Irácko-iránská válka 6. část

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔15.09.2008 📕10.773

Vpřed, na západ...

V květnu se boje postupně zintenzivňovaly. Bojové operace se odehrávaly zejména v Kasr e-Širín a u Dehloránu, ale hlavním cílem se mělo stát prolomení irácké blokády Abadánu. Bylo zde soustředěno na 60 000 iráckých vojáků s asi 1 000 tanky, ale jejich bojová morálka byla povážlivě nízká. Íránští obránci měli jen asi 10 000 vojáků, příslušníků „Gard" a civilistů s asi 50 tanky, ale zase disponovali silnicí do Chosrowabádu a byli vytrvale zásobováni po řece. Na jejich straně přirozeně stálo i mnohem větší nadšení, když fakticky bránili své domovy.

Někdy v těchto dnech Íránci znovu napadli staveniště jaderného reaktoru al-Tuvajta, ale opět nezpůsobili vážnější škodu. Irácký jaderný program, který běžel už od poloviny sedmdesátých let, nebyl hrozbou pouze pro Írán, ale také pro Izrael, který se rozhodl reagovat s plnou vážností. Když se diplomatická aktivita ukázala jako neúčinná, bylo rozhodnuto přikročit k radikálnímu řešení. 7. června 1981 uskutečnilo izraelské letectvo operaci „Opera" (nazývána někdy „Babylon"). Ten den formace izraelských letounů F-16A s doprovodem F-15A úspěšně bombardovala a zničila reaktor, krátce před jeho dokončením. Trasa letu byla kvůli utajení vedena částečně přes Saudskou Arábii, což následně vyvolalo mohutnou diplomatickou bouři.

Na jaře a počátkem léta roku 1981 byla situace na frontě relativně klidná. Do jisté míry na tom měly podíl i mocenské boje mezi prezidentem Bani Sadrem a Ajatollahem Chomejním, který mu vyčítal nekompetentní zasahování do válečných operací a pokusy vytvářet si vlastní frakci v ozbrojených silách. Počátkem léta dosáhla krize vrcholu a 20. června následovalo sesazení Bani Sadra z úřadu. 2. srpna byl novým prezidentem zvolen Muhammad Ali Radžaij. Po této výměně došlo k několika reorganizacím íránských jednotek a prohloubení spolupráce armády a jednotek Revolučních gard. Nová ofenzíva byla na spadnutí a dosavadní dvoukolejnost vedení války by měla velmi neblahý vliv. Ale než mohli Íránci vyrazit proti „malému satanovi", musely být vyřešeny i jiné problémy. Již od poloviny šedesátých let působila v Íránu levicová opozice rekrutující se především z řad studentů, středních vrstev a levicového dělnictva. Íránská organizace Lidových Mudžahedinů byla za šáha silně potlačována a mnoho jejich přívrženců bylo vězněno. Díky svým zkušenostem a organizovanosti byli „Mudžahidi" jednou z rozhodujících sil revoluce. Ale na rozdíl od představ duchovenstva se nemínili podřizovat radikálnímu výkladu koránu. Když 20. června vláda krvavě potlačila demonstraci, rozhodla se část organizace přikročit k teroristickým akcím proti nové diktatuře. 30. srpna byl ohromným výbuchem v centrále vlády zabit prezident Radžaij, premiér M.J.Bahonar a asi sedmdesát dalších vládních a stranických činitelů. Odpověď ze strany represivního aparátu byla brutální. Stovky členů, sympatizantů a jen podezřelých byly zatýkány a popravovány před „revolučními tribunály".

Operace „Samen-ol Amech" začala 24. září koordinovanými útoky dvou armádních divizí a silných oddílů „gard", za podpory letectva u Abadánu, který byl v už řadu měsíců v obležení iráckých jednotek. Letci se opět snažili ze svých strojů dostat maximum, aby ulehčili pěšákům jejich těžké úkoly. Po úspěšném překročení řeky Bahnamšir následovalo rozvinutí útoku proti oslabeným úsekům irácké obrany, tvořené zejména oddíly záložníků. Po několika dnech tvrdých bojů se Íráncům zdařil průlom a hrdí obránci Abadánu si mohli konečně podat ruce s jednotkami útočícími zvenčí. Jedna irácká tanková brigáda se neúspěšně pokusila o protiútok, ale uvázla mezi íránskými liniemi a byla rozstřílena v zuřivé palbě RPG-ček a protitankových děl. Iráčané sice přišli „jen" o 1500 zabytých (a 2500 zajatých) a Íránci až o 6 000 mrtvých, zraněných a nezvěstných, ale mnohem horší byl závažný propad morálky na irácké straně. Tento úspěch byl zkalen tragickou zprávou o leteckém neštěstí ze dne 29. září, kdy se u Teheránu zřítil vojenský letoun C-130. Mezi mrtvými byl i ministr obrany plukovník Musa Namdžú a zástupce velitele Revolučních Gard, Kalahduz. Další úspěšné útoky na irácké pozice následovaly koncem listopadu při operaci „Tarig-ol Quds" v severním Chúzestánu, přesněji v oblasti Bostán. Novým prvkem v íránské taktice se stalo rozsáhlé uplatnění taktiky „lidských vln". Případy sebeobětování příslušníků „gard" nebyly vyjímkou ani předtím, ale teď dosáhlo zcela nových rozměrů. Vojenská hodnota „mučednických" oddílů spočívala spíš v jejich fanatickém nadšení a silném psychologickém efektu, který byl příliš i na otrlé irácké vojáky. Jejich úkolem bylo především udeřit na určitý usek frontové linie a zaměstnat iráckou obranu. Iráčané měli být vázáni bojem, aby se nemohli stáhnout ze svých pozic, zatím co tankové a mechanizované jednotky regulérní armády měly prorazit oslabené boky irácké obrany a dokončit obkličovací manévr.

Konec roku 1981 se na íránské straně nesl v horečných přípravách na nadcházející rok, který měl přinést rozhodující obrat ve válce. Cílem několika prudkých útoků mělo být vytlačení Iráčanů a osvobození všech obsazených území. Zatímco na frontě se udržoval nervózní klid, letectvo na obou stranách nezahálelo a zejména Íránci prováděli intenzivní průzkumnou činnost. Téměř denně vzlétali íránské letouny RF-4E Phantom II na „spanilé jízdy" do nitra iráckého území. Tyto akce nebyly bez rizika a 27. ledna 1982 byl jeden Phantom sestřelen iráckou „Miráží". Jeho pilot byl zabit, ale navigátor se včas katapultoval a navzdory zranění se mu podařilo uniknout zajetí a dostat se k vlastním liniím. Průzkum iráckých vojenských kapacit a narušování vzdušného prostoru ale nebyl jen záležitostí íránského letectva. Celkem pravidelně se nad Irákem objevovaly i průzkumně letouny izraelského letectva, třeba speciálně upravené RF-4E(S). Začátkem ledna se dvojice izraelských Phantomů dostala do kontaktu s osamoceným MiGem-21, který se je pokoušel stíhat. Posádky obou Phantomů ale dokázaly úspěšně manévrovat až do doby, než MiGu došlo palivo a pilot se musel katapultovat.

Ve druhé polovině března byly válečné přípravy u konce a útok mohl začít. 22. března byla prudkým úderem zahájena mohutná ofenzíva, nazvaná „Fath-ol Mobiin". Kombinované iránské jednotky, podle některých odhadů zahrnujících až 120 000 vojáků regulérní armády a „gard", udeřily na irácké linie u města Susangerd. Nejdříve byly pomocí vrtulníků vysazeny speciální úderné oddíly za iráckými liniemi, pak přišly na řadu vlnové útoky „gard" a dělostřelecké přepady. Následně vyrazily do útoku na křídlech tankové a mechanizované oddíly. Přestože irácké jednotky nebyly početně slabé a měly i dost tanků a dělostřelectva, aby Íráncům odolaly, jejich bojová morálka byla mizerná a odhodlání nechat se zabít „za Saddáma" rychle klesalo s každým íránským útokem a dělostřeleckým přepadem. Téměř týden neustálých íránských útoků si vyžádal mnoho mrtvých na obou stranách, ale nakonec byl korunován úspěšným prolomením obrany a tři irácké divize se ocitly v obklíčení. Íránské letectvo úspěšně ovládlo prostor nad bojištěm a napadalo zásobovací linie nepřátelských jednotek, bitevní vrtulníky zatím podnikaly zuřivé útoky proti obrněným jednotkám, čímž se rozhodujícím způsobem podílely na úspěchu ofenzívy. Iráčané byli mohutným útokem zcela zaskočeni. A irácká reakce byla předvídatelná, Saddám vydal další ze svých pošetilých rozkazů, aby jednotky bránily své pozice za každou cenu. Než změnil názor a konečně vydal rozkaz k ústupu, byly obklíčené divize téměř zničeny. Iráčané měli téměř 6 000 zabitých, asi 10 000 raněných a asi 15 000 zajatých vojáků. Truchlivé byly i ztráty stovek tanků a obrněných vozidel, dělostřelectva a dalšího materiálu. Íránské ztráty nejsou přesně známy, ale odhadují se na 4 000 mrtvých a asi 15 000 raněných.

Druhá fáze íránské ofenzívy nazvaná „Bait-ol Mogchaddás" byla spuštěna 30. dubna a tentokrát bylo jejím cílem osvobození Choramšahru. Iránské jednotky zarputile pokračovaly v útocích na irácké pozice jižně od linie Dezful-Šúh. Iráčané se v první fázi ještě pokusili o protiútok, ale byli rychle zatlačeni do defenzívy. 9. května Íránci prorazili k Fakehu a těžce poničili irácké jednotky severně od Choramšahru. Do závěrečného útoku 22. května nasadilo íránské velení prý až 70 000 mužů, kterým oslabené irácké jednotky nemohly odolat. Útočící íránské jednotky už nehleděly na nic a dychtivě se vrhly do útoku. Město bylo po třicetišesti hodinách dobyto a vítězní Íránci se zmocnili nejen dalších 12 000 zajatců, ale i velkého množství zbraní a válečného materiálu. Další íránské jednotky dobyly rovněž Salamče asi dvacet kilometrů od Basry. Po téhle porážce byla irácká válečná mašinérie v troskách. Početní stav armády klesl až na 150 000 bojeschopných mužů, několik stovek tanků, obrněných vozidel a děl skončilo v rukou íránských jednotek jako válečná kořist, letectvo bylo těžce poničeno a zbytky námořnictva se neodvážily vyplout na moře.

Íránské vedení bylo „na koni" a ve vítězné euforii prohlásilo za svůj válečný cíl a „nejsvatější právo" sesazení iráckého prezidenta Saddáma Husajna. Přes úspěchy na bojišti také Íránci krváceli, vždyť jen při poslední operaci ztratili 15 000 mrtvých, raněných a nezvěstných. Irák se kritickou situaci pokusil řešit stažením své armády na iráckou hranici, nabídkou příměří a vytvořením společné fronty proti Izraeli, který v tomto období zahájil své operace v Libanonu. Íránské vedení na to reagovalo ústy náčelníka armádního štábu, Ali-Sajaád Širázího, že válka skončí až sesazením „tyrana" a vyhnáním „nevěřících" ze svatých měst Karbaly a Jeruzaléma.

Pro zahraniční pozorovatele a vojenské odborníky byl výsledek bojů překvapením. V jejich představách měla mohutná irácká válečná mašinérie prolomit slabé íránské linie a rozehnat dezorganizované íránské jednotky. Jen těžko chápali, jak špatně vyzbrojené a zásobované jednotky „Revolučních Gard" mohly zahnat na ústup několik tankových divizí! Až mnohem později vyšla najevo nedostatečná bojová příprava a výcvik iráckých jednotek. Tanky a bojová vozidla byla mnohokrát, místo úderů do boků postupujících íránských jednotek, zakopána jako statické pilboxy hodné zákopových bojů první světové války. Mnoho vozidel bylo později ukořistěno téměř nepoškozeno, kvůli banálním poruchám nebo nedostatku paliva způsobeného špatnou prací ženijních a týlových jednotek. Ani letectvo na tom nebylo o moc lépe. Překotná výstavba v průběhu sedmdesátých let způsobila enormní nárůst jeho početních stavů a mnoho mladých pilotů pak nemělo čas na řádné osvojení si letecké techniky. Protiletecká obrana sice disponovala množstvím moderních protileteckých raketových systémů a přehledových radiolokátorů, ale chybělo jí propojení do uceleného systému PVO a navíc úroveň výcviku obsluh silně kolísala. Íránští letci se tak díky informacím svého radioelektronického průzkumu mohli úspěšně vyhýbat oblastem pokrytým iráckou obranou a úspěšně útočit i na cíle v hloubce iráckého zázemí. Hlavní příčina ale spočívala v samé podstatě iráckého režimu. Saddám Husajn po svém nástupu k moci sám sebe povýšil na generála, přestože v armádě nesloužil ani den a s řízením operací neměl žádné zkušenosti. V sedmdesátých letech ve svém strachu ze spiknutí a převratů provedl sérii mohutných čistek a reorganizací, které téměř kompletně obměnily velitelský kádr ozbrojených sil. Mnoho velitelů a důstojníků o jejichž loajalitě se pochybovalo, bylo posláno do výslužby nebo v horším případe rovnou uvězněno. Tito byli nahrazeni oddanými přívrženci strany BAAS, kteří byli povýšeni bez ohledu na svoje velitelské schopnosti. Vyšší důstojníci, kteří přežili toto personální zemětřesení, pak trávili podstatně více času na politických školeních, než výcvikem svých jednotek, což se plně projevilo v průběhu bojových operací.

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔15.09.2008 📕10.773

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře