Německá branná moc a její vyšší velení na podzim 1938

Autor : Jiří Fidler 🕔31.08.2008 📕18.579

Velkoněmecká říše (název zaveden po obsazení Rakouska) měla charakter totalitního vůdcovského státu s jedinou povolenou politickou stranou, jejímuž vedení podléhala zákonodárná, výkonná a z velké části i soudcovská moc. Státní forma byla dána zmocňovacími zákony z března 1933, které byly několikrát novelizovány, doplněny o zákonné zavedení jediné politické strany v červenci 1933 a prosazení vůdcovského principu v srpnu 1934. Stát prosazoval rasovou segregaci postupně od dubna 1933 a legislativně tuto skutečnost upravil tzv. norimberskými zákony v září 1935.

Německá branná moc byla budována, po odmítnutí mezinárodních omezení versailleského systému, na základě branného zákona z roku 1935, na podkladě všeobecné branné povinnosti a podle kádrového systému. Její součástí byla aktivní armáda, I. a II. záloha (do 35 let), zeměbrana (od 36 do 45 let) a případně i domobrana (od 45 let, horní věková hranice neurčena). Délka presenční služby byla stanovena na 24 měsíců a první ročník povolanců ji nastoupil v listopadu 1935. Celkem 16 ročníků mužského obyvatelstva, tedy téměř všichni, kteří měli v roce 1935 tvořit obě zálohy a zeměbranu, neprošli vůbec žádnou presenční vojenskou službou a museli být v následujících letech povoláváni na kratší vojenská cvičení.

Velkoněmecká říše při svých nárocích vůči Československu neměla k dispozici spojence, a také je ani – podle představ Berlína – nepotřebovala. Pro německé politické a vojenské představitele se zdála být dostačující skutečnost strategického obklíčení českých zemí německým územím a existence územních nároků dalších československých sousedů, kteří v tomto případě měli působit jako odstrašující prvek. Adolf Hitler při svém tlaku na Československo spoléhal na skutečnost, že Francie nepůjde do bojové akce kvůli československému pohraničí, stejně jako do ní nešla při vojenském obsazení Porýní a při začlenění Rakouské republiky do Velkoněmecké říše. Navíc spoléhal na představu, že případný německý útok proti Československu bude tak rychlý, že postaví Paříž před hotovou věc ještě dříve, než bude schopna aktivovat vojenskou sílu. Hitlerovo politické riziko bylo sice přesně vykalkulováno, otázkou však zůstává, zda tato kalkulace vůbec zahrnovala riziko vojenské. Pro většinu evropských obyvatel byl případný československo-německý konflikt předem vyřešenou záležitostí, jež musela skončit německým úspěchem. V dějinách existuje mnoho příkladů, že úspěchu je možné dosáhnout bez boje, pokud však ke střetu dojde, často se původní odhady ukazují jako mylné.

V létě 1938 čítalo německé pozemní vojsko přes 780 000 vojáků (z toho 25 000 důstojníků) a vojenské letectvo více než 20 000 vojáků (z toho 6 000 důstojníků). Pokud by bylo schopno povolat všechny plně vycvičené záložníky, zvýšil by se početní stav pozemního vojska maximálně o 300 000 vojáků a vojenského letectva o více než 5 000 vojáků. Počet připravených záložních důstojníků není znám, představoval by však maximálně několik tisíc mužů. Německá válečná armáda by tak v září 1938 měla k dispozici něco přes 1 100 000 vojáků (z toho asi 35 000 důstojníků) a nedocvičené zálohy čítaly necelých 900 000 mužů (každý rok bylo povoláváno šestkrát 50 000 mužů na dvouměsíční vojenský výcvik). Všichni důstojníci měli úplné středoškolské vzdělání, přičemž značná část záložních důstojníků měla ukončené vzdělání vysokoškolské. Problém byl ale ve skutečnosti, že koncem roku 1933 měla německá armáda k dispozici jen o něco více, než 4 000 důstojníků, takže přes tři čtvrtiny důstojníků mělo za sebou mírovou praxi maximálně pět let, nebo 12 až 15 let v ozbrojených silách nepůsobilo. Mnohem lépe na tom byl poddůstojnický a rotmistrovský stav, jenž se minimálně z poloviny rekrutoval z bývalých profesionálních vojáků limitované německé branné moci, takže jeho příslušníci měli několikaletou mírovou vojenskou zkušenost. Tato skutečnost výrazně pomáhala při rychlejším výcviku nováčků z řad vojáků presenční služby, než bylo standardem v jiných armádách.

Německá branná moc z podzimu 1938 byla impozantní silou, a to hlavně z toho hlediska, že šlo o relativně mladou a moderně vyzbrojenou armádu. Jejím největším problémem však byla skutečnost, že se tehdy její mírový stav fakticky rovnal stavu válečnému, neboť povolání záloh mohlo maximálně doplnit tělesa na plné stavy. Případné válečné nasazení bylo velkým rizikem, které rostlo tím rychleji, čím déle by případný vojenský konflikt trval. Oněch více než 15 let, kdy v Německu neexistovala všeobecná branná povinnost a presenční vojenská služba, nebylo možné tak rychle zacelit. První ročník nastoupil dvouletou presenční službu v listopadu 1935 a byl propuštěn do zálohy v listopadu 1937. Na podzim 1938 tak byl v rámci aktivní armády k dispozici jeden plně vycvičený ročník a jeden ročník vycvičený zpola. Vojáci tzv. bílých ročníků (povolávací ročníky 1919 až 1934) absolvovali jen dvouměsíční základní výcvik, a to ještě ne všichni. Německá branná moc tak mohla do válečného konfliktu podzimu 1938 nasadit pouze dva plně vycvičené ročníky, jeden zpola vycvičený ročník a 10 až 12 ročníků se základním dvouměsíčním výcvikem. Pokud by se úspěch nedostavil rychle, či by byl doprovázen těžkými ztrátami na životech, mohl se celý německý systém rychlé výstavby branné moci na základě všeobecné branné povinnosti zhroutit ještě do konce roku 1938.

Na podzim 1938 měla německá branná moc rázně nakročeno k obnovení své bojové síly a překonání oněch více než 15 let bez všeobecné vojenské povinnosti. Její nasazení jako celku do bojové akce, mimo oblíbený rámec přehlídek a cvičení, byl však neúnosným rizikem, jehož si bylo velení pozemního vojska (zvláště pak představitelé Generálního štábu) vědomo. Jeho nechuť riskovat v jedné akci vše, co bylo za těžkých obětí během tří let vybudováno, posilovala také zkušenost březnové akce při vojenském obsazení Rakouska. Německá branná moc byla nevyzrálá a s minimálním potenciálem pro nahrazení válečných ztrát. Pokud by případná válka na podzim 1938 byla delší než několik týdnů, pokud by bojové ztráty přesáhly pětinu původního početního stavu, byla by německá armáda s velkou pravděpodobností vítězem, ale rozhodně by byla vítězem na delší dobu nebojeschopným.

Až do počátku roku 1938 mělo Německo standardní strukturu řídících institucí branné moci, tvořenou vrchním velitelem, ministerstvy a vyššími štáby. Vzhledem k postupné proměně politického systému podle vůdcovského principu byla 4. února 1938 stanovena nová řídící struktura branné moci, která ji zcela vyčlenila z politického systému a postavila ji mimo standardní struktury řízení a kontroly.

Německá branná moc (Wehrmacht) dostala do svého čela Vrchní velitelství branné moci (Oberkommando der Wehrmacht) v čele s vrchním velitelem, jímž byl vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler. V čele velitelství stál generál dělostřelectva Wilhelm Keitel, řídící instituci v Hitlerově zastoupení. Součástí velitelství byly ústřední úřady, zabezpečující výstavbu armády (Wehrmachts-Zentral-Abteilung), plánování a řízení operací (Wehrmachts-Führungsamt), zpravodajství (Amt Aussland / Abwehr), válečné hospodářství (Wehrwirtschaftsamt) a další. Vrchnímu velitelství však zcela chyběl standardní štáb, který by mohl zabezpečit řízení vojsk, takže v případě války nemělo možnost zabezpečovat řízení druhů vojsk.

Branná moc se členila na pozemní vojsko (Heer), vojenské letectvo (Luftwaffe) a válečné námořnictvo (Kriegsmarine). Jejich relativní samostatnost velení byla dána německou vojenskou tradicí (priorita pozemního vojska) i politickými zásahy (nezávislost vojenského letectva). V čele jednotlivých druhů vojsk stála hlavní velitelství, jež měla různou strukturu a jejich nejdůležitější součástí byl hlavní štáb. Spolupráce jednotlivých hlavních velitelství byla zabezpečována styčnými odděleními.

Hlavní velitelství pozemního vojska (Oberkommando des Heeres) v okamžiku vojenského konfliktu fakticky přejímalo řízení bojových operací a již předtím neslo odpovědnost za zpracování konkrétních plánů. Funkci hlavního velitele zastával od jara 1938 generálplukovník Walther von Brauchitsch. Jeho velitelství bylo tvořeno personálním úřadem (Heeres-Personalamt), inspektoráty druhů zbraní a hlavně generálním štábem (Generalstab des Heeres). V čele štábu stál náčelník (od konce léta 1938 generál dělostřelectva Franz von Halder), který měl pět zástupců (Quartiermeister), jimž podléhalo 12 číslovaných a dvě nečíslovaná oddělení. Hlavní velitelství pozemního vojska tak bylo plně vybaveným a zabezpečeným velitelstvím, schopným plánovat a řídit válečné akce. Jeho velkou nevýhodou ovšem byla skutečnost, že mu byly podřízeny pouze zbraně a služby pozemního vojska, přičemž vojenské letectvo (a válečné námořnictvo) zůstávalo zcela mimo jeho kompetence.

Hlavní velitelství vojenského letectva (Oberkommando der Luftwaffe) vzniklo jako samostatné velitelství z politických důvodů a jeho hlavní velitel, generál polní maršál Hermann Göring, si navíc ještě ponechal funkci ministra letectví. Göring koncipoval výstavbu vojenského letectva jako „nové“ zbraně, nesvázané s původní německou vojenskou tradicí, ale naopak ideově souznící s myšlenkami německého národního socialismu. Jeho požadavky na finanční, materiální i lidské zdroje měly prioritu před ostatními druhy vojsk. Součástí hlavního velitelství, které bylo kombinací vojenské a civilní instituce, byl státní sekretariát (Statssekretär der Luftfahr), generální štáb (Generalstab der Luftwaffe), personální úřad (Luftwaffepersonalamt) a velení protivzdušné obrany (Luftabwehr). Nejdůležitější osobou po Göringovi byl generál letectva Erhard Milch ve funkci státního sekretáře a generálního inspektora letectva, náčelník generálního štábu, generálporučík Hans Jürgen Stumpf, stál až na třetím místě funkčního žebříčku. I když velení vojenského letectva mělo v konfliktu plnit zadání předem připravených operačních plánů pozemního vojska, snažilo se postupovat s co největší mírou nezávislosti.

Německé velení branné moci bylo komplikované a roztříštěné. Svářely se v něm dvě koncepce, přičemž první vycházela z německé vojenské tradice, zatímco druhá se zaměřovala na řízení vojsk v duchu státní ideologie. Absolutní většina velitelského sboru měla německou vojenskou tradici plně zažitou, což zjednodušovalo způsoby velení a řízení, které nemusely být striktně kodifikovány. Ovšem skutečnost, že tak důležitý druh vojska jako vojenské letectvo měl autonomní řízení, vytvářela potenciál pro kompetenční spory, jež mohly řízení vojenských operací komplikovat.

Branná moc Velkoněmecké říše měla po změnách provedených v únoru 1938 přísně oddělenou organizaci jednotlivých druhů vojsk. V pozemním vojsku existovaly čtyři typy vyšších jednotek – čtyři skupinová velitelství (Heeresgruppen-Kommando), 15 velitelství sborů (Korpskommando / Generalkommando), 40 velitelství divizí (Divisionkommando) a osm velitelství brigád (Brigadekommando). V dubnu 1938 se počet vyšších velitelství, díky začlenění původní rakouské branné moci, zvýšil o jedno skupinové, dvě sborová a šest divizních velitelství, takže v září 1938 dosáhl celkového počtu 76 vyšších jednotek. Ve výstavbě bylo jedno sborové velitelství, čtyři divisní velitelství a tři brigádní velitelství, které však dosáhly pohotovosti až v listopadu 1938. V případě přechodu na válečný stav se předpokládala proměna všech pěti skupinových velitelství pozemního vojska na velitelství armád (Armee-Kommando) a kromě toho mělo být vytvořeno dalších pět armádních velitelství improvizovaně, takže by jejich počet dosáhl deseti. Reálně tato připravovaná situace za sudetské krize vůbec nenastala, plnou činnost zahájilo pouze jedno nově vytvořené velitelství armádního typu, které si ponechalo mírové označení (Heeresgruppen-Kommando zur besondere Verwendung). Počet sborových velitelství zůstal zachován na původní úrovni, stejně jako počet divizí. Mobilizačně se předpokládalo vytvoření celkem osmi záložních divizí (Reserve Division) a zároveň bylo také plánováno vytvoření 21 zeměbraneckých divizí (Landwehr Division). Pro výstavbu velitelství zeměbraneckých divizí bylo v rámci velitelství sborů k dispozici celkem 21 mírových zeměbraneckých velitelství (Landwehrkommando), která byla označována podle svého sídla. I když byla publikována předpokládaná mobilizační čísla těchto divizí, zatím se v literatuře objevilo pouze jediné jméno designovaného velitele. Otázka výstavby těchto divizí tedy zůstává otevřena, je ale jisté, že do případného konfliktu s Československem by mohly být nasazeny minimálně s několikatýdenním zpožděním, takže na počátku října 1938 se s nimi v žádném případě nemohlo počítat. Ve vojenském letectvu působily od února 1938 tři typy vyšších jednotek – pět skupinových velitelství (Luftwaffengruppen-Kommando / Luftwaffen-Kommando), devět župních velitelství (Luftgau-Kommando) a pět velitelství divizí (Fliegerdivision). V dubnu 1938 se počet vyšších velitelství, díky začlenění původní rakouské branné moci, zvýšil o jedno skupinové a jedno župní velitelství, následně vzniklo ještě jedno divizní velitelství, takže v září 1938 dosáhl celkem 22 vyšších jednotek.

Struktura velitelství vyšších jednotek pozemního vojska se od sebe lišila velmi málo, zvláště pak jejich štáby měly obdobnou organizaci. Vzhledem k tomu, že na sborové úrovni bylo velitelství rozděleno podle velitelské (Korpskommando) a správní činnosti (Generalkommando), mohla vyšší velitelství tohoto stupně okamžitě přejít k válečným akcím, aniž bylo třeba provádět jejich reorganizaci. Problém byl ovšem s podřízenými jednotkami zbraní a služeb na armádní a sborové úrovni. Improvizovaná armádní velitelství neměla žádné podřízené jednotky zbraní a služeb, sborová velitelství měla k dispozici pouze průzkumné, ženijní a spojovací jednotky. Špatná byla situace v dělostřelectvu, kde bylo třeba veškeré jednotky zálohy hlavního velení vytvářet až mobilizačně. Obdobná situace byla také u služeb, jež byly soustředěny na sborové úrovni a pro případný válečný konflikt by musely být mobilizovány. Na armádním stupni velení by se tedy v případě válečného konfliktu muselo improvizovat; sborový a divizní stupeň byl na válku připraven v jednotkách zbraní, nikoli však v jednotkách služeb. V případě válečného konfliktu, který by časově přesáhl rychlou několikadenní akci, by u pozemního vojska zákonitě muselo dojít k závažným problémům logistického charakteru.

Organizační struktura letectva byla připravena na okamžitý přechod k válečným akcím, při kterém by zde nevznikal problém s jednotkami služeb, neboť ty byly připraveny zabezpečovat letecké jednotky v míru i za války. Možné komplikace však mohly vycházet ze selektivního oddělování jednotlivých druhů letectva, neboť bombardovací letectvo bylo podřízeno velitelům divizí, kdežto stíhací a průzkumné letectvo, stejně jako protiletadlové dělostřelectvo, podléhaly buď přímo skupinovým velitelstvím, nebo velitelstvím leteckých žup. Případná těsná spolupráce jednotlivých druhů letectva by tak musela být ve válečném konfliktu organizována improvizovaně. Závažným nedostatkem byla skutečnost, že vojenské letectvo bylo zcela autonomní a nebylo schopno okamžitě reagovat na požadavky pozemního vojska, jež nemělo ve své podřízenosti ani letecké pozorování a průzkum.

Problém komparace vyšších jednotek československé a německé branné moci v září 1938 souvisí jak se skutečností, že československá branná moc dokázala provést mobilizační rozvinutí, tak s tím, že v rámci německé branné moci byly pozemní vojsko a vojenské letectvo na sobě nezávislé. Proto je třeba na československé straně započítávat vyšší jednotky mírové i válečné branné moci, kdežto na německé straně vyšší jednotky mírové branné moci a ty vyšší jednotky, které mohly být na podzim 1938 v rámci válečné branné moci vůbec vytvořeny. Zde je pak třeba ještě rozlišit ty vyšší jednotky, které v době zahájení potenciálního konfliktu reálně existovaly, od vyšších jednotek, které měly teprve podle mobilizačních plánů vzniknout.

Rozlišení je vcelku jednoduché na velitelském stupni armáda. Československá branná moc v míru čítala čtyři zemská vojenská velitelství, která se za branné pohotovosti transformovala na čtyři velitelství armád, přičemž tři byla plánována k zasazení v českých zemích. Německá branná moc měla v míru k dispozici pět skupinových velitelství, ze kterých se v případě války mělo vytvořit deset armádních velitelství (pět mělo být nasazeno proti Československu). Koncem září 1938 však došlo pouze k vytvoření jednoho improvizovaného velitelství armádního typu, stále ještě s mírovým označením (Heeresgruppen-Kommando zur besondere Verwendung), takže pro případný střed byl připraven základ všech pěti armádních velitelství.

Obdobně lze provést srovnání také na sborovém stupni. Československá branná moc měla v míru sedm sborových velitelství, z nichž za branné pohotovosti vzniklo šest velitelství hraničních pásem a osm velitelství sborů (polní armáda) a sedm velitelství sborových oblastí (zápolní armáda). Německá branná moc čítala v míru 17 sborových velitelství, v případě války počet sborů zůstal na čísle 17 pro polní armádu (jeden sbor byl ve výstavbě) a navíc se vyčlenilo 13 velitelství sborových oblastí pro zápolní armádu.

Komplikovanější situace je však na divizní úrovni. Československá branná moc měla v míru k dispozici 17 velitelství divizí, čtyři velitelství rychlých divizí a dvě velitelství skupin, tedy 23 divizních velitelství, ke kterým je třeba připočítat ještě tři posádková velitelství s vyšší působností. Za branné pohotovosti státu z nich vzniklo 12 velitelství hraničních oblastí, 22 velitelství divizí, čtyři velitelství rychlých divizí a tři velitelství skupin, v rámci zápolní armády pak ještě dvě okrsková velitelství. Německá branná moc čítala v míru 38 velitelství divizí, tři velitelství tankových divizí, dvě velitelství lehkých divizí a tři velitelství horských divizí, k nimž je třeba připočítat šest pevnostních velitelství (ve Východním Prusku, Pomořansku a Slezsku) a 20 zeměbraneckých velitelství, tedy 46 + 26 divizních velitelství, což za války mohlo dát v rámci polní armády stejný počet 46 divizních velitelství, doplněných později osmi velitelstvími záložních divizí a do budoucna snad i 21 velitelstvími zeměbraneckých divizí.

Celé srovnání je přehledně uvedeno v tabulce:

Ke zjištění vzájemného poměru sil na úrovni vyšších velitelství v prvních dnech případného válečného konfliktu však je třeba započítávat pouze ty vyšší jednotky, jež měly obě strany k dispozici (viz tabulka níže). Je jisté, že německá strana měla mnohem větší možnosti navýšení počtu vyšších jednotek, a to jak přesunem z pasivních úseků rozvinutí, tak případným dokončením organizace záložních svazků. Československá strana pak mohla teoreticky počítat ještě s několika divizemi, ale jen tehdy, pokud by byla eliminována hrozba případného maďarského či polského útoku. Reálnější je však konstatování, že počet jejích vyšších jednotek, tak jak je uveden v tabulce, byl počtem konečným.

 

vyšší jednotky čs. branná moc Wehrmacht
armádní velitelství 3 5
sborová velitelství 11 12
divizní velitelství 33 36

Tato čísla však mají jen částečnou vypovídací hodnotu. Obrovskou výhodou byla na československé straně skutečnost, že její branná moc byla mobilizována a měla k dispozici rozvinuté jednotky zbraní a služeb na všech velitelských úrovních. Armádní velitelství měla ve své podřízenosti příslušné jednotky štábního zabezpečení, dělostřelectva, letectva, telegrafního vojska, telegrafních služeb a topografické služby, zároveň bylo přesně stanoveno, jaké jednotky služeb sborové úrovně je budou zabezpečovat. Sborová velitelství měla ve své podřízenosti jednotky štábního zabezpečení, posilových prostředků, dělostřelectva, letectva, ženijního vojska, spojovacího vojska a všechny potřebné jednotky služeb. Divizní velitelství měla k dispozici standardní (divize) či proměnlivé (hraniční oblasti) počty jednotek zbraní, posilové prostředky a všechny potřebné jednotky služeb. Naproti tomu německá branná moc musela vycházet ze svých mírových počtů, kdy sice sborová a divizní velitelství byla vybavena potřebnými jednotkami zbraní, ale chyběly jí téměř všechny jednotky služeb, jež by bylo nutné teprve mobilizovat. Armádní velitelství by pak byla vytvářena improvizovaně a veškeré potřebné podřízené jednotky se musely buď mobilizovat, nebo zčásti převzít od nevytížených sborových velitelství.

Německá branná moc mohla provést překvapivý úder, neboť její přechod z mírové na válečnou armádu nevyžadoval rozsáhlejší přeskupování. Pokud by ale nedosáhla úspěchu v časovém horizontu hodin a dnů, dostala by se do vážných logistických problémů a byla by nucena své síly komplexně reorganizovat se standardním přechodem na válečné počty vyšších jednotek a jim podřízených jednotek zbraní a služeb.

Naproti tomu československá branná moc by byla jednoznačně odsouzena k porážce (stejně jako později většina evropských armád), pokud by nedokázala provést svoji proměnu z mírové na válečnou armádu. Tento důležitý krok, rozhodující o úspěchu či neúspěchu v případném konfliktu, se však v posledním týdnu září 1938 podařilo uskutečnit. I když mobilizace nebyla do konce měsíce ukončena, všechny důležité prvky již byly na svých místech podle operačních plánů a měly zabezpečenu plnou logistickou podporu. Téměř všechna vyšší velitelství byla sice postavena nově, ale podle předem připravených a dlouhodobých plánů, na něž byl velitelský sbor usilovně připravován.

Pro první dny případných bojů by tak byly – na úrovni vyšších velitelství – síly překvapivě vyrovnané.

Mezi další důležité srovnávací prvky, jež ale byly zatím opomíjeny, patří vojenské vzdělání, mírová a válečná praxe velitelského sboru. Na tomto místě lze provést srovnání pouze oné pověstné „špičky ledovce“, tedy hlavních velitelů, velitelů armád a velitelů sborů. Proto jsou v následujících dvou tabulkách uvedeni pouze českoslovenští a němečtí generálové, kteří měli v případě válečného konfliktu od prvních okamžiků stát proti sobě. U obou skupin jsou porovnávány totožné údaje – věk, nejvyšší zastávaná velitelská funkce během války a délka praxe vyššího velitele v mírovém období.

U vybraných vyšších velitelů československé branné moci byla situace následující:

 

funkce hodnost příjmení a jméno věk nejvyšší
válečná funkce
(válka)
délka působení jako
vyššího velitele v míru
hlavní velitel armádní generál Ludvík Krejčí 48 let velitel divize
(ruská občanská)
16 let
velitel I. armády armádní generál Sergej Vojcechovský 55 let velitel armády
(ruská občanská)
17 let
velitel I. sboru divisní generál Jan Šípek 52 let velitel setniny
(ruská občanská)
11 let
velitel II. sboru divisní generál Josef Váňa 45 let velitel tělesa
(ruská občanská)
7 let
velitel XI. pásma divisní generá Emil Linhart 49 let velitel oddílu
(ruská občanská)
7 let
velitel XII. pásma divisní generál Bedřich Ruml 50 let velitel setniny
(ruská občanská)
7 let
velitel II. armády divisní generál Vojtěch Luža 47 let velitel oddílu
(ruská občanská)
9 let
velitel IV. sboru divisní generál Josef Janáček 53 let velitel setniny
(ruská občanská)
8 let
velitel XIII. pásma divisní generál Emil Fiala 52 let velitel oddílu
(první světová)
8 let
velitel IV. armády armádní generál Lev Prchala 46 let velitel divize
(ruská občanská)
15 let
velitel III. sboru divisní generál Sergej Ingr 44 let velitel oddílu
(domácí hraniční)
4 roky
velitel VI. sboru divisní generál Rudolf Viest 48 let velitel oddílu
(ruská občanská)
4 roky
velitel XIV. pásma divisní generál Antonín Hasal 45 let velitel tělesa
(ruská občanská)
10 let
velitel V. sboru divisní generál Alois Eliáš 48 let velitel setniny
(první světová)
7 let
velitel VIII. sboru divisní generál Jiří Hudeček 50 let velitel setniny
(ruská občanská)
6 let

Průměrný věk uvedených československých vyšších velitelů činil necelých 49 let, přičemž většinou za sebou měli válečnou praxi velitele roty (pět osob) nebo velitele praporu či pluku (sedm osob). Velkým pozitivem ovšem byla skutečnost, že tři z nich zastávali již ve válečném konfliktu funkci vyššího velitele. Dalším pozitivem pak byla délka mírové praxe vyššího velitele, jež v průměru přesáhla devět let (výrazně nižší – čtyři roky – byla pouze u dvou velitelů).

Adekvátní situace u vybraných vyšších velitelů německé branné moci byla tato:

 

funkce hodnost příjmení a jméno věk nejvyšší
válečná funkce
(válka)
délka působení jako
vyššího velitele v míru
hlavní velitel generálplukovník Walter von Brauchitsch 57 let štábní důstojník
(první světová)
5 let
velitel 1. velitelství generálplukovník Gerd von Rundstedt 63 let štábní důstojník
(první světová)
10 let
velitel II. sboru generál pěchoty Johannes Blaskowitz 55 let velitel oddílu
(první světová)
3 roky
velitel VIII. sboru generál pěchoty Ernst Busch 53 let velitel oddílu
(první světová)
3 roky
velitel 3. velitelství generálplukovník Fedor von Bock 58 let velitel oddílu
(první světová)
9 let
velitel IV. sboru generál pěchoty Viktor von Schwedler 53 let velitel setniny
(první světová)
1 rok
velitel XI. sboru generál dělostřelectva Wilhelm Ulex 58 let velitel oddílu
(první světová)
5 let
velitel 4. velitelství generál dělostřelectva Walther von Reichenau 54 let velitel setniny
(první světová)
3 roky
velitel XIII. sboru generál jezdectva Maximilian von Weichs 57 let velitel oddílu
(první světová)
5 let
velitel XIV. sboru generál pěchoty Gustav von Wietersheim 54 let velitel setniny
(první světová)
2 roky
velitel XVI. sboru generálporučík Heinz Guderian 50 let velitel setniny
(první světová)
3 roky
velitel velitelství ZU generálplukovník Wilhelm rytíř von Leeb 62 let štábní důstojník
(první světová)
10 let povolán z výslužby
velitel V. sboru generál pěchoty Hermann Geyer 56 let velitel setniny
(první světová)
6 let
velitel VII. sboru generál pěchoty Eugen von Schobert 55 let velitel setniny
(první světová)
3 roky
velitel IX. sboru generál dělostřelectva Friedrich Dollmann 56 let velitel oddílu
(první světová)
6 let
velitel 5. velitelství generál pěchoty Wilhelm List 58 let štábní důstojník
(první světová)
5 let
velitel XVII. sboru generál pěchoty Werner Kienitz 53 let velitel setniny
(první světová)
3 roky
velitel XVIII. sboru generál pěchoty Eugen Beyer 56 let štábní důstojník
(první světová)
3 roky

Němečtí vyšší velitelé bylí v průměru starší (56 let), zároveň však jen asi dvě třetiny z nich měly nějakou válečnou velitelskou praxi (velitele roty šest osob, velitele praporu sedm osob). Téměř třetina neměla vůbec žádnou válečnou velitelskou praxi, neboť působila na štábech vyšších velitelství, nikdo z nich také za války neprošel praxí velitele pluku, o vyšším velení nemluvě. Specifikum profesionální branné moci meziválečné Německé republiky se pak promítlo i ve skutečnosti, že mírová praxe vyšších velitelů činila v létě 1938 pouze necelých pět let, přičemž plná polovina těchto generálů stála v čele vyššího velitelství pouze jeden až tři roky.

Právě ve válečných zkušenostech a mírové velitelské praxi vyšších velitelů je dobře vidět zásadní rozdíl mezi československou a německou brannou mocí z roku 1938. Československá branná moc sice existovala jen dvě desítky let, ale ve válečném počátku (legie) muselo mnoho mladých důstojníků převzít velitelské funkce, k nimž za standardních okolností neměli ani věk, ani vzdělání a zkušenosti. Valná část z nich ale v těchto funkcích uspěla, což svědčí o tom, že zde nastala forma „přirozeného výběru“ schopných. Během následujícího dvacetiletí si pak většina těchto mladých úspěšných velitelů doplnila potřebné vzdělání a získala standardní velitelskou praxi v mírovém období.

Naproti tomu německá branná moc sice kontinuálně existovala několik století, po první světové válce však tuto kontinuitu přerušila, což se nejvýrazněji projevilo ve vyšším velitelském sboru. Jeho členové se k velitelským funkcím nedostali válečným přirozeným výběrem, ale standardním funkčním postupem, založeným na vzdělání a praxi. Navíc do podzimu 1934 nebylo v říšské branné moci takové množství funkcí vyšších velitelů, aby mohli všichni potřební získat potřebnou praxi. Po explozivním nárůstu německé branné moci, jenž trval necelé čtyři roky (1934 až 1938) a počet vyšších velitelství při něm stoupl z 12 na téměř 60, náhle nebyl dostatek připravených vyšších velitelů s potřebnou velitelskou praxí v míru. Situace se nezlepšila ani po začlenění bývalé rakouské branné moci, kde byly problémy s vyššími veliteli obdobné.

Paradoxně tak byli českoslovenští vyšší velitelé, při srovnatelném vojenském vzdělání, průměrně o sedm let mladší, zároveň však měli válečné zkušenosti z vyšších velitelských funkcí a měli za sebou mnohem delší praxi ve velitelských funkcích v mírovém období. Navíc je třeba uvést, že válečná praxe německých vyšších velitelů se převážně týkala pozičních bojů západoevropského válčiště, zatímco českoslovenští vyšší velitelé, bývalí ruští legionáři, značnou část své praxe prodělali v manévrových střetech na velkých prostorách ruské Sibiře a Uralu.

Jedná se o ukázku z připravované knihy s pracovním názvem Válka o Československo 1938, která by měla vyjít na jaře příštího roku péčí brněnského nakladatelství Jan Melvil Publishing.

Autor : Jiří Fidler 🕔31.08.2008 📕18.579

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře