednoho člověka. Ať už jakkoliv nadaného a mocného. Tehdy na tom byl po mocenské stránce asi tak,jako Napoleon po Slavkově a Jeně – samozřejmě beze slávy kterou by sklidil díky vítězstvím ve velkých bitvách, jež řídil osobně z koně. Jeho triumf totiž spočíval na poli politickém a diplomatickém a vděčil za něj pouze sám sobě, svému úsudku a své odvaze. Hitler si byl naprosto jist prohnilostí francouzského politického režimu a věděl,že infekce zasáhla už I francouzskou armádu. O pacifismu a degenerovanosti Británie nepochyboval. Až přijde řada na Polsko, přijmou oba rozdrcení této země jako holý fakt a zachovají se asi tak, jako před rokem v případě Československa.Již několikrát se Hitlerův instinkt ukázal jako správný, kdežto námitky a obavy generálů jako chybné a neopodstatněné. Unikla mu však ona závratná proměna, k níž došlo ve Velké Británii I celém světě : nechápal jak se ti, kteří tak usilovně prahli po míru, mohli přes noc změnit v neúnavné bojovníky, jimž šlo jen a jen o vítězství. Hitlerovi se nepodařilo Británii udusit ani přemoci. Bylo jasné, že ostrov vydrží až do konce. Bez převahy na moři a ve vzduchu se německé armády přes kanál La Manche dostat nemohly. Německý pokus pokořit britský národ a zlomit jeho válečné úsilí a odhodlanost bombardováním také nevyšel a blesková válka stála mnoho sil. S oživením operace „Lvoun“ bylo tedy třeba ještě mnoho měsíců vyčkávat, ale týden co týden britské armády sílily a rozrůstaly se co do výzbroje, takže invaze by byla stále náročnější a problémy s přepravou stále větší. Ani tři čtvrtě milionu mužů by v dubnu a květnu 1941 nestačilo. A kde by Němci tehdy vzali tolik lodí, bárek a speciálních vyloďovacích plavidel, která by na tak velký úder přes moře potřebovali? Zbýval už jen rok, aby britské letectvo předčilo co do počtu letounů německou luftwaffe. Záleželo jen na továrnách v Británii a Spojených státech a na výcvikovém zázemí pro piloty v dominiích, především v Kanadě. Stejně jako Napoleon v roce 1804 upustil nyní I Hitler od útoku na Britské ostrovy, alespoň dokud bude hrozit nebezpečí z východu. Nyní měl pocit, že se musí nejdříve vypořádat s Ruskem a až potom nasadit všechny síly na invazi do Británie. Puzen stejnými pohnutkami a ideály jako Napoleon, když pochodoval se svou velikou armádou z Boulogne k Ulmu, Slavkovu a Friedlendu, upustil Hitler od své touhy a potřeby zničit Velkou Británii.

Středem všech dějů byly spíše vztahy mezi nacistickým Německem a sovětským Ruskem. Stalin se snažil, jak nejlépe mohl Hitlera uspokojit a věrně s ním spolupracoval, ale - abychom mu nekřivdili – zároveň dával dohromady všechny síly, které se mu v kolosálním sovětském Rusku podařilo sehnat. On I Molotov posílali při každé příležitosti do Německa vřelé gratulace k vítězství. Z Ruska do říše tekl vydatný proud potravin a surovin. Také vstupovaly do hry názorové neshody ohledně Finska a Rumunska.Sovětské vůdce šokoval pád Francie, neboť znamenal pád druhé fronty, po jejímž obnovení záhy poté volali. Tak táhlý kolaps rozhodně nečekali. Ve skrytu duše počítali s tím, že se na západní frontě obě strany navzájem vyčerpají. A najednou žádná západní fronta nebyla! Postupně však dospěli I v Kremlu k poznání, že Británie vydrží vleklou, ba nekonečnou válku, během níž se může stát cokoliv, jak ve Spojených státech, tak v Japonsku. Stalin si stále více uvědomoval, co mu hrozí, a chtěl získat ještě více času. Nicméně je pozoruhodné jaké výhody Stalin obětoval a jaké riziko podstupoval, jen aby udržel přátelské vztahy s nacistickým Německem. V období od září 1940 až do okamžiku německého vpádu v červnu 1941 se vskutku choval lhostejně, jako lstivý, ale věci neznalý obr.

Dne 14.června 1941 udělil na válečné poradě ústní rozkazy, jimiž značnou měrou ovlivnil chování německé armády k ruským vojákům a lidem a dal podnět k mnoha násilnostem. V jisté fázi se Hitler dopustil zásadní strategické chyb ve vedení války. Vzhledem k odklonu Itálie, vítěznému postupu Ruska a očividným britsko-americkým přípravám na operaci přes kanál La Manche měl tedy soustřeďovat a budovat nejmocnější německou armádu jako centrální zálohu, neboť jen tak by mohl využít nejen vojsk, ale I výhodného postavení, které zaujímal, včetně vnitřních linií a znamenitých komunikací.Hitler vlastně upředl pavučinu a na pavouka zapomněl. Pokoušel se udržet všechno, co získal. Značné síly marnil na Balkáně a v Itálii, ač mu muselo být jasné, že z hlediska hlavního tažení žádnou významnou roli sehrát nemohou. Ale centrální záloha o síle třiceti či čtyřiceti mobilních divizí špičkové kvality. Mohl se například napřesrok pustit do boje s Brity a Američany, řekněme čtrnáctého či patnáctého dne po vylodění v Normandii a nasadit proti nim odpočaté jednotky v přesile. Bylo zbytečné vynakládat úsilí v Itálii a na Balkáně. To, že nakonec z neznámých pohnutek učinil, nutno chápat jako promarnění poslední příležitosti.

Mussolini slavil 29.července šedesátiny. Avšak již pětadvacátého začaly do Hitlerova hlavního stanu přicházet z Říma znepokojující zprávy. Večer se všichni dozvěděli, že Mussolini rezignoval či byl sesazen a že král nominoval jako jeho nástupce Badoglia. Tehdy se zrodily plány na záchranu Mussoliniho, obsazení Říma a všemožnou podporu italského fašismu. Byly vypracovány plány na uchvácení italského vojska, obsazení klíčových pozic v celé Itálii a zastrašení italských posádek na Balkáně a v Egejské oblasti.

V polovině dubna už nemohlo být o pádu hitlerovského Německa nejmenší pochyb. Útočící armády svíraly zemi z obou stran a mezera mezi nimi se den ode dne zužovala. Ještě 20. dubna uvažoval, že opustí Berlín a usadí se v opevněních v Bavorských Alpách. Toho dne uspořádal poradu s předními nacistickými vůdci. 22.dubna učinil Hitler své poslední rozhodnutí:zůstane v Berlíně až do konce. Hlavní město záhy obklíčili Rusové a fuhrera tím připravili o všechny šance. Zbývalo mu jen poslední:připravit uprostřed trosek města svou vlastní smrt. Oznámil nacistickým pohlavárům, kteří s ním zůstali, že hodlá zemřít v Berlíně. Jelikož si Goring Hitlerovo rozhodnutí vyložil jako abdikaci, požádal o svolení, zda smí formálně vystupovat jako fuhrerův nástupce. Jako odpověď přišlo okamžité propuštění ze všech jeho funkcí.

Hitler učinil poslední vůli 29. dubna v časných ranních hodinách. Dorazili zprávy o Mussoliniho smrti. Všechno bylo až s podivem přesně načasováno. Ještě třicátého Hitler v klidu poobědval se svojí družinou, po jídle podal všem přítomným ruku a pak se vzdálil do svého pokoje. O půl čtvrté třeskl výstřel. Členové fuhrerova osobního štábu vešli dovnitř a spatřili jej ležet na zemi s revolverem po boku. Zastřelil se ranou do úst. Eva Braunová, s níž se oženil v těchto posledních dnech, ležela bez známek života vedle něho. Otrávila se. Těla byla spálena na dvoře. Hitlerova kremace probíhala za stále silněji slyšitelné ruské kanonády, jakoby na znamení pochmurného konce Třetí říše.

V této knize byl použit materiál z knihy Winstona S. Churchilla Druhá světová válka.

Další odkazy:
Politická závěť Adolfa Hitlera z 29. dubna 1945

Autor : Jiřík Hála 🕔20.01.2001 📕30.020

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře