Hořké plody ruské dekolonizace

Autor : Zdeněk Müller 🕔04.09.2008 📕6.567

Gruzínská krize se vykládá různě. Lidskoprávně, velmocensky, ekonomicko-strategicky. Obr si došlápl na trpaslíka. Medvěd zvedá hlavu. Omezení kontroly cest ropy a zemního plynu z Ruska a okolí Moskva nepřipustí. Různé výklady se společným jmenovatelem. Euroasijské impérium se obnovuje a krátké demokratizační intermezzo ustupuje hluboce vžitým sklonům k panovačnosti a despocii.

Řekl bych to jinak. Daleko více než s obnovou bývalého impéria se dnes střetáváme s důsledky ruské dekolonizace. Po rozpadu SSSR se na 25 milionů Rusů naráz ocitlo v postavení menšin v enklávách uvnitř nových nezávislých republik. Hranice těchto nových republik byly umělé, podobně jako tomu bylo v případě nových států v Africe po rozpadu koloniálních říši před půl stoletím.

V Africe nakreslili novou mapa kontinentu od zeleného stolu bývalí kolonizátoři, při vzniku Sovětského svazu si počínal podobně Stalin. Ruské osídlení nebral v potaz a svévolně porcoval etnika a národnosti. Záměr byl jasný. Zabránit tomu, aby se v nově konstituovaných vazalských republikách nemohly zformovat stabilní národy.

Národnostní mozaice a z ní vyplývající nestabilitě jsme po rozpadu SSSR nevěnovali pozornost. Nové nezávislé republiky se utvářely podle staré sovětské mapy. Pro budoucnost demokracie Ruska a nových nezávislých republik by přitom bývalo namístě hraniční čáry Ruska upravit. Ať už důvody k tomu byly jakékoliv, dnes se sklízejí hořké plody tohoto omylu. Nové nebo obnovené národy trápí od okamžiku, kdy mezi sebe přijaly 25 milionů Rusů, nestabilita.

Rusové, kteří jsou v nových republikách vlastně exulanty bez vlastního přičinění nebo dokonce proti své vůli, snášejí špatně postavení menšiny. Někdy se jim daří udržet se v mocenských pozicích, jako třeba v Kazachstánu. Jinde, kupříkladu v pobaltských republikách, se ocitají v postavení občanů druhého řádu. Na Ukrajině vytvářejí stát ve státě a v Gruzii se obávají násilné asimilace. Není divu, že se obracejí k Moskvě jako ke své poslední naději.

Ázerbajdžánci Rusy nenapadají, v klidu žijí s Rusy i Lotyši. Gruzie je jiným případem. Tamní prezident, netrpělivě čekající na dolarové a eurové podpory, pojal vůči Rusům Abcházie a jižní Osetie nedůtklivost připomínající nenávist Miloševičovu adresovanou nesrbskému obyvatelstvu Kosova. Nepřišel na to sám. Již od první války v roce 1991 jednají Gruzínci s Osety jako s nepřáteli. Etnické čistky vycházející pak z jedné i druhé strany jsou jen logickým důsledkem. Gruzínský prezident nakonec zvolil jednoduchý a riskantní postup. Namísto trpělivého vyjednávání přitáhl šrouby.

Putinovi a ruské armádě nabídl vítanou záminku vstoupit do hry v roli arbitra. Teď ze sebe a svého národa dělá oběť.  Nejprve střílet a pak možná jednat? Jak nezodpovědné furiantství, jak katastrofální hazard. Za ruským odmítnutím (nebo utkvělou představou) hrozby obklíčení Atlantickou aliancí vyčuhuje obrana ruské diaspory. Ruský postup to neospravedlňuje, leč, jak nutno připustit, osvětluje. Poukazovat na nutnost obrany ruské menšiny je možná hanebná metoda, ale celá aféra znovu ukázala, že situace na jižních svazích Kavkazu se nedá vyřešit bez ohledu na tamní ruskou diasporu a její místo v ruské realitě a v ruských představách.

Leč ruku na srdce, je tak zásadní hádat se o to, kdo a kdy začal tento spor? Rusové? Gruzínci? Před 18 lety předpověděl Alexander Solženicyn ve své eseji  „Jak znovu uspořádat naše Rusko“ rozpad SSSR. Napsal tam jasně, že na bolševismus doplatili nejvíce právě Rusové. Rusko je a zůstává jeho hlavní obětí. Aby se osvobodilo, musí dát svobodu svým někdejším koloniím a vymezit si jednáním se svými sousedy své přirozené hranice. Demokracie může vzejít jen z ozdraveného národa.

Kdybychom svého času vzali Solženicyna vážně a kdyby jeho demokratické projekty pro Rusko nezanikly v halasu kolem jiných představ, k válkám v Gruzii nemuselo dojít. A my bychom dnes nebyli nuceni podporovat Gruzii proti ruské agresi, neboť jinou možnost nemáme. Ale stavět se za Gruzii není více než pouhé gesto. Žádné zásadní řešení se za ním neskrývá.

Neslouží ke cti Evropy, že za celé dlouhé roky nebyla schopna nabídnout nějaké rozumné a pro všechny zúčastněné strany přijatelné východisko, například uspořádání nové Gruzie na principu federace. Francouzský politik Clémenceau kdysi prohlásil, že válka je příliš vážná věc, aby se nechala na pospas generálům. Gruzie je příliš závažný případ, aby se dal svěřit jen evropským diplomatům. Od roku 1991 neukázali nic, co by svědčilo o tom, že mají velkou představivost.

Převzato se svolením autora z
http://muller.blog.idnes.cz/c/48202/Horke%2Dplody%2Druske%2Ddekolonizace.html
Autor : Zdeněk Müller 🕔04.09.2008 📕6.567

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře