Ekranoplány (4) - Kaspian Monster a Lun

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.06.2008 📕46.778

Po sérii pokusných ekranoplánů přišel čas na stavbu plnorozměrných ekranoplánů, jejichž potenciál by byl vyšší než jen ověřování nových technologií. Je nutné mít na paměti, že hlavním potenciálním zákazníkem bylo VMF a to požadovalo stroj schopný bojového nasazení.


Záběr ze zkoušek makety ekranoplánu KM ve zkušebním bazénu CAGI (Centralnyj Aero Gydrodynamičskij Institut)

Na základě nadějných výsledků zkoušek prvních pokusných ekranoplánů se velení VMF (Vojenno Morskovo Flota) odhodlalo k razantnímu činu. V roce 1963 objednalo v loděnici „Volga“ poblíž města Gorkij (dnes Nižnyj Novgorod) stavbu ekranoplánu s označením KM (Korabl Maket), který se měl stát plnorozměrnou maketou budoucích bojových ekranoplánů. Jednalo se o obrovský stroj s délkou trupu plných 90 m a vzletovou hmotností 544 t (!). V té době se jednalo o největší létající stroj na světě.

Příšera z Kaspického moře

Ekranoplán KM byl dokončen v březnu 1966, po hladině Volhy byl remorkéry přetažen do Kaspického moře, kde 18. října téhož roku provedl svůj první vzlet. Tam také probíhaly veškeré další testy.


Záběr z vlečného remorkéru na KM kdesi na hladině řeky Volhy

Kvůli utajení byl ekranoplán KM vlečen po řece výhradně v noci, ale bystrému oku špionážních družic stejně neunikl. Když se jeho první snímky s označením KM se objevily v tisku, novináři mu rychle dali vlastní jméno – Kaspian (Sea) Monster (Příšera z Kaspického moře). To potom převzali i někteří ruští novináři.

Příšera z Kaspického moře využívala poznatky ze zkoušek pokusných ekranoplánů SM. Koncepcí se jednalo o středoplošník s ocasními plochami ve tvaru písmene T. Ekranoplán byl poháněný dvojicí letových motorů Dobrynin VD-7 s tahem 107,8 kN upevněných po stranách svislé ocasní plochy. Oba motory byly na vstupech vybaveny clonami proti vodní tříšti.


Detail baterie předních boosterů. Všimněte si spodního krytu motorů, který sloužil jako montážní plošina pro obsluhu a údržbu

Pro odtržení obrovského stroje od hladiny sloužila metoda vyzkoušená na SM-3 a SM-2P7. Na krátkém pylonu na přídi bylo umístěno dalších osm motorů Dobrinin VD-7 sloužících jako startovací boostery. Jejich trysky byly vybaveny otočnými deflektory směřujícími při vzletu proud výtokových plynů pod krátké křídlo. To bylo pro zvýšení účinku ofukování mezní vrstvy vybaveno koncovými deskami a dvojdílnými jednoduchými vztlakovými klapkami.

Za letu sloužily boostery pro akceleraci na cestovní rychlost, případně pro zvýšení celkového tahu při překonávání překážek. V tomto případě směřovaly deflektory proud spalin dozadu. Po dosažení cestovní rychlosti se boostery vypínaly.


Pohled do "pilotní" kabiny KM. Zajímavé je že osádka má na hlavách tankistické kukly a ne pilotní přilby

Optimální letová výška byla mezi 4-14 metry nad hladinou moře podle letové rychlosti. Cestovní rychlost byla 430 km/h, maximální až 500 km/h. Během letových zkoušek prokázal ekranoplán KM prokázal dobrou stabilitu a řiditelnost. Navzdory velkým rozměrům dokázal KM „zaletět“ překvapivě těsné zatáčky s velkým náklonem, při kterých se konec křídla na vnitřní straně zatáčky dotýkal hladiny.


KM byl na hladině manipulován za pomoci remorkérů, jako kterákoli jiná loď

Ekranoplán KM sloužil celých 15 let a podle mínění pilotů se jednalo o vhodný prostředek pro dopravu nad rozsáhlými vodními plochami. Během své služby byla Kaspická příšera několikrát přestavěna, podle výsledků letových zkoušek nebo testů pokusného ekranoplánu SM-8, který byl jeho zmenšeným technologickým demonstrátorem.

Poslední přestavba

Nejzásadnější změnou byla instalace letových motorů na svislý pylon těsně za kabinou pilotů a vybavení boosterů clonami proti vodní tříšti na vstupech v roce 1979. Tato změna byla vynucena jednak velkým opotřebením letových motorů i boosterů vodní tříští a jednak nutností otestovat toto řešení pohonu pro budoucí bojový ekranoplán Lun. Fotografie ekranoplánu v této podobě jsou vzácné, protože brzy na to kariéra Kaspické příšery skončila. V roce 1980 usedl za „berany“ KM pilot, který za řízením podobně velkého stroje dlouho neseděl. Navíc se měl pokusit o vzlet při stavu moře 5 (výška vln 2-3,5 m) přesto, že konstrukce byla počítaná na provoz do stavu moře 4 (výška vln 1,25-2 m).


KM v plné rychlosti ve své běžné "letové" výšce - těsně nad hladinou. Využitelný vliv přízemního efektu mizí ve výšce kolem 10 - 15 m.

Aby při silném vlnění odtrhl těžký stroj od hladiny, silně přitáhl. Ekranoplán začal strmě stoupat a překročil povolený úhel náběhu. Pilot zazmatkoval, prudce stáhl výkon motorů a snažil se korigovat polohu „vzepnutého“ ekranoplánu výškovkou, což bylo v rozporu s postupem uvedeným v pilotním manuálu. Výškovka se při velkém úhlu náběhu dostala do úplavu za křídlem a ztratila účinnost. Ekranoplán sklouzl po levém křídle, dopadl na hladinu, začal hořet a nakonec se potopil.

Osádka naštěstí stačila opustit potápějící se vrak bez větších zranění, ale Kaspická příšera byla nenávratně ztracena.

Lun – jediný ozbrojený ekranoplán

Historie ekranoplánu Lun, jediného, který nesl ofenzivní výzbroj, začala v roce 1970, kdy Alexejevova CKB-SPK (Centarlnoje Konstruktorskoje Bjuro po Sudam na Podvodnych Kryljach) obdržela objednávku VMF na stavbu ekranoplánu vyzbrojeného protilodními řízenými střelami, schopného dosahovat rychlosti 500 km/h.


Ekranoplán Lun při nabíjení řízených střel 3M80 Moskit

Lun byl vyvíjen pod krycím označením Projekt 903, což svědčilo o tom, že původně byl považován za loď (letadla nesla krycí označení Izdělie). Hlavním konstruktérem byl jmenován V. V. Sokolov, pod jehož vedením vzniklo velké množství studií nového stroje. Celá koncepce vycházela ze zkušeností s ekranoplány řady SM a KM. Cílem konstruktérů bylo vytvořit prostředek schopný rychlým letem v malé výšce napadat větší hladinové jednotky, případně malá námořní uskupení nebo lodní svazy.


Jak je vidět bylo opětovné nabíjení řízených střel poměrně komplikovanou operací, vyžadující základnu vybavenou příslušnou mechnizací

Ofenzivním prostředkem byla baterie šesti protilodních řízených střel 3M80 Moskit (NATO kód SS-N-22 Sunburn) z konstrukční kanceláře A. Ja. Bereznjaka. Vzhledem k rozměrům odpalovacích kontejnerů bylo jediné vhodné místo k jejich umístění na hřbetě ekranoplánu. Z toho vyplývalo jedno konstrukční omezení.

Startovací boostery řízených střel na TPH (tuhé pohonné hmoty) vyvíjely velké množství horkých spalin a plynů. Z toho důvodu nebylo možné letové motory ponechat na ocasní ploše tak, jako na ekranoplánu KM, protože hrozilo nebezpečí jejich úplného vypálení a to i přesto, že za každou dvojicí kontejnerů byly speciálně tvarované odražeče výtokových plynů.


Lun za letu těsně nad hladinou Kaspického moře

Pohon Lunu byl v tomto směru unikátní. Všech osm dvouproudových motorů Kuzněcov NK-87 s tahem 127,4 kN bylo umístěno na krátkém pylonu těsně za kabinou osádky. Při vzletu fungovalo všech osm motorů jako startovací boostery. Po dosažení letové výšky a rychlosti zůstávaly v chodu jen dva motory a ostatní byly vypnuté. Boostery se potom zapínaly jen při akceleraci nebo překonávání překážek.

Dalším charakteristickým rysem ekranoplánu Lun byla defenzivní výzbroj. Pro obranu ekranoplánu byla na zádi a pod ústím prvního páru odpalovacích kontejnerů střel Moskit namontovaná střelecká stanoviště UKU-9K-502 z dopravního letounu Il-76. Každá věž byla vyzbrojena dvojicí dvojhlavňových kanonů GŠ-23 s kadencí až 4000 ran za minutu.


Z tohoto snímku je zřejmé, proč byly všechny motory vpředu. Tam nehrozilo jejich vyhoření po nasátí zplodin hoření odpalovaných řízených střel 3M80 Moskit

Lun byl koncepcí středoplošník se samonosným křídlem vybaveným koncovými deskami, které plnily zároveň funkci vyrovnávacích plováků. Ekranoplán měl celkovou délku bezmála 74 m a vzletovou hmotnost 380 t. Objem palivových nádrží zajišťoval dolet 2000 km a zásoby stačily 15-ti členné osádce pro pětidenní pobyt na otevřeném moři.

Úřednická opatrnost

Samotné konstrukční práce šly poměrně pomalu, což bylo dané jednak technickými problémy, mimo jiné i havárií ekranoplánu Orljonok, která celý vývoj zdržela.

V druhé řadě se na tom podepsal fakt, že výroba spadala pod tři ministerstva, dopravy, loďařského průmyslu a letectva a navíc ještě pod velení VMF. Každý z ministrů pečlivě dbal na to, aby v případě úspěchu nepřišel o svůj díl slávy, ale zároveň se úzkostlivě vyhýbal jakémukoli rozhodnutí, které by v případě neúspěchu padalo na jeho hlavu. Není tedy divu, že v takových podmínkách byla technická dokumentace prototypu dokončena až po dlouhých 10 letech vývoje, v roce 1980.


Detail otočných trysek motorů NK-87 s tahem po 127,4 kN

Samotná stavba začala v závodě „Volga“ v roce 1983 po tom, co byla dokončena série ekranoplánů Orljonok a dokončeny nové výrobní a montážní přípravky. Podle původních plánů, vyjádřených v nařízení Rady ministrů No. 252-73 měly být postaveny čtyři ekranoplány Projekt 903 v letech 1981-1990, později bylo číslo zvýšeno na šest do roku 1995 a nakonec se uvažovalo o dalších čtyřech dokončených před koncem roku 2000. Ale realita byla jiná. Stejně jako v případě ekranoplánu Orljonok pohřbily program politické změny. V roce 1989 padlo rozhodnutí postavit pouze jediný prototyp a druhý rozestavěný trup přestavět pro civilní účely, ale to předbíháme.


Detail radiolokátorů pro navádění řízených střel Moskit

Prototyp ekranoplánu Lun byl spuštěn na hladinu řeky Volhy 16. července 1986. Následovala přeplavba na základnu Kaspijsk, kde byl drak dovybaven některými palubními systémy, které nebylo možné nainstalovat v civilním závodě.

V období od května 1987 do července 1989 probíhaly tovární zkoušky. Státní zkoušky Lun podstoupil v prosinci 1989 a po jejich ukončení byl zařazen do služby VMF s taktickým označením S-31.

Operační testy probíhaly na hladině Kaspického moře v letech 1990-91, v rámci 11. letecké skupiny podřízené, poněkud nelogicky, velitelství Černomořské floty. Jejich součástí byly i ostré odpaly řízených střel Moskit, jak dokládají dostupné filmové záznamy.


První testy makety ekranoplánu Lun, přestavěného do podoby Spasatěl ve zkušebním bazénu CAGI

Operační testy sice prokázaly, že konstrukce dosáhla požadovaných parametrů ale podobně jako u ekranoplánů Orljonok bylo potřeba vyléčit řadu dětských nemocí, takže Lun strávil dost času v technických odděleních při opravách a přestavbách palubního vybavení.

Po roce 1992 byly lety ekranoplánu kvůli finančním limitům silně omezeny. Lun pobýval na základně v Kaspijsku a pomalu chátral. V roce 1998 byla rozhodnutím náčelníka štábu VMF 11. letecká skupina reorganizována na "Leteckou základnu pro uchování ekranoplánu", která zakonzervovala ekranoplán Lun a starala se o jeho uložení.

Záchrance

V době kdy padlo rozhodnutí o ukončení stavby dalších ekranoplánů Projekt 903 byl druhý drak dokončen asi z 80%. Původně se, vzhledem ke změněným politickým podmínkám, uvažovalo o jeho přestavbě na civilní použití při pátracích a záchranných operacích. Nakonec z toho sešlo kvůli nedostatku financí a nedokončený stroj čekal dva roky zaplachtovaný na výrobní lince na další rozhodnutí.


Maketa ekranoplánu Spasatěl v záchranářské "antikamufláži" představená na výstavě Hydro-avion show

Po operačních testech prvního prototypu přišlo ministerstvo obrany v roce s plánem přestavět Lun na stroj pro provádění SAR (Search And Rescue) pro potřeby námořnictva. Technický projekt připravila konstrukční kancelář v Nižním Novgorodě. Po přestavbě měl ekranoplán nést označení Spasatěl (Záchrance).

Vybavení ekranoplánu Spasatěl (Projekt 9037) mělo umožňovat přepravu 150-500 trosečníků. Záleželo na poměru nosítek, sedadel a dalšího záchranářského vybavení na palubě. V extrémním případě dokázal Spasatěl naložit až 800 zachráněných, ale už s nimi nedokázal vzlétnout. V takovém případě sloužil jako plovoucí útočiště a čekal na hladině na příjezd záchranných lodí.


Detail "vraního hnízda" odkud by měli pátrači vynikající výhled, nacházelo se totiž přibližně va výšce 8.poschodí

Projekt předpokládal, že na palubě bude v případě potřeby možné umístit nemocnici s chirurgickým sálem, jednotkou intenzivní péče, izolační jednotku pro případ záchrany osob z radioaktivních sekcí havarovaných jaderných ponorek nebo ze zamořeného prostředí vzniklého zplodinami hoření raketových paliv a jiných chemikálií. Zpevněný trup měl umožnit bezpečné operace při stavu moře 5.

Sedmičlenná osádka měla za kabinou samostatné prostory pro odpočinek a mohla být dvousměnná. Pro navigátora a pátrače bylo v místě, kde se dříve nacházel protilodní radiolokátor, ve styku SOP a VOP, vytvořeno „vraní hnízdo“s dokonalým výhledem z výšky téměř 20 m.

Podle původních předpokladů měl být Spasatěl připraven k operačnímu nasazení v roce 1994, ale práce vázly kvůli nedostaku financí, až se úplně zastavily. Ministrstvo obrany projekt prakticky „šouplo k ledu“ a upřednostnilo jiná méně revoluční řešení.


Přestavba druhého prototypu byla sice zahájena, ale jak je vidět práce již dlouhou dobu nepokračují a naděje na jejich oživení je mizivá

Několikrát došlo k oživení myšlenky, většinou v souvislosti s velkými námořními katastrofami jako bylo potopení trajektu Estonia nebo ponorky K-141 Kursk, ale nakonec všechno zase pomalu utichlo, k žádnému zásadnímu pokroku nedošlo a ekranoplán s největší pravděpodobností nikdy neopustí brány výrobního závodu.

Ekranoplány ano nebo ne?

Ekranoplány jsou rozhodně zajímavým prostředkem. V době svého vzniku měly řadu předností. Pohybovaly se velkou rychlostí v malé výšce, takže bylo obtížné je zaměřit. Při cvičeních byl na likvidaci transportního ekranoplánu Orljonok nasazen celý pluk stíhacích MiG-23, ale ani jeden z pilotů nebyl schopen spolehlivě navést své řízené střely na cíl. Po pravdě řečeno není divu, protože výkony radiolokátoru S-23 Saphir při vyhledávání cílů proti zemi nebyly nijak valné a zteče na cíle letící ve výšce řádově metry piloti nikdy předtím necvičili.

Střetnutí s piloty US NAVY by zřejmě vypadalo trochu jinak. Palubní stíhačky F-14A Tomcat s podporou letounů E-2C Hawkeye měly vyhledávání a likvidaci podobných cílů, křídlatých protilodních řízených střel a jejich nosičů takříkajíc v „popisu práce“.

Palubní radiolokátory AN/AWG-9 a AN/APS-138(139) byly pro vyhledávání nízkoletících rychlých cílů proti mořské hladině konstruované a piloti podobné mise pravidelně cvičili, protože na tom záleželo přežití bojové skupiny letadlové lodi.

Druhou proklamovanou předností byla inertnost ekranoplánů vůči torpédům a minám, která jim prakticky zůstala, protože vzhledem k jejich počtu se nikdo nezabýval protiopatřeními. Na druhou stranu pro rychlopalné lodní kanony střední ráže není podobný cíl žádný problém, dokážou zasáhnout i podstaně menší řízené střely.


Plán na použití ekranoplánů k bleskovému obsazení průchodů z Černého moře ze sovětského instruktážního filmu

Úspěšné nasazení ekranoplánů se tedy odvíjí od vybojování a udržení vzdušné nadvlády v prostoru nasazení. Sovětské ekranoplány byly konstruovány jen pro použití ve vnitřních mořích, což vycházelo z geografických specifik tehdejšího SSSR. Transportní ekranoplány Orljonok měly překvapivými výsadky námořní pěchoty zajistit obsazení vstupů respektive výstupů z vnitřních moří, především z Černého, úžinami Bospor a Dardanely.

Ozbrojené ekranoplány Lun pak měly krýt jejich akce před napadením hladinovými plavidly protivníka, případně zničit předsunuté hlídky větších námořních svazů a otevřít tak cestu větším jednotkám VMF.

Pro oceánské operace byly ekranoplány nevhodné a na samostatný boj většími svazy také, protože hlavice střel Moskit byla dostatečně účinná jen pro potopení cíle do velikosti korveta-fregata.

O tom, že samotná myšlenka ekranoplánů není zlá, svědčí fakt, že obří ekranoplán Pelican schopný oceánských operací vyvíjí firma Boeing. Má mít vzletovou hmotnost až 2700 t (!) a nosnost 1270 t.


Ekranoplán LUN (Projekt 903) byl vyzbrojen baterií šesti odpalovacích zařízení pro řízené střely 3M80 Mokit (NATO kód SS-N-22 Sunburn). Defenzivní výzbroj tvořila střelecká stanoviště UKU-9K-502

 
Prameny :
Komissarov Sergej: Russian ekranoplans and other WIG planes ISBN 1-85780-146-6
Petrov G.: Gidrosamoljoty i ekranoplany Rossii 1910-1999
Periodika: Aviacia i vremja, Technika i vooruženije, Mir aviacii, Modelist konstruktor, M-hobby

Web:
http://www.beriev.com/eng/core_e.html
http://www.se-technology.com/wig/index.php
http://xplanes.free.fr/
Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.06.2008 📕46.778

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře