Informace nebo provokace?

Autor : Zdeněk Müller 🕔23.09.2008 📕4.999

Smějí média jen informovat a nikoliv provokovat anebo je jim dovoleno provokovat s cílem přiblížit podstatu informace? Podobnou otázku si lze položit v souvislosti se dvěma nedávnými případy z Francie.

Na žádost obhájců byl jeden kriminální případ před soudem v Rennes odložen „z formálních důvodů“. Na první pohled nic mimořádného. Leč šťouralům věc nedala spát. Obžalovaní jsou totiž muslimové a počátkem září začal muslimský postní měsíc. Co kdyby odklad procesu a ramadán spolu souvisely. Šli s tím do novin a vyšlo najevo, že obhájci obžalovaných dosáhli odložení procesu s odvoláním na ramadán. Obžalované prý povinný muslimský půst, který začal počátkem září, příliš vyčerpává, než aby byli schopni stanout před soudem.

Smrt deseti francouzských vojáků v Afghánistánu v minulém měsíci nepřestává veřejnost šokovat a děsit. Velkou polemiku proto vyvolala reportáž zveřejněná v týdeníku Paris Match. Dávat promluvit afghánským tálibům, dokonce těm, jenž mají francouzské mrtvé na svědomí. Hanebná vstřícnost médií nezdravému „čumilství“ anebo provokace s cílem informovat?

Na oko vypadá první případ otřepaně. Soud a advokáti přikryli skutečný motiv odkladu soudního jednání neškodnými „formálními důvody“. Leč tisk dokázal pod zdánlivě banální informací najít stále běžnější nešvar. Osobní „práva“ a dílčí zájmy se příliš snadno stavějí proti zájmu veřejnému, jenž v daném případě zní neztěžovat a nezdržovat práci soudům. Projevy nezdravé tolerance se množí. Nejprve se kupříkladu zahaleným ženám povolilo vstupovat do jednacích síní francouzských občanských a tudíž nenáboženských soudů. Pak se bez sebemenší výhrady a apelu na respekt k sekularismu francouzského práva nechaly svědčit před porotami. Nakonec se akceptuje jako argument pro odklad soudního jednání výlučně náboženská záležitost, totiž ramadán. Média u veřejnosti „vyprovokovala“ zamyšlení nad závažným jevem – nad neznatelně, ale jistě postupující degradací sekulárního občanského prostředí země.

Bezprostřední dojem z druhého případu je odpudivý. Fotografie ukazují vrahy a jejich válečnické rekvizity. A pak rozhovor s jedním z tálibů, jenž bez vzrušení a do detailů popisuje přípravu a realizaci masakru francouzských pěšáků v Afghánistánu. Drsná pravda nežádala něco podobného. Redakce se hájí tím, že reportáž je apolitická a nechtěla víc, než ukázat pachatele smrtonosné potyčky. Mezi brutální skutečností krvavého divadla, jehož souvislosti nejsou autorkou dosud plně objasněny, a chybí nadhled, zamyšlení. Zůstává jen holá zvědavost ohledně jedné skupiny nepřátel Francie a křesťanského Západu, sebevědomé a hrdé na své zabíjení, jež vydává za „legitimní obranu“.

Není na místě pohoršovat se nad servilností médií před pokleslým sklonem čtenářstva hltat senzace a okukovat bolest a trápení druhých. Navíc, když toto pohoršování jde ruku v ruce s hlasy bravurních expertů, volající po návratu tálibů na afghánskou veřejnou scénu, přestože je dobře známo, jaké představy mají ti barbaři a nesmiřitelní muslimští konzervativci o politice, společnosti a lidstvu.

Je inkriminovaná reportáž odrazem takových scestných názorů a má být snad i jejich reklamou? Pokud čtenáři nejsou nenapravitelní tupci, kteří zaměňují legitimní obranu s šílenstvím fanatiků, pak je tomu spíše naopak. Autorka nedodala tálibům na věrohodnosti a nestaví je do lepšího světla. Jen způsob obrany, kterým nyní čelí vlně kritiky redakce, není v pořádku. Vyrukovala se štítem nestranné informace. Do této kolonky lze sotva vtěsnat případ, jenž chtě nechtě musí přetékat pochopitelnými emocemi, zejména pak u rodin zabitých vojáků. Copak mezi tragédií Francouzů, kteří nepřišli do Afghánistánu posedlí chutí zabíjet a připouštějí, že jejich mise není nekritizovatelná, a přestřelkou tálibů, pro něž každý mrtvý cizinec je vítězstvím, existuje nějaká rovnocennost?

Autorce reportáže by bývalo slušelo, kdyby zpovídanému tálibovi více odporovala. Patrně tak neučinila z obavy, aby ho nerozzlobila. Osvětlila tak jen okolnosti potyčky, aniž by zazněly širší představy, jež mají tálibové uchystány pro zemi a její lid. Škoda. Prozradilo by se, že jsou to vize scestné a hrůzné. Zmínku zaslouží i fakt, že delikátní téma zadal bohatý a známý týdeník mladé nezávislé novinářce bez velkých zkušeností. Proč asi? Nabízí se jednoduchá odpověď. Vyjde mu to levněji a nic neriskuje.

A co když tu byl ještě další motiv? Sazka na snaživé novinářské mládí. Nemá snad méně zábran a více chuti vnášet do médií provokace? Viděno přes současný trend médií nejen komentovat události, zajišťovat komunikaci politiků s veřejností a zachycovat ekonomickou a finanční realitu, ale čas od času vyvolat rozruch, je takové vysvětlení docela logické. Dá se dokonce i pochopit. S jedinou výhradou. Šokování a hrabání se v nechutnostech nesmí zůstat konečnou metou, nýbrž pouze prostředkem, jak se přiblížit ke skutečnému stavu věcí a událostí. Jistě, taková akrobatická bravura se neobejde bez profesionality a pevných morálních zásad.

Tak tedy, informace nebo provokace? Z uvedených příkladů vidno, že to občas funguje ruku v ruce. Jednou je informace osvětlující provokací, podruhé provokace vytahuje na světlo informace a iniciuje zdravou polemiku.

Převzato se svolením autora z
http://muller.blog.idnes.cz/c/49249/Informace-nebo-provokace.html
Autor : Zdeněk Müller 🕔23.09.2008 📕4.999

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře