Qādisiyyat Ṣaddām - Irácko-iránská válka 1. část

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔01.09.2008 📕13.849

Historický úvod

Moderní irácký stát vznikl koncem první světové války, když britské jednotky na svém postupu na sever porazily armádu Osmanské říše a odsadily Bagdád. Původní území tří osmanských „vylájetů“ – Basra, Bagdad, Mosul, bylo administrativně sloučeno a na počátku dvacátých let byla vláda formálně předána do rukou královské dynastie Hašímovců, jejíž další větev vládla na území tehdejšího Jordánska. Takovéto nevhodné geograficko-politické uspořádání, společně s nevybíravým zasahováním britských úředníků do vnitřních politických záležitostí, se stávalo terčem ostré kritiky ze strany nacionálně orientovaných politiků, intelektuálů a důstojníků. Poté, co v roce 1931 vstoupil Irák prostřednictvím Irácké Ropné Společnosti (Iraq Oil Company) na mezinárodní trh z ropou, zůstala její těžba a export pod vlivem Velké Británie a dalších zahraničních účastníků. Nevýhodné smlouvy na těžbu ropy byly příčinou všeobecné nespokojenosti a bezpočtu protivládních demonstrací. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se situace postupně vyhrocovala a potenciálně ohrožovala britské spojení přes Střední východ do Indie.

Že tato obava nebyla bezdůvodná, se ukázalo v roce 1940 poté, co kapitulovala Francie a její kolonie na území dnešní Sýrie se mohly stát nástupním prostorem německého útoku. V roce 1941 se skupina pod vedením předsedy vlády Rašida Aliho al-Ghailáního, pokusila o převrat ve prospěch Německa. Situace se zdála být vážná, ale britské jednotky dislokované v oblasti tento pokus po několika týdnech potlačily a vůdcové vzpoury skončili buď v exilu nebo ve vězení. Po zbytek války žil Irák fakticky pod britským protektorátem a tato situace přetrvávala i po skončení války. Ve druhé polovině čtyřicátých a první polovině padesátých let se navenek zdálo, že se situace uklidnila, ale pod povrchem „doutnala“ revoluce. V roce 1955 Irák vstoupil do tzv. Bagdádského paktu (CENTO) a byl brán za vcelku spolehlivého „spojence“ západu. Další impulz pro rozšíření protizápadních nálad dodala „Egyptská revoluce“, která v roce 1952 vynesla do čela státu Gamála Abd al Násira. Jeho ideje panarabského nacionalizmu okořeněného silným antikolonializmem a později i socializmem, nacházely v oblasti silnou odezvu. V červenci 1958 vyústily do převratu v Iráku a svržení vlády Iráckého krále Fajsala. Král, premiér Núrí as-Said, korunní princ Abdul-Illáh a několik členů královské rodiny bylo během převratu zavražděno. Tzv. „Svobodní důstojníci“, a v první řadě jejich vůdce, brigádní generál Abd al-Karím Kásim, se pochopitelně rekrutovali z řad nacionalistických důstojníků. Jejich politická orientace však byla dost rozdílná a jediným pojivem byl zájem na svržení „ancien regime“.

Saddám Husajn abd-al Madžid al Tikriti na sebe poprvé upozornil v roce 1959, kdy se účastnil příprav převratu proti prezidentu Kásimovi. Spiklenci plánovali prezidentovo zavraždění při přepadu jeho kolony na hlavní Bagdadské třídě. Avšak jejich zjevně amatérský plán ztroskotal a zraněný Saddám (patrně zbloudilou kulkou některého z kamarádů) musel prchat nejprve do Sýrie a poté do Egypta. V Egyptě se zapsal na studia při Káhirské Univerzitě a stal se členem káhirského křídla strany BAAS (arabsky „rozmach“ - حزب البعث العربي الاشتراكي). Po svém návratu do Iráku v roce 1963 se zapojil do její činnosti, když se strana na několik měsíců dostala k moci. Toto období bylo sice krátké, ale provázené násilnostmi a politickým terorem, do kterého se zapojil i mladý Saddám. Nakonec vládu za pomoci armády na sebe strhl plukovník Abd-al Salám Aríf. Saddám tentokrát neuprchl a byl v letech 1964 až 1966 vězněn společně s několika dalšími členy užšího vedení strany. V důsledku společné porážky arabských armád ve válce z Izraelem v červnu 1967 se režim prezidenta Abd-al Rahmána Arífa (nastoupil po svém bratrovi, který zahynul při nehodě) dostal pod silný tlak lidových vrstev a strana BAAS vycítila příležitost. V červnu 1968 se po úspěšném puči dostala k moci skupina kolem Ahmeda Hasana al-Bakra a tehdy ještě nepříliš známý Saddám Husajn odstartoval svojí závratnou mocenskou dráhu. Právě díky svým známostem, politickým a rodinným vazbám na al-Bakra a další, se kromě členství v tzv. radě revolučního velení, stal viceprezidentem a šéfem obávaného výboru státní bezpečnosti (Maktab al-Amn al-Qawmi). Přestože ani v předchozím období se země nevyhnula násilnostem během protivládních převratů, to co následovalo po uchopení moci stranou BAAS, nevěštilo do budoucna nic dobrého. Obligátní čistky v celém státním aparátu (včetně armády a bezpečnosti) proti lidem jakkoli svázaným s předchozím režimem, patetické výzvy na podporu „palestinské“ věci a hlasité odsudky na adresu „sionistického“ nepřítele nebyly ničím novým. Noví vládcové jen pokračovali v smutné a nesmyslné tradici, která měla ukázat, kdo má v rukou moc a že jí neváhá použít. Během nejbližších týdnů bylo „odhaleno“ několik spiknutí a jejich údajní pachatelé byli veřejně popravování. Saddám se preventivně držel v pozadí a na veřejnosti téměř nevystupoval, ale o to častěji se účastnil výslechu zatčených, včetně praxe „zvláštního zacházení“.

Mnohem podstatnějším hospodářským opatřením, se kromě podepsání dvacetileté smlouvy o přátelství a spolupráci ze SSSR, stalo definitivní zestátnění Irácké Ropné Společnosti v roce 1972. Toto riskantní opatření sice hrozilo sankcemi ale zakrátko naplnilo státní kasu a vláda po patřičném propagandistickém humbuku rozběhla sérii štědrých rozvojových projektů. Saddám Hussajn obratně využil těchto událostí a v průběhu necelých deseti let značně posílil vlastní mocenskou základnu, složenou z jemu loajálních lidí z okolí rodného Tikrítu. Ačkoli morální profil většiny těchto lidí nebyl nijak výjimečný, krutostí a proradností většinu zastiňoval především Názim Kazzar, ředitel Bezpečnostní služby. V průběhu několika málo let natolik posílil svojí moc v bezpečnostním aparátu, že se stal nebezpečným i pro Saddáma. Ne nereálnou hrozbu své případné rezignace „ze zdravotních důvodů“, se rozhodl eliminovat preventivním pučem proti svým bývalým soudruhům. 30. června 1973 se neúspěšně pokusil zorganizovat likvidaci al-Bakra a dalších stranických představitelů, ale neuspěl a při pokusu utéct do Íránu byl zatčen. Zvláštní soudní tribunál byl pouhou fraškou a zcela po zásluze shledal Kazzara a jeho společníky vinnými, načež byli všichni popraveni.

Ke konci sedmdesátých let se viditelně zhoršující zdravotní stav prezidenta al-Bakra podepsal na jeho neschopnosti čelit svému agilnímu viceprezidentovi a ten stále jednoznačněji přebíral otěže vládnutí. Vše bylo pečlivě připravováno a plánováno do posledního detailu, aby nikdo nezpochybňoval toto „demokratické“ předání moci.

16. června 1979 se al-Bakr oficiálně vzdal úřadu prezidenta a Saddám se stal neomezeným vládcem Iráku. Aby definitivně upevnil svojí moc, provedl rychle několik rázných administrativních a bezpečnostních opatření. Ty neměly nikoho nechat na pochybách, že nový vládce nestrpí sebemenší neloajálnost, nebo dokonce odpor. Nejspektakulárnejší podívaná se odehrála na mimořádném sjezdu strany BAAS. Saddám zde v pečlivě zrežírovaném divadle obvinil několik vrcholných stranických představitelů, svých potenciálních konkurentů z plánování převratu ve prospěch Sýrie. Z jednání se dokonce zachoval filmový záznam, na kterém jsou jmenovaní „zrádci“ zatýkáni a okamžitě odváděni. Zbylí členové strany tomu jen v hrůze přihlížejí a doufají že nezaslechnou i svoje jméno…

Persie (Írán) byla ve dvacátých a třicátých letech relativně samostatná, i když úzce spolupracovala z Velkou Británií. V zemi rovněž působila silně zastoupená mise německého Abhweru, která se snažila přimět šáha ke spolupráci ze zeměmi Osy. Když jí v roce 1941 šáh Rezá Chán odmítl vypovědět, došlo k vojenské operaci a obsazení Iránu vojsky Velké Británie a SSSR. Na to šáh reagoval abdikací ve prospěch svého syna. Během 2. sv. války sloužil Írán ke tranzitu válečného materiálu do SSSR a pro zásobování spojenců ropou. Po válce se situace vyvíjela ještě o poznání ostřeji než v Iráku. Některé politické kruhy, zejména kolem Mohameda Mosaddeka, se klonily k co nejrychlejšímu vymanění se z britského vlivu ve prospěch spolupráce ze Sovětským svazem. Na pořadu dne byla i otázka odchodu cizích vojsk ze země a znárodnění ropného průmyslu. To se stalo realitou počátkem padesátých let, po jmenování Mosaddeka předsedou vlády. Tento krok, který vážně hrozil západním hospodářským zájmům a výhledově směroval k ustavení prosovětského režimu, měl za následek operaci v režii americké a britské zpravodajské služby. V průběhu převratu došlo k ozbrojeným střetům, ale pak se situace zvrátila ve prospěch reakčních kruhů a armády. Vlády se opět ujal Mohamed Rezá Pahlaví-Arjámer, který měl důvěru západu. Šáh jmenoval do čela nové vlády Generála Fazlolláha Zahediho a situace se začala alespoň navenek stabilizovat. V prosinci roku 1953 došlo k obnovení diplomatických vztahů a později v roce 1955 k přistoupení k paktu CENTO. Jakkoli se mohlo zdát, že je vše v pořádku, způsob jakým se šáh dostal k moci zanechal v očích mnoha obyčejných lidí nesmazatelný cejch „loutky“ západu. Šáh se v šedesátých letech pokoušel umlčet opozici programem rozsáhlých změn, které zahrnovaly pozemkovou reformu, posílení role žen a další opatření. Všeobecným nepokojům se několik let podařilo bránit díky rozsáhlým příjmům z exportu ropy, pozemkové reformě a nízké inflaci. Mnohé problémy, které trápily obyčejné lidi, ale zůstávaly dál neřešeny a mohutný ekonomický růst nebyl doprovázen odpovídajícím zlepšením situace středních a nižších vrstev obyvatelstva. Sílící opozici vůči šáhové vládě se přes všechna opatření tajné policie SAVAK (Sazman-e Ettelaat va Amnijat-e Kešvar) nepodařilo zlomit a ta se postupem času dostávala stále víc pod vliv radikálních duchovních na jedné straně, ale i marxisticky orientovaných skupin na straně druhé. Velká náboženská autorita a přední kritik šáhova režimu, Velký ajatolláh Rúholláh Músaví Chomejní – „Marjá al-Taqlíd“ (ten jehož znalost islámského práva je příkladem, hodným následování), odešel v roce 1964 do exilu v Turecku a později do Nadžáfu. Během čtrnácti let, strávených v Iráku byl pod neustálým dohledem tajných služeb a měl zakázáno hlásat své radikální názory vyjádřené v manifestu „Za islámskou vládu“. Ale rychle stoupající popularita šíitského duchovního, zvláště v Iráku, kde je šíitská většina už tradičně v podřízeném postavení k sunnitské menšině, byla pro vládu zneklidňující. Koncem roku 1978 byl v důsledku přechodného oteplení irácko-íránských vztahů vypovězen z Iráku a skončil v exilu v Paříži, kde si na předměstí Nauphlé le-Chateau zřídil svůj hlavní stan. Ve stejné době začala být situace v Íránu stále nestabilnější. Lidem bylo jasné, že se íránská ekonomika přes ohromné ropné příjmy ocitá na pokraji kolapsu. Nerealistické průmyslové a rozvojové projekty společně z masivní výstavbou ozbrojených sil přetížily hospodářství až za únosnou mez. Bující korupce a nespravedlnost, šáhovy sociální reformy či jisté „pozápadnění“ společnosti také budily ostrý nesouhlas v náboženských kruzích i mezi konzervativně orientovaným vesnickým obyvatelstvem. Střední vrstvy a liberální intelektuálové zase odmítali politický režim „jedné strany“ a ekonomické zvýhodňování kliky šáhových nohsledů.

V polovině roku 1978 svůj odpor k šáhově diktátorské politice otevřeně vyjadřovalo stále více lidí. V září a říjnu došlo ke stávkám, na které vláda odpověděla represemi proti opozici, ale v následujících měsících se protivládních demonstrací opět účastnily statisíce lidí. Několikrát při tom došlo ke střelbě, jejím výsledkem byla smrt desítek lidí a neklid se nevyhýbal už ani armádě. Počátkem ledna 1979 byla vláda a státní instituce v rozkladu a události nabraly rychlý spád. 16. ledna prchá šáh s Íránu a předává moc do rukou dočasné vlády Dr. Šapúra Bachtiara. 1. února se z exilu vrací Ajatollah Chomejní a vzápětí jmenuje vlastní dočasnou vládu pod vedením Mehdi Bazargána. 8. a 11. února vyšly do ulic Teheránu desetitisíce lidí, ale armádní jednotky věrné Bachtiarovi střílely do demonstrantů a revoluce měla nové mučedníky. Bazargánova „vzdorovláda“, ač zpočátku relativně umírněná se velmi brzy dostala pod vliv Chomejního a masově vznikajících „Komiteh Emám“ - islámských výborů. Mnozí imámové se ani nezatěžovali diplomatickými ohledy a ve svých kázáních napadali Spojené státy a prozápadní režimy v perském zálivu. Na výzvy radikálních skupin byla rozpuštěna SAVAK a její ředitel gen. por. Nasser Moghaddam byl společně z mnoha dalšími vedoucími činiteli bývalého režimu popraven. Definitivní hřebík do rakve šáhova režimu bylo referendum z 30. března, kterým bylo, drtivou většinou, schváleno vytvoření Islámské Republiky Írán. Brzy došlo k rozsáhlým personálním změnám v armádě a státní správě. Jen za první rok a půl bylo propuštěno ze služby nebo zatčeno a uvězněno téměř dvacet tisíc lidí. Bývalý náčelník Imperiálního štábu gen. Golám Ali Ovejší se ještě zachránil útěkem do exilu, ale třeba bývalý velitel letectva gen. por. Amír Hossejn Rábí už tolik štěstí neměl. Proti se bouřili jak liberální intelektuálové, tak i národnostní menšiny, zejména Arabové, Kurdové a Turkománci. V takovém bouřlivém politickém ovzduší nebyla nouze o mnohdy násilné střety mezi jednotlivými politickými uskupeními a jejich ozbrojenými bojůvkami. Přestože se původně předpokládalo rozpuštění ozbrojených sil a zformování jakési „lidové milice“, nakonec dostala přednost idea rozsáhlé čistky mezi velitelským sborem, který měl být očištěn od „šáhových přisluhovačů“ a zformovaní novému režimu loajální protiváhy. V prvních měsících po vzniku islámské republiky byly jednotlivé chaoticky vznikající a zcela nezávisle operující bojůvky sloučeny do pevnějších organizačních celků a přetvořeny v Sbor strážců islámské revoluce – všeobecně známému jako Pasdarán. Taková politika společně s hospodářskými změnami měla za následek výrazné zhoršení obchodních vztahů a nakonec vyvrcholila vyhlášením úplného embarga ze strany Spojených států. Íránci jsou ale hrdý a nepoddajný národ, vždy úporně hájící své zájmy vůči vnějším tlakům a reagovali po svém. 4. listopadu 1979 došlo k obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu „pokrokovými studenty“. V jejich rukou se ocitlo 53 amerických rukojmí, kteří měli být použiti jako vyjednávací protiváha, aby Spojené státy vydaly svrženého šáha zpátky do Íránu. Když ani po několika týdnech nedošlo k diplomatickému řešení krize a propuštění zadržovaných, padlo rozhodnutí je vysvobodit silou. Operace nazvaná „Eagle Claw“ spočívala v leteckém průniku speciální jednotky Delta do íránského vzdušného prostoru a přistání na starém polním letišti v poušti, kde měly vrtulníky dotankovat palivo. Ty by pak dopravily oddíl speciálních sil do blízkosti Teheránu. Tam měli za podpory místních sympatizantů proniknout do budovy velvyslanectví a osvobodit rukojmí. Operace však od začátku trpěla problémy z technikou a špatnou koordinaci mezi jednotlivými složkami. Několik vrtulníků se už cestou na místo dostalo do písečné bouře a nebyly schopné dalšího letu. Při tankovaní kromě toho došlo k tragické explozi, při které zahynulo osm amerických specialistů a zbytek musel ustoupit způsobem, který spíše připomínal útěk.

Autor : Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔01.09.2008 📕13.849

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře