Irácko-iránská válka 9. část

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔15.09.2008 📕12.188

Až do hořkého konce

Koncem roku 1987 se iránská ekonomika nacházela v podobně nepříznivé situace jako předešle. Špatný vývoj na trhu s ropou působil vládě značné problémy při zabezpečování základních funkcí hospodářství a zásobování. Vzhledem k tomu byla posílena role „Madžlísu", a vláda na doporučení Chomejního zavedla další řadu úsporných opatření. Jedním z opatření bylo také vyhlášení „finančního džihádu", kdy bohatší rodiny měly zvýšit své příspěvky na podporu ozbrojených sil. Celkově to ale pomohlo jen málo a Irán zůstával na přelomu let 1987/88 ve vleklé krizi. Na frontě zatím panoval „klid", kromě severních oblastí, kde doznívaly boje kurdských oddílů a pravidelné irácké armády.

Začátkem února došlo k několika náletům iráckého letectva na cíle v Iránu. Kromě už tradičně bombardovaného Chargu, bylo bombardováno několik závodů a rafinerie v Teheránu. Iránci kontrovali vlastními nálety a raketovými údery na Bagdád. Koncem února 1988 došlo v rámci „Války měst" k dosud nejintenzivnějším raketovým útokům na íránská města, kdy v průběhu šesti týdnu bylo na Teherán, Isfahán a další cíle odpáleno celkem 189 balistických raket typu al-Hussein (šlo o upravenou kopii sovětského SCUD-u, ale s menší bojovou hlavicí a delším doletem, označenou jako „Projekt 1728"). Tyto útoky sice nezpůsobily velké materiální škody, ale vyžádaly si asi 8 000 mrtvých a zraněných a měly značný dopad na íránskou morálku. Tisíce obyvatel Teheránu a dalších napadených měst se stěhovaly na venkov k příbuzným. Iránci opět odpověděli vlastními údery, ale jejich vlastní rakety SCUD-B (podle všeho i severokorejské kopie Hwasong-5/6) a dělostřelecké rakety Oghab a Šahín nedosahovaly potřebné přesnosti a údernosti, aby způsobili porovnatelný vojenský efekt.

Iráčané za tiché spolupráce americké CIA a průzkumných letounů námořnictva nepolevovali v leteckých útocích na lodní dopravu v zálivu. Všechno probíhalo tak, že Američané sledovali pohyby íránských plavidel a předávali Iráčanům zjištěné údaje, někdy je ale nějak „zapomněli" informovat o přítomnosti hlídkujících íránských stíhačů v cílové oblasti. Íránské letectvo a námořnictvo se po výpadku dodávek embargovaných náhradních dílů pokusilo šetřit své síly, ale tváří v tvář stoupajícím iráckým útokům mu nezůstalo něž napnout veškeré dostupné síly k obraně. To se odrazilo v množství vzdušných soubojů a značných ztrátách iráckých letadel, což byla většinou zásluha pilotů F-14 Tomcat. Třeba 9. února byly ve vzdušných soubojích sestřeleny tři irácké Mirage F-1EQ, o týden tři další a 25. února dokonce jeden z pilotů sestřelil irácký „Tupolev" společně s protilodní střelou, odpálenou jenom několik okamžiků před tím.

V polovině března zahájily íránské jednotky s podporou Kurdů operaci „Zafár-7", při které se pokusily o průlom na severní frontě v oblasti Halabdža, Churmal, Kolmar, Dodžajlá a Darban Khan, jihovýchodně od Sulejmánie. Již 15. března bylo dobyto město Halabdža jen několik kilometrů od íránských hranic. O den později došlo k jednomu z nejrozsáhlejších a nejbarbarštějších útoků proti civilním obyvatelům. Irácké letouny (patrně typu MiG-23) svrhly na město kanystry s bojovými chemickými látkami, včetně yperitu, sarinu a tabunu, následkem čehož zahynulo nejméně 5 000 kurdských civilistů. Vzápětí došlo k další vlně útoků na cíle v Perském zálivu. Například už 19. března došlo k rozsáhlému leteckému úderu na ropný terminál na ostrově Charg. Iráčané nasadili do boje několik formací těžkých bombardérů i rychlých Migů, doprovázených stíhacími letouny Mirage. V průběhu dne byly uskutečněny celkem tři velké nálety a Iráčanům se podařilo zapálit dva obří tankery zakotvené přímo u přečerpávacích zařízení. Pak ale zareagovala íránská obrana, která ohlásila sestřelení tří letounů Mirage F.1EQ, jednoho MiGu-25RB a dokonce jednoho těžkého bombardéru Tu-22B. Iráčané sice udávají nižší ztráty, ale prostředky radioelektronického průzkumu amerického námořnictva zaznamenaly několik úspěšných odpalů raket AIM-54A Phoenix a více méně potvrdily průběh střetnutí.

Na zemi naopak Iráčané žili v očekávání pravidelné íránské „jarní" ofenzívy na Basru, která ale tentokrát nepřicházela. Řadoví vojáci ve svých bunkrech nemohli tušit, v jaké krizi se Íránci právě nacházejí. Několik neúspěšných úderů v předchozím roce oslabilo armádní jednotky a oddíly „gard" až na samou hranici bojeschopnosti. Ani očekávaná mobilizace nových „mučedníků" neproběhla podle plánu, nezaměstnanost dosahovala téměř 35 % a potraviny se vydávaly přídělově. Iránská vláda musela už minulý rok zavést přísná úsporná opatření a prakticky zmrazila většinu rozvojových projektů. Bylo stále jasnější, že lidé jsou touto nekonečnou válkou prostě příliš vyčerpáni a tento názor byl také opatrně prezentován v některých opozičních kruzích.

Na druhé straně irácká armáda ukončila rozsáhlou reorganizaci, která citelně zvýšila její mobilitu a údernost. Zlepšilo se i vybavení a životní podmínky vojáků. Na frontové linii byly budovány mohutné fortifikace, které poskytovaly vojákům slušnou ochranu a do jisté míry i jakési „pohodlí". Morálka vojsk byla posilněna i pravidelným rotováním jednotek a dovolenými, mnozí vojáci měli ve svých bunkrech dokonce rádia nebo televize. Výzbroj byla doplněna stovkami tanků, bojových vozidel a transportérů, těžkého dělostřelectva a raketometů.

Irácké jednotky bily plně motorizovány, včetně sovětských těžkých tankových dopravníků MAZ-537 a západoevropských Mercedes-Benz a Scania, takže Iráčané mohli přesunout tankovou divizi během čtyřiadvaceti hodin z jednoho úseku na druhý. Irácké jednotky byly schopny takovýchto rychlých přesunů i díky široké síti dálnic vybudovaných prakticky od irácko-kuvajtského hraničního přechodu v Safuanu, podél Basry do Bagdádu a dále na sever. Jednotky Republikánské Gardy během své mohutné expanze dosáhly počátkem roku 1988 počtu přes 60 000 mužů ve dvaceti brigádách. Některé další útvary se v zázemí podrobily „speciálnímu" výcviku a vytvořily parašutistické, aeromobilní nebo obojživelné jednotky. Mezi „elitu" se počítaly i oddíly Chemického sboru irácké armády, bez kterých se neobešla žádná velká ofenzíva.

Počátkem dubna se Iráčané rozhodli převzít iniciativu a naplánovali několik operací v pohraničních oblastech. 16. dubna začala operace Ramadaan al-Mubarrak (Blahoslavený Ramadán), s cílem dobýt zpět poloostrov al-Fao na jihu. Útoku 7. armádního sboru velel zkušený generál Maher Abd al-Rašid, který byl navíc tchánem Saddámova mladšího syna Kusaje. Jeho štáb naplánoval kombinovanou operaci, přičemž se mohl spoléhat na značné zálohy včetně několika brigád Republikánské Gardy, kterým velel generálporučík Saadí Tu´ma Abbas. Útok byl oproti minulosti mnohem lépe naplánován a koordinován, a navíc byl podpořen leteckými a námořními výsadky úderných jednotek do boku íránské obrany. Po zahájení útoku byly podniknuty intenzivní letecké útoky a dělostřelecké přepady za použití nervových a dusivých bojových plynů na íránská velitelská stanoviště, dělostřelecká postavení a týlová skladiště. Iránci byli překvapeni a i když se rychle vzpamatovali, jejich úsilí bylo beznadějné. Iráčané využili faktu, že iránské jednotky byly zrovna střídány a obranné pozice byly jen řídce obsazeny. Přes všechno úsilí byli zbylí obránci přemoženi během třiceti šesti hodin a nad dobytým iránským velitelstvím ve městě al-Fao zavlála irácká vlajka.

Ve stejné době opět vzrostlo napětí mezi Íránem a USA. Dne 14. dubna najela fregata USS Samuel B. Roberts (FFG 58) na íránskou minu a byla těžce poškozena, ale incident se naštěstí obešel bez obětí. Americké námořnictvo na to reagovalo operací „Praying Mantis" zahájenou o čtyři dni později. Operace začala, když několik amerických válečných lodí včetně letadlové lodi USS Enterprise (CVN-65), torpédoborců a fregat ostřelovalo íránské těžební plošiny. Íránci reagovali velmi podrážděně a jejich rychlé čluny napadly plující ropné tankery. Protiútok palubních letadel A-6E Intruder jich několik zapálil a Íránci vyslali do oblasti další jednotky. Raketový člun IRINS Jošan neúspěšně napadl americký křižník USS Wainwright (CG-28) doprovázený fregatami USS Simpson (FFG-56) a USS Bagley (FFG-1069) a byl rychle zasažen a později potopen. Střetnutí pokračovalo soubojem fregaty IRINS Sahand a torpédoborce USS Joseph Strauss (DDG-16), který jí společně s útočnými letouny několikrát přesně zasáhl. Hořící fregata explodovala po zásahu muničního skladu a rychle se potopila. Íránské námořnictvo přes tvrdé rány pokračovalo v odporu. Další fregata IRINS Sabalan neúspěšně ostřelovala hlídkující americká letadla a byla zasažena. Přes těžká poškození se ji podařilo odtáhnout do přístavu a zachránit. Po tomto střetnutí bylo jasné na čí „straně" stojí Spojené státy, při zajišťování bezpečnosti plavby v oblasti.

Koncem května zahajují Iráčané svojí strategickou kampaň nazvanou Tawalkalna ala-Allah (V Alláha věříme) a v průběhu několika ofenziv podnikly motorizované armádní divize a jednotky Republikánské Gardy společně několik úspěšných útoků, opět za použití chemických zbraní proti íránským pozicím. 25. května irácké jednotky 3. armádního sboru úspěšně prolomily íránskou frontu a obsadily Salamčeh, 22. června byl dobyt Mehrán (nebo spíš jeho rozstřílené trosky) a po několika dnech se jim podařilo prolomit frontu na východ od Basry a obsadit na ropu bohaté Madžnúnské ostrovy. Ani ne za tři týdny už Iráčané opět udeřili a vytlačili Íránce z pohraniční oblasti Muisan. Pro tyto boje bylo charakteristické velké odhodlání bránících se iránských vojáků, ale ani to nestačilo na valící se Iráčany, který disponovali značnými zálohami a převahou v tancích a dělostřelectvu. Iránské jednotky se sice pokusily o protiútok u Salamče, ale zpočátku úspěšný úder na irácké pozice skončil jen dalším masakrem. Oslabené a značně vyčerpané íránské oddíly utrpěly těžké ztráty a musely ustoupit, zanechávajíc Iráčanům desítky nepoškozených tanků, vozidel a dalšího materiálu. Irácké letectvo obnovilo nálety proti íránské hospodářské infrastruktuře (rafinerie v Ahvázu, čerpací stanice v Bibi Hakemeh a petrochemické závody v Karsaránu), které přes utrpěné ztráty způsobily rapidní pokles výkonnosti íránské ekonomiky. To společně s ukončením tajných dodávek náhradních dílů a těžké ztráty íránské armády na frontě pomalu a jistě ubíralo z íránského odhodlání dále bojovat.

Také oblast nad Perským zálivem zůstávala velice nebezpečná. Přispěl k tomu i tragický incident z 3. července. Ten den si křižník USS Vincennes (CG-49), hlídkující na hranici Íránem deklarované válečné zóny, spletl íránský civilní letoun Airbus A.300 s bojovým letounem a sestřelil jej. Všech 290 cestujících a členů posádky zahynulo a byli Chomejním prohlášeni za „mučedníky". Pravdou na tomto tragickém a zbytečném incidentu je, že americké lodě byly toho dne několikrát zaměřeny radary íránských letounů a podle operátorů systému AEGIS palubní odpovídač Airbusu odeslal jak vojenskou tak civilní odpověď, a že velící důstojníci na křižníku vydali rozkaz k palbě bez náležitého prověření informací o přibližujícím se letounu.

V polovině července sice dospěly obě země k formální akceptaci usnesení Rady bezpečnosti OSN o ukončení nepřátelství, ale Írán odmítl jednat přímo z Irákem. Ten na to reagoval 12. července několika útoky v jižním sektoru fronty u města Zubajdá, kde jednotky 4. armádního sboru s několika brigádami Republikánské Gardy prolomily iránské pozice a jejich obrana se rychle zhroutila. Některé jednotky pokračovaly v útoku a dostaly se až na 25 kilometrů od Ahvázu a další obsadily Dehlorán s jeho strategickou radarovou stanicí. Činilo se i irácké letectvo, které si chtělo vylepšit reputaci a smazat hanbu předchozích porážek. Už od jara byly do bojů intenzivně nasazovány bitevní letouny Su-25K „Frogfoot" a stíhací-bombardéry Su-22M „Fitter", tak i nově dodané stíhací letouny Mirage F.1EQ-6. Ty byly nejlépe vybavenou verzí tohoto typu v iráckém arzenálu, kromě protiletadlových raket Matra 530D Super mohly nést i protizemní naváděné střely AS.30L. Jejich piloti byli také dobře vycvičeni francouzskými instruktory a v bojích s iránským letectvem si počínali nezvykle agresivně. Třeba 19. července se jim beze ztrát podařilo sestřelit dva obávané „Tomcaty" a návdavkem i jeden F-4E „Phantom".

V samém závěru července se íránská opoziční organizace „Mudžahedín-e Chalk" podporovaná Irákem pokusila využít oslabení íránského režimu a urvat si svou porci. Během první fáze operace „Farugh-e Džavidan" si díky irácké letecké podpoře vedli dobře a jejich jednotky pronikly až ke Kermanšáhu. Ale pak zasáhly západní státy, které donutily Iráčany držet se spět. Toho rychle využili Iránci, posbírali veškeré bojeschopné jednotky a pod velením zkušeného generála Ali-Sajjád Širázího, jim mezi městečky Islamabád-e Garb a Karand uštědřili drtivou porážku ve stylu fiaska proticastrovských sil ze „Zátoky sviní".

Počátkem srpna se Iránci odhodlali k reorganizaci oslabených oddílů „Revolučních Gard", které jsou společně s regulérní armádou převedeny pod jednotné vojenské velení a mluvčí „Madžlísu" A. A. Hašemí-Rafsandžání byl jmenován nejvyšším vojenským velitelem. Vysocí velitelé „gard" M. Rafikdust a Mohsen Rézaj, se ješte pokusili prosadit vyzbrojení kurdských oddílů těžkými zbraněmi a nasazení do bojů na severu, ale brzy se ukázalo, že tento projekt je už nad síly Iránců. Přes tato opatření s cílem sjednotit íránské válečné úsilí, dohoda o příměří mezi Irákem a Íránem nakonec vstupuje v platnost 20. srpna. Válka, která se do historie zapsala jako jedna z nejkrvavějších, tak skončila v podstatě bez zisku pro obě strany. To nebránilo Saddámu Husajnovi v bezostyšných tvrzeních o „vznešené" irácké armádě, která „zdrcujícím způsobem" porazila Teheránské fundamentalisty.

Relevantní informace o ztrátách ani jedna ze stran nezveřejnila. Odhaduje se, že Írán ztratil minimálně 500 000 padlých, skoro 1 000 000 raněných a zmrzačených a 15 000 zajatých vojáků. Značně trpělo také civilní obyvatelstvo a civilní infrastruktura. Celkové finanční ztráty dosáhly výše 70 miliard dolarů.

Na straně Iráku padlo více jak 200 000 vojáků, kolem půl milionu bylo raněno a asi 70 000 zajato. Ekonomické ztráty dosáhly více jak 150 miliard dolarů a zahraniční dluhy narostly na minimálně 90 miliard dolarů!

Na přelomu let 1988/89 byla irácká armáda čtvrtá největší na světě. Měla téměř milion mužů v padesáti regulérních divizích, a v sedmi elitních divizích Velitelství sil Republikánské Gardy, která vyrostla v plnohodnotnou složku iráckých ozbrojených sil. Pozemní síly měly přes 5 000 tanků, 7 000 obrněných vozidel a obrněných transportérů a 3 500 děl. Ve výzbroji měla také rozsáhlý arzenál chemických bojových látek a mobilní balistické rakety středního doletu typů SCUD a jejich domácí verze al-Hussejn. Irácké letectvo mělo ve výzbroji necelých 700 bojových letounů, kromě výkonných Mirage F.1EQ i moderní sovětské MiGy-29A „Fulcrum" a letouny včasné výstrahy Il-76 Baghdad/Adnán. V oblasti Středního východu měl větší bojovou kapacitu jen Izrael.

Epilog...

Ajatolláh Chomejní zemřel 3. června 1989, svolané shromáždění nejvyšší duchovních zvolilo za jeho nástupce Ali Chameneiho a novým prezidentem Islámské republiky byl zvolen Ali-Akbar Hašemi Rafsandžání. Chomejního tělo bylo uloženo na „Hřbitovu bojovníků islámské revoluce", jedné z největších nekropolí na světě. Na poslední cestě velkého ajatolláha doprovázelo snad až milión truchlících. Při tom došlo k nepopsatelným výbuchům davové hysterie, výsledkem které bylo několik desítek mrtvých a zraněných. V srdcích mnoha šíitů přesto zůstal zástupcem legendárního dvanáctého imáma - „Mahdího" který údajně dodnes žije a má vytvořit nepřemožitelnou říši věřících...

Bibliografie:
Irák od roku 1958, Sluglett, P., Farouk-Sluglett, M., Vyd.: Volvox Globator 2003
Iranian F-4 Phantom II units in Combat, Bishop, F., Cooper, T., Osprey publishing 2003
Arab MiG-19 and MiG-21 Units in Combat, Nicolle, D., Cooper, T., Osprey publishing 2004
Válka v Iráku, John Keegan, vyd.: Beta-Dobrovský/Ševčík, 2006
Husajn kontra Chomejní, Irácko-Íránská válka 1980-88, Brož, I., Epocha 2007
Války v Perském zálivu, Koller, M., ATM 2/2002
Letectví a Kosmonautika 1/2001, 8/2002, 3/2006
The First Gulf War, Brian J. Dunn
Iraqi Survey Group (www.Globalsecurity.org/wmd/Library/Report/2004/ISG-Final-Report/Index.htm)
Library of Congress (http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/continent_asia.html)
http://en.wikipedia.org/wiki/Iran-iraq_war
www.acig.org
www.csis.org
www.globalsecurity.org
www.historyofwar.org
www.IIAF.com
www.nti.org (http://cns.miis.edu/research/iraq/index.htm)
www.militaryphotos.net/forums/showthread
www.valka.cz
Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔15.09.2008 📕12.188

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře