Jak nepokládat minulost za minulost

Autor : Zdeněk Müller 🕔23.09.2008 📕4.913

Evropa má křesťanské základy a to je její naděje i závazek. Během víkendové návštěvy v Paříži znovu připomněl papež Benedikt XVI. aktualitu dneška. Leč co jsou to ony křesťanské kořeny evropské identity?

Na vyjasňování kontur, které vymezují Evropu a západní, křesťanský svět vůči jiným civilizacím a světům, pracuje Benedikt XVI. soustavně. Uvědomuje si, že bezbřehá tolerance, která není o nic opřena, která je jen nasloucháním a souhlasným kýváním nad tím, že všichni mají tak nějak pravdu, není ve skutečnosti žádným dialogem ani náboženství, ani kultur. Ignorance ohledně vlastních základů, ohledně vlastní identity, je zhoubná a neprospívá dokonce ani těm, s nimiž chceme vést dialog a kterým chceme naslouchat. Chceme-li osvobodit druhé, chceme-li je učit svobodě a demokracii, měly bychom nejprve osvobodit sami sebe ze zajetí ignorance, neznalosti, o nás samotných.

V pozoruhodné přednášce o evropské kultuře, kterou pontifex maximus přednesl nedávno v Paříži v renovované středověké koleji cisterciáků, se ozvaly zmínky o čtyřech důležitých sloupech klášterního života, z něhož vzešla kultura Evropy. Škola, knihovna, fyzická práce a hudba. Málokoho by asi dnes napadlo spatřovat právě v těchto aktivitách základy toho, co dalo směr naší civilizaci.

Nechme nejvyššímu knězi katolické církve jedinečné právo odkazovat na to, že společným jmenovatel čtyř kulturních projevů Evropy je hledání Boha a přesvědčení, že Bůh není neznámý, nepoznatelný a že se zjevuje. Benedikt XVI. má na to nejen právo z titulu své funkce, ale i schopnosti a znalostí jako výjimečně brilantní teolog. My se spíše zamysleme nad tím, co si z jeho kázání a přednášek můžeme odnést jako lidé s různým vyznáním, lidé rozdílných duchovních zaměření nebo prostí bezvěrci.

Předně poznatek, že vracení se k minulosti, přemýšlení o ní, není věc přežilá, nemusí být jen výrazem zpátečnictví a nebrání postupovat vstřícně k budoucnosti. Poznat sám sebe, k tomu slouží i poznávání předků. Pokud nám dnes dělá potíže předávat trvalé, nadčasové, z naší tradice, z naší kultury, z naší civilizace novým generacím, pak je to také proto, že jsme laxní k vlastní minulosti. Nebo se na ní díváme jen skrze dnešek. Odsuzujeme v ní to, co nám vadí aktuálně a momentálně (například komunisté a levicové myšlení) a obtáčíme iluzemi a romantizující idylou zmizelé (například prostý život na vsi či zemědělství bez chemie).

A pak knihovna. Nelze nepřipomenout aféru s tou v Praze. V Evropě bychom se měli dokázat dívat na knihovny jako na symbol. Je hanba, že to naše elity nepochopily. Knihovna měla být to první, co se mělo v Praze po převratu postavit. V národě Komenského by se slušelo mít rovněž podstatně větší zájem o školu. Pokud někomu nedochází, proč hovořím o knihovně a škole, pak připomenu, co jsem zažil ve Francii během dvou po sobě jdoucích podzimních revolt v předměstských čtvrtích v posledních letech. Tamní mládež vycházející z rodin neevropských přistěhovalců útočila nejen na policii a nezapalovala jen automobily. Hořely také školy a knihovny. Není to samo o sobě dostatečně výmluvné?

Ponecháme-li stranou hudbu, jejíž evropská podoba vděčí za svůj zrod klášterům a křesťanskému náboženství zcela nepochybně, nelze se nepozastavit u papežovy zmínky o fyzické práci. Evokace váhy fyzické práce v evropském duchovním kontextu je pozoruhodná. Dnes přece vidíme, jak se manuální prací pohrdá a jak nízkou společenskou váhu mívají lidé, kteří se živí rukama. Jako kdyby se fyzicky pracující apriori považoval za neschopného. Manuální profese se stávají doménou přistěhovalců. Diktují se jim nezřídka tvrdé podmínky a není ničím výjimečným, když se ocitnou v hanebném postavení téměř otrockého bezpráví.

Manuální práce představuje tvořivý element“, připomíná papež. Svět antiky považoval fyzickou práci za činnost určenou otrokům a tento názor převzal do značné míry svět muslimů. Naopak židovská tradice byla zcela jiná. Všichni velcí rabínové se zároveň věnovali řemeslu. A tuto zvyklost přejalo křesťanské klášternictví a po něm evropská kultura. Chceme-li vidět evropskou kulturní identitu v její celistvosti, fyzickou práci opomíjet nesmíme.

Minulost by opravdu neměla být minulá. Jak ji číst, předvedl nejvyšší představitel světového katolicismu v Paříže velmi bravurně. Jeho výzva nevidět minulost jako minulost se dá číst dvojím způsobem. Jako varování před ignorováním minulosti, což bývá naší nemocí, nebo jako výraz obavy před absolutizaci minulosti, jíž trpí fundamentalisté a fanatici všech orientací.

Převzato se svolením autora z
http://muller.blog.idnes.cz/c/49932/Jak-nepokladat-minulost-za-minulost.html
Autor : Zdeněk Müller 🕔23.09.2008 📕4.913

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře