Jak se vraždí špioni

Autor : Karel Pacner 🕔19.05.2008 📕8.548

Je to normální, nebo ne, vraždit uprchlé špiony?“ ptala se mne telefonicky Jana Bendová, která vede rubriku publicistiky v MFD. Samozřejmě že ne! „Tak nám o tom napiš.“ Sedl jsem a napsal. Nedalo to moc práce. O těch sovětských vyzvědačích, kteří přeběhli a jejichž životy ukončila popravčí komanda vysílaná z Moskvy, jsem ledacos věděl. Jenom jsem se ještě mailem ujistil u dr. Petra Zemana, bývalého ředitele české civilní výzvědné služby, který i v penzi sleduje bezpečnostní problematiku, že pomsta na defektorech nepatří k zásadám západních zpravodajských služeb.

Každý špion, který přeběhne na druhou stranu, se musí bát o život. Připomněl to i Ladislav Bittman, major československé rozvědky, který uprchl do USA dva týdny po sovětské okupaci republiky, v neděli večer na ČT 2 v repríze jednoho z dílů seriálu Československo ve zvláštních službách. Věděl, že kdyby zůstal v Evropě, pořád by mu hrozilo nebezpečí únosu či zavraždění. Proto požádal o azyl Američany – předpokládal, že podmínky v USA jsou pro vraždící komanda KGB mnohem složitější a spíš tam přežije. Měl pravdu.

V pražských archivech se sice v devadesátých letech našly podrobnosti o jeho pobytu v Bostonu, které mohly být návodem pro vražedné komando, nakonec nikdo nenašel sílu ho zlikvidovat. Přitom byl v Praze odsouzen k trestu smrti.

Tohle nebezpečí zřejmě podcenil podplukovník ruské vnitřní bezpečnostní služby FSB Alexandr Litviněnko, kterého někdo minulý týden rafinovaným způsobem zavraždil v Londýně.

Pomsta na defektorovi čili přeběhlíkovi z tajné služby není ničím novým. Už starý čínský předpis vojenského trestního práva z doby před Kristem říká: „Kdo se tajně spojí s nepřítelem, ať už ústně nebo písemně, bude sťat.

Stejně nelítostně v některých zemích účtovali s vlastními tajnými agenty, kteří současně sloužili protivníkovi – stali se tedy dabléry čili dvojitými vyzvědači.

Medová past

Dabléry začali za první světové války popravovat Francouzi. Za dvojitou agentku považovali známou kurtizánu Matu Hari. Původně chtěli, aby získávala informace od Němců. Ale pak ji podezírali, že pro ně pracuje. Jak se ukázalo později, německá výzvědná služba ji skutečně vycvičila. Nicméně informace, které do Berlína předala, nestály za nic. Paříž však potřebovala ukázat tvrdou ruku, a proto soud poslal obžalovanou v roce 1917 na popraviště.

Trochu elegantněji vyřídili zrádce ve svých řadách rok před válkou nejvyšší rakousko-uherští důstojníci. Jakmile objevili, že plukovník Alfred Redl, bývalý šéf armádní tajné služby, pracuje pro Rusy, přinutili ho, aby se okamžitě sám zastřelil. Doufali, že tím tuhle aféru tiše sprovodí ze světa a „čest“ důstojnického sboru zůstane zachována. Všechno se však prozradilo.

Sověti zrádce a údajné zrádce popravovali bez milosti. Když se vedení tajné služby OGPU v létě 1929 dovědělo, že Stalinova rivala Lva Trockého, vyhoštěného z SSSR, navštívil v Turecku její důstojník Jakov Bljumkin, nařídilo agentce Jelizavetě Gorské, aby ho přilákala zpátky do Moskvy. Měla „odhodit buržoazní předsudky“, svést ho a prověřit jeho styky s Trockým. Tato metoda vešla do historie pod označením „medová past“. Po návratu Bljumkina popravili.

Vraždy generálů NKVD

Na počátku třicátých let měla sovětská výzvědná službu v plánu tolik sabotáží, únosů a vražd v zahraničí, že pro jejich realizaci zřídila speciální oddělení – Útvar pro zvláštní úkoly. Tyto akce se zaměřily proti vysloužilým carským důstojníkům, kteří uprchli do západní a střední Evropy, a proti přívržencům Trockého. Samotného Lva Trockého zabili v roce 1941 v Mexiku.

Když začaly v Moskvě zinscenované procesy s vedoucími bolševiky, sledovali příslušníci Útvaru pro zvláštní úkoly, jak se k nim vyjadřují zpravodajci v zahraničí. Jakmile některý z nich zapochyboval, byl odvolán do Moskvy a obviněn ze zrádcovství či trockismu – následovalo zastřelení, v nejlepším případě koncentrák. „Hon na ,nepřátele lidu‘ se stal koncem třicátých let hlavní prioritou zahraničních operací NKVD,“ napsal bývalý šéf archívu sovětské rozvědky Vasilij Mitrochin po útěku do Velké Británie.

Někteří zasloužilí zpravodajci se nebáli. První byl generál NKVD Ignace Reiss, původním jménem Natan Porecki, který vedl špionáž proti Belgii. V červenci 1937 dopisem adresovaným bolševické straně protestoval proti procesům, ale hned zmizel v úkrytu.

Začátkem září našla švýcarská policie na silnici na pokraji Lausanne rozstříleného muže. V kapse měl československý pas na jméno Hans Eberhardt, vydaný v Chomutově, který ukradl kasař a prodal ho místním komunistům.

Zavražděný žil od července v Chamonix a prý se obával o život. Vyšetřování ukázalo, že je to ve skutečnosti Reiss. Policie zjistila, že ho ven vylákala nějaká žena, která potom s neznámým zabijákem odjela do Francie, kde nastoupili na parník do Sovětského svazu. Vrazi dostali v Moskvě vysoká vyznamenání.

Reiss uprchl pod ochranu některé západní tajné služby. Přesto zahynul. Teď jsem na řadě já – uvědomil si Reissův přítel z dětství generál Walter Krivicki, narozený jako Samuel Ginsberg. Vždyť právě on ho doporučil do bolševické strany a do NKVD. I Krivicki, který sídlil v holandském Haagu, dostal v září 1937 rozkaz, aby se vrátil do Moskvy.

Místo toho se uchýlil se svou ženou, rovněž sovětskou nelegálkou, a s jejich malým synem do Francie. Vyměnil informace za politický azyl. Avšak pod ochranou francouzské policie se necítil v bezpečí, a proto s celou rodinou odjel do USA. Tam pomsta Moskvy určitě nedosáhne!

Agentům FBI Krivicki prozradil všechno, co o sovětských sítích v Americe věděl. Ovšem mnohem víc poznatků měl o činnosti NKVD na evropském kontinentu. Ponorka ho proto tajně odvezla v lednu 1940 do Velké Británie.

V Londýně ho vyslýchala důstojnice MI 5 Jane Sissmorová. Krivicki jí objasnil cíle a způsob činnosti sovětské výzvědné služby. Zmínil se i o studentech z Oxfordu získaných pro sovětskou špionáž, ale nedokázal je identifikovat. Věděl, že jeden z nich odjel jako novinář do Španělska a druhý pracuje na ministerstvu zahraničí – „Skot pocházející z dobré rodiny“. Sissmorovou však nezajímali. To byla chyba. Následkem toho nikdo včas neodhalil Kima Philbyho a Donalda Macleana. Potom Krivicki odplul na ponorce zpátky do USA.

I zkušený vyzvědač se může mýlit – zpravidla jenom jednou. Agenti NKVD zavraždili Krivického 9. února 1941 v hotelu Bellevue ve Washingtonu tak rafinovaně, že jeho smrt označili místní policisté za sebevraždu. FBI a další zasvěcenci tomu nevěřili.

I potenciální zrádce

Sověti likvidovali i důstojníky, kteří se k přeběhnutí chystali. V létě 1945 přišel Konstantin Volkov, důstojník NKVD, který pracoval v Istanbulu jako konzul, za britským kolegou C. H. Pagem. Chtěl azyl pro sebe a svou manželku. Nabízel seznam nejméně 314 sovětských agentů včetně těch, kteří pronikli do britských tajných služeb, a řadu dokumentů.

Pageho zprávu dostal Kim Philby, který paradoxně řídil protisovětské oddělení britské výzvědné služby MI 6. Okamžitě na Volkova upozornil svou sovětskou spojku, zatímco šéfovi v MI 6 ohlásil, že sám odletí do Turecka, aby případ dotáhl do konce. Cestu si zařizoval tak pomalu, že mezitím do Istanbulu přiletěli dva „kurýři“ ze SSSR a Volkova se ženou pod práškami dopravit do sovětského letadla. Potenciálního zrádce v Moskvě popravili.

Ještě v roce 1962 sestavilo vedení KGB seznam uprchlíků, které musí v zahraničí popravit. Nakonec se Sovětům nikoho zavraždit nepodařilo.

Poslední oběť studené války

Výslechy defektorů, ať už přeběhnou na kteroukoliv stranu, trvají zpravidla rok. Potom jim tajné služby dají novou identitu a často i peníze, Sověti vytvářeli pro lidi ze Západu dokonalou „zlatou klec“. Američané nabízejí přeběhlíkům ochranu a přestěhování do oblastí, kam by se vražedná komanda těžko dostávala. Většina to odmítla, protože si myslela, že se o sebe dokáží postarat sama. To se například uprchlíkům z Československa v USA vždycky podařilo.

Avšak v Evropě byla situace jiná. V roce 1963 zběhl od československé vojenské výzvědné služby důstojník Konderka. Začal pracovat pro Francouze. Dne 20. září 1966 ho našli v bytě, který patřil jinému čs. uprchlíkovi, mrtvého. Pařížská policie oznámila, že se udusil následkem závady na plynovém potrubí. Francouzští zpravodajci se domnívali, že to nemusela být náhoda.

Na podzim 1962 se chystal šifrant Karel Žižka s manželkou, kteří pracovali na čs. misi u OSN v New Yorku, zběhnout. Jednou se Žižka vrátil domů z noční služby předčasně a v bytě, který byl v budově mise, našel zavražděnou ženu s jedním kolegou a rusky mluvícím mužem. Okamžitě seběhl k autu a zběsile ujížděl ulicemi města. Nakonec z něho vystoupil a zastřelil se.

Polského plukovníka Ryszarda Kuklińského, který sloužil CIA v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, sice Američané ochránili, nikoliv jeho děti. V lednu 1994 vyplul mladší syn Bogdan na plachetnici z Floridy do Mexického zálivu a už ho nikdo nespatřil. Nebyla to pomsta ruské zpravodajské služby? Explukovník podezříval z tohoto zmizení kubánskou rozvědku. V červenci 1996 porazilo staršího Waldemara ve státu Georgia neznámé auto. Na místě zemřel. Otec byl přesvědčen, že i to způsobili pohrobci KGB, důkazy však neměl. Bývalý americký velvyslanec v Polsku Richard T. Davies označil Kuklińského za „poslední oběť studené války“.

Utečenci z CIA přežili

A jak se vypořádávali se zrádci západní tajné služby? „U nich, pokud je známo, nebylo zvykem, aby své defektory pronásledovaly jako Sověti,“ říká Petr Zeman, bývalý ředitel české civilní rozvědky. „V literatuře o tom není žádná zmínka. Dokonce i Philip Agee, který utekl od CIA a potom léta o ní roztrušoval všechno možné, ve zdraví na Západě přežil.

Otištěno v MFD 29.11.2006

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Autor : Karel Pacner 🕔19.05.2008 📕8.548

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře