T-34 „Tank hrdinů!“

Autor : Dolin404 🕔07.07.2008 📕44.306

Vznik T-34

Několik pokusů o kvalitní střední tank se od třicátých let v Rusku setkalo s krachem. Vícevěžové stroje nebyly dobře pancéřované a relativně málo pohyblivé. Je sice pravdou, že T28 či T35 se v té době mohly německým Pz III a Pz IV postavit díky svým dobrým kanonům, nicméně se ukázalo, že tudy cesta nevede. V roce 1935 se po neúspěchu T46-1 a T-111(T46-5) pozornost komisařů zaměřila na jiné závody a projekty středních tanků. To že prototypy výše jmenovaných tanků neuspěly mělo na svědomí několik činitelů, mimo jiné to byla nevyzrálost konstrukcí. Zadruhé třeba i zatýkání – zatčen byl hlavní konstruktér Ginsburg (za konstrukci T-111 byl vyznamenán a poté zatčen!!!) a podpůrce projektu maršál Tuchačevskij. Většina středních tanků z té doby byla konstruována tak, aby vyhovovala rychlému útočnému stylu války dle doktríny zpracované právě M. Tuchačevským. První stroje T-12, T-18, T-24 i další (viz výše) dohromady s konstrukcí tanku BT, která byla již za svým zenitem, daly vzniknout nejlepšímu stroji druhé světové války. Právě modernizace BT, jež se nesetkávala i po několika pokusech s velkým nadšením, vyvolala práce na novém stroji s označením A-20. Stroje BT-5 poslané zkušebně do Španělska jenom potvrdily největší slabinu jinak poměrně dobré konstrukce – slabé pancéřování. U poslední sériové varianty řady BT, tanku BT-8 (BT-7M) s novým velmi dobrým motorem B-2, se však již tloušťka pancíře nedala zvyšovat. Tým odborníků v Charkovském Traktorovém Závodě dostal v říjnu 1937 zakázku na tank BT-20 (A-20). Vedoucí projektu byl po zatčení jiného významného konstruktéra A. J. Dika jmenován M. I. Koškin, jeho zástupcem byl A. A. Morozov, konstrukční oddělení mělo označení KB-24.

Celá KB-24 se skládala z nejlepších konstruktérů co mohla fabrika nabídnout:

M. N. Taršinova – konstrukce trupu

A. A. Mološtanova – konstrukce věže

J. I. Barana – převodovka

P. P. Vasilijeva – konstrukce řízení

V. G. Matjuchin – zavěšení (kol podvozku)

M. A. Nalutovskij – výzbroj

Nová A-20 byla navržena s možností maximálního pancéřování 25 mm a kanonem ráže 45 mm. Koškin navrhl i pouze pásový tank A20-G (A-32) s pancířem o síle 30 mm a kanonem 45 mm s možností jít až do ráže 76 mm. Po různých peripetiích schválil Stalin 27. 2. 1939 výrobu obou zkušebních strojů. Vyrobené prototypy byly v polovině července 1939 předány komisi na vojskové zkoušky. Tanky najely 4500 km (A-20) a 3000 km (A32). Oba byly s kladným hodnocením odeslány 5. 9. 39 na zkušební polygon do Kubinky u Moskvy. V průběhu zkoušek se stále přely dva tábory o to, který tank je lepší. Předseda komise, budoucí maršál Kulik, byl veliký odpůrce A-32(T-32) a prosazoval A-20. Prohlásil (na začátku zkoušek): „Dávám A-20 přednost, protože je to vylepšená varianta strojů BT-5 a BT-7, které nedávno, díky kolopásovému pohonu zvítězily nad Japonci“.

Naproti tomu lidový komisař těžkého průmyslu Malyšev uvítal u T-32 možnost výroby bez velkých zásahů do chodu továren. Odpůrci konstrukce poukazovali na všechny mouchy a nedostatky v konstrukci T-32. Nicméně i přes všechny uvedené problémy a tahanice dostává CHTZ od lidového komisariátu strojírenství příkaz vyrobit během čtyř následujících měsíců nultou sérii tanků. Ta měla čítat jedenáct strojů. 19. 12. 1939 je rozhodnuto vyrobit v závodu 183 dva stroje se zesíleným pancéřováním na 45 mm a vyzbrojeny kanonem 76, 2 mm F-32. Nyní se tanky nazývaly T-34 (tovární označení A-34). Výroba se potýkala díky nezvládnuté technologii se značnými obtížemi. Tlusté 45 milimetrové čelní pláty se musely složitě ohýbat na obrovském lisu vcelku apod. V lednu byl hotov první a v únoru druhý stroj. Stroje ale dostaly kanony L-11 vz. 1938/39 (viz níže).

Přesto, že tanky byly vyrobeny nedlouho po sobě a jednalo se o první prototypy, už i mezi těmito byly rozdíly. První prototyp (a zároveň druhé zkušební vozidlo) byl proti bratříčkovy vybaven pouze pravým (ve směru pohledu řidiče) světlometem. Upraven byl i vlez řidiče na čelním pancíři. Šlo vlastně o jakousi budku (zhruba jako u T-60/70). Tímto se samozřejmě odlišovalo i umístění periskopů. Takzvaně běžné umístění známé ze sériových strojů u prvního prototypu neexistovalo. Periskopy byly zapracovány do kompaktního tvaru pancéřování. Druhý prototyp měl, jak už bylo naznačeno, i dva světlomety na šikmém čelním pancíři.

Následovaly zkoušky.

Kolona složená ze dvou tanků T-34 a dvou tahačů vyrazila díky skluzu ve výrobě „po svých“ do Moskvy. Přesun začal 5. 3. 1940 a již 17. 3. byly oba tanky úspěšně předvedeny na Ivanovském náměstí největším představitelům SSSR. Koncem března byla první série jedenácti strojů dokončována a brány závodu opustily poslední 4 stroje. Je třeba podotknout, že oba první prototypy byly v maximální péči techniků závodu: čelní pancíř byl vybrán až ze sedmého vyrobeného kusu, hrany šroubů zabroušeny, aby se nedejbože něco komisařům nestalo, některé ze součástek byly vyrobeny ze zahraničního materiálu (hlavně převodovky), motory byly vybrány ty s nejtišším a nejlepším chodem. Toto bylo trnem v oku některým špičkám ve zkušebních komisích.

V srpnu probíhající zkoušky 24 vozidel prokázaly některé nedostatky v konstrukci a technologiích při výrobě. Bylo poukázáno na to, že subdodavatelé nezvládají technologii a výrobu v potřebné kvalitě. Problémy byly s motory (zahřívání, kouřivost, mazání), s hlavní spojkou, převodovkou a pod.

Zkoušky prvních dvou T-34 pokračovaly na polygonu v Kubince. Probíhalo tu ostřelování britským 37 mm a sovětským 45 mm kanonem. Oba stroje T-34 prošly dobře, například 45 mm kanon neprostřelil na 500 metrů čelní pancíř ani boky tanku. Hodnocení ze střelnice si vyžádal samotný Stalin. Navrženo bylo zvýšení tloušťky pancíře dna zadního výklenku věže z 15 mm na 20 mm. Druhý prototyp byl zkoušen (hermeticky uzavřen) i ohněm – zkouška ohněvzdornosti. Z Kubinky se opět po vlastní ose tanky přesunuly do Charkova. Stroje najely přes 3000 km, avšak silně se nachladil M. I. Koškin. Ten měl již předtím zdravotní problémy. Následně dne 6. 9. 1940 tento konstruktér legendy zemřel. Jeho nástupce A. A. Morozov přebral vedení konstrukční kanceláře.

V červenci přišla objednávka na 600 strojů. Zde je nutné připomenout stále se nevzdávající tábor odpůrců konstrukce T-34. Kulik, kterého o všech dosavadních problémech informují pozorovatelé na polygonech, poukazuje na všechny závady, prohlašuje T-34 za nehotový a zastavuje výrobu tanku. Okamžitě nařizuje vypracovat nový projekt tanku a nahradit jím tento "neúspěšný" typ. Zde se začalo s konstrukcí T-34 M. Konstrukční tým vedl pod dohledem A. A. Morozova konstruktér I. S. Ber. Zajímavé to bylo i s kanony pro T-34. I přes to, že měly být montovány nové F-32, továrna (Leningradský závod č. 92) nezvládala ani výrobu staršího L-11. V červnu 1940 se však podařilo konstrukční kanceláři hlavního konstruktéra Grabina vyřešit problémy se zákluzovým zařízením. Zde opět zasahuje Kulik a na jeho rozkaz je všechna produkce kanonů L-11 dodávána přednostně do výroby těžkých tanků KV. Bylo dokonce rozhodnuto o nouzovém přezbrojení téček na 45 mm kanon. Díky nerozhodnosti a nejednotnosti ve vedení převzala armáda do 15. 9. 1940 pouhé 3 T-34! Do 1. 10. 1940 bylo vyrobeno kompletních 10 tanků z původní nulté série a 34 sériových strojů. Třicet z těchto prvních strojů převzala 8. tanková divize ze 4. mechanizovaného sboru. Jeden tank (T-34 vč: 311-25-3) putoval do Vojenské akademie mechanizace a motorizace v Moskvě. Koncem roku se zbylé tři stroje podrobily konečným testům. Na trase Charkov-Moskva-Smolensk-Gomel-Kyjev-Poltava-Charkov, při kterých najely 2700km. Zde se plně projevila nevyzrálost konstrukce. Přes známé závady s motorem, spojkami, brzdami se zjistilo, že pásy nevydrží předpokládaný počet kilometrů. Komise GABTU (hlavní tanková a automobilová zpráva) byla silně nespokojena. Zastavení výroby vyzbrojování jednotek nijak nepřispělo a pracným dokazováním (za vydatné podpory lidového komisaře Malyševa) toho, že se na odstranění pracuje, odebrala armáda do konce roku 1940 pouhých 115 T-34. Výroba se sice rozběhla, ale opět na zásah Kulika byla v Charkovském TZ v dubnu 1941 zastavena! Důvodem byla tentokrát hotová dokumentace k T-34M a zahájena jeho montáž. Komise sice ihned po přijetí do CHTZ zastavila výrobu, ale továrna, která nestíhala vykrývat požadavky mechanizovaných sborů, nebyla sto přejít bez dlouhého výpadku na nový typ. Pracným přemlouváním a dokazováním vedení továrny se nakonec podařilo komisi přesvědčit, ale ztratilo se opět spoustu času! Práce na T-34 M se zastavily i vypuknutím války. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Z nerealizovaného „emka“ se postupem času podařilo pro T-34 využít šestihrannou věž, nový způsob pérování, velitelskou věžičku apod.

T-34/76 vzor 1939/40 – sériové stroje

Věž byla oválného tvaru svařená z pancéřových desek lisovaných/ohýbaných za studena. Pancéřování čela a boků bylo silné 45 mm, zadní partie tvořená odnímatelným plátem silným 40 mm. Vrchní pancíř věže měl tloušťku 15 mm (někdy uváděno 16 mm). Dno zadní části věže 20 mm. Zhruba uprostřed věže jsou po stranách pozorovací periskopy, pod nimi se nalézaly otvíratelné pistolové porty. Jeden byl umístěn i vzadu. Na stropě věže byl velký poklop, společný pro velitele i nabíječe. Na něm byl zakrývatelný otvor umožňující vysunutí signalizačního praporku. Signalizace probíhala následujícím způsobem.

- červený praporek samostatně v klidu znamenal "Stůj"
- červený praporek samostatně v pohybu do stran značil "Zpomal!"
- červený praporek samostatně v pohybu v ose stroje "Couvat!"
- žlutý praporek samostatně v klidu, či pohybu v ose stroje "Vpřed"
- žlutý praporek samostatně v klidu vykloněn do strany znamenal "Zatočit do naznačeného směru"
- oba praporky (žlutý a červený) současně krouživý pohyb kolmý k ose stroje "Nastartovat motory"
- oba praporky současně v "Semaforu" či "Morse" "Předání zprávy"

Dále byl na poklopu na straně velitele periskop (kruhový rozhled) a zámek. Ještě se na stropě nacházelo pancéřované vyústění elektrického větráku (typu MV-12). Velitel měl k dispozici zaměřovací periskop typu PT-6 (pro dělo) a periskop TOD-6. Ve věži byl umístěn hlavní kanon L/11 ráže 76,2 mm vzor 1938/39. Elevace dosahovala -5 až + 35°. Délka hlavně činila 30,5 ráže. Rychlost střelby měly teoreticky dosahovat až pěti výstřelů za minutu. Prakticky se podařilo průměrně vystřelit pouze dvakrát. Závěr byl poloautomatický klínový. Ve věži se nacházel s dělem spřažený kulomet typ DT. Věž byl dvoumístná. Velitel/střelec/miřič v jedné osobě seděl v levé polovině, v té druhé seděl nabíječ/vrchní kulometný střelec. Posádka se dorozumívala pomocí hovorového zařízení TPU-2 a později upraveným TPU-3.

Trup, nebo chcete-li korba, byla uspořádána tak, že vzadu se nacházela strojní část (motor, převodovka apod.), uprostřed byl bojový prostor, nad ním je pak uložena věž a vpředu se nacházel prostor řidiče a střelce. Zde se napravo (ve směru jízdy) nacházel prostor pro spodního střelce (kulomet DT ráže 7,62 mm – 75 zásobníků na 4725 nábojů), vlevo bylo pracoviště řidiče. Ten se z tanku díval při jízdě otevřeným poklopem v čelním pancíři nebo trojicí periskopů. Ovládání tanku se dělo pomocí dvojice pák po stranách sedadla (tzv. „rajčáky). Řidič měl dále k ovládání tanku několik přístrojů a před nohama byly umístěny dvě tlakové láhve se stlačeným vzduchem pro pomocné startování. Spodní střelec/radista, pokud byl přidělen do velitelského tanku, obsluhoval radiostanici typu 71-TK-3. Díky ní se ale snížila zásoba nábojů pro kulomet (46 zásobníků na 2898 nábojů). Navazující bojový prostor sloužil mimo hlavního osazení věží (ložiskový věnec průměru 1420 mm) jako skladiště munice. Ta byla uložena ve schránkách na dně. Pancéřování čela, boků a zadku korby činilo 45 mm. Dno vany bylo silné 15 mm a strop korby 20 mm. Vše bylo svařeno pod různými úhly sklonu z válcované homogenní oceli typu MZ-3.

Na čelním pancíři se mimo již zmíněného poklopu pro řidiče nacházelo pancéřované uložení trupového kulometu DT, po obou stranách symetricky světlomety a závěsy na tažná lana (nýtované). Na čelním pancíři byla i dvojice matic na seřizování napínacích mechanizmů pásů. Boky nástavby s blatníky byly v podstatě holé. Na pravé straně byl držák antény, pokud byl tank vybaven radiostanicí. Zadní pancéřová deska byla šroubovaná. Na ní byla dvojice výfuků pod pancéřovanými kryty. Mezi nimi hranatý montážní otvor na dvou pantech. Přechod mezi vrchním dílem korby a vanou byl oblý. Motorový kryt měl několik sacích a velký výdechový otvor, vše kryté mřížkou nebo sítí. Tyto díly (motorové kryty a zadní pancéřová deska) byly řešeny jako odnímatelné kvůli opravám a údržbě motoru a pohybového ústrojí.

Posledním prostorem tanku byl motorový. Od bojového prostoru byl oddělen přepážkou, která se dala i zevnitř tanku sejmout. Motor byl čtyřdobý, vznětový, nepřeplňovaný dvanáctiválec typ V-2 o výkonu 500 koní (při 1800 ot./min). Byl umístěn v podélné ose tanku na motorovém rámu. Ten byl k vaně tanku připevněn čtyřmi nohami. Motor byl k rámu přidělán k vrchní polovině karteru silentbloky. Elektrický startér typ ST-700. Tento pracoval spolu s elektromotorem k otáčení věže (typ MB-20) s napětím 24V. Ostatní agregáty s napětím 12V. Proud dodávaly akumulátory 6-STE-128. Dynamo typ GT-4563A (namontováno na pravé straně motoru).

Vzduchový filtr typ POMON. O něm je uvedeno, že byl hodně neúčinný a v některých případech dokázal zničit motor špatně filtrovaným vzduchem (prach do válců) po najetí 350 kilometrů. Tyto jeho vlastnosti potvrdili i technici v americkém Aberdeenu při zkouškách s T-34/76.

Podvozek se skládal mimo hnacího kola vzadu a napínacího vepředu z pěti zdvojených kol osazených gumovou obručí. Kola měla průměr 830 mm včetně gumové bandáže. Na této sestavě byl nasazen pás o šíři 550 mm (74 článků z nichž polovina byla s vodícím zubem). Články se odlévaly nebo lisovaly. Odpružení bylo pro každé kolo nezávislé a dělo se pomocí pružiny (v bojovém prostoru kryté silnějším plechem tvořícím jakousi šachtu). Kola se nasazovala na kyvná ramena.

T-34/76 vzor 1941 a vývoj*

Asi největší změnou realizovanou v tomto roce byla sériová montáž nového kanonu typu F-34. Kanon byl vyvinut z kanonu F-32 montovaného do tanků KV-1, ale i do některých T-34/76. Zajímavé to ovšem bylo jak s montáží, tak se schvalováním kanonu pro zabudování T-34. Osud kanonu F-34 a tanku T-34 se proťal na Gorochovetském dělostřeleckém polygonu MBO dne 20. listopadu 1940. Nově přivezený kanon k večeru mechanici narychlo namontovali do věže téčka. Tank dostal motor teprve až druhý den ráno a mezi 21. až 23. listopadem prošel extrémně intenzivními zkouškami střeleb. Za tyto tři dny bylo uskutečněno 2807 výstřelů. Například 23. proběhlo cvičení ve střelbě na cíl. Posádku tvořil kádr 14. tankové divize. Zásoba vezeného střeliva (77 nábojů) byla „v boji“ vystřílena v chodu za 44 minut. Z toho jedenáct střel zasáhlo plně cíle na vzdálenost 800 metrů. Zpětné naložení palebného průměru trvalo v polních podmínkách 1 hodinu a 15 minut. Průměrný počet výstřelů dosáhl 3/minutu na začátku zkoušek a koncem výcviku posádka dosahovala průměrně pěti výstřelů za minutu. Nutno podotknout, že posádka znala stroj i kanon pouhý den (resp. tři na konci). Dozorčí komise dospěla jednoznačně k závěru, že F-34 „se jeví velice vhodnou zbraní pro T-34“. Sériová výroba zbraně začala již v lednu 1941. První kusy z produkce směřovaly do továrny v Charkově (CHTZ) již na začátku února. Přesto továrna vyráběla více T-34 než stihl závod č.92 dodat moderních F-34. Proto část vyrobených strojů dostávala děla F-11. V tehdejší době bylo velmi závažnou chybou i „papírové opomenutí“ schvalovacího procesu. Při kvalitních zkouškách, byrokracii ve výrobě se zapomnělo na přihlášení, či zaregistrování kanonu do oficiální výzbroje RA. Přesto bylo po schválení vhodnosti zbraně pro téčko ředitelem továrny a hlavním konstruktérem nařízeno vyrábět modernizované tanky i bez toho. Řekněme si upřímně, že na tu dobu (čistky, četní odpůrci T-34 ve vysokých postech) asi docela hrdinský čin.

V tomto roce začala již nabíhat výroba v celkem čtyřech závodech, proto se T-34 z konkrétní továrny mírně odlišovaly. Například u Stalingradských tanků byla technologicky zjednodušeno čelní pancéřování krytu brzdovratného zařízení kanonu – je šikmé tzv. „Barrikady“. U produkce CHTZ je lomené. Rozdíly byly v technologii svařování koreb (některé série měli pancíře vykrojené a zapadající do sebe - podobně jako německé tanky), lišil se počet šroubů k upevnění zadní pancéřové desky. Zjednodušení se projevilo na poklopech velitele u výrobků STZ atd. Podobně tomu bylo u několika detailů ať na věži či korbě tanků. Díky postupující válce je i nedostatek gumy a konstruktéři začali ve větším uplatňovat použití celoocelových pojezdových kol (asi v největší míře ve Stalingradském STZ).

Modernizace a zkoušky se nevyhnuly ani prototypovým tankům ze začátku výroby. Například na podzim roku 1941 se v testech objevuje první prototyp T-34, nyní již s novou litou věží s kanonem F-34, upraveným a modernizovaným poklopem řidiče (podobný tomu co se používal do konce války), jinými tažnými háky na šikmém pancíři korby, upravenými externími nádržemi a rozšířeným radiovybavením.

Továrna v Gorkém (č.112) produkuje (přelom roku 41/42) tanky s litou věží. Věž u prvních strojů nemá na bocích úchyty pro vezený desant. Řidič má již nový typ poklopu. Na horní hraně čelního pancíře je navařen pás pancíře chránící základnu věže.

Nový poklop řidiče se začal montovat na tanky v továrně č.183 (Nižný Tagil) od podzimu 1941. Koncem roku se začíná nedostávat děl F-34 a část vyrobených věží je osazena starším F-32. Podobně je tomu i u motorů. Dieselové V-2 jsou u 638 T-34 nahrazeny motory M-17T na benzin.

T-34/76 vzor 1942 a vývoj

Tento rok byl pro vývoj a osud téčka velmi hektický. Mimo úprav v zesílení pancířů věží (až na 60mm). Zčásti se podařilo zvládnout výrobu F-34 a je montován tento typ. Nově mají velitelé k dispozici periskop PTK-5. U části tanků je na spodní kulomet montována pancéřová ochrana. Ta se pak již používala do konce války, i u poválečných strojů. Tažné háky jsou již standardně na korbu vařeny ne nýtovány. Zadní pancíř dostává kulatý montážní otvor namísto dosavadního hranatého.

V produkci STZ se začal montovat v létě montovat nový poklop řidiče. Podobně je zjednodušen i bok korby. Už se zde nenachází úchyty pro ženijní materiál. Nejspíše to bylo jenom u strojů z konce produkce. Již v srpnu je továrna evakuována a po dodání posledních 240 tanků je v STZ výroba ukončena. Je zajímavé, že STZ vyráběla tanky s věží jak odlévanou tak svařovanou. Svařované věže měly pro tuto továrnu typické technologické zjednodušení přední spodní části věže podobné německým Pz III či Pz IV. Spolu se šikmým pancířem na děle šlo o typické znaky úpravy Barrikady. Odlévané věže na korbě STZ jsou ale přesto celkem rarita.

U tanků z továrny č.112 se na podzim roku 1942 začíná objevovat na věži, čelním pancíři a bocích korby množství madel pro vezenou pěchotu. Změněn je pozorovací periskop na zmíněný PTK-5. Některé stroje mají čelní pancíř zesílen navařením pancéřového plátu s vyřezaným otvory pro poklop, kulomet a tažné háky. Je možné, že bylo použito stejného kusu pancíře jako byl na tanku pouze upraveného. Tloušťka této partie tanku by poté dosáhla 90 mm.

V roce 1942 se na tancích začínají stále více prosazovat různé přídavné pancíře. Existovalo (naneštěstí jako u téměř všeho) několik výrobních variant. Gorkovský závod ve své režii vyrobil (8/1942) 68 ks T-34. Korby i věže byly vybaveny představnými pancíři takzvanými„ falšborty“. Konstrukční kancelář předpokládala, že tank ochrání před novými německými kumulativními a podkaliberními náboji. Tuto úpravu navrhl a vedl náčelník „KB č.112“ V. V. Krilov. Projekce a výroba zkušebních prvků pancéřování probíhala paralelně na Gorochovetském dělostřeleckém polygonu a na továrním polygonu závodu v Gorkém. Celkem se podařilo realizovat tři verze představného pancéřování korby, a to:

1 - 16 mm pancíř na bocích korby a 20 m pancíř přes pásy, příď a záď chránilo po čtyřech ohnutých plátech tloušťky 20 mm. Součtová hmotnost těchto pancířů činila 2,5 t, a hmotnost takto upraveného tanku vzrostla na 31,14 t.
2 – Podobný typ, ale pouze boky korby neměly představný pancíř, ale měly sklon 32,5°až 35° od vertikály.
3 - Shodná s první, ale se zesílenými závěsy představného pancíře. Navíc věž byla chráněna pancířem o síle 16 mm, upevněném ve vzdálenosti 70 až 150 mm od vlastního pancíře věže a o shodném sklonu s ním, 5° a 35°od vertikály. Součtová hmotnost těchto pancířů činila 3,26 t, a tím vzrostla hmotnost takto upraveného tanku na 31,9 t.

Produkcí přídavného pancéřování se mj. zabývala továrna č.28 v Leningradu. Jejich pancíř se dá na strojích rozeznat podle vícedílné sestavy dílů. Spodní část je dělená napůl.

Konstrukční kanceláře se snažily stávající téčko vylepšit. V červnu byl v závodu č. 183 vyprojektován tank T-34C. Tovární zkoušky proběhly mezi 22. červencem a 11. srpnem. V říjnu a listopadu proběhlo porovnání nového T-34C, běžného T-34 a kořistního tanku Pz III na polygonu NIBT. A v čem bylo vlastně „C“ modernizováno? Na sériovém podvozku běžného tanku byla nasazena nová litá věž s novou velitelskou věžičkou. Uspořádání bylo zhruba shodné jako u jmenované Pz III. Nová věž byla třímístná a velitel seděl podobně jako v německém tanku v zadní části věže. Byl sice kladně hodnocen fakt, že velitel je zbaven nutnosti zaměřovat kanon a střílet, čímž se mohl plně věnovat velení, ale ve věži bylo málo místa. Rozměry věže nedoznaly větších úprav (pouze protažena dozadu) a namačkat třetího člena posádky do prostoru, který byl hodnocen jako nedostatečný pro dva, bylo shledáno nevhodným. Nová velitelská věžička byla s pěti pozorovacími otvory. Váha tanku vzrostla instalací lité věže na 31,9 tuny. Granátů se díky pátému členu posádky nakládalo 77. Zaměřovač pro dělo byl typu TMFD-7. Byl zesílen i podvozek. Na tanku se zkoušela i nová čtyřstupňová převodovka. Tank v této konfiguraci nebyl zaveden do výroby. Vývoj pokračoval dál a konstrukční kancelář začala v létě 1942 pracovat na novém typu tanku. Ten dostal označení T-43. Konstruktéři kompletně přepracovali všechny technologické uzly a váhu nového stroje stanovili na 35 tun. To dovolilo zesílit pancéřování čela korby (deska silná 75 mm ) a věže (na 90 mm). Věž byla zcela přepracovaná, zvětšená a proti sériové odlita z kvalitnější oceli. Prototyp byl hotov v prosinci 1942 a do dubna 1943 prošel testy při kterých najel více jak 3000km. Tank se ale ani v této variantě nevyráběl.
O konce podzimu tohoto roku se montuje nová, prostornější šestihranná věž. V ruštině označovaná jako „matka“, díky podobnosti s maticemi šroubů. I zde poznamenávám, že existovalo několik variant věže. Západní literatura je označuje jako :


softedge neboli věž s tupými rohy. Tyto věže montoval na své tanky jak závod č. 174 tak ČKZ. První věže (nejen tohoto typu) nebyly vybaveny madly pro vezené desanty pěchoty.

hardedge neboli věž s ostrými rohy. Tady je možno z dobových fotografií vysledovat jednak různé počty žeber na lité spodní části věnce, jednak ostrý či oblý přechod mezi čelním a bočním pancířem. Dá se říci, že u všech druhů věží byl z počátku montován pozorovací periskop (PT-K) pouze u střelce, později i u nabíječe.

laminated neboli válcovaná věž. Věž měla na povrchu několik dělících rovin a byla ještě „hrbatější“ než běžná. Výrazná dělící rovina byla u jednoho typu vodorovně zhruba ve výši bočního průzoru. Druhým typem byla tzv. předně zadní. Tato má dělící rovinu kolmo dolů na boku těsně za čelním pancířem věže.

Posledním typem věže je takzvaná želva:

želva vyráběná v CHTZ. Věž se kovala v zápustkové formě. Litanie o správném názvu a technologii výroby se vedly i na netu a já jakožto neodborník si nedovolím polemizovat... Většinou se uvádí, že byla výrazně pevnější než běžná, ale náročnější a složitější na výrobu a tím i o hodně dražší.

U všech věží z počátku produkce je patrné propojení (uchycení této části pomocí 6 šroubů) mezi poklopy velitele a nabíječe.

T-34 vzor 1943 a vývoj

Od počátku roku bylo na německé straně možno vysledovat rodící se nové druhy tanků s novými kanony ráže 75 mm (PzIV F a později Panther D) a 88 mm (Tiger H). Dosavadní relativní nadřazenost tanku T-34 nad Pz III a Pz IV vybavené slabšími kanony byla ohrožena. Bitva u Kurska ukazovala, že zesilující se (Tiger H) a vhodně zkosené pancíře (Panther D) jsou schopny odolat střelám z kanonu F-34.

V červenci a červnu je zkoušen prototyp vyzbrojený 57 mm kanonem ZIS-4. Tank je postaven na bázi klasické T-34/76. Věž je šestihranná, bez velitelské věžičky. Pojezdová kola jsou, mimo prvního a posledního vybaveného gumovou obručí, celoocelová. 15. dubna bylo totiž závodu č. 183 uloženo postavit do června 4 prototypy s dělem ZIS-4. Mezi 20. červencem a 18. srpnem 1943 byly na Gorochovetském dělostřeleckém polygonu MBO provedeny střelecké testy čtyř těchto kanonů (v. čísla 4022, 4038, 4047 a 4024) namontovaných v téčkách výr. čísel 36603, 36522, 36321 a 36423. Verdikt testů zněl: 57 mm kanon ZIS-4 je vhodný pro zástavbu do T-34. 14. srpna byla trojice těchto tanků odeslána do továrny č. 183 a jeden zbylý putoval 18. srpna do závodu č. 92. Trojice která dorazila, byla ihned následující den odeslána na frontu. Tam se do 5. září účastnily vojenských cvičení. Do masové sériové výroby se tato varianta nedostala pro speciální munici pro kanony a velmi úzké zaměření pouze na boj s tanky nepřítele.

Na přelomu roku 42/43 je ve výrobě možno vysledovat na šestihranných věžích několik detailů. Začíná se vyrábět verze s průzory na boku a zadním pancíři. Standardně jsou dodávána madla (několik druhů) na věže i boky tanků. Dalším výrazným prvkem v modernizaci téčka bylo zavedení nového typu velitelské věžičky. Velitel (sice stále hodně zaneprázdněn) tím dostává lepší prostor pro obhled kolem tanku. Tento typ věžičky se objevuje na všech čtyřech základních variantách věží.

Ve výrobě je několik druhů kol. Mě se podařilo identifikovat čtyři typy a to:

- běžné lisované plné kolo (v některých případech se zajišťovacími podložkami šroubů)
- starší celoocelové s vnitřním odpružením
- novější lité s 12 velkými a 6 odlehčovacími otvory a vždy jedním jakoby "nedolitým" žebrem
- novější litá kola s 12 velkými otvory a 12 malými otvory. Kolo má 12 žeber.

Nejspíše již podařilo zlepšit dodávky gumy a na kolech se opět objevuje pogumování. To se vyrábí jak jinak v několika typech – s hladkými boky, s důlky na bocích a záseky po hranách gumy a pouze se záseky na hranách gumy. Dalo by se říct, že všechny druhy kol s gumovou obručí měly všechny její typy!

Věž T-34/85 vzor 1943. Závod 112 (v Gorkém). Kanon D5T s pro tento typ klasickým kulatým plochým štítem kanonu. Závěsy pro manipulaci s věží jsou na místech, jak je známe u pozdějších typů. U této byly však navařeny oka ve tvaru obráceného U. Konstrukce stropní části je v podstatě shodná s pozdějšími variantami, co se týče osazení technologickými prvky. Modifikovaná věžička velitele má dva díly poklopu, v zadní části je litý pancéřový dvojkryt větráku. Nabíječ má svůj kruhový poklop. Pozorovací periskopy mají všichni z osazenstva věže. Největším rozdílem u této varianty je posunutí velitelské věže a větráků do prostřední části. Těchto věží bylo vyprodukováno pravděpodobně několik desítek. Foto jsou třeba v publikaci In Action – známé stroje v notně "jeté" bílé kamufláži s nápisem "Dmitrij Donskoj") Asi by to ani nebylo jinak možné, ale i u této rané verze s kanonem D5T existovala její modernější verze. Konstruktéři, ve snaze zvýšit pohodlí posádky, posunuli velitelskou věžičku a poklop nabíječe dozadu. Tím se samozřejmě změnila i poloha větráků. Dalo by se říct, že vznikl konečný typ rozložení na stropě věže. Ani této varianty nebylo vyrobeno nijak velké množství. Přesto je známo, že se i Němcům povedlo takové tanky ukořistit. Známé je foto poškozeného téčka s označením „bílá 2312“ s Tigrem H a muniční Pz III od 505. s. Pz. Abt. stojícím za ní. Tento tank T-34/85 má na levé straně 4 druhy pojezdových kol. Lisovaná plná se třemi druhy gumové obruče a starší verzi litého kola s šesti celými žebry. Nesporně zajímavé je, že na těchto strojích jezdili i příslušníci 1. čs. sam. tankové brigády (foto v knize od p. Kopeckého str. 98 a jiné v muzeu ve Svidníku na Slovensku), byť nejspíše krátkou dobu. V další modernizaci se pokračovalo namontováním sériového kanonu ZIS-S-53. Několik kusů takto vyzbrojených věží mělo ještě starší verzi manipulačních ok typu „U“.

T-34 vzor 1944 a vývoj

Sériové T-34/85 byly stále upravovány.

V kapitole o roce 1943 jsem zmínil zajímavé věže s kanonem D5T z Gorkého. Tato fabrika produkovala i další zajímavou variantu a to tzv. „alternativní“ věž. Věž tohoto druhu se skládala z osmi dílů. Výrazné švy dělících rovin se protínají vždy ve středu věže (z každého pohledu). Výroba probíhala od léta až do podzimu 1944.

Dalším typem věže je „kompozitní“. Ta se pozná celkem snadno. Základním znakem pro ni je ostrá hrana dolního pancíře zadní části věže (zhruba od poloviny při pohledu z boku). Produkce nabíhala koncem roku 1944. Uvádí se, že byla prostornější než klasické „85“ věže. Jeden takový stroj je možné vidět v Nižnej Pisanej na Slovensku (jako jeden z exponátů v oblasti Karpatsko-Dukelské operace). Dodnes se mně podařilo identifikovat na Slovensku celkem 3 stroje s touto věží!

Zmíním i vývoj štítu kanonu. Kruhový zploštělý (terčovitý) kanonu D5T jsem již popsal. Další verzí už u S-53 byl hladký. Maska byla kruhového průřezu. Pozdní zesílená varianta bylo konstruována tak, že měla montážní žlábky pro čtveřici šroubů na štítu.

Na prototypové bázi se v tomto roce objevily T-44. Stroje této řady se vyznačovaly zcela novou korbou, jiným uspořádáním agregátů a dalšími úpravami. První prototyp měl sériovou věž z T-34/85 a kanon D-5T-85 s terčovým štítem. Na věži byly dokonce staré „U“ držáky. Další prototypy měly již vylepšené věže, ve kterých se zkoušely 100 a 122 mm kanony.

Na podzim roku 1944 se podařilo zkompletovat dva prototypy T-34/85-M. Na první pohled je u něj vidět prodloužená a jinak konstruovaná záď.

Zkoušela se i instalace palivových nádrží do kol podvozku. Nádrž po celém vnitřním obvodu kola (gumová obruč je samozřejmě zachována) byla na druhém a třetím kole. To je patrné z jedné malé a silně retušované fotografie.

Bojové nasazení T-34

Východní fronta

Tank se stal na východní frontě doslova legendou. Působil na všech jejích úsecích po celou dobu bojů. Počátek bojového nasazení je velice dobře popsán v HPM. První nasazení nezkušených posádek a velitelů vedlo ke špatným výsledkům. Lokální úspěchy jednotlivých tanků sice dokázaly wehrmachtu působit ztráty, ale zastavit jeho postup nikoliv.

Již na začátku války se na T-34 vyprofilovalo několik hrdinů. Patrně nejznámějším je Dmitrij F. Lavriněnko. Do 5. 12. 1941, kdy je navržen na Zlatou hvězdu hrdiny SSSR, má na kontě 47 německých tanků. 17. 12. získává jako velitel roty další 4 vítězství. Druhý den zničil v boji tank, dvě protitanková děla a dvě roty vojáků. Stalo se tak u osady Gorjuny. Zde byl při návratu ke svému tanku zasažen stěpinou německé miny. Celkové skóre tohoto nadějného esa se zastavila na 28 soubojích a 52 zničených tancích a to za pouhých 2,5 měsíce!!!

Tento typ tanku používala i 1. čs. samostatná tanková brigáda. I naše posádky zničily němcům značné počty vozidel. Mnohé z vraků jsou zachyceny i na dobových fotkách. Bohužel ve válce platí draze obě strany a tak pro ilustraci uvedu ztráty jednotky v rozmezí 24. března do 30. dubna 1945. 144 vojáků a důstojníků zahynulo, ztraceno bylo 43 T-34/85, 9 T-34/76 a jeden jeep Willis. Němce tyto úspěchy stály 24 tanků (většinou Pz. IV a Panther), 23 samohybných děl většinou StuG-40, Hetzer nebo Sd. 251/17 či Sd. 251/22), 17 transportérů (většinou Sd. 251). Ukořistěny byly 2 tanky, 1 samohybné dělo a 4 obrněné transportéry. Protože se stroje často opravovaly a posádky měnily, není přehledné přisoudit konkrétní vítězství jednotlivým osobám. Z pohledu strojů je to o něco lepší. U „sedmdesátšestek“ je bezesporu zajímavým tankem „bílá 421 – v. č. 43114“. Posádka čet. J. Žitného v dubnu zničila dva stroje nepřítele. Ve tvrdých bojích byl tank dvakrát poškozen, ale vždy se jej povedlo opravit. Stroj T-34/85 s věžovým číslem „843“ zničil s posádkou ppor. Andrašíka také dva tanky. Jeden z nich byl Panther. Často se na snímcích vyskytující T-34/85 číslo „603“ měl také pohnutou kariéru. 23. 3. 1945 v něm padl ppor. Andrej Romani. Posádky na tomto tanku zničily celkem osm německých obrněnců. Proti Hetzerům se úspěšně postavily posádky T-34/85 čísel „585“ a „725“ , stalo se 27. 4. 1945.

A jak viděl T-34 nepřítel?

Následující řádky jsou z knihy A. von Kagenecka "Poručík tankistů".

„...Bahno! Tvořilo přechod mezi prachem a deštěm. Představte si déšť, celý týden padající do prachu a mazlavé černé ukrajinské hlíny, přidejte k tomu teplotu kolem deseti stupňů, a dokážete si to bahno představit. Ochromilo všechen náš pohyb. Udělali jsme pět nebo osm kilometrů denně s největším vypětím sil, místo třiceti. V říjnu 1941 byla vzdálenost mezi prvním tankem a posledním zásobovacím náklaďákem divize tři sta kilometrů. Modlili jsme se, aby už přišel mráz,....

My, ale ne Rusové! Byli náhle všude, všude kolem nás. S novým tankem, který jsme předtím nikde neviděli, T-34. Ten se stal noční můrou německého vojáka. Rychlý tank, kterým se dalo projet všude, i v bahně, díky jeho mohutným pásům. A zvláště tank, který byl nezranitelný naším Pakem ráže 37 nebo 50. Jediné německé dělo, které ho mohlo smrtelně zasáhnout, byl flak ráže 88. Ale těch bylo málo, těžko se s ním manévrovalo, a navíc jeho vysoká silueta nabízela snadný cíl ruským zaměřovačům,.... . Celé kolony přišly díky těmto tankům nazmar, zničeny a rozbity v bahně.

Vzpomínám si na osadu Ždanova ve vzdálenosti asi 120 kilometrů na západ od Kurska. Zůstali jsme tři týdny v nějaké osadě s deseti dřevěnými domky. Byly nás dva prapory se dvěma osmaosmdesátkami. Když jsme odjížděli, nezbylo nás víc než jedna rota. Byli jsme zarostlí, ztratili jsme polovinu své váhy a měli jsme vši. Vši, kterých jsem jednou večer napočítal jenom v košili sedmdesát! Byly tak veliké, že jsme jim přezdívali „T-34“.

I poslední vzpomínky před zraněním z východní fronty patří právě tanku T-34.

...... Postupovali jsme nejistě vpřed s flakem ráže 88 připraveným k palbě těsně za velitelským obrněným vozidlem. Měli jsme vpředu obrněnou hlídku, jejíž stopy po kolech obrněného transportéru se ztrácely v nekonečném Rollbahnu.

Jednoho krásného rána se svobodník Gustl Benz, který velel hlídce, přiřítil na svém transportéru jako velká voda, a už z dálky mával rukama! ,..........“Herr Major, T34!!! Jsou za mnou!!! Za mnou!!!! Je jich nejmíň osmdesát!!!“,

....major Gorn nebyl člověk který by ztratil hlavu!

Ihned křičí rozkazy,.....!

„Osmaosmdesátka vlevo na pahorek naproti! Rota tanků na druhý pahorek!“

„První rota s kulomety rozptýlit po obou stranách cesty!!! Jeden PaK zůstane tady vedle mě!!

Ale Rusové byli rychlejší. Nestihli jsme se ani podle rozkazu rozvinout, když T-34 dorazily k nám. Doslova se do nás opřely, stejně jako do naší krásné osmaosmdesátky. Vojáci ji ani nestačili nabít, když schytala přímý zásah z ruské šestasedmdesátky ze vzdálenosti 70 metrů. Viděl jsem létat vzduchem kusy masa z obsluhy. Ohromen jsem pozoroval, jak T-34 v kukuřičném poli honí náš Pz III jako králíka. Sehnul jsem se za pancíř a fascinovaně pozoroval další T-34, který zastavil jedním výstřelem další Pz III a poté jej v klidu z minimální vzdálenosti zapálil! Viděl jsem muže proměněného v živou pochodeň válet se v prachu. Viděl jsem jeden z našich Paků prasknout jako dětská hračka pod pětačtyřiceti tunami dalšího T-34, který ho prostě přejel. Slyšel jsem poslední chroptění poručíka Hundta, kterému střepina granátu rozervala hrdlo.

Byli jsme překvapeni a museli jsme se bít, jak nejlépe jsme dovedli. Za hodinu se Rusové stáhli stejně nečekaně, jako se objevili. Na bojišti zanechali několik dýmajících vraků. Naše ztráty byly daleko větší. Rota kapitána Huebnera už neměla více než čtyřicet mužů, všichni důstojníci zabiti.

25. července 1942 přišla u Bolšoj-Verejky řada na placení i u mě. Dosáhli jsme této vesnice nedaleko břehu Donu na sever od Voroněže, která byla dobyta sousední divizí o dva dny dříve. Major Gorn mě požádal abych se šel podívat na okolní kopce, jestli se naše roty přicházejí za námi. Po chvíli jsem se vracel k velitelskému stanovišti, zahlédl jsem skupinu osmi T34 na kopci před sebou. Asi se připravovali k útoku, major Gorn je už viděl také. Řekl mi „ Nemůžeme udělat nic, pokud skutečně zaútočí, potřebovali bychom Stuky. Jděte Kagenecku, a pošlete zprávu rádiem na divizi. Snad tam pro nás nějaké budou mít,...

Vytáhl sem zápisník rádiových zpráv a začal si psát.

Od K 59.9 obrněné – žádáme naléhavě podporu Stuk na jižní okraj Bolšoje Verej,..

Zbytek nebyl nikdy dopsán! Granát vystřelený jedním z T-34 vybuchl na okraji jámy, ve které jsme byli schovaní. Major Gorn a jeden ze svobodníků zasaženi nebyli, ale já dostal „salát“ naplno. Střepina prošla pod mým pravým uchem, roztříštila mi čelist a vyrvala na pravé straně zuby. V bezvědomí jsem jako boxer KO sklouzl na dno jámy a ztrácel množství krve. Gorn vyskočil z jámy a začal na T-34 mávat, v domnění, že jej budou považovat za vlastního a s palbou přestanou. Pomohlo to!! Rusové přestali střílet!

O třicet šest hodin později jsem nabyl vědomí. Ležel jsem na hromadě slámy pod stanem kdesi v nedozírném Rusku. Po odvozu do Německa se devět měsíců snažili lékaři dát moji čelist do pořádku a zalátat obrovskou díru pod pravým uchem.“

Kořistní téčka využívala německá armáda i SS po celou dobu východního tažení. Známé i neznámé fotografie z nasazení tohoto (ale i řady jiných typů) jsou zde. Vyskytovaly se u rozličných jednotek. Známé stroje jsou od SS divize Das Reich, Totenkopf i armádní 8. Pz. Div. či Grossdeutschland (GD). Pojízdné stroje se nasazovaly ale i na nižších úrovních. Pokud se podařilo menší jednotce stroj ukořistit, byl pro velitele vítaným posílením stavu. Je známo, že takto získané stroje se mnohdy ve stavech u menších jednotek nehlásily. Často totiž nahradily vlastní ztracené tanky.

Po technické stránce je na takových tancích možno najít mnohé zajímavé úpravy. Ať navařené pláty po opravách průstřelů, nebo doplňkové nestandardní bedny na bocích. Asi nejviditelnější úpravou byla instalace velitelské věže na původní místo velkého poklopu. Relativně běžně se takto dělo u T-34/76 vz.40 a 41, kde osazení namísto odmontovaného poklopu nečinilo problémy. Novější tzv.“ mickey-mouse“ věže se takto často neupravovaly. Velká německá věžička si žádala totiž zásah do vedlejšího poklopu nabíječe. Přesto je známa fotografie takto upravené věže. Po instalaci německé věžičky je vedlejší poklop zčásti použit jako základna. Aby zůstal alespoň zčásti funkční je v polovině podélně rozříznut a otvíratelná část tvoří jenom půlměsíc. Tedy pokud nesloužil jenom na podávání munice, tak nevím jak musel být ten nabíječ tenoučký!

Němci jednotlivé kusy přestavěli i na vozidla pro speciální účely. Asi čtyři snímky jsou běžně známy na téčko s flakovým čtyřetem od jednotky vyzbrojené Ferdinady. Podobnému účelu zřejmě sloužil i drillingem vyzbrojený stroj. Zde bohužel neznám snímek (známý pohled zezadu je podle zahraničních fór rekonstrukce) – snad existuje pouze nějaký popis tanku??. Podobně je na tom i FlaK 88 instalovaný údajně koncem války na kořistní podvozek T-34/85. Další úpravou byla protipartyzánská verze. Ta se vyznačovala velikou krabicovitou nástavbou z desek místo věže (možná berge verze téčka). Po obvodu nástavby byla okénka odkud vedly palbu kulometčíci. Nejspíše vznikl podobně jako u ostatních rarit pouze jeden kus.

U SS Pz. Div. Das Reich byla T34/76 (snímky T-34/85 neznám) označena čtyřmístnými číselným kódem (např: 1024, 1051...). Všeobecně se všechna taková kořistní vozidla označovala viditelnými trámovými/hákovými kříži. Jejich umístění je na snímcích možné vyčíst. Nejčastěji to byla věž – snad každá plocha (boky, strop i zadní pancíř) a čelní i zadní pancéřová deska. Na několika fotkách ze začátku války je kříž i z boku na korbě. Jinak bylo na tanku někdy označení jednotky (např: helma – GD), armádního svazku (např: G-Guderian), věnovací nápisy či jména (Např: Schill,), oznamovací nápisy (Např: Keine Teile Ausba?? - Fahrzeug Wurd Instangesetzt) či namalované vítězství na hlavni.

Dne 19.4.1945 ukořistila tanková jednotka (zbytek divize Herman Goring) po kruté léčce na T-34/85 a IS-2 1. polského tankového sboru 9 tanků T-34. Posádky se vzdaly poté, co byla celá kolona čítající zhruba padesát strojů zničena za zálohy ukrytými panthery. Tyto zajaté T-34 byly spolu se 3 funkčními IS-2 nasazeny na německé straně. Stalo se tak u Kodersdorfu u Drážďan.

I na území ČR byly T-34/85 nasazeny na německé straně proti postupujícím vojskům. Již zmíněná 1. čs. samostatná tanková brigáda používala v prvních poválečných dnech stroj číslo 111. Označení číslicemi doplňoval kruhový československý znak. V původní německé podobě byl tank po celé boční délce věže obrněn články pásů. Stejně tak na boku korby zhruba po konec vstupu vzduchu k chladiči. Na blatníku byla vzadu namontována veliká bedna. Stroj byl získán za Čáslaví.

T-34/76 vz.1942 STZ používala i italská armáda. Kola celoocelová (nejspíše všech deset). Stroj byl nasazen s výraznými bílými, černě lemovanými kříži, namalovanými na boku věže po dvou. Stejný kříž byl i na velitelském poklopu, čelním pancíři a odhaduji, že stejně byl vyzdoben i zadní pancíř. Na jednom snímku je vidět v poklopu zapíchnutá žerď a na ní vlaje velká italská vlajka.

Znám pouze SS Hauptscharfuhrera Emila Seibolda. Celkové skóre 69 zničených tanků. Soužil u 2 SS Panzer Div. Das Reich. U této jednotky se podařilo z kořistních téček sestavit tankový oddíl.

Západní fronta

V šedesátých letech se větší množství „85“ modernizovalo. Asi největší viditelnou změnou byla instalace nových kol z tanku T-55. Podstatnou obměnou byla výměna stávajícího motoru za nový V-54, dále byly upraveny některé vnitřní komponenty tanku. Takto upravené tanky dostaly označení T-34/85M. Větší množství bylo nabídnuto na export do Vietnamu a Angoly, kde se zapojily do bojů.

Koncem kariéry tanku T-34/85 v ČR bylo rozhodnuto o použití dobře pancéřovaných věží tanku jako mobilních pevnůstek. Po zkouškách a ostřelování věže německého tanku Panzer IV v roce 1955, bylo rozhodnuto o její nevhodnosti. Druhým typem mohla být věž tanku Panther, ale pod vlivem sovětských komisařů a všeobecné sovětizace byly tyto věže a celé tanky v padesátém roce sešrotovány. Konečná volba padla na dosluhující T-34/85. Základní myšlenka byla použít věž jako mobilní bod pro posílení obrany lehkých objektů vz. 36 a 37. Požadavek byl schválen v roce 1958. Vše mělo být dovezeno auty na místo a poté za pomocí jařábového T-34 sestaveno. Pevnůstka se skládala z prefabrikovaných dílů, na ně se měla po jejich složení usadit věž. Celý název tohoto projektu byl : Palebný objekt KŽ-3. O celkových počtech tohoto opevnění není známo nic bližšího.

Část tanků T-34 se používala v 60. a 70. letech jako cvičné cíle. Fotograficky je doloženo použití na vojenském cvičení na Ukrajině u Dněpru 17. října v roce 1967.

O tom, že konstrukce tohoto tanku je nadčasová, svědčí i fakt, že jedny z posledních T-34/85 bojovaly přes „větší“ války v letech 1956, 1967 či 1973 i na konci dvacátého století v národnostních konfliktech v zemích bývalé Jugoslávie! Nasazeny byly ale spíše jednotlivé kusy. Zajímavostí bezesporu je i to , že podobně byly použity i další druhoválečné stroje americké výroby jako třeba tank M-4 Sherman. Zdejší téčka byla různě upravována. Na jedné fotce je provizorní instalace představného pancíře, tedy jakési obdoby šircen. V tomto případě je provedena z černého tvrzeného plastu – nějaké obdoba tlustší izolační folie.

T-34 dnes

Do dnešních dnů se dochovala řada T-34/76 a 85. U starší „76“ jde o raritní stroje jak v muzeích, tak ve sbírkách soukromých majitelů. Pětaosmdesátek se dochovalo nesčetněkrát více. Pro československého zájemce o stroj doporučuji:

1 - Lešany u Prahy - mimo jiné dvě raritky T-34/76 „Lidice“ a želva věž na T-34/76 z ČKZ.

2 - Oblast Dukly – nesčetné variace na téma T34/85!! (Svidník, Udolí smrti a všechny vesnice v něm!!! až po hraniční přechod s Polskem)

3 – Muzeum SNP v Banské Bystrici (poválečná česká verze a stroj ze zavodu 183)

4 – Muzeum v Rokycanech

5 – Akce jako rekonstrukce bitvy u Kurska a pod.

Poznámka autora:

U žádné série tanku T-34 není možné na 100% říci, že jde například o model 1943 a ten takto a nijak jinak vypadal! Jde pouze o jakési rámcové označení. Modely a modernizace se navzájem prolínaly. Navíc ne v každé továrně v stejném časovém období. Na takovém množství tanků je možné nalézt zajímavé rozdíly. I série z roku 1943 měly někdy prvky výrobních sérií roku 1942 a obráceně.

Legenda:

* - je docela těžké slovy popsat všechny rozdíly T-34 u všech výrobců. Dovolím si tvrdit, že i nad „běžný“ rozsah článku.

Prameny:
Neizvjěstnyj T-34 (Vojennyj muzej) – kolekt.autorů /Exprint Moskva 2001
Obrněná technika díl.3 – Pejčoch, Spurný / Ares 1999
časopisy Tankomaster
Broněkollekcia 3/1999 – Střední tank T-34
Armada vertical 7 – Sov.střední tanky meziválečného období (1924-1941) – kolekt.autorů /Exprint Moskva 2001
Armada vertical 5 – Kamufláže tanků Rudé armády (1930-45) – kolekt.autorů /Exprint Moskva 1999
Concord 7011 – Sov.tanks in combat 1941-45 – kolekt.autorů /Hong Kong 1997
HPM 8/2002, 11/2003, 9/2006 a jiné
T34 IN ACTION – Sq.Signal
T34 Schiffer military
ACE 101 – T-34/76 Wroclaw 1997 – Autor P.Skulski
ACE 102 – T-34/85 Wroclaw 1999 – Autor P.Skulski
Linky:
http://www.flamesofwar.com/Article.asp?ArticleID=906
http://tanxheaven.com/nic/T-34varnic/T-34nic.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/T-34
http://xmb.stuffucanuse.com/xmb/viewthread.php?tid=2893
http://rkkaww2.armchairgeneral.com/weapons/tanks2.htm#2.%20T-34
http://wio.ru/tank/t-34gal.htm
Autor : Dolin404 🕔07.07.2008 📕44.306

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře