6.8.2008 se definitivně vrátil do ruské země Alexandr Solženicyn. Po dramatické pozemské pouti bude odpočívat v Donském klášteře ležícím na jih od centra Moskvy. Na konci 16. století nechal tento svatostánek ikony Donské bogorodice postavit Boris Godunov. Dvakrát se ve jménu této světice Rusko ubránilo úspěšně mongolským nájezdům. Napříště sem bude dnešní Rusko chodit vzdávat čest jednomu ze svých největších literátů 20. století.
To, co po něm zůstává, překračuje rámec literatury. Solženicyn ovlivnil epochu a jen málokterá literatura měla tak silný politický dopad jako jeho romány. V tuto chvíli nemá cenu polemizovat se spisovatelovou kritikou Západu. Vinil ho zprvu z toho, že kvůli záchraně levicového ideálu udělal ze stalinismu po roce 1956 pouhý přelud a dočasnou slepou uličku, později upozorňoval na západní "úpadek". Smysl by nemělo ani odsuzovat Solženicynův křesťanský nacionalismus s apokalyptickými vykřičníky. Nyní je třeba mluvit především o díle, o způsobu, jakým změnilo chod dějin, jak ovlivnilo myšlení a především, jak pomáhalo lidem žít. Solženicyn zůstane navždy „spisovatelem Gulagu“. Dal koncentráčnické bídě komunistického systému tváře a hlasy.
Odsouzen v roce 1945 coby "zrádce" strávil osm let v „převýchovném pracovním táboře“. Jako řadu jemu podobných ho zachránila Stalinova smrt v roce 1953, pravda, byť spíše k živoření. Vykázali ho do nuceného vyhnanství v Kazachstánu. Učil matematiku a fyziku a tajně psal. Jeho první novela Jeden den Ivana Děnisoviče se objevila v listopadu 1962 nejprve v časopise Novyj Mir jako první vlašťovka Chruščevovem iniciovaného „tání“. Jednalo se o pokusný balónek vypuštěný, samozřejmě se souhlasem nejvyššího tajemníka, Alexandrem Tvardovským, šéfredaktorem literární revue, který okamžitě rozpoznal mimořádnou závažnost a hloubku rozsahem nevelkého dílka.
Mé generaci vrátil Solženicyn zájem o novou ruskou literaturu. Dodnes z paměti nevymizela vzpomínka na vzrušení, jež se mne zmocnilo, když mi Novyj Mir s novelou přinesl můj soukromý „Ivan Děnisovič“, spisovatel Konstantin Čcheidze. O jeho osudu jsem už před časem psal. Viz: http://muller.blog.idnes.cz/c/11461/Davej-druhemu-to-nejlepsi-co-mas.html Porevoluční emigrant, žijící v Československu, pro kterého si po osvobození Prahy Rudou armádou přišla rozvědka hledající „špióny a zrádce“. Nechali ho odvézt do lágru na Sibiř, z něhož se vrátil v polovině 50. let. Kolikrát asi opakovaný příběh, tak podobný Solženicynovi, a pak literárně ztvárněný.
Pokusný balónek vypuštěný „destalinizátory“ vyvolal reakci, jež samotné autory pokusu vyděsila. Chruščov záhy zaútočí na „abstraktní umění“ a vrací se k tezi, že spisovatel má sloužit lidu, rozuměj politickému režimu u moci. Kolem Solženicyna začíná narůstat hráz mlčení a znovu je literát vytlačen do izolace se snahou přimět veřejnost, aby na něj zapomněla. Další dva romány V kruge pjervom a Rakovyj korpus, vycházející v roce 1968 v cizině a samizdatem, staví autora znovu do role „morálně pokleslého spisovatele“. Odtud je už jen krok z nálepce „zrádce a zaprodance“. Nobelova cena za literaturu udělená spisovateli v roce 1970 rozpálí do žhava „nové stalinisty“. O čtyři roky později pak už propuká hysterie. Vydání rozsáhlé práce na pomezí románu a literatury faktu Archipelag GULAG v cizině, v roce 1974 se o ruské vydání zasloužila pařížská sekce asociace YMCA, autorovi vyneslo ztrátu sovětského občanství a vyhnání za hranice. Odchází zprvu do Švýcarska a nakonec se usadí ve Vermontu v USA. Tam věnuje veškeré své úsilí velkému historickému románovému cyklu Krasnoje koleso.
Po pádu Berlínské zdi se v roce 1994 vrátil do vlasti. Pokusil se veřejně mluvit a zasahovat do politiky, ale „úpadek slovanské civilizace“, jak prohlásil, mu vzal chuť pokračovat. Stáhl se do soukromí a plně se věnoval tomu, co uměl nejlépe, psaní. S velkým důrazem na jazyk a s pedantským lpěním na dokumentech a detailech sepisoval dějiny epochy, kterou prožil. Pokračoval v rozpracovávání, jak říkal „uzlových bodů“ historické fresky Krasnoje koleso. Mezi tím vznikla rovněž spory vyvolávající práce o soužití Rusů a Židů s názvem Dvě století pohromadě (francouzský překlad ve dvou dílech I. 1795-1995 a II. 1917-1972 vyšel v roce 2002 a 2003).
Solženicynovo dílo, to jsou desítky tisíc popsaných stránek. Rozsahem tvorby se přiblížil Tolstojovi, ale postrádá jeho epiku. Postavy jeho románů mají tragiku připomínající Dostojevského. Dávají nový zrod dějinám a člověku jako u Čechova a staví nové civilizační základy uprostřed lesů jako u Turgeněva. Solženicynova osobitá prezentace dějinné tragiky se tak utváří jakoby na základě syntézy velkých ruských spisovatelů.
Během dvaceti let strávených v Americe nemyslel Solženicyn na nic jiného než na psaní. Pracoval a pracoval s plným zaujetím pro jazyk a ruskou historii. Jako kdyby bojoval s časem, aby stihl naplnit svá rozdílná spisovatelská poslání dříve než nastane osudová hodina smrti. Ameriku si ostatně vybral proto, že tamní university mají bohaté archivy rukopisů, dokumentů a knihy vztahujících se k revoluci 1917. Drobným písmen si ručně vypisoval poznámky do měkkých sešitů a těsně větu za větou, že na stránkách nezbývá žádné volné místo. Jako když psával v lágru. ZEK, táborový trestanec, se zabydlel ve spisovateli natrvalo.
Politické postoje z posledních let, vzývání ruského národa, volání osamělého proroka na poušti, to dnes nedovolí pochopit Solženicyna těm, kteří ho nečetli v jeho době. Nepochopí, jaký zlom a jakou bouří znamenaly jeho první romány pro stovky tisíc čtenářů. Solženicyn přinesl do sovětské literatury zásadní, doslova Koperníkův převrat. Šoková terapie pro myšlení lidí na evropském Východě i Západě. V evropské levice, žijící v iluzi o sovětské skutečnosti, vyprovokovaly Solženicynovy romány spásotvornou diskusi o skutečné povaze sovětského komunismu. Tato část spisovatelova díla je tak silná a mocná, že nemůže být nikdy zastřena tím, co přišlo potom a o čem se nepřestává diskutovat, totiž Solženicynovo odsouzení Západu za úpadek a nedostatek odvahy. Při své slavné přednášce na Harwardu v roce 1978 to nazval „signálem nastávajícího konce“. Nikdy nepochopíme spisovatele, pokud opomeneme vidět to, čemu uvykl.
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.
Zjistit více