Prezidentské volby v roce 1935

Autor : Pavel Alex Přibil / Karaya1 🕔02.05.2008 📕16.207

Na myšlence, že jeho nástupcem bude právě Edvard Beneš, počal Masaryk pracovat ihned po návratu do vlasti roku 1918. Cítil velkou únavu z průběhu válečných let a diplomatických bojů o nový stát. Jelikož pociťoval nedůvěru ve schopnosti českých politiků pokračovat v budování státu v rámci jeho vlastních představ, rozhodl se prosazovat právě osvědčeného Edvarda Beneše. Již na počátku roku 1919, dlouho před návratem Beneše do vlasti (Beneš přijel do republiky až 22.9.1919), prosadil při přípravě nové ústavy snížení požadovaného věku potřebného pro prezidentskou kandidaturu z 45 na 35 let. Přesně tolik bylo Benešovi právě v září roku 1919.

V průběhu roku 1919, kdy došlo k zlepšení jeho zdravotního stavu, počal Masaryk Beneše pro změnu prosazovat na funkci ministerského předsedy. Beneš ovšem v té době nebyl mezi českými politiky moc oblíben. Problém spočíval v tom, že Beneš považoval Masaryka za jedinou autoritu a politiků v Praze si příliš nevážil. Tento jeho postoj jej provázel de facto celou jeho politickou kariéru a způsoboval mu na domácí politické scéně nemalé problémy. Beneš nakonec stanul v čele vlády 26.9.1921, kdy si současně podržel i funkci ministra zahraničí. Tou dobou již v Praze prakticky existovala dvě mocenská centra. Jedno tvořil Hrad spolu s ministerstvem zahraničí, které na Hradě ostatně sídlilo, a druhé centrum představovala v podstatě nesourodá obec politiků a jejich stran. V pozici premiéra Beneš vydržel pouze do října 1922, kdy jej ve funkci vystřídal jeho pozdější veliký kritik, předseda agrární strany Antonín Švehla.

Po Masarykově zjištění, že Beneš by nejspíš nebyl pro české politiky přijatelným kandidátem na prezidentskou funkci, nabídl tuto v polovině 20. let právě Švehlovi. Ten v roce 1927 ovšem odmítl kandidovat a roku 1929 ze zdravotních důvodů odchází na čas z politiky úplně.

Po čtvrté volbě prezidenta 24.5.1934 kdy byl Masaryk zvolen počtem 327 hlasů poslanců a senátorů (pro jediného protikandidáta Klementa Gottwalda hlasovalo 38 volitelů, 53 hlasovacích lístků zůstalo prázdných), se Masarykův zdravotní stav natolik zhoršil, že musela okamžitě započít jednání o volbě jeho nástupce.

Ještě před touto volbou se ovšem do značné míry stupňovaly politické tlaky proti Benešovi. Vůdčí osobností Benešových oponentů se stal Antonín Švehla, který počal Beneše a jeho politiku kritizovát stále ostřeji. I přes to, že Švehla 12.12.1933 umírá, byla případná Benešova kandidatura v roce 1934 neprůchodná. Navíc spousta politických stran prosazovala pro Masaryka statut „doživotního prezidenta“.

Na přelomu let 1934/35 došlo u Masaryka k malému zdravotnímu zlepšení, ale koncem léta se již opět počalo mluvit o případné abdikaci. V říjnu 1935 přijal Masaryk v Lánech nového premiéra Milana Hodžu, předsedu slovenských agrárníků, a sdělil mu, že vláda by měla zajistit volbu nového prezidenta. Opět doporučil Beneše.

Tato situace byla již pro Beneše mnohem příznivější, neboť Hodža mu byl z dřívějších let zavázán a deklaroval mu svoji podporu v případě jeho prezidentské kandidatury. Sám Beneš při obědě s Masarykem v Lánech 18.11. naznačil, že v případě Masarykovy abdikace by jeho zvolení již bylo politicky průchodné. Na to Masaryk odpověděl, že pokud je vše připraveno, pak se vzdá úřadu ještě tentýž týden. 21.11. v Lánech pak sám Masaryk svůj úmysl rezignovat oficiálně oznámil i Hodžovi. Tento se hned následující den dohodl s Benešem na jeho nominaci jako jediného kandidáta vládní koalice kterou v té době tvořila strana agrární, sociální demokracie, strana socialistická, národní demokracie a lidovci.

Po zasedání předsednictva agrárníků 28.11. se však ukázalo, že Benešova podpora není tak jednoznačná jak se zdálo. Proti jeho kandidatuře se počala stavět část strany vedená Rudolfem Beranem. Nakonec bylo přijato usnesení, že koaliční kandidát bude teprve vybrán.

Dne 30.11. ohlásilo opoziční Národní sjednocení, ve kterém se pod známým heslem „Nic než národ“ spojila Národní demokracie se stranou tiskového magnáta Stříbrného a dalšími krajně nacionalistickými skupinami, kandidaturu Karla Kramáře, kterému ovšem v té době bylo již 75 let. Kramář ovšem vzápětí svoji kandidaturu stáhl.

7. prosince pravicová frakce agrární strany spolu s další vládní stranou – živnostenskou, oznámila kandidaturu 62. letého profesora botaniky, bývalého poslance a senátora za národní demokracii Bohumila Němce. Desátého prosince se za jeho kandidaturu postavilo i Národní sjednocení a Gajdovi fašisté. Ani jeden z kandidátů ovšem stále neměl zajištěnou nejen 3/5 většinu, nýbrž ani většinu prostou.

Zásadní obrat k dobrému pro Beneše nastal ve večerních hodinách 10.12. kdy komunisté obdrželi z Moskvy doporučení volit právě Beneše. Ten si je naklonil na svoji stranu jako ministr zahraničí podpisem smlouvy se Sovětským svazem o spolupráci, ale zejména oznámením o udělení amnestie, kterou podepsal Masaryk 14.12., tedy právě včas, aby se ti volitelé za KSČ na které platil zatykač za přípravu proletářské revoluce, mohli včas vrátit z Moskvy do Prahy a zúčastnit se volby hlavy státu.

Beneš sám osobně jednal dokonce i s umírněnými představiteli Henleinovy strany a dosáhl toho, že tito nakonec oznámili, že nebudou hlasovat ani pro jednoho kandidáta.

Vlivem trvajících rozporů v koalici a díky neschopnosti shodnout se na jednom kandidátovi na funkci prezidenta, podala Hodžova vláda 11.12. demisi. Tato ovšem nebyla prezidentem Masarykem přijata. Díky těmto krokům se počali postupně členové Agrární strany smiřovat s pozicí Beneše jako dalšího kandidáta koalice.

17.12. proběhlo dále jednání mezi Benešem a Hlinkou, na kterém dostal Hlinka přislíbenou účast své strany v příští vládě a rovněž získal Benešův slib, že tento se bude z pozice prezidenta zasazovat o decentralizaci státu. Hlinka nakonec na tyto nabídky kývl a slíbil Benešovi podporu své strany v nadcházející volbě.

O půlnoci ze 17. na 18. prosince došlo k dramatickému zvratu, neboť Bohumil Němec se překvapivě své kandidatury vzdává. Edvard Beneš se tak fakticky stává jediným kandidátem na prezidentskou funkci. Nepotřebuje tak již ke svému vítězství podporu slovenských ľuďáků, ani podporu maďarského bloku. Přesto Beneš ještě téže noci obeslal vůdce těchto stran dopisem, ve kterém potvrzuje, že jeho sliby zůstávají v platnosti, byť má již zajištěnou podporu celé vládní koalice.

Samotné volby 18.12.1935 se zúčastnilo 292 poslanců a 144 senátorů. Další čtyři se dostavili po začátku zasedání a Karel Kramář se volby vůbec neúčastnil. Předseda poslanecké sněmovny Malypetr zahájil zasedání v 10:30 a již v 11:20 vyhlásil tento výsledek: Beneš dostal 340 hlasů, 24 volitelů hlasovalo pro odstoupivšího Němce a 76 hlasovacích lístků zůstalo prázdných.

Beneš tak zvítězil již v prvním kole s více hlasy než kdy obdržel Masaryk a stal se tak hlavou Československé republiky. Dosáhl tak svého cíle a stanul na samém vrcholu politické moci.

Počty dosažených hlasů pro jednotlivé politické strany:

Čs. sociální demokracie 58
Čs. agrárníci 68
Národní socialisté 42
Strana lidová 33
Strana živnostníků 25
Německá sociální demokracie 17
Národní sjednocení 26
KSČ 46
Národní obec fašistická 6
Němečtí agrárníci 5
Němečtí křesťanští sociálové 9
Henleinova SdP 67
Hlinkovi ľuďáci 33
Maďarský blok 15
Zdroje:
Zbyněk Zeman: Edvard Beneš - politický životopis, Mladá fronta 2002, ISBN 8020407707
Milan Churaň a kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri 1999, ISBN 8085983443
Autor : Pavel Alex Přibil / Karaya1 🕔02.05.2008 📕16.207

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře