Irácko-íránská válka 4. část

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔14.09.2008 📕11.272

Bouře začíná

Napětí na irácko-iránské hranici pomalu doutnalo už od časného léta, kdy Saddám několikrát nadhodil možnost revize Alžírské dohody. Ale íránské vedení na čele s Chomejním o tom nechtělo ani slyšet. Aby toho nebylo málo, kázání mnoha íránských kleriků se až nepříjemně podobalo výzvě k islámské revoluci v Iráku. První vážnější přestřelky mezi iráckými pohraničníky a místními oddíly milice se odehrály mezi 2. a 4. zářím 1980 v oblasti Kasr-e Širin, Chanakín a Mandali. K průzkumu a zásobování pohraničních jednotek bylo na obou stranách intenzivně nasazeno letectvo a prvního sestřelu dosáhla posádka íránského Tomcatu při nějakém incidentu už 7. září. Za oběť jí padl irácký vrtulník Mi-24 „Hind", který napadl íránské minometné pozice u Zajn al-Waus. Další prudké přestřelky se odehrály 10. září, za opětovné asistence letectva. Mezi 12. a 13. zářím Iráčané po relativně slabém odporu obsadili pět malých vesniček ve sporné oblasti. Tato slabší reakce íránských jednotek však zaslepila Saddáma a jeho generály natolik, že podlehli mylnému dojmu íránské neschopnosti reagovat na případný útok většího rozsahu. 17. září Saddám jednostranně vyhlásil dohodu za neplatnou a přislíbil, že Šatt al-Arab bude brzy navrácena její „arabsko-irácká podstata". V projevu ke svým generálům nazval iráckou armádu „mečem Alláhovým", který rozdrtí perské zbabělce a oni už za několik dní dosáhnou slavného vítězství.

Za „oficiální" počátek irácko - íránské války je považováno 22. září 1980, kdy početné formace iráckých letadel podnikly rozsáhlý úder na šest základen iránského letectva (Mehrabad, Došaan-Tappeh, Tabríz, Dezfúl, Urumieh a Hamadan), čtyři kasárna pozemního vojska (Bachtarán, Ahváz, Sanandaj, a Abadán), několik radarových stanic a skladišť strategického vojenského materiálu. Do vzduchu šlo ten den snad každé bojeschopné letadlo, zejména stíhací bombardéry MiG-23BN a Su-22. Snaha napodobit překvapivé izraelské nálety z dob šestidenní války však skončila neúspěchem. Třeba na základně Mehrabád u Teheránu byl při náletu zničen jenom jediný F-4E Phantom II, vážně poškozen jeden nákladní C-130 Hercules a jeden Boeing 707 patřící společnosti Iran Air. Proti odlétajícím útočníkům vzápětí vzlétla dvojice pohotovostních Phantomů a dva MiGy sestřelila. Podle některých svědectví, byl jeden ze zajatých pilotů Egypťan. Přestože se íránskou obranu podařilo ve většině případů zcela překvapit, výsledky masivních náletů byli neuspokojivé a způsobené škody jen stěží odpovídaly očekáváním. Jako jeden z mála úspěchů toho dne si Iráčané mohli připsat zničení nádrží s leteckým palivem na některých leteckých základnách. Na přechodnou dobu si tak iránské letectvo muselo vystačit s pohotovostními dodávkami leteckého paliva ze SSSR. Jak vzpomínají mnozí íránští veteráni, palivo mnohdy přiváželi stejné letouny jaké ještě před pár týdny přivážely náhradní díly do iráckých letadel. Íránská odveta byla přes počáteční šok rychlá a drtivá. Už o čtyři hodiny později roj íránských Phantomů úspěšně napadl námořní základnu aš-Šulajbá a kromě několika plavidel zasáhl i baterie protilodních raket. Další letadla bombardovala letiště al-Rašid u Bagdádu a Šojbaah u Basry. Reakce irácké PVO byla slabá a chaotická, protože její obsluhy zcela uvěřily vlastní propagandě, že „drtivé" údery na iránské letiště vyřadí jejich letouny minimálně na dva dny!

Irácké tankové divize mezitím po dělostřelecké přípravě překročily hranici a otevřely frontu dlouhou přes 700 kilometrů. Na severu mezi oblastmi Rawanduz a Marivan byl rozmístěn 1. armádní sbor, jeho úkolem bylo hlavně pacifikovat kurdské oblasti na severu. Jedna pěší divize pouze zaujala postavení u Pandžvínu, aby blokovala případný íránský výpad na Sulejmánii.

2. armádní sbor byl rozmístěn v oblastech od Kasr-e Širin až po Mehrán v provincii Ilám. Úkolem jednotlivých divizí bylo postupovat ve směru na Mehrán a přetnout cestu na Dezfúl ze severu.

3. armádní sbor operoval na jihu, v oblasti Chúzestánu a jeho úkolem bylo zabezpečení toku Šatt al-Arab a přilehlých ropných polí v oblasti mezi Dezfulem a Abadánem. Dvě divize měly za úkol obejít Susangerd ze severu a jihu a izolovat Ahváz. Další divize, tentokrát tanková, měla původně postupovat do nitra Íránu a pak se stočit na jih směrem na Chorramšahr, kde se měla spojit s další divizí postupující severně od Abadánu.

Již od časných ranných hodin 23. září, vládl na mnoha íránských základnách čilý ruch. Pozemní personál horečně sprovozňoval každé dostupné letadlo, zbrojíři na ně navěšovali munici a piloti společně ze svými navigátory pilně studovali letové trasy ke svým cílům. Krátce po rozednění burácely motory téměř 140 íránských letadel, které startovaly k masivnímu leteckému protiúderu, označenému jako operace „Kamán 99". Jejich cílem se stala rafinerie Vasselijah, dvoje kasárna a několik leteckých základen poblíž Bagdádu, dále letiště Mosul, Tallíl, Tikrít, Kút/al-Džarrah a Šojbaah. Iráčané se opět nezmohli na koordinovanější obranu a drtivá většina náletů proběhla téměř bez odporu, pokud nepočítáme chaotickou protiletadlovou palbu. Mnohem větší starosti dělaly pilotům klesající ukazatele paliva při zpáteční cestě, protože leteckých tankerů bylo omezené množství a některé posádky neměly jinou možnost než z posledními zbytky paliva sednout na předsunutých základnách v Dezfúlu a Kermanšahu, nebo Tabrizu.

Již na druhý den byla provedena další série náletů na irácké cíle a iráčtí piloti se jim neúspěšně pokusili vzdorovat. Jako učebnicový příklad leteckých soubojů prvních dní války proběhl bojový let několika iráckých MiGů-23 ze základny Salman Pak. Ani ne minutu po vzletu byly zaměřeny posádkou íránského Tomcatu. Vysoce výkonný radiolokátor AWG-9 nedával nepříteli šanci a během třiceti sekund se dva Iráčani řítili k zemi, aniž by věděli z „které strany" přilétla raketa. V prvním týdnu bojů se Iráčané ještě snažili vzepnout aspoň k symbolickému odporu a dokonce podnikli i několik náletů v íránském zázemí. Lze vzpomenout nálety na automobilové závody u Teheránu a Nowrúzská ropná pole nebo přístav Bušehr. S pokračujícími íránskými nálety a stoupajícími ztrátami se jejich bojeschopnost snižovala a nakonec museli zbylé letouny evakuovat na letiště v západním Iráku, nebo rovnou do Jordánska a Jemenu. Čtveřice íránských Phantomů naopak 30. září bombardovala staveniště atomového reaktoru al-Tuvajtá (Tammúz-1), ale jejích bomby zasáhly (snad záměrně) jenom obslužné budovy.

Po týdnu museli postupně změnit svou taktiku i Íránci. Většina vojenských a průmyslových cílů už byla stejně zasažena a postupující irácké tanky začaly ohrožovat vlastní základny íránského letectva. Ve střední části frontu se iráckým jednotkám podařilo obsadit Kasr-e Širín a strategické výšiny podél strategické dálnice Bagdad-Teherán. Další dvě divize, které postupovaly jižněji sice dobyly Mehrán, ale další postup na Dezfúl byl zastaven zuřivými útoky vrtulníků a letadel. Iráčané se sice dostali asi 15 kilometrů od Dezfúlu a na dostřel letecké základně Vahdati, ale utrpěli těžké ztráty a museli odepsat několik desítek zničených tanků a obrněných vozidel. Také dalším iráckým jednotkám postupujícím na Ahváz a Choramšar se kvůli leteckým útokům povedlo dosáhnout okrajových částí obou měst a i to jen z obtížemi. Bylo to právě nezměrné úsilí leteckých posádek, které poskytlo pozemním jednotkám několik drahocenných dní k mobilizaci a zformování, když uvážíme že celou frontovou linii v oblasti Chúzestánu vykrývala jediná obrněná divize společně s několika pěšími prapory a oddíly dobrovolníků. Již krátce po začátku bojů bylo rozhodnuto o opětovném povolání zkušených důstojníků z předchozí éry do služby a později byli (podmíněně) omilostěni a propuštěni další. Mnoha zatčeným pilotům tak válka paradoxně zachránila život, i když z věznic často putovali přímo k operačním jednotkám. Jestliže před vypuknutím války bylo trvání revoluce nejisté kvůli neustálým vnitřním sporům a tahanicím o její ideologickou čistotu, během pár dní bylo vše zapomenuto a překryto vlnou vlasteneckého nadšení. Mohutná vlna dobrovolníků záhy překročila náborové možnosti pravidelné armády a tisíce dobrovolníků proto posílily řady oddílů Pasdaránu a jejích milicí Bašidžr (Basij-e Mostazafan). Jejich příslušníci byli v duchu tradic šíitského islámu hluboce přesvědčeni o pravosti své kauzy - osvobození všech utlačovaných (pravověrných) od vlády nevěřících. Na frontu přijížděli po několika málo týdnech základního výcviku, jen se svými kalašnikovy a v „rubáších" v očekávaní mučednické smrti, která je podle šíitské věrouky nejkratší cestou k Bohu. Ještě před koncem roku se podařilo zorganizovat a poslat na frontu víc jak 100 000 dobrovolníků, přičemž stejný počet již prodělával výcvik v zázemí.

V první polovině října se Iráčanům podařilo s vypětím všech sil obnovit svůj postup na Ahváz, přičemž se jim podařilo obklíčit město Susangerd ze severu i z jihu a vytvořit tzv.: „Susangerdskou kapsu". Po tvrdých bojích se jim také podařilo vybojovat malé předmostí na řece Karún, ze kterého plánovali dále útočit na Desfúl a ohrožovat spojnici Ahváz-Abadán. Ale jejich postup se zastavil,  protože iráčtí velitelé nechtěli riskovat své tanky při bojích ve městě bez dostatečné podpory pěchoty. S podobnými obtížemi se setkalo i dobývání Chorramšaru, nazývaného také „Íránský Stalingrad". 21. října zahájila útok jedna tanková divize, posílená ad-hoc sestavenou motorizovanou brigádou, ale narazila na nebývale prudký odpor obránců a byla s těžkými ztrátami odražena. Přitom obránci byli většinou samotní obyvatelé města jen z ručními zbraněmi, RPG-čky a „molotovymi koktejly". Iráčané rychle přeskupili své jednotky a další útok byl zahájen už s podporou dvou úderných praporů brigády speciálních sil. Ani tento útok neskončil úspěchem a Iráčanům nezbylo než přesunout další tankové a pěší zálohy. Město padlo až počátkem listopadu po krvavých bojích o každý dům, přičemž bylo zabito asi 1 500 a zraněno 4 000 iráckých vojáků. Obránci zaplatili za svou heroickou obranu téměř 8 000 zabitými a zraněnými. Poslední úspěch na pozemní frontě zaznamenali Iráčané v první polovině listopadu, když se jim podařilo ze tří stran obklíčit Abadán. Velké části města přesto zůstaly pod kontrolou obránců, zásobovaných po řece. Iráčané se ze strachu před opakováním krvavých bojů s těžkými ztrátami k útoku neodhodlali a město už zůstalo v íránských rukou.

Válka také způsobila dalekosáhlé přesuny na mezinárodní scéně. Na jedné straně Sovětský svaz na protest proti válce pozastavil dodávky válečného materiálu do Iráku (jedna nákladní loď vezoucí 140 tanků T-72 byla těsně před Hormuzskou úžinou vrácena zpět) a na druhé straně už 5. října nabídl sovětský velvyslanec Vinogradov Teheránu vojenskou pomoc! Pozadu nezůstaly ani další státy, například Francie se k zbrojnímu embargu nepřipojila a na straně Iráku stály i další arabské režimy s výjimkou Libye a Sýrie, které ale měly své vlastní důvody. Význam této podpory si uvědomoval i Írán a varoval všechny okolní státy, že jakákoliv podpora Iráku bude mít odpovídající následky. Na důkaz, že to myslí vážně, bombardovala íránská letadla počátkem listopadu několik kuvajtských pohraničních stanovišť.

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔14.09.2008 📕11.272

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře