Irácko-iránská válka 5. část

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔15.09.2008 📕11.476

Irán vyrovnává skóre

Prudké boje se odehrávaly i mimo pozemní frontu a koncem listopadu uskutečnili Íránci velmi úspěšnou operaci s krycím názvem „Morvarid". Cílem se staly ropné terminály Mina al-Bakr a Chor al-Amajjá ve vodách Perského zálivu, na kterých Iráčané instalovali přehledové radiolokátory a které představovaly nebezpečí pro íránská letadla. Už během odpoledne 28. listopadu bombardovaly íránské letouny několik letišť u Basry, přičemž sestřelily jeden hlídkující MiG. V noci na 29. listopadu šest íránských plavidel vylodilo speciální údernou jednotku na ropných terminálech a další oddíl „commandos" byl vysazen za podpory vrtulníků. Obránci byli úplně překvapení a po krátké přestřelce byl jejich odpor zlomen. Íránští specialisté rychle podminovali všechna důležitá zařízení a za svítání pak série mohutných explozí zničila nejen zařízení terminálů ale i obě cenné radarové stanice. Ve stejném momentu dvojice raketových člunů, IRINS Jošan a Peykan zablokovala vstup do přístavu Umm Kasr, kde právě kotvilo mnoho cizích lodí. Až teď se irácké námořnictvo zmohlo na odpor.

Několik torpédových a raketových člunů se pokusilo o protiútok, ale dvě plavidla byla rychle potopena raketami Harpoon. Při dalším útoku se do potíží dostal IRINS Peykan a jeho kapitán požádal o leteckou podporu. Ze základny Bušehr okamžitě vzlétlo několik Phantomů s podvěšenými raketami AGM-65A Maverick, ale předtím než mohli cokoliv udělat, byl Peykan zasažen a potopen. Íránští letci okamžitě zahájili palbu na irácké lodě a během pěti minut jich sedm zasáhli. O několik minut později jiná formace bombardovala přístav al-Fao. Na to se pokusilo zareagovat Irácké letectvo a vyslalo nad oblast formaci letounů MiG-23. Strhla se tak neméně krvavá bitva než ta námořní chvíli předtím. Íránští letci se okamžitě vrhli do protiútoku a několik MiGů sestřelili, další sestřelila posádka raketového člunu. Íránci museli odepsat pouze jeden sestřelený a jeden poškozený letoun. Výsledkem této operace byl skvělý úspěch Iránců a katastrofa pro Iráčany, kteří přišli o velkou část svého námořnictva. Další ranou bylo zničení terminálu Mina al-Bakr a zablokování přístavu al-Fao.

Krátký oddech na přelomu roků poskytl oběma stranám prostor k bilancování. Iránské vedení si mohlo gratulovat, Chomejního režim stále existoval a „revoluční nadšení" drtivé většiny Íránců smazalo iráckou početní převahu. Pro irácké velení byl naopak tento vývoj velkým zklamáním. Nejenže se nepodařilo obsadit žádné významnější město, ale po dobytí Chorramšahru nařídil Saddám iráckým jednotkám aby zastavili svůj postup a zakopali se. Naivně se spoléhal na povstání arabské menšiny v Chuzestánu proti Chomejního vládě, ta pod tlakem porážek přistoupí na mírová jednaní podle iráckých podmínek a vítězství tak bude dosaženo v podstatě bez velkých obětí. Tento fakt není radno podceňovat, když uvážíme že většinu odvedenců irácké armády tvořili šíitové. Pokud by došlo k velkým obětem, mohlo by to vyvolat velké pozdvižení mezi jejich příbuznými a potenciálně i vzpoury u vojenských jednotek. Proto byly také zahájeny štědré sociální programy pro rodiny válečných veteránů, ve formě finančních podpor, příplatků k důchodu, nebo poskytováním jiných výhod. Na druhé straně válka nejenže neoslabila iránský režim ale naopak usnadnila Chomejnímu konsolidaci „jeho" revoluce. Odvetné údery íránského letectva přitom způsobili rozsáhlé škody na ropně infrastruktuře, což spolu se zastavením sovětských dodávek způsobilo nemalé problémy při udržování irácké válečné mašinérie.

Iránci se rozhodli využít pozitivní válečné situace ve svůj prospěch už začátkem ledna. Byla naplánována ofenzíva s krycím jménem „Huvajzá", která zahrnovala útok silných tankových oddílů směrem na Susangerd. Ale slibně vyhlížející operace byla v důsledku několika faktorů už předem odsouzena k neúspěchu. Silným motivem byl v první řade spor mezi prezidentem Bani-Sadrem a představiteli duchovenstva o kontrolu nad ozbrojenými silami. Prezident se domníval, že si úspěšným protiútokem vydobude aureolu vítěze a podporu armádních kruhů v nadcházejícím mocenském střetu. Dalším problémem byla nedostatečná příprava jednotek a zanedbání průzkumu, ani koordinace s oddíly „revolučních gard" nebyla nejlepší. Když byla operace 5. ledna zahájena, vyrazily tři tankové brigády do útoku. Ale kvůli rozbahněnému terénu postupovaly jen pomalu, což využili Iráčané. Ti stáhli část svých jednotek v předstíraném ústupu a lákaly na ně Íránce. Pak se pohnuly irácké jednotky na křídlech a v následném střetu bylo zničeno asi 100 a ukořistěno téměř 150 íránských tanků. Sami Iráčané ztratili ani ne padesát tanků. Morálka a prestiž armády po tomto fiasku znatelně klesla, což se projevilo i na vyjednávací pozici prezidenta. Mnohem nepochopitelnější ale bylo, když pak Iráčané váhali z rozvinutím svých jednotek do protiútoku až do března! To už se íránská obrana opět zkonsolidovala a jejich pokus o útok na řece Karún se zhroutil během jediného dne.

Vzhledem k chabým operačním výsledkům bylo irácké letectvo nuceno přehodnotit svou dosavadní taktiku. S pomocí instruktorů z Egypta, NDR a Francie, kteří se v Iráku objevili začátkem roku, byly změněny některé postupy. Místo velkých formací se přešlo na útoky v párech a rojích, kdy letouny MiG-23BN nebo Su-22M operovaly do hloubky maximálně 50 kilometrů, pod neustálou kontrolou pozemních radiolokátorů, aby se vyhnuly hlídkujícím stihačům. Piloti stíhacích MiGů-21 a MiGů-23 měli podobně zakázáno létat mimo oblast pokrytou pozemními kontrolory. Pokud se objeví Íránci, tak se měli rychle přiblížit, odpálit rakety a stejně rychle zmizet. A v případě, že se v oblasti objeví íránské Tomcaty, mají přímo zakázáno se pouštět do souboje. Někteří iráčtí piloti se i přes rozkazy pokusili s letouny F-14 bojovat, to však byla mnohdy poslední věc, kterou ve svém životě udělali.

V jarních měsících se pozemní boje omezily a letectvo se mohlo věnovat také náletúm na strategické cíle. Začátkem dubna se tak mohla uskutečnit jedna z nejnáročnějších misií v historii íránského letectva. Vzhledem k tomu že Iráčané část letectva přesunuli na letiště dále na západ, byl vypracován plán útoku na leteckou základnu al-Walíd, součást letištního komplexu H-3. Podle zpráv íránské rozvědky zde měly být dislokovány mimo jiné dvě letky z MiGy-23 a Su-22M, ale hlavně zbylé bombardéry Tu-16K a Tu-22B. Útoku se mělo zúčastnit osm vybraných posádek letounů Phantom II, čtveřice Tomcatů jako doprovod, dva tankery a létající velitelské stanoviště. Aby obešli oblast Bagdádu a minimalizovali možnost odhalení, přesunula se celá formace ze základny Hamedán na letiště v Tabrízu. Ráno 4. dubna formace vzlétla. Ještě o něco dříve vzlétly oba tankovací letouny z mezinárodního letiště v Istambulu. Aby se vyhnuly podezření, byly zaregistrovány jako civilní let a letěly také v civilním letovém koridoru. Oba bezpečně nalezly útočnou formaci, doplnily jí palivo a zase se spořádaně vrátily na původní kurz. Piloti íránských Phantomů záměrně letěli nad hornatým územím severního Iráku a povedlo se jim dostat k cíli nepozorovaně. Když se objevili, bylo překvapení Iráčanů obrovské, ani jediný stihač nebyl v té chvíli ve vzduchu, aby se jim postavil. Piloti Phantomů rozdělili svou formaci a zaútočili z různých směrů. Nejdříve bombardovali vzletovou dráhu a pak i zbytek základny. Výsledkem byl zásah tří velkých hangárů, několika zodolněných úkrytů, dvou radarových stanic a také minimálně dvacetisedmi iráckých letadel. Na zemi zahynulo dvacet iráckých techniků a také jeden východoněmecký poradce. Celá íránská formace se bez jediného poškození vrátila na svou základnu, kde byla bouřlivě přivítána. (Později byl v Íránu na motivy této operace natočen hraný film „Hamle be H-3", jakýsi íránský „Top Gun".)

Ale ani Iráčané nezaháleli. Na jaře byly do Iráku dodány první letouny Mirage F.1EQ a na sovětské MiGy-25 se pomalu přeškolovali další iráčtí piloti a technici. V průběhu dubna a května bylo do akcí nasazeno také několik letounů MiG-21, francouzskými a pákistánskými techniky upravenými k použití francouzských raket Matra R.550. Sebevědomí iráckých letců znatelně stouplo a ti začali organizovat léčky, při nich posílali malé skupinky stíhacích bombardérů k vyprovokování íránské obrany. Když je pak hlídkující Tomcaty nebo Phantomy začaly pronásledovat, snažili se je zatáhnout nad oblasti z vyčkávající protiletadlovou obranou a vlastními stihači. Kromě už zmíněných MiGů na ně číhaly stovky protiletadlových děl různých ráží a zejména smrtelně nebezpečné protiletadlové systémy 2K12 Kub (SA-6 Gainful) a francouzské systémy ROLAND. Jejich obsluhy si počínaly docela zdatně a během prvních měsíců války si připsaly celkem slušný počet přesných zásahů. Nová taktika se ukázala jako celkem úspěšná a během několika týdnů se počet sestřelených íránských letounů povážlivě zvýšil. To rozladilo íránské velení natolik, že na počátku května přesunulo na základnu Vahdati u Dezfúlu několik Tomcatů za účelem získání místní letecké převahy. Jejich bojová hodnota se rychle projevila sestřelením několika iráckých letounů, které pak svoje operace nad touto oblastí na několik měsíců výrazně omezily. Tato událost byla jen dalším důkazem neobvyklé výdrže a schopností íránského letectva. V jeho prospěch hrála jak větší odborná zdatnost a nesporné vlastenectví íránských pilotů, tak i neporovnatelně větší bojová hodnota jejich letadel. Ale několikaměsíční intenzivní nasazení se začalo postupně projevovat klesající bojeschopností, kdy mnoho poškozených letounů bylo z důvodu nedostupnosti náhradních dílů odstaveno a udržovat zbylé stroje se dařilo pouze postupnou „kanibalizací" těch zbylých. Problémem nebyl ani tak nedostatek náhradních dílů, jako spíše nepořádek ve skladovém hospodářství obrovských podzemních skladů strategického válečného materiálu. Tyto zásoby byly nakoupeny ještě za šáha, který prosadil vytvoření válečních rezerv na šest měsíců intenzivních bojů.

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔15.09.2008 📕11.476

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře