ANZAC: Fregaty od protinožců

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔25.08.2008 📕15.562

Německá loděnice Blohm & Voss si v průběhu 80. let nemohla stěžovat na nedostatek zakázek. Její fregaty exportní řady MEKO slavily jeden obchodní úspěch za druhým. Největší zájem byl o typ MEKO 200, fregaty střední velikosti s výtlakem kolem 3000 tun. Prvním zákazníkem se stalo turecké námořnictvo, které jich postupně objednalo až osm (třídy Yavuz a Barbaros). Následovalo je Portugalsko s třemi fregatami třídy Vasco da Gama a Řecko se čtyři jednotkami třídy Hydra.

V té době na opačné straně zeměkoule probíhaly diskuse o vhodné náhradě za stárnoucí domácí fregaty. Životnost australských jednotek tříd Yarra a Swan (britský typ Rothesay) se pomaly blížila svému konci a novozélandské fregaty třídy Waikato (britský typ Leander) na tom nebyly o moc lépe. Společná potřeba nahradit tyto jednotky vedla k dohodě obou států o zakoupení jedné maximálně unifikované třídy fregat. Australské námořnictvo (RAN – Royal Australian Navy) potřebovalo osm plavidel, flota Nového Zélandu (RNZN – Royal New Zealand Navy) dvě s opcí na třetí. Hlavním úlohou nových fregat mělo být hlídkování a ochrana námořních tras, tedy zadání typické pro konflikty nízké nebo střední intenzity. Tomu měla být přizpůsobena i výzbroj čistě defenzivního charakteru. Takto vybavená plavidla se v RAN označují termínem „2nd tier“, volně přeložena jako jednotky 2. třídy. Plavidla určená pro konflikty vysoké intenzity, tedy „1st tier“, byla v RAN zastoupena fregatami třídy Adelaide (americký typ O. H. Perry) a torpédoborci třídy Perth (americký typ Ch. F. Adams).

Konečný výběr padl právě na exportní šlágr loděnice Blohm & Voss. Projekt však měl být modifikován podle specifických požadavků zákazníka a v jejich rámci měl být zapracován co největší počet domácích komponentů. Šlo již o čtvrtého zahraničního klienta fregat typu MEKO 200 označených v této variantě kryptonymem ANZ. Kontrakt na stavbu s firmou AMECON (nyní Tenix Defence Systems) byl podepsán 10. října 1989. První jednotka série a tím celá třída byla symbolicky pojmenována ANZAC (Australian and New Zeland Army Corps), podle pozemních vojsk Austrálie a Nového Zélandu podílejících se na bitvě u Gallipoli v 1. světové válce. Australské jednotky dostaly jména HMAS Anzac (taktické číslo F150), Arunta (F151), Warramunga (F152), Stuart (F153), (F154), Ballarat (F155), Toowoomba (F156) a Perth (F157). Novozélandské fregaty byly nazvány HMNZS Te Kaha (F77) a Te Mana (F111) a postaveny byly jako druhé a čtvrté plavidlo série.

Koncepce MEKO

Charakteristickým rysem nových fregat byla modulárnost jejich konstrukce. Od ní byl odvozen i název MEKO - MEhrzweck KOmbinationschiff. Při návrhu byla uplatněna filozofie konstruktérů Blohm & Voss, podle níž je plavidlo v podstatě jen nosič zbraňových a elektronických systémů, které se dají umístit do unifikovaných modulů několika základných velikostí. Koncepce MEKO předpokládala stavbu různě velkých plavidel s odlišnými pohonnými soustavami, které by využívaly jednotnou paletu unifikovaných kontejnerů s výbavou. Pro ně měl být v trupu a v nástavbách předem rezervovány prostory. Počet modulů pak již závisel pouze na velikosti plavidla a požadavcích zákazníka. Může to znít jednoduše, ale vytvoření celé koncepce znamenalo obrovský rozsah práce. Musela se totiž navrhnout nejen plavidla, ale k nim i kontejnery pro co největší počet systémů dostupných na trhu tak, aby si mohl zákazník vybrat podle svých potřeb.

Moduly jsou děleny do dvou hlavních typů, zbraňové a elektronické. Dosud jich bylo navržena přes 50, hlavně pro systémy britského, francouzského, italského, německého, nizozemského a amerického původu. Standardizaci modulů komplikovaly kromě velké rozmanitosti systémů i například rozdílné měrné soustavy (metrická, angloamerická) v jednotlivých zemích nebo jiné standardy zásuvek, konektorů, spojů, sběrnic apod. Moduly se instalují do předem připravených pozic, vybavených všemi interfacy potřebnými pro integraci s plavidlem. Samotná instalace jednoho kontejneru trvá nanejvýš 30 minut. Plná integrace do plavidla může trvat od tří dnů až do dvou týdnů. Velkou výhodou koncepce MEKO je, že při projektování plavidel není nutné dopředu znát přesné vybavení plavidel, pouze přibližný typ a počet kontejnerů. Do budoucna zase jednoduchá možnost výměny modulů značně zkracuje čas a tím i nákladovost modernizačních procesů


Fregaty třídy ANZAC jsou charakteristické svou modulovou konstrukcí. Na přídí je jasně patrný modul se 127mm kanonem, za komíny zase modul s VVZ typu Mk.41.

Fregaty třídy ANZAC se poněkud liší od jiných jednotek typu MEKO 200. Mají větší výtlak, protože konstrukce trupu byla zesílena pro operace na otevřeném oceánu (podobně jako u portugalských fregat) a novinkou byl zvýšený volný bok trupu na přídi (tzv. freeboard). Pohonná soustava je typu CODOG stejně jako u fregat tříd Barbaros, Vasco da Gama a Hydra. Kombinuje dva diesely MTU 12V 1163 TB83 pro plavbu ekonomickou rychlostí a plynovou turbínu GE LM 2500 spouštěnou při potřebě plavby vysokou rychlostí. Na rozdíl od svých evropských sester, vesměs vybavených dvěma turbínami, bylo v rámci úspory finančních nákladů upuštěno od druhé plynové turbíny. To způsobilo pokles maximální rychlosti z 31 - 32 uzlů na hodnotu 27 uzlů. Na druhé straně však byla značně zvýšena zásoba PHM pro prodloužení dosahu potřebného pro operace ve velkých prostorech Pacifiku. Ten při užití obou dieselů a rychlosti 18 uzlů dosahuje hodnoty 6500 nm a zvyšuje se až na cca 10000 nm při 13 uzlech a jednom fungujícím dieselu. Evropské fregaty třídy MEKO 200 dosahují hodnoty menší v průměru o třetinu. Turbína LM 2500 o výkonu 22170 kW je u fregat třídy Anzac umístěna na levoboku.

Jednotky třídy MEKO 200ANZ jsou složeny z 12 hlavních konstrukčních bloků jejichž stavba byla rozdělena do tří loděnic - Williamstown a Newcastle v Austrálii a Whangarei na Novém Zélandu. Všechny se dohromady montovaly ve dvou docích ve Williamstown, kde byla plavidla spuštěna na vodu. Stavba první fregaty začala v listopadu 1993 a do služby byla zařazena v květnu 1996. Další fregaty ji následovaly s ročními odstupy, s výjimkou roku 2000, kdy nebyla zařazena do služby ani jedna. Během služby prvních pěti plavidel (150, 77, 151, 111 a 152) se objevily únavové trhliny na kýlu, které bylo nutno opravit. U dalších plavidel byly změny provedeny již v průběhu stavby.

Pouze základní výzbroj

Při konstrukci fregat třídy ANZAC mohla být díky modulární koncepci MEKO uplatněna zásada „fit for but not with“. Ta v praxi znamenala, že plavidla měly rezervován prostor pro instalaci řady zbraňových a elektronických systému, ale na počátku služby měly disponovat pouze částí z nich. Další systémy se měly montovat dodatečně v průběhu služby. Celkově byla v původním projektu zahrnuta rezerva na jeden modul s hlavňovou výzbroji středního kalibru na přídi, za ním byl prostor pro první vertikální vypouštěcí zařízení (VVZ). Již v projektové fáze bylo vybráno osminásobné VVZ amerického typu Mk.41. Na vrcholu nástaveb mezi stožáry se počítalo s osmi protilodními střelami typu Harpoon a za komíny bylo místo pro další dva moduly VVZ. Na střeše hangáru měl být umístěn systém kategorie CIWS a to vše měly doplňovat torpédomety pro lehká protiponorková torpéda.


Kanon Mk.45 Mod 2 ráže 127 mm v starší zaoblené věži. Hranatá „stealth“ věž byla zavedena od čtvrtého plavidla série. Do budoucna se spekuluje o jeho nahrazení dlouhohlavňovou variantou Mod 4 s delším dostřelem.

Jako dělostřelecká výzbroj fregat byl zvolen 127 mm víceúčelový kanon Mk.45 Mod 2 vyráběný koncernem BAE Systems Land & Armaments. Tuto osvědčenou zbraň s kadencí 20 ran za minutu používají i turecké a řecké fregaty typu MEKO 200. Fregaty HMAS Anzac, HMNZS Te Kana a HMAS Arunta nesou starší zaoblené dělové věže, následující jednotky již dostaly hranaté „stealth“ kryty převzaté z nejnovější varianty Mk.45 Mod 4. Kanon doplňují dva až čtyři půlpalcové kulomety M2HB rozmístěné na nástavbách. Z rezervovaných třech modulů VVZ bylo nakonec použit pouze jeden za komíny napravo od osy trupu. Podle prestižní ročenky Jane’s Naval Weapons Systems se však v praxi používají pouze čtyři šachty z osmi ve VVZ. První dvě australské a obě novozélandské jednotky nesou odpovídající počet protiletadlových střel RIM-7P Sea Sparrow s dosahem cca 16 km. U dalších již byly použity rakety moderního typu RIM-162B ESSM (Evolved Sea Sparrow Missile) s dosahem přes 50 km. Těch je možno díky menšímu rozpětí křídel a s použitím speciálních vložek „Quad-pack“ naložit do jednoho VVZ až čtyři, což dává na plavidlo 32 ŘS.

Pro boj s ponorkami jsou určeny dva trojité otočné torpédomety Mk.32 Mod 5 pro lehká 324mm protiponorková torpéda Mk.46 Mod 5.

Za jistou formu výzbroje se dají považovat i dva poloztužené útočné čluny RIB používané mimo jiné také k inspekcím jiných plavidel, vysazování jednotek speciálního určení či abordážních skupin.

Vrtulníky s problémy

Fregaty třídy MEKO 200ANZ jsou plně vybaveny pro operace jednoho vrtulníku střední hmotnostní kategorie. Ten má k dispozici hangár a systém Indal RAST pro ulehčení přistání za ztíženích povětrnostních podmínek. Prvotně se počítalo, že fregaty ponesou stroje Sikorsky S-70B-2 Seahawk používané i na fregatách třídy Adelaide. Následně však došlo k změně na typ Kaman SH-2G (A) Super Seasprite. Tyto vrtulníky byly původně objednané pro nerealizovaný program hlídkových lodí nazvaných pracovně OPV. Po zrušení tohoto programu však byly vzhledem k pokročilému stavu kontraktu a hrozícím vysokým penalizacím za jeho zrušení přesunuty k fregatám ANZAC. Větší výška Super Seaspritů si vynutila změny v projektu fregat, aby se vešly do hangáru.

Australané se v rámci úspory nákladů rozhodli, že místo novo vyrobených strojů použijí zgenerálkované draky vrtulníků vyřazených ze služby v US Navy. Ty měly být vybaveny nejmodernější avionikou. Kromě protiponorkových torpéd měly být vyzbrojeny protilodními raketami Kongsberg Penguin Mk.2 Mod 7 s dosahem cca 32 km. Super Seasprity měly vstoupit do služby již v roce 2001, ale celý program se potýkal s velkými problémy a zdrženími, pro které musely být jako dočasné řešení používané nakonec Seahawky. Velké překročení nákladů a malé vyhlídky na skoré odstranění nedostatků vyústily počátkem letošním roku k rozhodnutí zastavit celý program.


Kaman SH-2G (A) Super Seasprite se na fregatách třídy ANZAC dlouho neohřál. Pro velké technické problémy a výrazné překročení nákladů bylo letos rozhodnuto o zrušení celého programu a jeho náhradě jiným typem.

Místo nich se nyní vybírá náhrada z evropského typu NFH-90 a nově vyráběných Seahawků. S definitivním odchodem Super Seaspritů se oslabily možnosti fregat při boji s hladinovými cíly, protože bylo rozhodnuto již zakoupené střely Penguin neintegrovat do výbavy jiného typu vrtulníku a odprodat je zpět výrobci.

Mozkem fregat je bojový řídící systém Saab Systems 9LV 453 vycházející z rozšířeného systému 9LV Mk.3. Z odlišností lze jmenovat zapracování systému na přenos dat v standardu Link 11 a z 30 % nově naprogramovaný software. V bojovém informačním centru je sedm ovládacích multifunkčních konzol Type IIA, každá se dvěma obrazovkami. Detekci vzdušných cílů na velké vzdálenosti má na starosti přehledový 2D radiolokátor Raytheon AN/SPS-49(V)8 ANZ. Na menší vzdálenosti jej doplňuje 2D radar Ericsson Sea Giraffe 150HC, který se vyznačuje vysokou frekvencí obnovování dat. Tento radiolokátor se společně s navigačním radarem Atlas Electronik 9600M ARPA stará také o ostrahu hladiny moře. Pasivní průzkumné prostředky zastupuje systém pro radiotechnický průzkum Racal-Thorn Sceptre A a systém pro COMINT DASA Telegon 10. Aktivně/ pasivný sonar Thales Underwater Systems Pacific Spherion B Mod5 je umístěný ve výstupku pod přídí.

Řízení palby zabezpečuje jeden systém Saab Systems CEROS 200 kombinující radiolokátor pracující v pásmu J s TV kamerou, termokamerou a laserovým dálkoměrem. Anténu radaru využívá také ozařovač s postupnou vlnou (CWI – Continuous Wave Illuminator) určený k navádění protiletadlových střel. Plavidla se střelami Sea Sparrow používají ozařovač typu Raytheon Mk.73. U fregat vyzbrojených střelami ESSM jej nahradil domácí typ SSCWI od CEA Technologies. Na plavidlech je rezervován prostor pro druhý systém řízení palby. K vlastní obraně fregat slouží systém SRBOC Mk.36 Mod 1 se dvěma vrhači Mk.137 umístěnými před můstkem. Pro zmatení naváděcích hlavic akustických torpéd je určen systém SLQ-25A Nixie.

Rozšiřování možností

Novozélandské fregaty se od australských liší v detailech vybavení. Nesou navíc protiraketový systém Mk.15 Phalanx umístěný v souladu s projektem na střeše hangáru. Z fregat RNZN operují stroje Kaman SH-2G (NZ). V jejich případě se jedná o kompletně nové vrtulníky s odlišnou sestavou avioniky, kterým se zcela vyhnuly problémy, jenž potkaly australský typ. Novozélandské vrtulníky nesou místo specializovaných střel Penguin lehčí a univerzálnější rakety Raytheon AGM-65 Maverick. Systém RAST pro ulehčení přistání na fregatách zastoupil systém McTagger Scott Trigon 3.


Obě novozélandské fregaty se liší v detailech výbavy a především instalací systému Mk.15 Phalanx na střeše hangáru. Na snímku HMNZS Te Kaha.

Fregaty třídy ANZAC se zdají být vzhledem na svoji velikost a také v porovnání se svými evropskými protějšky třídy MEKO 200 slabě vybaveny. Jak ale bylo zmíněno, je na nich rezervován prostor pro instalaci dalších systémů. Řada z plánovaných již na nich byla po zařazení do služby instalována. Modernizaci dělových věží a zavedení střel ESSM jsme popsali výše. Defenzivní schopnosti fregat dále značně zlepšilo doplnění nových vrhačů radiolokačních klamných Nulka v rámci programu Project SEA 1229 Phase 2/3. Tento systém vyvinutý domácími a US firmami se v poslední době rozšiřuje i v řadách US Navy. Modernizované fregaty MEKO 200ANZ nesou čtyři čtyřnásobné vrhače. Systém pro radiotechnický průzkum Sceptre A se v průběhu služby ukázal jako nevyhovující. Když nepomohly ani dodatečné modifikace, bylo rozhodnuto o jeho nahrazení systémem Thales Centaur. Průběžně byly také modernizovány prvky komunikačního systému a v roce 2002 obdržely fregaty HMAS Warramunga a HMAS Stuart jako první systém pro satelitní komunikaci pracující ve vojenském standardu (MilSatCom).

Ne všechny plánované modernizace se však realizovaly. Od počátku se předpokládalo, že fregaty ponesou kromě trupového sonaru Spherion B také vlečený sonar umožňujícím detekci ponorek na mnohem větší vzdálenosti. Za tímto účelem byl v polovině 90. let rozběhnut program vývoje australské varianty aktivně/ pasivního sonaru LFAPS (Low-Frequency Active Passive Sonar) firmy Thomson Marconi Sonar. Typ byl sice úspěšně otestován na palubě fregaty HMAS Anzac, ale nakonec se od jeho zavedení upustilo. V roce 1998 se rozběl ambiciózní program WIP (Warfighting Improvement Programme), jehož účelem měl povýšení schopností fregat na úroveň plavidel kategorie „1st tier“. V rámci modernizaci se plánovalo vybavení fregat PLŘS středního dosahu typu Standard SM-2 pro prostorovou PVO a zcela novými radiolokátory (ve výběru se nacházel např. AN/SPY-1 systému Aegis). Tento program byl pro velká vývojová rizika a přepokládaný nárůst nákladů zanedlouho zastaven. Svou roli sehrály i relativně malé rozměry fregat, které ztěžovaly instalaci systémů projektovaných pro větší plavidla.


Fregata HMAS Ballarat s jasně viditelnými vrhači klamných cílů Nulka na střeše hangáru a u paty předního stěžně.

Drápy pro ANZAC

Další komplexní modernizační program, Project Sea1348 Phase 3 UWSUP (Underwater and Surface Warfighting Upgrade Program), byl zaměřen na rozšíření možností boje s plavidly a ponorkami. Tento program zahrnoval instalaci protilodních střel Harpoon, nových torpéd a sonaru pro detekci min a podvodních překážek (MOAS – Mine and Obstacle Avoidance Sonar).

Nejviditelnější změnou byla instalace protilodních střel. Vybrán byl typ RGM-84L Block II Harpoon s dosahem 124 km, disponující omezenou schopností útočit na pozemní cíle. To je možné díky modifikované naváděcí hlavici doplněné o přijímač družicového navigačního systému NAVSTAR. Proti původnímu projektu však bylo změněno umístění dvou čtyřnásobných OZ pro tyto střely, které se přesunuly o jedno patro níže na nástavbu před můstek. Důvodem byla obava plynoucí z vysokého umístění relativně těžkých ŘS a jejich OZ, které by mohlo negativně ovlivňovat stabilitu fregat a dále možná interference z elektronickými systémy, jejichž instalace se plánuje v budoucnosti. Nová poloha OZ střel Harpoon si vynutila přemístěný vrhačů klamných cílů Mk.137 blíže ke středu plavidla a definitivně vyloučila případnou budoucí instalaci VVZ Mk.41. Jako první jednotka byla v prosinci 2004 zkušebně modifikována HMAS Warramunga a další fregaty dostávali Harpoony průběžně při opravách. V současnosti jsou jimi vybavena všechna plavidla třídy.


Jeden z efektů modernizačního programu UWSUP, dva čtyřnásobné OZ pro protilodní střely Harpoon, umístěné proti fregatám MEKO 200 jiných států netradičně před přední nástavbou.

Dalším bodem programu UWSUP byla instalace výsuvného sonaru Thales Underwater Systems UMS5424 Petrel kategorie MOAS. Tento vysokofrekvenční sonar má dosah 500 m, snímá sektor 60° a jeho výstupem je 3D obraz situace před a pod plavidlem. První jej dostala fregata HMAS Arunta a do konce roku 2006 jím měly být vybaveny všechny fregaty. Jako náhrada za zastaralá torpéda Mk.46 Mod 5 byl vybrán evropský typ Eurotorp MU90 Impact. Nová torpéda by měla být v budoucnu integrována i do výbavy palubních vrtulníků. Pro otestování integrace torpéd a jejich řídících prvků do bojového informačního systému byla vybrána HMAS Arunta. Práce proběhly v září 2005.

Další novou zbraní testovanou v roce 2005 na palubě fregaty HMAS Parramata byla izraelská stabilizovaná dálkové ovládaná věžička Mini-Typhoon pro velkorážový kulomet M2HB. Testy dopadly úspěšně a podobně jako u Harpoonů byli systémy postupně instalovány během oprav fregat. Dosud je nedostal jedině HMAS Perth. Poslední z úprav prováděných v současnosti je integrace systému na přenos dat v standardu Link 16 do bojového informačního systému fregat.

ASMD

Drtivá většina modernizací byla provedena pouze na plavidlech RAN. Fregaty RNZN se proti stavu po dokončení liší jen minimálně. Teprve letos byla schválena akvizice střel ESSM.

I navzdory všem upgradům není zdokonalování australských fregat MEKO 200ANZ u konce. V současnosti se v projektové fázi nachází další modernizační program Sea 1448 ASMD (Anti Ship Missile Defence). Ten ideově vychází z nerealizovaného programu WIP, zaměřen je však spíše na vlastní obranu fregat než prostorovou PVO celých svazů. V ASDM jsou rozlišovány dvě vrstvy obrany, vnější zabezpečovaná střelami ESSM a vnitřní, kterou nyní zajišťují defacto pouze 127mm kanony (a u novozélandských jednotek systémy Phalanx). Pro vnější vrstvu obrany se počítá hlavně s vylepšením senzorového vybavení a řídícího systému pro plné využití možností střel ESSM. Pro vnitřní zase doplnění defenzivního prostředku kategorie hard-kill.

Program ASMD je rozdělen na dvě fáze. V první, Phase 2A, má být doplněn infračervený systém Vampir kategorie IRST (Infra-Red Search and Track) určený k pasivní detekci vzdušných cílů a ostraze horizontu. Dále má být bojový řídící systém modernizován na verzi 9LV Mk.3E. Na jeho otestování byla vybrána poslední fregata třídy HMAS Perth, na kterou byl nainstalován již v průběhu stavby. Dalším bode první fáze je doplnění vnitřní vrstvy obrany o systém blízké obrany (PDMS - Point Defence Missile System). Zpočátku se předpokládalo, že půjde o systém Phalanx zavedený i na jiných plavidel RAN. Později se však zájem skupil na raketovém systému, kde se vybíralo mezi americko-německým RAM a francouzským Sadral. Druhý byl preferován, protože využíval střely Mistral zavedené v australské armádě. Na modelech fregaty vystavených na veletrzích bylo vidět dva šestinásobné OZ umístěné na střeše hangáru. Nakonec bylo rozhodnuto odložit výběr systému PMDS do druhé fáze programu ASMD.

Klíčovým prvkem ASMD Phase 2B má být instalace domácího radaru CEAFAR, který nahradí typ Sea Giraffe a ICWI ozařovačů CEAMOUNT. Oba se vyznačují pevnými anténami typu AESA s elektronickým skenováním paprsků. Zpočátku se pro jejich instalaci navrhoval uzavřený „stealth“ stožár v místě stávajícího předního. Nakonec však bylo zvoleno jiné řešení, kde byl nový stožár umístěný na místě původního pro radar AN/SPS-49. Tento radar by se měl přestěhovat na vrchol nové konstrukce. Přední stožár bude demontován a nahradí jej malá konstrukce nesoucí SŘP CEROS 200 a některé antény. Kromě nové elektroniky má být instalováno i druhé osminásobné VVZ a celkový počet PLŘS tak naroste na 64 kusů.


Původní návrh instalace nového stěžně s konformními anténami radaru CEAFAR a ICWI ozařovačů CEAMOUNT. Na renderu je demonstrována schopnost radaru současného vyhledávaní a sledování cílů a také celokruhového pokrytí prostoru kolem plavidla. To je možné díky použití technologie AESA a šestici pevných antén.

Nekompletní prototyp radaru CEAFAR byl v roce 2004 zkušebně nainstalován na fregatě HMAS Arunta a předání prvního zmodernizovaného plavidla se očekává v červnu 2011. S tak rozsáhlou přestavbou je spojen jeden potenciální problém spojený s velkou hmotností vysoko umístěných nových systémů (top weight). Ta může negativně ovlivnit stabilitu a nautické vlastnosti fregat. Třída Anzac sice byla postavena s rezervou na druhé VVZ, 8x Harpoon, 1x CIWS a další výbavu, ale její značnou část již zkonzumovala instalace protilodních střel a vrhačů klamných cílů Nulka. Nelze zapomenout na fakt, že v projektu se počítalo se 16 PLŘS a nyní jich mát být až 64 a k jejich hmotnosti je třeba započítat ještě vložky „quad pack“. V současné době probíhají studie analyzující tento problém a spekuluje se, že plavidla možná vůbec nedostanou systém PMDS. Tyto problémy zřejmě vyústí v opoždění programu ASMD.

Fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie
Prameny:
MOD Austrálie
Jane’s Fighting Ships 2004-2005
Jane's Radar and Electronic Warfare Systems 2002
Jane’s Naval Weapons Systems 2002
různá čísla časopisů MSIO, OW
Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔25.08.2008 📕15.562

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře